Prolog Člověk občas vyhrává a občas prohrává. Shelly Bonaventureovou napadlo, že dnešní večer je pro ni jednoznačně ve znamení prohry. Připadala si jak absolutní ztros kotanec, ten největší loser s velkým L. V duchu si vybavila scénu z jednoho filmu, kde se děti navzájem provokovaly tím, že si k čelu okázale přiložily ukazováček a palec a vytvořily tak pís meno L na znamení toho, jak je ten druhý neschopný. Odemkla dveře u bytu, kabelku pohodila na stolek v předsíni a vzápětí ucítila v břiše ostrou bolest. Zalapala po dechu a prudce se předklonila, jak se jí vnitřnosti zničehonic sevřely nečekanou křečí. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. „Au,“ zasténala, když bolest polevila alespoň do té míry, že byla schopná doklopýtat k pohovce. „Co to sakra je?“ Připadalo jí, že se jí žaludek v jedné vteřině proměnil v ká men. Největší křeč naštěstí brzy ustala a ona se mohla několikrát zhluboka nadechnout. V duchu uvažovala, jestli byla bolest na tolik silná, aby zavolala záchranku, anebo jestli by se měla na pohotovost vypravit sama. „Nebuď směšná,“ zašeptala sotva slyšitelně, ale pocit, že se s ní děje něco hodně špatného, ji neopouštěl. „Tak se konečně vzchop,“ pronesla o poznání hlasitěji a skopla na zem lodičky s vysokým podpatkem. Buď moc pila, nebo snědla něco zkaže ného, anebo dostala o něco dřív měsíčky. To není možné. Takovou bolest ještě při menstruaci nikdy necítila. Na okamžik zavřela oči a horní ret se jí orosil potem. Bude si muset vzít kapky proti bolestem žaludku, jestli v lékárničce něja ké najde, a jestli ne, bude to muset přetrpět až do rána. Rukou si setřela pot a přitom se rozhlédla kolem sebe, jestli neuvidí kočku. 7
„Lano?“ zavolala bez jakékoliv odezvy. To je zvláštní. Jakmile kočka uslyšela zarachotit klíč ve dveřích, obvykle se vynořila ze své skrýše, ať už se v té chvíli schovávala kdekoliv. Bože… „Lano? Pojď sem, micinko…“ Znovu se zaposlouchala do ztichlého prostoru. Možná si s ní tříbarevná kočička jen hraje a za chvíli se na ni vyřítí z potemnělé chodby, aby ji vyděsila k smrti. Něco podobného už v minulosti párkrát udělala. Ale stejně… Pomalu se zvedla a zamířila k záchodu. Málem přitom za kopla o kobereček, který si koupila… Kristepane, to už je vážně sedm let? „Vylez, míco, kde tě mám?“ vábila kočku. „Panička už je doma!“ Buch! Ten zvuk přicházel z terasy. Shelly se s úlekem otočila. Byl to skutečně stín, co se mihl přes verandu? Se srdcem v krku přistoupila ke dveřím na verandu a pomalu vykoukla ven, aby se přesvědčila, že ten tajemný stín patří listu palmy, komíhajícímu se před lampou. „Idiote! Přestaň být paranoidní.“ Co ale potom způsobilo to tupé žuchnutí…? Kočka? A kde tedy je? I když měla nervy pořád napjaté, nakonec se jí podařilo pře svědčit sama sebe, že se neděje nic neobvyklého. Tu tupou ránu zřejmě způsobil stařík, který bydlí nad ní, jmenuje se Bob… kdo ví jak dál. Každou chvíli mu něco upadne. Zachvátila ji další vlna nevolnosti a chvíli se zaťatými zuby čekala, než poleví. Bože, co to jen může být? Chytila se opěradla u sedačky, zhluboka vydechla a rozhlédla se kolem sebe. To už vážně bydlí v tomhle dvoupokojovém bytě skoro deset let a celou dobu jen bezmocně sleduje, jak čas ne úprosně letí, jak jí přibývají vrásky a jak jí všechny role, o kterých kdy snila, proplouvají mezi prsty? Od té doby, co se rozvedla s Donovanem… K téhle kapitole své minulosti se vracet rozhodně nebude. Alespoň ne dnes večer. Pozitivní přístup, nic jiného nepotřebuje. 8
A možná ještě něco, co by zklidnilo ty bolesti, které má v břiše. Asi to trochu přepískla s pitím U Ještěrky, v baru jen o necelé dva bloky domů dál. Ten podivný název byl zřejmě spíše součástí jakési záhadné komerční strategie, než že by vznikl na počest konkrétního tvora. Je pravda, že se dnes chovala hodně neváza ně. Mohla za to ta obludná pětatřicítka, co se jí s každou hodinou čím dál víc sápala po krku. Kvůli ní se tak rozjela. I když… zas tak hrozné to přece nebylo. Nebo snad jo? Copak bylo možné ubránit se tomu chlapíkovi, co se s ním v baru seznámila? Hned, jak se dozvěděl o jejích blížících se na rozeninách, začal jí objednávat jeden míchaný mais tais za dru hým a přitom se tvářil, jako by měl o ni opravdový zájem. Vážně! Byl fakt neskutečně sexy a mluvil takovým tím dráždivě hlubo kým hlasem, a když se dotkl hřbetu její ruky, cítila, jak se jí žalu dek sevřel očekáváním… Vpíjel se do ní těma šedivýma očima se sotva patrnými tmavomodrými skvrnkami, měl hezky tvarované úzké rty a na tváři temné strniště, které mu dodávalo na mužnos ti. A co teprve, když si vzpomněla na jeho úsměv, který mu hrál celou dobu na tváři! Sice trochu pokřivený, ale naprosto neodo latelný. Učiněný buldozer ženských srdcí. Prozradila mu, že má úsměv zabijáka, a to ho neskutečně pobavilo. Prý mu ještě nikdo nic podobného neřekl, prohlásil a přitom mu smíchy legračně bublalo hluboko v hrdle. Představovala si, jak asi vypadá bez košile… Kdyby se jí tak dotkl svými horkými rty a ona by pomalu – avšak ochotně – kles la na postel, rovnou do jeho mužné náruče. Hmm. To bys ho ale nesměla nechat v baru! A odkráčet domů. Sama. Samozřejmě, že nakonec utekla. Vždyť o něm skoro nic neví. Kromě toho jí není nejlíp a zítra v pět ji čeká budíček, který nesmí za žádnou cenu prošvihnout. Agentovi se podařilo protlačit ji na konkurz do nového tele vizního seriálu, který by se měl vysílat na podzim na stanici Fox. Konkurz se měl konat časně ráno a ona měla v úmyslu předvést se v té nejlepší formě. Jestli se jí tuhle roli nepodaří ulovit, potom už ji nečeká vůbec nic… Alespoň do chvíle, než se vetře do Star 9
Dance nebo do nějaké jiné reality show, která by jí mohla pomoct znovu nakopnout upadající kariéru. Kdyby se cítila jen maličko líp. Je možné, že se doopravdy tak strašně potí? To nevěstí nic dobrého, kristepane, to vážně nevěstí nic dobrého. Ten televizní seriál je možná poslední příležitost něco natočit, když člověk vidí, jak Hollywood vnímá věk hereček. Není to hrůza? Shelly Bonaventureová to musí dokázat, musí! Nemůže se přece vrátit zpátky do té díry Podunk ve státě Montana jako spráskaný pes s oháňkou mezi nohama. Copak ji už na střed ní nezvolili královnou krásy a neprorokovali jí, že jednou bude slavná? Copak odtamtud při první příležitosti neutekla a ještě cestou si zoufale neoprašovala z bot špínu maloměsta? A copak se hned na začátku její hvězda jasně nerozzářila a nestoupala s každou další rolí ke slibným výšinám? Neobjevila se snad hned v několika seriálech, a to jí ještě nebylo ani dvacet! Nepracova la s Tomem Cruisem, Tomem Hanksem, Gwyneth a Meryl a… a dokonce i s tím zatraceným Bradem Pittem? Měla sice jen malé roličky, ale měla je! A dělala dokonce dublérku Julii Robertsové! Největší popularitu jí asi přinesl televizní seriál o upírech V hlavní roli krev. Žádný z úspěchů však nedostala zadarmo. Teď už jsou všechny ty drobné minuty slávy minulostí, uvědomila si vzápětí s hořkostí, poslední dobou se musela spokojit jen s hra ním mrtvol v několika dílech Kriminálky Miami, k tomu pár ště ků v reklamě a dabing pro nízkorozpočtové animované filmy. Jestli se jí zítra nepodaří získat roli Estelle, může se rozloučit s kariérou béčkové herečky a rovnou se zapsat do nějaké reality show pro vyhasínající hvězdy. Ta představa ji děsila. Hollywood, pomyslela si bezútěšně, svět ošoupaných castingových sedaček a zmařených snů. Škubla sebou při další bolestivé křeči, která ji málem srazila na kolena. „Bože můj,“ zašeptala a potom se shrbená a škobrtající odpotácela do miniaturního ku chyňského koutu, kde prudce rozevřela dveře od lednice a při pohledu na její prořídlý obsah se jí zmocnil další záchvat depre se. Ze zásuvky na léky vyndala poloprázdnou lahvičku pepta bismolu na žaludek, nejistou rukou odšroubovala víčko a zhlu 10
boka si lokla růžové tekutiny. Otřásla se, zašroubovala víčko zpět a skleničku se zbytkem léčivého moku vrátila do přihrádky. Vzá pětí se posadila na zem, nohy natáhla před sebe a začala zhlubo ka oddychovat. Kristepane, takhle špatně jí snad ještě nikdy nebylo. Možná by měla zavolat lékaři a alespoň mu nechat vzkaz na záznamníku. Pomalu se zvedla na nohy a v duchu znovu zapře mýšlela, kde jen ta kočka může být. Nenašla ji ani na lince mezi tři dny starými hrnečky od kávy, špinavými sklenicemi a podnosy od zmrazených hotových jídel z Lean Cuisine. S bolavým břichem zamířila na záchod a v duchu se zapři sáhla, že se přece nemůže nechat tímhle městem jen tak srazit na kolena. Copak kvůli slávě nepropadla i bulimii? Neudělala snad všechno pro to, aby uspěla? A i když není klasická kráska, říkali jí přece nesčetněkrát, že se jí v obličeji zračí „charakter“ a „inteligence“. Rudohnědé vlasy má pořád stejně zářivé a kolem zelených očí a plných rtů nemá ani moc vrásek. Shrbená bolestí se přišourala do úzké koupelny a upřela po hled na odraz v zrcadle nad umyvadlem. Přes všechny chlácho livé řečičky bylo evidentní, že se na ní věk pomalu začíná proje vovat, i když to zatím není tak strašné. Však taky používá tuny nejrůznějších kosmetických produktů, aby si zachovala pleť co nejlepší – tedy s výjimkou botoxu. Zatím… Ani tuhle eventua litu však nevylučovala. Nevylučuje vlastně vůbec nic, co by jí pomohlo zpomalit anebo dokonce na chvíli zvrátit ten příšerný běh času. Jenže čas je neoblomná mrcha, pomyslela si a zkusmo si stá hla kůži z tváří k uším, aby viděla, že ještě doopravdy žádný lifting nepotřebuje. Zatím ne, bohudíky. Stejně teď nemá na nic takového pení ze. A ani nehodlá psát autobiografii, v níž by se senzacechtivým čtenářům svěřila s pravdivými i smyšlenými tajemstvími, jak jí onehdy doporučoval agent. Vždyť jí ještě není ani pětatřicet, pro boha, alespoň ne v následujících pár dnech, tak proč by si měla 11
někomu vylévat duši? Kromě toho ani nemá o čem psát. Její život je ve srovnání se spoustou jejích vrstevnic nudný. Při pohledu na zarudlé oči si vyndala kontaktní čočky a po tom našla lahvičku očních kapek Visine, kterou měla schovanou v lékárničce. Odšroubovala uzávěr, zaklonila hlavu, kápla si do očí pár kapek a několikrát zamrkala, než lahvičku uklidila zpát ky. Když zavírala dvířka lékárničky, zahlédla v jejím zrcadle ně jaký stín, který se jí mihl za zády. Co to mohlo být? Srdce se jí sevřelo úlekem a ona se s trhnutím otočila. Míst nost byla prázdná. Otevřené dveře za jejími zády vedly do obý vacího pokoje a k posuvným dveřím na verandu. Naskočila jí husí kůže. „Lano? Jsi to ty?“ zavolala cestou zpátky do obýváku. Rohy místnosti viděla rozmazaně, částečně kvůli krátkozrakosti, čás tečně kvůli kapkám, které se jí v očích ještě docela nevstřebaly. „Čičiči!“ Kde jen může ta zatracená kočka, pojmenovaná po její oblíbené filmové ikoně být? „No tak, vylez, micinko, ať už jsi kdekoliv,“ vábila ji zpěvavým hlasem. Nakonec usoudila, že koč ka, která miluje hru na schovávanou, na ni zřejmě čeká skrytá ně kde ve stínu, připravená vyskočit. Už několikrát se na ni vyřítila zpoza zarámovaných obrazů stojících na knihovně, povalila při tom vystavené fotografie a rozbila skleničky. Obvykle se u toho naježila, takže byla dvakrát tak velká než obvykle, a k smrti tím Shelly vyděsila. Strašení paničky byla ostatně její oblíbená krato chvíle. „Čičičičí, kočičko, tady jsem…“ Kočka se neobjevila, jak se ostatně dalo čekat, když vzal člo věk v úvahu její nezávislou povahu. Shelly stála bosá uprostřed obývacího pokoje. Na bytě bylo něco zvláštního. Taková podivná tichost, podle které se dalo předpokládat, že v něm nikdo není. Ani kočka. To ale nedává smysl. Když Shelly ráno odcházela, nechala kočku spát na gauči. Byla si tím naprosto jistá a pamatovala si dokonce, jak kočka zlehka šlehala ocasem, stočená do klubíčka uprostřed měkouč kých polštářů. 12
Tak proč má najednou pocit, že byt nejeví absolutně žádnou známku života? Slyšela, jak po verandě poletuje uschlé listí, zřej mě rozháněné větrem, a tajuplně chrastí. Kristepane, co se to s ní děje? Je to jen vítr a suché listy, tak proč se jí chce hrůzou plakat? Cítila, jak se jí ježí chlupy na rukou. „Vzpamatuj se.“ Další křeč v břiše. „Au, au.“ Předklonila se v záchvatu prudké bolesti. Tentokrát už nebude na nic čekat. Odšourala se ke kabel ce a zašátrala v ní, aby našla mobilní telefon. Ta zatracená věc nebyla na obvyklém místě. „No tak, no tak!“ Teď není vůbec vhodná chvíle na řešení ztráty telefonu. S třesou cími se prsty začala zkoumat obsah kabelky, a když bolest ještě o trochu zesílila, zoufale vysypala její obsah na dlaždice. Na pod laze se rozlétly klíče, pouzdro na brýle, peněženka, pár účtenek, nějaké mince, balíček cigaret, krabička tamponů a pepřový sprej. Po telefonu ani stopy. Kde je? Měla ho přece v baru. Pamatovala si, jak ho přepnula do re žimu vibrace a potom… Copak si ho potom nevrazila zpátky do kabelky? Anebo ho nechala ležet U Ještěrky na hladkém baro vém pultu s dekorem hadích šupin? „To snad ne,“ zasténala a cítila, jak jí na čele vyrážejí kapičky potu. Tep se jí zrychloval. Pevnou linku nevlastnila, takže neměla jak zavolat pro pomoc, jedině že by… Skříííp! Ostrý skřípavý zvuk jí projel až ke konečkům nervů. Co to sakra bylo? Kočka? „Lano?“ pronesla nervózně a potom si všimla, že posuvné dveře na verandu jsou pootevřené, i když jen na malou škvírku. Nedovřela je snad? Určitě ano. Pamatovala si, jak je zabouchla. Samozřejmě je ne mohla zamknout, protože ten nemožný správce Merlin se tu ještě neukázal, aby dal do pořádku porouchaný zámek. Bože můj! Cítila, jak se jí ježí chlupy v zátylku a srdce jí po plašeně bušilo, i když si pořád dokola opakovala, že nesmí být 13
paranoidní. Nikdo v bytě určitě není, nikdo se tu neskrývá a ne číhá tu na ni. Vžila ses až moc do rolí obětí béčkových hororových filmů. Ale stejně… S napjatýma ušima a tlukoucím srdcem pohlédla směrem ke dveřím ložnice, které byly mírně pootevřené. Udělala dva kroky dopředu, když koutkem oka zahlédla pohyb, nějakou temnou postavu skrývající se za škvírou na druhé straně dveří. Zloděj! To snad ne! Otevřela ústa připravená začít křičet o pomoc. Vzápětí je zase sklapla, když poznala muže z baru. V ruce držel její telefon. Přitiskla si ruku k srdci a vydechla: „Vyděsil jsi mne k smrti!“ Otevřela dveře dokořán. „Kde jsi vzal můj…“ Odpověď vytušila dřív, než ji stihl vyslovit. „Nechala jsi ho v baru.“ „Ale jak jsi mě našel?“ Zase ten váhavý, pokřivený úsměv. „Adresu máš napsanou v kontaktech. Pod heslem Domů.“ „Ach tak.“ Působil opravdu jako lamač dámských srdcí s tou hranatou bradou, tmavými vlasy a šedomodrýma očima, ve kterých se mu ďábelsky blýskalo. „Většina lidí chodí dveřmi a předtím zaklepou nebo zazvo ní.“ Nemohla si pomoci, ale jeho drzost ji rozčílila. Kromě toho se cítila mizerně. Pevně sevřel ústa. „Možná nejsem jako většina ostatních.“ Na to nenašla odpověď a ani ji nehodlala hledat, když jí proje la další vlna ostré bolesti, která ji ohnula v zádech. „Ach… ach… bože.“ Opřela se rukou o skleněnou desku stolu a zhluboka se nadechla. Znovu jí na čele vyrazil pot a tentokrát se o ni pokusily i mdloby. „Jsi v pořádku?“ „Ne!“ zavrtěla zoufale hlavou. „Měl bys raději odejít. Je mi to líto, ale… bože!“ Znovu se zhluboka nadechla. Tentokrát jí pod klesla kolena a on ji podepřel silnou paží. „Potřebuješ pomoc.“ 14
Dřív, než stihla cokoliv namítnout, popadl ji do náručí a odnesl ji bez sebemenšího zaváhání do ložnice. „Hej, počkej chvíli…“ „Zůstaň ležet,“ přikázal jí nevzrušeně. Neměla na vybranou. Ložnice se s ní začala točit, zdálo se jí, že jí lampička z nočního stolku krouží před očima. Bože, bylo jí tak strašně špatně… Když ji položil na zmačkané peřiny, zachvá tila ji nová panika. Matrace se mírně prohnula pod její vahou. „Já si nemyslím…“ Na okamžik se vzdálil a ji okamžitě na padlo, že se musí pokusit uniknout. Na tom jeho nenadálém zje vení se v jejím bytě je něco divného. Uvědomila si to s naprostou jistotou, i když jí vnitřnosti svírala mučivá bolest. Nejdřív ho potká v baru, vzápětí se jí udělá nevolno a on najednou stojí v je jím bytě… Proboha, copak pustil sprchu? Slyšela proud vody a vzápětí skřípání starých trubek. Co může mít za lubem? Než se stihla pohnout, byl zpátky v ložnici a podával jí její mobilní telefon. „Právě jsem zavolal rychlou pomoc,“ pronesl, když se na něj snažila dosáhnout. Nepodařilo se jí to. Pokusila se ruku ještě kousek natáhnout k telefonu, ale prsty měla ochablé a nepoužitelné. Paže jí bezvládně padla zpátky na podušku. Kristepane, musí se odtud nějak dostat… Tohle nevypadá vů bec dobře. Položil jí telefon kousek od hlavy, na prošívanou deku, kterou jí ušila babička, když jí bylo deset… Zahleděla se na něj z postele s rozházenými přikrývkami a polštáři a tentokrát si byla jistá, že v jeho úsměvu se neskrývá ani kousek radosti, pouze čiré uspokojení. Jeho přitažlivý obličej najednou dostal až démonický výraz. „Co jsi mi to udělal?“ pokusila se ze sebe vypravit, slova však byla téměř nesrozumitelná. „Sladké sny,“ popřál jí a odešel ke dveřím, kde se na chvíli zastavil. Cítila v útrobách ledový chlad, jako kdyby na ni sáhla smrt. „Tísňová linka,“ ozval se z telefonu rázný ženský hlas. „Sděl te mi prosím své jméno a co se vám…“ 15
„Pomoc,“ snažila se Shelly zakřičet, vyšlo z ní však pouhé zašeptání. Ústa ji neposlouchala, jazyk měla dřevěný a nepohyb livý. „Prosím?“ „Potřebuju pomoc,“ snažila se pronést o něco hlasitěji, sama však slyšela, jak komolí jednotlivé hlásky. „Je mi to moc líto, ale neslyším vás. Zkuste mluvit hlasitěji, prosím. Co se vám stalo?“ „Pomozte mi! Pošlete někoho!“ pokusila se Shelly artikulo vat, teď už v naprosté panice. Bože, pomoz mi! Místnost se s ní to čila, slova, která chtěla vykřiknout, zůstala uvězněna v její hlavě. Podařilo se jí chmátnout po telefonu, ten však sklouzl z postele a upadl na zem. Hlava jí klesla k jedné straně a ona ho opět uviděla, jak stojí ve dveřích a pozoruje ji. „Zabijácký“ úsměv se z jeho tváře vytra til a teď ji pozoroval se zřejmým znechucením a nenávistí. Proč? Proč si vybral zrovna mě? V očích, které jí ještě před pár hodinami připadaly tak přitaž livé, se mu zlověstně blýskalo. V těch posledních pár okamžicích života si uvědomila, že její smrt pečlivě připravil. Z nějakého nepochopitelného a hrůzo strašného důvodu si ji vybral. Jejich setkání v baru nebylo ani trochu náhodné. Bože, pomoz mi, pomyslela si a po tváři se jí skoulela slza, když si s jistotou uvědomila blížící se konec. Ode dveří ji pozoroval ten záhadný cizinec se znepokojivým úsměvem na tváři, zatímco její dech byl čím dál mělčí. Z telefonu ležícího na podlaze se ozýval rozrušený ženský hlas, ale připadal jí strašně vzdálený, snad miliony kilometrů. Dívala se, jak k ní přistupuje blíž a pokládá na noční stolek am pulku s nějakými léky. S pohledem upřeným do jejích očí a s ně mým přiznáním, že to je on, kdo stojí za její smrtí, ji začal pomalu a systematicky svlékat…
16