Milena Michiko Flašar
Říkal jsem mu Kravata
3
Krisovi
© 2012 Verlag Klaus Wagenbach, Berlin. Translation © Petr Janoušek, 2019 Original title: Ich nannte ihn Krawatte Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., 2019 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7593-052-1 4
[. . . ] jak člověk je z tohoto světa, krásného a snad smysluplného, vyloučen, vyobcován z každého přirozeného završení, jak osamocený je ve své vlastní prázdnotě, jak cizí a hluchý v onom velikém tichu [. . . ] Max Frisch, Odpověď z ticha1
1
Vydalo nakladatelství ARCHA ve Zlíně v roce 2012, překlad Magdalena Štulcová.
5
1 Říkal jsem mu Kravata. To jméno se mu líbilo. Pokaždé ho rozesmálo. Červeno-šedé pruhy na jeho hrudi. Tak si ho chci pamatovat.
2 Uplynulo sedm týdnů od chvíle, kdy jsem ho viděl naposledy. Během těch sedmi týdnů tráva uschla a zežloutla. Cvrkající cikády se ukrývají ve stromech. Pod nohama mi skřípe štěrk. V prudkém světle poledního slunce je park podivně pustý. Usychající květy se na stoncích unaveně sklání k zemi. Bleděmodrým kapesníkem ve křoví nepohne jediný závan větru. Vzduch je těžký a tlačí se na vyprahlou zem. Jsem zdrcený člověk. Loučím se s ním, už nikdy nepřijde. Nade mnou se klene nebe, které ho – navždy? – pohltilo. Ještě stále nemohu uvěřit, že naše rozloučení je definitivní. V mých představách by se mohl každou chvíli objevit, možná jako někdo jiný, možná s jinou tváří, s pohledem říkajícím mi: Jsem tady. S hlavou otočenou k severu, s pousmáním vstříc mrakům. Mohl by. Proto tu sedím. 7
3 Je to naše lavička, na které sedím. Než se stala naší, byla moje. Přišel jsem sem, abych zjistil, zda drobná trhlina ve zdi táhnoucí se nad policemi existuje jak uvnitř, tak i venku. Celé dva roky jsem strávil tím, že jsem na ni upřeně hleděl. Celé dva roky v mém pokoji, v domě mých rodičů. Za zavřenýma očima jsem si obkresloval její lámající se linii. Byla v mé hlavě a pokračovala dál, vstoupila do mého srdce a do mých žil. Já sám jsem byl linka bez krve. S mrtvolně bledou kůží, na kterou nesvítilo slunce. Někdy jsem toužil po jeho hřejivých dotecích. Představoval jsem si, jaké by to bylo, vyjít ven a konečně pochopit: Jsou místa, která nikdy neopustíte. Jednoho studeného únorového rána jsem své touze podlehl. Mezerou v závěsech jsem zahlédl hejno vran. Létaly nahoru a dolů, slunce na jejich křídlech mě oslepilo. S bodavou bolestí v očích jsem tápal podél zdí svého pokoje až ke dveřím, rozrazil jsem je, oblékl si kabát, obul o číslo menší boty, vyšel ven na ulici a vyrazil dál kolem domů a náměstí. Přes chladné počasí mi z čela stékal pot a já pocítil zvláštní zadostiučinění: Ještě to dokážu. Ještě umím dát nohu 8
před nohu. Ještě jsem to nezapomněl. Všechny snahy odnaučit se to byly marné. Nesnažil jsem se oklamat sám sebe. I nadále mi šlo o to, být sám. Nechtěl jsem nikoho potkat. Někoho potkat znamená zaplést se. Propojit se s ním neviditelným vláknem. Od člověka k člověku. Samá vlákna. Křížem krážem. Někoho potkat znamená stát se součástí jeho pavučiny. Tomu bylo třeba se vyhnout.
4 Ona první vycházka. Tak se musí cítit vězeň, který ve svém zamřížovaném pohledu s sebou všude nosí svoji celu; přesně ví, že není svobodný. Když si vzpomenu na onu první vycházku, připadá mi, že jsem se pohyboval jako postava z černobílého filmu uprostřed barevné scény. Okolo křičely barvy, žluté taxíky, červené poštovní schránky, modré billboardy. Jejich hlasitost mě ohlušovala. S nahoru ohrnutým límcem jsem zahnul za roh a dával si pozor, abych nikomu nevstoupil do cesty. Děsila mě představa, že by nohavice mých kalhot zavadila o cíp kabátu kolemjdoucího. Přitiskl jsem ruce k bokům a běžel, běžel, běžel, nekoukal jsem napravo ani nalevo. Má nejstrašnější představa byla o dvou pohle9
dech, které se v náhodném okamžiku do sebe zaklesnou. A vteřiny tak setrvají. Neodtrhnou se od sebe. Taková odpornost. Byl jsem jí plný. Plný po okraj. Čím dále jsem běžel, tím více jsem cítil tíhu svého těla. Jedno pohybující se tělo mezi mnoha. Jedno do mne narazilo. Už jsem se nedokázal ovládnout. S rukou před ústy jsem běžel do parku a vyzvracel se.
5 Znal jsem ten park a také tu lavičku u cedru jsem znal. Vzdálené dětství. Matka by mě přivolala k sobě, posadila by si mě na klín a se vztyčeným ukazováčkem by mi vysvětlovala svět. Podívej se, vrabec! Čimčara, čimčara. Její dech na mých tvářích. Polechtání na týle. Matčiny vlasy pomalu povlávaly sem a tam. Když je člověk malý, tak malý, že věří, že to tak zůstane navždy, je svět vlídné místo. To mi prolétlo hlavou, když jsem ji znovu uviděl. Lavičku mého dětství. Tu lavičku, na které jsem se měl naučit, že nic nezůstane tak, jak je, a že se přesto vyplatí být na světě. Stále ještě se to učím. On by řekl: Bylo to rozhodnutí. A skutečně jsem se rozhodl přejít přes trávník k lavičce a zůstat stát před ní. Byl jsem sám, obklopený tichem. Nikde nikdo, kdo by mě na10
chytal, jak kolem ní obcházím a pak ještě jednou, ve stále se zmenšujících kruzích. Ta chuť v ústech, když jsem se konečně posadil. Přání být znovu dítětem. Dívat se znovu očima, které žasnou. Myslím, že to byly moje oči, které onemocněly jako první. Mé srdce je pouze následovalo. A tak jsem tu seděl v příliš tenkých šatech. A v ještě tenčí kůži, pod kterou jsem mrzl.
6 Poté mě to sem táhlo každé ráno znovu. Díval jsem se, jak sníh padá, díval jsem se, jak sníh zase taje. Zurčící pramínek. S jarem přišli lidé a jejich hlasy. Seděl jsem se zaťatými zuby. S dávením v hrdle. To byla ta trhlina ve zdi. Oddělila mě od těch, kteří byli propojení. Šeptající párek zamilovaných se loudal okolo mě. Tajná slova, která ke mně dolehla, zněla cize jako slova neznámé řeči. Lepivý pocit na patře. Spolkl jsem to dávení. Pokud mě někdo zahlédl, o čemž pochybuji, pak asi tak, jako kdyby zahlédl přízrak. Viděl ho sice jasně a zřetelně, ale nechtěl věřit, že ho viděl, a tak ho mrknutím oka zahnal. Byl jsem přízrak. Dokonce ani rodiče už mě téměř nevnímali. Pokud jsem je doma potkal u dveří nebo na chodbě, zašeptali jen nevěřícně: Ach, to jsi ty. Už dávno to vzdali, počítat mě mezi sebe. Ztratili jsme našeho 11
syna. Zemřel dříve, než nadešel jeho čas. Takhle to museli vnímat. Jako živoucí ztrátu. Postupně se s tím ale vyrovnali. Smutek, který nade mnou zřejmě zpočátku pociťovali, ustoupil poznání, že není v jejich silách získat mě zpět, a ať už ta situace byla pro ně sebepodivnější, i v této podivnosti brzy nastal určitý řád. Žijete vedle sebe pod jednou střechou, a dokud nic z toho nepronikne ven, považujete za úplně normální bydlet takhle pod jednou střechou.
7 Dnes chápu, že je nemožné někoho nepotkat. Tím, že je člověk tady a dýchá, potkává celý svět. Od okamžiku zrození jsme jeden s druhým propojeni neviditelným vláknem. Odříznout ho, na to je zapotřebí víc než jen smrti – a nepomůže být proti tomu. Nemám tušení, jak se vynořil. Říkám: Vynořil se. Protože tak to bylo. Jednoho květnového rána se najednou vynořil. Seděl jsem na své lavičce, límec ohnutý nahoru. Holub náhle vzlétl. Pocítil jsem závrať z mávnutí jeho křídel. Když jsem zavřel oči a znovu je otevřel, byl tady. Salaryman.* Pětapadesátník. Na sobě šedý oblek, bílou košili, červeno-šedou pruhovanou 12
kravatu. V pravé ruce aktovku, hnědá kůže. Šel, pohupuje s ní sem a tam, s dopředu nahrbenými rameny a odvrácenou tváří. Tak nějak unavený. Aniž na mě pohlédl, posadil se na protější lavičku. Dal si nohu přes nohu. Zůstal tak. Nehybný. Ve tváři napětí. Na něco čekal. Něco by se mělo stát. Teď hned, okamžitě. Pozvolna se jeho svaly uvolňovaly, až se nakonec s povzdechem opřel. S povzdechem, ve kterém bylo to Něco, co se nestalo. Letmý pohled na hodinky, potom si zapálil cigaretu. Kouř stoupal v kroužcích vzhůru. To byl začátek naší známosti. Výrazná vůně v nose. Vítr foukal kouř směrem ke mně. Ještě dříve, než jsme se jeden druhému představili, byl to tenhle vítr, který nás seznámil.
8 Bylo to tím jeho povzdechem? Nebo způsobem, jakým odklepával popel? Zapomenut, zapomenut sám sebou. Nestyděl jsem se prohlížet si ho tak, jak seděl proti mně. Vnímal jsem ho jako blízký předmět, zubní kartáček, žínku, kus mýdla, který najednou člověk znovu vidí jako poprvé, zcela odcizený jeho účelu. Možná to byla ta blízkost, která ve mně vzbudila zvláštní zájem. Jeho nažehlená postava byla zároveň 13
těmi tisíci dalšími, které den co den plní ulice. Proudí z nitra města a mizí ve vysokých budovách, v jejichž oknech se nebe rozpadá na jednotlivé kousky. Oni jsou průměr, typičtí svojí nenápadností, oholené tváře z předměstí, zaměnitelně podobní. Mohl být například mým otcem. Libovolným otcem. A přesto byl tady. Stejně jako já. Znovu si povzdechl. Tentokrát tišeji. Kdo takhle vzdychá, není jen tak obyčejně unavený, pomyslel jsem si. Vnímal jsem to více, než bych si byl pomyslel. Cítil jsem, že to je někdo velmi unavený životem. Kravata ho škrtila na hrdle. Povolil si ji, znovu se podíval na hodinky. Bylo poledne. Rozbalil si své bentó.* Rýže s lososem a nakládanou zeleninou.
9 Jedl pomalu, každé sousto žvýkal desetkrát. Měl čas. Ledový čaj srkal malými doušky. Také přitom jsem ho pozoroval. Už téměř bez údivu nad sebou samotným. Protože tehdy jsem vůbec nesnesl pozorovat někoho při jídle a pití. On to ale dělal s takovou opatrností, že jsem zapomněl na svoji nevolnost. Nebo jak bych to popsal: Byl si plně si vědom toho, co dělá, a to činilo z té všední věci něco významného. 14
Každé jednotlivé zrnko rýže přijímal se stejně vděčným úsměvem. U každého jiného bych se sebral a utekl, žvýkající čelisti bych považoval za hrozbu, zuby rozmělňující potravu za nebezpečí. Přišlo mi příšerné, jak jedno zrnko po druhém klouzalo do úst a dolů do střev. Já sám jsem vše zhltnul bez přemýšlení. Vnitřní nutkání zůstat, navzdory všem mým snahám, naživu pro mě bylo záhadou, jejíhož luštění jsem raději zanechal. Je lepší o tom nepřemýšlet. Jakmile dojedl, byl z něj opět obyčejný salaryman. Otevřel si noviny, sportovní rubriku četl jako první. Giants,* vytištěno tučně, si odnáší triumfální vítězství. Souhlasně přikyvoval a prstem si projížděl řádky. Prsten. Takže je ženatý. Ženatý fanoušek Giants. Znovu si zapálil cigaretu. Potom ještě jednu a ještě jednu, kouř ho zahalil.
10 Park se jeho přítomností zmenšil. Skládal se už jen ze dvou laviček, té jeho a té mé, dělilo nás od sebe jen pár kroků. Kdy vstane a odejde? Slunce cestovalo z jihu na západ. Ochladilo se. Založil ruce. Prolistované noviny položené na kolenou. Houf školáků hlučně klopýtal přes trávník. Dvě starší ženy se bavily o svých ne15
mocích. Takový je život, říkala jedna, člověk se narodí, aby zemřel. Usnul. Hlava mu ztěžkla. Noviny se snesly k zemi. Každou chvíli to může skončit, slyšel jsem, někdy už uvnitř vůbec nic necítím. Ve spánku se jeho tvář uvolnila. Stříbřité prameny vlasů na čele, pod víčky se honil jeden sen za druhým. Cuknutí stehen. Cosi jsem pocítil, cosi podobně tenkého jako pramínek slin stékající z jeho otevřených úst. Tenkrát jsem pro to nemohl najít to správné slovo. Teprve teď mě napadá. Soucit. Náhlá potřeba přikrýt ho. Když se konečně probudil, vypadal unaveněji než předtím.
11 Šest hodin. Utáhl si kravatu. Park se plnil zvuky blížícího se večera. Nějaká maminka volala: Pojď, půjdeme domů. Ten něžný hlas, když volala: Domů. Zašimrání v břiše. Odhrnul si vlasy z čela, zívl, vstal. V pravé ruce aktovku. Vteřinu váhavě vyčkával. Na co? Vykročil a šedivá záda zmizela za jedním ze stromů. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel úplně, a muselo to být právě v tom okamžiku, v tom krátkém okamžiku, kdy jsem ho ztratil z očí, povzdechl jsem si jako on. 16
Ale co. Zatřásl jsem se. Setřásl jsem ho. Co mám společného s někým, koho už stejně nikdy neuvidím. Zmocnila se mě má stará nevolnost. Neúnosné, jak jsem se zapletl, když jsem chtěl nahlédnout do osudu neznámého člověka. Jako kdyby se to týkalo mě. Plný starého odporu jsem ho setřásl ze svých rukou a nohou. Jak už jsem říkal: Neměl jsem ani tušení. Toho večera, když jsem si lehl do postele, prostěradlo se vlnilo, toho večera jsem neměl nejmenší tušení, proč jsem, krátce před utonutím, viděl jeho obličej rozdrolený na stěně. Plul jsem ve vodách své nevědomosti. Mezerou v závěsech na to svítil měsíc.
12 Nezapomněl jsem na něj, když jsem se den nato chystal na cestu do parku. V mých snech se střídavě objevoval jako zrnko rýže, cigareta, baseballová pálka, kravata. Poslední obraz byl rozmazaný: muž v otevřeném prostoru beze zdí. S každým krokem byl stále bledší, rozplynul se. Když jsem dorazil ke své lavičce, ulevilo se mi, když jsem tu jeho našel prázdnou. Tam, kde seděl, po něm nezůstala jediná stopa. Úklidová četa právě likvidovala odpadky. Nedopalky byly meteny na hromadu a házeny do plastikového pytle. Ani zrnko popele ho nepřipomínalo. Park byl přesně 17
tak velký, jak měl být. Na jednom ze stébel trávy, vyrůstajících tu a tam ze štěrku, se třpytila kapka rosy. Naklonil jsem se k ní, byla teplá od ranního slunce. Když jsem se zase narovnal, najednou se vynořil, stejně jako den předtím. Poznal jsem ho podle chůze. Trochu našikmo. Jako kdyby se chtěl někomu vyhnout. Takto chodí lidé zvyklí prodírat se v hemžícím se davu. Měl na sobě stejný oblek, stejnou košili, stejnou kravatu. Pohupující se aktovka. Opakující se scéna. Posadil se, dal si nohu přes nohu, chvilku vyčkával, opřel se. Povzdechl si. Ten samý povzdech. Vyfoukl obláček kouře nosem a ústy. Chtít ho vymazat ze své paměti už bylo zbytečné. Byl tady, měl své místo ve mně, stal se osobou, o které jsem mohl říct: Poznávám ji.
13 Měl u sebe kousek chleba. Vybalil ho z papíru, trhal ho na malé kousky, tvaroval z nich kuličky a sypal je před vrkající holuby. Pro vás, slyšel jsem ho mumlat. A když skončil: Kšá, kšá. Bílá pírka se na něj snášela. Jedno mu přistálo na hlavě. Zachytilo se v jeho dozadu sčesaných vlasech a dodalo mu hravý výraz. Kdyby tu seděl v tričku a krátkých kalhotách, mohli jste ho považovat za dítě. Dokonce i když se krátce nato začal nudit, připo18
mínal malé dítě. Bořil paty do země. Nafukoval tváře. Nechával vzduch pomalu unikat. Musel jsem myslet na nepoddajnou věčnost právě započatého, nekonečně rozprostřeného dne. Jistota, že pomine, nebyla ničím proti jednotvárné melancholii, se kterou plynul, a melancholie byla, přemýšlel jsem dále, tím slovem, které jsme oba měli napsané na čele. Spojovalo nás. Setkávali jsme se v něm. On byl jediný salaryman v parku. Já jsem byl jediný hikikomori* v parku. Něco s námi nebylo v pořádku. Měl by být ve své kanceláři, v jednom z těch mrakodrapů, já bych měl dřepět ve svém pokoji mezi čtyřmi stěnami. Neměli bychom tu být – nebo bychom alespoň neměli dělat, že sem patříme. Vysoko nad námi bílá čára od letadla. Neměli bychom vzhlížet k této modré obloze. Nafoukl jsem tváře. Nechal jsem vzduch pomalu unikat.
14 V poledne přicházeli další takoví jako on. Přicházeli ve skupinkách, posadili se, kravatu přehozenou dozadu přes rameno, na lavičkách opodál, a seděli, každý se svým bentó, vesele si spolu povídali. Konečně pauza, zasmál se jeden, konečně si mohu natáhnout nohy. Jeho smích pokračoval dál společně se smíchem ostatních. 19