Amerigo a Magalhaes by Nakladatelství Beta

Stefan Zweig Stefan Zweig

Amerigo a Magalhães Dva velké příběhy z dob objevování světa

AMERIGO &

MAGALHÃES

„Amerigo; Magellan“ © „Věra Macháčková – dědicové c/o DILIA“, 1977 Original titles: Stefan Zweig: Amerigo. Die Geschichte eines historischen Irrtums; Magellan. Der Mann und seine Tat Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s. r. o., 2019 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7593-046-0

Obsah Amerigo Příběh historického omylu AMERIGO HISTORICKÁ SITUACE NESMRTELNOST ZA DVAATŘICET STRAN SVĚTADÍL DOSTÁVÁ JMÉNO ZAČÍNÁ VELKÝ SPOR DOKUMENTY ZASAHUJÍ KDO BYL VESPUCCI?

9 11 21 31 43 55 63

Magalhães Příběh velkého muže ÚVODEM NAVIGARE NECESSE EST Magalhães V INDII Magalhães DOSÁHNE VOLNOSTI MYŠLENKA SE MĚNÍ VE SKUTEČNOST JEDINÁ VŮLE PROTI TISÍCERÝM PŘEKÁŽKÁM LODĚ VYPLOUVAJÍ MARNÉ HLEDÁNÍ VZPOURA VELKÝ OKAMŽIK Magalhães OBJEVUJE SVÉ KRÁLOVSTVÍ SMRT PŘED POSLEDNÍM VÍTĚZSTVÍM NÁVRAT DOMŮ MRTVÍ NEMAJÍ PRAVDU

79 83 105 123 141 157 171 185 205 219 241 255 269 289

PŘÍLOHY AUTOROVA POZNÁMKA NA ZÁVĚR

301 319

AMERIGO Příběh historického omylu

Po kom se Amerika nazývá „Amerikou“? Tuto otázku zodpoví hned a bez váhání každé dítě školou povinné: přece po Amerigu Vespuccim. Ale další s tím související otázka vyvolá váhání a nejistotu, a to dokonce i u dospělých. Proč byl vlastně tento světadíl pojmenován právě po něm? Protože Vespucci Ameriku objevil? Ale vždyť on ji vůbec neobjevil! Nebo snad proto, že jako první vstoupil na vlastní pevninu, nejen na její předsunuté ostrovy? Ne, ne, nikoli Vespucci, nýbrž Kolumbus a Sebastiano Caboto vkročili na onu pevninu první. Prohlašoval snad, že tam přistál jako první? Kdepak, Vespucci nikdy u žádné instituce takové právo neohlásil. Nebo snad proto, že jako učenec a kartograf navrhl pro onu zemi z domýšlivosti své jméno? Ne, ani to nikdy neučinil, a dokonce se o jejím pojmenování pravděpodobně za celý svůj život vůbec nedověděl. Proč tedy, když sám nic takového neučinil, proč právě jemu připadla pocta, že jeho jméno bylo takto zachováno pro všechny časy? Proč se Amerika vlastně nenazývá Kolumbia, nýbrž Amerika? Zavinil to celý řetězec náhod, omylů a nepochopení. Je to spletitá historie kolem muže, který na základě cesty, již nikdy neuskutečnil a o níž také nikdy netvrdil, že ji uskutečnil, získal tu neskutečnou čest, že jeho křestní jméno bylo povýšeno na název čtvrtého světadílu naší zeměkoule. Celá čtyři staletí svět nad tím pojmenováním žasl, ale také se pohoršoval. Znovu a znovu lidé Ameriga Vespucciho obviňovali, že se této pocty zmocnil záludně, pomocí nečistých a neprůhledných machinací. Další a další učené instituce zkoumaly tento neslýchaný „podvod“ a „předstírání nesprávných skutečností“. Jedni Vespucciho osvobodili, druzí odsoudili k věčné hanbě, a čím jednoznačněji ho jeho obhájci prohlašovali za nevinného, tím vášnivěji ho jeho protivníci obviňovali ze lži, podvodu a loupeže. Dnes vyplňují tyto polemiky se všemi svými hypotézami 9

a důkazy i protidůkazy doslova celou knihovnu. Jedni jmenují kmotra Ameriky amplificator mundi a považují jej za velkého objevitele, mořeplavce a učence vysoké úrovně; druzí jej mají za nejdrzejšího podvodníka a šejdíře v celých dějinách nauky o naší zeměkouli. Na které straně je pravda – nebo řekněme to raději opatrněji: na které straně je větší pravděpodobnost? Případ Vespucci dnes už dávno není problémem pro zeměpisné odborníky, ba ani pro filology. Je hrou myšlení, hlavolamem, který se může pokusit rozluštit každý zvědavec. Nadto je hrou snadno přehlednou, vždyť celé dílo Vespucciho, jak je známe, zahrnuje všehovšudy pouhých čtyřicet až padesát stran. A tak jsem si i já mohl dovolit rozestavět figurky na šachovici a přehrát onu proslulou mistrovskou partii dějin se všemi jejími překvapeními ještě jednou – tah za tahem. Jediným zeměpisným nárokem, který mé líčení na čtenáře klade, je ten, aby zapomněl vše, co díky našim souborným atlasům ze zeměpisu zná, a aby nejprve na mapě, kterou si pro tento případ vytvoří v duchu, vymazal tvar, podobu, ba i samu existenci Ameriky. Jen ten, kdo dovede svou duši ponořit do temných nejistot konce patnáctého století, se může vcítit do překvapení a nadšení oné generace v čase, kdy se v dosavadní bezbřehosti začaly objevovat první obrysy dosud netušené pevniny. A kdykoli lidstvo pozná něco nového, chce to hned pojmenovat. Náhoda tomu chtěla, že přivála lidem do cesty nějaké jméno; a aniž zkoumali jeho oprávněnost či neoprávněnost, netrpělivě se toho zvučného, hladkého slova zmocnili a napříště už nazývali nový svět novým, věčným jménem Amerika.

HISTORICKÁ SITUACE

Anno 1000. Celý západní svět je ponořen do otupělého, olověného spánku. Příliš unavené oči nejsou schopny dívat se kolem sebe, příliš vyčerpané smysly se nedovedou vzchopit. Duch lidstva je ochromen jako po smrtelné nemoci a nechce už o světě vůbec nic vědět. A co je ještě pozoruhodnější: i to, co lidstvo znalo dříve, nepochopitelným způsobem zapomnělo. Je zapomenuto čtení, psaní, počítání, dokonce ani králové a císaři západního světa už nedovedou nakreslit na pergamen ani své vlastní jméno. Vědy ztuhly v teologické mumie, ruka umělce už není schopna napodobit ani vlastní tělo, ať už kresbou, nebo plastikou. Stejně neproniknutelná mlha zahaluje veškeré obzory. Už se necestuje, zanikly vědomosti o cizích zemích; hrady a města odřízly od okolního světa valy, které je sice chrání před nájezdy divokých kmenů z východu, ale také jim brání v rozletu. Lidé žijí stísněni v temnotě, bez odvahy – západní svět se ponořil do těžkého, apatického spánku. Občas pronikne tou dusnou, tupou ospalostí záblesk vzpomínky na svět, který kdysi býval jiný, širší, barvitější, jasnější, vzletnější, plný událostí a dobrodružství. Cožpak kdysi neprotínaly všechny tyto země silnice, cožpak po nich nepochodovaly římské legie a za nimi liktoři, ochránci pořádku, mužové práva? Cožpak kdysi nebyl jistý muž Caesarem a nedobyl jak Egypt, tak Británii, cožpak nevyplouvaly trojveslice do zemí za Středozemním mořem, kam se teď již dlouho žádná loď neodváží ze strachu před piráty? Cožpak kdysi dávno ne11

pronikl jistý král jménem Alexandr až do Indie, do té pohádkové země, a nevrátil se snad domů přes Persii? Cožpak dřív nežili mudrci, co dovedli číst ve hvězdách, co znali tvary země i tajemství lidského nitra? Lidé by si o tom měli přečíst v knihách. Ale žádné knihy už nejsou. Měli by cestovat a spatřit cizí země na vlastní oči. Ale už nejsou žádné silnice. Je po všem. Snad to byl opravdu jen sen. A potom: nač se namáhat? Nač ještě mrhat silami, když všechno právě končí? Bylo přece zjeveno, že v roce 1000 svět zahyne. Bůh lidi odsoudil, protože se dopustili příliš mnoha hříchů, tak to hlásají kněží z kazatelen, s prvním dnem nového tisíciletí začne den velkého soudu. Zděšení lidé v roztrhaných oděvech s hořícími svíčkami v rukou se shromažďují k velkým procesím. Sedláci opouštějí svá pole, boháči prodávají nebo rozhazují svůj majetek. Neboť zítra přijedou jezdci apokalypsy na svých ořích – nastává poslední soud. Tak tisíce, statisíce lidí klečí v noci, této poslední noci na dlažbě kostelů a očekávají svržení do věčné temnoty. Anno 1100. Ne, svět nezahynul. Bůh byl ke svému lidstvu ještě jednou milostiv. Lidstvo smí žít dál. Lidstvo musí žít dál, aby dosvědčilo jeho laskavost, jeho velikost. Musíme mu děkovat za tu milost. Musíme své díky vysílat vzhůru k nebi jako modlící se sepjaté ruce – a tak se zvedají k nebi dómy a katedrály, ty kamenné pilíře modliteb. A prostředníkovi jeho milosti, Kristovi, musíme dokázat svou lásku. Můžeme i nadále snášet, aby místo jeho utrpení a jeho svatý hrob zůstaly v rukou bezbožných pohanů? Vzhůru, rytíři západu, vzhůru, všichni věřící, vzhůru do Orientu! Cožpak jste neslyšeli ten hlas: „Bůh tomu chce!“ Ven z hradů, podhradí a měst, vpřed a vzhůru ke křižáckému tažení přes země a moře! Anno 1200. Boží hrob byl dobyt a opět ztracen. Křižácké výpravy byly marné, a přece nebyly marné. Neboť Evropa se na tomto tažení probudila. Uvědomila si svou vlastní sílu, změřila svou vlastní odvahu, znovu objevila, kolik nového 12

a odlišného zahrnuje na tomto světě celý boží prostor i domov, jiné dálky, jiné plody, jiné látky, lidi, zvířata a zvyky pod jiným nebem. S překvapením a studem zjišťovali rytíři, ale i jejich pacholci, v Orientu, jak stísněně a tupě žijí doma v tom svém západním kutlochu, zatímco Saracéni žijí bohatě, v rafinovaném přepychu. Pohané, kterými na dálku pohrdali, nosí hladké, měkké, chladivé látky z indického hedvábí, chodí po hustých, pestrých a lesklých kobercích z Buchary, znají koření a byliny i vůně, jež vzrušují smysly a dodávají jim křídla. Jejich lodě se plaví do dalekých zemí a přivážejí otroky, perly a zářící rudy, jejich karavany táhnou po silnicích do nekonečných dálek; ne, to nejsou suroví omezenci, jak se to o nich šířilo, tihle lidé znají zemi i její tajemství. Mají mapy i tabulky, na nichž je vše napsáno a zaznamenáno. Mají mudrce, kteří znají putování hvězd i zákony, podle nichž se pohybují. Zmocnili se zemí i moří, strhli do svých rukou veškeré bohatství, veškerý obchod, veškerou radost ze života, a nejsou přece o nic horšími válečníky než němečtí a francouzští rytíři. Jak to všechno dokázali? Učili se. Mají školy a v nich mají spisy, které vše zaznamenávají a vykládají. Ovládli moudrost dávných učenců Orientu a rozmnožili ji o nové poznatky. Aby bylo možno dobýt svět, je tedy nutno se učit. Není správné utrácet síly jen v turnajích a v pustých prostopášnostech, je nutno i ducha cvičit v obratnosti a ohebnosti jako čepel z toledské oceli. Tedy učit se, přemýšlet, studovat, pozorovat! V netrpělivé soutěži se vynořuje jedna univerzita za druhou, v Sieně a Salamance, v Oxfordu a v Toulousu, každá země Evropy chce si zabrat vědu rychle pro sebe. Po staletích lhostejnosti se západní člověk opět pokouší prozkoumat tajemství země, nebes i člověka samotného. Píše se rok 1300. Evropa si strhla teologickou kapuci, která jí zakrývala volný výhled do světa. Nemá smysl přemítat stále jen o Bohu, nemá smysl stále jen scholasticky vykládat staré texty a diskutovat o nich. Bůh je stvořitel, a protože stvořil člověka 13

k obrazu svému, chce, aby člověk byl rovněž tvůrcem. Ve všech uměních, ve všech vědních oborech nám Řekové a Římané zanechali vzory – třeba by je bylo možné dostihnout, třeba by bylo možné opět poznat to, co kdysi znala antika. A snad by bylo možné antiku dokonce předstihnout. V západním světě se rozhořívá nová odvaha. Znovu se začíná básnit, malovat, filozofovat, a hle, ono se to daří! Daří se to skvěle. Objevuje se Dante a Giotto, Roger Bacon a mistři-stavitelé dómů. Osvobozený duch zamává perutěmi, dávno odvyklými letu, a chce víc, chce proniknout do dáli i do šíře. Ale země pod ním je těsná. Svět je omezený. Dál se rozprostírá jen moře a zase jen moře. Kolem všech břehů je neznámé nedostupno, jen ten nedohledný oceán, „ultra nemo scit quid contineatur“, o němž nikdo neví, co skrývá. Jen na jih vede cesta, přes Egypt do vysněných krajů indických, ale tu uzavřeli pohané. Přes Herkulovy sloupy, Gibraltarskou úžinu, se žádný smrtelník neodváží. Věčně bude označovat konec všech dobrodružství, jak to vyjádřil Dante: …quella foce stretta dov’ Ercule segnò li suoi riguardi, acciò che ľ uom più oltre non si metta… …k oné úžině, kam Herakles dal sloupy na znamení, aby se lidé dále nepouštěli…* Do temného moře nevede žádná cesta, žádná loď, která namíří svou příď do této černé pustiny, se nevrátí. Člověk musí žít jen v tom prostoru, který zná. * Dante Alighieri, La divina commedia, inferno cap. XXVI, v. 107 až 109. v překladu O. F. Bablera, Praha 1952, str. 139

A přece. Rok 1298. Dva vousatí starci v doprovodu jednoho mladíka, syna jednoho z nich, zakotví se svou lodí v Benátkách. Jejich oděv je zvláštní, nikdo nic takového na Rialtu dosud nespatřil; mají dlouhé těžké kabáty s kožešinovým lemem a se zvláštními střapci. Ale co je ještě pozoruhodnější: všichni tři cizinci hovoří nejčistším benátským dialektem a tvrdí, že jsou Benátčané, že jejich příjmení je Polo a že ten mladší je Marco Polo. Jejich vyprávění nelze přirozeně brát vážně. Z Benátek prý vyrazili před více než dvaceti lety a přes turkomanské říše, přes Arménii a Turkestán až do Mangi, se dostali až do jižní Číny, kde prý žili na dvoře nejmocnějšího vládce světa, Kublaj-chána. Jeho říše je prý tak ohromná, že ve srovnání s Itálií je jako květinka vedle stromu. Cestovali po ní a došli prý až na kraj světa, kde je zase oceán. A když je velký chán po letech s mnoha dary ze svých služeb propustil, pluli prý pak po tomto oceánu nazpět domů, napřed kolem Cipanga, Japanu, kolem Ostrovů koření a velkého ostrova Taprobane (Cejlonu) a potom Perským zálivem, až šťastně dorazili přes Trapezunt domů. Benátčané ty tři muže vyposlechli a dali se do smíchu. Skvělí vypravěči pohádek! Žádný křesťan ještě nikdy nedorazil k onomu oceánu na druhém konci světa a nevstoupil na ostrovy Cipango a Taprobane! Vyloučeno. Polové však pozvou hosty do svého domu a ukáží jim dary a drahokamy, pochybovači s úžasem poznávají, že jejich krajané uskutečnili nejodvážnější objevnou cestu své doby. Jejich věhlas se šíří po celém západním světě jako opojení a nasazuje nová křídla naději: je tedy přece jen možno dostat se do Indie! Je možno dospět do oněch nejbohatších oblastí světa a odtud pak dál až na druhý konec země. Rok 1400. Snem století je dospět do Indie. Je to i životní sen jednoho jediného muže, prince Enriqua Portugalského, kterého dějiny nazývají Jindřichem Mořeplavcem, ačkoliv on sám se po oceánu nikdy neplavil. Ale jeho život a veškeré snažení se upínalo k tomu jedinému snu, passar a donde nascen as especerias, dorazit k indickým ostrovům, k Molukám, kde se 15

pěstuje drahocenná skořice, pepř a zázvor, které italští a flanderští kupci vyvažují zlatem. Osmáné, Turci uzavřeli nevěřícím nejkratší cestu, Rudé moře, a proměnili výnosný obchod ve svůj monopol. Nebyl by to snad výhodný a zároveň křesťanský čin vpadnout těm nepřátelům Západu do zad? A nebylo by nakonec možné obeplout Afriku a tudy se dostat k Ostrovům koření? Ve starých knihách se přece dochovala ona prazvláštní zpráva o jedné fénické lodi, která před stovkami let obeplula za dva roky Afriku, vplula do Rudého moře a vrátila se zpět do Kartága. Nemohlo by se to podařit znovu? Princ Jindřich shromáždí kolem sebe učence své doby. Vybudoval dům na mysu Sagres, nejodlehlejším bodě Portugalska, tam, kde nekonečné atlantické vlny vysoko zalévají útesy, a shromažďuje v něm mapy a zprávy o námořních plavbách. Povolává k sobě astronomy i lodivody jednoho po druhém. Starší učenci prohlašují každou plavbu přes rovník za vyloučenou. Dovolávají se mudrců starověku, Aristotela, Strabóna a Ptolemaia. V blízkosti obratníku prý moře zhoustne, stává se z něho mare pigrum, líné moře, a lodě by tam v přímém slunečním žáru shořely. V těchto oblastech prý nemůže nikdo žít, nemůže se tam dařit ani stromům, ani stéblu trávy. Námořníci by zahynuli na moři žízní a na zemi hlady. Ale přijdou i jiní učenci, židovští a arabští, kteří jim odporují. Je prý možné se toho odvážit. Strašidelné pověsti prý šíří maurští obchodníci, aby vzali křesťanům odvahu. Velký geograf Idrísí přece už dávno zjistil, že na jihu leží úrodná země, Bilád Ghana (Guinea starých mořeplavců), odkud si Maurové přivádějí černé otroky v karavanách. A viděli prý mapy, arabské mapy, které vyznačovaly cestu kolem Afriky. Je tedy možné plout podél afrického pobřeží, zvlášť když nové přístroje dovolují určit zeměpisnou šířku a když magnetická střelka, přinesená z Číny, ukazuje směrem k pólu. Pokud by se postavily větší a bytelnější námořní lodě, bude možné vyplout. Princ Enrique dá rozkaz. A velké dobrodružství je přede dveřmi. 16

Píše se rok 1450. Velké dobrodružství začalo, začal se psát nesmrtelný portugalský zápis do dějin. Roku 1419 byla objevena nebo vlastně znovuobjevena Madeira, roku 1435 jsou již známy tak dlouho hledané „insulae fortunatae“, starověké ostrovy štěstí. Téměř každý rok přináší krok kupředu. Jsou obepluty Kapverdské ostrovy, roku 1445 je dosaženo Senegalu, a hle, všude jsou palmy, plody a lidé. Teď už toho ví nová doba víc než učenci doby předchozí, a Nuno Tristão může ze své expedice vítězně ohlásit, že objevil „s dovolením Jeho Milosti Ptolemaia“ úrodnou zemi i tam, kde velký Řek popíral, že by něco takového bylo vůbec možné. Poprvé za celé tisíciletí se odvažuje mořeplavec vysmívat se vševědoucímu znalci nauky o zemi. Jeden nový hrdina překonává druhého, Diego Cam a Diniz Diaz, Cadamosto a Nuno Tristão, každý z nich umísťuje na některý z nově objevených břehů hrdý pomník s portugalským křížem jako znak převzetí země do vlastnictví. Ohromený svět sleduje útoky na neznámo, kterými tento malý národ uskutečňuje dosud nenaplněný sen, „feito nunca feito“, učinit něco, co nikdo předtím. Rok 1486. Sláva! Cesta na východ se otevřela. Afrika je obepluta! Bartolomeo Diaz obeplul Cap Tormentoso, později nazvaný mys Dobré naděje. Odtamtud už nemá smysl plout dál na jih, odtamtud je třeba směřovat kormidlem k východu přes oceán po směru příznivých monzunů, cestou, kterou mapy již vyznačily, tou cestou, která portugalskému králi přivedla zpět expedici dvou židovských vyslanců ke křesťanskému králi Habeše, zvanému Prester Johannes; tudy lze dospět do Indie. Avšak muži Bartolomea Diaze jsou vyčerpaní, a tak ho připraví o čin, který posléze uskuteční Vasco da Gama. Co na tom, cesta byla nalezena. Již nikdo nemůže Portugalsko předběhnout. Rok 1492. A přece! Někdo Portugalsko předběhl. Došlo k něčemu neuvěřitelnému. Jistý Colón – Christophorus quidam Colonus vir Ligurus, jak píše Petrus Martyr –, „zcela ne17

známá osoba“, una persona que ninguna persona conocía, jak zaznamenává další muž, se plavil pod španělskou vlajkou západním směrem přes otevřený oceán místo na východ kolem Afriky a – div divoucí! – doplul podle své výpovědi touto nejkratší cestou – brevissimo cammino – do Indie. Nezastihl tam sice Kublaj-chána Marka Pola, ale podle svých slov byl napřed na ostrově Cipango (Japanu) a potom přistál v Mangi, v jižní Číně. Od Gangu byl prý vzdálen jen několik denních cest. Evropa žasne, neboť Kolumbus se vrací s Indy pozoruhodně narudlé kůže, s papoušky a další roztodivnou zvířenou a s velkým vyprávěním o zlatě. Zvláštní, opravdu zvláštní – zeměkoule je zřejmě menší, než jsme mysleli, a Toscanelli zřejmě mluvil pravdu. Pouhé tři týdny je třeba se plavit ze Španělska nebo Portugalska směrem na západ, a člověk už je v Číně nebo v Japonsku a docela blízko Ostrovům koření; jak bláhové vlastně bylo plout šest měsíců kolem Afriky jako ti Portugalci, když Indie leží se všemi svými poklady tak blízko před branami Španělska. A Španělsko si hned jako první tuto cestu na západ i všechny země, které tam objeví, zajistí prostřednictvím papežské buly. A přijde rok 1493. Kolumbus, už ne jistý quidam, nýbrž velkoadmirál Její královské Výsosti a místokrál nově objevených provincií, pluje do Indie podruhé. Veze s sebou dopisy své královny velkému chánovi, kterého tentokrát hodlá v Číně rozhodně zastihnout. Má s sebou patnáct set lidí, válečníky, námořníky, kolonisty, a dokonce hudebníky, „aby pobavil domorodce“, kromě toho kovem bohatě pobité truhly na zlato a drahokamy, které hodlá přivézt z Cipanga a Kalikatu domů. Rok 1497. Sebastiano Caboto, další mořeplavec, přeplul oceán z Anglie. A jaké překvapení, i on přistál u pevné země. Je to stará země Vikingů, nazývaná Vinland? Nebo je to Čína? V každém případě to je podivuhodné. Mare tenebroso, oceán je pokořen a od této chvíle bude odvážlivcům vydávat svá tajemství jedno po druhém. 18

Rok 1499. Jásot v Portugalsku, senzace v Evropě! Vasco da Gama se vrátil z Indie kolem onoho nebezpečného mysu. Zvolil tu druhou, delší a obtížnější cestu, ale přistál v Kalikatu u pohádkově bohatých Zamorinů, ne u nějakých malých ostrůvků nebo na opuštěné pevnině jako Kolumbus: on spatřil srdce Indie a její klenotnice. A už se chystá nová expedice pod velením Cabrala. Španělsko a Portugalsko teď závodí o Indii. Léta Páně 1500 vzrušila svět nová událost. Cabral při plavbě kolem Afriky zabočil příliš daleko na západ a na jihu narazil na pevninu, podobně jako Caboto na severu. Není to snad ten pověstný ostrov Antilla ze starých map? Nebo je to zase Indie? 1502. Události se dějí tak překotně, že je stěží lze nepřehlédnout, zaznamenat a pochopit, v jediném desítiletí došlo k větším objevům než předtím za celé tisíciletí. Loď za lodí vyplouvá z přístavů a každá se vrací s novým poselstvím. Jako by se náhle protrhl kouzelný závoj: všude na severu i na jihu se objevuje země, všude, kde příď zamíří na západ, vystupuje z vln nějaký ostrov. Ani kalendář se všemi svými svatými už nemá dostatek jmen k jejich označení. Admirál Kolumbus tvrdí, že sám jich objevil tisíce a že viděl veletoky, které pramení v ráji. Ale není to zvláštní? Jak to, že všecky tyto ostrovy, tyto pozoruhodné země na indickém pobřeží nebyly známy našim předchůdcům, ba ani Arabům? Jak to, že se o nich nezmínil Marco Polo? A proč se jeho zprávy o Cipangu a Caytemu* liší od objevů admirálových? Ve všem vládne zmatek, věci si odporují a jsou naplněny tajemstvím, člověk neví, čemu má věřit. Byl už svět opravdu obeplut? Byl Kolumbus skutečně už tak blízko Gangu, jak tvrdí, že by mohl na cestě od západu potkat Vaska da Gama, který se plavil od východu? Je obvod země menší nebo větší, než jsme se domnívali? Němečtí knihtiskaři už přece zpřístupnili knihy – už by se měl konečně najít někdo, * přístav Čilan-čou (pozn. překl.)

kdo všechny ty zázraky vysvětlí! Učenci, mořeplavci, kupci, knížata, ti všichni netrpělivě čekají, čeká celá Evropa. Po všech velkých objevech chce lidstvo konečně vědět, co vlastně objevilo. Každý cítí, že se uskutečnilo něco převratného, ale že tomu dosud chybí smysl i výklad.