1 Netrvalo ani deset minut a zvuky bitvy utichly. Zato se zdálo, že se paluba prohýbá pod stovkami podrážek. Celia zůstávala v kajutě, ale toužila otevřít dveře a podívat se, co se stalo. Avšak nezbývalo jí než čekat a doufat. Když se na chodbě ozvaly těžké kroky a dveře zarachotily, ztuhla strachy. „Zamčeno,“ zavrčel cizí hlas. Vzápětí nadskočila úlekem, neboť kdosi se dobýval dovnitř pomocí těžkého berani dla. Vzácné dřevo zaskřípalo a vylétly z něj třísky. Celia si připra vila zbraň k palbě. Následoval další prudký úder a panty zaúpěly na protest. Dívka si setřela dlaní z obličeje ledový pot. Zvedla pisto li a přitiskla si hlaveň na skráň. Sotva se studený kov dotkl její kůže, hlavou jí prolétly vzrušené myšlenky. Kdyby Philippe ze mřel, nechtělo by se jí dál žít. A pokud by se neodvážila stisknout kohoutek, v rukou banditů by čelila strašlivému osudu. Avšak cosi v jejím nitru se vzbouřilo a zadrželo ji. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Dveře se rozlétly a Celia zkameněla na místě. Zírala na dva muže, oba snědé a zanedbané. Rozcuchané vlasy měli ovázané šátky, obličeje spálené sluncem a zarostlé. Menší svíral v ruce šav li, zatímco druhý zakrvácenou píku, jakou používají piráti. Menší z korzárů, robustně stavěný chlap, překročil vyvýšený práh a vstoupil dovnitř. Olízl si rty a pohlédl na ni dychtivýma očima. „Polož to!“ zavrčel a ukázal na zbraň. Hovořil s výrazným americkým přízvukem. 12
Celia se nezmohla na slovo. Teď, naléhal slabý hlásek v jejím nitru, ukonči to! Avšak ruka jí bezvládně klesla k boku. V záblesku sebenenávisti si uvědomila, že na to, aby si vzala život, je příliš zbabělá. „Taky si s ní chci užít,“ sdělil jeden pirát druhému. Zlověstně se k ní blížil a v příšerném šklebu cenil žluté zuby. Celia kvapně zvedla zbraň a zmáčkla spoušť. Sama netušila, kde se v ní bere nenadálá síla. Kulka, jež měla ukončit její pozem skou pouť, se zaryla do bukanýrova hrudníku. Na umolousanou košili se vyřinula krev a rozstříkla se všemi směry. Celia zaječela. Mrtvý muž se zhroutil k jejím nohám. „Ty malá mrcho!“ Druhý pirát se rozzuřil, popadl ji a praštil s ní o stěnu. Pistole vypadla dívce z ruky a zarachotila na podla ze. Celia se tvrdě udeřila do hlavy. Málem omdlela, svět obestřela šedá mlha. Zasténala. Cítila, jak ji korzár surově vleče na hlavní palubu, kde ji hrubě upustil na žlutá prkna. Do uší se jí vtírala změť hlasů. Doléhal k ní zvuk vyvalovaných sudů a beden stě hovaných z podpalubí. Do vůně vody a prosoleného vzduchu se mísil zvláštní zápach. Celia zamrkala a přinutila se posadit. Spat řila, jak jeden z pirátů upustil klec se slepicemi, jež posádce Zlaté hvězdy v průběhu plavby poskytovaly skrovný příděl masa. Klec se otevřela a vyděšení ptáci se rozlétli všemi směry, čímž vyvolali vlnu smíchu a nadávek. Dívka se rozhlédla kolem sebe a vzápětí si přitiskla ruku na ústa. Bála se, že bude zvracet. Všude kolem ní se povalovala těla zabitých mužů s četnými ranami a skelným pohledem. Paluba byla pokrytá krví. Některé z mrtvých poznávala. Lodního bednáře, veselého a pilného člově ka; chlapíka, který spravoval plachty; kuchaře; chlapce, který tu sloužil, i některé důstojníky, s nimiž se spolu s Philippem setká vala v jídelně. Philippe… Jako šílená se plazila k zabitým mužům ve snaze najít svého manžela. Okovaná bota ji srazila zpátky. Vykřikla bolestí. Kdosi ji po padl za vlasy a prudkým škubnutím jí zvrátil hlavu. Bez hnutí zírala do nejkrutějších očí, jaké kdy viděla. Muž byl hladce oholen a temně opálený, jeho ostře řezanému obličeji vévodila špičatá brada a nos. Tmavé nazrzlé vlasy si spletl do úhledného copánku. 13
Na rozdíl od svých kumpánů se oblékl do pěkných šatů zjevně ušitých na míru, neboť dokonale obepínaly jeho štíhlé tělo. „Připravilas mě o schopného muže,“ prohlásil nepříjemně skřípavým hlasem, „a za to budeš pykat.“ Zcela věcným pohle dem ohodnotil její drobné křehké tělo s úzkými boky a nevýraz nými ňadry. Celia se pokusila urovnat si lem šatů, který se při pádu zvedl a necudně odhalil holé nožky a kolena. Pirát se usmál a objevila se řada prořídlých zubů. „Ano. Posloužíš jako zábava pro mého bratra Andrého.“ Omotal si dívčiny vlasy kolem ruky a Celii vhrkly slzy do očí. „André potřebuje stálý přísun žen ských. Bohužel mu nikdy dlouho nevydrží.“ Přikročil k nim jeden z pirátů. Podsaditému mládenci se na hrudi a pažích obdivuhodně nadouvaly svaly. „Kapitáne Legare, nejcennější část nákladu jsme už zabavili, a bude do hodiny pře ložena. Zlata jsme moc nenašli, zato je zde koření, skořice, bran dy, nádoby s olejem…“ „Dobrá. Zbytek posádky zamkněte do podpalubí. Až budeme na cestě k ostrovu, loď zapálíme.“ Postrčil Celii k mladému muži. „Tuhle holku svaž a přihoď ke kořisti. Vezmeme ji s sebou. Vyřiď posádce, ať se jí nikdo ani nedotkne. Je pro Andrého.“ Zmínka o přeživších ze Zlaté hvězdy způsobila, že se mu Celia pokusila vyškubnout. „Někteří jsou dosud naživu?“ vyhrkla. Avšak mladík ji táhl pryč, jako by ji neslyšel. „S’il vous plaît, aidez-moi,“ žebronila, než si uvědomila, že jí ne rozumí, a přešla do angličtiny. „Pomozte mi, prosím. Můj manžel možná dosud žije. On… Bohatě se vám odmění, když mi pomů žete. Je to Vallerand, Philippe Vallerand.“ „Jestli je naživu, už dlouho nebude,“ odpověděl mrazivě pirát. „Legare nezanechává svědky. Je velmi pečlivý. Copak jsi nikdy neslyšela o bratrech Legareových? Záliv jim patří a jen blázen se ho pokouší přeplout.“ Přerušil ho výkřik plný hrůzy. „Philippe!“ Dívka na svého věznitele divoce zaútočila, kousala a škrábala, takže ji radši pus til. Hněvivě zaklel. Celia pospíchala k muži zhroucenému přes zábradlí. „Proboha, Philippe!“ Košili na zádech měl nasáklou krví, víčka pevně zavřená a rty sevřené v posmrtné křeči. Marně na jeho krku hledala pulz. Muž nejevil žádné známky života. Když 14
se pokusila položit Philippovo tělo na palubu, pirát se jí opět zmocnil. „Tohle je tvůj manžel?“ zeptal se opovržlivě. „Za mrtvolu žád né výkupné nedostanu.“ Stačilo jediné mocné šťouchnutí a Phi lippe spadl do oceánu, kde se připojil k dalším zesnulým. Celia se náhle nedokázala nadechnout. Obklopila ji tma a do čista ji pohltila. Bezmocně se zhroutila pirátovi do náruče a dovo lila temnotě, aby všechno přikryla. Zvolna se probírala v útrobách lodi, kde skončila spolu s ko řistí ze Zlaté hvězdy. Ruce a nohy měla spoutané. Slabě zasténala, posadila se a zamžourala do tmy. Nic neviděla. Opatrně zašátrala chodidly před sebou a zjistila, že sedí mezi bednami a sudy. Zve dání a klesání lodi naznačovalo, že pirátský škuner uhání znač nou rychlostí. Kapitán Legare říkal něco o ostrově. Jak dlouho asi potrvá, než na něm přistanou? Zaslechla tiché zaškrábání a prudce otočila hlavu. Mimoděk zadržela dech. Přitáhla si kolena k tělu a napjatě vyčkávala. Tře ba se jí jenom něco zdálo. Vtom ji cosi opatrně hryzlo do palce u nohy. Zaječela z plných plic a prudce kopla nohou. Myši? Kry sy? Proboha, jak dlouho tu s nimi bude uvězněná? Temnotou se neslo cupitání drobných nožek, zvuky krátké potyčky a zapištění. Celia propukla v pláč. Uvědomila si, že tu není s hlodav ci sama. Má křičet o pomoc? Stejně nikdo nepřijde. Tok jejích truchlivých myšlenek přerušilo zavrnění. Úlekem sebou trhla, když se jí o paži otřel hebký kožich. Kočka. Tiskla se hlavou k její ruce a šimrala ji dlouhými vousky. Dívka se maličko posunula. Chodidlem zavadila o tělo ulovené myši. Zachvěla se odporem a zhnuseně je odkopla. Kočka se jí stočila na klíně do klubíčka. Celia se nebránila, ač koliv neměla kočky v lásce. Považovala je za úlisná, falešná stvo ření, ale s touhle byla ochotná se skamarádit. „Jsi jediná, kdo mě dnes chránil,“ sdělila zvířeti rozechvělým hlasem. Sklonila hlavu ke spokojené šelmičce, která jí jemně zatínala drápky do šatů. Za krátko kočka odběhla prověřit jakýsi podezřelý zvuk, ale zase se vrátila. 15
Celia si opřela hlavu o sud a tiše se modlila, dokud nezmlk la vyčerpáním. Hlavu měla plnou vzpomínek na dětství a svou rodinu, ale především na Philippa. Vzpomínala na den, kdy se poprvé setkali. Její otec, doktor Robert Verité, ho pozval na večeři. „Philippe Vallerand,“ představil otec mladého muže, „Američan a jeden z mých studentů. Navzdory tomu je dobře vychovaný.“ Usedl s nimi k dlouhému stolu a pobaveně zíral na početnou ro dinu. „Osm dětí,“ smál se Verité. „Hojné a zdravé potomstvo. Muž si nemůže přát víc. Claudette, vyměň si místo se sestrou, ať sedí vedle našeho hosta. Ty už snoubence máš, tak Celii dopřej příležitost také jednoho získat.“ Po těchto slovech Celia málem utekla z jídelny. Styděla se do morku kostí. Poněkud prkenně se uvelebila na uvolněné židli ve dle pohledného cizince. Přítomní se pustili do jídla a u stolu bylo jako obvykle hlučno. Ze všech rodinných příslušníků se vyklubaly silné osobnosti, až na Celii, která, ač nejstarší, se mezi nimi úplně ztrácela, vděčná, že na rozdíl od ostatních nepřitahuje pozornost. Před deseti lety jim zemřela matka a ona se od té doby o všechny starala. Stala se z ní tichá hospodyňka. Muži ji považovali za příjemnou bytost, ale jako žena je ničím nepřitahovala. Dávno se smířila s životem staré panny, jejímž osudem je pečovat o ostatní. Sledovala, jak Philippe Vallerand šikovně čelí přívalu otázek. Dychtivost posluchačů ho očividně nevyváděla z míry. Příjemně se usmíval, aniž se do veselí nutil. Celii se líbila jeho sympatická tvář a tmavé, krátce zastřižené vlasy. Naštěstí na ni nemluvil. Vyděsilo by ji, kdyby musela odpoví dat i na tu nejobyčejnější otázku. Ale tu a tam na ni pohlédl jasně modrýma očima a dívky se zmocnil dojem, že jí čte myšlenky. Zatímco se rodina naplno chechtala otcovu veselému líčení, jak se střetl s nevrlým pacientem, Celia cítila, jak cosi klouže z kapsy její zástěry a padá na podlahu. Byla to knížka, kterou četla ve chvílích volna. Shýbla se, aby ji zvedla, a málem se srazila s Phi lippovou hlavou. Sevřela svazek v prstech. Srdce se jí zastavilo ve chvíli, kdy ji mladý muž něžně uchopil za útlé zápěstí. 16
„Držím ji,“ zašeptala. Čilý hovor kolem nich pokračoval, ale mladík její ruku nepustil. Jemně vyprostil knihu z jejích prstů. „Rousseau,“ poznamenal tiše. „Ráda čtete filozofická díla, slečno?“ „Někdy.“ „Já také. Půjčila byste mi ji?“ V jeho široké dlani se svazek zdál směšně malý. Krátce ji napadlo, že jeho žádost odmítne, protože kdyby mu knihu půjčila, musela by se s ním znovu sejít, až ji bude vracet. Hotové martyrium. Avšak nechtěla být nezdvořilá. „Ráda, pane,“ hlesla plaše. Dál na sobě cítila jeho dotek. „Philippe,“ doplnil a v očích se mu škádlivě zablýsklo. Užasle na něho zírala. Určitě si uvědomuje, jak je nevhodné, aby ho oslovovala křestním jménem. Vtom k nim přes stůl dolehl otcův hlas: „Mladý pane, smím se vás zeptat, proč se schováváte pod stolem s mojí dcerou?“ Celia zrudla a škubla zápěstím, ale muž nepovolil. „Ráda, Phi lippe,“ zašeptala divoce. Mladík ji odměnil úsměvem a povolil sevření. O několik dnů později přišel knihu vrátit a svým klidným a nevtíravým způsobem Celii donutil, aby mu ukázala zahradu. V průběhu rozhovoru si dívka překvapeně uvědomila, že její nepřekonatelná ostýchavost se kamsi rozplynula. Philippovi se svěřovala mnohem pohotověji než vlastním bratrům a sestrám. Nebála se ho. Přinejmenším do té doby, než ji zatáhl za zeď po rostlou popínavými růžemi a sklonil k ní hlavu, aby ji políbil. „Ne.“ Vykroutila se mu. Srdce jí zběsile bušilo. „Nedotknutelná,“ zamumlal s ústy na její tváři a pevně ji objal. „To si o vás každý myslí, že? Vystačíte si s knihami a se samotou.“ Jeho rty pálily. „Ano,“ špitla. „Tohle si myslí.“ „Vím, že to není pravda.“ Philippovy rty se usadily v koutku jejích úst. „Chápu vás, Celie. Potřebujete být milována. Budete moje…“ V temném zatuchlém podpalubí lodi si Celia neohrabaně se třela slzy. Dlouho jí trvalo, než si konečně připustila, že Philippo 17
va láska je opravdová a trvalá. Vrátil se do New Orleans a zůstal tam tři roky, dokud neskončila válka s Británií a mezinárodní vody nebyly opět prohlášeny za bezpečné. Tři roky čekání a psaní dopisů, tři roky naděje, zoufání a pochybností. Ale Philippe se do Francie vrátil, oženil se s ní a odvezl ji s se bou do New Orleans. Konečně uvěřila, že je čeká společná bu doucnost. Piráti ji o ni připravili v průběhu několika minut. Nyní je Philippe mrtev. A ona se stydí, protože kromě zármutku se na něho zlobí. Nemá přece význam Philippa obviňovat. Nebyla to jeho vina. Navzdory tomu mu zazlívala, že nedokázal předvídat hrozící nebezpečí. Tupě civěla do tmy. Ospalá kočka se jí opět uvelebila na klíně. Philippe je mrtev a ona nemá chuť žít. Může jenom doufat, že smrt si pro ni přijde rychle a ona bude mít do statek odvahy důstojně jí čelit. Používal několik falešných jmen, ale jeho posádka ho znala jako kapitána Griffina. Byl pohotový, mazaný a nelítostný jako gryfové, mytické bytosti s tělem lva a křídly orla, po nichž získal svou přezdívku. Jeho škuner na moři předstihl každé plavidlo. Při velení se řídil instinktem, ostatně jako vždycky. Jeho přístup způsobil, že se posádka vystříhala ledabylosti vládnoucí v řadách ostatních pirátů. Dovedl svým mužům vysvětlit, že disciplina a výkonnost jsou nejkratší cestou k vytýčenému cíli. Natáhl si dlouhé nohy a širokými zády se opřel o člun vyta žený na pláž. Nato si zapálil tenký tmavý doutník. Jakmile jej zastrčil mezi rty, rukou si prohrábl kučeravé vousy a odhodil kadeř vlasů, jež mu neposlušně spadla do čela. Modré oči svou barvou připomínaly půlnoční moře. Bezděčně spočinuly na lodi s příznačným názvem Vagabund, kotvící v přístavu. V několika posledních dnech si hoví v bezpečí Isle au Cor neille, Vraního ostrova. Kromě Vagabunda zde kotví tucet dalších lodí – brigantiny, válečná plavidla a škunery různých velikostí, všechny po zuby ozbrojené. Na zdejším ostrově vyrostlo na třicet skladišť, nemluvě o vesnici plné chýší z palmových listů, nevěs tinci a několika ohradách pro otroky. Zatímco se Vagabund pohupoval na vlnách, posádka si užíva la kořalky a přízně lehkých žen – obojí bylo laciné a k dispozici 18
v hojném množství. Griffin mezitím ohodnotil získanou kořist a nechal ji přeložit do skladu. Jako obvykle bude spravedlivě roz dělena mezi všechny členy posádky. Popotáhl z doutníku a vypustil obláček kouře. Ačkoliv odpo číval, nepolevoval v ostražitosti. Americká vláda ho označila za banditu a na jeho hlavu vypsala odměnu. Ještě před rokem byla jeho dobrodružství víceméně legální. Vyzbrojen dopisy z Car tageny a pověřeními z přístavních měst v Karibiku pronásledo val španělské obchodníky a nashromáždil značný majetek. Avšak neodolal pokušení a několikrát napadl kupecké lodi plující pod jinou vlajkou, na které si neměl troufat. A tím se z korzára paso val na piráta, bezohledného mořského lupiče. Nevšímal si pouze amerických plavidel, což bylo jediné nezpochybnitelné pravidlo, jímž se řídil. Všechno ostatní považoval za hru. Dostal chuť se napít, a tak uhasil doutník a mrštně se zvedl. Zamířil k rozpadající se pevnosti, za jejímiž zdmi se nacházela jediná hospoda na ostrově. Jednalo se o starou brigu, kterou piráti rozebrali a přenesli na písek, aby ji přeměnili na krčmu a dočasné útočiště. Zářily zde lampy a lucerny a zvaly příchozí dovnitř, kde se to drsnými mořskými vlky jenom hemžilo. Mnozí z nich patřili ke kapitánu Legareovi. Právě se vrátili z úspěšného tažení v Zálivu. Dokonce i v alkoholovém opojení si dávali pozor, aby Griffinovi nezkřížili cestu. „Kapitáne!“ ozvalo se od stolu vraženého v rohu. Griffin se ohlédl přes rameno a spatřil Jacka Riska, černovlasého Ira a talen tovaného šermíře, který se na něho darebácky zubil. Ostatně jako vždycky. Risk byl jeho zástupcem a nejlepším kanonýrem na Vagabundovi. Jedno z očí měl zakryté černou páskou. Přišel o ně loni při potyčce na palubě dobývané lodi. Tehdy zachránil Griffinovi život. Na klíně mu seděla štětka s hrubými rysy a v ruce svírala poloprázdnou lahev rumu. „Kapitáne, máte v plánu brzy zvednout kotvu?“ zeptal se opa trně Risk. Griffin se natáhl pro flašku a pořádně si lokl. Nato si otřel ústa hřbetem ruky. „Nemůžeš se dočkat, až odtud vypadneme, Jacku?“ 19
„Už mám plné zuby chvástání Legareových mužů. Při posled ní výpravě přepadli šest lodí. Copak se nám před třemi měsíci nepodařilo totéž? Však jim to příště natřeme. Budeme jich mít deset! Uděláme…“ „Na čas si dáme pokoj,“ přerušil ho suše Griffin. „Po našich posledních alotriích se to v Zálivu vojenskými loděmi jenom hemží.“ Risk se zamračil. „Jestli vám něco říká, že bychom neměli…“ „Říká.“ „Loď je plná zásob,“ prohlásil zadumaně Risk. „Možná by chom se měli zapojit do velkého trojúhelníku.“ Griffinovi se zlověstně zablýsklo v tmavě modrých očích. „S otroky neobchoduju, Jacku.“ „No jo, ale ty prachy, které bychom vydělali…“ „Beztak vyděláváme dost.“ Risk vesele pokrčil rameny. „O tom se s vámi nemůžu přít, kapitáne, ale Bůh ví, že Dominik Legare žádné skrupule nemá.“ Zvedl lahev rumu ke rtům, zhluboka se napil a potřásl hlavou. „Šest lodí,“ zamumlal. „Jenom se koukněte na Andrého Legarea, tlustého bastarda s odporným šklebem. Ví, že mu jeho bratr Nic ky odřízne pořádný kus kořisti. A za nic. Dřepí si v krčmě, zatím co my ostatní…“ „Dost, Jacku!“ okřikl ho mrazivě Griffin a Risk zmlkl. Griffin pohlédl směrem, kam Jack ukazoval. André Legare se skutečně ušklíbal. Jako obvykle byl obklopen talíři jídla a lahvemi vína, obrovské břicho mu spadalo do klína. Na upocené bradě s ryšavým strništěm uvízly drobky z masa a kapky tuku. Rozdíl mezi bratry Legareovými snad nemohl být větší. Do minik byl chladný a mrštný jako žralok. Zdálo se, že jedinou ra dost mu činí shánění kořisti pro vykrmeného bratra. Za všech okolností působil podivně spokojeným dojmem, třebaže ho nikdy nikdo nespatřil ve společnosti ženy či muže. Zásadně nepil, nikdy nepřiznal bolest a nežádal nic pro svoje pohodlí. Vytříbeně se ob lékal a pečlivě dbal na svůj vzhled. Zato André chodil neuprave ný. Otylá postava svědčila o nezřízené chuti k jídlu a pití. Dále zbožňoval ženy – přesně v tomhle pořadí. 20