1 Vichr Michaelovi bičoval vlasy, nadouval mu oblečení, štípal ho do tváří. Michael byl napjatý jako struna, ruce i nohy měl roztažené, aby kontroloval volný pád. Vyskočil z letadla teprve před pěti vteřinami, ale už dosáhl pádové rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu. Díval se na výškoměr na zápěstí, sledoval, jak čísla klesají, a čekal, až dosáhne kýžené výšky dvanáct set metrů. I když měl seskoky rád, nikdy hloupě neriskoval, protože ani trochu nestál o trauma z náhlého zpomalení, jak někteří lidé eufemisticky nazývají osudovou srážku se zemí. Zatáhl za lanko a z batohu se vyhrnul hlavní padák. Vrchlík se nad ním rozevřel, nabral vzduch a umožnil Michaelovi manévrovat a kontrolovat sestup, jako by letěl letadlem. Jako pokaždé se při tahání za lanko v duchu modlil a byl připraven sáhnout po noži u boku. I když si výstroj balil sám, bál se, aby se mu nezamotala a aby nemusel odříznout hlavní padák a spolehnout se na záložní. Věděl, že při seskocích obvykle nepřicházejí o život nováčci, ale naopak ti zkušení a až příliš sebevědomí. Zatáhl za řídicí šňůry a nasměroval padák ke kraji skalnatého vrcholu. Věznice trůnila na úzké náhorní plošině, která připomínala spíš mesu někde ve Wyomingu než akbikvestánskou horu. Až na její světla nebylo v okruhu osmdesáti kilometrů ani stopy po žádné další civilizaci. Vězeňská budova byla impozantní; vypadala, jako by vyrůstala přímo ze země, nebo spíš ze samotného pekla. Nikde nebylo vidět žádné ploty ani ostnaté dráty. Poloha vězení je bohatě zastala sama o sobě. Kdyby se vězni pokusili uprchnout z devítisetmetrového vrcholu obklopeného pouští, podepsali by si tím ortel smrti.
21
Půlměsíc zářící na bezmračném nebi zaléval zemi modravým přísvitem, který změkčoval obrysy skalisek a zbarvoval poušť tak, že vypadala jako poklidné moře. Michael hladce přistál na kraji náhorní plošiny, necelého půl kilometru od věznice. Okamžitě smotal padák, odepjal si postroj a všechno schoval pod strom. Pak si sundal z hrudi připjatou černou brašnu, podřepl a otevřel ji. Vytáhl z ní dvě devítimilimetrové pistole sig sauer – zastrčené v pouzdrech a důkladně naolejované – a připevnil si je na tělo. Střelné zbraně nesnášel; zásadně je nepoužíval, dokud ho s nimi Simon nenaučil zacházet, a i od té doby to dělal jen krajně neochotně. Uchyloval se k nim, jen když nebylo zbytí, a mnohem radši používal nůž. Ale když teď na vlastní pěst mířil do vězení střeženého ozbrojenými dozorci, neměl na vybranou. Vyndal dva batůžky s padáky pro BASE jumping. Lišily se od padáku, kterým právě seskočil z letadla – byly určeny k seskokům z nízkých výšek a otevíraly se rychleji. Kromě toho z brašny vylovil ještě tři kusy plastické trhaviny C-4. Do dvou vmáčkl dálkově ovládaný časovač, třetí si strčil do kapsy. Rozepnul boční kapsu brašny a vytáhl z ní drobné elektrické zařízení – rušičku, která umí vyřadit z činnosti nejen vysílačky, ale i mobilní telefony. Za svůj život už kradl umělecká díla, diamanty, klíče a zlaté skříňky, ale takovouhle akci ještě nepodnikal. Dnes musí ukrást svého přítele, aby ho zachránil před popravou. Obcházel věznici. Nikde žádná hlídka, i ochoz zel prázdnotou. Jen v třípatrových věžích v severním a východním rohu držely stráž dvě party dozorců, ale nejspíš je mnohem víc zajímal fotbalový šampionát v televizi. Michael si prohlížel stometrové pusté prostranství před věznicí a sledoval kamenitý terén až k okraji skalisek. Ověřil si, že tam nečekají žádné překážky a že věznice vrhá v měsíčním světle stín správným směrem. Jestli přežijí desetivteřinový běh přes tenhle úsek, tak by to mohli zvládnout. Sáhl po kusu trhaviny, umístil ho k jižní zdi věznice a zahrábl hlínou; červené světýlko přes ni skoro nebylo vidět. Pak došel necelý kilometr k elektrárně. Hlasité bzučení generátoru se odráželo od vězeňských zdí a rozléhalo se všude kolem.
22
Inženýrské sítě a dálkový rozvod elektřiny byly v tomhle odlehlém koutě světa pořád neznámým pojmem; chironská věznice si kvůli svému umístění uprostřed pustiny musela vyrábět vlastní elektřinu pomocí benzínového generátoru. Ta pak sloužila k pohánění sporého vězeňského osvětlení, vysílaček, satelitních telefonů a pátracích reflektorů na strážních věžích, které se zapínaly, jen když se někdo pokusil o útěk. A především sloužila ke zpříjemnění života dozorcům. Ve skladu paliva se uchovával benzín ve dvou nádržích o objemu dvacet tisíc litrů. Každé dva měsíce je přijížděla doplňovat cisterna, jejíž řidič dostával trojnásobek obvyklého platu za to, že absolvuje cestu po úzké horské silničce. Peníze mu byly vypláceny předem, aby ho hřály v kapse a pomáhaly mu soustředit se na řízení, když projížděl kolem ohořelých vraků cisteren svých předchůdců, které se válely dole v údolí. Michael opatrně upevnil další kus trhaviny k jedné nádrži a několikrát zkontroloval dálkové ovládání. Pak se přikradl ke generátoru a vyhledal skříňku s pojistkami. Zámek překonal skoro stejně rychle, jako by k němu měl klíč. Našel hlavní jistič a bez váhání ho vypnul. V celé věznici okamžitě pohasla světla. Michael zabouchl skříňku, zamkl ji a schoval se do tmavého kouta. Za pět minut ohlásila světla baterek poskakující po stěnách příchod dvojice dozorců. Michael viděl, jak jim ve tmě září zapálené cigarety. Přes bzukot generátoru je neslyšel, ale sledoval je, jak odemykají skříňku a nahazují pojistky. Počkal, až se odporoučejí, a pak skříňku otevřel a zase pojistky vyhodil. Tentokrát se vrátili rychleji a z jejich chůze bylo znát, jak je štve, že se museli podruhé zvednout. Michael se ukrýval přímo proti dveřím, kterými vešli, a čekal, až pojistky znovu nahodí. Zamířili zpátky ke dveřím, jeden si sundal z opasku svazek klíčů, odemkl si, oba zmizeli venku a zabouchli za sebou. Michael se vrátil ke generátoru, zase vyhodil proud, schoval se a vyčkával. Tentokrát jim to trvalo deset minut a jejich hlasité nadávky bylo slyšet i přes bzukot generátoru. Tak zuřili, že si vůbec nevšimli, že necelý metr od nich někdo stojí. Výstřely jejich vztekání učinily přítrž; oba dozorci zemřeli, ještě než dopadli na zem.
23
Michael bleskurychle schoval pistoli, sehnul se a sebral jim zbraně, klíče a vysílačky. Pak jednomu sundal bundu a čepici, oblékl si je a zamířil k věznici. Když vsunul klíč do zámku v postranních vstupních dveřích, přejel mu mráz po zádech; věznice nesnášel víc než cokoli jiného. Být zavřený za mřížemi mu připadalo jako stát jednou nohou v pekle. Před pár lety si odpykal tři roky v Sing Singu a dodnes z toho měl noční můry. Setřásl nepříjemný pocit a přiměl se soustředit na úkol. Odemkl dveře a vklouzl do tmavé čtvercové místnosti připomínající podzemní kobku. Ve vzduchu visel nepříjemný pach. Byly tu jen dva kusy nábytku – stůl a židle přesně naproti sobě. Od obou se po mírně skloněné podlaze táhly tmavé šmouhy k odtoku uprostřed. Michael si stůl a židli prohlédl pozorněji. Byly z hrubě opracovaného masivního dřeva a potřísněné páchnoucími tmavými skvrnami. Překotně ucouvl, protože mu došlo, že jsou poznamenány smrtí. Těžký stůl jizvily upomínky na nesčetné popravy stětím. A elektrické křeslo… Michael viděl, jak jsou područky a opěradlo ožehnuté. Rychle tu děsivou místnost opustil a vyšel na chodbu, která by se zřejmě dala označit za uličku smrti. Takové označení sice pasovalo na celou chironskou věznici, v celách podél téhle chodby ale seděli ti, pro které si smrt měla přijít nejdřív. Podle toho, co zatím Michael z Chironu viděl, to možná byl nejmilosrdnější způsob, jak se odtud dostat. Rychle si v duchu zrekapituloval, co o věznici ví – že trpí nedostatkem financí, a tak nemá dost dozorců, aby mohli chodit na obchůzky. Také věděl, že v řízení věznice vládne spíš chaos než pořádek a že v dozorcích bublá hořkost a vztek, protože se s nimi zachází jen o trochu líp než s vězni, a tudíž nejsou službě zrovna oddáni. Kdyby se jim doneslo, že se odtud někdo chystá uprchnout, vysmáli by se tomu – a že by se někdo mohl chtít vloupat dovnitř, by je nejspíš nenapadlo ani ve snu. Michael tiše procházel chodbou a napínal sluch, jestli neuslyší, že se někdo blíží. Žilami mu koloval adrenalin a srdce mu bušilo jako zvon. Ačkoli ho obvykle bavilo překonávat bezpečnostní opatření, teď ho svírala úzkost a strach, protože netušil, v jakém
24
stavu Simona najde. Jestli bude zraněný, bude ho odtud muset odnést; tohle není jako krást umělecké dílo, které může v případě nouze odhodit a vrátit se pro něj někdy jindy. Nakoukl malým okénkem zasazeným v masivních dveřích do první cely. Byla stísněná, tonula v šeru a táhl z ní puch lidských výkalů. Zela prázdnotou. Michael šel chodbou dál. Lemovalo ji celkem deset cel a prvních šest bylo prázdných. Nahlédl zamřížovaným okénkem do sedmé. Na podlaze kdosi seděl a zády se opíral o zeď. Michael z něj ve tmě rozeznal jen siluetu. „Simone?“ zašeptal. Postava překvapeně trhla hlavou a pak se obezřetně otočila. Beze slova vstala a došla ke dveřím. Michaelovi došlo, že to není Simon. Tenhle člověk byl o něco menší a neměl tak široká ramena. Michael rozsvítil droboučkou baterku a posvítil si dovnitř. Postava si odhrnula z čela špinavé vlasy a Michael jí konečně pohlédl do očí. Zračila se v nich směsice pocitů – strach a hněv, stud a podráždění. Jejich smaragdovou zeleň připravily chmurné okolnosti o obvyklý jas. Michaelovi se sevřelo srdce a mysl mu opanoval naprostý zmatek. Před ním stála v cele smrti žena, kterou před necelými dvěma týdny svíral v náručí. Nevěřícně na Kate zíral a nezmohl se na slovo. Třiašedesát hodin předtím se Kate dívala do útrob půlmetrového sejfu zasazeného do zdi. Stála v nejvyšším patře amsterdamské kancelářské budovy a všude kolem vládl půlnoční klid. Kancelář byla zařízena luxusně – židle a stoly od Hancocka & Moora, starožitné perské koberce, expresionistické malby nedozírné ceny, nejmodernější elektronika. Kate měla na hlavě drobnou čelovku a tou si do otevřeného sejfu svítila. V ruce svírala zažloutlý dopis v průhledném igelitovém obalu. Byl prastarý; ručně psaný text vyvedený černým inkoustem už trochu vybledl a papír zpuchřel. Jelikož byl psán turecky, neuměla si ho přečíst. Rozluštila jen navzájem propojené symboly křesťanství, judaismu a islámu v horním rohu. Podala dopis Simonovi. Střelhbitě ho naskenoval přenosným skenerem připojeným k mobilnímu telefonu a ten okamžitě odeslal dokument do jeho kanceláře v Itálii.
25
Kate opatrně zavřela sejf a dávala si pozor, aby se nespustil alarm, který před patnácti minutami zkušeně obelstila. Zase pověsila přes dvířka sejfu obraz, který je zakrýval, a ujistila se, že suvenýry a serepetičky na poličce pod ním stojí úplně stejně jako při jejich příchodu. Když se otáčela ke dveřím, padl jí zrak na obraz pověšený na zdi u stolu. Jmenoval se Utrpení a namaloval ho Goetia v roce 1762, krátce po smrti své manželky – bylo to mistrovské dílo z vrcholu jeho umělecké tvorby. Kate ten obraz dobře znala, daleko líp než kterýkoli jiný obraz na celém světě. Svého času důkladně bádala, kdo ho kdy vlastnil, a studovala umělcův životopis, duševní stav, ve kterém obraz namaloval, barvy, které použil, plátno, na které je nanášel. Stala se na Goetiu odborníkem, protože Utrpení bylo prvním předmětem, který kdy ukradla a prodala na černém trhu. Rozčileně se ohlédla po Simonovi. „Co se děje?“ zeptal se, protože na ní viděl znepokojení. „Tenhle obraz jsem před lety ukradla,“ řekla a těkala pohledem po místnosti. „Musíme odtud okamžitě vypadnout.“ Vyběhli z kanceláře a Simon za běhu vytáhl z kapsy obálku s nadepsanou adresou a nalepenou známkou. Strčil do ní dopis a na chodbě ho hodil do přihrádky s poštou k odeslání. Kate mu uháněla po boku. „Myslíš, že to byla past?“ Simon zavrtěl hlavou. „Ani náhodou, byl…“ Než stačil doříct, otevřely se s cinknutím dveře výtahu. Ze ztemnělé kabinky se vyřítili tři muži z ostrahy; další dva zůstali stát v šeru uvnitř a mlčky přihlíželi, jak se Simon s Kate vzdávají. Ačkoli jim Kate neviděla do obličeje, přesně věděla, co je ten menší zač. Stačilo jí zahlédnout jeho siluetu, aby se jí zmocnil děs, jaký nezakusila od puberty. Barabas Azem Augural, ředitel Chironu, seděl ve svém bytě v nejvyšším patře věznice. Byt měl rozlohu dvě stě třicet metrů čtverečních a výzdobou se příkře lišil nejen od vězeňských prostor, ale i od celého pouštního státu. Stěny byly obloženy dřevem a všude visela zrcadla a umělecká díla. Elegantní nábytek prozrazoval vytříbený vkus – pohodlné pohovky čalouněné jemnou kůží, ušáky potažené hedvábím. Z velkých oken se otevíral výhled na pouštní svět; kam až oko
26
dohlédlo, všude se táhl písek a kamení zalité měsíčním svitem. V bytě byl navzdory venkovnímu počasí příjemný chládek, ale už se do něj pozvolna začínalo vkrádat dusno. Barabas proklínal generátor. Jestli se rozbil, tak potrvá celé týdny, než se jim ho povede spravit, a on rozhodně nehodlal slevit z pohodlí, na které byl zvyklý. Už uběhlo deset minut od chvíle, kdy se Džamer s Hankem potřetí za sebou vydali nahodit pojistky. Měl se toho úkolu chopit sám. Nikdo v celé téhle pouštní věznici nevykazuje ani ždibec inteligence – tedy s výjimkou jeho samotného. Dotáhl to v akbikvestánské armádě až na plukovníka; povedlo se mu to díky tvrdé dřině, úplatkům a likvidaci generála, kterému se nezamlouvaly jeho sklony ke krutosti. Zásluhou svých novátorských kapitalistických metod a schopnosti vydírat a zastrašovat jednotlivce i celou zemi, kterou přísahal chránit, odešel do výslužby se štědrou penzí a tučným bankovním kontem. Přijal místo ředitele Chironu, protože představovalo dokonalou operační základnu. Mohl odtud šéfovat svému různorodému podnikání a nechávat mizet nepohodlné lidi za mřížemi cel a v neoznačených hrobech – někteří z nich se ani nedočkali soudu. Svítil si baterkou kolem sebe, až našel vysílačku. Stiskl knoflík a křikl do mluvítka: „Džamere! Jestli tu elektriku nenahodíš během půlminuty, tak se vůbec neobtěžuj vracet!“ Čekal na reakci, ale žádná nepřicházela. „Džamere!“ Barabasovi nikdy netrvalo dlouho, než v něm vzklíčil vztek, a teď už přímo pěnil. Kdykoli ho někdo neupo slechl, kdykoli se mu někdo opovážil vzdorovat, zaplatil za to vysokou cenu. A Džamer teď zaplatí tu nejvyšší. Ale pak si Barabas uvědomil, jak se ho podřízení bojí. Věděli, že bez váhání prožene komukoli z nich kulku hlavou a hodí jeho tělo do údolí. Věděli, jakou pověst si vybudoval za války, věděli, že klidně zabije nevinného člověka kvůli láhvi vodky. Džamer je jeho zástupce, a jestli nereaguje, tak nejspíš proto, že nemůže. Barabas přešel k šatníku, kvapně se nasoukal do uniformy a celou dobu přitom své podřízené proklínal. Hmátl po pistoli, vysílačce a baterce a vyšel ze dveří.
n n n 27