Bernhard Moestl
Jednejte jako šaolinští mistři Osm kroků k úspěšné změně
Bernhard Moestl
Jednejte jako
šaolinští mistři Osm kroků k úspěšné změně
Copyright © 2017 Knaur Verlag. An Imprint of Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & Co. KG, Munich Translation © Jan Hlavička, 2018 Original title: HANDELN WIE EIN SHAOLIN by Bernhard Moestl Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2018 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-991-9
Pro Marianne. Jsi ta nejstatečnější měnitelka, s jakou jsem se kdy setkal.
Obsah ÚVOD Jak s knihou pracovat a jak z ní mít co největší užitek
13
1. KROK DO NEJISTOTY Jistota je pouze klamná iluze
19
2. KROK K SEBEPOZNÁNÍ Je na tobě, zda můžeš, či nemůžeš
41
3. KROK K SEBEÚCTĚ 59 Jenom ten, kdo si váží sám sebe, může rozpoznat vnější vlivy a odrážet je 4. KROK NALEZENÍ CÍLE Bez cíle není směru, jímž můžeš vyrazit
79
5. KROK STANOVENÍ CESTY 97 Teprve jasná cesta probudí k životu tvou vůli ke změně 6. KROK ZMOCNĚNÍ Změnu buď provedeš sám, nebo ji budeš muset snášet
115
7. KROK REALIZACE Sny se uskutečňují jedině jednáním
133
8. KROK K UDRŽITELNOSTI 151 Každá změna je investice, která se vyplatí až po delší době EPILOG
171
PODĚKOVÁNÍ
173
Mluvením se rýže neuvaří. (čínská moudrost)
Úvod Nepostávej u vody a netouži po rybě. Jdi domů a zhotov si síť. (čínská moudrost)
Jak s knihou pracovat a jak z ní mít co největší užitek Ze všeho nejdříve vás srdečně vítám. Jsem rád, že tu jste a že se spolu budeme zabývat tématem změny, jež se dnes zdá aktuálnější než kdy jindy. Zejména v poslední době se mi stále více lidí svěřuje, že se tempo změn natolik zrychlilo, až mají někdy strach, že mu nestačí. Sám jsem si to uvědomil, když jsem před dvěma měsíci opět zavítal do Šaolinu. Krátce po setmění, kdy ty tisíce turistů, které přes den klášter zaplavují, byly už dávno v hotelu, jsem stál na prostranství před chrámem a zamyšleně hleděl na zavřenou bránu. Tady, napadlo mě v té chvíli, jsem se před dvaceti jedna lety poprvé setkal se svým mistrem Š’-te Čchengem. Mezitím už jako většina mnichů klášter opustil. Najednou se mě do ticha počínající noci bezprostředně zeptal jeden z účastníků
13
Jednejte jako šaolinští mistři
našeho zájezdu: „Nač zrovna teď myslíš?“ Nečekaná otázka mě zaskočila a já jsem suše odpověděl: „Na to, že změna se nevyhnula ani klášteru Šaolin.“ Bylo to zjištění, jehož střízlivost mě na okamžik samotného šokovala. Neboť přestože ledacos bylo na první pohled stejné jako v mých vzpomínkách, moc dobře jsem věděl, že ani zde nezůstalo vše při starém. Ale co jiného jsem mohl očekávat? Stál jsem ostatně na místě, jehož obyvatelé ustavičnou proměnu života po více než 1 500 let nejen snášeli, ale z velké části se na ní i podíleli! Nebýt šaolinských mnichů, slýchal jsem často, dějiny Číny by se pravděpodobně odvíjely hodně jinak. Při zjištění, k jak razantní změně i zde za dvě desítky let došlo, jsem se přesto lehce zachvěl. Byl to pocit, který by Číňan asi stěží pochopil. Lidé v této zemi jako by už s mateřským mlékem sáli myšlenku změny, měnění se. Velký filozof Konfucius už před 2 500 lety radil: „Kdo chce být stále šťasten, musí se často měnit.“ Tak to stojí dodnes v Knize proměn, I-ťingu. I znak pro „jednání“, zobrazený na její obálce, se skládá z člověka na cestě a z prvků pro „rozhodnost“ a „výsledek“. Rovněž v běžné mluvě je slovo změna všudypřítomné. Neboť i když čínština nezná princip našich časů, mluvčí může pomocí speciálního dodatku vyjádřit, že se nějaká situace změnila. Nyní bych vám rád předal to, co jsem se za desetiletí cest po Asii o tématu změny naučil. Ale abyste z těchto poznatků měli pro sebe a svůj všední život maximální
14
Úvod
užitek, mějte prosím na zřeteli následující: ze všeho nejdříve je tu ta stará známá skutečnost, že z něčeho můžeme dostat jen tolik, kolik jsme do toho dali. Z ničeho nevzejde nic, to platí i u tématu změny. A proto jsem tuto knihu pojal jako cvičebnici. Přirozeně je zcela na vás, jestli si ji pouze jen tak přečtete. Ale bude to mít podobný efekt, jako když si od začátku do konce pročtete nějakou učebnici jazyka, aniž vypracujete jediné cvičení. Sice pak víte, co v ní je, ale vaše komunikační schopnosti se jen stěží zlepší. A proto si pořiďte sešit, který vás bude při procesu změny provázet. Až tuto knihu prostudujete, bude ten sešit o vás vědět víc než mnozí vaši nejlepší přátelé. A proto si na něj velkými písmeny napište své jméno a jednejte s ním s náležitou pečlivostí a diskrétností. Občas si projděte své odpovědi a uvidíte, jak značně se vaše myšlení při práci s tímto tématem změnilo. Zaprvé při práci s knihou často narazíte na otázky. Odpovězte na ně okamžitě, teprve potom pokračujte. Jen tak vám mohu ukázat, jak v nějaké situaci skutečně reagujete nebo jak o nějaké věci uvažujete. Kdybyste však znali důvod či pozadí otázky, ještě než ji zodpovíte, bylo by to, jako bych vám vyprávěl nějaký vtip a začal pointou. I když vám radím, abyste na otázky odpovídali do sešitu, samozřejmě si stejně tak dobře můžete odpovědi naťukat do mobilu nebo odpovědět si v duchu. Důležité je, abyste odpovídali opravdu upřímně. A teď vám jistě vrtá hlavou, proč vás na to tak důrazně upozorňuji. Znáte ty psychologické testy, které bý-
15
Jednejte jako šaolinští mistři
vají občas v časopisech? Nechce se mi věřit, že bych byl jediný, kdo se v nich snaží odpovědět na otázky pokud možno tak, aby získal výsledek, jaký si přeje. Zadruhé bych vás rád požádal, abyste byli při čtení tolerantní. Je mi naprosto jasné, že nebudete souhlasit se vším, co jsem napsal. Ale o to vůbec nejde. Vzhledem k tomu, že neznám vaši osobní situaci, spatřuji svůj úkol především v tom, abyste si uvědomili, jaké myšlení vám patrně brání ve změnách, a abych vám ukázal, jak to můžete změnit. Pokud jste už ode mě něco četli, budete možná tu či onu myšlenku znát. Ledacos zde úmyslně opakuji, protože považuji za důležité, abych vám to připomněl. Jindy na konci každého úseku podávám shrnutí, abyste si vštípili do paměti východiska pro mé další úvahy. Změny, tak mě to učili šaolinští mniši, musíme buď snášet, anebo sami provádět. Kdo se však rozhodne pro druhou možnost, to jsem se také naučil, nemá na ni neomezený čas. Ke změně může dojít jen tam, kde známe její předpoklady: tedy v přítomném okamžiku. Zítra totiž, jak učí mniši, mohou být podmínky už zase zcela jiné. Změna trvá přesně ten okamžik, kdy se rozhodnete, že od této chvíle budete dělat něco jinak. Ale aby se pro vás změněné chování stalo jednoho dne stejně samozřejmým jako nynější, vyžaduje to víc. Sebepoznání, sebeúcta, zmocnění a realizace jsou jen některé z bodů, k nimž nás nyní naše cesta za trvalou změnou povede. Chcete jít se mnou? Tak pojďme.
Lépe trochu klopýtat na nových cestách než přešlapovat na starých. (čínská moudrost)
1 Krok do nejistoty Na světě není nic, co by se neměnilo, nic není věčně takové, jak bývalo. (Čuang-c‘)
Jistota je pouze klamná iluze Před nějakou dobou jsem hovořil s jednou přítelkyní, již znám už od dětství. Mluvili jsme – jako už několikrát předtím – o její profesní budoucnosti. Má smysl, ptala se mě, pokračovat v dosavadní, zcela úspěšné dráze, nebo považuji za slibnější, aby se pustila do něčeho nového, do něčeho naprosto jiného? Probírali jsme přednosti a zápory obou variant a pak s lítostivým povzdechem řekla: „Víš, že docela závidím těm starším, co jsou už v důchodu? Oni to měli o tolik jednodušší. Chci tím říct, že na rozdíl od nás si mohli naplánovat celý život.“ Musel jsem se nad tím zamyslet. I když se to v naší zdánlivě velice uspěchané
19
Jednejte jako šaolinští mistři
době zdá naprosto pochopitelné, nijak to neodpovídá skutečnosti. No dobrá, ve zpětném pohledu to všechno vypadá úplně fantasticky. Ten, kdo si dnes užívá důchod, měl s vysokou pravděpodobností dost přímočarý život. Mnozí dnešní senioři nastoupili po vyučení nebo po studiu do nějakého podniku a zůstali mu věrní až do důchodu. Přesto však není jediný důvod jim závidět. Neboť i když dneska víme, že měli něco jako plánovací jistotu, skutečný užitek, který by z ní mohli mít, se rovnal nule. Stejně jako my dnes i oni se někdy s úzkostí ptali, co jim přinese zítřek. Dnes už víme, co přinesl. Ale kdo nám říká, že náš zdánlivě tak nejistý život se nebude někdy ve zpětném pohledu jevit stejně tak naplánovaný jako nám dnes životy těch druhých? Současně však nám tato úvaha ukazuje něco, co nás všechny spojuje a co nám často znemožňuje změnu:
Člověk ustavičně hledá jistotu. Tento postoj podle mě pochází z oněch časů, kdy se člověk z kočovného lovce a sběrače měnil v usedlého rolníka. Do té doby museli naši kočovní předkové žít ze dne na den. Každý den byli stále znovu nuceni nacházet něco, co jim zajistí přežití. Byl to stav, v němž nepředvídatelné nebylo výjimkou, nýbrž spíše pravidlem. Jak velice je tento stav naučil smiřovat se s nejistotou jako samozřejmostí, nám dodnes ukazují tradiční způsoby chování posledních kočovných národů.
20
Krok do nejistoty
Kdo dnes netuší, kde bude zítra, neptá se, co ho tam očekává. A pro toho, kdo musí jako naši předkové žít neustále v současném okamžiku, je ustavičná změna všedností. Jednoho dne však i ti dávní lovci a sběrači zatoužili po větší předvídatelnosti života. Už nechtěli být odkázáni na náhodně získanou potravu. Chtěli si sami určovat, kdy a kde ji mohou očekávat. Začali tedy obdělávat půdu. Seli, sklízeli a ukládali si zásoby na horší časy. Postupem času si tak ti někdejší kočovníci vytvořili pevnou základnu života. Sdružovali se ve větším společenství, stavěli ploty, ohrady, zdi a dělali vše, co bylo v jejich moci, aby si zajistili co nejdelší stabilitu. Ale jakkoli byl tento nový, usedlý způsob života pohodlný, nezůstal bez následků:
Schopnost změny zmutovala z běžné samozřejmosti v nežádoucí výjimku. Přání zachovat osvědčený stav co nejdéle je jistě zcela legitimní. Jen tak je ostatně možné vytvořit něco trvalého. Kdo by si zařizoval dům, když ví, že ho beztak do roka zase opustí? Rovněž do dalšího osobního vývoje se vyplatí investovat domněle jedině tam, kde dochází k minimu změn. Na druhé straně se nebezpečí, které s sebou přináší každá změna, zdá až příliš veliké: to staré, tradiční najednou ztrácí cenu. Může to zname-
21
Jednejte jako šaolinští mistři
nat ztrátu pracně budovaného společenského statusu. Nebo někdy dokonce i to, že po dlouhá léta nabývané vědomosti jsou náhle ze dne na den k ničemu. Zvlášť silně to pocítili právníci v bývalých východoevropských zemích. Když v nich došlo v roce 1989 k převratu, neobrátil se vzhůru nohama jenom politický systém. Mnoho států tuto příležitost využilo k vytvoření zcela nové ústavy a zákonů, a tak se z mnoha zkušených právníků stali ze dne na den začátečníci. I když to ještě nedávno byli obávaní soudci nebo státní zástupci, museli s mladými studenty usednout do lavic a osvojit si nové zákony. Podobný fenomén však rovněž vedl k překvapivě rychlému přesunu prodeje z kamenných prodejen do e-shopů a leckteré, i renomované firmy najednou působily vysloveně staromódně. Možná právě tyto obavy nás vedou k tomu, abychom na možnost změny pokud možno nemysleli.
I tam, kde víme, že se něco změní, vycházíme většinou zcela samozřejmě z toho, že všechno půjde dál jako dosud. Takové chování má původ v jedné nedostatečnosti našeho mozku, jíž může šikovný útočník velice dobře využít. Například ve fotografii existuje technika, která v divákovi vytvoří dojem nekonečna. Fotograf zabere řadu pěti stromů tak, že budou na pravém okraji snímku a z posledního bude vidět jenom polovina. Zbylé stro-
22
Krok do nejistoty
my si divák doplní sám. Na tom není nic špatného. Ale napadlo by vás, že za tím posledním stromem se zvedá spalovna odpadu? Taková fotka, žertoval jsem s kolegy, lže někdy víc než tisíc slov. Ale to není všechno. Protože tato nedostatečnost mozku, domýšlení si určitého rytmu, se bohužel táhne celým naším myšlením. Vezměme si za příklad Michaelinu matku. Atraktivní plavovlasá třicátnice, která je mimochodem provdaná za úspěšného advokáta, má tři bystré dcery. Jestliže se nejmladší dcera jmenuje Anna, další Beatrice, na jaké jméno pak asi slyší ta nejstarší? Jestliže jste tipovali Cecílii nebo jiné jméno na C, potom vítejte v naší společnosti. Není to tak, nejstarší dcera se přirozeně jmenuje Michaela.
Ale nutkání řídit se spontánně vzorcem, který jsme už jednou pochopili, je silnější než jakékoli uvažování. Kde to jen jde, mozek se nám snaží svět podobným způsobem zjednodušovat. Bohužel nám tím ale také předstírá šalebnou jistotu, že vše bude pokračovat tak, jak už to jednou začalo. Dovolte mi uvést příklad. Představte si, že jedete po kvalitní silnici. Asi po více než hodině jízdy vidíte směrovku, podle níž se můžete dostat do cíle dvěma cestami. Buď pokračovat po státní, po které jste jeli až dosud, nebo odbočit na okresku, jíž si cestu zkrátíte asi o třetinu. Ale letmý pohled doprava vám
23
Jednejte jako šaolinští mistři
prozradí, že její stav, tedy aspoň to, co zatím vidíte, není zrovna ideální. Teď si prosím vezměte sešit a spontánně napište, pro kterou z možností se rozhodnete. Zůstanete na trase, jež je sice delší, ale až dosud se osvědčila? Nebo odbočíte na sice kratší, ale zjevně horší silnici? Potom si heslovitě poznamenejte, proč jste se tak rozhodli a kterou z těch možností považujete za rychlejší. Pokud uvažujete jako většina, zachováte věrnost státovce. Má aspoň zdánlivě dvě přednosti. Zaprvé je to pohodlnější řešení. Jedete prostě pořád dál a nemusíte ani snižovat rychlost, což byste při odbočení doprava museli. Zadruhé až dosud vedla většinou rovně a vypadá jako lepší volba i vzhledem ke stavu vozovky. Vypadá. Protože kdo vám říká, že vozovka bude stejně kvalitní až do cíle? Proč s takovou jistotou vylučujete možnost, že se po několika málo kilometrech až dosud tak báječná trasa nezmění v klikatou štěrkovou cestu? Na svých cestách jsem stále znovu stál před podobným rozhodováním. Nejednou jsem pak měl na sebe vztek, že jsem si vybral sice delší, zato zdánlivě lepší trasu, v naivní víře, že všechno půjde jako dosud. Cesta byla často už po několika kilometrech horší než ona zavržená alternativa a jednou ta domnělá dálnice skončila dokonce na polní cestě. Chápejte mě prosím správně. Přirozeně se taky může stát, že ta dobrá silnice bude i dál dobrá a ta špatná pořád špatná. Ale nemusí tomu tak být.
24
Krok do nejistoty
Protože to, co ještě včera byla dobrá volba, může být dnes už ta nejhorší. A co vy? Kdy jste naposledy v domnění, že všechno musí pokračovat jako dosud, zavrhli změnu, jen abyste pak zjistili, že tomu tak není? Zapište si to. Co jste se z toho naučili? I to si prosím zapište. Jak značně může víra ve stabilitu ochromit schopnost změny, jsem před několika lety pozoroval na jedné mé jiné známé. I ona koketovala s myšlenkou, že změní zaměstnavatele. Přestože byla se svým současným místem zcela spokojená, připadalo jí, že přešlapuje na místě, a hledala možnost, jak by se mohla dál rozvíjet. A tak všem na potkání vykládala o své touze po změně a dostávala jednu atraktivní nabídku za druhou, o níž mě vždy radostně informovala. Až na to, že k žádné změně zaměstnání nedocházelo. Kupodivu to však nemělo nic společného s potenciálními pracovišti ani s pracovní náplní nebo dokonce s horším finančním ohodnocením. Zcela naopak, pro ta nová místa všechno hovořilo. Hlavním argumentem proti změně bylo, jakkoli to teď zní paradoxně, její staré místo. I ta nová pracoviště přirozeně slibovala milé nadřízené, dobré sociální klima, pružnou pracovní dobu i výhodnou placenou dovolenou. Zkrátka přednosti, o kterých se přesvědčila hovorem s tamními zaměstnanci, o jejichž slovech nijak nepochybovala. Starosti jí dělala jediná otázka: Kdo jí zaručí, že v tom podniku tomu tak bude navždy? Co když bude první
25
Jednejte jako šaolinští mistři
dva tři roky všechno perfektní, či dokonce ještě lepší, ale pak se situace změní? Je to zajímavá chyba v uvažování, kterou lze zjistit až s určitým odstupem. Neboť i takové uvažování předpokládá jistotu, že u dosavadního zaměstnavatele všechno poběží navěky stejně jako nyní. Ani můj argument, že její současný šéf může někdy onemocnět, být přeložen nebo uvolněn, nijak nedokázal otřást její vírou, že zrovna na jejím současném pracovišti se nikdy nic nezmění.
Jak často obětujeme skutečně dobré možnosti klamnému pocitu domnělé jistoty? Velmi často se stává, že dnes ze šíření této iluze žijí celé obory. Život, namlouvají nám, se nezmění, dokud dost vyděláváme. Zvláště společnosti specializující se na důchodové pojištění mají díky lidskému strachu ze změny obrovské zisky. „Jedině když nám teď přinesete své peníze, můžete si i v penzi užívat stejný životní standard jako dnes!“ čteme v celostránkových inzerátech. Třeba je to pravda. Ale co když ne? Za ta léta mezi dneškem a dobou výplaty důchodu se toho ostatně může hodně stát. Pojišťovna může zkrachovat, peníze mohou do té doby ztratit hodnotu nebo být zcela zrušeny nebo částku, která se má vyplatit, může stát zatížit stoprocentní daní. Vypadá to možná nepravděpodobně, ale to ještě neznamená, že by to nebylo možné.
26
Krok do nejistoty
Příroda zkrátka nemá jistotu v programu. Příroda je naopak samoučící se systém, jenž se ustavičně snaží zlepšovat. Co by zde bylo vítanější než nutnost neustále se přizpůsobovat měnícímu se okolí?
Jistota tak zůstává na tomto světě aspoň jako věčné přání, jehož splnění vám nikdo nemůže zaručit.
Vezměte si například nějaké zvíře. Ve srovnání s námi, lidmi, jsou zvířata nesmírně nenároční tvorové. Většinou jim stačí mít kde spát, dost krmení a bezpečí před přirozenými nepřáteli. Co byste mohli nějakému zvířeti skutečně zaručit? Krátce se zamyslete a odpověď si zaznamenejte do sešitu. Jestliže jste si zapsali, že to zvíře můžete aspoň zaopatřit střechou nad hlavou a dostatkem potravy, ptám se: Kdo vám ale říká, že budete zítra ráno ještě naživu? Věřte mi – jistota neexistuje.
Každý váš krok vede do nejistoty. Teď pravděpodobně souhlasně pokyvujete hlavou. Aspoň teoreticky je většině z nás toto téma také naprosto jasné. Ve skutečnosti však v sobě máme tak sil-
27
Jednejte jako šaolinští mistři
nou touhu po jistotě, že existenci nejistého často jednoduše popíráme. Dovolte mi, abych vám to vysvětlil na příkladu. Dejme tomu, že v zemi, ve které žijeme, je po více než dvaceti letech propuštěn z vězení zcela bezúhonný občan. Důkazy vedoucí tehdy k jeho odsouzení byly podle soudu zfalšované a odsouzený neměl se zločinem, jenž se mu dával za vinu, absolutně nic společného. Přísně vzato jedná se zde o problém, který může postihnout každého z nás. Ale protože, jak napsal Christian Morgenstern, co nesmí být, nemůže být, hned si hledáme důvod, jenž nám pomůže pochopit, proč se to muselo tomu člověku skoro nutně stát a proč se to nám stát nemůže. Ať už je to tetování na pravém nadloktí, určitý způsob mluvy, černá skvrna v životopise nebo něco jiného, co pro nás neoprávněné uvěznění v jeho případě vysvětluje a v našem naopak vylučuje. Důležité je jedině to, že za tuto státní loupež svobody nemohl justiční omyl, nýbrž nějaké nám neznámé provinění. Něco, namlouváme si, určitě provedl. I kdyby to byla jen krádež krabičky cigaret v mládí. Podobně je tomu s onou oblíbenou turistickou destinací, kde došlo k děsivému teroristickému útoku s více než dvěma sty mrtvými. Tam bychom nikdy nejeli! Jak může být někdo tak hloupý! I když jsme před tím útokem ani nevěděli, kde se to místo nachází, dnes je nám naprosto jasné, že ten, kdo se tam vydá, prostě musí s něčím takovým počítat. Poznáváte to schéma?
28
Krok do nejistoty
Iluzi jistoty a bezpečí se snažíme udržet za každou cenu. Namlouváme si, že dokud se chováme řádně, nemůže se nám nic stát. I když důvod pro tento myšlenkový pochod, jak už bylo řečeno, je zcela pochopitelný, skrývá v sobě nebezpečí. Až příliš rychle totiž vede k uvažování „Mně se beztak nemůže nic stát“, které nám dává pocit jistoty a bezpečí i tam, kde vlastně není na místě. Tato mylná domněnka se bohužel táhne širými dálavami našeho života. Dokonce i většina našich rozhodnutí se řídí představou, že může existovat cosi jako jistota. Ukážu vám, co mám na mysli. Dejme tomu, že chcete letět na dovolenou. Na výběr máte dvě linky, o nichž jste zatím slyšeli jen chválu. Jestliže rozdíl v ceně mezi těmito společnostmi činí při stejném servisu dvacet procent, pro kterou se rozhodnete? Zapište si to. Před rezervací letenky chcete mít naprostou jistotu, že neděláte chybu. A tak ještě hledáte na webu. A se zděšením konstatujete, že oné „levnější společnosti“ se před jedenácti měsíci zřítilo kvůli chybě pilota letadlo a že si to neštěstí vyžádalo přes stovku obětí. Změní tato informace něco na vašem rozhodnutí, s kým poletíte na dovolenou? Poznamenejte si, co teď uděláte a proč. Soudím správně, že za domněle větší bezpečí se společností, jež dosud neměla žádnou nehodu, jste ochotni také více zaplatit? Je to naprosto pochopitelné jednání:
29
Jednejte jako šaolinští mistři
Všichni se snažíme pokud možno neriskovat. Vraťme se ale o rok zpátky. I nyní chcete letět na dovolenou a máte na výběr mezi dvěma aeroliniemi. Jediný rozdíl je v tom, že ani jedna z těchto společností nemá na kontě mrtvé, protože ono neštěstí se stane až v budoucnosti. Jak se rozhodnete nyní? Zapište si to. Bohužel každá, i ta nejméně pravděpodobná událost se jednou stane poprvé. Potom se nám rázem všechno jeví zcela jinak. V této souvislosti rád cituji bývalého vídeňského vrchního rabína Paula Chaima Eisenberga: „Co někdy bylo skutečností, je i nadále vždy možné.“ Tato věta výstižně shrnuje celou tuto problematiku. K tomu bych ještě rád dodal, že možné je i to, co ještě nikdy nebylo skutečností. Obě věty si pro připomenutí zapište do sešitu. Na tomto místě mám pro vás dobrou zprávu:
Všudypřítomná nejistota, byť jakkoli nepohodlná, má i přednosti, které nelze podceňovat. Jestliže jsme totiž jednou pochopili, že bezpečí ani jistota neexistují, potom jsou všechna naše rozhodnutí rovnocenná. Tuto okolnost si bezpodmínečně uvědomte. Protože toto zjištění dává svobodu vašim rozhodnutím. Tam, kde jste si až dosud kladli otázku: „Chceme to opravdu změnit, nebo bude jistější ponechat vše při
30
Krok do nejistoty
starém?“, můžete od této chvíle jen prostě uvažovat: „Co bude nejlepší udělat?“ Při mnoha pracovních rozhovorech si často všímám, že hlavním nepřítelem každé změny jsou staré zvyky. Tak se s oblibou odmítají dobré nápady nebo nové postupy, jež by skutečně vedly k nějakému zlepšení, a věci se dál dělají, „jak se to dělalo vždycky“, tedy jak jsme zvyklí.
„Zvyky,“ říká se v Šaolinu, „jsou nejdřív pavoučí vlákna, potom dráty.“ A tak dál kráčíme četnými jednoduššími, starými, často nepraktickými cestami, než abychom vyzkoušeli nějaký jiný, pozměněný postup. Jak to máte vy? Čeho se držíte z čirého zvyku, i když dobře víte, že byste neměli? Odpověď si prosím zapište. K tomuto pozoruhodně rozšířenému postoji nás podle mého názoru vedou dvě chyby v uvažování. Jednak je to už zmíněná víra, že dokud nic nezměníme, bude všechno pokračovat jako dřív. Tuto víru navíc posiluje scestná naděje, že nic neměnit v důsledku znamená, že také nemusíme za nic odpovídat. Tak uvažují mnozí: „Když se něco nezdaří, můžu říct, že jsem na nic nesahal ani jsem nic neměnil. Dělal jsem to jako vždycky.“ Kdo mlčí, jak věděli už ve starém Římě, ten souhlasí.
Přestože rozhodnutí nic neměnit činíme často nevědomky, i tak je to rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí ke změně.
31
Jednejte jako šaolinští mistři
Se všemi důsledky a se stejnou odpovědností. Zapište si, proč si podle vás tolik lidí myslí, že za rozhodnutí nic neměnit nemusí nést odpovědnost. Teď už tedy víte, že něco nemusí automaticky fungovat navěky jen proto, že to až dosud fungovalo, a tak si radši zvykněte na něco jiného: každé rozhodnutí, zda máte něco změnit nebo nechat při starém, čiňte vždy tak, jako byste až dosud neznali žádnou z dosavadních cest. Rozhodujte neutrálně a nespoléhejte se na zkušenosti nebo domněnky či předpoklady.
K novým i starým způsobům jednání přistupujte zcela rovnocenně a na oba pohlížejte stejně kriticky. Zajímavé uvedení tohoto principu do praxe jsem viděl před mnoha lety v Americe. Tam mají na mnoha křižovatkách stopku ve všech směrech. Každý, kdo ke křižovatce přijíždí, musí na chvíli zastavit. Teprve když se ujistí, že křižovatka je skutečně volná, může pokračovat v jízdě. A protože musí zastavit každý bez výjimky, další jízda se neřídí podle přednosti zprava, nýbrž podle jednoduchého principu: kdo přijel dřív, pokračuje také dřív v jízdě. Zpočátku jsem se tomu divil a nechápal smysl. Až mi došlo, že řidiči jsou tak i na hlavní silnici nuceni se zcela vědomě rozhodnout pro pokračování v jízdě a neprosvištět křižovatkou bez rozhlédnutí s myšlenkou „Však on zastaví, když tam má stopku“.
32
Krok do nejistoty
Jedná se o chování známé v klášteře Šaolin už více než 1 500 let.
„Obezřetností“ se v Šaolinu nazývá myšlenka absolutního neočekávání, jež nám teprve umožňuje reagovat přiměřeně na každou situaci. „Obezřetný člověk,“ říkal vždy můj mistr, „neočekává od svého protějšku ani to nejhorší, ani to nejlepší. Spíš neočekává vůbec nic a bere toho druhého v každém okamžiku přesně tak, jaký zrovna je.“ Tehdy jsem pochopil:
Každičkou vteřinu se může stát cokoli. Každý okamžik s sebou přináší radost i smutek, úlevu i nesnáz, život i smrt. Otázkou zde není, zda se nám to líbí či ne, ale pouze to, zda náš vnitřní postoj nám umožňuje s touto skutečností zacházet. Tím se řídili také legendární japonští bojovníci samurajové. Jamamoto Cunetomo v proslulém spisu Hagakure říká: „Pán Naošige si rád v noci vyrazil, ale zvykl si tak dlouho rozprávět, dokud nevystřízlivěl, teprve poté se vrátil domů. Když byl připraven ke spánku, vytáhl svůj dlouhý meč a kontroloval mrazivou čepel tak důkladně, až se mu dotýkala obočí. Až pak vrátil meč do pochvy. Tak to dělal každičkou noc.“ Pouze naše očekávání, že vše laskavě zůstane při starém, nám tolik ztěžuje zvládat nečekané změny.
33
Jednejte jako šaolinští mistři
Jen ten, kdo se smíří s myšlenkou, že kdykoli se může stát něco nežádoucího, je schopen jednat, když k tomu skutečně dojde. Zvláště patrné je to u jednoho tématu, na které většinou radši nemyslíme, natož abychom se na ně připravovali: u smrti. Tím nemyslím jenom naši smrt, ale i smrt těch, kdo pro nás v životě něco znamenají. Právě zde až příliš často vytěsňujeme myšlenku, že každé loučení může být poslední a že se tak jednoho dne skutečně stane. Ostatně této největší změně, jež čeká nás všechny, se podrobovali i tak často neporazitelní šaolinští mnichové. Každý se bude jednoho dne loučit naposledy.
„Žij každý den svého života, jako by byl tvůj poslední,“ říkají Číňané. Možná to zní otřepaně, ale není to fráze. Neboť dříve či později se tak stane. Výše jsem už napsal, že za ta tisíciletí, co žijeme usedlým způsobem života, jsme ztratili schopnost zacházet se změnami. Jinými slovy jsme se odnaučili pojímat změnu jako samozřejmost. Onu dříve všudypřítomnou obezřetnost vystřídal klamný pocit bezpečí, jistoty, který nás často svádí k nebezpečné, protože nepatřičné lenivosti či setrvačnosti. Svět se nezměnil, pouze náš přístup k němu.
34
Krok do nejistoty
Stejně tak chrám Šaolin, obehnaný silnými zdmi a střežený nejlepšími bojovníky světa, musel na mnichy působit jako komfortní zóna. Ale neskýtal skutečnou ochranu, neboť ani jejich pověstné bojové umění neodradilo četné nepřátele od útoku. Kdyby se jeho obyvatelé oddávali odpočinku a spoléhali na jeho domnělou bezpečnost, již jim poskytovaly zdi a kterou zaručovali v boji zakalení druhové, klášter by pravděpodobně už dávno neexistoval. Za svou dlouhou existenci, trvající jeden a půl tisíce let, klášter vskutku vděčí jen tomu, že mniši jsou připraveni očekávat útok i ve zdánlivě mírových časech.
Obezřetnost znamená přijímat změny, kdykoli s nimi počítat a být na ně připraven. Jaké naopak může mít tragické důsledky neochota považovat věci za nestálé a případně je aktivně měnit, ukazuje v neposlední řadě tragický případ jedné brazilské letecké společnosti. Před nějakou dobou se zřítilo jedno z jejích letadel pravděpodobně jen proto, že nemělo dostatek paliva. Tento případ mě zvlášť udivil, protože pilot o problému věděl už před startem a s rizikem zřícení počítal. Když jsem se na to ptal přítele pilota, řekl mi: „U některých společností jsou piloti pod takovým tlakem, že radši takové riziko podstoupí, než aby přišli o práci. Prostě pokaždé doufají, že to zase dopadne dobře.“ Pilot onoho letu však nepřišel o práci, ale o život.
35
Jednejte jako šaolinští mistři
Nikdy nevíme, napsal spisovatel Elias Canetti, co se stane, když něco změníme, ale stejně tak málo můžeme vědět, co se stane, když necháme vše při starém.
Učte se žít s nejistotou a využívat ji pro své cíle. Jisté je totiž jedině to, že ani vy změně neuniknete. Buď ji uděláte sami, nebo se s ní naučíte žít. Neboť nic nezůstává věčně při starém.
Poznatky z této kapitoly si rozšiřte cvičeními na následujících stranách.
36
CVIČENÍ
Cvičení V čem spočívá cena zkušenosti?
Jaké by mělo výhody, kdyby se ve vašem životě nemohlo nikdy nic změnit?
A jaké nevýhody?
CVIČENÍ
Může mít použití bezpečnostního pásu ve voze také nějaké nevýhody? Proč potom není lepší se nepřipoutávat?
Co se vám nikdy nemůže stát? Proč?
Jak se něco, co je dnes dobré, může zítra změnit ve špatné?