JIDDU KRISHNAMURTI
SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
JIDDU
KRISHNAMURTI
Svoboda na pocรกtku ห i na konci
Krishnamurti Foundation of America P.O.Box 1560, Ojai, California 93024 USA E-mail: kfa@kfa.org. Website: www.kfa.org
Copyright © 1954 Krishnamurti Foundation of America Translation © Lily Císařovská, 2013 Original English title: THE FIRST AND LAST FREEDOM Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2013 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-544-7
PŘEDMLUVA Člověk žije jako obojživelník ve dvou světech, ve světě
daném a ve světě, který si sám vytváří. Žijeme ve světě hmoty, života a vědomí a zároveň ve světě symbolů. Při přemýšlení využíváme nejrůznější soustavy symbolů – symboly jazykové, matematické, obrazové, hudební, rituální. Bez symbolů bychom neměli umění ani vědu, právo ani filosofii, ba ani civilizaci. Jinými slovy: bez symbolů bychom byli zvířata. Bez symbolů se tedy neobejdeme. Avšak dějiny naší doby, a vůbec dějiny všech věků, nám hojně a jasně ukazují, že symboly se mohou snadno stát zhoubou. Srovnejme si například oblast vědy na jedné straně s oblastí politiky a náboženství na straně druhé. Uvažování a jednání v duchu určité soustavy symbolů nás do jisté, byť malé míry dovedlo k pochopení i ovládnutí základních sil přírody. Uvažování a jednání v duchu jiné soustavy symbolů nás zas vedlo k tomu, že jsme začali tytéž síly využívat jako nástroje hromadného vraždění a kolektivní sebevraždy. V prvním případě jsme si objasňující symboly vybrali dobře, pečlivě jsme je analyzovali a průběžně přizpůsobovali novým skutečnostem, které se vynořovaly ve fyzickém světě. Avšak ve druhém případě už od počátku špatně vybrané symboly nebyly důkladné analýze nikdy podrobeny a nebyly ani uváděny do souladu s novými skutečnostmi lidského bytí. Ba co hůř, těmto svůdným klamným
– 7 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
symbolům se všude dostávalo zcela nepatřičné úcty, jako kdyby se nějakým záhadným způsobem staly skutečnější než skutečnost, na niž odkazovaly. V náboženských a politických souvislostech přestala být slova chápána jako zástupci věcí a událostí, byť poněkud nedostateční, ale věci i události naopak začaly být považovány za konkrétní ilustrace slov. Až dosud jsme symboly rozumně využívali jen v oblastech, které nepokládáme za zvlášť důležité. Zato jsme se vždy domáhali symbolů v situacích, kdy je zapojeno hlubší hnutí mysli, a pak je využívali nejen nerozumně, nýbrž modlářsky, a dokonce šíleně. Dopadalo to tak, že jsme byli schopni chladnokrevně a dlouhodobě páchat činy, jaké zvířata dovedou páchat jen chvilku a navíc pouze v okamžiku vrcholného běsnění, touhy či strachu. Lidé symboly užívají a uctívají, a proto se mohou stát idealisty. Stanou-li se idealisty, někdy dokážou občasnou zvířecí lačnost přetvořit v obrovskou říši, jakou vybudoval třeba Cecil Rhodes nebo J. P. Morgan, ale také proměnit občasné zvířecí sklony k zastrašování ve stalinismus či španělskou inkvizici nebo zvířecí připoutanost k určitému teritoriu přetavit ve vypočítavé šílenství nacionalismu. Lidé však naštěstí také mohou proměnit návaly zvířecí dobrosrdečnosti na celoživotní dobročinnost a charitu, jako třeba Elizabeth Fryová nebo Vincent de Paul, nebo zvířecí lásku a oddanost družce či druhovi a mláďatům přetavit v rozumnou a trvalou spolupráci, jež se až dosud osvědčila a byla dost silná, aby zachránila svět před důsledky toho druhého a katastrofálního typu idealismu. Bude však schopna svět chránit i nadále? Na tuto otázku nedokážeme odpovědět. Můžeme říci jen to, že idealisté nacionalismu třímají v ruce atomovou bombu a že šance pro spolupracující a charitativní idealisty se prudce zhoršily. Ani nejlepší kuchařská kniha vás nenasytí – na rozdíl od sebehoršího oběda. Tento fakt vypadá jako samozřejmost. A přece po celé věky dokonce i nejpronikavější filosofové a nejučenější,
– 8 –
PŘEDMLUVA
nejbystřejší teologové neustále propadali omylu, že jejich čistě verbální konstrukce jsou totožné se skutečností, nebo si představovali, že symboly jsou skutečnější než sama skutečnost, již zastupují, což bylo ještě horší. Uctívání slova se neobešlo bez protestů. „Jenom duch dává život,“ říká svatý Pavel, „litera zabíjí.“ „A proč tedy,“ ptá se Eckhart, „proč žvaníte o Bohu? Ať řeknete o Bohu cokoli, není to pravda.“ A na druhém konci světa prohlašuje autor jedné z mahájánových súter, že „Buddha nikdy nehlásal pravdu, protože pochopil, že pravdu si musíme uvědomit každý sám v sobě“. Takové výroky však byly považovány za rozvracečské a vážení lidé je ignorovali. A tak to divné, modlářské přeceňování slov a znaků už dál nic nebrzdilo. Síla náboženství sice ochabuje, ale ten starý návyk vytvářet si dogmata a převádět přesvědčení v nezpochybnitelné teze přetrvává dokonce i mezi ateisty. Poslední dobou provádějí sémantikové a logikové velmi důkladnou analýzu symbolů spojených s lidským myšlením. Jazykověda se stala vědou, a dokonce můžeme studovat předmět, jejž nedávno zesnulý Benjamin Whorf nazval metalingvistika. To vše je zajisté velmi prospěšné, ale nestačí to. Logika a sémantika, lingvistika i metalingvistika jsou obory čistě intelektuální. Zkoumají nejrůznější způsoby – správné i nesprávné, smysluplné i bezvýznamné –, jak se slova vztahují k věcem, procesům a událostem. Avšak v otázce, která je daleko podstatnější, totiž jaký je vztah člověka jakožto bytosti psychické a fyzické k jeho dvěma světům, tedy ke světu skutečnosti a světu symbolů, nám žádné vodítko nenabízejí. Na tuto otázku opakovaně hledali odpověď různí jednotlivci ve všech zemích i ve všech obdobích dějin. Tito muži a ženy sice mluvili nebo psali, avšak nikdy nevytvářeli žádné systémy, protože věděli, že každý systém, každá soustava je trvalé pokušení brát symboly příliš vážně a věnovat víc pozornosti slovům než skutečnosti, o níž mají slova vypovídat. Nechtěli předkládat žádná
– 9 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
hotová univerzální vysvětlení ani všeléky. Cílem jejich usilování totiž bylo vést lidi tak, aby sami dokázali nahlédnout svoje neduhy a sami se vyléčit. Dovést je tam, kde mohou své otázky i jejich řešení sami nahlížet v přímé zkušenosti. V tomto svazku vybraných Krishnamurtiho textů a rozhovorů najdete jasným a současným jazykem vyslovenou základní lidskou otázku i výzvu k hledání odpovědi jediným možným způsobem – totiž každý sám za sebe. Kolektivní řešení, k nimž tolik lidí tak zoufale upíná svou víru, nikdy nic dostatečně neřeší. „Abychom pochopili bídu a zmatek, které máme v sobě, a které tudíž existují i ve světě, musíme nejdříve najít jasno v sobě. Tato jasnost přichází, jen pokud správně přemýšlíme. Tuto jasnost nelze nikterak organizovat. Jasnost totiž není výsledkem nějakého slovního tvrzení, nýbrž intenzivního uvědomování si sebe sama a správného myšlení. A správného myšlení nedosáhneme pouhým pěstěním intelektu ani přizpůsobováním se nějakému vzorci, i kdyby byl sebehodnotnější a sebeušlechtilejší. Správné myšlení přichází s poznáváním sebe sama. Pokud nerozumíte sami sobě, nemáte na čem postavit své myšlení; bez sebepoznání naše myšlenky nepostihují pravdu.“ Krishnamurti rozvíjí toto základní téma krok za krokem. „Naděje není ve společnosti ani v systémech či v organizovaných náboženských soustavách, nýbrž v člověku. Naděje je v tobě, ve mně.“ Organizovaná náboženství, všichni ti jejich prostředníci, svaté knihy, všechny ty věrouky, hierarchie a rituály nabízejí jen klamné odpovědi na tuto prazákladní otázku. „Když citujete Bhagavadgítu, Bibli nebo třeba nějakou posvátnou čínskou knihu, dozajista jen něco opakujete, že? A to, co je opakování, už není pravda, nýbrž lež, protože pravda se opakovat nedá.“ Šířit lež, tvrdit ji a opakovat možné je, ale pravdu ne. Když opakujeme pravdu, přestává to být pravda. Proto nejsou posvátné knihy důležité. K věčné skutečnosti, v níž je zakotveno bytí člověka, dospějeme sebepoznáním, nikoli vírou v symboly někoho jiného.
– 10 –
PŘEDMLUVA
Víra, že určitá soustava symbolů má pravou a nejvyšší hodnotu, nevede k osvobození, ale k dějinám, totiž k další katastrofě, stále stejné a dobře známé. „Víra nutně rozděluje. Jestliže máte nějakou víru, nebo snad ve své konkrétní víře hledáte bezpečí, oddělujete se od těch, kdo hledají bezpečí v nějaké jiné formě víry. Všechny organizované víry se zakládají na oddělování, i když třeba hlásají bratrství.“ Ten, kdo úspěšně vyřešil otázku svého vztahu k oběma světům, ke světu faktů a světu symbolů, nemá žádnou víru. Na problémy praktického života uplatňuje řadu pracovních hypotéz, které slouží jeho zájmům, ale nebere je o nic vážněji než ostatní nástroje či prostředky. Pokud jde o jeho bližní a realitu, v níž jsou zakotveni, prožívá vůči nim přímou lásku a pochopení. Krishnamurti se chránil před vírami, a proto „nečetl žádnou posvátnou literaturu, ani Bhagavadgítu, ani upanišady“. My ostatní čteme nejenom posvátné texty, my čteme i své oblíbené noviny, časopisy a detektivky. To znamená, že ke krizi naší doby nepřicházíme s láskou, porozuměním a vhledem, nýbrž s „formulkami, návody a systémy“ – a ty formulky a systémy jsou značně chatrné! Avšak „lidé dobré vůle by neměli mít recepty“, protože jednání podle návodů nutně vede jen ke „slepému myšlení“. Závislost na formulkách a návodech je téměř univerzální. Pochopitelně, protože „naše vzdělávání a výchova se zakládají na tom, co si máme myslet, a nikoli jak máme myslet“. Jsme vychováni jako věřící a praktikující členové nějaké organizace, komunistické nebo křesťanské, muslimské nebo hinduistické či buddhistické nebo třeba freudovské. Proto také „na výzvu, která je vždy nová, reagujeme podle nějakého starého vzorce, a naše reakce tudíž nemá žádnou odpovídající platnost, není ani nová, ani svěží. Jestliže reagujete jako katolík nebo jako komunista, reagujete a myslíte podle nějakého vzoru. A proto vaše odpověď nemá žádný význam, žádnou důležitost. Nevytvořili snad tento problém právě hinduisté, muslimové, buddhisté či křesťané? Stará náboženství byla uctíváním
– 11 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
nějaké ideje – a nové náboženství je zas uctíváním státu.“ Jestliže na výzvu odpovídáte podle svého starého podmínění, podle toho, jak jste byli naučeni, nebudete schopni tuto novou výzvu pochopit. A proto „aby se člověk setkal s novou výzvou, musí se úplně zbavit nánosů starého prostředí a s výzvou se setkat zcela nově, novým způsobem“. Jinými slovy, symboly se nikdy nesmí povýšit na dogmata a věrouku a žádná soustava symbolů se nesmí považovat za víc než provizorní opatření. Víra v poučky a jednání v souladu s takovou vírou nám nemůžou pomoci vyřešit naše problémy. „Tvůrčí, šťastný svět, svět, ve kterém už neexistují ideály, může nastat jedině prostřednictvím tvůrčího porozumění sobě.“ Svět, v němž nejsou ideály, by byl šťastný svět, protože by v něm neexistovaly mocné podmiňující síly, jež člověka nutí jednat nepatřičně a neadekvátně. Byl by to svět bez uctívaných velebených dogmat, v jejichž jménu se ospravedlňovaly ty nejhorší zločiny a složitě odůvodňovala ta největší pošetilost. Vzdělání, které nás neučí, jak máme myslet, nýbrž co si máme myslet, je vzdělání, k němuž je zapotřebí vládnoucí třída duchovních a mistrů. Avšak již sama „představa, že někoho vedeme, je antisociální a neduchovní“. Tomu, kdo takovou představu zastává, přináší postavení vůdce uspokojení touhy po moci, a tomu, kdo se nechává vést, zas dává uspokojení touhy po jistotě a bezpečí. Guru tak skýtá cosi jako drogu. Můžeme se však ptát: „A co děláte vy? Cožpak vy sám nejednáte jako guru?“ „Jistě,“ odpovídá Krishnamurti, „já nejednám jako váš guru především proto, že vám nedávám žádné uspokojení. Neříkám vám, co máte dělat bod za bodem, den za dnem, já vám jen něco ukazuji, můžete s tím souhlasit, nebo ne, to záleží na vás, ne na mně. Nic, ani to nejmenší od vás nechci, nechci, abyste mě uctívali, abyste mi lichotili nebo mi spílali, nechci vaše bohy. Říkám jen, tohle je fakt, to je skutečnost, berte, nebo ne. A většina z vás si to nevezme už z toho očividného důvodu, že v tom nenajde žádné uspokojení.“
– 12 –
PŘEDMLUVA
Co tedy vlastně Krishnamurti nabízí? Co je to, co si můžeme vzít, budeme-li chtít, ale co si s největší pravděpodobností raději nevezmeme? Viděli jsme, že to není žádná soustava ani systém pověr a přesvědčení, žádný soupis dogmat a pouček, žádný soubor hotových pojmů a ideálů. Není to ani vedení, ani zprostředkování, ani duchovní nasměrování, ba ani příklad. Není to rituál ani církev, ani žádné krédo či povznesení, není to žádná forma inspirativního tlachání. Je to snad cvičení v sebeovládání? Není, protože je nabíledni, že sebeovládání není cesta, jak lze řešit náš problém. Abychom našli řešení, musí se vůči skutečnosti otevřít mysl, musí se setkat s daností vnějšího a vnitřního světa bez předsudků a omezování. (Služba Bohu je dokonalá svoboda. A naopak, dokonalá svoboda znamená sloužit Bohu.) Tím, že se mysl ukázní, ještě neprochází žádnou radikální proměnou; pořád je to naše staré já, byť „uvázané a ovládané“. A tak se na seznam věcí, které Krishnamurti nenabízí, dostává i sebeovládání. Je snad tedy to, co nabízí, modlitba? Opět musíme odpovědět záporně. „Modlitba vám možná dá odpověď, kterou hledáte, ale ta odpověď k vám může přicházet z podvědomí nebo vůbec z celkového rezervoáru, ze zásobárny všech požadavků. Taková odpověď není klidný hlas Boží.“ A Krishnamurti pokračuje: „Uvažujte o tom, co se děje, když se modlíte. Když stále dokola opakujete určité fráze a ovládáte myšlenky, mysl se zklidní, že? Zklidní se přinejmenším vědomá mysl. Klečíte, jako to dělají křesťané, nebo sedíte jako hinduisté a dokola opakujete stejná slova a tím opakováním se mysl utiší. V té tichosti se vám dostává nějakého sdělení. Dozvídáte se to, oč jste se modlili, možná to přichází z nevědomí nebo jako odezva z vašich vzpomínek. Ale rozhodně to není hlas skutečnosti, protože hlas skutečnosti k vám musí přicházet sám. Není možné se na něj obracet, nelze se k němu modlit. Nemůžete ho vylákat do své malé klícky tím, že budete provádět
– 13 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
obřady, púdžu nebo bhadžan a tak dále; nemůžete mu přinášet květiny, vzývat ho; nepřilákáte ho tím, že budete potlačovat sami sebe či pokořovat druhé. Jakmile jednou přijdete na to, jak lze ztišit mysl opakováním slov a jak v té tichosti přijímat určitá vodítka, hrozí nebezpečí, že nebudete-li bděle sledovat, odkud ta vodítka přicházejí, necháte se chytit a modlitba se vám pak stane náhražkou za hledání pravdy. Dostanete to, oč žádáte, ale skutečná pravda to nebude. Jestliže něco chcete a jestliže o to žádáte, dostane se vám toho, ale nakonec za to budete muset zaplatit.“ Od modlitby přecházíme k józe – a zjistíme, že jóga je další z věcí, jež Krishnamurti nenabízí. Protože jóga je soustředění, a soustředění je vždy na úkor něčeho. „Jste-li soustředěni na myšlenku, kterou jste si vybrali, a snažíte-li se zahnat všechny ostatní myšlenky, budujete zeď, která vzdoruje.“ To, čemu se obvykle říká meditace, „je pouze pěstování rezistence, vzdoru, výlučného soustředění na nějakou zvolenou ideu“. Ale co nás nutí si vybírat? „Co nás vede k tomu, že říkáme, tohle je dobré, pravdivé, ušlechtilé, ale to ostatní takové není? Výběr zřejmě závisí na potěšení, na odměně či dosažení toho, čeho chceme dosáhnout. Nebo je to jen pouhá reakce na základě našeho podmínění či tradice. Ale proč si vůbec vybíráme? Proč nezkoumáme každou svou myšlenku? Pokud nás toho zajímá hodně, proč si vybíráme jen jedno? Proč nezkoumáme každý svůj zájem? Proč bychom neměli zkoumat všechno, co nás zaujme? Proč se zaměřujeme jen na jednu ideu, na jeden zájem? Koneckonců jsme stvořeni z mnoha zájmů, máme mnoho masek, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Proč si vybírat jednu a všechny ostatní zahazovat a v tom zápasu spotřebovat všechnu svou energii na vytváření odporu, konfliktu a třenic. Jestliže však budeme brát v potaz každou myšlenku, tak jak se vynoří – skutečně každou myšlenku, a ne jen některé –, pak nic nevyloučíme, nic nezavrhneme. Zkoumat každou myšlenku je dřina. Protože když se zabýváte jednou myšlenkou, okamžitě
– 14 –
PŘEDMLUVA
se vynoří zas jiná. Ale pokud budete bdělí a nebudete chtít nic ovládat ani odůvodňovat, poznáte, že už tím, že se na tu myšlenku díváte, další myšlenka vás nebude rušit. Další myšlenky se vnucují jen tehdy, když něco zatracujete, srovnáváte či odhadujete.“ „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Tento výrok z evangelia se vztahuje k tomu, jak jednáme sami se sebou, stejně jako k tomu, jak jednáme s ostatními. Tam, kde jsou soudy, tam je i srovnávání a zatracování. Tam není přítomna otevřenost mysli. Tam ani nemůže být žádná svoboda od tyranie symbolů a systémů, tam nelze uniknout minulosti ani prostředí. Nepomůže nám – nemůže nám pomoci – sebezpytování s nějakým předem daným cílem ani sebepozorování v rámci nějakého tradičního kodexu či souboru uctívaných postulátů. Život je totiž transcendentní spontánnost, již Krishnamurti nazývá „tvořivá skutečnost“, která se ukazuje jako vnitřní a nedílná vlastnost toho, co je, pouze tehdy, je-li mysl vnímajícího ve stavu „bdělé nečinnosti, která si uvědomuje vše, aniž by něco vybírala“. Odsuzování a srovnávání nás nenávratně odkazují do duality, do rozdělené dvojnosti. K nedualistické jednotě, tedy ke smíření protikladů v naprostém porozumění a absolutní lásce, nás může dovést jedině vědomí, které nic nevylučuje. Ama et fac quod vis. Jestliže miluješ, můžeš dělat vše, co chceš. Ale pokud začneš tím, že si budeš dělat, co chceš, nebo že budeš z poslušnosti vůči nějakému tradičnímu systému či pojetí, ideálům nebo zákazům dělat to, co dělat nechceš, nikdy nebudeš opravdu milovat. Tento osvobozující proces musí začít vědomím, které nic nevylučuje. Uvědomujte si, co chcete, uvědomujte si své reakce na soustavu symbolů, která vám říká, co byste měli či neměli chtít. A jak bude toto vědomí, jež nic nevylučuje ani neupřednostňuje, pronikat dalšími a dalšími vrstvami vašeho „já“ a podvědomí, které je s nimi svázáno, dospějete k lásce a porozumění, avšak tato láska a pochopení bude zcela jiného řádu, než jak ji běžně dobře známe. Toto nerozlišující vědomí – v každém
– 15 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
okamžiku a za všech okolností života – je jediná skutečně účinná meditace. Všechny ostatní formy jógy vedou buď k zaslepenému myšlení, jež vychází ze sebeomezování, nebo k vytržení, které si sami navodíme a které pak mylně pokládáme za samádhi. Skutečné osvobození je „vnitřní svoboda tvůrčí skutečnosti“. To však není něco, co dostáváme jako „dar, musíme to nejdříve objevit a prožít, zakusit. Není to nic, co bychom někde nabrali jako přírůstek, jímž bychom sami sebe oslavovali. Je to stav bytí. Je to ticho, ve kterém se nic nestává, ve kterém je vše úplné, plné, naprosté. Tato tvořivost nemusí nutně usilovat o výraz, projevení, není to talent, který by se musel projevovat navenek. Nemusíte být velkým umělcem, nemusíte mít publikum; pokud byste usilovali o tohle, pak vám vnitřní skutečnost unikne. Není to tedy ani dar, ani výsledek talentu; tento nezničitelný a věčný poklad je nutné hledat tam, kde se myšlení osvobozuje od chtivosti, zlé vůle a nevědomosti, kde se mysl osvobozuje od přízemnosti a osobní lačnosti a touhy. Je třeba jej prožívat a zakusit ve správném myšlení a meditaci.“ Uvědomování si, vědomí, které nic nezavrhuje, nás přenese do tvůrčí skutečnosti v podloží veškeré naší destruktivní pseudovíry, do velebné moudrosti, která je tu odjakživa a pořád navzdory nevědomosti, navzdory vědění, jež je pouze jinou formou nevědomosti. Vědomosti jsou jen záležitostí symbolů a příliš často se stávají překážkou moudrosti, překážkou, jež nám brání okamžik za okamžikem odkrývat své vlastní „já“. Mysl, která dosáhla klidu moudrosti, „zná bytí a ví, co je to láska. Láska není ani osobní, ani neosobní. Láska je láska a mysl ji nedovede definovat ani popsat. Láska nic nevylučuje ani nezahrnuje. Láska je svou vlastní věčností, je to skutečnost, nejvyšší a nezměrná.“ Aldous Huxley
KAPITOLA I.
ÚVOD Komunikovat spolu, i když se navzájem dobře známe, někdy
bývá velmi obtížné. Může se stát, že budu používat slova, která pro vás znamenají něco jiného než pro mě. Avšak jestliže se, vy a já, potkáme ve stejnou chvíli na stejné rovině, nastane porozumění. Porozumění totiž nastává jenom tehdy, vládne-li mezi lidmi skutečná vzájemnost, mezi manžely například, nebo mezi blízkými přáteli. To je pak pravé napojení, skutečný kontakt. Setkáme-li se v tutéž chvíli na stejné rovině, vzájemné porozumění nastává okamžitě. Být s někým druhým v blízkém kontaktu, tedy snadno, účinně a jednoznačně komunikovat, je velmi obtížné. Myslím si, že odborné výrazy nám naše obtížné problémy nikterak řešit nepomůžou, a proto používám slova prostá a jednoduchá, nikoli odborná. Nebudu používat žádnou odbornou terminologii ani z psychologie, ani z přírodních věd. Knihy o psychologii, ale ani náboženské knihy jsem naštěstí nečetl. Rád bych však jednoduchými slovy, tedy slovy, která používáme v běžném každodenním životě, sdělil určitý hlubší význam. Pokud však nevíte, jak naslouchat, bude to velmi obtížné. Naslouchat je umění. Abychom mohli opravdu naslouchat, musíme opustit nebo alespoň odložit všechny předsudky, předpojatosti, předem utvořené představy i svou každodenní činnost. Jste-li ve stavu, kdy mysl přijímá, pak lze věci snadno chápat. Jestliže něčemu skutečně věnujete pozornost, pak nasloucháte.
– 17 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
Většinou však bohužel nasloucháme přes filtr vzdoru nebo odporování. Kryjeme se zástěnami z předsudků, ať náboženských nebo duchovních, psychologických či vědeckých; i obyčejné starosti, touhy a obavy nám často slouží jako ochranný štít. A pak ve skutečnosti nasloucháme jen svému vlastnímu hluku, svým vlastním zvukům, a ne tomu, co se právě říká. Odložit to, čemu jsme se naučili, odložit předsudky a vzdor a obsáhnout to, co je za slovním vyjádřením, je nesmírně obtížné. Je těžké naslouchat tak, abychom okamžitě rozuměli. Tohle tedy bude jedna z našich překážek. Zazní-li během našich hovorů něco, co se protiví vašemu způsobu myšlení a přesvědčení, naslouchejte, nic víc. Nestavte se na odpor. Je možné, že máte pravdu a že já se mýlím. Budeme-li naslouchat společně a společně uvažovat, zjistíme, co je pravda. Pravdu vám dát nikdo nemůže. Musíte ji odhalit sami. Abyste ji mohli odhalit, musíte docílit takového stavu mysli, kdy vnímáte přímo. Ale tam, kde je odpor, vzdor nebo obrana, tam nelze vnímat přímo. Teprve když si uvědomujeme to, co je, přichází porozumění. Až když přesně a bez interpretování, bez výkladů a zatracování, bez odsuzování a ospravedlňování poznáváme to, co skutečně je, začíná přicházet moudrost. Jakmile začneme něco interpretovat, to znamená překládat si věci podle svého podmínění, podle svých předsudků a představ, začne nám pravda unikat. Je to vlastně jako výzkum. Chceme-li něco poznat, chceme-li vědět, co to přesně je, musíme to prozkoumat, probádat, a ne to vysvětlovat, jak se nám zrovna zachce. Podobně můžeme hledat odpověď i my, pokud se budeme umět dívat, pozorovat, naslouchat a uvědomovat si, co skutečně je. O to se tedy budeme snažit při všech hovorech. Budu vám ukazovat, co je, ale už to nebudu dál rozvádět podle svých představ – a ani vy byste si z toho neměli nic překládat nebo vykládat, jak jste zvyklí nebo jak jste byli vychováni. Není snad možné uvědomovat si všechno tak, jak to je? Vyjdeme-li odtud, pak jistě bude možné dojít k nějakému porozumění.
– 18 –
ÚVOD
Jakmile se dostaneme k tomu, co je, když to uznáme a když si to uvědomíme, bude naše usilování u konce. Jestliže například poznám, že lžu, a přijmu tuto skutečnost jako fakt, pak tím tento zápas končí. Počátek moudrosti, počátek porozumění, které uvolňuje a zbavuje vás času, znamená přiznat to, co člověk je, a uvědomovat si to. Zavádění času do tohoto procesu – nikoli času ve smyslu chronologickém, nýbrž času jakožto prostředku, média, jakožto psychického procesu čili procesu mysli – je destruktivní a přináší zmatek. Dosáhnout poznání toho, co je, tedy lze, když si uvědomujeme, aniž bychom něco zavrhovali či odůvodňovali, aniž bychom pojmenovávali, identifikovali. Poznáme-li, že jsme v určité situaci, v určitém stavu, už to samo do jisté míry osvobozuje. Ten, kdo si neuvědomuje svou situaci, kdo si neuvědomuje svůj zápas, se snaží být něco jiného, než co je, a to vytváří návyk. A tak mějme stále na paměti, že chceme zkoumat to, co je, že chceme pozorovat a přesně si uvědomovat to co teď skutečně je, aniž bychom něco zkreslovali, aniž bychom přidávali nějaké interpretace. Uvědomovat si to, co je, a sledovat to, vyžaduje neobyčejně pronikavou mysl a mimořádně otevřené, přístupné srdce, neboť to, co je, se neustále pohybuje a prochází neustálou proměnou, a pokud je mysl připoutaná k nějakému přesvědčení, k vědomostem, přestává sledovat, přestává usilovat, přestává pozorovat ten rychlý pohyb toho, co je. To, co je, samozřejmě není nehybné, ale mění se v neustálém pohybu, jak sami uvidíte, budete-li to sledovat velmi bedlivě. K takovému sledování jistě potřebujete velice bystrou mysl a otevřené srdce, ale to je v rozporu s myslí, která je statická, je-li chycena v nějakém přesvědčení, v předsudku, v nějakém ztotožňování. Vyschlá mysl a vyschlé srdce nemůže snadno a bystře sledovat to, co je. Myslím, že i bez dlouhých řečí a zbytečných slov dobře víme, že u jednotlivců i v kolektivech vládne chaos, zmatek a bída. Není
– 19 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
to jenom v Indii, ale všude po světě, v Číně, v Americe, v Anglii, v Německu. Po celém světě vládne zmatek a narůstá smutek. Netýká se to čistě jen jednoho národa; zmatek nevládne konkrétně tady a teď, nýbrž po celém světě. Na světě je velmi intenzivní utrpení a nepostihuje pouze jednotlivé lidi, nýbrž celá společenství. Vládne světová katastrofa a bylo by absurdní snažit se ji omezovat jen na určitou zeměpisnou oblast, na nějak vybarvenou část mapy. To by znamenalo, že jsme nepochopili plný význam tohoto světově rozšířeného i individuálního utrpení. A jestliže si tento zmatek uvědomujeme, jak na něj dnes odpovíme? Jak vůbec máme reagovat? Všude je utrpení, politické, společenské, náboženské, celá naše psychická bytost je zmatená. Naši političtí a náboženští představitelé nás nechali na holičkách. Všechny ty knihy ztratily smysl. Uchýlíte se třeba k Bhagavadgítě nebo k Bibli nebo třeba k nejnovější studii o politice či psychologii a zjistíte, že ty knihy ztratily váhu, že ztratily rozměr pravdy. Staly se pouhými slovy. I vy, kdo tato slova jenom opakujete, jste sami také zmateni a nejistí. Pouhopouhé opakování slov nic nesděluje. Proto ztratila slova i knihy hodnotu. Je to tak, že citujete-li Bibli nebo Marxe nebo Bhagavadgítu, a přitom jste sami nejistí a zmatení, pak se z toho opakování slov stává lež, protože to, co je napsáno, se mění v pouhou propagandu – a propaganda není pravda. Takže pokud něco pouze opakujete, přestali jste rozumět stavu svého vlastního bytí a svůj zmatek jenom zakrýváte slovy nějaké autority. Ale my se tu teď přece snažíme tomuto zmatku porozumět, a ne ho zakrývat citacemi. Jak na to odpovíte? Jak budete reagovat na ten nesmírný chaos, na ten zmatek, na tuto nejistotu bytí? Uvědomujte si to, když o tom mluvím, nesledujte však moje slova, nýbrž svou vlastní činnou mysl. Většina z nás si uvykla být pouze divákem a dění se neúčastnit. Čteme knihy, ale nikdy knihu nenapíšeme. Být divákem se stalo naší tradicí, naším národním a univerzálním návykem. Díváme se
– 20 –
ÚVOD
na fotbal, díváme se na veřejná vystoupení politiků nebo řečníků. Stojíme stranou jako outsideři, přihlížíme a ztrácíme svou tvůrčí schopnost. Proto potřebujeme vstřebávat a podílet se. Pokud však budete jenom přihlížet, pokud se zúčastníte pouze jako diváci, smysl tohoto hovoru vám unikne, protože tohle není přednáška, kterou byste měli poslouchat jen tak ze zvyku. Já vám nehodlám předávat informace, které byste si mohli najít třeba v encyklopedii. My se tu teď budeme snažit navzájem sledovat své myšlenky, kam až to půjde, jak hluboko to dokážeme, a budeme sledovat i odezvu svých vlastních pocitů. Takže prosím zjistěte, jaká je vaše odezva na tuto věc, jak na toto utrpení reagujete vy. Neptejte se, co říkali jiní, nýbrž sledujte, jak reagujete vy sami. Jestliže máte z tohoto utrpení, z toho zmatku prospěch – prospěch společenský, politický či psychický –, pak reagujete lhostejně. Potom vám nevadí, že ten chaos trvá dál. Jistě, čím více trápení je ve světě, čím více zmatku, tím více člověk hledá bezpečí. Ještě jste si toho nevšimli? Nevšimli jste si, že když na světě převládne chaos a rozrušení, psychické nebo jakékoli jiné, uzavřete se do nějaké oázy bezpečí – do bezpečí svého bankovního konta, do bezpečí své ideologie, obracíte se k modlitbám nebo jdete do chrámu? Tohle všechno však ve skutečnosti znamená, že unikáme od toho, co se ve světě děje. Neustále vznikají všelijaké další sekty, jako houby po dešti se objevují nové „ismy“. Neboť čím větší vládne zmatek, tím více hledáte nějakého vůdce, někoho, kdo by vás z toho nepořádku vyvedl. Obracíte se tedy k náboženským knihám nebo k některému z nejnovějších učitelů, nebo jednáte a reagujete podle některé ze soustav, která ten problém údajně vyřeší, buď podle učení levice, nebo podle pravice. Přesně tohle se děje. Sotva si uvědomíme zmatek neboli to, co je, okamžitě se začneme snažit z něho uniknout. Sekty, které nabízejí způsoby, jak se má trápení vyřešit, tedy nějaké ekonomické, společenské nebo nábo-
– 21 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
ženské systémy, jsou vůbec ty nejhorší, protože staví svůj systém nad člověka. A pak už je jedno, jestli jde o řešení náboženské nebo zda se onen návod přiklání spíš k levici, nebo k pravici. Důležitý se stává systém, ta filosofická soustava, idea, a nikoli člověk. Kvůli ideji, kvůli ideologii jste pak ochotni obětovat celé lidstvo. A přesně tohle se teď na světě děje. Tohle není jen moje interpretace. Budete-li to sledovat, zjistíte, že se to skutečně děje. Že se zřízení, zavedený systém, stává důležitější. A když nabývá na důležitosti systém, pak lidé, tedy vy i já, význam ztrácíme. Autoritu potom získávají ti, kdo ovládají systém – ať už se jedná o zřízení náboženské nebo společenské, o dogma pravice nebo levice –, získávají moc a potom obětují vás, jednotlivé lidi. Tohle přesně se právě teď děje. Co je vlastně příčinou takového zmatku, takové bídy? Odkud se vzala bída, to utrpení kolem nás, jež máme i v sobě? Odkud se bere strach z války, ty obavy, že vypukne třetí válka světová? Jakou to má všechno příčinu? Tento stav jistě nasvědčuje tomu, že se všechny morální a duchovní hodnoty zhroutily, že hodnoty, jež se uctívají, jsou hodnoty smyslové a smyslné. Jsou to hodnoty věcí vytvořených rukama či myšlením. Ale co bude, až nám už nezbydou hodnoty jiné než věci smyslové, pouhé produkty našeho myšlení, našich rukou či výrobky strojů? Čím větší význam přikládáme smyslové hodnotě věcí, tím větší zmatky, že? Ani tohle není nějaká moje teorie. Na to ani nemusíte citovat z knih, abyste poznali, že vaše hodnoty, vaše bohatství, vaše ekonomická a společenská existence se zakládá na věcech, které jsou vyrobeny rukama či myslí. Takže žijeme a fungujeme prosyceni smyslovými hodnotami. Naše bytí je jimi prosyceno. To však znamená, že se věci, tedy produkty mysli, rukou a strojů, stávají důležitými. A když věci nabývají na důležitosti, na významu získává především víra – a přesně tohle se teď ve světě děje, nebo ne? Přikládáme tedy stále větší význam hodnotám smyslů – a to způsobuje zmatek. Jsme-li zmateni, snažíme se z toho chaosu nej-
– 22 –
ÚVOD
různějšími formami uniknout – formami náboženskými, ekonomickými nebo společenskými. Formou útěku je také ctižádost, moc nebo hledání skutečnosti. Ale to, co je skutečné, je přece blízko, to vůbec nemusíte hledat. Člověk, který hledá pravdu, ji nikdy nenajde. Pravda je totiž v tom, co je, a v tom je i její krása. Ale v okamžiku, kdy si o ní začnete vytvářet představy, jakmile ji začnete hledat, začínáte usilovat, začínáte zápasit. Jenže ten, kdo zápasí a bojuje, nemůže mít porozumění. Proto musíme být v klidu, musíme pozorovat, musíme být odevzdaní a bdělí. Vidíme, že náš život, naše jednání je pořád v oblasti destrukce, ničení, v oblasti zármutku. Zmatek a chaos nás vždycky dožene jako vlna. Zmatek, který vládne bytí, ani na chvíli neustává. Zdá se, že ať děláme, co děláme, všechno vede k chaosu, všechno vede k trápení a neštěstí. Podívejte se na svůj život a uvidíte, že náš život pořád nějak hraničí s trápením. Naše práce, společenské aktivity, naše politika, všechna ta různá seskupení národů, která mají zastavit válku, vedou jen k dalším válkám. Životu jde v patách zkáza a ničení, vše, co děláme, vede ke smrti. A tohle se skutečně děje. Je možné tuhle bídu nějak zastavit, a to okamžitě, a nenechat se dál neustále zmítat vlnami zmatku a trápení? Vždyť přece přišli velcí učitelé, jako byl Buddha nebo Kristus, přijali víru a dost možná se sami ze zmatku a trápení osvobodili. Ale nikdy utrpení nezabránili, nikdy nezastavili chaos. Zmatek i bída trvají dál. Možná máte pocit, že jste se k těmto velkým učitelům připojili, protože jste raději opustili tento svět a stáhli se do ústraní takzvaného náboženského života, neboť jste viděli ten chaos ve společnosti. Ale na světě dál trvá bída a zkáza, i to nekonečné a věčné trápení bohatých i chudých. A tak se ptáme, vy i já, jestli je možné z tohoto utrpení okamžitě vystoupit. Pokud odmítnete se na tom trápení podílet, ale žijete v tomto světě, pak pomáháte i druhým z chaosu vykročit, a to ne někdy v budoucnosti nebo zítra, nýbrž teď hned. Tohle je tedy
– 23 –
JIDDU KRISHNAMURTI: SVOBODA NA POČÁTKU I NA KONCI
naše téma. Možná se zase chystá válka, ještě ničivější a ještě odpornější. Sotva jí dokážeme zabránit, protože tyto problémy jsou příliš propojené a příliš mocné. Ale prohlédnout ten zmatek a bídu naráz a okamžitě, to přece můžeme, vy i já. Musíme je vnímat. A pak se dostaneme do takové polohy, že budeme schopni stejné pochopení pravdy probudit i u druhého. Dokážeme se osvobodit okamžitě? To je ten jediný způsob, jak se z této bídy dostat. Vnímání se může odehrávat pouze v přítomnosti. A tak pokud řeknete: „Udělám to až zítra,“ jen se dál budete zmítat ve zmatku. Je možné dosáhnout toho, že v jediném okamžiku sami nahlédnete pravdu, a tím zmatek ukončíte? Já říkám, že ano, a dokonce je to jediný možný způsob řešení. Říkám, že toho dosáhnout lze. Že toho dosáhnout musíme. Ale ne na základě pověr nebo víry. Náš úkol tedy je nastolit tuhle neobyčejnou revoluci – což samozřejmě není revoluce, která má za cíl zbavit se kapitalistů a na jejich místo dosadit jinou skupinu lidí! Náš úkol je dosáhnout této úžasné proměny, což je vlastně jediná skutečná revoluce. To, čemu se obvykle říká revoluce, je jenom úprava, a právo pak pokračuje podle představ levice. A levice je zas jen pokračováním pravice v určité modifikované formě. Jestliže se pravice zakládá na smyslových hodnotách, pak levice je pouze pokračováním stejných smyslových hodnot, které se liší pouze mírou nebo projevem. A tak skutečná revoluce může nastat jenom tehdy, když se vy, každý za sebe jako jednotlivec, jako jednotlivý člověk, stanete bdělí ve svém vztahu k druhému člověku. To, co jste vy ve vztahu k druhému, k ženě, k dětem, k šéfovi, k sousedovi, to je totiž společnost. Společnost jako taková jinak neexistuje. Společnost je to, co vy a já vytváříme ve svém vztahu, je to vnější projekce všech našich vnitřních psychických stavů. Takže pokud vy a já nerozumíme sami sobě, nemá pouhopouhé přetvoření vnějšího světa, jenž je de facto projekcí světa vnitřního, vůbec žádný význam. To znamená, že nemůže nastat žádná významná změna, žádná ná-
– 24 –