Planeta hmyzu by knihykazda

Obsah Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. KAPITOLA: Malá stvoření s chytrým designem . . . . . . . . . . . . . . . 17 2. KAPITOLA: Šestinohý sex. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 3. KAPITOLA: Jíst, nebo být sněden: Hmyz v potravním řetězci . . . . 51 4. KAPITOLA: Hmyz a rostliny: Nikdy nekončící závod. . . . . . . . . . 63 5. KAPITOLA: Pilné mouchy, chutní brouci: Hmyz a naše jídlo . . . 77 6. KAPITOLA: Cyklus života – a smrti: Hmyzí správcové. . . . . . . . . 95 7. KAPITOLA: Od hedvábí k inkoustu: Výrobky z hmyzu . . . . . . . . 117 8. KAPITOLA: Pochopení a objevy, za něž vděčíme hmyzu . . . . . . 129 9. KAPITOLA: Hmyz a my: Budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 K dalšímu čtení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Odborná literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

1. KAPITOLA

Malá stvoření s chytrým designem Z čeho jsou tedy poskládaní tito drobní tvorové, s nimiž sdílíme planetu? Následuje rychlokurz věnovaný stavbě hmyzího těla, v němž také zjistíte, že navzdory své skromné velikosti umí hmyz počítat a dokáže se naučit rozpoznávat nás lidi i sebe navzájem.

Šest nohou, čtyři křídla, dvě tykadla Co přesně je hmyz? Pokud jste na pochybách, není od věci začít počítáním nohou. Většina hmyzu má totiž ke střední části těla připojeno šest nohou. V dalším kroku je třeba zkontrolovat, zda má hmyz křídla. Ta najdeme rovněž na střední části těla. Většina hmyzu má dva páry křídel: přední a zadní. Nepřímo jsme se teď dotkli dalšího zásadního charakteristického znaku hmyzu: jeho tělo se skládá ze tří částí. Hmyz je zástupcem kmene členovců, jejichž tělo se skládá z tělních celků, ačkoli v případě hmyzu došlo k celkem jasnému a zřetelnému vydělení tří základních částí: hlavy, hrudi a zadečku. Staré části jsou na povrchu těla mnoha druhů stále patrné ve formě vrypů a prohlubní, skoro jako by jejich tělo někdo pořezal čímsi ostrým – což vlastně celé této živočišné třídě

PLANETA HMYZU

dalo jméno. Latinské označení Insecta pochází od slovesa insectare, což znamená pořezaný. Přední část těla, hlava, se příliš neliší od naší hlavy: najdeme na ní ústa a nejdůležitější smyslové orgány – oči a tykadla. Hmyz nikdy nemá více než dvě tykadla, ale počet a typ očí se může lišit. A abyste věděli: hmyz nemusí mít oči nutně jen na hlavě. Jeden druh motýla otakárka má oči na penisu! Slouží samci k tomu, aby při páření zaujal správnou polohu. Jeho samička má oči na zadečku – kontroluje jimi, zda klade vajíčka na správné místo. Jestliže hlava je hmyzím smyslovým centrem, pak střední část – hruď – je centrem pohybu. Tuto část těla z většiny zaplňují velké svaly potřebné k pohonu křídel a nohou. Stojí za povšimnutí, že na rozdíl od všech ostatních tvorů, kteří umějí létat nebo plachtit – ptáků, netopýrů, létavých veverek a ryb –, nevznikla křídla hmyzu přeměnou předních končetin nebo nohou. Jejich křídla jsou samostatným pohybovým aparátem doplňujícím nohy. Zadeček, který často bývá největší částí těla, je zodpovědný za rozmnožování a obvykle je v něm uložena také většina hmyzího střevního systému. Odpad ze střev odchází zadem. Obvykle. Drobné larvy žlabatek žijících v larválním stadiu v hálkách (lidově jim říkáme duběnky), které kolem nich rostliny vytvoří, mají dobré vychování. Vědí, že ve vlastním hnízdě se potřeba vykonávat nemá, a vzhledem k tomu, že jsou uvězněné v jednopokojovém bytě bez záchodu, nezbývá jim než to vydržet. Střevo se s vylučovacím otvorem propojí teprve po skončení larválního stadia. (Více o duběnkách v 7. kapitole, str. 123.)

Bezpáteřní život Hmyz patří k bezobratlým živočichům, jinými slovy je to živočich bez páteře, kostry a kostí. Místo toho mají tito živočichové kostru na vnější straně: tvrdý, ale lehký exoskelet chrání jejich měkký vnitřek před nárazy a dalšími vnějšími vlivy. Povrch kryje vrstva vosku chránící před největším postrachem každého hmyzu: vysušením. Navzdory své nepatrné velikosti má hmyz v poměru ke svému nevelkému objemu velkou plochu povrchu – to znamená, že odpařování drahocenných

Malá st voření s chytrým designem

molekul vody pro něj představuje velké riziko. Pokud by tomu hmyz nezabránil, slunce by ho vysušilo jako tresku. Vosková vrstva je pro udržení každé molekuly vlhkosti klíčová. Nohy a křídla jsou ze stejného materiálu jako exoskelet. Nohy jsou silné duté trubice s řadou kloubů umožňující hmyzu běhat, skákat a věnovat se různé další zábavě. Kostra na vnější straně těla má nicméně i několik nevýhod. Jak máte růst a rozšiřovat se, když jste takhle uzavření? Představte si těsto kynoucí ve středověkém brnění: rozpíná se a roste, až nemá kam. Ale hmyz řešení má: pod starým brněním se vytvoří nové, zpočátku měkké. Starý, tuhý pancíř praskne a hmyz jej vysvlékne stejně nenuceně, jako vy odložíte obnošenou košili. V tu chvíli je zásadní, aby se hmyz nafoukl, a to myslím doslova, aby se jeho nové, měkké brnění před ztuhnutím a ztvrdnutím co nejvíce roztáhlo. Jakmile totiž nový exoskelet ztvrdne, je hmyzí růst omezen až do doby, kdy mu další svlékání otevře cestu k novým příležitostem. Jestli vám to připadá únavné, utěším vás, že ke zdlouhavému procesu svlékání dochází (až na výjimky) pouze na počátku hmyzího života.

Čas proměny Hmyz lze rozdělit do dvou skupin: u jedné z nich dochází k postupné proměně larvy v dospělce průběžně s tím, jak se svléká, druhá skupina prochází v procesu vývoje od mladého hmyzu k dospělci náhlou změnou. Tato proměna se nazývá metamorfóza. Vzhled prvních zmíněných, například vážek, sarančat, švábů a ploštic (viz též str. 36), se mění postupně, tak jak rostou. Trochu se v tom podobají nám lidem, až na to, že my k dospívání nepotřebujeme svlékat celou kůži. Dětskému stadiu se v případě tohoto hmyzu říká stadium nymfy. Nymfy rostou, několikrát odhodí svůj exoskelet (kolikrát konkrétně, to závisí na daném druhu, ale často třikrát až osmkrát) a stále více se podobají svým dospělým verzím. Nakonec se nymfa vylíhne naposledy, vyleze z použité larvální „kůže“ vybavená funkčními křídly a pohlavními orgány. Voilà, stal se z ní dospělec!

PLANETA HMYZU

Jiný hmyz prochází dokonalou proměnou – takřka magickou změnou vzhledu z dítěte v dospělého. Pokud bychom chtěli najít příklad takové proměny v našem lidském světě, museli bychom hledat v pohádkách a fantasy – políbené žáby se mění v prince a profesorka Minerva McGonagallová v kočku. U hmyzu však za proměnou nestojí polibky ani kouzla: metamorfózu řídí hormony a představuje přechod od vajíčka k dospělci. Nejprve se z vajíčka vylíhne larva, která se vůbec nepodobá tvoru, v nějž se nakonec změní. Larva často připomíná matný, bledý, podlouhlý sáček s ústy na jednom konci a řitním otvorem na konci druhém (i když existují čestné výjimky, včetně housenek mnoha motýlů). Larva několikrát svlékne kůži, pokaždé se zvětší, ale jinak vypadá prakticky stejně. Kouzlo nastává ve stadiu kukly. V tomto období klidu se hmyz zázračně mění z anonymního „pytlovitého tvora“ v neuvěřitelně komplikovaného, důmyslně zkonstruovaného dospělého jedince. Uvnitř kukly se celý hmyz přestaví jako model z kostek lega, který někdo rozebere a znovu složí a dá mu zcela jiný tvar. Nakonec kukla pukne a vyleze z ní „překrásný motýl“, jak se píše v jedné z mých nejoblíbenějších dětských knih, v knize Tuze hladová housenka od Erica Carleho. Úplná proměna je geniální a bezpochyby nejúspěšnější varianta. Tímto typem proměny prochází většina druhů hmyzu na planetě, 85 procent z nich. Patří sem dominantní skupiny hmyzu, jako jsou brouci, vosy, motýli, mouchy a komáři. Důmyslnost proměny spočívá v tom, že hmyz se může v každém svém stadiu živit zcela odlišnou potravou a využívat jiné prostředí, přičemž v každé fázi svého života má jiný hlavní úkol. Larvy žijící na zemi se soustředí na ukládání energie a mohou to být prosté stroječky na požírání potravy. Ve stadiu kukly se pak veškerá nahromaděná energie přetaví a znovu se investuje do zcela nového organismu: létajícího tvora, který se věnuje rozmnožování. Spojitost mezi larvami a dospělým hmyzem je známá již od dob starého Egypta, lidé však netušili, k čemu dochází. Někteří se domnívali, že larva je zbloudilý plod, který se konečně umoudřil a vrátil se do vajíčka – v podobě kukly – a pak se nadobro narodil. Jiní měli

Malá st voření s chytrým designem

larvu a dospělce za dva zcela odlišné jedince, z nichž jeden zemřel a pak vstal z mrtvých v nové podobě. Teprve v 17. století nizozemský biolog Jan Swammerdam prokázal díky svému novému vynálezu, mikroskopu, že larva a dospělý hmyz jsou po celou dobu jedním a týmž jedincem. Když se kukla rozřízla, bylo totiž díky mikroskopu možné jasně rozeznat části dospělého hmyzu. Swammerdam své dovednosti se skalpelem a mikroskopem rád předváděl publiku a ukazoval, jak dokáže odstranit kokon z velké housenky bource morušového a pod ním odhalit křídla s charakteristickým žilkováním. I přesto se však tato znalost dostala do všeobecného povědomí mnohem, mnohem později. Charles Darwin ve svém deníku poznamenává, že ještě ve 30. letech 19. století byl v Chile jeden německý vědec obviněn z kacířství, protože dokázal přeměňovat housenky v motýly. O přesných detailech procesu metamorfózy se odborníci přou i v současnosti. Naštěstí jsou na tomhle světě ještě stále nějaká tajemství.

Jak se bude jmenovat? Ve snaze udržet v hordách té žoužele pořádek, jsme si je my lidé rozdělili do skupin podle toho, jak blízce jsou spříznění. Jedná se o důmyslný systém začínající říšemi, které se dále rozdělují do kmenů a tříd dělících se dále do řádů, čeledí a rodů, až se dostaneme ke druhům. Podívejme se například na vosu. Je to druh patřící do živočišné říše, do kmene členovců, třídy hmyzu, řádu blanokřídlých, čeledi sršňovitých, náležejících k rodu vos Vespula a druhu vosa obecná. Všechny druhy nesou dvouslovný latinský název, který se píše kurzívou. První část nám říká, k jakému rodu druh patří, druhá část upřesňuje druh. Tento systém zavedl švédský přírodovědec Carl von Linné v 18. století a díky němu se biologové snáze dohodnou, že se baví o stejném druhu, i když mluví různými jazyky a dělí je hranice. Vosa obecná dostala název Vespula vulgaris. Latinský význam názvu často pochopíme, vulgaris například znamená „běžný“ (odvozuje se od něj i slovo vulgární).

PLANETA HMYZU

Občas latinský název vypovídá něco o tom, jak hmyz vypadá, v případě brouka Stenurella nigra popisuje nigra barvu tohoto zcela černého druhu. Jindy mají názvy svůj původ v mytologii, jako třeba překrásný letní motýl babočka paví oko, Inachis io. Kněžka Íó byla milenkou boha Dia a mimochodem je po ní pojmenován i jeden z měsíců planety Jupiter. Potřebujeme-li pojmenovat statisíce druhů hmyzu, není divu, že se biologové někdy zcela utrhnou ze řetězu a pojmenovávají druhy po svých oblíbených umělcích, jako třeba ováda Scaptia beyonceae (viz str. 46), nebo po postavách ze svých oblíbených filmů, jako vosí druhy Polemistus chewbacca2, P. vaderi a P. yoda. Ve vědeckých názvech se také ukrývají slovní hříčky, které odhalíte teprve tehdy, když jména vyslovíte nahlas. Jen si zkuste s anglickou výslovností říct nahlas názvy druhu brouků Gelae bean3 a Gelae fish4, nebo názvy parazitních vosiček Heerz lukenatcha5 a jejich příbuzných Heerz tooya6. V Norsku žije 23 různých řádů hmyzu (v České republice je to 24 řádů, pozn. překl.). Mezi pět největších patří dvoukřídlí, blanokřídlí, brouci, motýli a polokřídlí. Z dalších řádů jsou to například vážky, šváby, rovnokřídlí (sarančata a cvrčci), chrostíci, pošvatky, jepice, třásněnky, vši a blechy. Do řádu dvoukřídlích patří druhy, které běžně označujeme jako mouchy, ovády, muchničky a tiplice. Své jméno dostaly podle toho, že mají jenom dvě křídla, kdežto jiný hmyz, jak už jsme zmiňovali, má čtyři. U dvoukřídlých se zadní křídla proměnila v jakési hokejkovitě zahnuté výběžky, které napomáhají udržovat rovnováhu při letu. V Norsku máme zhruba 5 300 druhů dvoukřídlých. (V Česku je to 7 400 druhů, pozn. red.)

Jméno odkazuje k postavě Žvejkala z Hvězdných válek, který se v anglickém originále jmenuje Chewbacca. – pozn. překl.

jelly bean = želé bonbony s cukrovou polevou ve tvaru fazolek, pozn. překl.

jellyfish = anglicky medúza, pozn. překl.

He’s looking at you. = Dívá se na tebe. – pozn. překl.

Here’s to you. = Připíjím ti na zdraví. – pozn. překl.

Malá st voření s chytrým designem

V řádu blanokřídlých najdeme známé hmyzí skupiny, jako třeba mravence, včely, čmeláky a sršňovité, řadu sociálních druhů hmyzu žijících v koloniích s mnoha dělnicemi a jednou či více královnami. Řád zahrnuje také množství méně známých druhů širopasého hmyzu a obrovské množství druhů parazitických vos. V Norsku žije 4 100 zástupců řádu blanokřídlých (v Česku 6 400, pozn. red.). Brouci představují celosvětově největší řád, i když řád blanokřídlých jim zdatně konkuruje – jak jej totiž lépe poznáváme, objevují se stále nové a nové druhy. Poznávacím znamením tohoto hmyzu jsou tvrdá přední křídla tvořící jakousi ochrannou skořápku zad. Obecně se od sebe zástupci tohoto řádu velmi liší svým vzhledem i způsobem života, najedeme je ve vodě i na souši. V Norsku najdeme 95 odlišných čeledí hmyzu. Nejpočetnější z nich jsou střevlíkovití, drabčíkovití, vrubounovití, tesaříkovití, nosatcovití a slunéčkovití. Celkově máme v Norsku zhruba 3 600 druhů brouků. (V České republice 6 100, pozn. red.) Motýli mají křídla pokrytá malými šupinkami, které na sobě leží jako tašky na střeše. V Norsku žije více než 2 200 různých druhů motýlů (v Česku 3 400, pozn. red.), mnohé z nich jsou ale malé a ne příliš na očích. Nejznámější jsou druhy denních motýlů – v této kategorii najdeme zhruba sto velkých druhů motýlů aktivních za dne, často jsou krásně barevní a vzorovaní. V běžné řeči se malým nočním motýlům často říká „moli“, velkým nočním motýlům lidé říkají „můry“. Řád polokřídlých většina lidí příliš nezná, přestože se v něm nachází více než 1 200 norských druhů (a přes 2 000 českých, pozn. red.). Řád se dělí do tří hlavních skupin: ploštice, křísi (sem patří například cikády) a mšicosaví. Všichni zástupci tohoto řádu mají bodavě sací ústní ústrojí, které se podobá brčku. Tím sají potravu, často se jedná o mízu, ale někteří z nich jsou dravci nebo sají krev (např. štěnice). Ploštice mohou svým vzhledem připomínat brouky, můžeme je však od brouků odlišit podle trojúhelníkové struktury na zádech. Možná jste viděli elegantní „bruslařky“ klouzající po vodní hladině přehrad, nebo jste při sběru borůvek ucítili nepříjemný zápach, který v ohrožení vypouštějí kněžice a který jim v norštině vynesl označení „borůvkový

PLANETA HMYZU

prd“. Křísi svým vzhledem trochu připomínají žáby a umějí skákat. K mšicosavým patří mimo jiné mšice, které zná mnohý zahradník, a mnohem méně známí červci (mezi něž patří například puklice), jejichž bezkřídlé a často beznohé samice se skrývají na rostlinách pod ochranným štítkem. A jenom aby to zde zaznělo: pavouci nejsou hmyz. Náleží ke stejnému kmeni, kmeni členovců, ale mají svoji vlastní třídu pavoukovců, do které spadají mimo jiné roztoči, štíři a sekáči (kteří si svůj český název vysloužili díky svým nohám, které sebou po odlomení dlouho pohybují – sekají). Ani mnohonožky, stonožky nebo svinky nejsou hmyz. Nejjednodušším poznávacím znamením pro nás může být, že mají příliš mnoho nohou, patří tedy k různým jiným skupinám členovců. Ani roztomiloučcí drobní chvostoskoci nejsou hmyz, přestože šest nohou mají; dalo by se říct, že už ke hmyzu skoro patří. Vzhledem k tomu, že entomologové jsou příznivci všech hemžících se mnohonohých přátel, je občas chvostoskokům a pavoukovcům vstup do diskusí o hmyzu povolen. Je tomu tak i v téhle knize.

Dýchání brčkem Hmyz nemá plíce a nedýchá ústy jako my. Místo toho dýchá skrze otvory umístěné po stranách svého těla. Otvory podobné brčkům vedou z povrchu hmyzu do jeho nitra a cestou se větví. Tato brčka se naplní kyslíkem, který jimi prochází do tělních buněk. Hmyz tedy k dopravě kyslíku do různých zákoutí svého těla nemusí používat vlastní krev. Stále však určitý druh krve – známý jako hemolymfa – potřebuje k přenášení výživy a hormonů do buněk a k jejich očišťování od odpadních látek. Protože hmyzí krev nepřenáší kyslík, není potřeba žádná železitá červená látka, která naši savčí krev barví do červena. Hmyzí krev je proto méně barevná, žlutá nebo zelená. Proto je čelní sklo vašeho auta za horkého, klidného letního odpoledne pokryto žlutozelenými cákanci a nevypadá jako scéna ze špatného kriminálního románu. Hmyz dokonce nemá ani žíly a tepny: místo toho se krev hmyzu volně rozlévá mezi tělesnými orgány, do nohou a do křídel. Aby byl

5. KAPITOLA

Pilné mouchy, chutní brouci: Hmyz a naše jídlo

Takže vy říkáte, že nemáte rádi hmyz? Pak tedy možná nemáte rádi ani čokoládu, marcipán, jablka nebo jahody, že? Produkce – nebo alespoň množství a kvalita – těchto a bezpočtu dalších potravin je na hmyzu závislá. Hovoříme zde samozřejmě o práci, kterou hmyz odvádí při opylování. Návštěvy hmyzu na květinách přispívají k produkci semen u více než 80 procent planě rostoucích rostlin na světě. Také řada našich plodin je závislá na hmyzu. Přestože většinu svého energetického příjmu získáváme z plodin opylovaných větrem (třeba z rýže, kukuřice a různých dalších zrn), představují plody, bobule a ořechy opylované hmyzem důležitý zdroj energie a zároveň vnášejí do našeho stravování rozmanitost. Víme, že druhová rozmanitost volně žijícího opylujícího hmyzu je důležitá: studie provedená na 40 různých plodinách na celé planetě ukázala, že návštěvy volně žijícího hmyzu zvýšily výnosy plodin nezávisle na způsobu zemědělství. A také pěstujeme stále větší množství plodin, které vyžadují opylování – podle Mezivládního panelu OSN pro biodiverzitu

PLANETA HMYZU

a ekosystémové služby (IPBES) se objem těchto plodin za posledních 50 let ztrojnásobil. Klesá ovšem výskyt a druhová rozmanitost volně žijících druhů opylovačů. V Norsku je ohroženo 11 procent druhů hmyzu podílejících se na opylování. (V České republice je ohroženo až 30 procent, pozn. překl.) Díky opylování včelami vzniká vedlejší produkt: med, přírodní sladidlo s dlouhou historií. A pokud byste měli chuť ochutnat pár bílkovin šetrných k životnímu prostředí, proč nejíst hmyz samotný? Je to vydatná strava a běžně se konzumuje ve většině oblastí světa – kromě Západu. V této kapitole se blíže podíváme na roli hmyzu v naší produkci potravin.

Sladkost s nádechem historie Milujeme sladkosti! Průměrná spotřeba cukru na hlavu v Norsku v současnosti dosahuje zhruba 27 kilogramů ročně. (Pro srovnání – průměrný Čech ho spořádá 33–34 kilogramů, pozn. překl.) Nemělo by nás to překvapit, protože chuť na sladké máme hluboce zakořeněnou. Naši opičí předkové se kvůli ovoci kdysi dávno hnali přes celou Afriku. Nejsladší a nejzralejší ovoce obsahovalo nejvíce energie, takže jsme si postupně ve sladkosti vypěstovali zálibu. Tehdy, před vynálezem supermarketů s regály plnými čokoládových tyčinek, v časech sběračů, byla obliba sladkého opodstatněná. Každý z nás, kdo někdy omylem nechal banán v tašce s notebookem, ví, že zralé ovoce má extrémně krátkou trvanlivost. Existuje však ještě jeden zdroj sladkosti, mnohem trvanlivější, který se používá už dlouho: med. V roce 2003 během výstavby druhého nejdelšího ropovodu v Evropě odkryli dělníci v 5 500 let starém hrobě ženy v Gruzii sklenice medu. Co je vlastně med? Včely pijí nektar z květů a ukládají ho do medového váčku – speciálního orgánu mezi jícnem a žaludkem. To zabraňuje mísení nektaru, který se později stane medem, s potravou procházející trávicím systémem včel. Jakmile se nektar dostane do medového váčku, smísí se tam s enzymy. Když se včely vrátí do úlu, vyzvrátí obsah váčku, předají ho jiným včelám, ty si ho uloží do svých váčků, odnesou dále do úlu a tam ho předají jiným včelám. Nakonec

Pilné mouchy, chutní brouci: Hmyz a naše jídlo

včely med zavíčkují do voskových buněk, kam si ho ukládají na pozdější použití nebo dokud ho nesklidíme my.

Halucinogenní med V Pavoučí jeskyni (Cuevas de la Araña) ve španělské Valencii zachycují 8 000 let staré jeskynní malby sběr medu divokých včel. Zobrazují muže visící na laně nebo na liáně obklopené rojícími se včelami. V jedné ruce muži drží sběrný koš a druhou mají uvnitř hnízda. Pozůstatky kultur závislých na včelách a medu – ať již kulturně, či ekonomicky – stále ještě najdeme v Asii. Sběrači medu v podhůří Himálaje sklízejí dvakrát ročně med himálajské včely obrovské (Apis dorsata laboriosa), největší včely na světě. Je to riskantní podnik, při kterém musí muži za pomoci žebříků a lan šplhat po příkrých srázech obklopeni bzučícím rojem. Tlak ze strany turistů, kteří chtějí být svědky této podívané, způsobuje příliš časté drancování včelstev. Včely nepříznivě ovlivňuje také eroze a úbytek přirozené divoké krajiny. Celé situaci příliš nenapomohlo, když novináři zjistili, že jeden druh medu sbíraný v nepálských horách má halucinogenní účinky. Může za to jedovatý nektar, který včely sbírají na rododendronech, kyhankách sivolistých a dalších spřízněných vřesovitých rostlinách. Takový med může obsahovat jed zvaný grayanotoxin, který snižuje krevní tlak a způsobuje závratě a nevolnost. Může také vyvolávat halucinace. „Med šílenství“ je ovšem jev známý dokonce i v našich končinách. Starověké zprávy hovoří o katastrofálním vojenském tažení kolem roku 400 př. n. l., během něhož si tisíce řeckých vojáků ustupujících přes dnešní Turecko chtěly osladit život trochou divokého medu. Jejich tábor brzy připomínal bitevní pole, přestože po nepřátelích v něm nebylo ani stopy. Podle starořeckého vojenského velitele a spisovatele Xenofónta vojáci řádili jako opilci a nevěděli, co dělají. Postihl je průjem a zvracení, ale po několika dnech už byli muži natolik v pořádku, aby mohli pokračovat v pochodu k domovu. Jiné starověké zdroje popisují použití halucinogenního medu jako válečné zbraně. Pár voskových plástů plných rododendronového medu

PLANETA HMYZU

se jen tak náhodně ocitne v místech, kudy táhne nepřítel. Kdo by takové sladké pozvánce odolal, že? Omámené vojáky je pak snadné sprovodit ze světa. Tento druh medu se stále vyrábí v některých částech Turecka, kde se mu říká deli bal. Ale nemusíte se bát, že byste se při konzumaci tohoto „šíleného medu“ otrávili. Koncentrace v moderním, komerčně vyráběném medu je zřídkakdy tak vysoká, že by měla nějaké neblahé účinky. Naštěstí. Dobře známé jsou také antibakteriální vlastnosti medu. Historicky se používal na rány a říká se, že když Alexandr Veliký v pouhých 33 letech v Babylonu zemřel, ponořili ho do medem naplněné kádě, aby jeho tělo uchovali po dobu dvou let, než bude převezeno na místo posledního odpočinku v Alexandrii. Pravdu se asi už nikdy nedozvíme.

Sladká spolupráce Teď ale k jednomu příběhu, který je zcela jistě pravdivý, i když zní dost neuvěřitelně. Je to příběh o ptáku zvaném medozvěstka křiklavá (s výstižným latinským názvem Indicator indicator). Tento africký druh nám pomáhá najít med. Medozvěstka si ráda pochutná na medu i na vosku, nepohrdne ani shlukem včelích larev. Je proslulá svým jedinečným chováním – jak už její název napovídá, může ostatním zvířatům a lidem napovědět, kde hledat med. Na oplátku počítá s tím, že jakmile někdo větší a silnější rozbije nalezené hnízdo, odevzdá jí podíl na kořisti. Jakmile se přiblíží člověk, většina ptáků uletí, medozvěstka však ne. Vyhledává lidi, cvrliká a pak kousek popoletí, aby zjistila, jestli ji lidé sledují. Nový výzkum ukázal, že ptáci reagují na určité lidské zvuky. Jaové jsou mozambický kmen, který s medozvěstkami při hledání medu stále spolupracuje. Když vědci v přírodě nahlas přehrávali záznamy speciálního volání používaného lidmi z kmene Jao, zvýšila se pravděpodobnost, že se medozvěstka objeví a začne ukazovat cestu ke včelímu hnízdu. Celková pravděpodobnost nalezení medu vzrostla z 16 na 54 procent. Jedná se o jeden z mála příkladů vzájemné aktivní spolupráce mezi volně žijícími zvířaty a lidmi.

Pilné mouchy, chutní brouci: Hmyz a naše jídlo

O této zvláštní spolupráci víme už od roku 1500, ale někteří antropologové se domnívají, že může sahat až do dob člověka vzpřímeného, Homo erectus. V takovém případě by to bylo 1,8 milionu let spolupráce. To už něco vypovídá o tom, jak vyhledávaný tento produkt hmyzího světa je. A pochutnávají si na něm jak zvířata, tak lidé.

Zázračná mana Hmyz může nabízet i jiné sladkosti. A docela dobře je možná původcem biblické many, tedy pokud o ní neuvažujeme jako o čistě zázračném produktu. Podle Starého zákona zachránila Izraelity během jejich pouti z Egypta do Izraele právě mana. A že to byl panečku pěkný výlet: 40 let dlouhá expedice pustým Sinajským poloostrovem, na kterém se nabízelo jen málo příležitostí, jak se dostat k jídlu. Přesně to se Izraelitům stalo: „Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi. Izraelci jim vyčítali: ‚Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.‘“ Ale Pán, který se již v první knize Mojžíšově postaral o to, aby vybavil svět „všelijakými zeměplazy“, měl řešení: „Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe!‘ Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci uviděli, říkali jeden druhému: ‚Man hú?‘ (To je: „Co je to?“) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: ‚To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.‘ Dům izraelský pojmenoval ten pokrm mana. Byl jako koriandrové semeno, bílý a chutnal jako medový koláč. Izraelci jedli manu 40 let, dokud nepřišli do země, v níž se měli usadit.“ Strava možná trochu jednostranná. Čtyřicet let medových koláčů, to by se cukr začal zajídat i těm nejmlsnějším jazýčkům. Ale na túru se tohle jídlo očividně hodilo, protože Izraelité k cíli dorazili. Najdeme však v této části světa nějaké přírodní jedlé produkty, které by mohly k popisu zázračné many inspirovat?

PLANETA HMYZU

Mezi návrhy se s různou mírou pravděpodobnosti objevuje míza různých květů nebo stromů, například jasanu zimnáře (Fraxinus ornus), různé halucinogenní houby (lysohlávka Psilocybe cubensis), kousky jedlého lišejníku jménem misnička jedlá (Lecanora esculenta), pěna z mořské řasy (Spirulina) přinesená větrem nebo larvy komárů, pulci či jiní vodní živočichové, které přinesla tornáda. Nejpravděpodobnější se jeví hypotéza, že mana mohla být krystalizovaná medovice z hmyzu sajícího mízu, konkrétně z pačervce manového (Trabutina mannipara). Tento malý hmyz patří do čeledi červcovitých a saje mízu ze stromu tamaryšku manonosného (Tama rix mannifera), který se hojně vyskytuje po celém Blízkém východě. Protože míza, kterou vlnatky (a mnoho dalších druhů s bodavě sacím ústním ústrojím, viz str. 73) nasají, obsahuje v poměru k dusíku velké množství cukru, musí se hmyz přebytečného cukru zbavit. Vylučuje tedy sladký sekret zvaný medovice. Velké množství této sladké látky se může na tamaryšcích hromadit a zasychat v krystaly cukru. Lidé v Iráku a dalších arabských zemích tyto kousky cukru dodnes z tamaryšků sbírají a považují je za delikatesu. Pokud biblická mana skutečně vznikla takto, můžeme si představovat, že vítr krystaly ze stromů uvolnil a posypal jimi zem, takže to vypadalo, že krystaly cukru prší z nebes.

Strava maratonců Možná si Izraelité na své dlouhé a namáhavé putování měli přibalit také trochu sršního nektaru. Z larvy sršně asijské se totiž vyrábí látka, která se dnes na trhu prezentuje jako zázračný prostředek ke zvýšení sportovní vytrvalosti a výkonnosti. Dospělé sršně nedokážou zpracovat tuhou stravu. Místo toho přinášejí do hnízda malé kousky masa z ulovené kořisti a krmí jimi své larvy. Larvy mají kousací ústrojí a mohou maso rozkousat a výměnou za tuto potravu larvy natráví jakési želé, kterým se pak dospělci živí. Jakmile lidé pochopili, že obsah tohoto rosolu je pro výdrž dospělé sršně klíčový – a sršeň dokáže nalétat 100 kilometrů denně rychlostí 40 km/h –, netrvalo dlouho a na trh se dostaly komerční produkty