EVE ENSLEROVÁ
V TĚLE SVĚTA
EVE ENSLEROVÁ
V TĚLE SVĚTA MEMOÁRY
Toastovi, Lu a ženám Konga
Jste-li odtržení od vlastního těla, jste zároveň odtržení od těla světa a ten se vám pak zdá jiný než vy, jako by k vám nepatřil, místo toho, abyste v něm viděli živoucí kontinuum, k němuž náležíte. Philip Shepherd, Nové já, nový svět (New Self, New World)
V TĚLE SVĚTA
Copyright © 2013 by Eve Ensler Published by arrangement with Metropolitan Books, a division of Henry Holt and Company, LLC, New York Translation © Kateřina Klabanová, 2014 Original English title: IN THE BODY OF THE WORLD: A Memoir by Eve Ensler Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-639-0
ODTRŽENÁ
MATČINO TĚLO dělá místo tělíčku potomka. Oznamuje, že
jsi tady. Netiskne-li se k tobě, nemáš, kdo by ti to místo dělal. Závidím lidem, kterým se stýská po matce. Nebo se ve vzpomínkách mají kam vracet nebo znají cosi, čemu se říká domov. Ke mně se nikdo netiskl a to chybějící tělo nahradila propast, díra, touha. Ta touha určila můj život. Žila jsem vykázaná z těla. Vypuzená už od dětství, a proto ztracená. Neporodila jsem dítě. Bála jsem se stromů. Vnímala jsem zemi jako nepřítele. Nežila jsem v lesích. Žila jsem v betonu velkoměsta, kde nebylo vidět oblohu ani západ slunce ani hvězdy. Pohybovala jsem se rychlostí motorů a ta byla rychlejší než můj dech. Odcizila jsem se sama sobě a tepu země. Rozvíjela jsem tu cizí totožnost a nosila černou a připadala jsem si nadřazená. Tělo mi bylo přítěží. Považovala jsem ho za něco, co je bohužel třeba spravovat. S jeho potřebami jsem neměla trpělivost. 13
E VE E N S L E R OVÁ
A protože se ke mně nikdo netiskl, zůstávaly pro mě vazby mezi lidmi pouhou abstrakcí. Kvůli tomu se moje tělo cítilo mimo a nedokázalo se dobrat klidu nebo se o něco opřít. Tělo tisknoucí se k tomu vašemu je základem hnízda. Já jsem nevyrůstala doma, ale volným pádem hněvu a násilí, po němž následoval život bez zastavení, život v opouštění a klopýtání. Proto jsem se taky jednu dobu nedokázala nabažit pití a sexu. Prostě jsem potřebovala, aby se mě pořád někdo dotýkal. Ale spíš než o erotiku šlo o vytyčování. Když mě svíráš nebo do mě vstupuješ, když mě přišpendlíš k zemi nebo mě zvedneš, když na mně ležíš a já cítím tvou váhu, jsem. Jsem tady. Roky jsem se snažila najít cestu zpátky k tělu, k zemi. Snad bych mohla říct, že jsem tím byla přímo posedlá. Ačkoliv jsem v zemi i ve vlastním těle nacházela zalíbení, cítila jsem se v nich spíš jako návštěvník než jejich obyvatel. Vyzkoušela jsem nejrůznější trasy návratu. Promiskuitu, anorexii, performanci. Trávila jsem čas u Jadranu a v lesích po horách Vermontu, ale vždycky jsem si tam připadala odcizená, tak jako se mi odcizila matka. S posvátnou bázní jsem se obdivovala její kráse, ale nikdy jsem si k ní nenašla přístup. Její poprsí nebylo součtem prsů, z nichž jsem pila. Když matka v sexy tričku a legínách projížděla naším bohatým městečkem žlutým kabrioletem, všichni se za ní otáčeli. Civěli na ni s otevřenou pusou. Toužili po ní. A tak jsem na ni a na zemi taky civěla s otevřenou pusou a opovrhovala jsem svým tělem, protože k nim nepatřilo. 14
V T Ě L E S VĚ TA
Utíkala jsem z těla, když do něj vpadl otec a zneuctil ho. Žila jsem bez dechu jako nenasytná mašina naprogramovaná na zápas a dosahování. Protože jsem neobývala, nemohla jsem obývat svoje tělo ani zemi, nemohla jsem sdílet ani poznat jejich bolest. Nedokázala jsem intuitivně pochopit jejich vzpurnost nebo odepírání poslušnosti. Někam jsem se hnala. Říkala jsem tomu, že mám moc práce, nevím, co dřív, kolik toho zvládám, co všechno dokážu zrealizovat. A přitom jsem se jen nedovedla zastavit. Zastavit se by znamenalo uvědomit si odloučenost, ztrátu, zřítit se sebevražednou prázdnotou. Jelikož jsem nemohla vycházet z vlastního těla, začala jsem se na ně ptát ostatních, hlavně na vaginy (přikládala jsem jim totiž velkou váhu). Tak vznikly Monology vaginy a moje posedlost mluvit o nich prakticky nepřetržitě. Bavila jsem se o nich před spoustou cizích lidí. A protože jsem o nich nepřestávala mluvit, začaly mi ženy vyprávět příběhy těl. Křižovala jsem zemi v letadlech, vlacích a džípech. Žíznila jsem po příbězích žen, potřebovala jsem zapsat všechno to násilí a utrpení. I tyhle ženy a dívky někdo vypudil z jejich těl, ani jim se přes všechnu snahu nedařilo najít cestu zpátky domů. Navštívila jsem přes šedesát zemí. Poslouchala jsem ženy obtěžované v posteli, bičované v burkách, znetvořené kyselinou v kuchyních, umírající na parkovištích. Byla jsem v Džalálábádu, v Sarajevu, v Alabamě, v Port-au-Prince, Péšávaru, Prištině. Trávila jsem čas v táborech pro běžence, v troskách budov a dvorů, v zatemněných místnostech, kde mi ženy šeptaly svoje 15
E VE E N S L E R OVÁ
příběhy při světle baterky. Ukazovaly mi zápěstí spálená od provazů a znetvořenou tvář, jizvy po nožích a cigaretách. Spousta z nich už nemohla chodit nebo mít pohlavní styk. Spousta z nich mlčela a mizela. Ze spousty z nich to udělalo nezadržitelnou mašinu jako ze mě. A pak jsem se dostala někam jinam. Dostala jsem se za hranice toho, o čem jsem se domnívala, že to znám. Dostala jsem se do Konga a to, co jsem slyšela tam, překonalo všechna předchozí vyprávění. V roce 2007 jsem přistála v Bukavu, v Demokratické republice Kongo. Vyslechla jsem příběhy, kterých se už nezbavím. Vyslechla jsem si, jak na sebe jedna holčička nedokázala přestat čurat, protože se do ní cpali odporní chlapi. Vyslechla jsem si, jak osmdesátiletou ženu vojáci znásilňovali tak, že jí roztáhli nohy za hlavu, až jí je vykloubili a zlámali. Vyslechla jsem si tisíce takových hrůz. A ty hrůzy mi prostoupily všechny buňky a nervy. Přestala jsem spát. Krev těch příběhů se slila v jeden proud. Znásilňování země. Drancování nerostů. Ničení vagin. Už se od sebe nedaly oddělit a nedaly se oddělit ani ode mě. V Kongu zuří válka už téměř třináct let. Zemřelo v ní na osm milionů lidí a počet znásilněných a mučených žen dosahuje statisíců. Je to ekonomická válka o nerostné bohatství, které patří konžskému lidu, ale plení ho celý svět. V Kongu je množství místních i cizích vojenských oddílů ze Rwandy, Burundi a Ugandy. Přepadávají vesnice a vraždí. Znásilňují ženy před očima manželů. Nutí muže a syny ke styku s dcerami a sestrami. Zostuzují a ničí rodiny 16
V T Ě L E S VĚ TA
a zmocňují se vesnic a dolů. A nerostů zůstává v Kongu ještě hodně – cínu, mědi, zlata a coltanu, surovin potřebných k výrobě našich mobilních telefonů, herních konzolí a počítačů. Než jsem se ocitla v Kongu, setkávala jsem se pochopitelně s epidemií násilí na ženách všude po planetě, ale v Kongu jsem se stala svědkem konce těla, konce lidskosti, konce světa. Femicida, systematické znásilňování, mučení a zabíjení žen a dívek se využívá jako vojensko-společenská taktika k získání nerostů. Tisíce a tisíce žen tu násilím donutili opustit těla, těla bez funkce a budoucnosti, zbytečná a překonaná: nenávratně zničená lůna a vaginy. Kongo se svými hrůznými příběhy žen mě stravovalo. Tady se mi začala zjevovat budoucnost – zrůdná vize globální netečnosti, nezájmu a nenasytnosti, které v honbě za nerosty a bohatstvím nejen umožňovaly likvidaci ženského pokolení, ale přímo k ní vedly. Našla jsem tu ale ještě něco. Příběhy nevýslovně brutálního násilí i ženy Konga v sobě skrývaly odhodlání a životní sílu, s jakou jsem se nikdy předtím nesetkala. Chovaly v sobě laskavost a vděčnost, divokost a houževnatost. Ve světě zvěrstev a děsu doutnala dychtivost. Ty ženy po něčem prahly a toužily, měly požadavky a představy. Vysnily si místo, stvořily myšlenku Města radosti. Vymyslely si svou svatyni. Stane se pro ně bezpečným útočištěm, prostorem pro zotavení, čerpání sil a setkávání, místem, kde se osvobodí od bolestí a traumat. Místem, kde by mohly svobodně dávat průchod radosti a uplatňovat svoje schopnosti. Místem, odkud povsta17
E VE E N S L E R OVÁ
nou jako vůdčí osobnosti. Na mně a týmu a výboru hnutí Den V bylo najít zdroje pro zabezpečení jeho výstavby. Při budování jsme chtěli získat pro spolupráci UNICEF a pak, po Dni V, hledat další způsoby podpory. Vlastní výstavba byla svízelná a někomu by se mohlo zdát, že se ji nikdy nepodaří dokončit – bránil nám v tom déšť, nedostatečná rozvodná a dopravní síť, zkorumpovaní majitelé stavebních firem, rostoucí ceny nebo diskutabilní dohled ze strany UNICEF. Město radosti jsme měli otevřít v květnu, ale 17. března 2010 mi našli nádor na děloze. Rakovina mě mrštila oknem odcizenosti přímo do ohniska problémů s tělem. Kongo mě vrhlo do hlubin trápení světa. A ty dva prožitky se prolnuly ve chvíli, kdy jsem se ocitla tváří v tvář nemoci a tomu, co jsem považovala za začátek konce. Rakovina ve mně byla najednou rakovinou všude kolem. Rakovinou krutosti, rakovinou chtivosti, rakovinou uvnitř lidí u řek pod chemičkami, rakovinou v plicích horníků. Rakovinou ze stresu, že jsme nedosáhli toho, čeho bychom dosáhnout mohli, rakovinou hluboko ukrytých traumat. Rakovinou v mase kuřat z klecí a ryb nasáklých ropou. Rakovinou lhostejnosti. Rakovinou obsedantního musím-to-mít-kouřit-vlastnit-formaldehydazbestopesticidoperoxidocigaretomobilokoksofetiše. Tělo pro mě přestalo být abstraktem. Najednou mi do něj někdo řezal a trčely mi z něj hadičky a jehly mi na něm zanechávaly modřiny a krvácelo mi. Proměnila jsem se v krev a výkaly a moč a hnis. 18
V T Ě L E S VĚ TA
Hořela jsem a bylo mi špatně a blouznila jsem a bylo mi slabo. Byla jsem z těla, v těle. Byla jsem tělo. Tělo. Tělo. Tělo. Rakovina, choroba překotně bujících buněk, strhávala zdi mojí odloučenosti a vrazila mě do těla, přesně tak jako mě Kongo vrazilo do těla světa. Rakovina byla zároveň alchymistou, původcem změny. Abyste mi správně rozuměli. Nechci tu rakovinu nijak obhajovat. Jsem si plně vědoma, s jakým se pojí utrpením. A jsem vděčná pokroku v medicíně za to, že jsem ještě naživu. Denně si ráno při probouzení přejíždím rukou po jizvě napříč tělem a nepřestávám žasnout nad tím, že jsem měla k dispozici lékaře a chirurgy, kteří mě nádoru dokázali zbavit. S pokorou a zahanbením přijímám skutečnost, že jsem se narodila v zemi, kde máme tomografy a chemoterapii, a že jsem si je mohla díky pojištění dovolit. Nic z toho není samozřejmostí pro většinu lidí našeho světa. A s vděčností myslím na ženy Konga, jejichž síla, krása a radost uprostřed hrůz mi pomohly povznést se nad sebelítost. Vím, že život mi zachránily i jejich vzpomínky a modlitby. Vždycky si budu vážit toho, že se to všechno stalo v roce 2012, a ne dvacet let před tím. Protože vím, že kdekoliv jinde a kdykoliv jindy v dějinách bych se v padesáti sedmi letech musela rozloučit se životem. Americký onkolog Siddhartha Mukherjee v knize Vládce všech nemocí (The Emperor of All Maladies) říká: „Věda se často popisuje jako interaktivní a kumulativní proces, skládanka sestavovaná dílek po dílku, kde s každým z těch 19
E VE E N S L E R OVÁ
kousků přibývá několik nejasných pixelů mnohem většího obrazu.“ Věda tedy není nepodobná tomografu nebo magnetické rezonanci, které snímají tělo a z jednotlivých snímků sestavují trojrozměrný obraz. Každý snímek je samostatný a odlišný, ale zařízení je nějak dokážou spojit v jeden celek. Tahle knížka je jako tomograf – bude kroužit kolem a snímat – zachycovat skutečnosti, zkušenosti, myšlenky a vzpomínky, všechno, co se týká mého těla. Jinak než v podobě zachycených snímků ten příběh vypovědět nedokážu. Všechny ty řezy, cévky, chemoterapie, léky, vpichy, vývody, sondy a porty se totiž tradičnímu vyprávění vzpírají. Jakmile vám objeví rakovinu, změní se vám běh času. Jednu chvíli se zběsile řítí a najednou se dočista zastaví. Všechno se to událo tak rychle. Sedm měsíců. Dojmy. Výjevy. Záblesky. Snímky.
SNÍMEK
ZAČÁTEK KONCE ANEB JE TO V JÁTRECH
PAN DOKTOR Sean se zarytým výrazem zvedá můj snímek.
Jako by přede mnou mával špatným vysvědčením, špinavým spodním prádlem, mapou Konga s doly v místech potenciálních nádorových ložisek. Drží ho a já čekám, až zvedne i ukazovátko. Plášť už si na to vzal: „Tohle je vaše tělo. Jak vidíte, v děloze, tračníku a konečníku se nám objevila cizí hmota. Tady jsou stíny v různých uzlinách a něco je vidět i v játrech.“ „Něco?“ hlesnu. Co bych asi tak mohla mít v játrech? Lžičku? Žeton z pokeru? Papouška? Co bych asi tak mohla mít v játrech? „Tady ty tečky. Mohly by to být cysty. Na játrech se občas vytvářejí cysty.“ Aha, cysty na játrech. „Ale něco tam každopádně je. Co to je, zjistíme, teprve až se tam dostaneme,“ oznamuje mi. Dostaneme? Ke mně do jater? Vy nebudete vědět, jestli mám nádor v játrech, do21
E VE E N S L E R OVÁ
kud se tam nedostanete? „A co budete dělat, když tam něco objevíte?“ ptám se. „To se ukáže, až to najdeme.“ To je špatná zpráva. Nejhorší zpráva. To je pro mě nejhorší den v životě. Den, kdy se dozvídám, že umřu. Srdce mi tluče jako o závod. V játrech se vyznám. Takže játra. Léčila jsem se ze závislosti na alkoholu. Žila jsem s opakovaně léčeným alkoholikem. Měl jen krůček k cirhóze. O játrech vím svoje. Jakmile se vám poroučí játra, poroučí se všechno. Bez jater se žít nedá. Ale já přece už musím mít játra v pořádku. Přestala jsem pít před téměř čtyřiatřiceti lety. Nekouřím už dvacet let. Jsem vegetariánka a aktivistka. Dávám průchod citům a se sexem jsem vážně nešetřila. Chodím posilovat a snažím se přesunovat pěšky, a mám to v játrech. Panebože, mám to v játrech. Pak se obrním klidem, stejným klidem, k němuž jsem se utíkala, když mě čekal mazec od otce. Jsem klidná. Nepropadám panice. Umřu. Tohle je začátek konce. A konečně si dokážu vyložit tu předtuchu, která mě svazovala už rok. Ne deprese, to ne, depresí jsem netrpěla. Ale spíš zvláštní tušení, jistota, že už nebudu dlouho žít. Věděla jsem to tak jistě, že jsem věčně mluvila o smrti a snažila jsem se s ní nějak smířit. „Jestli nepřežiju tenhle výlet, nevadí,“ říkala jsem si. „Užila jsem si toho dost.“ Říkala jsem to tak často, že se na to syn zeptal cvokaře. Děsilo ho to. Nechtěl, abych umřela, a hlavně nechtěl, abych vedla řeči, jako bych měla co nevidět umřít. Cvokař mu vykládal něco v tom smyslu, že to je trauma a deprese a vyhoření z toho, co dělám ve všech těch místech konfliktů. Ale já vím, jak se věci mají, 22
V T Ě L E S VĚ TA
a celou tu dobu jsem v těle cítila smrt. Nepropadám panice a nehodlám samu sebe litovat. Ani náhodou. Žila jsem výjimečným životem. Žila jsem přesně tak, jak jsem chtěla. Viděla jsem svět. Ze srdce jsem milovala syna, jeho děti a svoje přátele a oni milovali mě. Psala jsem hry a ty pro spoustu lidí něco znamenaly, pomáhala jsem ženám nebo jsem si alespoň myslela, že to dělám. Odcházíme z ordinace a já se slyším, jak klidně říkám: „Zítra letím do Konga. Musím tam zavolat, aby Mama C. věděla, kdy dorazím.“ Toast, můj přítel a pomocník, důvěrník a manažer, se na mě dívá, jako bych se zbláznila. „Cože?“ „Letím do Konga. Mám nádor na játrech. Slyšel jsi, co říkal doktor. Viděl jsi ten snímek. Rakovina jater znamená konec. Musím ještě jednou všechny vidět. Chci mezi ně do Konga. Tam umřu ráda.“ A on na to: „Tak do Konga rozhodně nepoletíš. Ráno tě budou operovat. A to se bez tebe neobejde. Budou tě operovat.“ A já na to: „Prostě letím.“ A on na to: „Neletíš.“ „Letím.“ „Neletíš.“ A mně to připadá, jako bychom křičeli, ale jistá si tím nejsem (za celých osm let jsme na sebe s Toastem nikdy nekřičeli), a taky mi připadá, jako bychom se při tom prali, ale ani to asi nebude pravda. „Letím, letím, letím do Konga. Město radosti mě potřebuje. Slíbila jsem jim to a taky to dodržím.“ „Ale on ti přece neřekl, že to máš v játrech,“ namítá Toast. „Říkal, že tam jsou na snímku vidět tečky.“ „Tečky jsou eufemismus, Toaste. Nemůže říct rovnou nádor. Přece mi natvrdo neřekne: ‚Máte tu na játrech vidět hroudy ra23
E VE E N S L E R OVÁ
koviny.‘ Řekne tečky. Proč si pro to musí vybrat zrovna tak debilní slovo. Člověku je nanic už jen z toho slova tečka. Proč to nemůžou říct tak, jak to je? Proč mi nemůžou říct pravdu. Já potřebuju pravdu.“ A vypotácíme se ven (ale možná jsme se nepotáceli) na chodbu budovy s náloží rakoviny ve městě rakoviny a svezeme se na úpějící židličky a brečíme jako malí.
SNÍMEK
PANÍ DOKTORKA DEB ANEB KONŽSKÁ RAKOVINA
PANÍ DOKTORKU Deborah jsem znala jenom z telefonu. Byla
pro mě hlasem, překvapivě cituplným hlasem lékaře. Nejdřív mě to trošku rozhodilo. Člověk se tak dlouho učí, že má od lékařů očekávat odstup, že se jich nic nedotkne. I oni si museli takovou odtažitost osvojit jako součást povolání. Nemůžou ztrácet hlavu při pohledu na krvácející tělo nebo se nechat zatahovat do vašich neurotických obsesí. Učili jsme se, že bez rozdvojení srdce a hlavy se prostě neobejdou a je to pro naše dobro, že jejich klid je zároveň jakýmsi kouzelným štítem a naší ochranou před nicotou. Teď už vím, že je to přesně naopak. Když jsem s paní doktorkou Deb mluvila poprvé, nechtělo se mi věřit, že je lékařkou na Mayově klinice. Zavolala mi, protože si přečetla můj článek o krutostech a násilí na ženách a dívkách v Kongu, a plakala mi do telefonu. Pro slzy 25
E VE E N S L E R OVÁ
ani nedokázala mluvit. „Řekněte mi, jak jim můžu pomoct,“ vzlykala. „Co pro ně můžu udělat? Jak jim můžeme pomoct?“ Teď bych vám asi měla povědět o Kongu. I když vlastně nevím, odkud začít. Ono se dá vůbec těžko říct, co kde začíná – například rakovina. Bylo to v den, kdy jsem na Právnické fakultě Newyorské univerzity potkala pana doktora Mukwegeho? V den, kdy jsem vešla do místnosti – myslím, že to byla malá učebna – a našla tam na židli toho velikána s nápadně tmavou pletí? Afričana s velkýma a dovednýma rukama chirurga, jehož krásu dotvářely vlídnost, oddanost, starost a zájem, životní elán, úsměv, klid a nestrannost. Díval se do dálky pohledem protkaným krví, plným nočních můr a utrpení. A možná z něj víc než krása vyzařovalo charisma. Ale pokud bych ho měla vystihnout jediným slovem, znělo by dobrota. Když jsem pak večer seděla na stupínku posluchárny a pokoušela se s ním vést rozhovor před pětistovkou lidí, dívala jsem se do tváře člověku, který žil uprostřed těch nejhorších zvěrstev planety, ženskému lékaři, který den co den musel dávat do pořádku zkrvavené, roztrhané, vyvrhnuté pochvy země sužované třinácti lety cizích vpádů, okupací a drancování. Nebo to bylo při mojí první návštěvě Bukavu a mohlo za to setkání s Christinou, Mamou C., vysokou, neuvěřitelnou, nesmírnou bojovnicí, kterou halila nádherná africká pestrobarevnost a která mi z výšky svých podpatků tlumočila a provázela mě během cesty za oběťmi sexuálního násilí, setkání s tak krutě zraňovaným, tak nepoddajným, tak silným a velkým srdcem Mamy C.? Nebo to začalo u přeživších žen, u toho, že klidně několik dní čekaly 26
V T Ě L E S V Ě TA
před pokojem v nemocnici Panzi, aby mi mohly vypovědět svoje příběhy? Třesoucích se žen, plačících žen, žen bez končetin a pohlavních orgánů, žen se stopami mačet v obličeji, na rukou i nohou, žen o berlích, žen s nemluvňaty s barvou kůže toho, kdo je znásilnil, žen páchnoucích močí a výkaly, protože mají píštěle – protržení pochvy a močového měchýře a konečníku – a svou potřebu nedokážou zadržet. Žen, kterým přesto nechybí humor, touha, moudrost a odhodlání, kterým stačilo málo, aby z něj vytěžily hodně. Tančily, když nemohly chodit, zpívaly, když ztratily budoucnost. Pan doktor Mukwege a Mama C., ženy a Kongo, nezapomínejme na Kongo. Bylo to jezerem Kivu s hedvábnou šedomodrou hladinou, sladkým a teplým objetím zdejšího vzduchu, šťavnatou zelení vysokých stromů s neskutečně oranžovými a růžovými květy, rány plnými bláznivě švitořících ptáků. Kongu jsem beznadějně propadla. Paní doktorka Deb mi nabídla, že s kolegy z Mayovy kliniky přijede pomáhat panu doktorovi Mukwegemu do nemocnice Panzi. Já jsem byla aktivistka, která jí to pomůže uskutečnit. Nikdy mě neléčila. Nikdy jsem u ní nehledala lékařskou pomoc pro sebe. Nehledala jsem ji u nikoho. Byla jsem aktivistka. Nepotřebovala jsem pomoc pro sebe. A najednou automaticky vytáčím její číslo. Zvedne to. Tají se mi dech. „Zjistili mi rakovinu,“ šeptám. „Je to něco většího. Prorostla stěnami tračníku. Nevědí, odkud se šíří. Možná z dělohy. Napadlo mě zavolat vám.“ „Přileťte sem,“ odpoví bez váhání. „Přileťte hned.“