1 Kéž bys byla se mnou, mami, abys mi mohla poradit. Nikdy jsi mě nevarovala, že polibek může být tak vzrušující a že pouhé objetí dokáže rozechvět všechny smysly. Bylo to velmi překvapující zjištění.
Poblíž Londýna, září 1817
„Mám já to ale smůlu,“ hartusila Madeline Ellisová, když
vykoukla z okna zájezdního hostince na matně osvětlené nádvoří. „Nejdříve kočár a teď lord Ackerby.“ Ocitla se ve vskutku prekérní situaci. Už tak bylo nepříjemné, že se kočáru, kterým jela do Londýna, dnes odpoledne uprostřed příšerné bouře rozbilo kolo a měl několik hodin zpoždění, což mělo za následek, že musela vynaložit další peníze ze svého skromného majetku a zaplatit si noc v zájezdním hostinci. A teď je jí ještě v patách chlípný lord Ackerby. Madeline se právě odebrala do postele, když ji zburcoval rachot kočáru, jehož kola nadskakovala na dlažebních kostkách dvora hostince. Ve světle lampy zahlédla baronovu elegantně oděnou postavu a uslyšela jeho pánovitý hlas, jak rozkazuje, aby mu vyměnili koně, zatímco on se uvnitř občerství. Když zvedl zrak, Madeline uskočila za závěs, aby ji nespatřil. „Tohle je k zbláznění,“ mumlala. Už celé roky ji lord Ackerby pronásledoval a snažil se ji přesvědčit, aby se stala jeho milenkou, ale poslední dobou jeho nevhodné návrhy začaly být otevřeně nemravné a uniknout mu bylo mnohdy nad její síly. 7
Madeline se vůbec nelíbilo, že ji našel právě tady v hostinci. Nemyslela si, že by Ackerby byl až tak podlý, aby se jí přes její námitky zmocnil násilím, ale přesto si v noční košili a bosá připadala nezvykle zranitelná. Bohužel s sebou neměla župan, poněvadž její zavazadlo bylo ještě stále uložené v nákladním prostoru kočáru, a plášť měla celý promáčený a zablácený od toho, jak se uprostřed největší bouře musela přemístit z rozbitého kočáru do hostince. Zřejmě nemá ani dost času na to, aby se teď nasoukala do svých zablácených bot. Je jisté, že se baron bude vyptávat, zda hostinský neviděl dámu jejího vzezření – hnědé vlasy, střední postava, nevýrazné šaty –, která tudy projížděla, a pak bude poslán do její ložnice, kde její jedinou obranou bude chatrná petlice. Dobrotivé nebe. Madeline se rozhodně napřímila. Vzhledem k tomu, že její zaměstnavatelka nedávno zemřela a bratr musel narychlo odjet, neměla nikoho, na koho by se mohla spolehnout, jen sebe. Tak proto začni něco dělat a nestůj tady jako zkoprnělá, plísnila se v duchu. Kromě toho, přece je dcera vojáka, kterou od malička učili, aby byla silná a soběstačná. „Možná si o mně myslí, že jsem bezbranná, mami, ale brzy zjistí, že tomu tak není,“ dodala Madeline, když v přítmí hledala svou taštičku. Měla nepochybně excentrický zvyk mluvit se svou zesnulou matkou a klást jí otázky, na které nedostala odpověď. Jacqueline Ellisová byla k velkému žalu svého manžela a dvou dětí už dávno po smrti. Opustila je jedné nevlídné zimy, kdy Madeline bylo třináct. Byl to ten nejsmutnější den jejího života. Nicméně když se svou matkou mluvila, měla pocit, jako by byla stále s ní. Jako by toho nebylo dost, k Madelininu smutku přispěl i fakt, že před pěti lety ve válce zemřel i její otec. A její poslední člen rodiny – mladší bratr Gerard – tento týden odjel ze země, aby se ve Skotsku tajně oženil se svou láskou z dětství. Když Madeline v taštičce konečně našla svou malou pistoli, cítila se mnohem lépe. Přesto se jí nelíbilo, že by tady měla stát jako bezbranná kořist a čekat na lovce. 8
„Ať už dcera vojáka či ne, pokud jsou okolnosti proti tobě, není žádná ostuda, když zavelíš k ústupu,“ připomněla si. Otec by jistě souhlasil, že za daných okolností to je moudré rozhodnutí. Když zkontrolovala, že pistole je nabitá a odjištěná, pomalu otevřela dveře a vykoukla ven. V chabém světle nástěnných lamp viděla, že chodba je prázdná. Vyklouzla z ložnice, potichu za sebou zavřela dveře a vydala se chodbou do zadní části hostince, kde hledala úkryt. Z výčepu k ní doléhaly hlasité mužské hlasy a smích. Ke své velké úlevě spatřila otevřené dveře, které vedly do salónku. V krbu příjemně praskal oheň a místnost byla částečně osvětlená napolo ztlumenou lampou. Madeline za sebou uslyšela těžké kroky. Rychle vklouzla do místnosti a za dveřmi se postavila do obranné pozice. Když před třemi týdny zemřela její zaměstnavatelka, u níž pracovala jako společnice, baron ucítil příležitost a ve svém urputném pronásledování ještě přitvrdil. Proto se Madeline vydala do Londýna, kde doufala, že jí pracovní agentura pomůže najít vhodné zaměstnání. Teď, když se navíc ocitla bez prostředků, to bylo více než nutné. Téměř veškeré úspory dala svému bratrovi, aby mu ve jménu velké lásky pomohla s útěkem do Skotska. Madeline se ocitla v situaci, kterou nesnášela. Byla prakticky bez peněz, a navíc vydaná na milost bohatému a mocnému pánovi, jenž si myslí, že mu patří všechno a všichni v blízkosti Chelmsfordu. Byla přesvědčená o tom, že o ni baron Ackerby usiluje jen proto, že ho neustále odmítá. Co jiného by ho přitahovalo ke staré nevýrazné panně než výzva dobyvatele? Její tvrdohlavé odmítání v něm zcela zjevně vyburcovalo rozhodnutí získat ji jako svou milenku. Přesto nemohla uvěřit Ackerbyho drzosti, když jí ani ne dvě hodiny po tom, co její zaměstnavatelka spočinula v hrobě, udělal tak nestydatý návrh! V její neprospěch hovořil i její původ. Francouzští emigranti byli obvykle chudí a měli jen málo prostředků jak se bránit rozmarům bohaté šlechty. Madeline byla jen poloviční Francouzka – její otec byl kapitánem britské armády a skvělým špehem, který pracoval 9
pod vedením generála lorda Wellingtona –, ale i přesto se teď ocitla v situaci, kdy se proti chlípnému baronovi neměla jak bránit. Madeline stála v cizí místnosti, byla jen chabě oděná, bosá a třásla se zimou. Možná se měla zabalit do přehozu, který ležel na posteli. I když byla ozbrojená, připadala si velmi zranitelná. Nesnášela pocit bezmoci. Když přemýšlela o tom, co o ní asi baron navykládal hostinskému, srdce se jí rozbušilo v ještě rychlejším rytmu. Vtom se jí vzadu na zátylku postavily vlasy. Její odhad, že místnost je prázdná, byl zjevně chybný, protože najednou ucítila, že za ní někdo stojí. Když se jí okolo zápěstí sevřely pevné mužské prsty, srdce jí skočilo až do krku a na chvíli přestalo bít. Madeline tiše vykřikla a prudce se otočila, aby útočníkovi viděla do obličeje. V další chvíli se však ocitla bez pistole, a navíc v náruči cizího muže, který jí znemožnil jakýkoliv pohyb. Ohromeně zírala na černovlasého uchvatitele. Byl vysoký, silný a šířil kolem sebe auru nebezpečí. Co jí však vyrazilo dech, to byla jeho fyzická krása. Měl čisté, klasické rysy, černé obočí a temně modré oči. Oči, které ji právě teď probodávaly vražedným pohledem. Dobrotivé nebe, matko…, co jsem to udělala? zeptala se Madeline v duchu, potom si sama odpověděla. Zřejmě skočila z bláta do louže. Ztěžka polkla a přemýšlela, zda by jí pomohlo, kdyby začala křičet. Rayne Kenyon, hrabě z Havilandu, toho za svou dlouholetou kariéru ve zpravodajské službě britské armády zažil už mnoho, ale rozhodně se nestávalo každý den, aby mu do pokoje vběhla spoře oděná dáma s pistolí v ruce. Ještě před chvílí přemýšlel, jak je jeho život poslední dobou nudný, a teď v náručí drží vetřelce. Nemínil se nechat ohrožovat pistolí, když on sám nebyl ozbrojený. Kromě toho, poslední žena, která na něho mířila, byla francouzská špiónka, která lačnila po jeho krvi. Takže když do soukromého salónku, kde čekal na příjezd svého příbuzného, vnikla neznámá 10
ozbrojená žena, probudily se v něm jeho obranné instinkty spolu s vycvičenými reflexy. Nicméně teď, když ji odzbrojil, se ke slovu probudily zcela jiné instinkty. Jeho smysly zaregistrovaly horkost jejího těla, sladkou vůni hebké pokožky a údiv v jejích velkých šedých očích. Zatraceně, pomyslel si Rayne suše. Je bláhové nechat se okouzlit naprosto cizí ženou, která na něho mohla zaútočit. Ačkoliv nebylo pravděpodobné, že by ho právě teď chtěl někdo zabít. Dny, kdy pracoval jako špeh, byly dávno pryč. Navíc vypadala tak vyděšeně, že pochyboval o tom, že by ho chtěla napadnout. „Já… já se omlouvám,“ koktala celá bez dechu. „Netušila jsem, že tady někdo je.“ Poněkud uvolnil sevření, ale zatímco si prohlížel pistoli, jednou rukou ji stále držel okolo pasu. Když Rayne spatřil, jak se žena na zbraň toužebně dívá, zakroutil hlavou a spustil ji podél boku. „Když dovolíte, ponechám si ji ve svém držení.“ „Nechtěla jsem ji použít proti vám.“ „Tak proč ji potom máte s sebou?“ Najednou se na chodbě ozvaly kroky a žena ztuhla. „Prosím,“ zašeptala a zoufale se dívala ke dveřím. „Neposílejte mě pryč.“ Bylo zřejmé, že je vystrašená z osoby, která právě procházela chodbou. „Snad mi prominete,“ pokračovala, když se mu znovu podívala do tváře, „ale mohl byste mě teď políbit?“ Pak ho objala okolo krku, zvedla obličej a přitiskla své rty k jeho. Za dlouhé roky, kdy pracoval pro Korunu, byl Rayne jen zřídka vyveden z míry. Nicméně tlak jejích plných rtů proti jeho byl naprosto překvapující a probudil v něm prudkou touhu. Její rty byly měkké a poddajné stejně jako její tělo. Aniž by přemýšlel nad svými činy, Rayne její polibek opětoval s nečekanou vášnivostí. Chutnala sladce jako zralé ovoce. Rayne jí jazykem něžně rozevřel rty a vnikl do jejích úst. 11
Nejdříve ztuhla, jako by ji jeho čin překvapil, jako by to pro ni bylo zcela nové, přesto se mu otevřela, i když to možná bylo jen tím, že byla až příliš ohromená, než aby mohla učinit jinak. Zcela jistě by ji ještě chvíli líbal, kdyby nebylo drsného mužského hlasu, který intimní okamžik přerušil. „Co to má zatraceně znamenat?“ K Rayneově lítosti sebou žena v jeho náručí škubla a odtáhla se od něho. Když se obrátila k nově příchozímu, byla celá zardělá a rozechvělá, ale vzhledem k okolnostem měla obdivuhodně pevný a chladný hlas. „Lorde Ackerby, co vás sem přivádí?“ Zcela zjevně tohoto vysokého, hnědovlasého muže, který ji probodával upřeným pohledem, znala. „Co? Samozřejmě že vy, Madeline. Slyšel jsem, že jste odjela z Chelmsfordu, abyste si hledala práci. Proto jsem se rozhodl, že vás do Londýna doprovodím.“ „To je od vás velmi laskavé, lorde, ale já vaši pomoc nepotřebuji.“ „Zcela jistě ano. Jste téměř bez prostředků, a navíc nemáte kočár.“ Madeline bojovně vystrčila bradu. „Dokážu se o sebe postarat sama. A jak jistě vidíte, právě teď jsem zaneprázdněná. Myslím, že dokonce i vy budete považovat za neslušné rušit milostné dostaveníčko.“ Šlechtic se zarazil, ale pak se na ni nedůvěřivě podíval. „Chcete mi namluvit, že jste sem přijela, abyste se sešla se svým milencem?“ „Věřte si, čemu chcete, lorde,“ odvětila sladce. Rayneovi stačila chvilka, aby pochopil, že neznámá žena předstírá, že je jeho milenkou, aby unikla před svým pronásledovatelem. Rozhodl se, že ženě v nouzi musí pomoct, a majetnicky si ji přitiskl blíž k sobě. „Vy jste Ackerby, že ano? Zřejmě byste měl respektovat přání dámy. Zjevně o vaši společnost nestojí.“ Šlechtic se nenávistně podíval na Raynea. „Kdo k čertu jste?“ „Haviland.“ „Hrabě z Havilandu?“ zeptal se muž. 12
„Ano.“ Rayneova proslulá pověst Ackerbyho na chvíli umlčela. Zřejmě bylo něco jiného pronásledovat bezbrannou ženu a postavit se mocnému šlechtici, který se dokáže postarat nejen o sebe, ale i o ni. „Tohle není váš problém, lorde,“ řekl Ackerby nakonec. „Ale ano, je,“ namítla Madeline uhlazeně. „To vy tady nemáte co dělat. Činíte si na mě nárok, který vám nepřináleží.“ Ackerby změnil taktiku a s ní i tón hlasu. Najednou zněl skoro prosebně. „Jel jsem za vámi kus cesty, Madeline. Mám starost o vaše bezpečí.“ „Skutečně?“ zeptala se suše. „Pochybuji, že mé bezpečí je hlavním důvodem, proč mě pronásledujete. Řekla jsem vám už několikrát, že o váš návrh nemám zájem. Teď už snad chápete proč. Já už totiž ochránce mám.“ Zvládá to dokonale, pomyslel si Rayne, ale stejně se rozhodl, že je načase, aby zasáhl. „Měl byste raději odejít, Ackerby. Dřív, než vás budu muset vyprovodit.“ Šlechtic nemohl uvěřit vlastním uším, že ho někdo posílá pryč. Vzteklým pohledem zpražil Raynea a potom ženu. „Ještě o mně uslyšíte,“ varoval ji Ackerby předtím, než se otočil a vyšel z místnosti. Když se dveře s hlasitým bouchnutím zavřely, žena si oddychla. „Děkuji vám, že jste mě neprozradil,“ řekla a podívala se na Raynea. „Skutečně, nechtěla jsem vám způsobit potíže.“ „Nic se nestalo,“ odvětil. „Právě naopak. Hrát si na vašeho milence bylo velmi příjemné.“ Ženě zrůžověly tváře. „Obvykle cizince nelíbám – vlastně ani nikoho jiného.“ Její pozornost upoutala pistole, kterou stále držel podél boku. „Můžete mi ji vrátit, prosím?“ „To záleží na tom, jak ji míníte použít. Jistě chápete, že když jste se tady objevila s pistolí v ruce, cítil jsem se poněkud ohrožený.“ „Vy jste se nemusel ničeho bát. Tu zbraň jsem měla pro případ, že bych se musela bránit útoku lorda Ackerbyho. Jeho úmysly se mnou nejsou tak čestné, jak se tady snažil tvrdit.“ „To jsem pochopil,“ řekl Rayne. „Zastřelila byste ho?“ 13
„To si nedovedu představit, ale rozhodně se s ní cítím ve větším bezpečí.“ „Pokud se nemýlím, nabídl vám pozici své milenky a vy jste odmítla.“ Nakrčila nosík. „Samozřejmě. Nemám v úmyslu být milenkou žádného muže. Zvláště ne takového, jehož arogantní chování mě přivádí k šílenství. Jeho ego se není schopno vyrovnat s mým odmítnutím. Jen doufám, že teď jsem ho konečně přesvědčila. Nečekám, že by mě pronásledoval až do Londýna.“ Přesto se vystrašeně podívala ke dveřím. „Pro jistotu se tady ještě chvíli zdržím, pokud vám to ovšem nebude vadit.“ „Vůbec ne, jen se obávám, že pro vás není zrovna příjemné být sama v jedné místnosti s naprosto cizím mužem.“ Zkoumavě se na něho zadívala. „Využila jsem vás a vy jste se ukázal jako pravý gentleman.“ Rayne se na ni zkoumavě zadíval. Podle způsobu vyjadřování a chování se jednalo o urozenou dámu. Rovněž chápal, proč ji baron chtěl ve své posteli. Nebyla krásná, popravdě spíše nevýrazná s poněkud mužskými rysy a s bledou pokožkou. Její vlasy, které měla spletené do praktického copu, měly nepopsatelnou hnědou barvu a vůbec se neleskly, nicméně její tělo, to bylo něco jiného. Pod záhyby noční košile cítil oblé a smyslné křivky. Měl jí plnou náruč, což mu připadalo nesmírně vzrušující… „Možná byste mě už mohl pustit,“ řekla skoro bez dechu, což přerušilo Rayneovy myšlenky a připomnělo mu, že ji stále drží okolo pasu. Kupodivu ji nechtěl pustit, ale udělal to. „Alespoň mi prozraďte své jméno.“ Když váhala, dodal: „Chtěl bych vědět, koho jsem zachránil.“ Usmála se. „Až tak úplně jste mě nezachránil. Myslím, že značná zásluha patří i mně.“ „Aha, takže teď, když už jste mimo nebezpečí, se z vás vyklubala pěkná nevděčnice.“ V šedých očích se mihl náznak pobavení, který Raynea velmi zaujal. Napoleonovou porážkou u Waterloo, která se odehrála před 14
dvěma roky, jeho dny vzrušení a nebezpečí skončily, čehož upřímně litoval. Doba špiónů, kteří pronásledovali tyrana a jeho pomocníky, byla nenávratně pryč. Přesto Rayne zůstal ve zpravodajské službě tak dlouho, jak to jen bylo možné, než se před rokem vrátil do Anglie, kde po smrti otce zdědil titul hraběte. Byl znuděný svým současným zahálčivým životem i honem na nevěstu. Minulý týden, který se neuvěřitelně vlekl, strávil na zahradní párty v Brightonu, aby tak učinil radost své babičce, vdově po hraběti z Havilandu. Dělal společnost lady z Havilandu a měl v úmyslu ji doprovodit i zpět do Londýna, ale naštěstí musel odjet dřív, neboť ho zastihla naléhavá zpráva od jeho vzdáleného bratrance Freddieho Lunsforda. Rayne na něho právě teď čekal a příchod dámy byl velmi příjemným zpestřením. Rayne neměl žádný důvod, aby jí nevrátil její pistoli. Když jí zbraň podal, přijala ji a s uvolněným výrazem poodstoupila kousek dál. „Děkuji. Už vás nebudu déle obtěžovat, lorde Havilande.“ „Ještě nemusíte odcházet,“ řekl Rayne a položil jí ruku na rameno. „Takový mizera jako Ackerby se může schovávat na chodbě a čekat na vás.“ „Doufám, že už opustil hostinec.“ Její hlas zněl nejistě. Pažemi se objala okolo ramen a zachvěla se. „Je vám zima,“ poznamenal. „Pojďte blíž k ohni.“ Zřejmě uznala, že má pravdu, protože po chvilkovém zaváhání přikývla. Rayne ji vzal za loket a vedl ji přes salón ke krbu. Cestou sebral svůj kabát, který předtím přehodil přes opěradlo židle, a položil jí ho přes ramena. „Děkuji,“ zamumlala Madeline. Nejdříve se zachumlala do teplé látky a pak natáhla ruce k ohni. Když jeho kabát začal klouzat na zem, Rayne ho popadl a stoupl si před ni, aby jí na prsou přitáhl klopy. Pak však k němu zvedla zrak a Rayne celý zkoprněl. Mihotavé paprsky dodávaly její pokožce zlatavý nádech a vlasům vysoký lesk. Nejvíce ho však upoutaly její rty. Byly rudé a plné, přímo ho vábily. 15