1 Vichr Michaelovi bičoval vlasy, nadouval mu oblečení, štípal ho do tváří. Michael byl napjatý jako struna, ruce i nohy měl roztažené, aby kontroloval volný pád. Vyskočil z letadla teprve před pěti vteřinami, ale už dosáhl pádové rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu. Díval se na výškoměr na zápěstí, sledoval, jak čísla klesají, a čekal, až dosáhne kýžené výšky dvanáct set metrů. I když měl seskoky rád, nikdy hloupě neriskoval, protože ani trochu nestál o trauma z náhlého zpomalení, jak někteří lidé eufemisticky nazývají osudovou srážku se zemí. Zatáhl za lanko a z batohu se vyhrnul hlavní padák. Vrchlík se nad ním rozevřel, nabral vzduch a umožnil Michaelovi manévrovat a kontrolovat sestup, jako by letěl letadlem. Jako pokaždé se při tahání za lanko v duchu modlil a byl připraven sáhnout po noži u boku. I když si výstroj balil sám, bál se, aby se mu nezamotala a aby nemusel odříznout hlavní padák a spolehnout se na záložní. Věděl, že při seskocích obvykle nepřicházejí o život nováčci, ale naopak ti zkušení a až příliš sebevědomí. Zatáhl za řídicí šňůry a nasměroval padák ke kraji skalnatého vrcholu. Věznice trůnila na úzké náhorní plošině, která připomínala spíš mesu někde ve Wyomingu než akbikvestánskou horu. Až na její světla nebylo v okruhu osmdesáti kilometrů ani stopy po žádné další civilizaci. Vězeňská budova byla impozantní; vypadala, jako by vyrůstala přímo ze země, nebo spíš ze samotného pekla. Nikde nebylo vidět žádné ploty ani ostnaté dráty. Poloha vězení je bohatě zastala sama o sobě. Kdyby se vězni pokusili uprchnout z devítisetmetrového vrcholu obklopeného pouští, podepsali by si tím ortel smrti.
21