Ulrich Raulff: Poslední století koní

Poslední století koní Historie jednoho odloučení Ulrich R aulff

Ulrich Raulff

POSLEDNÍ STOLETÍ KONÍ Historie jednoho odloučení

Poslední století koní Historie jednoho odloučení

Ulrich R aulff

Vydalo Nakladatelství KAZDA, s. r. o., v roce 2021.

Nové sady 2, 602 00 Brno www.knihykazda.cz info@knihykazda.cz tel.: +420 725 518 237 Původní název: Das letzte Jahrhundert der Pferde od Ulricha Raulffa © Verlag C. H. Beck oHG, München 2016 1. vydání Přeložila: Magdalena Havlová Jazyková redakce: Aleš Kysela Odborná redakce: Andrea Steckerová (vybrané kapitoly) Sazba a obálka: Kristýna Franková Fotografie na obálce: Shutterstock.com / Callipso (kůň), smash338 (pozadí) Tisk a vazba: CPI Moravia Books s.r.o., Brněnská 1024, Pohořelice, Česká republika ISBN: 978-80-7670-043-7 Naše knihy dodávají na trh Euromedia Group, Infinity Zoom, Kosmas, Pavel Dobrovský – BETA a Pemic Books.

Knihy lze zakoupit v knihkupectvích nebo se slevou 20 % přímo u nakladatele na www.knihykazda.cz.

Obsah

PŘEDLOUHÉ SBOHEM

7

KENTAURSKÝ PAKT. ENERGIE

23 Peklo pro koně 27 Nehoda na venkově 51 Jízda na západ 73 Šok 96 Židovská jezdkyně 120 135 Blood and speed 139 Lekce anatomie 160 Znalci a šejdíři 181 Badatelé 203

FANTOM KNIHOVNY. VĚDĚNÍ

230 Napoleon 234 Čtvrtý jezdec 253

ŽIVOUCÍ METAFORA. PATOS

Bič 271 Turín, zimní pohádka 299 321 Zub a čas 324 Zabrat zemi 340 Eliptické zvíře 358 Herodotos 371

ZAPOMENUTÝ AKTÉR. HISTORIE

Poděkování 383 Poznámky 385 Obrazový materiál 435 Jmenný rejstřík 439

Předlouhé sbohem

Kdo se kolem poloviny 20. století narodil na venkově, vyrůstal ve „starém světě“. Ten se jen pramálo lišil od světa, který zde byl před sto lety. Agrární struktury jsou od přírody setrvačné. Venkov pulzuje v pomalejším rytmu. Městské prostředí vypadalo jinak, utvářely ho stroje a ruiny, které zase byly výsledkem mechanického pustošení.

Venkov se ve své zaostalosti ještě téměř celé jedno století zdráhal skočit do technizované moderní doby. Samozřejmě i tady stroje, které byly v polovině 19. století vzácnými experimentálními výjimkami, zaznamenaly početní nárůst. Navíc se i zmenšily, byly praktičtější a obyčejnější, takže nepřipomínaly středověkou obléhací mašinerii ani pradávné ještěry v Jurském parku. Stále častěji je tahaly traktory, které 19. století buď neznalo vůbec, anebo nanejvýš v podobě obřích parních strojů. Traktory poloviny 20. století disponovaly 15 či 20 koňskými silami, měly krátké úderné značky, jako Fendt, Deutz, Lanz či Faun, a až na nepatrné výjimky, jako byl šedivý Lanz, i typický zelený nátěr. Ve zpětném pohledu se nám jeví jako křehké luční kobylky, srovnáme-li je s dnešními mamuty s 200 koňských sil a zvukotěsnou kabinou.

7

Př edl ou h é sboh e m

Když ponecháme stranou tyto průkopníky mechanizace venkova, jejichž trhavé pohyby a hluk se jaksi nehodily do romantického obrazu 19. století, lze říci, že se toho moc nezměnilo. Koně, těžcí belgičtí chladnokrevníci, silní trakénští koně a robustní haflingové, byli nejrozšířenějším a nejužívanějším dopravním a tažným „strojem“ jak na úzkých, v zákrutách se vinoucích silničkách, tak na svazích polí a v lesních roklích. Nad mými vzpomínkami na někdejší zimy se vznáší pára jejich dechu a rozehřátých boků, léto se mi spojuje s vůní hnědé srsti a světlých hřív. Stále ještě cítím svoje zděšení, s nímž jsem přihlížel tomu, jak jim během okovávání zaráželi čtyřhranné hřeby tam, kde jsem tušil jejich chodidla. Tak drastické scény jsem do té doby vídával pouze v kostelech na obrazech zachycujících Kristovo utrpení. A později, kdykoliv jsem o někom slyšel, že je „kovaný“, což znamenalo, že je v něčem dobrý a rozumí své věci, vytanuly mi před očima právě ony hranaté hřeby.

Ve stájích rolníků, kteří ještě žili z výnosů půdy a svoje skromné hospodářství dosud nevyměnili za pracovní místo ve fabrice, zabíraly boxy pro koně sice menší, avšak luxusnější část. Hovězí dobytek, kozy a ovce, telata, prasata a drůbež, všechna ta hospodářská zvířata se víc roztahovala, pronikavěji páchla a dělala větší rámus. Ve stáji představovala krátce řečeno plebs; koně oproti tomu byli vzácní, drahocenní a voňaví, způsobněji jedli a spektakulárněji trpěli, obzvlášť jejich koliky byly obávané. Jako živé sochy postávali ve svých kójích, pokyvovali svými nádhernými hlavami a svýma ušima signalizovali nedůvěru či podezření. Koně měli svůj vlastní kampus, kam kráva nezabloudila, o prasatech či husách ani nemluvě. Žádného sedláka by nenapadlo ohradit koňské pastviny ostnatým drátem, za nímž se nezřídka ocitaly krávy, a především ovce. V případě koní stačilo trochu dřeva nebo lehký elektrický plot. Aristokrati se nezavírají, těm se připomíná jejich čestné slovo, že nevyužijí možnosti prchnout.

Vidím nás, svého dědečka a sebe, jak jednoho dne v polovině padesátých let stojíme na výšině, z níž se dala přehlédnout naše usedlost, a dokonce i kus vzdáleného listnatého lesa, jímž se vinula cesta 8

Př edl ou h é sboh e m

Krátký pozdrav k dlouhé dohře: cesty se rozcházejí…

Konkurence koňských sil: dieselový oř má 12 HP, ovesný motor jen dvě, ty však lépe voní.

9

Př edl ou h é sboh e m

vzhůru na návrší. Ticho venkovské samoty už chvíli narušovalo cosi podobného hrbatému mravenci, který se pomalu a hlučně s námahou plazil nahoru do kopce. Zblízka se z mravence vyklubal starodávný Mercedes Diesel patřící jednomu z mých strýců. Těžký vůz si to šinul s důstojností Olympana. Můj dědeček utrousil opovržlivou poznámku na adresu dieselu, v níž zaznělo slovo mlátička, zatímco s rostoucí skepsí přihlížel tomu, kterak muž za volantem, můj bratranec, sjel z pevné cesty a přes pastviny si to namířil přímo k nám. Už po několika metrech na vlhké trávě ztratil nad vozidlem kontrolu. Vůz prudce vybočil doprava, dostal smyk a zapletl se do elektrického plotu obklopujícího pastvinu pro koně, až se nakonec, obestřen modravým oblakem, zastavil u pařezu. Vězeň elektrického plotu se proměnil v jakousi Faradayovu klec, která prostřednictvím některé z četných železných součástek uštědřovala nešťastnému řidiči jednu ránu za druhou.

Poté co selhaly veškeré pokusy vozu a jeho pána se vlastními silami osvobodit, vstoupil coby záchranář na scénu těžký belgický plnokrevník. Zapřažený za zadní nárazník Mercedesu, vytáhl medvědí silou dobromyslného obra havarovaný automobil zpět na pevnou půdu. Připomínalo to známý obraz Williama Turnera, na němž dýmající parní remorkér táhne hrdou válečnou loď Fighting Temeraire se svinutými plachtami k jejímu poslednímu přístavišti v doku, kde se likvidují vraky. V našem případě osud – ironicky jako už tolikrát – opět obrátil kolo dějin. Byl to kůň, historií penzionovaný bitevní oř, který teď táhl automobil; ještě jednou si starý svět navlékl postroje pro ten nový.

V tomto okamžiku byla záležitost nicméně definitivně rozhodnutá: cesty člověka a koně se s konečnou platností rozešly. Protože člověk po těch svých v budoucnu hodlal jezdit motorovými vozidly, musel je srovnat a vyasfaltovat. Lidé koně do slova a do písmene přejeli. Spadá tak do oné části skutečnosti, kterou Condoleezza Riceová, někdejší americká ministryně zahraničí, označila jako the roadkill of history; to tedy znamená, že kůň patří mezi ty, které chod dějin srazil. Po celá století si lidstvo představovalo osud poraženého jako obraz bojovníka, který se dostal pod kopyta vítězova oře. Na přelomu 19. a 20. století to 10

Př edl ou h é sboh e m

byl kůň, jenž se ocitl pod koly historie a byl jí takříkajíc převálcován.

Během nejdelšího období zaznamenaných lidských dějin kůň člověku pomáhal porazit jeho největšího nepřítele, jiného člověka. Nyní sám ležel na kraji silnice a zíral, jak přes něj vítěz nezadržitelně spěje dál. Šest století střelného prachu nedokázalo koni upřít jeho dědičné místo nejdůležitější bojové zbraně lidstva – sto let mechanizace války stačilo k tomu, aby zastaral. Kůň byl jedním z těch, kdo byli nejnovějšími dějinami poraženi.

Odloučení člověka a koně – síly mechanické a animální – však neproběhlo tak hladce, jak bychom si představovali. Člověk nebyl dnes jezdcem a kočím a nazítří už automobilistou. Tento proces se udál v několika fázích časově zabírajících celkem půldruhého století od počínajícího století devatenáctého, které vidělo různé techniky experimentovat s párou poháněnými vozidly a turbínami, až do poloviny dvacátého století, kdy automobil se spalovacím motorem předstihl jakožto pohonný mechanismus koně i početně. Co nás na první pohled překvapí, je fakt, že po většinu tohoto období „spotřeba“ koní stále narůstala, místo aby se, jak bychom patrně očekávali, snižovala. Teprve na konci řečené fáze, celé roky po skončení druhé světové války, se trend mění, tentokrát ale rapidně. Poslední dekáda doby koně tak nezažívá jenom jeho exodus z lidských dějin, nýbrž dříve ještě jeho apoteózu. Nikdy předtím nebylo lidstvo do té míry odkázáno na koně, jako tehdy, kdy už v Mannheimu a Cannstattu rachotily spalovací motory.

Jestliže navzdory zmíněným 150 letům hovořím o posledním století koně, nečiním tak proto, že bych byl líný myslet nebo z toho důvodu, že to zní efektněji. Konec období koní se totiž principiálně kryje s tím, co jsme si zvykli nazývat dlouhým 19. stoletím: začíná Napoleonem a končí první světovou válkou. Tehdy byly všechny technické systémy od dopravy až po armádu, jimž kůň do té doby skýtal tažnou sílu, vybaveny, respektive postupně vybavovány elektromotory či motory spalovacími. Prakticky se však tato konverze značně protáhla1; obě světové války vyhnaly „spotřebu“ koní ještě jednou krutým způsobem do výše a teprve od poloviny století byl k dispozici dostatek levné tažné 11

Př edl ou h é sboh e m

energie, aby tak mohl počet těchto zvířat v Evropě drasticky klesnout.

Teprve teď bylo odloučení nejen rozhodnuto, nýbrž i dokonáno.

Viděno očima historika, jeví se vzájemné odloučení člověka a koně jako centrální kapitola příběhu o konci světa s převážně agrárním charakterem. Až do poloviny 20. století byl i obraz mechanizovaných a technicky pokročilých civilizací západního světa ještě do značné míry určován rurálními strukturami, zemědělskými vesnicemi, trhy, stády dobytka a žitnými poli. Když se vrátíme v čase ještě o dalších padesát let až na počátek minulého století, vypadá opuštění zdánlivě pastorálního přírodního prostoru ještě dramatičtěji. „Kolem roku 1900,“ píše filozof Michel Serres, „pracovala většina lidí na naší planetě v zemědělství a výrobě potravin; dnes tvoří ve Francii a srovnatelných zemích rolníci taktak jedno procento obyvatelstva. V tom budeme nutně muset rozpoznat jeden z nejhlubších dějinných zlomů od mladší doby kamenné.“2 Do této perspektivy radikální proměny tradičních životních a pracovních poměrů v zemích pokročilé industrializace je třeba zanést právě i rozloučení s koňmi jako jednu z fází odchodu člověka z analogového světa. Jednou z nejděsivějších zkušeností, jíž generace 19. století prošly – Friedrich Nietzsche hovořil o smrti boha –, byla ztráta transcendentní sféry, v jejíž existenci se do té doby pevně věřilo: lidé pocítili, že jim uniká „onen svět“. Podobnou tíseň znají občané 21. století: právě totiž ztrácejí tento pozemský svět.

V tradičně agrární zemi, jako je Francie, kde starořímský význam pojmu kultura, totiž obdělávání půdy, pěstování zemědělských plodin a vína, nikdy neupadl v zapomnění3, je tento zlom samozřejmě pociťován obzvlášť dramaticky. Bohové vína a ovoce se stáhli a spolu s nimi zmizel starý humánní svět. Rozloučení s koňmi se stává dějinnou šifrou pro ztrátu rolnického světa. „Patřím k lidu, jenž vymizel,“ truchlí spisovatel a historik umění Jean Clair. „V době mého narození ještě tvořil téměř šedesát procent obyvatelstva Francie. Dnes to nejsou už ani dvě procenta. Jednoho dne budeme muset uznat, že nejdůležitější událostí 20. století nebyl vzestup proletariátu, nýbrž vymizení 12

Př edl ou h é sboh e m

rolnictva.“4 Zmizeli rolníci a pěstitelé a s rolníky, možná ještě před nimi, odešla zvířata. „Koně byli první, kteří odešli počátkem padesátých let. Stali se nepotřebnými a vytratili se navždycky.“5 Když se na odloučení člověka a koně podíváme prizmatem filozofie dějin, bude se nám jevit jako rozpad jedinečného pracovního společenství: ve společném, i když jednostranně vynuceném snažení vykonaly obě species to, co Hegel nazval dílem dějin. Podivná náhoda, svádějící ke spekulacím, způsobila, že se toto pradávné společenství rozpadlo téměř přesně ve fázi dělicí Hegelovy Přednášky o filozofii světových dějin6 od teorií, jež kolem poloviny 20. století poprvé vyslovují myšlenku „konce dějin“.7 Je to přesně patnáct desetiletí, která se rozpínají mezi koncem doby koní od jeho první předzvěsti v raném 19. století až ke konečnému zpečetění v polovině století dvacátého.

Sahají od Hegela, který v roce 1807 apostrofoval císaře Francouzů jako „duši světa na koni“, až k Arnoldu Gehlenovi, jenž v padesátých a šedesátých letech 20. století rozvinul své učení o posthistorii.

Filozof a antropolog Gehlen rozlišoval tři dějinná období: po velmi dlouhé prehistorické době následovala fáze vlastních agrárně formovaných dějin, kterou poté vystřídala industrializace a nástup posthistorie.8 Jakoby v návaznosti na toto schéma vytyčil historik Reinhart Koselleck, když v roce 2003 poprvé hovořil o době koní, tři velké světové epochy: celá minulost se dělí na dobu před koňmi, dobu koní a dobu po koních.9 S prostotou tohoto chronologického trojpolního systému se historik smířil, protože si od ní sliboval nový pohled na dějiny světa: „S vědomím, že veškeré periodizace (…) závisí na pokládání otázek směřujících k uspořádání perspektivy, hledám kritérium, které by obešlo veškeré hranice mezi staršími, středními a novějšími (…) dějinami.“ 10 Já sám ve svých úvahách o konci věku koní Koselleckova očekávání sdílím. Na rozdíl od něho však upírám svůj zrak na poměrně úzkou zónu přechodu, v níž se tento prazvláštní odchod z dějin odehrává. Příběh odkonění, jak tento proces nazval Isaac Babel11, má svoje vlastní trvání a historickou sílu. Probíhá v podobě celé řady procesů 13

Př edl ou h é sboh e m

transformace a odpoutávání, které se rozprostřely po celém století a v jistém ohledu nejsou dodnes uzavřeny. Dlouhý stín věku koní nespočíval jen na Koselleckově narativu z roku 2003. Pokládá se i na naše vyprávění, obrazy našeho každodenního života a obraty naší řeči.

Soumrak doby koní opravdu zahrnuje nejen poměrně dlouhý časový úsek, nýbrž i spoustu reálií a postřehů z nejrozličnějších oblastí skutečnosti. Žádná jiná historicko-přírodní bytost s výjimkou člověka si tak naléhavě nežádá histoire totale jako kůň.

Dal by se vyprávět bezpočet příběhů, v nichž hraje kůň hlavní roli: příběhy o technice, dopravě a zemědělství, příběhy z válek a měst, příběhy energie. Spolu s těmito „reálnými“ příběhy hmotného světa k nám pronikají jiné historie, které se rovněž domáhají toho, abychom je vyprávěli: příběhy vědění a symbolů, příběhy umění, idejí a pojmů.

Dokonce i nejnovější tendence v historiografii, například sound history, což je příběh akustického reliéfu života minulých světů, by v koni našly vděčné téma. Všechny tyto narativy jsou přesvědčivé, všichni ti koně, o nichž hovoří, kdysi existovali, mohly to být výsledky chovu, výdobytky bádání či umělecké kreace; žádná z těchto bytostí není reálnější ani nemá větší platnost než jiná. Graffiti na zdi, metafora, stín snu – to vše není o nic méně skutečné než bytost z masa a krve; jak z jednoho, tak z druhého žijí dějiny. A nejenom ty „koňské“. Jules Michelet kdysi řekl, že mu v jeho začátcích historie nepřipadala dostatečně hmotná ani patřičně spirituální. To je sázka, již je třeba uzavřít.

Napsat dějiny koně, jež by byly hmotné, smyslové a zároveň duchovní, dnes bychom řekli intelektuální.

1 Na počátku období koně stojí paradox, takřka prapůvodní paradox dějin vůbec. Inteligentní savec člověk se zmocní jiného savce – koně.

Ochočuje jej a šlechtí, spřátelí se s ním, využívá jej pro svoje účely.

14

Př edl ou h é sboh e m

Podivuhodné na celé věci je, že to funguje i tehdy, když jsou cíle člověka v příkrém rozporu s přirozeností jeho čtyřnohého kolegy. Kůň je totiž na rozdíl od člověka prchajícím zvířetem. Pokud nesoutěží se sobě rovnými v erotických záležitostech (příslovečné boje hřebců), válčení ani spory nevyhledává; instinkt velící pronásledovat kořist je tomuto velkému vegetariánovi cizí. Rychlost, jíž se dává na úprk, je tím, co odvrátí hrozbu v podobě masožravých tvorů. Nicméně právě toto je plus, které upoutalo pozornost jiného savce, zájem člověka. Kůň nevstupuje do světla ramp a brzy poté do žhavého centra lidských dějin jako zdroj proteinů, ba ani coby tahoun a nosič. Ve funkci přepravce nákladů vyčkává spolu s volem a oslem na zadním dvorku dějinného procesu, takříkajíc u vchodu pro příjem zboží. Teprve jakožto rychlý běžec se dostává na špičku veškerých historických symbióz dějin a přírody. Pozice, jež navzdory všem dílčím úspěchům velblouda a slona zůstane celých šest tisíc let nenapadnutelná.

Nejdůležitější devízou, která s koněm vejde do dějin, je rychlost; Oswald Spengler to viděl jasně. Téměř po šest tisíciletí se zkušenost značného zrychlení a vysokého tempa spojovala s koněm, v arabském prostředí také s velbloudem. Být rychlý znamenalo jet na koni – to byla historická zkušenost, která pět generací po vynálezu automobilu a čtyři pokolení po prvních startech motorizovaných letů téměř upadla v zapomnění. Kůň byl rychlostní stroj par excellence; jako takový umožňoval vládu v teritoriálním rozsahu, jaký byl do té doby nemyslitelný. Díky koním bylo možné dobývat obrovská území a nejen zřizovat, ale i střežit a udržovat rozlehlá dominia. Spengler to v návaznosti na Nietzscheho nazývá velkou politikou; s koněm tu historicky byla šance provozovat mocenskou a dobyvačnou politiku ve velkém stylu.

Coby garant vysokého tempa se kůň stal válečným nástrojem prvního řádu; jako likvidátor vzdáleností vytvořil potenciál mnohonásobně rozšířených komunikačních prostorů. Jakožto rychlé, člověkem ovladatelné zvíře, jež připouštělo drezuru a selektivní chov, jedním slovem animální vektor, se kůň stal politickým zvířetem a nejdůležitějším společníkem druhu Homo sapiens.

15

Př edl ou h é sboh e m

Tím se navrací původní paradox. Ve své funkci vektoru se civilní jezdecký a tažný kůň nezřídka proměňovali ve vojenské bitevní oře. Až příliš často musí tento mírumilovný požírač trav zapírat svoje instinkty, doprovázet člověka do boje a zašlapávat jeho nepřátele do prachu. Bázlivé, prchající zvíře se muselo stát vtělením hrůzy, před níž se houfně dává na úprk i kořist zvaná člověk. Kdo by také chtěl skončit pod koly, nebo spíše pod kopyty? Živočich, jenž raději utíká, se přetváří ve zbraň fyzické převahy v boji člověka kořisti proti jeho soukmenovcům – to je odvěká dialektika období koně, napjatá tětiva zakládající kentaurský pakt.

V porovnání s touto historickou aliancí byla všechna ostatní spojenectví, která člověk v průběhu svých dějin uzavřel, křehká a efemérní; ani vztahy k jím uctívaným božstvům zdaleka nevykazovaly podobnou míru stability. Tím pozoruhodnější byl její konec: v témže okamžiku, kdy pakt dosáhl své největší pevnosti a virulence, se začal nezadržitelně rozpadat. Téměř bezhlesně a pro současníky nepozorovaně se rozložil na prvočinitele. Velká dramatická figura se zhroutila, šest tisíciletí svazku ve znamení kentaura dospělo ke konci bez bubnů a fanfár. Co se dělo pak, lze sotva nazvat satyrskou fraškou: zatímco jedna ze stran, ta lidská složka aliance, vstupovala do krátkodobých spojenectví se stroji všeho druhu, automobily, létajícími objekty a mobilními počítači, druhá se coby sportovní a terapeutické náčiní, symbol prestiže a stafáž ženské puberty odebrala do historického důchodu.

Jen příležitostně byl koni ještě dopřán výstup v děsivém archaickém oboru, například když se jednalo o vjezd do demonstrujících dělníků nebo vyhánění protestujících z nákupních zón.

Souběžně se svým finálním vzestupem a pádem zažil kůň v 19. století neuvěřitelnou literární a ikonografickou kariéru. Velké romány tohoto posledního století koní jsou, pokud se neodehrávají na širém moři, nýbrž na pevnině, z velké části romány „koňskými“; koně evokující motivy a příběhy o koních jimi prostupují jako šlachy a žíly.

To platí i pro ty nejurbánnější spisovatele oné doby, připomeňme si Stendhala, Balzaca, Flauberta, Tolstého a Stevensona. Všechny velké 16

Př edl ou h é sboh e m

myšlenky 19. stoletím proměněné v hnací síly společnosti: svoboda, lidská velikost, soucítění, ale i spodní proudy dějin, které objevily jeho generace, libido, nevědomí a to, co nás děsí, nějakou dobu jely na koni.

Kůň samozřejmě není nevyzpytatelná sfinga. Nicméně je pro 19. století velikým nositelem idejí a obrazů, pomocníkem při zrodu myšlenek, je jeho logopedem. Když se myšlení vyčerpá a emoce nevědí jak dál, zavolají si lidé 19. století na pomoc koně: je pro ně zvířetem prchavých idejí, soumarem jejich utrpení.

V pozadí příběhu odloučení, který budu na následujících stranách vyprávět, probíhá proces sublimace. V téže míře, jakou se pod tlakem mechanizující se civilizace začíná rozpadat starý solidní svět koní, kočárů a jízdních vojsk, získávají koně imaginární a chimérický charakter: stávají se přízraky moderny a čím víc je oslabuje reálná přítomnost, tím divočeji straší v hlavách lidstva, jež se od nich odvrátilo. Možná je to cena, kterou platíme za „enormní ztrátu naivní dějinné tradice“, jíž želel Hermann Heimpel na sjezdu historiků v Ulmu roku 1956: „S každým koněm mizí stav, který ještě spojuje naši dobu s dobou Karla Velikého.“12 Když končí určitá éra, může se, volně citováno podle Marxe, který zase volně cituje Hegela, historické drama navrátit v podobě komedie.

Tak zažila i doba koní na úsvitu svého konce ještě poslední veseloherní rozkvět. Vděčí za něj rusému koňskému ohonu, který se svůdně pohupoval nahoru a dolů, zatímco za nim zapadly brány dějin. Psal se rok 1957, Max Frisch právě vydal svůj román Homo faber, těžká doba kentaurů pominula, mladistvý čas školou povinných amazonek v kovbojských kalhotách právě nastával a autor tvrdě rýsoval konturu: „Její narudlý koňský ohon houpající se a povlávající nad zády, pod černým pulovrem obě lopatky, rýha na napjatých a štíhlých zádech, pak její boky, mladá stehna v černých kolem lýtek ohrnutých kalhotách, její kotníky.“ Nicméně všechny tyto sekundární znaky, záda, boky, lýtka, kotníky, jsou terciální oproti pohupujícímu se znamení k útoku, v němž se pojí nevinnost s živočišností. Ještě sedm let uběhne, než bude nachystán stroj jako stvořený k jízdě na Západ – Ford Mustang.

17

Př edl ou h é sboh e m

Starý věk zachraňuje nový před potopením: koně vytahují automobil z vln Baltu na pláž.

Dějiny ve zpětném zrcátku (Robert Doisneau, Les Embarras des Petits Champs, Paříž 1968)

18

Př edl ou h é sboh e m

Avšak už se komíhá a láká dějinné znamení, jímž končí stará epocha a začíná nová.

1 Grandiózní výkony, jimiž se kůň skvěl, dokud trval kentaurský pakt, upadají nyní v době „po koních“ rychle v zapomnění. Kůň skutečně není la part maudite dějin, jejich vyobcovanou či zavrženou stránkou, nýbrž představuje pouze jejich zapomenutou část, nicméně část rozsáhlou a komplexní. Pokušení chtít vyprávět historii koní s veškerými jejími aspekty jedním dechem je veliké. Takříkajíc střemhlav se do ní vrhnout a nechat se unášet, plout mezi reáliemi a ideami, romány a remonty, což jsou mladí koně cvičení pro někdejší kavalérii, udidly a úlety osudových vášní. Esteticky to může být lákavé, praktické to není. V zájmu určité systematiky se budu příběhům, které by bylo správnější prezentovat souběžně, věnovat postupně jednomu po druhém. To se odehraje ve čtyřech delších kapitolách.

V první kapitole budu vyprávět reálné příběhy: o městech, ulicích a nehodách, o venkovských doktorech a kavaleristech, o prostorech, cestách a energiích. Ve druhé příběhy vědění: o matricích poznatků sesbíraných k čeledi koňovitých, figurách vytvářených znalci, chovateli, malíři a badateli v průběhu posledních století a dnes zčásti, pokud ne zcela zapomenutých. Ve třetí příběhy metafor a obrazů – reprezentace, v nichž 19. století rozvíjelo své ideje moci, svobody, velikosti, soucítění a teroru. V tomto pořadí se reflektují tři ekonomie, v nichž zvíře hrálo dávnou roli hybatele, velkého měnitele energií, vědění a patosu. Ve čtvrté a poslední kapitole shromažďuji a dále předávám příběhy koní a lidí, které jsem slyšel, četl a zažil. Systematizuji je tak dalece, jak mohu, tím, že sleduji linie zmíněných tří ekonomií, shrnuji, jak koně a jeho dějiny líčili jiní historikové, a podávám vlastní návrhy možných vyprávění.

19

Př edl ou h é sboh e m

Jaký směr bychom měli celému tomuto příběhu dát? Měli bychom jej předvést jako tragédii, nebo jako komedii? Jako vzestup, nebo jako úpadek? S kulturněkritickým akcentem, či cool a strukturálně? Tváří v tvář historii rozchodu by bylo nasnadě rozhodnout se pro estetickou formu loučení. Neznamená to rozloučit se s humánním světem a životem, civilizací blízkou přírodě, rafinovanou kulturou, analogovým světem? Avšak ono adieu dávno proběhlo, příběh je už půl století definitivně ukončen. Nesměřuje tedy snad všechno usilovně k dramatické formě epilogu? Svůdné jsou obě formy a o jejich jevištním účinku není pochyb. Citu dávají mnoho, avšak čím přispívají k poznání? Kdo chce vědět, jak se ten příběh odehrál a zda nám má ještě dnes co říci, nechť se v případě pochybností raději přikloní k otevřenějším, křehčím formám. Více komparatistiky, méně posledních slov.

Příběh o koních beztak není pro poslední slova stvořený. Předmět volá po histoire totale, jak už jsem výše napsal a tím vyjádřil to, co jsem si v dřívějším stadiu svých úvah přichystal. Jak málo jsem toho tehdy věděl o podstatě duchů, které jsem přivolal! Kůň rozproudil celé řeky inkoustu a dal vzniknout oceánu tištěné literatury. Syntéza, již si v této knize odvažuji prezentovat, nikdy nevybředne z labyrintu tisků; archiv zůstává vzdáleným snem. Kůň se nezrodil v Troji, nýbrž v Alexandrii; je to fantom knihovny a kdo si jednou začne s obrazovými a textovými formami, jimiž anektoval, ba až k posedlosti naplnil hlavy umělců, spisovatelů a učenců, bude mít co dělat, aby znovu našel drsný svět stájí, manéží a pastvin.

To ještě není všechno. Epistemické problémy sahají hloub a zpochybňují samu možnost prezentace. Ten, kdo píše o dvou či třech stoletích dějin koně, nutně stane před hustými vrstvami literatury vztahující se k roli koně v různých, vysoce diferencovaných kulturních kontextech. S každým krokem, který učiní, se pohybuje nad propastmi badatelských kontroverzí, které není schopen ani přehlédnout, natož pak popsat. Sto let zkoumání kultury indiánů americkými antropology nelze shrnout na několika stránkách. Nejeden adept startoval jako Franz Boas a skončil jako Karel May. Tento zásadní problém 20

Př edl ou h é sboh e m

bezednosti znají všichni autoři historických syntéz, především globální dějepisci. Spoustou poznámek připojených k textu se sice tak dalece, jak je jen možno, vyloží karty na stůl, nicméně otázky hodnocení se tím spíše obejdou, než zodpovědí; spíše než pozitivní výsledky se ukážou deziderata. A čím žvanivější jsou diskurzy badatelů a speciálních literatur, tím méně přeslechnutelné je na druhé straně mlčení skutečného protagonisty: kůň zůstává němý.

Le cheval n’a pas de patrie, kůň nemá vlast, pravil maršál Ney, avšak nebylo by načase udělit mu domovské právo v našem vyprávění o minulosti? Jsou to téměř dvě desetiletí, co jsem připadl na myšlenku napsat dějiny dlouhého 19. století, v jejichž centru by nestály ty obvyklé podezřelé subjekty od Napoleona a Metternicha až k Bismarckovi, nýbrž právě skrytý hrdina a protagonista tohoto století – kůň. Tehdy jsem ještě snil o tom, že této historické hlavní postavě propůjčím slovo a hlas. Tento sen neztroskotal na obskurnosti tématu a nedostatku dat, nýbrž naopak na přetížené paměti diskurzů. Nepíše se totiž ze stáje, nýbrž z knihovny, a pokud už někdo, jako třeba jistí vnímaví autoři „koňské“ a světové literatury počínaje Théodorem Sidarim, Johnem Millsem (Life of a Racehorse, 1865) a Annou Sewel­ lovou (Black Beauty, 1877) přes Lva Tolstého (Cholstomer. Příběh koně, 1886), Marka Twaina (A Horse’s Tale, 1905) a D. H. Lawrence (St. Mawr, 1925) až po Michaela Morpurga (Válečný kůň, War Horse, 1982), přenechá koni hlavní roli či první osobu singuláru, tak kvůli tomu ještě dávno knihovnu neopustil. Tím nechci říci, že se osobité inteligenci a citovému životu koně nelze přiblížit; několika stručnými zmínkami na konci jsem se takové možnosti pokusil alespoň naznačit. Se svými počátečnímu nadějemi jsem nicméně pohořel. Moje první skutečně „koňská“ kniha bude muset počkat, než se znovu narodím jako kůň. To, co čtenář nyní drží v rukou, není kniha o koních, nýbrž pojednání historika o konci časů, v nichž lidé a koně společně tvořili dějiny. Zapamatujme si: nepsali, nýbrž tvořili, psal totiž pouze jeden z této dvojice a lidský život nestačí k přečtení všeho toho, co byl o tom druhém schopen říci.

21

Př edl ou h é sboh e m

Dlouho jsem si myslel, že bych tuto knihu měl napsat pro historiky.

Jako by mi šlo o to, ukázat kolegům, kterou hlavní postavu dějin celá léta přehlíželi a jakou šanci k poznání tak promarnili. Stále ještě by mě těšilo, kdyby si teď některý z nich moji knihu přečetl a věděl, co si s ní počít. Nakonec jsem ji, abych ocitoval jednu krásnou, neskromnou dedikaci, napsal pro všechny a pro nikoho. I to je ovšem pravda jen částečně. Napsal jsem ji pro svou matku, která koně milovala a rozuměla jim. Jestli by se jí líbila, to už se nedovím. Deset let uplynulo od doby, kdy bych se jí býval mohl naposled zeptat.

22

k entaursk ý pakt energie Zda když zaplatím hřebců šest, jejich síly mé být mohou.

V běhu mne bude mužně nést čtyřiadvacet nohou.

- Goethe, Faust I

Nad 19. stoletím se jako výsostný symbol vzpíná postava kentaura. Žádná jiná figura z bájného inventáře starých Řeků neztělesňuje směřování doby, očarované příslibem vystupňované energie, víc než právě on. Je to doba tvora, jenž je napůl koněm a napůl člověkem, doba bytostí, jimž lidský úděl nestačí. Kentaur je energetikem par excellence, příšerou z mytického zooparku, je to drsný chlapík, který holduje pitkám a rád se popere; kdo ho pozve ke stolu, riskuje víc než jen rozbité nádobí. V žádném jiném mytologickém divochovi netkví hlouběji všudypřítomná možnost násilí. Explozivní zdroj tempa a pudu, v němž se moudrost i lstivá vychytralost člověka spojují se silou a rychlostí koně, vznícená bojovnost s plánovitým směřováním vpřed. To, co se projevuje jako agresivita kentaura, je ryzí energie průlomu. Žena existuje ve světě tohoto šíleného kopytníka jen jako kořist a příležitostný lup, Sabinka, kterou popadne a odnese pryč. Může si hrát na gentlemana, galantně podávat krásce ruku, aby mohla nasednout na jeho koňský hřbet1, v příštím okamžiku s ní bude uhánět do 23

k en tau r sk ý pa k t

neznáma, až vyšlehnou jiskry a vzduch se zachvěje erotickou energií.

Ve věcech lásky se tenhle hoch od dob Ovidiových nepřiučil ničemu.

Když mladý kentaur uzří svého prvního člověka, zažije zklamání.

Spatří nedokonalého tvora, poloviční porci: „Jednoho dne, když jsem se vydal do údolí, kam kentauři zřídka chodívají, objevil jsem člověka,“ píše Maurice de Guérin: „Byl první, který mi přišel na oči, a já jím pohrdal. To je nanejvýš půlka mé bytosti, řekl jsem si. Nepochybně je to kentaur, kterého bohové svrhli a pokořili, aby se takto plahočil světem“.2 Člověk si je své nízkosti a slabosti dobře vědom. Proto krotí a šlechtí, střeží a formuje koně, onen animální part své pohyblivé existence. Čím užší a pevnější je sepětí obou partnerů, čím „kentaurštější“ je jejich spojení, tím větší míra energie, síly a tempa, jimiž disponuje ten, kdo řídí. Bylo nevyhnutelné, že i v nadcházejícím soumraku doby koní ještě jednou povstala nová kultura kentaurů: ve svých jezdeckých válkách o americký Západ přenesli indiáni a kovbojové (po Mongolech, kozácích a mamelucích) dávnou fantazii o splynutí obou tvorů v jedno naposled do skutečnosti. A jakoby mimochodem ještě kolonizovali celé generace dětských mozků.

Debata o nadcházejícím konci ježdění a cestování s koňmi započne brzy, jeden lidský život před tím, než se prvý automobil nesměle přivalí na silnici. Příčinou diskurzu je katastrofa, jeho spouštěčem jistý vynález. V roce 1815 zatemnil výbuch vulkánu Tambora, k němuž došlo východně od Bali, oblohu nad jižní a v následujícím roce i nad severní polokoulí tak důkladně, že došlo k prudkému poklesu teplot a cyklické neúrodě. Důsledkem byl hladomor a stoupající ceny ovsa: „Koně soupeří o skrovné obilí a seno a v nouzi se buď porazí a snědí, nebo pojdou nedostatkem krmiva.“3 To byla, jak sugestivně vylíčil Hans-Erhard Lessing, historik techniky, hodina vynálezce: roku 1817 prezentoval Karl Drais první model svého „běhostroje“, popsaného jím samotným jako „pojízdný stroj bez koně“ a od samého počátku koncipovaného s úmyslem, aby se starý kentaurský pakt tak, jak byl jednostranně uzavřen, také jednostranně zrušil. Jakmile byl diskurz o brzkém konci věku koní na světě, tak už nikdy neměl zcela 24

k en tau r sk ý pa k t

utichnout; duch vynálezců a fantazie o zázracích techniky jej udržovaly při životě, než pak koncem 19. století započaly reálné procesy odloučení a nahrazování koňské síly jak elektromotory, tak motory spalovacími a rychle nabraly dynamiku.

Závěrečnou ódu na starý nyní už do minulosti pohroužený svět koní uveřejnil roku 1935 pod titulem Kniha o jezdcích (Reiterbuch) tehdy neznámý autor. Byla to prvotina psychoanalytika Alexandra Mitscherlicha. Mladý muž, jenž vyměnil prostředí kolem Ernsta Jüngera za uskupení, jemuž dominoval Ernst Niekisch, idealizoval fenomén jezdce a sledoval cestu jeho měnících se podob během staletí. „Nad vrcholky stromů a výš“ (Goethe) se klenula záře historických večerních červánků a zazníval sladce elegický tón: „Už to není světlo velkého jeviště, které dnes dopadá na oře a jezdce (…) Pochodový rytmus dozněl. Stopy kopyt jsou zaváty. Zmenšila se doména koně.

V nových stopách kráčí člověk poté, co se přidružil k taktu motorů.“4 Mitscherlichův dějinný náhled vyústil do kritiky strojové a motorizované civilizace. Na rozdíl od „odvěkých nástrojů“ člověka, jako byli meč a oř, v nichž nacházel přirozené zmnožení a stupňování svých sil, „vnuknutí svého původního myšlení“5, oloupil stroj lidi o jejich živoucí výraz: „člověk odevzdává výraz a pohyb své bytosti jeho neutralitě, ukrývá se v aparatuře.“6 V „totálních protézách“ současnosti dřepí sám sobě odcizený, zesláblý tvor: „…čím více se protézy užívají, tím slabší je sama bytost, jíž slouží.“7 Mitscherlichův epilog k jezdci, jenž sesedl z koně a zmizel v kabině svých vozidel, spadal – posuzováno podle stěžejních výrazů a myšlenkových figur (technika coby protetika, neutralita technicky generované energie, subjekt zbavený své moci) – do kontextu konzervativní kritiky kulturního a technického vývoje kolem roku 1930. Je to jakási poznámka pod čarou k Jüngerovu Dělníkovi a v porovnání s jeho agresivní technovizí sentimentální lístek do památníku.

Kulturní kritika a elegie v žádném případě nebudou udávat tón následujícímu líčení způsobu, jak se vystřídání živočišného energetického zdroje jménem kůň a na něj zaměřených systémů (potrava, 25

k en tau r sk ý pa k t

transport, armáda) v nejrůznějších sférách života reálně historicky odehrálo. Rozvázání kentaurského paktu neznamená naprosté vymizení koně.8 Naopak od historického propadu v roce 1970 evidujícího 250 000 koní jejich počet v Německu opět stoupl a podle dnešních odhadů překročil milion. Rovněž milion mužů a žen se v Německu pravidelně věnuje jezdeckému sportu s příznačnou asymetrií ve prospěch paní a dívek, 300 000 lidí pracuje v „koňském“ byznysu.

Jsou placeni za chov koní, jejich ustájení, léčení, trénink a péči o ně.

Prodávají výstroj, vyučují jízdě na koni, organizují turnaje a jezdecké prázdniny, píší pro časopisy o koních: průměrné nádražní knihkupectví mívá v nabídce zhruba dvě desítky periodik pro jezdce a koně.

A nezapomínejme ani na hipologii, vědu o koních, kterou lze studovat i na několika vysokých školách.

Toto sportovní a něžné doznívání věku koní ztratilo svou historickou vážnost, což neplatí pro ty, kdo z koní a pro koně žijí. Dnes navazovaná spojení jsou láskyplné vztahy, srdeční záležitosti a sportovní kamarádství. Kentaurský pakt byl oproti tomu z tvrdšího materiálu.

Byl to svazek dávného druhu, jemuž ještě vládl zákon nutnosti. Lidé a koně byli osudoví partneři až do dne, kdy dospěli k rozhodnutí, že se jejich cesty rozejdou. Jak k tomu došlo a co se stalo pak, bude tématem následujících stránek.

26

Peklo pro koně „Od té doby, co máme železnice, běhají koně hůř.“ - Theodor Fontane, Stechlin

Trojčlenka s Dantem Když Friedrich Schiller, už dlouho na smrt nemocný, roku 1805 umírá, zůstává po něm dlouhá řada nedokončených dramatických projektů. Jedna z plánovaných her nese název Die Polizey. Dějištěm tragédie je předrevoluční Paříž, obrovitá scenerie sledování lidí a kontroly informací. V jejím centru stojí úřad všemocného policejního šéfa. Jeho skutečným protivníkem není temný svět zločinu, nýbrž intriky nočního města. Paříž, jeviště celého dění, se stává lidskou dimenzi přesahujícím spoluhráčem v tomto dramatu. Jako ve většině plánů předčasně zesnulého básníka je tomu i v případě „policejního“ projektu tak, že práce poety ještě nezapočala, nezachoval se totiž ani jediný verš. Jako kostra dramatu před námi leží skica v próze obklopená výpisky s draperií čtenářských lahůdek a bizarních nálezů. Jeden z těch obzvlášť krásných zní: „Paříž je rájem pro ženy, očistcem pro muže a peklem pro koně.“9 Friedrich Schiller tuto pregnantní trojčlenku nevymyslel, jenom lehce pozměnil její rytmus. Louis-Sébastien Mercier, jehož cituje, hovoří o le paradise des femmes, le purgatoire des hommes & l’enfer des chevaux.10 V Mercierově Tableau de Paris objevil básník nevyčerpatelný 27

k en tau r sk ý pa k t

fond citátů a postřehů pro své pařížské drama. Moderně působící líčení policejního aparátu od Merciera přebírá stejně jako obraz města coby molocha, jehož skutečným médiem je noc. Schillerovi neunikl ani demografický kontext Mercierova bonmotu, což potvrzuje hned následující noticka: Mortalita v P. ročně 20 000.11 I tento údaj pochází od Merciera, který pod titulem Population de la capitale přináší důkaz, že pařížští muži umírají dříve a v mladším věku nežli ženy.

Proto dovozuje Mercier, že prostý lid hovoří o Paříži jako o ráji pro ženy a očistci pro muže. Rychleji než muži totiž umírají už jen koně a mouchy.

Zmíněný skvostný citát se však nezrodil ani v Mercierově hlavě.

Trojčlenka o ženách, mužích a koních byla zjevně v oběhu již dvě století před jeho dobou. Výrok podle všeho jako první zveřejnil Bonaventure des Périers v roce 1558. V 31. vyprávění jeho posmrtně publikované sbírky Nouvelles récréations et joyeux devis se dočteme, že Paříž je „ženám rájem, mulám peklem a prosebníkům očistcem“.12 Koncem 16. století se John Florio ve svých Second Fruits poprvé postaral o klasické rozdělení úloh: ráj pro ženy, očistec pro muže, peklo pro koně.13 A za dalších třicet let (v roce 1621) navrací Robert Burton ráj žen a peklo pro koně zpět do Anglie s cílem konfrontovat svou vlast s Itálií, kde je všechno obráceně a ráj patří koním.14 Teprve díky Mercierovi se však libozvučná sentence náležitě šíří. Dante je samozřejmě okamžitě k službám, kdykoli se maluje peklo na zeď, a dotyčný trikolón zůstává vězet v paměti. Zákazníci si nicméně poslouží selektivně. Hamburský kanovník F. J. L. Meyer, který po své cestě do Francie v roce 1802 vydává tiskem Dopisy z hlavního města a nitra Francie15, velebí kvality policie a hořekuje nad situací koní zejména ve městě Paříži. Jezdí se tam velmi lacino, avšak koně jsou ubozí, stejně jako postroje. Ženy, muži, úmrtnost, celý ten demografický kontext se vypařil, zůstala jen bída koní, topos, jenž od těch dob putuje „pařížskou“ literaturou 19. století.

Křísí jej i Eduard Kollof, pařížský korespondent Cottasova časopisu Raník pro vzdělané čtenáře (Morgenblatt für gebildete Leser), který 28

Pek l o pro koně

Divoké energie: Kentaurka, perokresba Eugèna Fromentina.

„V zimě v létě si Tolstoj často vyjížděl. Ráno pracoval, pil kávu, pak vyšel z domu, cvičenou rukou uchopil hřívu na kohoutku spolu s opratí, stoupl do třmenů, přehodil nohu přes koňský hřbet a lehce, pružně nasedl. – Kramskoj říkal, že Tolstoj na koni je nejkrásnější muž ze všech, které znal,“ (V. Šklovskij, Lev Tolstoj). Tolstoj na svém koni Demirovi, 1908.

29

k en tau r sk ý pa k t

v roce 1838 informuje o pařížské dopravě a načrtává obraz vskutku pekelného pouličního provozu: „Když vidíme tu obrovskou spoustu vozů, které se od časného rána do pozdního večera valí ulicemi Paříže, pak se divíme jedné věci, a sice že na chodnících ještě potkáváme pěší chodce. Kabriolety, fiakry, lutetiennes a tilbury’s, kolesky, kočáry, kupé, landaury, jednospřeží, dvojspřeží, poštovní dostavníky se čtyřmi koňmi, diligence se šesti – to všechno jezdí ve dne v noci spolu jedno přes druhé, nahoře i dole, nad a pod sebou, k sobě a od sebe, láme osy, převrhává vozy a způsobuje na tisíc nehod v hlavním městě Francie, které je už odedávna nazýváno rájem pro ženy, s mnohem větším opodstatněním si však zasluhuje svoje další přízvisko peklo pro koně a zcela právem by si mohlo říkat i peklo pro chodce.16 Výrok o pekle pro koně byl znám i arabským diplomatům a spisovatelům. K nim patří vezír Idriss ibn Muhamed al-Amraoui, který se roku 1860 jako tajný vyslanec sultána Mohameda IV. (1859–1873) vydává ke dvoru Napoleona III. Amraoui formulaci přejímá od jednoho ze svých učených předchůdců, egyptského šejka Rifa’a Rafi’a al-Tahtawiho, který Francii procestoval o pár let dříve.17 Vezír se o demografii nezajímá vůbec a o dopravní poměry v metropoli jen nevalně.

V jeho očích zachycuje průpovídka o ráji pro ženy a pekle pro koně cosi jiného, důležitějšího: vládu, kterou vykonává žena uvnitř domu a jež se někdy šíří mimo stěny obydlí.18 V moci žen spatřuje orientálec kulturní nebezpečí, z čehož vyplývá, že je radno, udržovat si od západních poměrů odstup. Na koně Francouzů pohlíží znalecké oko Araba s despektem: „Tak skvělé koně jako u nás jsme tam nikde neviděli.“19

Tiché dotyky Mercierovo v osmdesátých letech 18. století krátce před revolucí nastíněné panorama Paříže sestává z četných próz či esejí, které se čtou jako popisy obrazů. Celek se kaleidoskopicky rozpadá na množství jednotlivých črt plných nepokoje, křiku, tlačenic, shonu, gestikulace, 30

Pek l o pro koně

příležitostně i pachu a výparů. Zdá se, jako bychom v Mercierových detailních záběrech tak jako na obrázcích lidského a zvířecího hemžení v dětských knížkách nalézali důvěrně známé postavy, tváře a scény.

Je mezi nimi i jeden známý protagonista Tableau de Paris. Setkáme se s ním v každém koutě tohoto členitého a plastického portrétu města, ať už je téma eseje jakékoli – duch, luxus, ekonomie, situace ve městě či morálka a zdraví jeho obyvatel. Lhostejno, jak se rubrika jmenuje a o čem je řeč, vždy se zčistajasna najednou zjeví kůň.

V těchto okamžicích se Mercierova veliká freska stává románem dvou živočišných druhů sdílejících společný prostor. Tableau se mění v ságu o grandeurs et misères (slávě a bídě) jednoho nanejvýš úzkého soužití. Tam, kde několik druhů žije ve společném prostoru, v témže biotopu, hovoříme o biocenóze. V našem případě jsou to dvě species, které spolu biotop sdílejí, všichni ostatní spolubydlící, psi, kočky, krysy, holubi, nehrají historicky viděno téměř žádnou roli. V městském prostoru se společenství člověka s koněm realizuje jako ménage à deux.

Na venkově žijí zvířata a lidé samozřejmě v nejtěsnější blízkosti, je tomu tak odedávna, přebývají dokonce pod jednou střechou v témže domě, což se označuje jako synoikismus. Jenomže v chýši rolníka není kůň jediným spoluobyvatelem člověka. Krávy, voli, ovce, kozy, prasata, husy a slepice, ti všichni tam jsou rovněž, o myších, vších a jiných parazitech ani nemluvě. Nezřídka je život lidí a zvířat oddělen jen tenkou stěnou; jedni druhé slyší, jak jedí a dorozumívají se, všichni navzájem se čichají a odhánějí tytéž mouchy. Zdá se, že město se svou zredukovanou druhovou rozmanitostí dopřává lidem a koním větší vzájemný odstup. Ve skutečnosti je poutá úžeji dohromady a vnucuje jim život ve společném světě. Slučuje oba tyto kmeny svých obyvatel do společné osudové figury.

To se samozřejmě neobejde bez třenic a odporu. Ze zpráv o Paříži konce 18. a 19. století se ozývají nářky na stísněnost a zápach města, nebezpečí pro chodce a rachot koňských povozů. Ještě dnes můžeme v Evropě zažít, jak vypadají a zavánějí města, kde jsou doma i koně; ve Vídni a Římě najdeme místa, kde fiakry s podřimujícími koňmi čekají 31

k en tau r sk ý pa k t

na turisty. Ale kdo si umí představit, jak město 19. století vypadalo a znělo? Každý pozná zvuk mopedu poštovního kurýra v noční ulici, kvílení tramvaje, houkání taxíků a skomíravou píseň brzdících autobusů. Avšak kdo si dokáže představit, jak zní práskání bičem, kola vozů a podkovy na kočičích hlavách v časných ranních hodinách, kdy je spánek lehký a prchavý? Hluk města se stává nesnesitelným, když je vzájemná blízkost obou species, koní a lidí, přílišná, suroví kočí začnou své unavené koně bít. Arthur Schopenhauer denuncuje práskání bičem jako „svrchovaně nezodpovědný a nanejvýš hanebný rámus“, rušící meditaci duševně pracujícího člověka: „Toto náhlé, ostré, do mozku se zařezávající a myšlenky vraždící třesknutí musí každý, kdo v hlavě nosí něco podobného myšlence, pociťovat bolestně. (…) Tím se zamýšlený psychologický účinek na koně (návyk), k němuž vedlo neustálé zneužívání této metody, zcela otupil a nedostavuje se; (koně) svůj krok následně nezrychlí; jak je vidno zvlášť na prázdných kočárech zákazníky hledajících fiakristů, kteří – jedouce co nejpomaleji krokem – bez ustání práskají; tichý dotyk bičem je účinnější.“20 Hlomození koní, kočárů a jiných vozů udává rytmus, jímž město pulzuje. Mercier popisuje, jak se šum města s každou denní dobou mění. Od časného rána se akustický diagram proměňuje takřka každou hodinu. Nejhorší rámus propuká kolem páté hodiny odpolední, kdy se všechno sjíždí a veškeré ulice jsou ucpány. V sedm hodin večer ruch ustává, město se ztišuje. Dělníci jdou pěšky domů, ale už v devět začíná být opět hlučno, buržoa jede do divadla. Kolem půlnoci je zas ticho přerušované jen zvukem kočárů těch, co se vracejí domů.

V jednu hodinu s půlnoci do města vpadá šest tisíc rolníků s náklady zeleniny, ovoce, květin. Od dvou hodin vytrhávají Pařížany ze spánku vozy a kočáry pozdních navrátilců…21 Z Mercierova líčení samozřejmě zaznívá nejen hlomození kočárů a pomalý klapot podkov na dlažbě, ke slovu přichází i probouzející se citlivost městského člověka vůči rámusu působenému masou jeho zvířecích spoluobyvatel.22 Na této rytmizaci života hlukem se ještě dlouho nebude nic měnit. Jak píše Émile Zola ve svém románu Břicho Paříže, rachot ve dne v noci 32

Pek l o pro koně

obklopující haly tržnic má stále stejnou pekelnou kvalitu a i ti, kteří jej působí, jsou pořád titíž.

Každý třináctý Francouz Dne 18. ledna 1766 se na okraji Place des Victoires strhne hádka mezi starým drožkářem a urozeným pánem, jejíž následky bude vyšetřovat policie a záznam se uloží do archivu.23 Kočí zastaví, aby pasažéři mohli vystoupit; pán má za to, že tím brání jemu a jeho jednospřeží v jízdě, vzplane hněvem, vystoupí z vozu, zaútočí na koně kordem a jednoho z nich bodne do břicha. Nakonec musí zaplatit za způsobenou škodu a ošetření zraněného zvířete. Vyhotoví se právní dokument a vztekloun jej podepíše jménem, jež zůstane v paměti potomstva coby synonymum pro krutost jako takovou: markýz de Sade.

Již v polovině 18. století je Paříž hlavním městem koní. Ekonomický a kulturní rozmach metropole, který je revolucí krátce přerušen, poté ale setrvale podporován, by byl bez značného počtu koní nemyslitelný. Kůň je řekněme ekonomickým a energetickým předpokladem všeho, co se v Paříži prvně objeví a uvede svět v úžas, nových forem symbolické politiky a reálného vedení války, uchopení kulturní hegemonie, rychlé cirkulace peněz, zboží a zpráv, rozmachu umění a módy i prezentace bohatství a životního stylu. Roku 1880, ve vrcholné fázi „koňského“ věku, je ve městě domovem téměř 80 000 koní.24 Metropole tak zrcadlí národ, jenž je koňmi bohatě obdařen: roku 1789 v předvečer revoluce se na francouzských lukách pasou bezmála dva miliony koní; do roku 1850 jejich počet stoupne na téměř tři miliony, což je úroveň, jež se s nepatrným kolísáním udrží až do první světové války.25 Bez ztráty Alsaska-Lotrinska by Francie před jejím počátkem vlastnila odhadem 3,8 milionu koní. Pozadu ale nezůstávala ani lidská složka obyvatelstva, z 36,5 milionu obyvatel v roce 1852 bylo v roce 1906 41 milionů.26 V poměru počtu lidí a koní však posun obnášel jen několik málo promile. Každý třináctý Francouz je stále ještě kůň.

33

k en tau r sk ý pa k t

Francie však v žádném případě nestojí na špičce, co se národní koňské populace týče. Ve Velké Británii připadá v 19. století jeden kůň na každých deset obyvatel, v USA je poměr obou druhů 1 : 4 a v Austrálii 1 : 2. V Londýně žije koncem 19. století 300 000 koní.27 Přestože tehdejší město zaznamenává vyšší „spotřebu“ koní než jakékoli jiné místo v celé dřívější historii, je počet koní v hustě osídlených aglomeracích nižší nežli v přepočtu na celý národ. I mezi jednotlivými městy lze zjistit rozdíly, jak ukazují příklady z USA: rozptýlenější a svým charakterem venkovská města Středozápadu vykazují mnohem vyšší „koňskou“ kvótu než velmi lidnaté metropole východního pobřeží.28 Avšak dokonce i tam, kde připadá „jenom“ jeden kůň na 26,4 obyvatele, tak jako v New Yorku roku 1900, jsou absolutní počty stále ještě ohromující. Představme si, co to znamenalo pro život v městském prostředí Manhattanu, když tam naráz pracovalo 130 000 koní.29 Co asi tak pociťoval chodec, který jednoho dne nalezl Broadway ucpanou mrtvými koňmi a do sebe zaklíněnými vozy?30 Jak mohlo „vonět“ město, na něž tak jako na New York koně den co den nechali spadnout 1100 tun hnoje a 270 000 litrů moči a odkud se denně odváželo dvacet koňských mršin?31 Ještě vyšší jsou čísla pro nesrovnatelně větší Londýn: 26 000 koní ročně se v rasovnách zpracovávalo na hnojivo a krmení pro kočky.32 Fotografie z tehdejší doby nám mohou zprostředkovat jen nezřetelný obraz těsného soužití, k němuž město v období fin de siècle oba živočišné druhy, koně i lidi, přinutilo (viz str. 38 a 49). Život jedné z těchto species znamená smrt té druhé. Vichrem mechanizace zachvácené město 19. století není pro koně, kteří v něm žijí a jež spotřebovává, nikterak zdravým prostředím. Jejich svaly, šlachy a kopyta jsou k těžké práci tahouna, kterou na ně městská doprava uvaluje, způsobilé jen několik málo let, pak je prodají do profesí s lehčí zátěží nebo se na sklonku života navrátí na venkov. Městští koně narukují jako pětiletí a průměrná délka jejich života je deset let. To platí pro koně zapřažené do omnibusů; koně „tramvajoví“, tahající vozy po kolejích, byli vyřízeni už po čtyřech letech.33 Pro mnohé nastal 34

Pek l o pro koně

konec ještě dřív – trvalé ochrnutí, smutný osud, který pak uzavřela kulka veterináře. Mezi lety 1887–1897 postříleli zaměstnanci ASPCA (American society for the prevention of cruelty to animals) ročně 1800 až 7000 koní. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení mrtvé zvíře nezůstává ležet v odpadní strouze; i jeho likvidace je mechanizovaná. Koňskou silou poháněný naviják je vytáhne na káru a ta mršinu přikrytou plachtou odváží.34 Ve městech evropských zemí, kde se jí koňské maso, lze cestou na jatka často vidět skupinky koní, z nichž mnozí kulhají o třech nohou.35 Ve Francii jsou majitelé své koně určené na porážku zvyklí stříhat, aby si zajistili žíně. V Paříži se od poloviny století zvedá nevole obyvatelstva vyvolaná bezútěšným pohledem na dohola ostříhané koně, nastupující svou poslední cestu.35 Rostoucí využívání koní v důsledku rozšíření a mechanizace městské dopravy mění i vztah města k okolnímu venkovu. Rolníci v blízkosti měst už nebyli jen dodavateli zeleniny, masa a mléka pro potřeby tamních obyvatel, během 19. století se stále více zapojovali i do výkrmu a chovu koní: v požadavcích tohoto hospodářského sektoru se jim otevírala nová lukrativní odvětví pro obchod. „Na koních založená ekonomika,“ konstatují američtí historikové McShane a Tarr, „vyžadovala obrovské půdní plochy jako pastviny před odvedením koní i k následnému pěstování krmiva.36 Tři miliony koní, držených v roce 1900 městy Spojených států, pozřou na osm milionů tun sena a téměř devět milionů tun ovsa. Aby se tato potrava vyprodukovala, je zapotřebí dvanáct milionů akrů půdy, tedy zhruba čtyři akry na jednoho koně.37 Poptávka po koních nestoupá jen kvůli vnitřní dopravě ve městech; i na venkově kůň od konce 18. století definitivně zbavuje vola i osla postavení hlavního dodavatele animální tažné síly. Hlavní příčinou tohoto trendu je vedle budování a vylepšování silničních sítí a povrchů38 také vývoj dopravních prostředků (vozy, kočáry) a zemědělských strojů, pluhů a bran, později i sekaček. Rychlost se stala nejpodstatnějším ekonomickým faktorem, úspora času rovná se zisk. Díky své rychlosti může kůň dohnat přednosti vola v síle a nenáročnosti. Od tohoto 35

k en tau r sk ý pa k t

okamžiku neustále rostoucí poptávku po koních pokrývá rovněž stoupající počet hřebčinců a statků, které se na chov koní specializují. Už v polovině 19. století se právě toto odvětví dostává do centra agrárního systému většiny zemí Evropy a Severní Ameriky. Žádný zemědělský produkt, ať už se jedná o maso, obilí, či vlnu, nemá srovnatelně vysokou systémovou hodnotu.

Kůň poskytuje něco, co je pro ekonomii novověku důležitější a zásadnější než bílkoviny, sacharidy či textilie – poskytuje energii.

V čisté, k přímému užití nachystané formě, která nevyžaduje žádnou další transformaci, žádné zpracování. Jestliže podle Michela Foucaulta školní systém (régime scolaire) produkuje žáka a studenta, nápravný systém (régime pénitentiaire) vězně moderního trestního systému, pak produkuje agrární režim vedle známého repertoáru proteinů, tuků a uhlohydrátů především animální hybnou energii.

S příchodem 19. století se kůň stává jejím prioritním dodavatelem.

Energetická mašina zvaná kůň dává k dispozici trakční energii, jež je především v expandujících městech podmínkou moderního transportního a dopravního systému. Samozřejmě mělo zkrocení a vyšlechtění dalšího k rozličným úkonům způsobilého zvířete pro druh homo habilis také svoji cenu, svoje vlastní sociální a technické předpoklady.

Závady v systému Paříž, hlavní město 19. století, bylo také metropolí dopravy. Není tudíž divu, že se hovoří o tolika nehodách. Kdo mluví o dopravě, ten se dříve či později k nehodám dostane. Je lhostejné, kdo nebo co je zdrojem hybné energie, zda kůň, vůl, lokomotiva, či spalovací motor; v úběžníku textů pojednávajících o technických prostředcích, nákladech a rizicích posunu vpřed vždycky číhá havárie. Začíná to Ikarem a nekončí letadlem Concorde: každý způsob pohybu s sebou přináší svoje rizika i speciální sortu nehod. V dějinách techniky má každá 36

Kůň kráčí po boku člověka už od nepaměti.

Neobešlo se bez něj zemědělství, propojoval města i země, rozhodoval války. Pak se však kentaurský pakt rozpadl a za pouhé století kůň vymizel z historie, jejíž byl po celá tisíciletí neodmyslitelnou součástí.

Ulrich Raulff strhujícím způsobem vypráví příběh loučení, příběh rozchodu člověka a koně.

Ulrich Raulff je skvělý vypravěč, ale nikdy nebyl tak dobrý jako v „Posledním století koní“.

Denis Scheck, Südwestrundfunk

kniha byla nominována na cenu lipského knižního veletrhu

www.knihykazda.cz

2016.