1 Úterý 9. února, 13.43 Když jsem naposledy jedl ve Water Grillu, seděl jsem naproti klientovi, který chladnokrevně a vypočítavě zavraždil manželku a jejího milence, v obou případech výstřelem do obličeje. Mé služ by si zajistil nejen proto, abych ho hájil u soudu, ale abych ho i plně očistil a obnovil jeho dobré jméno na veřejnosti. Tentokrát jsem u stolu seděl s někým, na koho jsem si musel dávat ještě větší pozor. Stoloval jsem s Gabrielem Williamsem, šéfem losan geleského okresního státního zastupitelství. Bylo svěží odpoledne uprostřed zimy. Kromě Williamse seděl naproti mně i jeho personální šéf – čti politický poradce – Joe Ridell. Schůzka byla naplánovaná na půl druhou odpoledne, kdy už je většina právníků bezpečně zpátky v soudní budově, takže nehrozilo, že se do světa začnou zbytečně šířit informace o koke tování státního zástupce s příslušníkem temné sféry. Čímž jsem míněn já, Mickey Haller, obhájce zatracených. Water Grill byl na oběd v centru velmi vhodný. Měli tu chutné jídlo a příjemnou atmosféru, stoly byly dobře oddělené od sebe, takže umožňovaly soukromou konverzaci, a vinný lístek hravě překonával drtivou většinu podniků v centru. Byl to lokál, kde si host nesvléká sako a kde mu číšník pokládá na klín černý ubrou sek, aby se s tím nemusel obtěžovat sám. Státní zástupce s poboč níkem si objednali na účet daňových poplatníků martini, zatímco já zůstal u bezplatné vody z kohoutku, kterou restaurace nabí zela. Williams si dvakrát lokl a sezobl jednu olivu, než se dostal k vysvětlení důvodu, proč se tu ukrýváme před světem. „Mám pro vás návrh, Mickey.“ Přikývl jsem. Tohle mi Ridell řekl už ráno, když mi volal, aby si se mnou tenhle oběd dohodl. Já se schůzkou souhlasil a pak jsem se sám chopil telefonu a pokusil se o zmíněném návrhu zís
9
kat co nejvíc zákulisních informací. Jenže ani moje první bývalá manželka, která pracovala ve službách státního zástupce, nevě děla, o co jde. „Jsem jedno ucho,“ řekl jsem. „Nestává se každý den, aby sám státní zástupce dával člověku návrh. Vím, že se to nemůže týkat žádného z mých klientů – ti by se takové pozornosti nejvyššího zdaleka netěšili. A navíc mám momentálně jen pár případů. Časy jsou zlé.“ „Ano, máte pravdu,“ odpověděl Williams. „Žádného vašeho stávajícího klienta se to netýká. Mám jeden případ a chtěl bych, abyste se ho ujal.“ Znovu jsem přikývl. Už jsem to chápal. Advokáty všichni ne návidí, dokud je sami nepotřebují. Nevěděl jsem, jestli má Wil liams děti, ale určitě si o mně zjistil, že mladistvé nedělám. Takže jsem odhadoval, že půjde o jeho manželku. Nejspíš něco ukradla v obchodě nebo řídila pod vlivem a on bude chtít, abych to po mohl zamést pod koberec. „Koho sebrali?“ zeptal jsem se. Williams pohlédl na Ridella a oba se na sebe usmáli. „Ne, nic takového,“ řekl státní zástupce. „Můj návrh zní jinak. Rád bych si vás najal, Mickey. Chci, abyste pracoval pro státní zastupitelství.“ Po Ridellově telefonátu mě napadaly nejrůznější varianty, ale možnost, že si mě někdo bude chtít najmout jako státního zá stupce, mezi nimi nefigurovala. Víc než dvacet let jsem byl plno právným členem advokátní komory. Během této doby se u mě ve vztahu k státním zástupcům a policistům vyvinula podezíra vost a nedůvěra, která možná nebyla tak silná jako podezíravost a nedůvěra vůči gangsterům v Nickerson Gardens, ale rozhodně dosáhla takové úrovně, že mi spolehlivě bránila ve vstupu do jejich řad. Stručně a jasně řečeno oni neměli zájem o mě a já jsem neměl zájem o ně. S výjimkou mé bývalé manželky, o níž jsem se už zmiňoval, a nevlastního bratra, který pracoval jako detek tiv losangeleské policie, mi mohli být všichni ukradení. A Williams zvlášť. Byl to především politik a teprve pak státní zástupce. O to byl nebezpečnější. V počátcích své právnické kariéry se sice krátkou dobu živil jako řadový státní zástupce, ale pak dvacet
10
let působil jako advokát zastupující skupiny bojující za občanská práva. Na post šéfa okresního státního zastupitelství kandidoval jako člověk zvenčí a do funkce ho vynesla přílivová vlna antipo licejních a antiprokurátorských nálad. A tak jsem už od chvíle, co se mi na klíně ocitl ubrousek, přistupoval k tomuhle podivnému obědu s maximální obezřetností. „Pracovat pro vás?“ zeptal jsem se. „A co bych přesně dělal?“ „Byl byste speciální státní zástupce. Na jednorázovou doho du. Chci, abyste převzal případ Jasona Jessupa.“ Dlouze jsem se na Williamse zadíval. Nejprve jsem si myslel, že se nahlas rozesměju. Že je to nějaký chytře vymyšlený vtip. Pak jsem ale pochopil, že to tak být nemůže. Kvůli vtipu vás ni kdo nepozve do Water Grillu. „Vy chcete, abych trestně stíhal Jessupa? Podle toho, co jsem slyšel, na něm není co stíhat. Ten případ je kachna bez křídel. Zbývá už jen ji zastřelit a sežrat.“ Williams zavrtěl hlavou způsobem, kterým jako by chtěl o ně čem přesvědčit nikoliv mě, nýbrž sám sebe. „Na příští úterý připadá výročí té vraždy,“ řekl. „Chystám se oznámit, že máme v úmyslu Jessupa znovu stíhat. A chtěl bych, abyste na té tiskové konferenci stál vedle mě.“ Zaklonil jsem se na židli a podíval se na ně. Značnou část své ho dospělého života jsem strávil v soudních síních, kde jsem se snažil odhadnout, co se honí hlavou porotcům, soudcům, svěd kům a státním zástupcům. Myslím, že jsem v tom byl nakonec velice dobrý. U toho stolu jsem se však ve Williamsovi ani v jeho podržtaškovi, kteří seděli sotva metr ode mě, ani trochu nevyznal. Jason Jessup byl usvědčený vrah dítěte, jenž strávil ve vězení téměř čtyřiadvacet let. Minulý měsíc však kalifornský Nejvyšší soud jeho usvědčení zvrátil a poslal případ zpět losangeleskému státnímu zastupitelství, aby buďto obnovilo proces, anebo stáhlo obžalobu. K tomuto zvratu došlo po dvacet let trvající právní bi tvě vedené převážně z Jessupovy cely jeho vlastním perem. Jes sup si sám psal odvolání, návrhy, stížnosti i veškerá další právní zpochybnění, která ho jako právníka-samouka napadla, avšak u státních ani federálních soudů nikdy nepochodil. Nakonec si však získal pozornost právnické organizace s názvem Projekt
11
genetické spravedlnosti. Ta jeho případ převzala a nakonec si vy mohla příkaz ke genetickému testování spermatu nalezeného na šatech dítěte, z jehož uškrcení byl Jessup usvědčen. K Jessupově odsouzení došlo dříve, než se analýza DNA za čala u trestních soudů používat. Když byla o mnoho let později konečně provedena, zjistilo se, že sperma na šatech nepatřilo Jes supovi, nýbrž jinému, neznámému muži. A přestože soudy v mi nulosti opakovaně Jessupovo odsouzení potvrzovaly, tato nová informace převážila misku vah na Jessupovu stranu. Až nakonec Nejvyšší soud státu Kalifornie s poukazem na výsledky rozboru DNA a další nesrovnalosti v důkazech a vedení procesu rozsudek zvrátil. Víc jsem toho o Jessupově případu v podstatě nevěděl a i tyto informace jsem získal převážně z novinových článků a advokát ské šuškandy. A ačkoliv jsem neznal celý obsah nálezu Nejvyšší ho soudu, četl jsem některé pasáže v Los Angeles Times a bylo mi jasné, že jde o ožehavé rozhodnutí, které nepřímo dává za pravdu Jessupově vytrvalému poukazování, že je nevinný a že policie i státní zastupitelství jeho případ zfušovaly. Nemůžu říct, že mě jako advokáta netěšil pohled na to, jak sdělovací prostředky cu pují po tomto rozhodnutí státní zastupitelství na kusy. Klidně to označte za škodolibost věčně poraženého. A bylo úplně jedno, že tenhle případ nebyl můj nebo že současná garnitura na státním zastupitelství neměla s Jessupovým případem z roku 1986 vůbec nic společného – trestní advokáti vítězí proti státnímu zastupitel ství tak zřídka, že nás úspěch kolegů a porážka establishmentu vždy naplňuje společnou radostí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo oznámeno minulý týden, čímž začala plynout šedesátidenní lhůta, během které muselo stát ní zastupitelství zahájit nový proces, nebo Jessupa propustit. Při padalo mi, že od rozhodnutí neuplynul jediný den, kdy by Jessup nebyl ve zprávách. Poskytoval četné rozhovory po telefonu nebo i osobně v San Quentinu, opakovaně hlásal svou nevinu a kydal špínu na policii a státní zástupce, kteří ho do vězení dostali. Bě hem svého boje si získal podporu několika hollywoodských cele brit a profesionálních sportovců a také už stihl podat žalobu na město i okres, v níž požadoval miliony dolarů jako odškodnění
12
za mnoho dlouhých let nespravedlivého věznění. V dnešní době nekonečných mediálních cyklů neměl o obecenstvo nouzi a směle toho využíval k budování statusu lidového hrdiny. Bylo jasné, že až nakonec vyjde z vězení, bude i on celebritou. Měl jsem o jeho případu málo podrobných informací, ale z toho, co jsem věděl, jsem měl pocit, že je to nevinný muž, kte rý musel čtvrt století snášet ústrky, a proto si zaslouží vše, co z nového vývoje dokáže vytřískat. Zároveň jsem o případu věděl dost na to, aby mi bylo jasné, že pokud DNA hovoří pro Jessupa, je obžaloba v podstatě prohraná a snaha soudit jej v obnoveném procesu se jeví jako ukázka politického masochismu, která mi k mozkovému trustu Williams and Ridell příliš neseděla. Leda… „Víte snad něco, co já nevím?“ zeptal jsem se. „A co neví Los Angeles Times?“ Williams se samolibě usmál a naklonil se přes stůl. „Jessup s pomocí toho sdružení právníků dosáhl jen konsta tování, že DNA nalezená na šatech oběti nepatřila jemu,“ prohlá sil. „A jako autor stížnosti se už nemusel zabývat otázkou, komu vlastně patřila.“ „A tak jste ji do databáze vložili vy.“ Williams přikývl. „Vložili. A vypadlo nám jméno.“ Nic dalšího nedodal. „A kdo to tedy byl?“ „To vám nebudu říkat, dokud se toho případu neujmete. Do té doby jde o důvěrnou informaci. Ale rozhodně věřím, že naše zjištění umožní zvolit u soudu takovou taktiku, která dokáže ne utralizovat otázku DNA a ponechat zbytek případu – a důkazů – v podstatě nedotčený. Tehdy nebyla DNA k jeho usvědčení zapo třebí. Takže se bez ní obejdeme i teď. Stejně jako v roce 1986 totiž věříme, že Jessup zmíněný trestný čin skutečně spáchal, a já bych zanedbával své povinnosti, kdybych neusiloval o jeho usvědčení bez ohledu na vyhlídky vítězství, potenciální politické dopady a postoj veřejnosti k tomuto případu.“ Williams to řekl tak, jako by se nedíval na mě, nýbrž do tele vizních kamer.
13
„Tak proč ho tedy nestíháte sami?“ zeptal jsem se. „Proč se ob racíte na mě? Pracuje pro vás tři sta schopných právníků. Napadá mě jeden, kterého jste uklidili na pobočku ve Van Nuys a který by tenhle případ bral všemi deseti. Proč se obracíte na mě?“ „Protože státní zastupitelství tuhle žalobu vést nemůže. Určitě už jste četl nebo slyšel, z čeho nás osočují. Na tom případu je kaň ka a je úplně jedno, že ani jeden ze státních zástupců, kteří byli tehdy u toho, už pro mě nepracuje. Prostě potřebuju přivést člo věka zvenčí, někoho nezávislého, kdo ten případ povede u sou du. Někoho…“ „Od toho je tu přece ministerstvo spravedlnosti,“ řekl jsem. „Jestli potřebujete nezávislého žalobce, obraťte se na ně.“ Ve skutečnosti jsem ho jen popichoval a všichni u stolu to věděli. Možnost, že by Gabriel Williams požádal kalifornské mi nisterstvo spravedlnosti, aby se vložilo do případu, nepřicháze la v úvahu. Ministerský post byl v Kalifornii voleným úřadem a všichni političtí experti ve městě ho pokládali za příští William sovu zastávku na cestě do guvernérské vily nebo nějaké jiné vy soké funkce. Předat potenciálnímu politickému soupeři případ, který by se dal bez ohledu na neaktuálnost použít proti němu, bylo to poslední, co by byl Williams ochoten udělat. V politice, v soudní síni ani v životě člověk nedává protivníkovi do ruky hůl, kterou by pak od něj mohl dostat naloženo. „Na ministerstvo spravedlnosti se v tomto případě neobrátí me,“ řekl Williams věcným tónem. „Proto chci vás, Mickey. Jste známý a uznávaný advokát. Myslím, že veřejnost uvěří, že bude te v této záležitosti nestranný, a proto také uvěří a bude akcepto vat usvědčení, jehož v tomto případě dosáhnete.“ Zatímco jsem na Williamse upřeně hleděl, dostavil se ke stolu číšník, aby přijal naši objednávku. Williams ho poslal pryč, aniž ze mě spustil oči. „Nevěnoval jsem tomu případu moc velkou pozornost,“ řekl jsem. „Kdo Jessupa obhajuje? Těžko by se mi šlo proti kolegovi, kterého dobře znám.“ „Momentálně má jen právníka z Projektu genetické spra vedlnosti a občanskoprávního zástupce. Trestního advokáta si nenajal, protože docela upřímně očekává, že ten případ pustíme.“
14
Přikývl jsem. Další překážka prozatím padla. „Jenže ho čeká velké překvapení,“ pokračoval Williams. „Při vezeme ho sem a budeme ho soudit znovu. On to udělal, Mickey, a víc toho vědět nepotřebujete. Ta dívka je pořád mrtvá a to musí být pro jakéhokoliv státního zástupce to hlavní. Vezměte ten pří pad. Udělejte něco pro společnost a pro sebe. Kdo ví, třeba se vám to zalíbí a budete u téhle práce chtít zůstat. V takovém případě se touto možností rozhodně budeme zabývat.“ Sklopil jsem oči ke lněnému ubrusu a zamyslel se nad jeho posledními slovy. Na okamžik mi před očima bezděčně vytanul obraz mé dcery, jak sedí v soudní síni a dívá se, jak tentokrát ne zastupuji obžalovaného, nýbrž Lid. Williams mluvil dál, protože si neuvědomoval, že už jsem se rozhodl. „Vaši sazbu vám očividně zaplatit nemůžeme, ale jestli ten pří pad vezmete, tak to asi stejně nebudete dělat pro peníze. Mohu vám poskytnout kancelář a sekretářku. A mohu vám poskyt nout kompletní soudněkriminalistické zázemí. To nejlepší z kaž dého…“ „Já nechci kancelář na státním zastupitelství. Potřebuju být nezávislý i v tomhle. Musím mít naprostou volnost v jednání. Už žádné obědy. Oznámíme to a vy mě pak necháte na pokoji. O po stupu v případu budu rozhodovat já.“ „Dobrá. Používejte tedy vlastní kancelář, pouze v ní nesmíte uchovávat důkazy. A rozhodovat se samozřejmě budete sám.“ „A jestli to vezmu, vyberu si i svého zástupce a taky vyšetřo vatele z řad LAPD. Lidi, kterým můžu věřit.“ „Vaším zástupcem bude člověk ze zastupitelství, anebo někdo zvenčí?“ „Na tohle budu potřebovat někoho od vás.“ „V tom případě předpokládám, že se bavíme o vaší bývalé ženě.“ „Přesně tak – pokud to vezme. A jestli ten případ dovedeme k Jessupovu usvědčení, přestěhujete ji z Van Nuys zpátky do cen tra na závažné trestné činy, kam patří.“ „To se lehko řekne, ale…“ „Takové jsou podmínky. Berte, nebo nechte být.“
15
Williams pohlédl na Ridella a já viděl, jak tenhle údajný po držtaška téměř nepatrně kývl. „No dobrá,“ řekl státní zástupce a otočil se zpátky ke mně. „V tom případě s tím asi budu souhlasit. Vyhrajte, a ona se vrátí. Dohodnuto.“ Natáhl ruku přes stůl a já mu ji podal. On se usmál a já ne. „,Lid zastupuje Mickey Haller‘,“ deklamoval. „Zní to docela hezky.“ Lid zastupuje… Měl jsem z toho mít dobrý pocit. Měl jsem z toho mít pocit, že se podílím na něčem vznešeném a správném. Ale místo toho se mě zmocnila neblahá předtucha, že jsem ve svém nitru překročil nějakou zapovězenou linii. „Báječně,“ řekl jsem.
16