Nevinnost poznani udiv ukazka

NEVINNOST, POZNÁNÍ A ÚDIV Proč už nežasneme, jako když jsme byli malí?

NEVINNOST, POZNÁNÍ A ÚDIV Proč už nežasneme, jako když jsme byli malí?

OSHO Nevinnost, poznání a údiv Original English title: Innocence, Knowledge, and Wonder, by Osho Copyright © 2011 OSHO International Foundation. www.osho.com/copyrights Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA, s.r.o., 2013 Translation © Jana Žlábková, 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

OSHO is a registered trademark of Osho International Foundation, www.osho.com/trademarks. (OSHO je registrovaná obchodní značka Osho International Foundation, www.osho.com/trademarks.)

Obsah této knihy je výběrem z různých hovorů, jimiž se Osho obracel k živému publiku.

Všechny hovory, jež Osho pronesl, byly v úplnosti publikovány jako knihy a jsou nyní rovněž dostupné ve formě původních audionahrávek. Tyto audionahrávky lze stejně jako kompletní archiv psaných textů získat on-line (elektronicky přes internet) prostřednictvím OSHO Library na www.osho.com.

ISBN 978-80-7306-555-3

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1. Oči plné úžasu

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

2. Srdce a mysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 3. Poznání nejsou poznatky . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 4. Odpovědi jsou nebezpečné . . . . . . . . . . . . . . . . 94 5. Zvyk je železná košile . . . . . . . . . . . . . . . . . .

117

6. Jako malé dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

145

O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

171

Oshovo mezinárodní meditační středisko . . . . . . . .

173

Úvod

Nejprve bych chtěl říct, že existují různé typy hlupáků a bláznů.

Za prvé jsou ti, kteří nevědí, a nevědí, že nevědí – to jsou prostí hlupáci.

Za druhé jsou ti, kteří nevědí, ale myslí si, že vědí – to jsou složití vzdělaní hlupáci.

A za třetí jsou ti, kteří vědí, že nevědí – to jsou požehnaní blázni.

Všichni se rodí jako prostí hlupáci – to je pravý význam slova „prosNáček“. Každé dítě je prostý hlupák. Neví, že neví. Ještě nepochopilo, že by mohlo vědět. Přesně o tom je křesNanský příběh o Adamovi a Evě. Bůh jim řekl: „Nejezte ovoce ze stromu vědění.“ Než se stala ta nepříjemnost a Adam s Evou ochutnali plody stromu vědění, byli to prostí hlupáci. Nevěděli vůbec nic. Samozřejmě byli ohromně šNastní, protože když nevíte, nemůžete být nešNastní. Pocit neštěstí vyžaduje určitý trénink. Když chcete být nešNastní, musíte se o to alespoň trochu snažit a zvládnout určitou techniku. Bez vědění peklo nestvoříte – jak byste to udělali?

Adam a Eva byli jako malé děti. Pokaždé, když se narodí dítě, zrodí se nový Adam. A žije jen pár let – nanejvýš čtyři – a to období je stále kratší a kratší. Žije v ráji, protože neví, že by mohlo být nešNastné. Důvěřuje životu a raduje se z takových drobností, jako jsou oblázky a mušle na mořském břehu. Sbírá je a má pocit, že našlo poklad. Obyčejné barevné kamínky vypadají jako diamanty. Všechno ho fascinuje – kapky rosy třpytící se v ranním slunci, hvězdy na noční obloze, měsíc, květiny, motýli – a žasne úplně nad vším.

A pak si postupně začíná uvědomovat, že motýl je jenom motýl a květina je jen květina. Už to není tak úžasné. Začne chápat, že věci 7

mají názvy: tohle je růže a tamto je sedmikráska a tohle je tulipán a tamto je lotos. A názvy se stávají překážkou. Čím víc ví, tím víc se odpojuje od samého života. Začne žít „v hlavě“. Používá jen mozek a nevnímá svou celistvost. Právě tohle je počátek úpadku. Snědl ovoce ze stromu vědění.

Ovoce ze stromu vědění musí sníst každé dítě. Děti jsou zpočátku velmi prosté a postupně jsou stále složitější – patří to k vývoji.

Každé dítě přechází od stadia prostého hlupáka ke stadiu složitého hlupáka. A toto stadium má různé úrovně – někteří lidé ho dosáhnou už na střední škole, jiní vystudují vysokou školu nebo absolvují postgraduální studium a jsou z nich lékaři a doktoři filozofie – na těchto úrovních vznikají složití hlupáci. Každé dítě musí alespoň špetku vědění okusit, protože touha vědět je příliš silná. Vše, co je nepoznané, je potenciálně nebezpečné. Je třeba to poznat, protože bez vědění bychom se s tím nedokázali vypořádat. Jak byste to zvládali, kdybyste nic nevěděli? Vědomosti a poznatky musí získávat každé dítě.

Tímto způsobem se z prvního typu hlupáka nevyhnutelně stane druhý typ. A z druhého typu hlupáka se může, ale nemusí stát požehnaný blázen. Není to nutné. Z člověka se stane požehnaný blázen jen tehdy, když je pro něj druhý typ hlupáka příliš velkou zátěží – zašel do extrému a vědomostí je příliš mnoho, takže žije jen v hlavě a ztratil citlivost, vnímavost a živost. Změnil se v teorie a spisy a dogmata a jeho myslí víří jen slova a nic než slova. Pokud si to uvědomí, musí se toho všeho zbavit. A stane se z něj třetí typ – požehnaný blázen. Prožívá druhé dětství a opět je dítětem.

Vzpomeňte si, jak Ježíš řekl: „V božím království budou vítáni jenom ti, kteří jsou jako malé děti.“ Ale pamatujte si, že říká jako malé děti, nikoli „malé děti“. Malé děti tam vstoupit nemohou, protože ještě musejí projít všemi cestami světa, pošpinit se jím a potom se opět očistit. Musejí to prožít. Proto Ježíš nemluví o „malých dětech“, ale říká, že se tam dostanou ti, kteří jsou jako malé děti. Slovo 8

jako je velmi podstatné. Znamená to, že takoví lidé už děti nejsou, a přesto jsou jako ony. Děti jsou světci, ale jejich svatost pramení z toho, že dosud nepoznaly pokušení hříchu. Jejich svatost je velmi prostá a nemá přílišnou hodnotu, protože si ji ničím nezasloužily, neusilovaly o ni, neznají žádné svody, které by je od ní mohly odvést.

Takové svody se ale dříve či později dostaví. Budou jich tisíce a začnou dítětem zmítat do všech stran. Já neříkám, že by je nemělo poznávat. Bude-li si něco zakazovat a bude-li něco potlačovat, zůstane prvním typem hlupáka. Nestane se součástí Ježíšova království, nedostane se do Mohamedova ráje. Prostě jen zůstane nevědomé. Jeho nevědomost bude pouhé potlačování, nebude to břímě.

Nejprve musí získat poznatky, nejdřív musí zhřešit, a až zhřeší a bude mít spoustu vědomostí a neposlechne boha a vydá se do divočiny světa, kde bude bloudit a žít život ega, bude jednoho dne schopné všeho se zbavit.

Všeho se zbaví jen málokdo. Všechny děti přecházejí od prvního typu hlupáka k druhému, ale jen pár jedinců je natolik požehnaných, že se stanou třetím typem a jsou z nich požehnaní blázni.

Požehnaný blázen je nejvyšší možností poznání, protože dospěl k pochopení, že poznatky jsou zbytečné, že všechny vědomosti brání opravdovému poznání. Poznatky jsou překážkou poznání, a proto se požehnaný blázen poznatků zbaví a prostě jen ví. Dosáhl čirého vidění. Jeho oči nejsou zaslepeny teoriemi a myšlenkami.

Jeho mysl už není myslí, ale pouhou čirou inteligencí. Už není zatížena naprostými zbytečnostmi, už není obtěžkána vypůjčenými vědomostmi. Takový člověk je bdělý a vnímavý. Je plamenem vědomí.

Tertullianus tvrdil, že existuje ještě jeden typ vědění, které nazval „vědoucí nevědomost“. Je to stav, kdy se člověk zbavil všech vědomostí a teorií a dívá se přímo – vidí život takový, jaký je, nemá o něm žádné ideály, vnímá realitu a přímo se s ní střetává, čelí jí a napomáhá jejímu rozkvětu. Prostě jen naslouchá realitě, proniká 9

do ní a říká: „Já nevím.“ To je ono dítě, o jakém mluví Ježíš – ne skutečné, ale jako dítě.

A já s ním souhlasím a také říkám, že tito blázni jsou požehnaní, protože jim patří veškeré požehnání od existence.

Přechod od prvního typu hlupáka k druhému je naprosto automatický, ale přechod od druhého typu k požehnanému bláznovi už takový není. Je to skok vycházející z rozhodnutí – a právě o tom je sannjása. Rozhodnete se, že už máte dost vědomostí, a rádi byste byli opět nevědomí jako právě narozené dítě. Já jsem porodní asistentka a pomohu vám stát se blázny. A pamatujte si, že pokud třetího stadia nedosáhnete, promarnili jste úplně celý život.

Adam neuposlechl boha. Každý Adam to musí udělat. A pak upadl v nemilost. Všichni Adamové upadnou v nemilost. Adam snědl plod ze stromu vědění. Vědomosti musí získat každý Adam.

Je to přirozený proces. Setkal jsem se s tisíci příměrů, ale žádný není tak výstižný jako tento. Je to nejobsažnější příměr ze všech. Proto se k němu pořád vracím a ukazuji jeho další významy, které se postupně odhalují.

Když se Adam změnil v Krista, stal se z něj třetí typ, požehnaný blázen. Kristus je požehnaný blázen. A odčinil Adamův skutek.

Kristus se navrátil k úžasné poslušnosti, k nevinnosti.

Rabíni, zbožní lidé, kněží chrámu v Jeruzalému byli vzdělaní hlupáci. Ježíše nesnášeli. Vzdělaní hlupáci jsou velmi nervózní, když vidí požehnaného blázna. Museli ho zabít, protože jeho přítomnost jim vadila. Jeho přítomnost byla vrcholem klidu, lásky, soucítění a světla a vzdělaní hlupáci dobře věděli, že v sázce je celé jejich bytí.

Když ten muž žil, bylo jasné, že jsou hlupáci. Mohli se ho zbavit jen tak, že ho navěky odstraní a zase se stanou vzdělanci svého národa.

Sokrata zabili vzdělanci, Mansúra zabili vzdělanci. Kdykoli se na světě objeví požehnaný blázen, je z toho velký problém. Všichni panditi se spojí, protože jejich byznys je ohrožený. Takový člověk říká, že všechno, co vědí, jsou jen samé hlouposti. A oni sami 10

v hloubi srdce také vědí, že to jsou hlouposti, které jim nejsou k ničemu. Nepřinášejí jim blaženost, nejsou přínosem. Vědomosti je nijak nezměnily – nedotkly se jejich srdce, nedošlo k transformaci.

Je jim to jasné, a proto jsou tak neklidní. Chtějí takového člověka zničit, protože jeho samotná přítomnost dokazuje, že oni jsou naprosté nuly. Bez Ježíše byli slavnými kněžími chrámu, s Ježíšem jsou z nich pouhé nuly. Z Ježíše vyzařovala božskost a kněží cítili, že jejich sláva upadá.

Pouze odvážní lidé mohou skočit od druhého typu k třetímu. Je to zcela zásadní změna. Duchovno je jen pro odvážné, není pro zbabělce.

Povím vám anekdotu…

Před soud v jednom městečku přivedou postaršího muž, který se rád napil, ale zároveň byl hodně vzdělaný a sečtělý. „Jste obžalován z opilosti a páchání výtržností,“ vyštěkne na něj soudce. „Můžete říct něco na svou obhajobu?“ „Tisíce truchlí nad tím, jak nelidsky se člověk chová k člověku,“ započne svou vzletnou řeč obžalovaný. „Já sice nejsem tak zkažený jako Poe ani tak zhýralý jako Byron, ani tak neuznalý jako Keats, ani tak neukázněný jako Burns, ani tak bojácný jako Tennyson, ani tak obhroublý jako Shakespeare, ani tak…“ „To by stačilo,“ přeruší ho soudce. „Devadesát dní – a strážníku, zapište si jména, která tu řekl, a zatkněte ty chlapy. Jsou to stejní lumpové jako on.“ Soudce je první typ hlupáka a obžalovaný je druhý typ hlupáka.

Na této zemi žijí většinou tyto dva typy. Jen výjimečně se objeví typ třetí, takový člověk, jako byli Ježíš a Buddha.

V Indii se požehnanému bláznovi říká „buddhu“ – je to odvozeno od Buddhy. Když se Buddha zřekl svého království a získal si mnoho následovníků, začalo to v celé zemi vřít. Lidé říkali jeho 11

vyznavačům: „NebuYte buddhuové, nebuYte blázni, neposlouchejte toho muže.“ Následovníkům se začalo říkat buddhuové. On sám byl buddhu, blázen, protože se zřekl království. Kdo jiný by to udělal? Lidé po království toužili, chtěli by ho, byl to jejich sen a on ho odmítl – musel to být blázen.

Třetí typ je velmi výjimečný. Ale občas se objeví. Máte-li dost odvahy, můžete také skočit. Druhý typ, vzdělaný hlupák, tolik odvážný není. Chodí a tady něco sebere a tam něco sebere. Nemá tolik odvahy a jen shromažYuje vědomosti. On sám na nic nepřijde a pořád si něco půjčuje. Je to výhodnější, a navíc se to může velmi dobře prodat.

Chcete-li poznat realitu přímo, je to hodně náročné. Vyžaduje to velkou oběN. Druhý typ hlupáka se sice snaží, ale má určitý limit.

Je ochotný přejímat výhodně vědomosti, ale kdyby měl riskovat, okamžitě se lekne a couvne.

BuYte odvážní. Bez nesmírné odvahy se třetím typem, požehnaným bláznem, nikdy nestanete.

V prvním stavu běžně nikdo nezůstane, takže je to jen stav teoretický. Každý se musí vydat dál a do určité míry se vyvíjet – rozdíl je v úrovni, kvantitě, nikoli v kvalitě. Do druhé kategorie náleží téměř všichni lidé. Když jste v této kategorii a myslíte si, že patříte mezi inteligenty, uvědomte si, že nikdy není pozdě něco se učit. Vědomostí máte spoustu a teY se učte poznávat. Vědomosti zatemňují mysl tak jako prach zrcadlo. Vědomosti nejsou věděním – vědění má úplně jinou kvalitu a příchuN. Má příchuN poznávání.

Objasním vám, v čem je rozdíl. Když získáváte vědomosti, shromažYujete informace, zážitky, vytváříte kategorie a učíte se věci nazpaměN. Při poznávání nic neshromažYujete a jen přijímáte vše, co se děje. Poznávání je stav otevřené mysli. Čím víc vědomostí máte, tím jste uzavřenější, protože stále narážíte na vědomosti, které se stávají překážkou. Když mě posloucháte a jste hodně vzdělaní, nemůžete mi naslouchat přímo a otevřeně. V podstatě mě neslyšíte.

12

Když mluvím, kdesi uvnitř neustále posuzujete. Hodnotíte, kritizujete – není to dialog, je to debata. Navenek vypadáte klidně, ale v klidu nejste . Hlavou vám probíhají vědomosti a poznatky. A ničí všechno, co říkám. Zkreslují moje slova a vše, co k vám pronikne, je nějak upravené. Dostane se k vám jenom to, co projde sítem vaší vzdělanosti.

Mysl, která se chce stále učit, naslouchá velmi pozorně a nevrací se k minulosti. Člověk je otevřený, je jako zrcadlo, v němž se všechno odráží. Jakmile začnete poznávat, začnete vědět. A vědění vám umožní uvědomit si, že vůbec nic nevíte. Ten, kdo dospěl k poznání reality, vnímá vlastní nevědomost – ví, že nic neví. Uvědomění si vlastní nevědomosti přináší změnu, transfiguraci, revoluci.

Proto skočte z druhého stavu hlouposti do třetího stavu požehnaného bláznovství. A já žehnám všem, kteří jsou požehnaní blázni.

13

1. kapitola Oči plné úžasu

Úžas je zdroj moudrosti, úžas je zdroj všeho, co je krásné, úžas je zdroj opravdového hledání. Úžas vás zavede na dobrodružnou cestu vedoucí k poznání tajemství života.

Už neumím tolik žasnout, jako když jsem byl malý. Čím to je?

Tohle se stane skoro každému. Čím jste vzdělanější, tím méně žasnete. A rodiče, školy, univerzity, společnost… ti všichni vás ke vzdělanosti nutí. Jejich jedinou snahou je vzdělávat vás. Vaše nitro je tak zaplněné vědomostmi, že se úžas vytrácí. Nemá dost místa, kde by mohl přebývat.

Dítě má oči plné úžasu. Podivuje se a žasne úplně nad vším.

Překvapí ho i sebemenší drobnost, a proto kypí radostí a jeho život je neustálé objevování.

A pak se z vás stanou vzdělaní lidé. Společnost chce, abyste měli určité vzdělání. Je to zapotřebí, protože vzdělání je užitečné. Údiv je nebezpečný, protože z člověka, který nad vším žasne, se většinou stane filozof nebo básník nebo mystik a tyto tři typy lidí jsou pro společnost bezcenní. Společnost potřebuje výkonné stroje – dává vám stále víc vědomostí, vede vás ke vzdělanosti, mění vás v automaty, roboty. A čím víc si myslíte, že víte, tím méně žasnete – jak byste mohli žasnout, když víte?

Malé dítě se diví, proč jsou stromy zelené. Ale jak byste se nad tím mohli podivovat vy? Víte, že za to může chlorofyl – i když toho zas až tak moc nevíte, protože tím vyvstává otázka, jak vlastně chlorofyl způsobuje, že stromy jsou zelené, a když se vás na to 15

někdo zeptá, jen pokrčíte rameny. A snažíte se odvést od té otázky pozornost. Čím víc víte, tím méně žasnete. A jakmile přestanete žasnout, zahyne ve vás duchovno, protože duchovno tvoří údiv a úžas. Vědomosti demystifikují život a existenci – a duchovno existuje jen tehdy, když je život zázrakem a tajemstvím. Proto se musíte naučit zase žasnout.

Správné vzdělání by nic takového nemělo způsobit. Poskytne vám vědomosti, ale nezničí údiv. Tohle je ten pravý typ vzdělávání.

Dá vám poznatky, ale vy musíte být obezřetní a dávat pozor, aby nezničily schopnost žasnout. Správné vzdělání vám naopak umožní žasnout víc a víc.

Malé dítě nežasne nad chlorofylem. Pokud se vám dostalo správného vzdělání, žasnete nad zelení stromů a zároveň nad chlorofylem.

Poslední slova Alberta Einsteina zněla: „Po celý život jsem si myslel, že odhalím tajemství vesmíru. Ale stal se pravý opak. Čím hlouběji jsem pronikal do existence, tím větší její tajemství bylo.

Umírám plný údivu, umírám a stále žasnu.“ Ale něco takového se stává výjimečně, protože je toho schopný jenom génius. Génius společnosti nedovolí, aby z něj udělala pouhého robota. Tak zní moje definice génia. Jako génius se rodí každý, ale velmi brzy začne dělat kompromisy. A jakmile lidé přistoupí na kompromisy, jejich nadání zmizí a inteligence zahyne. Prodávají svou duši za světské neužitečné věci – neužitečné v určitém slova smyslu. Tady možná k něčemu jsou, ale pak přijde smrt a všechno vám vezme.

Když někdo umírá tak, jak umíral Albert Einstein – ohromený tajemstvím, plný údivu, s modlitbou a poezií v srdci – žil správně a umírá správně. A ten, kdo žije a umírá správně, je duchovní člověk. Albert Einstein byl duchovnější než vatikánský papež a šankaráčárjové – mnohem duchovnější. Když umíral, kdosi se ho zeptal: „Kdybyste se znovu narodil a bůh se vás zeptal, čím chcete být, přál byste si stát se opět slavným fyzikem a matematikem?“ Einstein 16

odpověděl: „Ne, už nikdy! Kdybych měl další příležitost, chtěl bych být opravář. Rád bych žil běžný anonymní život, abych si ho mohl víc užívat a nikdo by mi v tom nebránil. Sláva, prestiž ani výzkumy – nic by mi nestálo v cestě, takže bych měl hlubší spojení s existencí.“ Ptáš se: „Už neumím tolik žasnout, jako když jsem byl malý. Čím to je?“ Zjevně jsi hodně vzdělaný.

Začínající artista vejde do kanceláře manažera a žádá o práci.

Manažer se ho zeptá: „Co umíte?“ Artista beze slova zvedne ruce, proletí se po kanceláři, pak si to zamíří oknem ven a přeletí nad ulicí, vrátí se oknem zpátky a nakonec hladce přistane před manažerovým pracovním stolem. „No dobře,“ prohlásí manažer. „Takže vy umíte napodobovat ptáka. A to je všechno?“ Takhle reagují vzdělaní lidé. Nic je nepřekvapí. I kdyby se před nimi objevil sám bůh, řekli by: „No dobře, ty jsi bůh. A to je všechno?“ Zbavte se vzdělanosti.

K divadelnímu impresáriovi Maxiemu Doldumovi přistoupí v divadle neznámý muž. „Chci vám nabídnout naprosto výjimečnou věc,“ řekne a pak dodá: „Celý Londýn bude žasnout. Stačí, abyste poslal deset tisíc liber na konto mé manželky, a já přímo na scéně vašeho divadla spáchám sebevraždu.“ Maxieho nabídka překvapí, ale stejně se hluboce zamyslí. A po chvíli řekne: „Hmmmmmm, to je zajímavé. Ale co uděláte jako přídavek?“ Lidé bývají většinou tak praktičtí, že věci vidí jen z hlediska jejich užitku. Impresário se zeptal: „Ale co uděláte jako přídavek?“ Všich17

ni se natolik soustředí na světské věci – na vše, co je pro ně užitečné a přínosné, na různé komodity –, že už je nic nepřekvapí, nic nešokuje jejich vědomí. Chovají se jako náměsíčníci. Na keři rozkvetou růže, ale oni je nevidí, protože jsou slepí. Ráno začnou zpívat ptáci, ale oni je neslyší, protože jsou hluší. Ztratili veškerou citlivost. Jsou tak otupělí, že je nic nepřiměje k tanci, nic nedonutí jejich ústa zpívat, nic nedodá lehkost jejich kroku. A viníkem je vzdělání.

V rozumnějším světě se lidé budou dál vzdělávat, ale budou se učit ochraňovat schopnost žasnout. Vaši poetičnost nebudou drtit nánosy vědomostí a nikdo ji nebude ubíjet. Na opravdové univerzitě bude polovina předmětů zaměřena na utilitární věci a druhá polovina bude věnována věcem neutilitárním: poezii, hudbě, malování, tanci, meditaci, modlitbě. Nebo budete jen tiše a klidně sedět pod stromem a nebudete dělat vůbec nic! Polovina času stráveného ve školách a na univerzitách by měla být zasvěcena neutilitárním činnostem, které člověk nedělá kvůli zisku, ale z čiré radosti. Jen tak budou v tomto světě žít opravdoví lidé.

Do dnešní doby existovaly dva typy lidí: jedni jsou světští a stoprocentně utilitární. Druzí jsou mniši, kteří jsou stoprocentně neutilitární. Oba typy jsou nevyvážené a něco jim chybí. Mnich nezná krásy světa – krásu vztahů, krásu lidí. Je chudý, duševně chudý, protože přichází o všechny obohacující zážitky života, lásky, přátelství, nepřátelství, zloby, soucítění. Chybí mu všechno, co obohacuje duši. Je bezvýrazný, je jako prázdné plátno, na kterém není nic namalováno. Je duševně chudý.

Viděl jsem tolik světců, že mohu zodpovědně prohlásit, že jen výjimečně potkáte takového, který má alespoň trochu bohatou duši.

Jinak jsou všichni úplně stejní a nudní, jejich život je naprostá nuda.

Jak může mnich vést nudný život? Zvládá to jen proto, že otupil svoje smysly, otupil svou inteligenci, takže nudu ani necítí.

Víte, že kromě člověka se žádný jiný tvor neumí nudit? Buvolové se nikdy nenudí, oslové se nikdy nenudí. Nejsou na to dost inteli18

gentní. Nudit se dokáže pouze člověk a jen člověk se dokáže smát.

Nuda a smích jsou dvě strany jedné mince. Ale mnichové, takzvaní zbožní lidé, se nenudí ani nesmějou. Upadli do stejného stavu jako buvolové a oslové.

Slyšel jsem, že jeden filozof chodíval po ulicích a pozoroval oblohu, hvězdy, měsíc, slunce, mraky a ptáky ve větvích stromů.

Samozřejmě se často stávalo, že do někoho vrazil nebo někoho povalil na zem. A když se něco takového stalo, prostě jen prohlásil: „Co jsi to za osla?“ A přitom si ho všichni vážili, protože byl slavný filozof, tak to lidé snášeli a nikdo mu nikdy neřekl nic zlého.

Jednou náhodou vrazil do osla. Už se chystal pronést svou obvyklou větu, ale pak se zarazil a řekl: „No vida, ty jsi sám sebou.

Co k tomu mohu dodat.“ Lidé, kteří utíkají před světem, se stávají osly a buvoly. Dostanou se pod úroveň lidské vnímavosti a citlivosti. Proto nemohou žít ani znuděný život – neumějí se smát, neumějí se nudit. Jsou jako zvířata.

Ztratili krásu lidského bytí, klesli na nižší úroveň. Život zvířat není tak plný úzkosti, není v něm tolik strastí. Proto bývají zvířata poklidná a vyrovnaná – ale poklid bez inteligence není k ničemu.

Když se poklid spojí s inteligencí, zrodí se buddha. Jste-li klidní, ale nemáte inteligenci, navrátíte se do světa buvolů. Právě o tom mluvím. Někteří lidé se zřekli tohoto světa a věnují se neutilitárním činnostem – jsou sami a jen se modlí a meditují. Ale to není a ani nemůže být úplný život. A ti další, kterých jsou miliony, žijí pouze utilitární život – hromadí věci, zvyšují sumy na bankovních kontech a už si neumějí hrát. A když už nějakou hru hrají, berou to nesmírně vážně. Ze hry se stává byznys.

Lidé neumějí jen tak hrát karty, musejí vkládat do hry peníze.

Až potom je to pro ně dost vážná záležitost, protože má podobu byznysu. Mohou hrát, jen když je něco v sázce. Vidíte hráče, kteří berou hru smrtelně vážně, jako by to byla otázka života a smrti.

Lidé už nejsou hraví.

19

Svět je plný utilitárních aktivit a lidé ztratili schopnost meditovat, rozjímat, hrát si, žasnout, cítit posvátnou úctu, pozorovat hvězdy, dívat se na květiny, hrát na kytaru nebo zpívat písně jen tak pro radost, bezdůvodně. Takoví lidé jsou nesmírně chudí.

Já chci stvořit nového člověka, který nebude chudý v žádném ohledu, ale bude po všech stránkách velmi bohatý – bude mu patřit veškeré bohatství světa, vztahů, bude přijímat výzvy existence a zároveň dokáže být klidný a žít v prostoru plném hravosti a meditace.

Tak si představuji sannjásina: Být ve světě, ale nebýt jeho součástí. Být ve světě, ale přesahovat ho. Neutíkat před ním.

Správné vzdělání bude vytvářet nové sannjásiny – takové, jaké si představuji – a ve světě budou žít opravdoví světci. Padesát procent vzdělání bude zasvěceno světu a padesát procent tomu, co je mimo něj, a obojí bude v souladu, v hluboké syntéze. Pak budete vzdělaní, a přesto ve vás bude dál proudit údiv. Budete vědět a zároveň budete žasnout nad existencí.

Co je nevinnost, co je krása? Žít v přítomnosti je nevinnost, žít bez minulosti je nevinnost, žít bez závěrů je nevinnost, fungovat ve stavu nevědění je nevinnost.

A jakmile žijete ve stavu úžasného ticha nezatíženého minulostí, ve stavu naprostého klidu bez vědění, poznáváte a prožíváte krásu.

Když vidíte krásu – ve vycházejícím slunci, hvězdách, květinách, ve tváři ženy či muže – vědomě ji vnímejte. A vždy zjistíte jedno jediné: v tu chvíli jste fungovali bez mysli, nečinili jste žádné závěry, jednali jste naprosto spontánně. Onen okamžik vás uchvátil tak silně, že jste se odpojili od minulosti.

A jakmile se odpojíte od minulosti, automaticky se odpojíte i od budoucnosti, protože to jsou dvě strany jedné mince. Nejsou odděleny a ani se oddělit nedají. Když hodíte mincí, někdy padne panna a jindy orel, ale druhá strana tam je pořád skrytá.

20

Minulost a budoucnost jsou dvě strany jedné mince. A té minci se říká mysl. Když ji zahodíte, objeví se nevinnost. Pak už nevíte, kdo jste, nevíte, co se děje, nemáte žádné vědomosti. Jen jste a je existence a při setkání vaší maličkosti a nekonečnosti existence dojde ke spojení, jež je prožitkem krásy.

Nevinnost je brána, kterou vcházíte do krásy. Čím jste nevinnější, tím je existence krásnější. Čím jste vzdělanější, tím je existence ošklivější, protože jste začali jednat na základě závěrů a vědomostí.

Jakmile víte, ničíte poetičnost. Když víte a myslíte si, že víte, vytváříte bariéru mezi sebou a tím, co je. A všechno je zkreslené.

Neposloucháte ušima, ale všechno si překládáte. Nevidíte očima, ale všechno si nějak interpretujete. Neprožíváte srdcem, jen si myslíte, že něco prožíváte. A tím mizí možnost intimního osobního setkání a splynutí s existencí. Odpojili jste se od ní.

Tohle je prvotní hřích. O tom je biblický příběh o Adamovi a Evě, kteří snědli plod ze stromu vědění. A hned poté opustili ráj – nikdo je nevyhnal, bůh jim nenařídil, že musejí odejít, oni sami se tak rozhodli. Věděli, že už nejsou nevinní, věděli, že se odpojili od existence, věděli, že mají ego… a vědění se stalo železnou bariérou.

Ptáš se mě: „Co je nevinnost?“ Zbavte se vědomostí! Musíte vyvrhnout plod stromu vědění.

Přesně to je smysl meditace. Zbavte se ho, protože je to čistý jed. Žijte bez vědění a uvědomujte si, že nevíte. Fungujte ve stavu nevědění a budete vědět, co je krása.

Sokrates věděl, co je krása, protože ve stavu nevědění žil. Je vědění, které neví, a je nevědění, které ví. BuYte nevědomí jako Sokrates a vaše bytí získá úplně novou vlastnost. Stanete se opět dítětem, je to znovuzrození. Vaše oči budou zase plné úžasu a všichni a všechno vás bude udivovat. Spatříte ptáka na obloze a budete nadšeni! Zaradujete se z letícího ptáka – jako byste sami letěli.

Z lotosového listu steče kapka, zasvítí do ní slunce a vytvoří kolem ní malou duhu… úchvatný okamžik! Kapka sklouzne z okraje listu, 21

setká se s nekonečnem a zmizí v jezeře – a vy ucítíte, že také sklouzáváte, jako byste byli kapkou padající do oceánu božskosti.

V okamžicích nevinnosti, nevědění, mizí rozdíl mezi pozorovatelem a pozorovaným. Už nejste odděleni od toho, co vidíte, už nejste odděleni od toho, co slyšíte.

Když mě teY posloucháte, můžete fungovat dvěma způsoby.

Prvním je cesta vědění. Pořád si něco v duchu říkáte, posuzujete, hodnotíte, neustále přemýšlíte, je-li to, co říkám, správné, nebo nesprávné, jestli to vyhovuje vaším teoriím, jestli je to logické, nebo nelogické, vědecké, nebo nevědecké, křesNanské, nebo hinduistické, jestli to můžete přijmout, jestli to dokážete spolknout. Myslí probíhají tisíce věcí, vnitřních hovorů, je tam hustá dopravní špička – tohle je první způsob poslouchání. A v tom případě jste tak daleko, že se k vám nedostanu. Snažím se, ale nejde to. Nacházíte se na jiné planetě. Jste tady, ale ve skutečnosti tu nejste. Jste hinduista nebo křesNan nebo muslim nebo komunista, ale nejste tady. Mezi mnou a vámi je bible, korán nebo Bhagavadgíta. A já se k vám napřahuji, ale narážím na překážku v podobě koránu. Snažím se, ale mezi vámi a mnou stojí dlouhá fronta kněží. Tohle je cesta vědění, cesta hluchoty, slepoty a necitlivosti.

A pak je další způsob poslouchání. Je to pouhé naslouchání, kdy mezi mnou a vámi nic není. Pouze tehdy se můžeme setkat a navázat bezprostřední vztah, spojit se. Pak už nic neinterpretujete, protože vás nezajímá, zda je něco správné, nebo nesprávné. Nic není dobře, nic není špatně. V okamžiku nevinnosti člověk nic nehodnotí. Není co posuzovat, není žádné měřítko, není zažité vědění, není předem daný závěr, není s čím srovnávat. Jenom nasloucháte, tak jako vnímáte zurčení vody v horách, jako když nasloucháte flétnistovi v lesích nebo kytaristovi. Nasloucháte.

Ale ten, kdo přijde jako kritik, nenaslouchá. Člověk, který si prostě jen přišel něco poslechnout a nic nekritizuje, ale vychutnává si přítomný okamžik, je schopný naslouchat hudbě. Copak musíte 22

hudbu chápat? Není co chápat. Stačí ji ochutnávat, pít a opít se jí, ale čemu byste na ní chtěli rozumět?

Ovšem kritik tu není proto, aby ochutnával, není tu proto, aby pil – on musí pochopit a rozumět. Neposlouchá hudbu, protože je plný kalkulací. Neustále něco kritizuje, pořád přemýšlí. Není nevinný, příliš toho ví, a proto nevidí krásu. Většinou dospěje k nějakému nesmyslnému závěru, ale míjí daný okamžik. Je nenávratně pryč.

Když posloucháte, prostě jen naslouchejte, když se díváte, tak pozorně vnímejte, a v takovém okamžiku pochopíte, co je nevinnost.

Já tu nejsem proto, abych vám vysvětloval, co je nevinnost. Jsem tu proto, abyste ji sami ochutnali.

Dejte si šálek čaje. Nabízím vám ho, pořád vám ho nabízím.

Usrkávejte – vnímejte vřelost okamžiku a hudbu a ticho a překypující lásku. Nechte se tím pohltit. Rozplyňte se i se svou myslí – pozorující, posuzující, kritizující, věřící, nevěřící, oponující, souhlasící. Alespoň na chvíli buYte otevření a sami pochopíte, co je nevinnost. A díky tomu také pochopíte, co je krása.

Krása je prožitek ve stavu nevinnosti, květ, jenž rozkvétá v nevinnosti. Ježíš říká: „Dokud nejste jako malé děti, nemůžete vstoupit do božího království.“ Často mluvíš o údivu a lásce. Jaký má stav úžasu a dětské nevinnosti vztah k lásce? Úžas a údiv jsou nejvyšší duchovní vlastnosti. Když žasnete, jednáte ve stavu nevědění. Vzdělaný člověk nikdy nežasne. Nedokáže žasnout, protože si myslí, že všechno ví. A přitom zná jen hloupé odpovědi, třeba zná celou Encyklopedii Britannicu, takže má v mysli připravenu odpověY na každou otázku. Je-li otázka taková, že na ni odpověY není, nelze na ni odpovědět – nejen dnes, ale nikdy –, není to nic neznámého, je to cosi nepoznatelného.

23

A když se setkáte s něčím nepoznatelným, na co není odpověY, užasnete. Cítíte údiv a posvátnou úctu, srdce se rozbuší a na okamžik zapomenete dýchat.

Když jste v úžasu, všechno se zastaví. Celý svět spočine: zastaví se čas, mysl i ego. Na chvíli jste opět dítětem žasnoucím nad motýly a květinami a stromy a kamínky na břehu a mušlemi a udiví vás spousta věcí. Jste zase dítětem. A když dokážete žasnout a vnímat nezměrnou krásu existence, můžete cítit jen posvátnou úctu. Náhle vás existence uchválí a pohltí a v tu chvíli tančíte a radujete se a řeknete si: „Aha!“ Víc není co říct, nedá se to vyjádřit slovy, stačí jen vykřičník!

Vzdělaný člověk žije s otazníkem, žasnoucí člověk žije s vykřičníkem. Všechno je tak úžasně hluboké a zásadní, že se to nedá poznat, není to možné. Když to prožíváte, vaše energie učiní velký skok – z mysli do srdce, od vědění k cítění.

Když je něco nepoznatelné, energie už nemůže proudit jako dřív.

Jakmile si uvědomíte, že něco nemůžete poznat, že tajemství zůstane tajemstvím, že se nedá demystifikovat, začne energie proudit jiným směrem – k srdci. Proto říkám, že láska je spjata s úžasem a údivem, s dětskou nevinností. Když nejste posedlí věděním, jste láskyplní.

Vzdělaní lidé láskyplní nebývají, protože žijí jen v hlavě, a i když milují, jen si myslí, že milují. Jejich láska také prochází hlavou.

A v tom případě ztrácí svou krásu a zoškliví.

Takoví lidé stále kalkulují a řídí se logikou. Láska je skok do nebezpečně živé existence bez jakýchkoli kalkulací. Hlava říká: „Přemýšlej, než skočíš“ a srdce říká: „Skoč, než začneš přemýšlet.“ Jejich cesty jsou diametrálně odlišné.

Vzdělanec je postupně méně a méně láskyplný. Může o lásce mluvit, může o ní psát pojednání, může mít doktorát na téma Láska, ale nic o ní neví. Neprožil ji! Je to subjekt, který studuje, není to živoucí záležitost. Říkáš: „Často mluvíš o údivu a lásce.“ Ano, pro mě je to spojeno 24

dohromady, jsou to dvě strany jedné mince. A vy musíte začít s údivem, protože společnost vás vedla ke vzdělávání. Školy a univerzity – celá společnost stvořila velký mechanismus a s jeho pomocí vás vzdělává. A čím víc máte vědomostí, tím méně ve vás proudí energie lásky. Vědomosti vytvářejí překážky, kladou na cestu lásky kameny a na světě neexistuje jediná instituce, jež by vás naučila milovat a lásku ve vás posilovala.

Tak si představuji opravdovou univerzitu, jakou bych chtěl založit. Vláda a ostatní univerzity ji samozřejmě nebudou uznávat.

A já to chápu – překvapilo by mě, kdyby ji uznali. Tím, že ji neuznají, ji ve skutečnosti uznají – přiznají, že je to úplně jiný typ instituce, v níž lidé nezískávají vzdělání, ale učí se milovat.

Lidstvo žije se vzděláním už celá staletí a dosud žilo velmi nehezky. D. H. Lawrence kdysi řekl, že kdyby se na sto let zavřely všechny univerzity a školy, lidstvu by to nesmírně prospělo. Naprosto s ním souhlasím. Friedrich Nietzsche a D. H. Lawrence jsou úžasní lidé. Je škoda, že se narodili na Západě, a tak neměli možnost poznat takové mistry, jakými byli Lao-c’, Čuang-c’, Buddha, Bódhidharma, Rinzai, Bašó, Kabír a Meera. Bohužel znali jen židovskou a křesNanskou tradici. A oba byli židovským a křesNanským přístupem k životu znechuceni. Je velmi povrchní.

Friedrich Nietzsche se podepisoval „Antikrist, Friedrich Nietzsche“. Jako první slovo napsal Antikrist. Ve skutečnosti žádný antikrist nebyl, ale byl proti křesNanství, protože v jedné jasnější chvilce prohlásil, že prvním a posledním křesNanem byl Ježíš Kristus, kterého ukřižovali. Ale ve jménu Krista teY existuje něco naprosto falešného a falešní jsou i židé, a to od chvíle, kdy Krista popřeli. Od toho ohavného dne nežijí opravdově. Jak můžete prožívat krásný život, když odmítáte své nejdokonalejší projevení? Mojžíš započal úžasnou věc, která vyvrcholila Ježíšem, ale židé Ježíše Krista odmítli.

A v ten den odmítli vlastní rozkvět, vlastní vůni. Od toho dne už nežijí správně.

25