Zoufalé vévodkyně

1 10. dubna 1783 Beaumont House, Kensington „V Paříži musí mít vdaná dáma milence. A mohou jí být prominuti i dva.“ Dveře do přijímacího pokoje se prudce otevřely, ale mladá žena sedící zády ke dveřím si toho nevšimla. „Dva?“ poznamenal vytříbeně oblečený mladý muž. „Soudím, že Francouzi jsou šťastní muži. Když jsem tam byl posledně, zdálo se mi, že jsou tak urážliví. Musí mít všeho nadbytek – jako třeba tři pudinky po večeři.“ „Tři milenci se považují za příliš mnoho,“ odvětila žena. „Ačkoli znám dámy, které pokládají tři muže spíše za výsadu.“ Její hluboký smích muže vzrušoval a jasně vypovídal o jejích schopnostech zvládnout s jistotou jednoho – nebo tři – Francouze.

Její manžel vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře.

Mladý muž vzhlédl a beze spěchu se uklonil. „Vaše Milosti.“ „Lorde Corbine,“ odpověděl vévoda z Beaumontu s úklonou. Corbin byl přesně podle Jemmina gusta: elegantní, sebejistý a mnohem inteligentnější, než přiznával. Ve skutečnosti by byl Corbin úspěšný v parlamentu, pokud by se snížil k něčemu, co by se podobalo práci.

Beaumontův švagr, hrabě z Gryffynu, také vstal a nenuceně se mu uklonil. „Váš služebník, Gryffyne,“ řekl vévoda zdvořile. „Připoj se k nám, Beaumonte,“ vyzvala ho jeho manželka a vzhlížela k němu s nesmírně vlídným výrazem. „Je potěšením tě vidět. Sněmovna lordů dnes nezasedá?“ Byla to nedílná sou17

část boje, který vedli posledních osm let: jejich konverzace byla vyšperkovaná jemnými jízlivými narážkami, jež byly jen zřídka nekultivované. „Sněmovna zasedá, ale myslel jsem, že strávím nějaký čas s tebou. Přece jenom ses právě vrátila z Paříže.“ Vévoda odhalil zuby v náznaku úsměvu. „Už jsem to postrádala,“ řekla Jemma s okázalým povzdechem. „Je úžasné, že jsi tu, miláčku,“ prohlásila, naklonila se trochu dopředu a poklepala mu vějířem po ruce. „Právě čekám, až přijede Harriet, vévodkyně z Berrowu. A potom se rozhodneme, jaká ozdoba bude ve středu stolu během zítřejší slavnosti.“ „Ptáci mi už vyštěbetali, že pořádáme ples,“ řekl vévoda.

Jmenoval se Elijah, ale velmi by se urazil, kdyby ho tak kdokoli oslovil. Léta parlamentních debat se nyní, když se Jemma vrátila do Londýna, ukázala být užitečná. Po pravdě řečeno měl důvod, proč dnes zůstal doma. Musel se dohodnout se svou manželkou, aby omezila své aktivity na přijatelnou úroveň. Kdyby nebylo těch let ve sněmovně, určitě by se rozčílil; dost dobře si pamatoval jejich novomanželské boje. „Proboha, netvrď mi, že jsem tě zapomněla informovat! Vím, že je to trochu narychlo, ale zabavila jsem se plánováním plesu cestou z Paříže.“ Vypadala opravdu kajícně, a pokud to Elijah dokázal posoudit, myslela to vážně. Hra na manželství, kterou hráli, striktně vyžadovala laskavé způsoby na veřejnosti. Takoví však v soukromí nikdy nebyli. „Musíš se mít na pozoru, sestřičko,“ poznamenal bratr. „Nejsi zvyklá dělit se o domácnost.“ „Bylo to ode mě skutečně nevychované,“ řekla a vyskočila z křesla, až jí hedvábné spodničky zavířily kolem úzkých kotníků. Měla oblečeny světle modré šaty à la française, celé vyšívané pomněnkami. Živůtek zdůrazňoval křivky jejích ňader a také úzký pas nad sukněmi s vlnícími se obručemi krinolíny.

Postranní obruče skrývaly vlnění jejích boků, což by mělo mužům vadit. Přesto musel Elijah připustit, že to podněcuje jejich fantazii, vede pohled od křivky ňader k úzkému pasu a potom je donutí představit si štíhlé končetiny a – zbytek těla.

18

Jemma k němu natáhla ruku; Elijah na okamžik zaváhal a potom je uchopil. Usmála se na něho, jak se matka směje na malého chlapce zdráhajícího se umýt si obličej. „Jsem tak ráda, že se k nám můžeš dnes ráno připojit, Beaumonte. Přestože věřím, že tito gentlemani mají bezúhonné názory,“ – vrhla letmý úsměv na Corbina – „manželův názor je samozřejmě nutné vyslechnout.

Pravděpodobně tě ale bude strašně nudit, když po tobě budu chtít, abys schválil mé stuhy.“ Za starých časů v první dny jejich manželství by se Elijah rozzlobil, ale nyní byl vytrénován roky horlivého boje v parlamentu, kde se jednalo o důležitější věci než o stuhy a podobné cetky. „Jsem si naprosto jistý, že Corbin mě dokáže ohledně tvých stuh zastoupit,“ řekl se správnou mírou lhostejnosti a zdvořilosti v hlase.

Koutkem oka si Elijah povšiml, že Corbin nijak nereagoval na to, že byl právě vévodou vyzván k plnění jeho manželských povinností. Možná by tento muž mohl udržet Jemmu dostatečně zaneprázdněnou, aby nezpůsobila příliš mnoho skandálů, než začnou parlamentní prázdniny. Prudce se otočil ke dveřím. Uvědomil si, že krása jeho manželky, jak se zdá, na něho účinkuje více v jejich vlastním domě než během jeho vzácných návštěv v Paříži. Částečně to bylo proto, že si Jemma nenapudrovala vlasy. Věděla velice dobře, že mihotání zlatých loken je mnohem svůdnější než pudr a že lépe kontrastuje s jejíma modrýma očima. Byl tak bolestivě podrážděný její krásou jedině proto – snažil si namlu- vit –, že je jeho žena. Nebo možná podráždění způsobila její sebejistota. Když se vzali, nebyla tak dokonalá. Nyní na ní bylo vše perfektní – od barvy rtů po duchaplnou břitkost jejích poznámek.

Modré oči se jí jen nepatrně rozšířily a předvedla mu další letmý úsměv. „Skutečně jsme dvě srdce, která bijí jako jedno, Beaumonte,“ prohlásila. „V tom případě,“ řekl její bratr, „je opravdu zvláštní, že jste strávili tolik času odděleně. Bylo to proto, abys nezničila tento dojemný příklad manželského štěstí, který je v naší zvrácené době tak vzácný a je vzorem pro nás všechny, s čímž, jak předpokládám, všichni souhlasíte? Ale můžeš nám nyní už ukázat tu zpro19

padenou ozdobu stolu, Jemmo? Mám schůzku na Bond Street a nezdá se, že by se tvá přítelkyně vévodkyně objevila.“ „Ozdoba je ve vedlejší místnosti, jestliže Caro už vše připravila. Nebyla ještě hotová, když jste přišli.“ Elijah se zarazil, aby se hned nezeptal, kdo je Caro.

Jemma stále mluvila. „Věřím jí ve všem. Má nejelegantnější vkus ze všech žen, které znám. Kromě Jejího Veličenstva královny Marie Antoinetty.“ Elijah vrhl na svou manželku krátký pohled, z něhož bylo zřejmé, co přesně si myslí o těch, kdo se vychloubají důvěrným přátelstvím se členy francouzské královské rodiny. „Prohlédneme si tu ozdobu stolu, pánové?“ řekl a obrátil se ke Corbinovi a Gryffynovi. „Vévodkyně je považována za čelní představitelku pařížské módy. Já osobně nikdy nezapomenu na maškarní ples v sedmdesátém devátém.“ „Byl jsi tam?“ zeptala se Jemma užasle. „Přísahám, že jsem to úplně pustila z hlavy.“ Poklepala ho po paži vějířem. „Všichni muži se převlékli za satyry – to bylo nejúchvatnější a velmi zábavné –, ale ty jsi byl v černé a bílé. Pro celý svět jsi byl parlamentním tučňákem.“ Spustila ruku, a tak se mohl znovu uklonit. „Bohužel mou největší předností není satyrův ocas.“ Stejně jako u těch oslů Francouzů, dodal v duchu.

Povzdechla si. „Oba členové mé rodiny se odmítli připojit k zábavě. Tak anglické…, tak nafoukané…, tak…“ „Tak oblečené,“ řekl Gryffyn. „Spatřil jsem kolena dokazující, že to, co viděla noc, by se nemělo nikdy objevit na denním světle – stále mám problémy zapomenout na kostnaté nohy hraběte d’Auvergne.“ Jemma nakoukla dveřmi do tanečního sálu za nimi. Potom se rozesmála a otevřela dokořán. „Vypadá to báječně, Caro! Jsi skvělá, naprosto skvělá jako vždy!“ Corbin svižně následoval Jemmu, a tak Elijah popadl za loket švagra. „Kdo je k čertu Caro?“ „Zhoubně inteligentní žena,“ řekl Gryffyn. „Jemmina asistentka. Je u ní tak čtyři pět let. Nesetkal ses s ní?“ 20

Když Elijah jen pokrčil rameny, Gryffyn pokračoval: „Připravuje Jemminy nejextravagantnější eskapády. Spolupáchá skandály – tak by se to dalo popsat. Připrav se na to, že budeš oslněn jejími jedinečnými schopnostmi, ale neoceníš je. Nemůžeš doufat, že Jemmu změníš na správnou manželku politika.“ „Má naděje je omezena na přání, že nezničí mou kariéru,“ přiznal Elijah. „Myslel jsi vážně, že všechny schopnosti Jemminy asistentky se soustředí na vyvolání skandálu?“ „Jak jsem řekl, nebude se ti to líbit,“ podotkl Gryffyn. Došli ke dveřím a vešli dovnitř. „Tohle je pro ni docela normální.“ Elijah se náhle zastavil. „K čertu,“ vydechl. „Je to lepší než ti satyři. Žádný ocas,“ podotkl Gryffyn.

Když Elijah zíral do místnosti, cítil, jak se jeho těžce získaný klid a sebekontrola vytrácejí – obrovský mahagonový stůl, který obvykle stál v jídelně, byl přemístěn do středu tanečního sálu.

Nebylo však na něm jídlo, ale obrovská růžová mušle vytvořená z hlíny. Všude kolem byla rozsypána poupata růží, jež padala v řetězcích na podlahu. Ochromeně zaslechl, že Jemma vykřikla, jak reálně ty květy vypadají. „A ty mušle!“ vykřikla. „Nádherný detail, Caro!“ Samozřejmě, že nebyly skutečné.

Prudké bušení srdce v jeho hrudníku však nezpůsobily umělé květiny, ani mušle, a dokonce ani šňůry perel za stovky liber.

Bůh ví, že má více než dost peněz na jakoukoli marnotratnost, s kterou Jemma přijde. Elijah si nejvíce na světě cenil své pečlivě udržované a citlivě využívané politické moci.

Staral se o ni denně – díky svým energickým a promyšleným diskuzím získal slušnou pověst. Protože jeho žena posledních osm let žila v Paříži, vybudoval si kariéru bez její pomoci. Jiné muže podporovaly manželky pořádáním večírků nebo vedením salónů. On se dostal do čela Sněmovny lordů, na jednu z nejváženějších pozic v království, díky svému intelektu. Nikdy nebral úplatky. Odlišoval se od zkorumpované policie a mužů jako Fox a princ z Walesu, kteří neblaze prosluli svými divokými skandály.

21

A nyní, když mu možná už zbývá jen málo času na další práci…

Ozdoba stolu na sobě neměla ani zatraceně malý kousíček oblečení.

A byla pomalována zlatě. Kolem jejího těla byly v pravidelných odstupech obtočeny perly.

Jeho švagr ji sledoval se zamyšleným, žádostivým pohledem v očích, kterým Elijah pohrdal, ačkoli musel přiznat, že jedině mrtvý muž by něco takového ignoroval. „Alespoň nemá ocas,“ poznamenal Gryffyn.

V ten okamžik se nahá, zlatě pomalovaná žena sklonila a nabrala trochu písku. Za jejími krásně zaoblenými hýžděmi se rozevřelo velké množství nádherných pavích per. „Ozval jsem se příliš brzy,“ řekl Gryffyn vesele. „Zpropadeně,“ vydechl Elijah.

22