Odvaha duverovat

David Richo

ODVAHA DŮVĚŘOVAT Otevřete se lásce a intimitě

DAVID RICHO

ODVAHA DŮVĚŘOVAT Otevřete se lásce a intimitě

S láskou na památku mé starostlivé matky Louise a také pro přítelkyni Faye Honey Knoppovou, která mi byla majákem na cestě.

Nikdy na vás nezapomenu.

Co máme na světě lepšího a hodnotnějšího než společný život bok po boku?

© 2010 by David Richo by arrangement with Shambhala Publications, Inc., Horticultural Hall, 300 Massachusetts Avenue, Boston, MA. 02115 Original English title: DARING TO TRUST Translation © Markéta Stinglová, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-517-1

ÚVOD

V

ydáváme se na plavbu vodami, jež jsou častěji rozbouře-

né než poklidné. Na palubu lodi zvané Důvěra se odhodlají vstoupit jenom odvážní. Můžeme se spolehnout, že se nepotopí? Můžeme věřit spolucestujícím? Podobné otázky nám vytanou na mysli, když uvažujeme o své rodině, o vztazích a o světě vůbec.

Na riskantní pouť mořem zmítaným bouří vyrazí pouze ti, kteří se nebojí být zranitelní. Spadneme-li přes palubu přímo do divokých vln, může nás zachvátit strach z utonutí. Je naše křehké tělo dost silné, aby drsnému živlu odolalo? Šlapeme vodu bez záruky, že nás z ledového pekla zachrání pomocná ruka, v jejíž přítomnost jsme doufali nebo již nám někdo slíbil. A dostane nás onen neohrožený přítel, který se nám odvážil plavat v ústrety, zpátky na palubu a zůstane s námi až do konce cesty? Vkládáme-li do někoho důvěru, ocitáme se v nebezpečných vodách. Nicméně většina z nás je ochotna riskovat znovu a znovu, což nám velkou měrou slouží ke cti.

11

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

Někdy nás vlny zanesly do bezpečného, přátelského přístavu. A my jsme byli vděční. Jindy nás krutě zradili ti, na jejichž pomoc jsme spoléhali. Trápili jsme se. Historie důvěřování je lodním deníkem našeho života.

JAK TAHLE KNIHA VZNIKLA Na okamžik, kdy se zrodila první myšlenka na tuto knihu, nikdy nezapomenu. Bylo to v manželské poradně při řešení problémů jednoho páru – říkejme jim Alice a Erik. Alice měla poměr, nyní ukončený, a Erik se to nedávno dozvěděl.

Přišli na terapii proto, aby dali manželství znovu dohromady, tedy aby obnovili vzájemnou důvěru.

V průběhu společných sezení vyšlo najevo, že pro Erika je nesmírně obtížné znovu manželce věřit, ačkoli Alice mimomanželský vztah dobrovolně ukončila a vyjádřila upřímné odhodlání být věrná a problém řešit. Uběhlo už dost času – jak se nám všem třem zdálo – aby se Erik o opětovnou důvěru alespoň pokusil. Nic podobného se ovšem nedělo, navzdory několika náročným rozhovorům.

V jedné zvláště vypjaté chvíli se Erik rozplakal a mně najednou došlo, že problém není v jeho neschopnosti důvěřovat Alici. Otázka byla širší. Erik nedokázal plně důvěřovat nikomu. V tom momentě trpěl kvůli veškerým zradám, které kdy zažil, od dětství až do nynějška. Plakal, protože mu lidé tolikrát ublížili, že teď, když bylo namístě důvěřovat, nemohl v sobě tu schopnost najít. Strach, jenž přirozeně doprovází každý žal, se pro něho stal spíše fóbií. Erik se neptal, jestli

12

ÚVOD

může důvěřovat manželce. Ptal se, jestli je bezpečné věřit komukoli.

Tohle jediné sezení utopené v slzách mě přimělo uvědomit si jasněji než kdykoli jindy, že důvěra je dvojí. Může být reakcí na něčí důvěryhodnost, ovšem především to je dovednost vyplývající z bezpečných vztahů, kterými jsme prošli v minulosti. Schopnost důvěřovat je přímo úměrná důvěryhodnosti, s níž jsme se při své životní pouti setkali u různých lidí – zejména u matky a otce. Nejsme to tedy jen my sami, kdo nás učí držet rovnováhu na divokých vlnách rozbouřeného moře života. Od dětství potkáváme důvěryhodné jedince, kteří zůstávají v našich duších jako přátelské a stabilizující síly. Stávají se součástí našich vnitřních zdrojů, psychologických a spirituálních struktur, jež nám propůjčují sílu čelit hrozbám a naplňovat naše potřeby. Vzpomínky na důvěryhodné lidi a stesk po nich tyto vnitřní zdroje evokují a oživují. Pokud jsme v minulosti zažili vztahy plné důvěry a poznali spolehlivé lidi, máme nyní spolehlivé vnitřní zdroje. Dostaneme-li se do svízelné situace, čerpáme ze svých vzpomínek sílu. Ralph Waldo Emerson o tom hovořil v přednášce na teologické fakultě Harvardovy univerzity v roce 1838: „S nadšením uchováváme vzpomínku na onu hrstku setkání s dušemi, díky nimž jsme zmoudřeli, které vyslovovaly naše vlastní myšlenky, říkaly nám to, co jsme věděli, a dovolily nám být tím, čím svou niternou podstatou jsme.“ S klienty, kteří se rozhodli ke mně přijít, jsem mnohokrát zažil okamžiky synchronicity. To je významuplná shoda okol-

13

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

ností, v níž se prolíná náhodná událost s osobním významem.

A právě o synchronicitu se jedná, když mě vyhledají určití lidé, aby mi vyjevili něco o mně samém, co jsem schopen si uvědomit zrovna jen v danou chvíli. Při práci s klienty často objevuji vlastní vnitřní pravdy, pohřbené hluboko v minulosti. Zmíněné průlomové sezení s manželským párem mě přimělo, abych se sám sebe zeptal, zda nemám – jako mnozí jiní – stejný problém jako Erik. Začal jsem se intenzivně zabývat otázkou, jak dobře jsem zvládl onen první úkol v životě – schopnost důvěřovat.

Když mě to tak fascinuje, řekl jsem si, je to výzva, abych se ponořil do pátrání, využil všech svých dovedností a něco o tom napsal. Rozšířil jsem záběr – nesoustředil jsem se pouze na věrnost v partnerském vztahu, ale na důvěru vůbec.

Došlo mi, že podobně jako spousta jiných lidí trpím zoufalým nedostatkem schopnosti věřit – v sebe, v druhé, v realitu nebo v sílu, jež nás přesahuje. Mé nadšení i zvědavost rostly a postupně jsem si uvědomil řadu věcí. Chtěl jsem se o své poznatky podělit, a tak se na osamělou plavbu v nejistých vodách vydala tato kniha.

Někteří z nás důvěřují snadno a investují důvěru správně, protože mají za sebou bezpečnou a bezproblémovou minulost. Mnozí máme schopnost důvěry lehce narušenou – rodiče byli sice spolehliví, ale někdy nás přece jen zklamali. A je mezi námi i pár takových, kteří si z raného období života nesou trauma bolesti a zrady tak silné, že si dovednost důvěřovat nikdy neosvojili. Tito lidé pak v dospělosti prožívají vztahy připomínající jeden velký posttraumatický stres.

14

ÚVOD

Erik sice do poslední zmiňované skupiny nepatřil, nicméně v dětství i dospělosti zakusil taková příkoří, že se naučil být velice ostražitý. A protože ten, kdo chce důvěřovat, musí umět riskovat, přehnaná opatrnost vlastně znamená, že člověk důvěřovat nedokáže.

Erik a Alice spolu nikdy nemluvili o tom, jestli umějí lidem věřit, nebo ne, což je základní předpoklad pro to, aby jeden druhého poznali. Součástí naší terapie tedy byla snaha dané téma otevřít, podívat se na jejich dávné i nedávné zkušenosti a prozkoumat, jak je ovlivnily.

Abychom porozuměli sami sobě a vytvořili si intimní vztah s partnerem, musíme zmapovat svou osobní historii důvěry. Musíme pojmenovat postavy, které v dramatu vystupují, a pohovořit si o zážitcích, které s nimi máme. Je třeba se ptát, zda jsme dostatečně ocenili vše pozitivní (spolehlivé, důvěryhodné osoby ve svém životě) a plně oplakali všechny ztráty (ty, kteří nás zklamali). Je rovněž otázka, zda jsme truchlili, nebo se snažili dopad traumatizujících událostí minimalizovat. Porušení důvěry nás totiž zasahuje hluboko a nemůže být odbyto ledabylým pokrčením rameny.

Erikova důvěra ve vztah s Alicí byla narušena teprve v poslední době, avšak jeho schopnost důvěřovat obecně utrpěla už dávno. A protože Erik neměl potíže s důvěrou jakožto reakcí na právě prožitou situaci, ale se způsobilostí k důvěřování vůbec, zaměřili jsme pozornost především na jeho nejranější vzpomínky na rodiče a na to, zda pro něho byli, či nebyli důvěryhodní. Většinou se zdráhám označit jen jed-

15

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

noho z partnerů jako „toho s problémem“. Oba jsem o tom informoval a požádal jsem, abych mohl chvíli pracovat s Erikem v Alicině přítomnosti. U Erika bylo třeba soustředit se na otázku pošramocené schopnosti důvěřovat. Alice zase měla dojem, že lidé nevěří jí – čímž jsme se s ní, v Erikově přítomnost, zabývali následně.

Když s námi v místnosti, kde probíráme a zpracováváme svá osobní témata, tiše sedí partner, cítíme určitou podporu a vytváří se intimní atmosféra. Během každého sezení jsem se na přísedícího obracel, tázal jsem se, jak se vynachází a zda má k partnerovým slovům nějaké poznámky. Úžasná příležitost pro jednoho z páru naučit se empaticky naslouchat, pro druhého naučit se důvěřovat – zkrátka velmi podnětné prostředí pro rozvoj vzájemné blízkosti.

Pro naši dvojici byla celá záležitost natolik zásadní a základní, že nešlo jen o překonání nedávné nevěry, ale znovuvybudování manželství. Říkal jsem si, kolik párů dosáhlo takového krizového bodu, aniž si to uvědomily.

Terapie začala tam, kde si to Erik s Alicí přáli – u snahy překlenout propast zhrzené důvěry v současném vztahu.

Všichni jsme si ale postupně uvědomili, že skutečným úkolem je otevřít staré rány a uzdravit i ty.

Opakem mezilidské důvěry není nedůvěra. Je to zoufalství. A to proto, že jsme se vzdali možnosti očekávat od druhých důvěryhodnost a naplnění. Ztratili jsme víru v lidské bytosti. Na sezeních s Erikem vyšla najevo nedozírnost zoufalství, v němž dlouhou dobu žil, což Alice za ta léta jistě za-

16

ÚVOD

znamenala, nikoli však natolik zřetelně, aby to dokázala formulovat slovy. Když problém vyplul na povrch, pojmenovali jsme ho a uvolnily se emoce, manželé mohli opět začít budovat vzájemnou důvěru. Existuje něco cennějšího?

POTŘEBA, OBAVA, RISK Důvěryhodnost znamená, že si člověk zaslouží, abychom mu věřili, spoléhali se na něho. Věřit někomu je naše první potřeba v životě, později se možná stane naší nejpalčivější obavou a v období dospělého zrání ve vztazích se stává tím nejriskantnějším podnikem.

Nezvratnou životní pravdou je, že některým lidem věřit lze, zatímco jiným nikoli. Musíme tedy riskovat, abychom dokázali přijmout a ocenit loajalitu, když se nabízí, a zvládnout případnou pozdější zradu se slzami v očích, ale bez nutkání se mstít.

Dospělý člověk důvěřuje podmíněně – tedy kdykoli je to na základě jeho zkušenosti moudré. Lidé mohou být považováni za důvěryhodné, pokud se opakovaně chovají spravedlivě, čestně a s láskyplnou věrností. Jsme-li duchovně uvědomělí, budeme nepodmíněně věřit v sílu spravedlnosti, pravdy a lásky. Nemůžeme si být jisti, že my sami nebo druzí lidé budou podle těchto ideálních ctností žít, avšak můžeme věřit tomu, že pokud se nám to podaří, svět bude pro všechny lepší.

Ne vždy můžeme věřit sami sobě, můžeme ale být důvěryhodnými osobami pro ostatní, bez ohledu na to, jak se k nám chovají. K tomu se lze zavázat a také pak napravit

17

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

škody, pokud závazku nedostojíme. Cvičíme-li se v důvěryhodnosti pro druhé, uzdravuje nás to: Už nás tolik nebolí, když nás někdo zradí. Nesoustředíme se už na sebe jako na oběti podvodu, ale pracujeme na tom, abychom sami byli důvěryhodní. Nepřestáváme vnímat, že některým lidem nelze věřit, dotýká se nás to a jsme smutní. Pokud se však vyvarujeme obviňování, bolest není tak ostrá jako dřív a máme sami k sobě lepší vztah. Ne že bychom snad byli naivní nebo přehnaně důvěřiví – jen jsme prostě sebejistější. Potom také dokážeme lépe rozlišit, kdo si naši důvěru zaslouží, a kdo nikoli.

Souhrnně řečeno: Čím zraleji žijeme, tím méně se bojíme důvěřovat, ale na druhou stranu jsme ostražití. Zároveň víme, že ačkoli nelze věřit každému, každý může věřit nám, pokud se držíme svých morálních zásad. Jednoduchý příklad: Když si jdu zaplavat v bazénu, můžu svěřit peněženku jen jediné osobě, které věřím. Ale kdokoli ze stovky přítomných může bez obav svěřit peněženku mně.

Tahle kniha pojednává o schopnosti důvěřovat a být důvěryhodný. Podíváme se na důvěru jako na potřebu, obavu a risk. Začneme zkoumáním významu důvěry a jejích stop na naší emocionální mapě. Poté se soustředíme na tři směry, jimiž se naše důvěra může ubírat: k ostatním lidem, k sobě samým, k životní realitě a vyšší síle či duchovní cestě.

Vy a já společně prozkoumáme kajuty korábu zvaného Důvěra, plujícího či zmítajícího se na vlnách Moře nebezpečenství. Odhalíme povahu důvěry, ukážeme si, komu důvě-

18

ÚVOD

řovat, jak obnovit zhrzenou důvěru, jak přestat hledat lásku v srdcích, jež nás zradila. Porozumíme rozdílu v tom, jak investuje důvěru dítě a jak s ní nakládá dospělý jedinec.

Především si objasníme, jak souvisejí s otázkou důvěry veškeré naše obavy. Nejde o to, že bychom se báli blízkosti, závazku, citů nebo se strachovali dát někomu srdce. Za všemi těmito strachy vězí stín temné lodi zvané Obava důvěřovat sobě samému. Nyní se neohroženě nalodíme a koráb překřtíme na Odvahu riskovat.

Na širé moře pustil jsem se směle… 1

Dante Alighieri, Božská komedie

CVIČENÍ Zkoumání osobní historie důvěry Než se pustíte do čtení této knihy, zkuste si zmapovat vlastní historii důvěry. Vytvořte si seznam lidí, kterým jste v průběhu života důvěřovali, a za každé jméno napište konkrétní zkušenosti s danou osobou. Možná vám pomohou následující otázky.

•

Jak spolehlivý, čestný a loajální ten člověk vůči mně byl?

•

Co všechno mi slíbil… a splnil svoje sliby?

•

Která z mých očekávání pramenila spíše z mých představ a projekcí než z jasné dohody mezi tím člověkem a mnou?

19

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

•

Došlo-li k porušení důvěry, byl ochoten chybu přiznat, zjednat nápravu a pomoci vzájemnou důvěru znovu vybudovat?

•

Investoval jsem důvěru stále, i když bylo jasné, že to není správná cesta?

•

Prožil jsem některé ze zmíněných situací opakovaně?

•

Oplakal jsem všechny uštědřené rány, abych mohl dál v klidu žít?

•

Byl jsem důvěryhodnou osobou bez ohledu na to, jak se ke mně ostatní chovali?

•

Ocenil jsem náležitě věrnost a loajalitu, jichž se mi dostalo?

Podobné cvičení pomáhá v mnoha směrech. Uvědomíme

si, jak naši současnou schopnost důvěřovat poznamenává minulost. Rozpoznáme vzorce chování ostatních lidí vůči nám.

Pochopíme, jak naši důvěru ovlivňuje očekávání. Nalezneme vysvětlení svých strachů a omezení v otázkách důvěry.

Vždycky se můžeme zdokonalit, naučit se vytyčit si hranice, aby nás lidé nezneužívali. Čím hlouběji budeme zkoumat, tím jasněji pochopíme, jak naše dovednost důvěřovat přímo vyplývá z minulosti. Pak si můžeme vytvořit jiné vztahy k druhým – nové, realistické a bezpochyby uspokojivější.

1 CO JE DŮVĚRA?

P

roč vlastně pro důvěru existuje slovo? Máme ho ve slov-

níku proto, že víme, co znamená nedůvěra. Pravý opak důvěry nám pomáhá uvědomovat si něco, co bychom jinak považovali za samozřejmé. Stejně tak bychom si neuvědomovali lásku, kdybychom neznali lhostejnost. Ryba by neuměla pojmenovat vodu, kdyby ji vlna nikdy nevyhodila na souš.

American Heritage Dictionary popisuje důvěru jako „bezpečné a nadějeplné spoléhání se na věrnost, čestnost nebo schopnost nějaké osoby či věci“. Nejedná se o závislost, spíše o jistotu, přesvědčení poskytující nám pocit bezpečí. Důvěra je tedy spolehnutí se na spolehlivost. Aspekt spolehlivosti je však založen na našem vnímání a očekávání, a když dojde na lámání chleba, nemusí se dostavit nebo může být pomíjivý. Je v rukou někoho jiného. A všechno, co nemáme pod kontrolou, v nás vždy bude vzbuzovat úzkost a bude se nám zdát komplikované. Právě kvůli tomuhle napětí je pro většinu lidí důvěra zapeklitou záležitostí. Stejně jako se domácí zvíře naučí důvě-

21

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

řovat svému pánovi, když zjistí, že ho pán ovládá, může člověk dojít k přesvědčení, že určitá osoba je důvěryhodná proto, že má – skutečně, nebo zdánlivě – věci pod kontrolou.

Anglický výraz trust pochází ze starého norského traust – „pomoc nebo jistota“. Je též příbuzný s německým termínem Trost – „útěcha nebo potěšení“. Všechny významy vyjadřují pocit jistoty, že se na někoho nebo na něco můžeme bez pochybností spolehnout a že nás tato skutečnost uklidňuje.

Z definice tedy vyplývá, že ostatním důvěřujeme tehdy, když můžeme počítat s tím, že budou předvídatelně a opakovaně loajální. Potom jim věříme i do budoucna. Akt důvěřování probíhá v přítomném okamžiku a spojuje minulou zkušenost s pravděpodobným výhledem do budoucnosti.

Hovoříme-li o otázkách důvěřování, obvykle používáme slovo důvěra, tedy podstatné jméno. Z toho by mohlo vyplynout, že se jedná o neměnnou hodnotu. Problému bychom lépe porozuměli, kdybychom použili podstatné jméno slovesné – „důvěřování“. Akt důvěry je totiž spíše jakýsi proces, který mezi lidmi probíhá. Proto je při popisu mezilidských vztahů vhodnější hovořit o důvěřování.

Důvěra není pocit. Začíná jako víra v druhého člověka, založená na našich domněnkách nebo na slibech, které jsme dostali. Postupně, jak přibývá důkazů, že daná osoba je skutečně spolehlivá, stává se důvěra trvalým rysem našeho vztahu. Spolehlivost v nás vyvolává bezpečí a jistotu, i když může být důvěra pochopitelně kdykoli zlomena. Pocit jistoty znamená vědomí, že když budeme sami sebou a budeme

22

CO JE DŮVĚRA?

svobodně cítit, mluvit a jednat, nic zlého se nám nestane.

Bezpečí pak spočívá v pocitu, že nás někdo blízký podpoří. Kupříkladu důvěřujeme vládě, pokud jsme přesvědčeni o její spolehlivosti, o tom, že nás uchrání nebezpečí, zajistí nám svobodu a po celý život bude podporovat naše blaho.

Důvěřujeme lidem, když si v jejich přítomnosti připadáme v bezpečí.

Stýkáme-li se pouze s lidmi, kteří v nás vzbuzují pocit bezpečí, naše IQ týkající se důvěry se zvyšuje. Po čase jsme schopni lépe rozeznat podvodníka od čestného člověka. Zůstaneme-li s někým i přesto, že si s ním v bezpečí nepřipadáme, oslabujeme do budoucna svou schopnost rozeznat důvěryhodnou osobu.

Někdy se stane, že očekáváme věrnost nebo čestnost u člověka, kterého známe jen krátce a vůči němuž můžeme uplatnit intuici, avšak nemáme žádné důkazy. Důvěřujeme mu na základě řeči jeho těla nebo výrazu tváře, vzezření či chování, jež důvěryhodnost navozují. V takovém případě důvěra automaticky vzniká na základě pouhé sociální interakce.

Důvěra se může zakládat také na předpokladu. Při sportu věříme, že vyhraje jedno určité mužstvo, které má dobré jméno a velkou naději na vítězství. Někdy má důvěra podobu momentální naprosté jistoty, například když nám pozvaný host po telefonu potvrdí, že za chvíli skutečně přijde. Častěji ovšem důvěřování zahrnuje určitý risk. Naše víra a přesvědčení se naplní podle toho, jak se ostatní zachovají.

23

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

V dospělosti se učíme, že je na nás, jestli budeme druhému věřit, nebo ne – musíme se rozhodnout podle toho, zda byl v minulosti důvěryhodný a zda si myslíme, že bude stejně spolehlivý i v budoucnu.

Když někomu důvěřujeme, znamená to, že se už nemusíme chránit. Věříme, že kvůli němu nebudeme cítit bolest, že nás nezraní, alespoň ne záměrně. Jsme si jisti jeho dobrými úmysly, i když víme, že okolnosti se mohou obrátit proti nám. Lze rozlišit bolest a zranění – bolest existuje, je to životní danost. Zranění někdo způsobí – je to záměr.

Jak se náš vztah prohlubuje, netoužíme po partnerově důvěryhodnosti proto, abychom se ochránili před bolestí ze zrady nebo ztráty. Postupně více důvěřujeme sami sobě, a tak věříme ve svou schopnost ztrátu zvládnout, víme, že jsme na tu eventualitu připraveni. Po vztahu založeném na důvěře toužíme proto, abychom zažívali hlubší vzájemné pouto.

Dospělá důvěra nevychází z principu „vím, že mi nikdy neublížíš“, ale z jistoty, že „sám sobě věřím a vím, že se zvládnu vyrovnat se vším, co uděláš“. Zradí-li nás někdo, na koho jsme spoléhali, samozřejmě nás to šokuje, zmate a zraní. Ovšem prohlásíme-li „prosím, už mi nikdy neubližuj“, uděláme ze sebe oběť. Naše silnější já nám může pomoci uvědomit si, že lidé někdy porušují sliby, projeví se úplně jinak, než jsme čekali, změní priority a podobně. Dospělá a zralá reakce na takovou situaci může vypadat následovně: Jsem připraven čelit zklamání, jestli mě někdy potká – doufejme, že nikdy. Čím více jsem ponořen do svých vlastních představ o realitě,

24

CO JE DŮVĚRA?

tím spíš mě události donutí, abych se cítil jako oběť, místo abych si uvědomil, že je zkrátka přirozené být ve vztazích někdy nahoře, někdy dole. Po pravdě mám pocit, že čím méně se budu upínat na určité představy, tím raději budou lidé stát při mně, protože nebudou mít dojem, že je – vědomě, nebo nevědomky – zatěžuji svými projekcemi, soudy, nároky a nereálným očekáváním.

Projekce jsou naše vlastní myšlenky, pocity, názory a motivy, které připisujeme druhým nebo si myslíme, že je ztělesňují. Stává se to ve chvíli, kdy si nejsme jisti sliby, které nám někdo dal, protože nevíme, zda je dodrží. Objektivní výroky mají předvídatelné důsledky. Například z prohlášení „byl jsi přijat na vysokou školu“ vyplývá, že se z člověka stane student a bude chodit na semináře. Objektivní výrok má charakter smlouvy.

Na druhé straně důsledky výroků subjektivních žádné smluvní podmínky neznamenají. Pouze si představujeme, že věta „miluju tě“ obsahuje pravdu „nikdy tě neopustím“. Je to ale jen naše projekce a nutně z původního výroku nevyplývá. Je naprosto pochopitelné, že si přejeme, aby prohlášení „miluju tě“ naznačovalo věci, které si s podobným výrokem každý rozumný člověk spojuje. Toužíme po spolehlivosti – tu ovšem prověří až čas: „Po těch letech jsi stále tady, takže tvé ,miluju tě‘ opravdu znamenalo ,nikdy tě neopustím‘. Teď už je rozumné, abych věřil, že to bude platit napořád.“ Nicméně předpoklad, že subjektivní výrok nese význam, který mu připisujeme, je očekávání, nikoli dohoda nebo smlouva. Do-

25

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

spělý si uvědomuje, že očekávání se nenaplňují a ani dohody vždy nejsou dodrženy. Stále má ale smysl věřit, dokud se nepřesvědčíme o opaku.

INTELIGENTNÍ NEDŮVĚRA Důvěra je určitě nejlepší volbou, velmi důležité je však smysluplně určit, jakým způsobem s ní zacházet. Každého z nás někdy někdo podvedl, ošálil, lidé nám lhali a balamutili nás.

Vzhledem k tomu, jaké máme s lidským chováním zkušenosti, je jasné, že důvěra musí být provizorní. Některým lidem napřed věříme, ale potom nás zklamou, jiní nás šidí od začátku, krutě si s námi zahrávají.

Postava podfukáře a mystifikátora prostupuje celými dějinami lidstva. Je to dravec, archetyp šprýmaře. Ihned rozpozná snadný cíl, terč, který se nabízí, někoho naivního a důvěřivého, archetyp nevinné oběti. Šejdíř porušuje pravidla tím, že oběť vmanipuluje do pocitu, že je důvěryhodný, ačkoli nic není dál od pravdy. Podvede člověka, který je bezelstný a nechá se snadno zneužít.

Zmíněné archetypy – šprýmař a oběť – narušují a obracejí naruby mezilidské vztahy založené na zdravém důvěřování.

Pokud si ale osvojíme duchovní uvědomění (jak ukáže tato kniha), můžeme se oběma pólům vyhnout. Budeme-li uplatňovat soucit a poctivost a nikdy nikoho neobalamutíme, naším cílem bude nepodmíněná důvěryhodnost. S trochou moudrosti upustíme od svých sklonů chovat se nevhodně a ochráníme se před těmi, kteří by z naší naivity chtěli těžit.

26

CO JE DŮVĚRA?

Zajímavé je, že oba extrémy – podvodná manipulace a naivní důvěřivost – jsou také charakteristické pro vztah médií ovládaných velkými korporacemi a jejich konzumentů. Když se průměrný člověk dívá v televizi na zprávy, je přesvědčen o tom, že sleduje celou a úplnou pravdu. Často je mu však předkládána zkreslená nebo omezená verze reality, která odpovídá korporátním zájmům. Nepátráme-li dál po upřesnění informací u nějakého jiného zdroje, méně zaujatého a zaměřeného na vlastní prospěch, stáváme se kořistí, nikoli dobře informovaným občanem.

Z historie víme, že ostražitý jedinec přežívá lépe než ten přehnaně důvěřivý. Bezstarostný a neobezřetný člověk často padne do léčky a stane se obětí podvodu. Na druhou stranu, budeme-li v běžném každodenním životě podezřívaví vůči lidem, kteří jsou skutečně důvěryhodní, ztratíme kontakt s těmi, na nichž nám záleží. Nejvhodnější je zůstat ostražití, přesto mít srdce stále otevřené. Tak se hrozícímu nebezpečí nejlépe ubráníme.

Někteří lidé jsou nespolehliví v nedůležitých věcech, ale můžeme si být naprosto jisti jejich láskou. Kamarád například neustále chodí pozdě, ovšem jeho loajalita je neochvějná. Potom mu snadno leccos odpustíme a soustředíme se na to podstatné. Z toho vyplývá, že člověka můžeme milovat, i když mu nevěříme na sto procent.

Latinsky se důvěra řekne fiducia. Fiduciární vztah existuje mezi zplnomocněncem, osobou, u níž se věří, že bude jednat poctivě, a člověkem, jehož zplnomocněnec zastupuje.

27

ODVAHA DŮVĚŘOVAT

Je založený na důvěře ve spolehlivost někoho, kdo zařizuje věci v náš prospěch. Věříme, že nás nepodvede. Kupříkladu ve vztahu k osobnímu bankéři předpokládáme, že nás bankéř vědomě neošidí. Spoléháme na daňový úřad, že po nás nebude žádat víc peněz, než mu náleží. Očekáváme, že policie nás ochrání, že nekonzumujeme otrávené jídlo, že v konzervě nadepsané „hrášek“ nenajdeme kukuřici, že ostatní řidiči na silnici se nás nechystají zabít, že pokladní bude poctivá, rodiče se o nás postarají, partner nám bude věrný.

Nejsme však naivní. Víme, že každá organizace disponující mocí může být zkorumpovaná. Při každé lidské činnosti může hrát roli chamtivost nebo špatné úmysly, ať už ve finanční sféře, obchodu nebo službách, při potravinářských inspekcích, různých státních kontrolách či kdekoli mezi členy fiduciárního vztahu. Úplatkářství a korupci lze nalézt v kterémkoli městě nebo organizaci, bez ohledu na to, jak vznešené jsou její cíle. Uvědomujeme si, že moc korumpuje důvěryhodnost, na což ti, kdo korupci podlehli, rychle zapomínají.

Mark Twain situaci trefně okomentoval: „Když zákonodárci zasedají, život, svoboda ani majetek žádného člověka nejsou v bezpečí.“ Také americká společnost byla založena na inteligentní nedůvěře ve vládu. Osvícení zakladatelé ze zkušenosti věděli, že jejich věrnost britskému králi musí být jen omezená, závisející na panovníkově chování k poddaným. Rovněž jim bylo jasné, že jejich vlastní nezávislá vláda lidu bude muset mít vzhledem k lidské povaze vnitřní pojistky a kontrolní prvky.

28