V divocine

DRSNÝ PŘÍBĚH O LÁSCE A TOUZE ŽÍT

Pro Christophera. A pro Billa – vždycky.

Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh’ uhodnouti.

– DANTE ALIGHIERI, BOŽSKÁ KOMEDIE (přel. O. F. Babler)

Tak jako tichý zpěv cvrčků na podzim je pro nás, tak jsme my pro stromy, jako jsou ony pro skály a hory.

– GARY SNYDER, AXE HANDLES

Ăšnor 1962

Copyright © 2015 by Diane Thomas This translation published by arrangement with Bantam Books, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC Translation © Adéla Bartlová, 2015 Original English title: IN WILDERNESS Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2015 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-788-5

Prolog

Tenhle okamžik si bude pamatovat celý život, tím si je jistá.

Bude si pamatovat sedm mužů, kteří s ní sedí kolem oválného stolu v zasedací místnosti agentury, dokonce i čtyři klienty, které nezná. Bude si pamatovat, jak tam seděli v různě uvolněných pozicích, před sebou na dosah papírový kelímek s kávou v modrém plastovém držátku, zmačkaný nebo znovu poskládaný papírový ubrousek a barevně sladěný papírový talíř s drobečky nebo větším kouskem koláče z kartonové krabice z pekárny. Bude si pamatovat, že většina malých skleněných popelníků rozmístěných na stole už obsahovala aspoň jeden nedopalek a jak se v prořídlé mlze kouře stále vznáší aroma kávy a pečiva.

Bude si také pamatovat, jak její manžel Tim stojí na vzdáleném konci místnosti mezi třemi stojany s logy navrženými pro společnost, kterou klienti zastupují. Bude si pamatovat, jak Tim drží ukazovátko v pravé ruce a míří jím na nejvzdálenější nákres.

Věděla, že na všechny verze loga je pyšný, protože všechny jsou dobré, a on ve výrazech klientů vidí, že to vědí, a je pyšný, protože všechny tři návrhy jsou od ní. Bude si pamatovat, jak ho znervózňuje, že tu pýchu musí před klienty skrývat, a jak se ta nervozita 13

DIANE THOMASOVÁ

projevuje způsobem, který pozná jen ona: špičkou hnědé polobotky šoupe rytmicky sem a tam po chlupatém béžovém koberci a v pauzách popotahuje. „Kterékoli z nich bude vysoce efektivní vizuální oporou silné korporátní kampaně pro rok 1963…“ Jeho slova, určená klientům, ji zaplavovala a uklidňovala.

Bude si pamatovat, že dnes si na sebe poprvé vzala svůj károvaný kostýmek, který si koupila v podzimním výprodeji, a cítila se provinile, protože byl tak extravagantní, a že se jí ten kostýmek líbí ještě víc, než si představovala, cítí se v něm krásná a trochu lituje, že se ho brzo bude muset na pár měsíců vzdát, i když z dobrého důvodu. Bude si také pamatovat, jak si poprvé všimla, že květinové závěsy v místnosti jsou trochu ošoupané, a řekla si, že by o tom měla povědět Timovi; tohle je koneckonců jeho reklamní agentura a říct mu o tom je nejspíš její povinností jako manželky.

Všech těch detailů si všímá podvědomě, vzpomíná si na ně jen proto, že tvoří rámec kolem toho okamžiku, svatyni pro událost, která se právě stala ohniskem veškeré její pozornosti. Tehdy poprvé ucítila, jak se miminko pohnulo.

V tu chvíli se její těhotenství proměnilo z oznámení od gynekologa, kterému prostě věřila, v něco skutečného. Důkaz byl jasný: slabé zatřepotání v břiše jako jediný silnější úder drobných křídel, jako tropická rybka, která sebou mrskla, aby mohla plavat na druhou stranu akvária. Pohyb, kterého byste si nevšimli, jenže tohle zcela očividně nepřišlo přímo od ní.

Prosím, děťátko, udělej to ještě jednou. Prosím. Můj silný malý motýlku, milá rybičko. Pod stolem si položila ruce na břicho, na to břicho, které ani ve čtyřech měsících není skoro vidět a mohla si vzít ten károvaný kostýmek. Ještě jednou, prosím.

Opřela se a jemně se pousmála, což by se dalo vysvětlit jako známka soustředění na poradě, ale ničím takovým nebyla. Ano, zase se pohnulo, jako by s ní ten drobný zárodek souzněl natolik, že dokázal číst její myšlenky. Místnost kolem – všechno, čeho si 14

V DIVOČINĚ

všímala, dokonce i hlasy mužů – ustoupila do pozadí. S tou malou bytostí zůstala sama ve velkém prázdném prostoru. Chce to tak, chce, aby všechno zmizelo a aby zůstala jen ona a rybička, která v ní plave. Aby si mohla poplakat radostí.

Ale je pozdě. Slzy se jí hrnou do očí, ta první už se jí chvěje na spodních řasách. Odvrátila hlavu od přítomných a vstala. „Pánové, omluvte mě prosím na okamžik.“ Rychle odešla ze zasedačky, prošla kancelářemi a kolem výtahů na dámskou toaletu, prázdnou jako obvykle. Tam si sedla do jedné kabinky a slzám dovolila, aby jí volně stékaly přes rozšiřující se úsměv.

Když se vrátila do zasedací místnosti, bylo už po poradě a Tim odjel na prezentaci na druhé straně města. Zůstala, aby uklidila poházené papíry, utřela tabuli, posbírala lahvičky barevných inkoustů roztroušených po její skromné kanceláři. Doma si sotva stihla sundat sako a nalít dvě sklenice Chablis, než Tim vletěl do dveří, ve tváři úzkost. „Kate, jsi v pořádku? Zmeškala jsi závěr porady.“ Kývla a pořád se usmívala; usmívala se celý zbytek dne. „Dítě se pohnulo. Cítila jsem takové zatřepotání. Chtělo se mi plakat štěstím, tak jsem musela odejít.“ „Ach bože, Kate. Moje drahá Kate.“ Přešel k ní přes stále ještě nezařízený obývák, nemotorně ji objal a stál tak a držel ji. Jsme jako ruské matrjošky, napadlo ji. Vzduch a nebe obalují Zemi a krajinu, která obaluje město, v němž prožila celý život, a to město objímá jejich čtvrť plnou košatých dubů a rozkvétajících pampelišek; čtvrť a její stromy a květiny jsou hnízdem jejich domova – starého, nesourodého domu koupeného minulý rok, protože se jim zdálo, že je postavený tak, aby se v něm pěkně rozléhal zvuk dětských hlasů – a v tom domě, v pokoji s laťkovými stěnami, které příští týden přijdou nahodit štukatéři, je ona a Tim. Tim ji svírá v náruči a ona je živým, hřejivým hnízdečkem pro jejich dítě, toho odhodlaného tvorečka, střed všech těch navzájem se obalujících panenek, srdce všeho.

15

DIANE THOMASOVÁ

Dítě se znovu zatřepotalo a ona vzala Timovu širokou ruku, položila si ji na břicho a podívala se na jeho obličej rozmazaný přes clonu slz radosti. A celé její tělo se chvěje z velikosti toho všeho: z toho, že by tady měla být. V tomhle vesmíru. S tím vším.

A ano, bude si pamatovat každý detail. Navždycky.

Zaฤ รกtek zimy 1966

1 Žena

Naučila se, že v reklamě se žije podle tří pravidel: „Méně dehtu, méně nikotinu, stejně skvělá chuť.“ V životě je to stejné: „Do třetice všeho dobrého.“ Šedovlasý gastroenterolog, který před ní sedí za přeplněným mahagonovým stolem, je doktor Třetí názor, její poslední naděje, která měla všechno zachránit.

Ale doktor Třetí názor nic nezachránil, naopak, zradil ji, spolčil se s doktorem číslo jedna a číslo dvě a pravil, že ta bolest a utrpení jsou z toho, že její tělo nedokáže absorbovat potravu. Bez obalu řečeno, je vyhladovělá a co nevidět jí začnou selhávat orgány. Před sebou má maximálně šest měsíců života.

A tak to je: tři zásahy a jdeš z kola ven.

Absorbovat. Hezký výraz. Abstraktnější a uhlazenější než strávit, což by mohlo snadno vést k přílišnému přemýšlení nad skutečnými fyziologickými funkcemi. Přikývla, že chápe význam toho slova, všech jeho slov. Což je pravda, v duchu si je představuje v různých typech písma – Garamondu, Bodoni Boldu, Helvetice –, jako by to byly náhledy tisku poslané jí ke kritice. Umíráte, U. M. Í. R. Á. T. E. Musí použít metaforu, blíž si k tomu netroufá: 19

DIANE THOMASOVÁ

předčasný odchod z neproduktivní porady v nové kanceláři ve výškové budově do prázdné a ostře osvětlené chodby, kde bude sama čekat na výtah, jenž nikdy nepřijede. Není to moc příjemné. „Jak se jmenuje to, co mě zabíjí?“ Jména jsou důležitá. Nějakou dobu byla její specialitou, uměla vymyslet perfektní jednoslovný název pro předměstskou pobočku, sérii koberců nebo průmyslově vyráběnou pomazánku na sendvič. Předtím se specializovala na grafický design – na loga, ilustrace – a provdala se za svého šéfa. Po jménech byla povýšena na kreativní ředitelku. Tenhle doktor, stejně jako ti dva předchozí, jí tvrdí, že nezná jméno nemoci, jež ji zabíjí. Poradil se se všemi kolegy, laboratořemi, vědci a zaříkávači, a nikdo mu nedal odpověď. Umírá na nedostatek informací.

Jestli teď otevře ústa a začne křičet, tak nikdy nepřestane.

Když si to spočítá, měla by to zvládnout přes Vánoce a dožít se roku 1967. Možná uvidí i pučet stromy, ale to už není jisté. Třicet osm není věk na umírání. Ale když je vám devadesát šest, ani devadesát sedm není na umírání. Za uplynulé čtyři roky se naučila nedávat na sobě nic znát, ať šlo o cokoli. Jen třesoucí se ruce teď nedokáže uklidnit. „Rozumím.“ Nerozumí, ale tohle se v takových situacích říká.

Nebo možná ne. Netuší, co se v takových situacích říká, protože nikdy předtím ještě neumírala.

Lékař se zamračí a tiše si odkašle. „Když mi prominete, snažím se všem svým pacientům položit jednu otázku. Je to pro mé osobní poučení, takže jestli nechcete…“ „Ne, to je v pořádku.“ Je to v pořádku. Ten doktor vypadá tak upřímně. Zdá se, že je to laskavý člověk, v tom svém bílém plášti. Vlasy mu nejspíš zešedivěly předčasně, může se ještě těšit na dlouhou kariéru. „Vzpomněla byste si prosím na poslední den, kdy jste se cítila naprosto dobře?“ Odmlčel se. „Nespěchejte. Přemýšlejte, jak dlouho potřebujete.“ 20

V DIVOČINĚ

Potřebovala by tak šest desetiletí, i když teď by se spokojila i s pěti. Nebo čtyřmi. Na zodpovězení té otázky ale mnoho času nepotřebuje. Naposledy se cítila dobře 24. května 1962, v den, který si pamatuje kvůli události tak mimořádně krásné, že ji zaměnila za předzvěst života, který ji ještě čeká.

S břichem už pořádně klenutým seděla na červené stoličce v dětském pokoji, tedy pokoji, který se za dva měsíce stane dětským, a malovala obrázky na světle tyrkysové stěny. Papírový drak se zavřenýma očima poletoval ve větru, králík ve fraku a s monoklem právě vykoukl z králičí nory, stolek v knihovně se mračil pod hromadou knih – Alenka v říši divů, Dobrodružství Toma Sawyera, Malé ženy. Pečlivě vypisovala jejich názvy, když vtom se na klidné ulici strhl nějaký povyk – zaskřípaly brzdy, někdo křičel, zasyčelo to. Odhodila štětec na hadr rozprostřený na zemi – ještě dnes ho vidí ležet v rozstříknuté černé barvě – a utíkala chodbou do své a Timovy ložnice, aby se podívala, co se děje.

Za otevřeným oknem na zatravněném pruhu u chodníku postřikovalo auto technických služeb malé jinany, které měly vějířovité listy rozkousané na filigrán. Okno rámovalo kružbu listů a větví v perleťové mlze protkané duhou. Vzpomíná si, jak si říkala, že si tak krásný pohled ani nezaslouží, protože má v sobě své dítě, což už je dostatečně krásné. Přesto tam s nosem přitisknutým na tuhé kovové síťce vydržela deset, možná patnáct minut, tak vděčná, že se nedokázala pohnout. Malá sbírka drobných duh zůstala na síťce jako kapky útěchy – spolu s mastnotou na závěsech, které – jak ráno řekl Tim – smrděly jako laciný floridský motel a on měl kvůli nim podivné sny.

Když domluvila, lékař se díval někam za ni s tak smutným pohledem, že ji to zmátlo, a nevěděla, jestli mu už řekla, že asi tak den poté začaly ty bolesti hlavy a její energické dítě se přestalo pohybovat. Nemluvila o tom, ale ani to, ani její nezlomné popírání ho nezachránily. Tim se s tím nedokázal vyrovnat.

Dělal, že se to nikdy nestalo, nechal ji, ať truchlí sama. Nejdřív 21

DIANE THOMASOVÁ

se stal stínem a potom se vytratil, asi proklouzl pode dveřmi.

Nechal ji, ať sama spravuje podíl v agentuře, dar z provinilosti, a začal znovu někde daleko. V Milwaukee? V Minneapolisu?

Nevzpomíná si, kde přesně. Někdy tou dobou začala ta nemoc a rozvíjela se, aniž by o ní věděla, jako drb, který se k vám donese až příliš pozdě.

Doktor Třetí názor vzdychl. Opřel se na rozvrzané židli, zadíval se někam doprázdna vlevo od ní. „Před sto, sto dvaceti lety jsme pacientům jako vy, u kterých nebyla naděje na vyléčení, říkali, aby odjeli na západ, přestěhovali se na venkov, udělali si okružní cestu po Evropě. Cokoli. Aby změnili prostředí. Ani dnes neumíme poradit nic lepšího.“ „Uzdravili se? Ti, kteří odjeli?“ Nenáviděla se za ten prosebný, kňouravý tón svého hlasu.

Lékař pokrčí rameny. „Kdo ví? Myslím, že většina jejich lékařů o nich už nikdy neslyšela.“ Napíše jí recept a vytrhne stránku. „Tady máte valium. Budou vám ho doplňovat podle potřeby.“ Zamžourala na papírek, ale jeho písmo nepřečte, jen odhadla, že platí na šest měsíců. „A neváhejte mi zavolat, kdybyste něco potřebovala.“ „Děkuju vám, doktore, to je od vás milé.“ Proč by mu měla volat?

Po jeho odchodu se na sebe podívá do zrcadla vedle dveří.

Matné tmavé vlasy, zapadlé oči, ustaraný výraz úst; károvaný kostýmek na ní teď jen visí. Lituje, že po střední přestala věřit v Boha.

Nemá teď tušení, co se po ní chce, nemá s čím smlouvat, co nabídnout. Jestli něčemu věří, tak jedině Sartrovi: smrt je nicota, ticho pod zachmuřenou oblohou.

Také absence bolesti, dalo by se doufat. Jiná pomoc se nenabízí.

Dotkne se perlových náušnic, které si ráno nasadila, a zlatých hodinek. Chce se jí plakat, ale netroufá si, ze stejného důvodu, 22

V DIVOČINĚ

z jakého nezačala křičet. V tu chvíli jí s jistotou dochází, že zemře, už to není ta mlha, která ji předtím chránila. Od této chvíle je z ní jiný člověk, už si není jistá, co bude dělat.

První věc, kterou udělá, je úplně normální. Jede přímo domů, z lékárničky vezme všechny lékovky s valiem a jejich obsah vysype na noční stolek. Neví ani proč, snad proto, že na tmavém leštěném dřevě vypadají tak pěkně. Postrkuje je ukazováčkem – pětimiligramové žluté tablety doprostřed, dvoumiligramové bílé do kruhu kolem jako okvětní lístky, desetimiligramové modré tak, že vytvoří stonek a jediný list. Valium lékaři vždycky předepisují, když nevědí, co jiného by vám dali. Ona si poslušně chodila pro nové dávky, jako by lahvičky mohly obsahovat čerstvé, ještě neobjevené léčivé kouzlo. Ale z pilulek jí vždycky bylo akorát trochu divně, takže z každé lékovky vzala jen jednu nebo dvě. Hotová květina je docela velká.

Kopretina. Pro šťastný den.

Pomalu, pečlivě si olízne špičku prstu, zvedne bílý okvětní lístek a položí si ho na jazyk jako hostii. „Má mě rád.“ Olízne si prst, zvedne další pilulku. „Nemá mě rád.“ „Má mě rád.“ Ze žlutého prostředku.

Z modrého stonku: „Nemá mě rád.“ „Kdo mě má rád? Bůh?“ Modrá pilulka. „Nemá mě rád.“ Zbytek květiny smete do levé ruky, pilulky zapije ze sklenice na nočním stolku – trochu překvapená, protože člověk na začátku nikdy neví, kam která volba povede – a natáhne se na mosaznou postel, aby mohla zemřít.

Napadne ji, že by se mohla přikrýt, aby ji nestudily nohy, ale usoudí, že je to zbytečné.

23

DIANE THOMASOVÁ

Tu postel měla vždycky ráda, byl to jeden z mála kusů nábytku v domě, který si sama vybrala a zaplatila. Zbytek přinesl Tim, když rekonstruoval agenturu. Bauhaus byl v agenturách ještě nedávno trendy, teď už je zastaralý. Chudák Tim. Z některých věcí kolem něj je jí pořád smutno.

Zvedne hlavu, rozhlédne se po známém pokoji. Jak dlouho tu leží? Neměla by být aspoň ospalá? Jen jí trochu oteklo patro v ústech a malinko ji svědí, jinak se nic nezměnilo. Na ulici si hrají děti, jezdí ve šlapacích autíčkách. Dětské hlásky jsou tak příjemné.

Holčička a chlapec, kteří bydlí o dva domy dál, často je tu vídá.

Její vlastní dítě, kdyby žilo, by bylo asi tak staré jako ten hoch.

Co když její tělo najdou ty děti?

To by bylo hrozné.

Svědění se z úst rozšířilo do krku a začíná se dávit. Utíká do koupelny a barevné valiové flitry vyzvrátí do zářivě bílé toalety.

Vstane, vypláchne si ústa – měla tušit, že pilulky nezaberou, všechno vyzvrací –, jde do kuchyně, dá si ohřát kávu a z verandy si přinese dnešní noviny. Je pátek, noviny jsou zarolované v inzertním plátku. Nalije si kávu, posadí se na stoličku u kuchyňské linky a nepřítomně kouká na řádky drobného tisku. Čte si je, protože je má před očima.

Corvair 1961, vynikající stav, najeto 8 000 mil. Nepotřebuje auto.

Koťátka zdarma, 10 týdnů stará, roztomilá. Telefonní číslo.

Možná by si měla pořídit kotě, roztomilé plyšové kotě, které by odvedlo její myšlenky od umírání.

Nebuď hloupá. Pak by ta chuděra pošla hlady vedle tvé mrtvoly.

Zatřese hlavou, aby se té představy zbavila.

Na prodej: úžasné místo v lese. Rustikální horská chata u národního parku a větší soukromé rezervace. Přístavek, pozemek s loukou, zahradou a jezírkem. Tři hodiny cesty.

Hezčí obrázek než hladové kotě.

24

V DIVOČINĚ

Vzdychne, vypije zbytek kávy, vstane a odnese jinak nepřečtené noviny do pracovny, kde je odhodí na hromadu dalších novin do měděného koše u krbu. Musí jít do práce, než se lidé začnou divit, kde je. Chytří, kreativní lidé, kteří před sebou mají celý život – lidé, kteří kdyby věděli, co ji čeká, by to asi nepochopili.

Během těch dvou týdnů, kdy umírala, jak to teď hodnotí, se stala mistryní v rozdávání práce. To jí jde nejlépe. Přiděluje kousky odpovědnosti – jeden sem, jeden tam –, až jí žádná nezbyde a ona může přes prázdný stůl zírat na stále zavřené dveře své kanceláře a snažit se na nic nemyslet. Na nic jiného nemá energii. Začala se cítit slabší a má co dělat, aby se vydržela tvářit, že se nic neděje.

Ráno chodí do agentury později a odchází brzo odpoledne. Tvrdí, že „pracuje na projektu“. Nikdo se jí neptá, co je to za projekt. Nikdo se jí neptá na nic. Agentura bez ní očividně funguje celkem dobře. Úžasné, jak se někdo dokáže vypracovat tak vysoko, že už je úplně zbytečný.

Doma tráví čas stejně jako v kanceláři, totiž sezením a koukáním před sebe. V noci ji dostatek prášků na spaní a valia díkybohu posílá tam, kam chce jít: do zapomnění. Je konec listopadu, začíná být zima. Teplo foukající z mřížek u podlahy ji letos nějak nedokáže zahřát, ať nastaví termostat jakkoli. Asi to má co dělat s umíráním, další fáze procesu musí nějak začít. V krbu v pracovně si zvykla každý večer rozdělávat oheň. Pak si lehne na pohovku a snaží se číst nebo aspoň předstírá, že se snaží – čtení je přece starý recept na to, jak se v myšlenkách dostat někam jinam. Napínavé knihy. Jediný žánr, kdy příběh odsýpá tak rychle, že má šanci udržet její pozornost. Knihy plné postav, které umírají, často násilně, což ji z určitého zvráceného důvodu uklidňuje.

Dnešní večer je dobrý, dokonce v sobě udržela trochu jídla. Zmačká pár stránek z hromádky novin, aby mohla zatopit v krbu. Dřív kvůli tomu sbírala borové šišky, na dvorku je jich 25

DIANE THOMASOVÁ

vždycky dost. I na předzahrádce – stromy byly ostatně to jediné, co se jim tady s Timem vždycky líbilo. Teď už šišky nesbírá. Je jednodušší používat noviny, dívat se, jak od nich chytají třísky a nakonec polena. Hromádka se snižuje. Stránky, které drží v ruce, jsou týden staré.

Na prodej: úžasné místo v lese. Rustikální horská chata u národního parku…

Papír se kroutí pod zaschlým kolečkem od hrníčku s kávou.

Vzpomíná si, kde se tam ta skvrna vzala a jak si poprvé četla ten inzerát. Přečte si ho znovu. Ta slova a obrázek, který v ní vzbuzují, na ni působí uklidňujícím dojmem. Později ji na chvíli napadne, jak snadno mohla inzerát přehlédnout, a na okamžik se jí zmocní pocit, jako by padala z velké výšky.

To, co udělá následující den v kanceláři – za zavřenými dveřmi, u prázdného stolu –, ji samotnou překvapí: zatelefonuje realitnímu makléři a zeptá se, jestli je chata ještě k mání.

Kupuje ji jako investici, nepotřebuje se na ni jet podívat, tvrdí mu. Protože naléhá, prodej se uskuteční okamžitě, během posledního týdne před Vánoci. Když bude mít štěstí, zbývá jí pět měsíců – nebo nějaká část té doby, kterou vydrží.

Nečekala, že umírání v tak mladém věku bude trapné, nemístné a způsobí to rozpaky. Nebo že to s sebou nese zdánlivou sebestřednost, nedostatek ohledů na ty, kteří tu po ní zůstanou. Jak to má všem těm chytrým a energickým lidem v agentuře, kteří jsou většinou mladší než ona, že ano, říct? Mí naivní přátelé, jde si pro mě smrt, tak jako si jednou přijde i pro vás?

Odkládá to až na leden. Pak přijde schůzka v Pantheon Scientific. Klientova kancelář: vertikální žaluzie, tlustý šedý koberec, nikde ani kapka barvy a všechno voní tísnivou novotou. Z jedné stropní mřížky fouká suché teplo, druhou se sem nese tichá hudba. Mezi ostrými hranami žaluzií na ni svítí tenké šikmé paprsky 26

V DIVOČINĚ

odpoledního slunce. Posune si židli, aby se jim vyhnula. Z jiného úhlu na ni míří další střepy světla. Skici se jí třesou v ruce.

Konečně je to tady. Všechna hrůza, kterou tak dlouho držela pod zámkem v temnotě, se dere na povrch. Teď hned. Sleduje, jak se funkce jejího těla zpomalují jako baletka v utichající hrací skříňce, jak se na ni kácejí stěny a jak se jí podlaha vlní pod nohama. Horko, vzdálená hudba nebo něco jiného jí berou dech.

Za chvíli se pozvrací na klientův nový šedý koberec anebo zapomene své jméno. „Omlouvám se. Je mi nevolno.“ Skici podá nejstaršímu z mladších partnerů, vstane, holeněmi narazí do stolu, vyběhne z místnosti.

Rozhodující podíl v agentuře Katherine prodá tomu nejstaršímu mladému partnerovi, všem řekne, že bere roha do Kalifornie – zní to jako vhodný eufemismus – a že se ozve. Potom, protože má strach, že její chatrná lež neobstojí, se v sobotu vplíží do prázdné budovy pro své věci. Ve skutečnosti stojí jen o tapiserii, kterou si koupila po Timově odchodu – abstraktní chlupaté dílo, které ji, podobně jako krb, nějakou dobu zahřívalo –, ale teď vidí, že je moc velká, než aby si ji vzala s sebou. Stojí před ní a špičkou prstu přejíždí po jasně šarlatové vlně, která se proplétá mezi hedvábnými vlákny barvy pavoučí sítě – potom tapiserii strhne ze zdi a zhroutí se s ní na podlahu. Zaboří obličej do hrubé vlny a dlouho tak sedí. Když konečně vstane, víčka má ulepená a oteklá. Otře si oblečení, uhladí tapiserii a pověsí ji zpátky na zeď. Rozloučila se.

Cestou ven přejíždí prsty po známých jménech na nerezových jmenovkách na dveřích, jež míjí, jménech lidí, které už nikdy neuvidí. Světlo venku se změnilo. Přestalo pršet a neúprosný vítr honí zbytky mraků po ledově modré obloze. Nad zemí, kolem měňavých kaluží s rozvlněnou hladinou, proletí kus novin. Usměje se tomu.

27

DIANE THOMASOVÁ

Dali jí sedm polaroidových fotografií: malá kamenná chatka (foto ze všech čtyř stran), suchý záchod s dřevěnou kůlnou („přístavek“), malá louka lemovaná zasmušilými jehličnany, na níž možná někdy byla zahrada, ještě stále obehnaná rezavým plotem, a hezké jezírko obrostlé orobincem. Několikrát za den ty fotky vytáhne z papírové obálky a jemně se jich dotkne, jako by se dotýkala talismanu. Stejně často si přečte popis ve smlouvě, dívá se na ni, jako by se kouzlem mohla přenést na to místo, které ještě neviděla. Vyrostla v bytě v sedmém patře v centru Atlanty, každé léto trávila u prarodičů v Chicagu a les viděla jen jako tmavé skvrny z okének letadla. Ten pozemek, který si koupila, je nejexotičtějším místem, na které bude mít sílu se vypravit, a to jen jednou.

Když stihne všechno zařídit a dostat se tam v půlce února, bude mít maximálně čtyři měsíce. Když má dobrý den, prolézá knihkupectví, knihovny a železářství vyzbrojena seznamy, specifikacemi, otázkami napsanými na linkovaném papíře. Se zájmem si čte v těch několika málo knihách o jídle v divočině, léčivých bylinách, přežití v lese a koupí si čtyři malé užitečné knížečky.

Každou volbou se její odjezd přibližuje a vypadá reálněji.

Koupí si také spací pytel a prodavače ve vojenském výprodeji, opáleného mladíka, který vypadá, že je zvyklý trávit čas v přírodě, požádá, aby ho vespod vyztužil kůží (jeho návrh) a připevnil na něj postroj, díky kterému si ho bude moct dát na záda i s malým batohem. Pak do něj nacpe ještě nějaké své věci a ponese ho ty tři kilometry od silnice k chatě. Mladík je na svou práci pyšný. Když si pro spacák přijde, pomůže jí strčit ruce do postroje a přivázat si pytel na záda. Ten postup ji uklidňuje. Má pevné, šikovné ruce. Dlouho necítila něčí dotyk, pokud nepočítá vyšetření a lékařské procedury.

Na některé věci ale nesmí myslet. Na ty, které poznala, například něčí dotyk. A na ty, které nepoznala, jako kojit vlastní dítě.

Doma se prochází v postroji se spacím pytlem na zádech, aby si na něj zvykla. Koupí si tucet cihel a postupně zvyšuje zátěž.

Celé dny se připravuje. Večer někdy zapomíná na léky, díky vy28

V DIVOČINĚ

čerpání spí mnohem lépe. Nemá čas na slzy, obavy nebo cokoli jiného než na to, co musí udělat.

Nakonec si koupí zbraň, požádá o tu nejmenší, která ještě dokáže zabít lidskou bytost. Prodavačka v obchodě se zbraněmi, něčí příliš blonďatá babička s příliš silnou vrstvou rtěnky, předpokládá, že ji chce na ochranu. To chce, ale ne tak, jak by si většina lidí myslela. Babička jí doporučí Smith & Wesson se čtyřpalcovou hlavní. Název jí připomíná sobotní odpolední kovbojky. Zbraň ostatně vypadá, jako by patřila spíš do starých černobílých gangsterek.

Polstrovanými dveřmi babička zavede Katherine do kryté střelnice vzadu za obchodem. Katherine si tam vystřelí na černou siluetu muže na rozměrném papíře zavěšeném na drátu asi dvacet metrů od ní. Babička musí Katherine pomoct zmáčknout prst na spoušti, aby to zvládla – důkaz, že drží v rukou předmět, který má moc zabít, ať už schválně, nebo nešťastnou náhodou, lidskou bytost, jako je ona sama. Ani tak se do siluety netrefí, jen tak tak zasáhne papír. Ustřelí kousek z horního pravého rohu a to je všechno.

Stojí tam otřesená a vyděšená. „Miřte trochu níž,“ řekne prodavačka. „Připravená zkusit to znovu?“ Katherine zavrtí hlavou. „Stačí mi vědět, že funguje.“ Koupí si malou velmi těžkou krabičku s náboji, protože žena jí je nechce prodat jednotlivě. Na parkovišti Katherine krabičku otevře, vyndá šest nábojů, protože víc si jich vzhledem k jejich váze nemůže dovolit, a strčí si je do kapsy kabátu. To je jeden pro každou komoru ve zbrani rozumný počet. Pro případ, že by se netrefila. Nebo si to rozmyslela a musela to zkusit znovu. Krabičku se zbytkem nábojů nechá u zadních dveří obchodu, nasedne do auta a odjede.

29