JARED CADE
AGATHA CHRISTIE JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
JARED CADE
AGATHA CHRISTIE
JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
Text © Jared Cade 1998, 2002, 2011 Photos © Judith and Graham Gardner Photos © British Library Original English title: AGATHA CHRISTIE AND THE ELEVEN MISSING DAYS Translation © Lily Císařovská, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-518-8
O AUTOROVI
J
ARED CADE se narodil v roce 1962 a žije v Londýně. Po celý život je nadšeným obdivovatelem Agathy Christie. Stal se odborníkem na její romány a v roce 1993 se zúčastnil pořadu Otázka za 64 000 dolarů, v němž správně odpověděl na všechny dotazy týkající se románů Agathy Christie. Vyhrál do té doby nejvyšší výhru v britské televizi – 6 400 liber v hotovosti. Když zkoumal podklady pro životopis Agathy Christie, objevil několik povídek, jež napsala ve dvacátých letech minulého století, které po desítky let unikaly pozornosti badatelů. Byly poprvé publikovány v roce 1997 ve sbírce s názvem Dokud světlo nepohasne. Cade také našel dvě ztracené divadelní hry Agathy Christie, Chimneys a Dcera jedné dcery, které se od té doby ve Velké Británii hrají. V roce 1997 působil jako odborný poradce při natáčení dokumentárního seriálu BBC Záhady s Carol Vodermanovou, v němž byl jeden díl věnován Agathině zmizení. Kniha Agatha Christie – Jedenáct dní nezvěstná vyšla v roce 1998 a dodnes je to jediný životopis, který uznávají dokonce i příbuzní z rodiny její švagrové. V roce 2002 byl podle této knihy natočen televizní dokument pro BBC. www.jaredcade.co.uk www.agatha.cz
Humphrey + (1) Gladys Parkesová + (2) Lilian Cleggová
Felicity + Sir Harald Peake
Averil
Judith + Graham Gardner
Miles + Ethel Barrettová Nan + (1) Hugo Pollock + (2) George Kon
Mathew + Angela Maplesová
Rosalind + (1) Hubert Prichard + (2) Anthony Hicks
AGATHA + (1) Archie Christie + (2) Max Mallowan
Fernanda + George Herford
Merelina (Pamela) + Anthony Marlowe
(Ughtred Lyonel + (1) Jean Blomfieldová † ve věku 2 let) + (2) Joan + (3) Rosemary
Jane + Christopher Davies
Penelope Sizza (Victoria) Eleanor + + Adrian McConnel Sir Simon Campbell-Orde
Jack (James IV.)
Madge + Jimmy (James III)
James II. + Anne Browneová
Sir James Watts I. + Margaret Buckleyová
RODINA ZE STRANY AGATHINY ŠVAGROVÉ
Monty
Frederick Miller + Clarissa Boehmerová
RODINA ZE STRANY CHRISTIEOVÝCH
KDO JE KDO V RODINĚ AGATHY CHRISTIE
kostel sv. Marthy
Alburský mlýn
Křídový lom, u nějž bylo nalezeno Agathino auto
cesta na nádraží ve West Clandonu
štěrkovna rybník Tichý, Sherbournský rybník
PŘEDMLUVA
D
ne 3. prosince 1926 ze svého domu v Berkshiru v Anglii záhadně zmizela velmi rozrušená žena. Později bylo v Surrey nalezeno její opuštěné auto a zavládly obavy, že je v nebezpečí. Byla objevena teprve po týdnu a půl v luxusním hotelu v Harrogate, zrovna když si v novinách četla, že ji hledají po celé zemi. Vyptávali se jí na její nezvyklé jednání, ale do věci zasáhl její manžel a tvrdil, že jeho žena trpí amnézií. Ta žena byla Agatha Christie a dozvuky oněch jedenácti záhadných dnů ji pak budou pronásledovat po celý další život. Později se ukázalo, že toto zmizení představuje zásadní předěl v Agathině životě, ale ona sama o celé události vytrvale mlčela. To vyvolávalo řadu neodbytných otázek. Jak si vůbec mohla žena, která na titulních stránkách novin viděla tolik svých fotografií, neuvědomovat, že se po celé Británii mluví jenom o ní? Co měly znamenat ty dopisy, které za sebou nechávala? A co vedlo jejího manžela k tomu, aby prozradil, že o svém zmizení mluvila už dříve? Proč byl požádán, aby zaplatil účet za policejní pátrání, když byla nalezena? I když se Agatha svým zmizením proslavila, žádné dosavadní vylíčení jejího života dosud plně nevysvětlilo mimořádné okolnosti, které k jejímu zmizení vedly, ani to, proč jednala tak, jak jednala. Na počátku svého bádání v devadesátých letech 20. století jsem zjistil, že většina knih o Agathě Christie je sotva víc než pouhá literární kritika. Jejich autoři dospěli všichni k závěru, že Agatha se tak či onak nervově zhroutila a že neblahá proslulost jejího zmizení ji dohnala k životu v ústraní. V Británii vyšly pouze dva životopisy čerpající z aktivně sbíraných údajů a při líčení dlouhého Agathina života obě autorky přiznaly, jak obtížné bylo najít svědky. Neautorizovaný životopis z pera Gwen Robynsové z roku 1978 zpochybnil oficiální vysvětlení, které podávala rodina, zatímco autorizovaný životopis od Janet Morganové 11
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
z roku 1984 její zmizení elegantně zastřel tím, že vinu na tom, co se stalo, má především neodbytná dotěrnost tisku. Obě autorky tvrdí, že Agatha poté, co byla objevena, o té události už nikdy nemluvila. Tyto údaje však nejsou správné. Agatha nakonec o svém zmizení přece jen hovořila. To, co ji vedlo k tomu, aby přerušila své mlčení, bylo stejně poučné jako důvody, proč o této věci už nikdy nemluvila na veřejnosti. Tento příběh mě velmi zaujal a já jsem začal tušit, že vysvětlení nejznámější události autorčina života, které bylo dříve rozšířeno, obsahuje příliš mnoho nesrovnalostí, než aby mu bylo možno zcela uvěřit. Když jsem poprvé navštívil Newlands Corner, po kraji mě prováděl polesný ze správy hrabství Surrey Ralph Barnet. Zavedl mě i ke křídovému lomu, do něhož se Agathino auto málem zřítilo. Okamžitě bylo zřejmé, že rozhodně nemohla zmizet za takových okolností, jaké později popisovala ona i různí badatelé. Co se tehdy vlastně doopravdy stalo? Poháněn zvědavostí nad tolika nezodpovězenými otázkami, jsem se vydal na cestu po Anglii, abych o této samotářské osobnosti, která i ve svém skutečném životě prožila bizarní detektivní příběh, zjistil něco více. Když byla Agatha malá, velmi si oblíbila Alenku v říši divů a za zrcadlem, ale jak se záhy ukázalo, zastírací manévry, jež bezprostředně po jejím zmizení zahájila její rodina i ostatní, vyžadovaly odložit veškerou nedůvěřivost na hřebík daleko víc než vše, co kdy Lewis Carroll napsal. Vysvětlení, jež poskytla rodina Christieových, zůstala dlužna odpovědi na četné otázky a mnohé nejasnosti. Tak například, jaký význam měla totožnost, kterou si pro sebe Agatha vytvořila během svého zmizení, a proč tisk jasně naznačoval, že měla nějaký plán? Když vezmeme v potaz, že jí policie zablokovala bankovní účty, odkud vlastně čerpala finanční prostředky? A jaký zvláštní význam měla slova napsaná na předsádce v jedné z knih, již věnovala své přítelkyni tři roky po svém zmizení? Když jsem hledal odpovědi na tyto a další otázky, moje cesta procházela stejně spletitým labyrintem jako Agathina, ale podařilo se mi najít řadu lidí, kteří měli s jejím zmizením zkušenost z první 12
PŘEDMLUVA
ruky. Zeď mlčení, kterou kolem sebe spisovatelka za svého života vybudovala, začala přirozeně slábnout, neboť její vlastní předpověď, že do deseti let po své smrti upadne v zapomnění, se ukázala jako mylná. Ze spolehlivých zdrojů se začala vynořovat pravda. Pravdu o jejím zmizení i další dosud zahalené podrobnosti z Agathina osobního života odkryla a potvrdila Agathina celoživotní přítelkyně Nan Wattsová, Nanina dcera Judith Gardnerová i Nanin zeť Graham Gardner. Judith a Graham znali Agathu důvěrně a znali ji dohromady více než 85 let. Svěřili se mi, otevřeli mi svá alba fotografií a vůbec poprvé ukázali své soukromé dopisy, a to proto, že jsem přečetl všechno, co Agatha kdy napsala, neboť jsou přesvědčeni, že „k Agathě nevede žádná zkratka. Musíš si přečíst její knihy.“ Prolomili desetiletí mlčení a oficiálně dali souhlas tomuto životopisu nejen proto, aby čtenářům Agathin vztah s rodinou ze strany Wattsových ukázali ve správné perspektivě, ale také proto, že si přejí „skoncovat se všemi těmi absurdními spekulacemi ohledně jejího zmizení“. Jsem jim zavázán nesmírnou vděčností a se mnou i mnozí další Agathini obdivovatelé. Poté, co jsem objevil uschované deníky, dopisy a rodinnou korespondenci, k níž mi opět exkluzivně umožnili přístup, jsem měl zájem na tom, abych tento životopis rozšířil a aktualizoval. Jsem vděčný i ostatním členům rodiny za to, že mi poskytli informace o rodinném zázemí Wattsových. Moje rozhodnutí napsat tuto knihu vychází z celoživotního zájmu o ženu, která stojí za detektivní literaturou naší doby a která do svých detektivek vkládá i morální poselství. Protože se odmítala zabývat bolestnými stránkami svého života, někteří kritikové ji odbývali jako nezajímavou samotářku. A přece ji to, čím prošla při nejtraumatičtější noci svého života, vedlo k tomu, že mnohé ze své zkušenosti přenesla do svých knih: v jednom případě dokonce velmi přesně rekonstruovala svůj útěk té noci, kdy zmizela, ale o tom vědí pouze zasvěcení. Tajemství kolem jejího zmizení fascinuje lidi dodnes. To, co se z něj vynořuje, je neobyčejný příběh ženy, dohnané osobním trápením až na pokraj zoufalství, která se vrátila a stala se jednou z nejoblíbenějších vypravěček 20. století. 13
PROLOG: DĚDEČKŮV PLNOVOUS
K
dyž Agatha Christie zmizela v prosinci roku 1926, v londýnských literárních kruzích již byla známá a uznávaná autorka. Její šestý román, Vražda Rogera Ackroyda, byl sice zpočátku spíš lahůdkou pro znalce, ale brzy se ho prodalo přes 4 000 výtisků. Vedly se vášnivé spory, zda Agatha hraje se svými čtenáři fér, co se týče totožnosti vraha, nebo zda je naopak spíše balamutí. Tehdy si ještě nikdo neuvědomoval, že o tomto románu se bude diskutovat snad nejvíc ze všech detektivek, co kdy byly napsány. Tyto debaty jen potvrdily, že Agathina hvězda je na vzestupu do hvězdného nebe soudobých spisovatelů detektivního žánru. Avšak to, co mělo být šťastným obdobím jejího života, se stalo dobou nejtěžší a traumatickou. Krátce před tím, než kniha vyšla, Agathě zemřela matka, kterou nesmírně milovala. Záhy na to jí její manžel, plukovník Archibald Christie, temperamentní atraktivní letec a hrdina z první světové války, oznámil, že se zamiloval do mladé ženy Nancy Neelové. A pak se stalo něco nepředstavitelného – Agatha v noci 3. prosince zmizela a její příběh se dostal na titulní strany novin po celé Velké Británii. Pozornost úřadů rychle upoutaly zprávy o neshodách mezi manžely Christieovými. Na jihu Anglie týden a půl soutěžily tři policejní sbory o to, kdo ji najde první. Pátrání se účastnili nesčetní policejní specialisté, veřejnost i tisk. Odhalení, že manžel pohřešované ženy strávil onu noc, kdy zmizela, se svou milenkou, vedlo k šeptandě, že se sama zabila, nebo dokonce byla zabita. Pátrání bylo náhle ukončeno 14. prosince, kdy v prestižním lázeňském hotelu v Harrogate Agathin manžel oficiálně potvrdil její totožnost. Na konci, byť dramatickém, nebylo nikdy plně odhaleno, jak a proč zmizela. Na dotazy ohledně extravagantního způsobu života, který vedla pohřešovaná spisovatelka, odpovídal plukovník a jeho vysvětlení toho, co se stalo, mnozí považovali za velmi málo přesvědči15
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
vé. Na odsudek veřejnosti reagoval tím, že přivolal rodinného lékaře a poradce. Brzy bylo vydáno pečlivě formulované komuniké v tom smyslu, že Agatha „zcela nepochybně utrpěla skutečnou ztrátu paměti“. Plukovník osobně vyzval tisk, aby nechal celou záležitost utichnout, a tím jeho manželce umožnil opět nabýt zdraví, aby se mohla těšit z jejich manželského života mimo pozornost médií. Ve skutečnosti to však znamenalo konec jejich manželství a zbytek tragického dramatu, jež se na krátkou chvíli dostalo na veřejnost, byl dohrán za zavřenými dveřmi. Z této doby se také datuje Agathin odpor k tisku, jejž později znovu rozjitřily další novinové titulky o tom, že se s Archiem rozvádí a že se Archie po rozvodu oženil s Nancy Neelovou. Pozdvižení, které Agathino zmizení vyvolalo na veřejnosti, však také znamenalo, že se Agatha z průměrně známé autorky přes noc stala spisovatelkou, kterou znal každý. Když byla nalezena, stala se terčem kreslených vtipů, všelijakých bavičů a hospodských mudrlantů. Určitá část veřejnosti byla přesvědčena, že nepochybně prožila jakési dočasné nervové zhroucení. Druzí však měli za to, že celé to zmizení zosnoval její literární agent, a prohlašovali celou záležitost za husarský kousek určený pro veřejnost. Z novinových titulků se sice tato událost záhy vytratila, ale o tom, jak velkou proslulost Agatha získala po celé Velké Británii, svědčí například populární písnička, kterou koncem dvacátých let každé léto zpívali gayové, kadeti z Birchmoru a Lindonu, na jevišti zbudovaném na pláži v Bournemouthu. Známou říkačku „Dědečkův plnovous“ si upravili a celou událost si vykládali po svém: Dědeček měl plnovous jako pravý král, on si ty své vousy nikdy nestříhal. Kde že byla Christie, když nám zmizela? Do dědova plnovousu prý si zajela. Až do vydání tohoto životopisu zůstávala fakta, jež stála v pozadí jejího zmizení, záhadou. Na tuto událost se nikdy nezapomnělo, 16
PROLOG: DĚDEČKŮV PLNOVOUS
přestože Agatha od té doby vedla zdánlivě normální a šťastný život. Je smutné, že stabilita, které se těšila ve svém druhém manželství, byla podkopána další hanbou a zlomeným srdcem, což však před veřejností tajila. Když v pozdějším věku trochu polevila ve své ostražitosti a příležitostně pustila nějakého novináře do své blízkosti, vždycky si kladla podmínku, že se nebudou ptát na její soukromý život ani na okolnosti jejího zmizení. Těch pár novinářů, jimž se dostalo privilegia se s ní setkat, jen zřídkakdy přišlo s nějakou novou informací: Agatha měla svůj repertoár odpovědí a málokdy se od něj odchýlila. Pravá Agatha byla žena velmi složitá a záměrně se skrývala před zájmem veřejnosti. Její zmizení, i přes dozvuky které mělo, vedlo k tomu, že více fanoušků spíš získala, než ztratila. Jak nesmírně populární spisovatelkou se stala, ukazuje například dopis, který dostala po válce od bývalého vězně koncentračního tábora Buchenwald, v němž jí líčil, jak si vězňové zinscenovali divadelní představení podle románu Deset malých černoušků. Přestože zápletka tohoto románu patří k nejtemnějším, neboť všechny jeho postavy jsou jedna po druhé zavražděny, jeho napínavý příběh ve spojení s morálním poselstvím, jímž je podložen, na vězně zapůsobil povzbudivě a pozvedl jejich ducha. Agathě se pochopitelně dostalo poct a vyznamenání: v roce 1956 obdržela Řád Britského impéria (CBE), v roce 1961 jí byl udělen doktorský titul a v roce 1971 se stala Dámou Britského impéria (DBE). Tou dobou už její čtenáři zcela běžně čekali, že pokaždé dostanou pod stromeček „novou Agathu“. A když se zdálo, že větší slávy a úspěchu už nemůže dosáhnout, objevilo se v roce 1974 filmové zpracování Vraždy v Orient-expresu, v němž Sidney Lumet zůstal věren předloze. Tato filmová adaptace Agathina díla znamenala obrovský úspěch a vyžádala si velkolepou filmovou premiéru. Agatha si tento večer skutečně vychutnala, avšak i když se jí dostalo velkého uznání a chvály, nikdy tisku neodpustila, že se vedral do jejího soukromého života zrovna ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější. Emocionální jizvy, které jí způsobilo její zmizení, se nikdy zcela nezahojily. Její smrt 12. ledna 1976 zanechala v detektivní literatuře nesmírnou prázdnotu, neboť 17
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
její jméno tu patří mezi nejpřednější a každý nový adept detektivního žánru bude vždy s touto autorkou porovnáván. S velkou dychtivostí bylo očekáváno posmrtné vydání jejího vlastního životopisu. Odhalí konečně, co se skutečně dělo během oněch jedenácti záhadných dnů? Ale její memoáry se obloukem vyhly všem zmínkám o jejím zmizení. Nikde ani slovo. Mnozí z jejích čtenářů se cítili podvedeni. Někteří z komentátorů dokonce uvažovali o tom, zda se nejedná o výstřední akt msty, kterým chtěla vytrestat tisk za to, že ji tak pronásledoval během všech těch předchozích let. Projevy uznání, jimž se stále těší jako spisovatelka, se o jejím zmizení vždy nutně zmiňují, a tak právě ta událost, již by ona sama nejraději vynechala, stále vyvolává další otázky. Abychom pochopili, co se stalo, musíme se podrobněji podívat na její život od dětství, protože překvapivě byla už tehdy zaseta semínka jejího neštěstí.
ČÁST I.
LÁSKA A ZRADA
1 SLÉZOVÉ KOSATCE A OVEČKY
A
gatha byla třetí dítě Fredericka Millera a jeho ženy Clarissy Boehmerové. Frederick se narodil v Americe, Clarissa v Belfastu, ale vyrůstala v Anglii. Jejich manželství bylo tak šťastné, že Agatha upřímně věřila, že až bude velká, přijde si pro ni ideální manžel a jejich láska a štěstí pak bude trvat navěky. Bydleli v Ashfieldu, v bílé vile na okraji módního přímořského lázeňského města Torquay, které se táhne po sedmi kopcích podél jižního pobřeží Devonu. Tady se 15. září 1890 narodila, pokřtěna byla Agatha Mary Clarissa Millerová a stala se milovaným benjamínkem svých rodičů, kteří už byli ve středním věku. Frederick Miller byl bodrý a velice společenský džentlmen. Velmi dbal o své zdraví a jeho zálibou bylo všechno možné, co nějak souviselo s divadlem. Clarissa, jeho sestřenice, jíž v rodině říkali Clara, Fredericka zbožňovala už od dětství, a tak jejich manželství bylo mimořádně láskyplné a naplněné. Clarissu odjakživa přitahovalo náboženství. Vypadala velice oduševněle. Jejich láska i zámožný způsob života Agathě zajistily bezpečné a šťastné dětství, ale dostatečně ji nepřipravily na rány, jež jí bude život přinášet. Millerovi měli ještě dvě děti: společenskou a sebevědomou Madge a Montyho. Monty byl sice okouzlující, nicméně nezodpovědný a zcela neschopný. Madge byla o jedenáct let starší než Agatha a malou Agathu fascinovala svou schopností napodobovat zlověstné hlasy i svou zálibou v oblékání. Nešika Monty se po krátké vojenské kariéře ze života členů své rodiny začal pomalu vytrácet. Byl o deset let starší než Agatha. Měl sklony chovat se k ní povýšenecky a tak neúnavně ji pořád popichoval, že v rodině měla daleko přirozenější vztahy se ženami. Protože Madge s Montym byli většinu času ve škole, Agatha 20
SLÉZOVÉ KOSATCE A OVEČKY
de facto vyrůstala jako jedináček. Jako malá nikdy nechodila do školy, a tak se mohla naprosto volně toulat po rodinném sídle Ashfield a hrát si s přáteli, které stvořila její imaginace. Celý její dětský vesmír se točil kolem dětského pokoje, kde tapety zdobily kosatce světle fialové barvy a kde na Agathu dohlížela pečující chůva. Tato zbožná křesťanka své malé svěřenkyni, jež ji milovala, energicky předávala svou morální jistotu i konvenční víru. Pro Agathu bylo občas obtížné skloubit přísnou morálku a ideály své chůvy s tím, jak to chodilo v okolním světě, ale nikdy se nevzbouřila. Už proto, že chůva měla sklony žalovat, ale hlavně proto, že tak jako všichni dospělí kolem ní jí svá napomenutí vštěpovala s láskou a ne se strachem. Jako dítě byla Agatha přecitlivělá. Ve svých pamětech vzpomíná, jak ke svému zděšení jednou zaslechla svou chůvu, když se svěřovala služebné, že malá slečna Agatha si vymýšlí kočičky a hraje si s nimi jako s kamarády. To, že prozradila její soukromí, ji natolik znepokojilo, že si přísahala, že už nikdy nikomu neřekne o svém tajemném vymyšleném světě. Ze všech nejvíc však lnula ke Clarisse. Mezi matkou a dcerou se vytvořilo mimořádně láskyplné pouto. Agatha poznala, že ve chvílích trápení jí nikdo neporozumí víc než Clarissa a nikdo jí nebude větší oporou. A když byla nemocná, věděla, že jí nikdo jiný nedokáže vrátit vitalitu tak jako její matka. Agatha měla dolíčky na tvářích a šedé oči pod těžkými víčky a s dlouhými světlými vlasy vypadala tak trochu jako přízrak. Když byla o něco starší, naučila se poněkud uhýbavým způsobům, které používala jako obranu před dotěrným vyzvídáním. Nevítané otázky po ní klouzaly jako změklé šípy. A pokud se přece jen s někým podělila o nějaké informace, pak jen tehdy, když sama chtěla. Ticho se pro Agathu stalo velmi střeženým a vzácným pokladem, svitkem, z něhož mohla odvíjet své fantazijní představy. Také v pozdějším věku ze všeho nejvíce nesnášela dvě věci: hluk a velké davy lidí. I pod povrch jejího na pohled idylického dětství v kruzích vyšší střední třídy však pronikl prvek nesouladu. Zdával se jí sen o Pis21
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
tolníkovi. Tato stále se objevující noční můra měla nejdříve podobu postavy v jakémsi vojenském úboru s pistolí, ale to, co Agathu vždy tak vyděsilo, že se probouzela s křikem, nebyla jeho pistole, nýbrž okamžik, kdy se jeho bledé modré oči upřeně zahleděly do jejích. Tento sen měl později podobu ještě děsivější: Stávalo se, že Agatha byla například s rodinou či kamarádkami na odpoledním dýchánku nebo na pikniku, a když se podívala do důvěrně známé tváře milovaného člověka, najednou na ni upřeně hleděly ty děsivé oči Pistolníka. A její hrůza rostla, když uviděla, že onen blízký člověk má místo rukou jenom pahýly. V tom snu se možná zrcadlila její obezřetnost i zdrženlivost, než někomu nabídla svou ničím nepodmíněnou lásku. Agatha byla nábožensky založená a tuto víru získala především od své chůvy. Jako dítě nepochybovala o tom, že patří k těm, kdo budou „spaseni“, protože je ctnostná, a snila o tom, že ji jednou budou titulovat „lady Agatho“. Bylo pro ni hlubokým zklamáním, když jí chůva vysvětlila, že by musela být šlechtična, aby jí říkali „lady Agatho“. Představovala si, že nebe je jako ty krásné louky v okolí Ashfieldu, plné pasoucích se oveček. Agatha měla poněkud zmatené náboženské představy, což se projevovalo i v ambivalentních pocitech vůči otci. Nějakou dobu se totiž bála, že Frederick se bude smažit v pekle, protože nectí přikázání, když chodí v neděli odpoledne hrát kroket a ke všemu ještě vykládá veselé vtipy o duchovenstvu. Clarissa sice kroket také hrála, ale o ni se Agatha už tolik nebála, protože matka stále měla na nočním stolku Následování Krista od Tomáše Kempenského. Krátce po Agathiných pátých narozeninách odjela rodina na delší pobyt do Francie. V jejich itineráři byla taková místa jako Paříž, Dinard, Pau, Argeles, Lurdy a Cauterets. Cestování v oněch dobách bylo ještě relativně levné. Pro rodinu bylo dokonce levnější žít v cizině než doma. Ashfield pronajali a Frederick se těšil, že trochu uleví svým financím, jež v té době spravovala jakási newyorská firma. V rodině později panovalo přesvědčení, že ona americká společnost jeho majetek zpronevěřila, ale nikdy se nic neprokázalo. Frederickovy ztenčující se finanční prostředky měly neblahý vliv na jeho zdraví. Ačkoli lékaři nikdy nedokázali stanovit konkrétní di22
SLÉZOVÉ KOSATCE A OVEČKY
agnózu, jeho odolnost vůči nemocem se během dalších šesti let stále snižovala. Frederickovy finance a chatrné zdraví na Agathu vrhaly slabý stín. Clarissa se nikdy nebála nových idejí, a tak když se vrátili do Ashfieldu, rozhodla, že se Agatha bude vzdělávat doma. Clarissa měla mimořádně živou představivost, a to na její dceru působilo jako katalyzátor. Zastávala názor, že děti by se neměly učit číst dřív než v osmi letech, ale Agatha se naučila číst sama, když jí bylo pět. Naučila se spíše poznávat podobu slov než to, jak se skutečně píšou. Otec ji učil základy matematiky a brzy odhalil její přirozený talent pro tento předmět. Její schopnost řešit spletité úkoly se ukázala neocenitelná, když později vytvářela zápletky pro své detektivky. Obě její babičky – jedna žila v Bayswateru a druhá v Ealingu – pevně zastávaly viktoriánské hodnoty. Agatha od nich posbírala mnohé ze zásad, z nichž později vytvořila svou postavu staré panny, která na vše přijde – postavu slečny Marplové. Agatha vyrůstala obklopena tolika výraznými a extrovertními dospělými, že sama sebe považovala spíš za rodinnou „loudalku“. To, že je mimořádně bystrá a že je mnohem inteligentnější a schopnější, než se domnívala, pochopila teprve později, když už jí bylo přes dvacet let. Frederickovy finance, jimž hodně pouštěl žilou společenský život jeho starší dcery v New Yorku, se stále zmenšovaly, což mu působilo starosti. Kolem Agathiných jedenáctých narozenin si začal hledat zaměstnání v londýnském City. Pro pětapadesátiletého džentlmena, který nikdy nepracoval a který neměl žádnou kvalifikaci, to byla hodně krušná vyhlídka. Práci si najít nedokázal, a to jeho starosti jen stupňovalo. Ochladilo se, Frederick nastydl a z nastuzení se vyklubal oboustranný zápal plic. Odpoledne 26. listopadu 1901 Agatha viděla, jak matka vyběhla z otcova pokoje, kde otec ležel, a už ani nebylo třeba jí říkat, že zemřel. Frederickova smrt Agathě jasně ukázala, jak najednou se může všechno změnit. Vzhledem k tísnivé situaci se zdálo, že Clarissa bude muset prodat Ashfield. Ale po naléhavých prosbách svých dcer i protestech v dopise od Montyho, jenž tou dobou sloužil se svým plukem 23
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
v zahraničí, se Clarissa nakonec tohoto řešení vzdala. Místo toho začala velmi přísně hospodařit, a to jí nakonec umožnilo majetek udržet. Agatha Ashfield velice milovala, a tak se toto téma opětovně objevuje v jejích knihách, když jsou hlavní hrdinové přemoženi touhou udržet si rodinné sídlo. Devět měsíců po Frederickově smrti se naštěstí odehrálo něco, co zmenšilo osamělost matky s dcerou v Ashfieldu. V září 1902 se Agathina sestra Madge provdala za Jimmyho Wattse, rozumného, uvážlivého a obětavého nejstaršího syna bohatého manchesterského továrníka Jamese Wattse II. Agatha Jimmyho přijala, neboť k ní byl laskavý, vždy ji bral vážně a nedělal hloupé dětinské vtipy. Mluvil s ní jako s dospělou, a to bylo nejlepší. Agatha už zapomněla, jak dříve žárlila, že Clarissa s Frederickem štědře podporují Madge, oddávající se společenskému životu v New Yorku, protože nyní měla vlastní roli na bujaré a veselé sestřině svatbě. Obřad se konal v kostele sv. Spasitele v Torquay. Madge na sobě měla dlouhé šaty s nádhernými stříbrnými výšivkami a místo kytice nesla modlitební knížku, aby uctila památku svého otce. Agatha byla jednou ze šesti družiček. Vedle ní šla ženichova mladší sestra, Nan Wattsová. Družičky měly šaty v barvě slonové kosti se spodničkami, s rukávky k loktům a s fižím z alenconské krajky. Na šaty si přišpendlily brože z perel a diamantů ve tvaru kopretiny, jež dostaly jako dárek od Jimmyho. Jimmy jim také nechal svázat kytice z kopretin, jež nesly jako květinovou připomínku nevěstina jména Margarette, Madge, kopretina margaritka. Když později Agatha neblaze proslula svým zmizením, mnozí lidé ji opustili, ale Nan Wattsová při ní zůstala po celý život. Mezi budoucími přítelkyněmi však zpočátku vládla nevraživost. Přidrzlé čtrnáctileté divošce Nan totiž sdělili, že dvanáctiletá Agatha je přehnaně upjatá a že dbá na správné způsoby. Agathu upozornili, že Nan je sice zdvořilá, leč servítky si nebere; má vyřídilku a jen tak se nedá. Když se dívky setkaly poprvé, chovaly k sobě vzájemnou nedůvěru, ale svou rezervovanost dokázaly překonat, a tak novomanželům mohly natropit „nejrůznější možné trable“. Například za pomoci Agathina brat24
SLÉZOVÉ KOSATCE A OVEČKY
rance Geralda a Naniných bratří Lyonela a Milese přivázaly za kočár, jenž odvážel Madge s Jimmym, saténové střevíčky a na kočáře se vzadu skvěl velký nápis „Je senzační být paní Jimmyho Wattse“. Dalším jejich vtípkem bylo, že se po celé líbánky novomanželům z každého kousku oděvu, který vytáhli z kufru, sypala rýže. Po svatbě se Nanini rodiče vrátili do svého hotelu a Agathina matka se odebrala do své ložnice v Ashfieldu, kde se vyčerpaná rozplakala radostí. Agatha s Nan ke svému překvapení zjistily, že si jedna druhou nesmírně oblíbily. A tak se nahoře v učebně obrovsky bavily tím, že s Geraldem, Lyonelem a Milesem skákaly přes nábytek a hrály si na honičku tak intenzivně, že popraskala pera sametové pohovky s opěradly a nešla už opravit. Den končil divadelním představením Piráti z Penzance, na nějž se šli večer podívat. Rodina Wattsových žila v překrásném sídle Abney Hall, vznosné to budově ve stylu viktoriánské gotiky, v Cheadlu v hrabství Cheshire, jež je dnes součástí většího Manchesteru. Léta, kdy sem Agatha jezdila, jí poskytla zkušenost s rozmařilým životem, kterou později využívala ve svých případech vražd na venkovských sídlech. Rodina Wattsových vlastnila Abney Hall od roku 1849 a v minulosti jejich pohostinnost ocenil například princ Albert a další slavní aristokraté a politikové. Sídlo mělo na střechách chrliče, uvnitř četné chodby a průchody, zdobně vyřezávaná schodiště, okna členěná středovým sloupkem, brnění, mramorové busty a přes tři sta olejových maleb, mezi nimi obrazy od Holbeina, Gainsborougha a Ansdella. Hlavní halu střežil vycpaný lev, jenž prý kdysi zabil jednoho misionáře. V pečlivě udržované zahradě před hlavním vchodem bylo malé jezírko a vzadu za domem jedno jezero větší. Klenutá chodba, kde byla věž s hodinami, vedla do obrovské obezděné zahradní kuchyně, odkud se ventilační šachtou v gotickém stylu nesl teplý vzduch k ovocným stromům. Agatha považovala Abney Hall za „úžasný“ a toto sídlo se pak v mírném přestrojení vynořuje na povrch jako scéna pro její četné příběhy, včetně románů Tajemství Chimneys nebo Vánoce Hercula Poirota. Wattsovi vlastnili také farmy a pozemky o rozloze přes 120 hektarů a patřil jim i masiv Kinder Scout v Derbyshiru. Rodinné bohat25
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
ství pocházelo zejména z textilní firmy S. & J. Watts, kterou založil zesnulý dědeček Jimmyho a Nan, sir James Watts I., jenž byl v letech 1855 až 1857 manchesterským starostou. Firma vlastnila pětipatrový obchod na Portland Street v Manchesteru. Dnes je z něj hotel Britannia. Byl projektován ve formě elegantního benátského paláce a každé patro bylo vyzdobeno v jiném stylu. Přízemí patřilo starému Egyptu, v prvním patře vládla Itálie, druhé bylo zařízeno v holandském stylu 16. století, třetí patro představovalo dobu alžbětinskou, čtvrté vycházelo ze Zrcadlové síně ve Versailles ve Francii, zatímco pátému patru vévodily čtyři střešní pavilony, jejichž okna tvořily velké gotické rozety. Na schodech manchesterské radnice povýšila v roce 1857 královna Viktorie sira Jamese Wattse I. do šlechtického stavu. Po jeho smrti přešel jeho majetek na Jamese Wattse II., otce Jimmyho a Nan, který nyní s Jimmyho pomocí spravoval firmu S. & J. Watts. Madge neměla se svou novou tchyní, Anne Wattsovou, zrovna idylický vztah. Madge byla nezdvořilá a náročná, čímž Naninu matku urážela. Anne Wattsová nepřestávala vyjadřovat svůj názor, že „Madge je to nejhorší, co kdy naši rodinu potkalo“. Ale dobré způsoby i přes tyto třenice Agathě a Clarisse zajistily, že byly v domě Wattsových vždy vítány, ba co víc, Anne Wattsovou s Clarissou pojilo pevné přátelství, protože spolu jako malé děti chodily do školy v Cheshiru. Dospívající Agathu však stísněné okolnosti, v nichž v Ashfieldu vyrůstala, příliš nepoznamenaly, protože Clarissa se postarala o to, aby jejich domov zůstal baštou lásky a bezpečí. Pro svou dceru také zajistila dvakrát týdně hodiny aritmetiky a literatury ve škole v Torquay, kterou řídila jistá slečna Guyerová. Agatha tam chodila rok a půl. Agathiným náboženským přesvědčením jednoho dne hluboce otřáslo, když jim učitelka tvrdila, že každý z nich bude někdy v životě čelit zoufalství. Do té doby prý nebudou vědět, co to opravdu znamená být křesťan. Skutečná zkouška prý nastává teprve tehdy, když člověk pozná, jaké to je, když tě zavrhnou všichni přátelé, tak jak to poznal Bůh, když se ti, které miluješ a jimž důvěřuješ, od tebe odvrátí. Učitelka jim říkala, že přežít se dá jen tehdy, když se člověk drží své víry, svého přesvědčení, že tohle není konec. Pokud miluješ, budeš tr26
SLÉZOVÉ KOSATCE A OVEČKY
pět, ale pokud nemiluješ, nikdy nepoznáš smysl křesťanského života. Na tuto hodinu Agatha nikdy nezapomněla. Světlými obdobími Agathina poněkud usedlého života v době dospívání byly nepochybně Naniny návštěvy v Ashfieldu. Agatha s velkým nadšením organizovala jejich společenské aktivity. Velmi oblíbenou hrou například bylo vecpat se do prádelníku plného prádla a potom se z něj vykutálet. Skutečnost, že Nan měla jednou zdědit velký majetek, pro ně znamenala, že Agatha často dostávala odložené šatstvo po své švagrové. Vánoce trávili pravidelně v Abney Hallu. Agatha s Nan chodily na farmu pro smetanu, kterou s oblibou pily. Nan tam jednou nabarvila všechna selata nazeleno. U Wattsových bylo vždy nutné se na večeři slavnostně obléknout, a toto pravidlo platilo i pro jejich hosty. Na jedné fotografii je Nan nalíčena jako středověký minstrel z Kentucky. Když byly Agatha s Nan pohromadě, byly jak nezkrotný živel. Po večeři často hrávaly pantomimu v pokoji, jemuž se říkalo Radní komnata. Před krbem byl obrovský výklenek se závěsy, který se dokonale hodil jako jeviště. U Wattsových začali Agathě přezdívat „Hvězdoočka“, protože vypadala tak trochu jako z porcelánu a působila zasněně. Po událostech kolem zmizení se u Agathy projevila agorafobie, reakce na davy a neznámé lidi. Leckdo si myslel, že Agatha je patologicky plachá. A přece ti, kdo ji znali před tímto incidentem, vzpomínají, jaká nesmírně přitažlivá mladá dívka to bývala. Rozhodně neměla mezi muži nedostatek obdivovatelů, ani když dospěla. Její zdrženlivost pramenila spíš z toho, že s potěšením pozorovala druhé a že nebyla nakloněna sdílet informace, pokud se k tomu sama nerozhodla. Ti, kdo ji dobře neznali, ji často mohli mylně pokládat buď za příliš povznesenou, nebo naopak za příliš plachou. Nanin otec, James II., vždycky uváděl Agathu do rozpaků, když se jí ptával: „O čempak to naše zasněné dítě asi přemýšlí?“ Vybízel ji, aby mu zahrála na klavír a zazpívala nějaké sentimentální písničky. To pro ni bylo mnohem snazší než si s ním povídat. Daleko radši měla Naninu matku Anne, která jí připadala rázná, veselá a naprosto věc27
AGATHA CHRISTIE – JEDENÁCT DNÍ NEZVĚSTNÁ
ná. Nan však byla v té době ve svém rebelském období, a tak na svou matku dštila kletby a urážky, což ji velmi rmoutilo. Nan měla vedle Jimmyho ještě tři další bratry (čtvrtý Ughtred zemřel, když mu byly dva roky): citlivého a okouzlujícího Humphreyho, talentovaného a předčasně vyspělého Lyonela a plachého hezkého Milese. Až na Jimmyho všichni velmi rádi hráli divadlo. Humphrey později vlastnil divadlo v Manchesteru a měl firmu jménem Fitups (vybavení), později přejmenovanou na Watts and Corry. Firma dodávala amatérským společnostem kulisy a jevištní zařízení a během druhé světové války prováděla různé maskovací akce. Lyonel se třikrát oženil a z prvního manželství měl dceru Pamelu, známou spíš jako Merelina. Jeho první ženou byla herečka Jean Blomfieldová, příbuzná herce a ředitele sira Nigela Playfaira. Ve dvacátých letech Lyonel pomáhal siru Nigelovi vést Lyrické divadlo v londýnském Hammersmithu. Lyonel hrál jako profesionál v divadle, ale vedle toho se objevil i v několika filmech, například v Připraven odplout a V dobré paměti s Johnem Millsem a Trevorem Howardem. Humphrey a Lyonel se také stali inspirací pro dva bratry Alexe a Stephena Restarickovy v Agathině románu Smysluplná vražda z roku 1952. Nejmladší z bratří, Miles, byl sice po celý život velmi plachý, ale s dětmi to uměl a hrával s nimi hru, kterou nazvali „sedět na knížkách“, a Nan s Agathou ho proto měly velmi rády. Zcela nepochybně byl ze všech bratrů ten nejhezčí: byl vysoký s ostře řezanými rysy a velmi světlými vlasy – a naprosto oprávněně se tím mohl pochlubit ve veršovánce: Miles jednou svěřil mi po dlouhé hodině, již strávil zadumán v hlubokém zamyšlení, co jasně pochopil: že totiž v rodině nikdo už tak jak on hezký a chytrý není. Navzdory své uzavřené povaze vstoupil Miles za první světové války do Královské granátnické gardy, a protože mluvil plynně francouzsky, působil jako styčný důstojník na francouzské frontě. Často 28