SUZANNE SIMARDOVÁ Pouť lesamoudrostíza
OBSAH Poznámka autorky 9 ÚVOD: SPOJENÍ 11 1. PŘÍZRAKY MEZI STROMY 15 2. DŘEVORUBCI 36 3. N A SUCHU 56 4 . N A STROMĚ 76 5. V RAŽDA PŮDY 91 6. OLŠINY 117 7. HOSPODSKÁ HÁDKA 146 8. R ADIOAKTIVNÍ 163 9. N ĚCO ZA NĚCO 187 10. M ALOVÁNÍ KAMÍNKŮ 206 11. SLEČNA BŘÍZA 219 12. DE VÍTIHODINOVÉ DOJÍŽDĚNÍ 2 47 13. ODEBÍRÁNÍ VZORKŮ 268 14. N AROZENINY 290 15. PŘEDÁNÍ ŠTAFETY 314 D OSLOV: THE MOTHER TREE PROJECT 343 Poděkování 347 Primární zdroje 353 Rejstřík 373 Autoři fotografií 383
Úvod SPOJENÍ Má rodina se už po generace živí kácením stromů. Na tomto skromném řemesle donedávna záviselo naše přežití. Mám ho v krvi.
Sama jsem slušnou řádku stromů porazila.
Ovšem nic na světě není bez smrti a rozkladu. Z nich se rodí nový život a ono zrození končí novou smrtí. Díky této spirále života jsem se naučila nejen kácet, ale také zasévat semínka, vysazovat semenáčky, pečovat o odrostky a podílet se na věčném koloběhu. Samotný les má svůj podíl na mnohem větších cyklech: na tvorbě půdy, migraci druhů nebo proudění oceánů. Vděčíme mu za svěží vzduch, čistou vodu a chutné jídlo. Příroda funguje na základě moudrého principu „dávej a ber“ — na tiché dohodě o hledání rovnováhy.Oplývá neskutečnou hojností. Hloubání nad tajemnými zákonitostmi, které udržují lesy při zdraví, i nad tím, co lesy spojuje se zemí, ohněm a vodou, mě nasměrovalo na dráhu vědkyně. Pozorovala jsem les a bedlivě mu naslouchala. Nechala jsem se vést zvědavostí, poslouchala příběhy příbuzných i cizích lidí a učila se od těch nejpovolanějších. To všechno ze mě kousek po kousku — dílek po dílku — udělalo detektiva pátrajícího po způsobech, jak přírodní svět opět vyléčit.
Měla jsem to štěstí, že jsem se jako jedna z prvních počítala k nové generaci žen pracujících v dřevařském průmyslu, ale bohu žel jsem se tam nesetkala s tím, čemu jsem uvykla a porozuměla v dětství. Místo toho se mi naskytl pohled na obrovské vykácené
Začala jsem tedy podnikat výzkumné výpravy se záměrem zjis tit, kde jsme se tak šeredně spletli, a rozlousknout záhadu, proč se krajina sama zahojí, když jí k tomu dáme prostor — jak jsem viděla v případě vlastních předků, kteří káceli lehčí rukou. Bylo zvláštní, téměř strašidelné, jak se má práce prolínala s mým osobním životem a splývala s ním tak důvěrně jako prvky ekosystému, které jsem zkoumala.Stromy svá překvapivá tajemství vyjevily záhy. Zjistila jsem, že rostou v jedné síti vzájemné závislosti, jsou propojené soustavou podzemních kanálků, jejichž zásluhou vnímají, sdílejí a pečují o sebe s prastarou důmyslností a moudrostí, kterou už nelze popírat. Provedla jsem stovky experimentů, přičemž jeden výsledek vedl k druhému, a díky tomu jsem nahlédla do tajů mezistromové komunikace, do vztahů tvořících lesní společenství. Zprvu se důkazy jevily jako značně kontroverzní, ale dnes už se dané vědecké poznatky pokládají za seriózní, odborně posouzené a jsou hojně pu blikované. Není to pohádka, žádný vzdušný zámek, duhový jednorožec ani výmysl z hollywoodského filmu.
12 hledání MATEŘSKÉHO STROMU mýtiny, pásy rozorané půdy zbavené přirozené rozmanitosti, neutichající surovost živlů, lesní společenstva bez starých stromů, které by chránily a vyživovaly mladé, a celou tu průmyslovou mašinérii, jež mi připadala nesmírně a obludně scestná. Průmysl vyhlásil válku určitým součástem ekosystému — olistěným rostlinám i listnatým stromům, škůdcům, parazitům a všemožným broukům —, které vnímal jako konkurenty nebo cizopasníky vybraných tržních plodin, ale přitom jsem u nich postupně odkryla nezastupitelnou úlohu v ozdravování země. Tímto narušením rovnováhy trpěl celý les, který byl a je středobodem mé bytosti i světonázoru, a kvůli tomu trpělo také všechno ostatní.
Zmíněná odhalení zpochybňují mnohé hospodářské praktiky, které v důsledku hubí naše lesy, zejména když se příroda mezitím usilovně snaží přizpůsobit oteplujícímu se světu.
Můj zájem zpočátku vycházel z vážných obav o budoucnost lesů, ale jak se odpovědi postupně sbíraly, přerostl v silnou zvědavost a úžas nad tím, že les je mnohem víc než jen soubor stromů.
Během pátrání po pravdě mi stromy ukázaly, jak jsou citlivé a vnímavé, vzájemně propojené a upovídané. To, co začalo jako dědictví rodu a pak jako domov mého dětství, útočiště a neutucha jící zdroj dobrodružství v západní Kanadě, se přerodilo v plnější porozumění tomu, nakolik je les inteligentní, a posléze ve zkoumání způsobů, jak můžeme této moudrosti opět vyjadřovat úctu a napravit svůj pochroumaný vztah k přírodě.
13SPOJENÍ
Jedna z prvních indicií vyplavala na povrch, když jsem začala odposlouchávat sdělení, která si stromy posílají sem a tam tajuplnou podzemní houbovou sítí. Sledovala jsem utajené konverzační dráhy a došla ke zjištění, že zmíněná síť probíhá pod celým lesem a spojuje ho do soustavy stromových uzlů a houbových vláken. Hrubá mapa odhalila závratnou skutečnost, že nejmohutnější a nejstarší stromy jsou zdrojem houbových spojů pro malé semenáčky. Ale nejen to, navíc jsou propojeny se všemi svými sousedy, mladými i starými, a slouží jako centrální pilíře ve změti vláken, synapsí a uzlů. Na následujících řádkách vás vezmu na pouť, která mi odhalila, co je na onom uspořádání snad nejvíc ohromující — že se nápadně podobá lidskému mozku. Staří i mladí v něm vnímají, komunikují spolu a reagují na sebe prostřednictvím chemických signálů. Chemických látek totožných s našimi neurotransmitery. Signálů na bázi iontů proskakujících buněčnými membránami hub. Starší stromy dokážou rozeznat, které semenáčky patří do rodiny.Stařešinové vyživují omladinu a obstarávají jí potravu i vláhu, stejně jako my se staráme o vlastní děti. Už to stačí, aby se člověk zastavil, zhluboka se nadechl a zamyslel se nad sociální podstatou lesa i nad tím, nakolik se jedná o zásadní prvek evoluce. Houbová síť patrně stromům zajišťuje pevné zdraví. A nejen to. Staré stromy pečují o své potomky. Jsou to mateřské stromy. Když mateřské stromy — majestátní uzly v samém středu lesní komunikace, ochrany i vědomí — odumřou, předají svou moud rost dál, generaci za generací, a podělí se o nabyté zkušenosti s tím, co je prospěšné a co škodí, kdo je přítel a kdo nepřítel a jak se
přizpůsobit a přežít v ustavičně proměnlivém prostředí. Stejně jako všichni rodiče.
Jak stromy dokážou posílat varovné signály, poznávací znamení nebo bezpečnostní hlášení tak rychle, jako by zvedly telefon? Jak si navzájem pomáhají v časech nouze a nemoci? Proč se často chovají jako lidé a proč spolupracují jako občanská společnost? Po celoživotní práci lesní badatelky se můj pohled na les od základů změnil. S každým novým zjištěním se do lesa nořím ještě hlouběji. Vědecké důkazy nelze přehlížet: les je ze své podstaty moudrý, vědomý a schopný obnovy. Toto není kniha o tom, jak můžeme zachránit stromy. Toto je kniha o tom, jak stromy můžou zachránit nás.
14 hledání MATEŘSKÉHO STROMU
7.
Zapnulavývinu.jsem si sako a Barb mi ukázala zdvižené palce. Přijely jsme sem do kovbojského města Williams Lake představit můj
Sinalá strachy jsem vystoupila na řečnický stupínek. V ostrém světle reflektorů byl konferenční sál mořem krátkých sestřihů a kšiltovek. Vzala jsem do ruky opocený ovladač. Velkolepý potlesk, který sklidil kolega ze společnosti Monsanto za prezentaci o výhodách postřikování herbicidem Roundup, postupně utichl. Pořád jsem měla před očima obrázky volně rostoucích borovic pokroucených mezi pobitými topoly, douglasek obklopených uhynulými břízami a smrků zbavených okolních borůvkovců. Třásla jsem se v modrých bavlněných kalhotách trémou, bílé tričko s límečkem jsem měla propocené, a tak jsem byla ráda, že mi Barb, výzkumná laborantka z Lesní správy, se kterou jsem už tři roky spolupracovala, půjčila tmavě modré sáčko. Oběma nám bylo třiatřicet a měly jsme tutéž ani moc velkou, ani moc malou velikost, ale jinak jsme se od sebe lišily jako bříza od jedle — ona byla zkušenou matkou tří pu berťáků, zato já pořád ležela v knihách. „Děkuju za pozvání,“ začala jsem. Mikrofon nepříjemně zapištěl a posluchači sebou trhli. Někteří lesáci a stratégové si připravili poznámkový blok a mladé ženy v sále mě upřeně pozorovaly. Další účastníci cosi šeptali svým sousedům. Nějaký chlapík v zadních řadách na mě křikl, ať mluvím nahlas. Člověk z Monsanta se ani slůvkem nezmínil o tom, jestli vlastně hubení původních rostlin a zavádění volného růstu pomáhá jehličnanům k přežití nebo rychlejšímu
HOSPODSKÁ HÁDKA
147HOSPODSKÁ HÁDKA výzkum olší. Přiletěla jsem z Corvallis, kde jsem v rámci doktorského studia ještě důkladněji zkoumala, jaké jsou přesně vztahy mezi opadavými a neopadavými dřevinami. Kolegyně pro mě přijela ze leným státním pick-upem z Kamloops vzdáleného tři sta kilometrů na jihovýchod a vyzvedla mě na letišti, kde jsem si v davu okamžitě všimla jejích ohnivě rudých vlasů a nepatřičně malého růžového batůžku od Disneyho, který podědila po jednom ze svých dětí.
Ale já po této příležitosti skočila, protože ve Williams Lake žil Kelly, a tak jsme se po dlouhé době zase mohli vidět. Domluvili jsme se, že se setkáme v hospodě, a já doufala, že se k nám připojí i Tiffany, kterou si bratr před pár lety vzal během kovbojské svatby na ranči Onward Ranch. Plně je zaměstnávalo rodeo a jeho podkovářství, já zatím pracovala na ambiciózním státním výzkumném projektu zalesňování a Don založil poradenskou firmu se zaměřením na eko logii lesa. Od té doby jsme si ale oba dali pracovní volno a zapsali se naProcvakaladoktorát. jsem prvních pár pečlivě připravených diapozitivů. Všichni ožili, když jsem jim ukázala záplavu košatých olší zelených a poté hnědé strniště, které po nich zbylo. Silou vůle a předchozího tréninku jsem ustálila rozechvělý hlas a vzpomněla si, jak mě táta nabádal, abych si publikum představovala jako hromadu zelí. Přejela jsem hlávky očima, krátce se zastavila u Barb a nervózně jsem vzdychla. „Veškerý výzkum, který vám dneska ukážu, byl publiko ván v odborně recenzovaných článcích.“ Některé hlávky zelí při pohledu na snímky přikyvovaly. Barb se tvářila povzbudivě. Don byl doma, věnoval se svému doktor skému výzkumu, pekl a jezdil na přednášky na kole — po několika letech v Kamloops strávených ve srubu, který jsme si postavili
Držela jsem ji kolem ramen a procházely jsme se podél velkých černobílých fotografií zachycujících historii slavnosti Williams Lake Stampede, kde kovbojové odění v kůži riskovali život při ježdění na neosedlaných býcích a divokých koních, a hned vedle visely portréty mužů, kteří předčasně zemřeli na řece nebo v divočině při honbě za zlatem, kožešinami či dobytkem. Barb mě upozornila, že v Lesní správě už se vedou řeči, které naše experimenty zpochybňují.
148 hledání MATEŘSKÉHO STROMU v lese na okraji města, opět hladce vklouzl do někdejšího vysokoškolského života v Oregonu. Ačkoli se nám po domově v lesích stýskalo, s maloměstsky dělnickou atmosférou celulózkového střediska se mu nesžívalo snadno, a tak byl rád, že jsme navázali na předchozí rytmus cyklistiky a běhání po polňačkách okolo Corvallis, kdy mi radil, jak mám analyzovat nasbíraná data a po silovatPředsebevědomí.dalšímsnímkem jsem vydechla. Ukazoval, že hubení olší, ať už v plném, nebo jen částečném rozsahu, nevedlo ke zlepšení růstu borovic. Odplevelovací řešení prováděná kvůli tomu, aby výsadby splňovaly kritéria volného růstu — a která firmy stála miliony dolarů —, se na výkonu stromů nijak nepodepsala. Odplevelené volně rostoucí borovice navzdory vynaloženým prostředkům rostly stejně rychle jako ty mezi olšemi. V sále se rozhostilo rozpačité ticho. Dave, mladý lesník a poho dář, se kterým jsem se seznámila na semináři zalesňování, se naklonil ke svému vedoucímu a ukazoval na plátno. Všichni výsadby svědomitě odplevelovali a já tady naznačovala, že nemuseli odstra nit ani jedinou olši. Jediné ošetření, které v rámci mého magisterského experimentu růst borovic podpořilo, byla holozemní zkáza, při níž jsme zlikvidovaly každičkou bylinu, list i stéblo trávy. Jenže dotyční osamocení jedinci — těch několik, které neskolil mráz ani slunce ani je nesežrali hlodavci — se vyvinuli v přerostlé stromy s velkými těžkopádnými větvemi a napuchlým kmenem, protože tyly ze záplavy světla, vody i živin z hnijících zbytků svých mrtvých sousedů. Zhluboka jsem se nadechla k vysvětlení. „Když odstraníte pouze olše, borovicím to nijak nepomůže — pokud chcete, aby borovice rostly rychleji, musíte vyhubit i všechny byliny a traviny,“ řekla jsem a ukázala snímky mamutích stromů roztroušených po nemilosrdně odplevelené parcele. V sále to při pohledu na nezvykle vypadající borovice s pokroucenými kmeny posetými boláky a nádory zašumělo. Přítomní lesáci věděli, že na rozdíl od pomalu rostoucích stromů, které se přirozeně obnovovaly po požáru, budou mít ty rychle rostoucí mnohem širší letokruhy a velké suky. Jenže doufali, že z těch kazů vyrostou a za půl století,
149HOSPODSKÁ HÁDKA v době další sklizně, budou hodnotné. Má data jejich nadějné předpoklady zpochybňovala. Také stejně jako já věděli, že v běžném provozu prostředí holé země nikdy nedosáhnou — cena takového pěstění by byla astronomická. Reálně byli schopni pouze jednoráz ově pořezat olše a podrost nechat nedotčený — což podle mých výsledků nemělo absolutně žádný přínos. Bohužel měli ruce sváza né politikou volného růstu, která jim v případě, že výsadby nebudou zbaveny vyšších křovinatých olší, hrozila pokutami nebo nákladnější nápravou. Chápala jsem, že ona strategie má vést k tomu, aby veřejné lesy po těžbě zaplnil zdravý porost volně rostoucích stromků, jenže její autoři ve své horlivosti zřejmě zapomněli, že les je mnohem víc než jen snůška rychle rostoucích stromů. Kvůli budoucím ziskům se přehnaně snažili o rychlý raný růst, kterého mělo být dosaženo hubením původních rostlin, což nemohlo skončit dobře. Pro nikoho. Poukázala jsem na to, že strategie cílící na obrovské tržní stromy není k ničemu, když ve skutečnosti nevytvářejí zdravější lesy. Jak jsem se soustředila na své poznámky, nevšimla jsem si, že lesničtí stratégové už zakládají ruce na prsou. „Na tomhle snímku můžete vidět, že odstraněním olší dojde podle očekávání k určitému nárůstu množství světla, které borovice přijmou, a po dobu jednoho týdne uprostřed léta taky vody, jenže je to za cenu úbytku dostupného dusíku, který se vyčerpá, jakmile se haldy odumřelých rostlin rozloží. V konečném důsledku tedy růst porostu po pěti letech ne vykazuje prakticky žádné zlepšení,“ řekla jsem a přešla k datům ze své meteorologické stanice, abych doložila, jak mýcení všech těch rostlin prohlubuje výkyvy místního počasí — za dne bylo nesne sitelné horko a během noci přízemní mráz. Jako by se ta otočná korouhvička, člunkový srážkoměr, klubko drátů a čidel i tikající datalogger zhmotnily vedle mě a já zase začala koktat. Barb, která měla nakročeno stát se uznávanou fotografkou, mě vyblejskla, aby mi dodala odvahu. Kdosi na mě zamával a já mu pokynula. „Takhle to vypadá na vaší speciální výzkumné holoseči, ale jak to bude ve skutečném světě?“ zeptal se jakýsi lesník. Muži okolo něj přikyvovali.
„Skvělá otázka,“ odpověděla jsem a cítila narůstající vzrušení.
Jeden z hlavních plánovačů Lesní správy se zamračil. Donutil mé kolegy, aby článek, který jsem napsala, ještě jednou prošli a hle dali v něm chyby, i když už ho otiskli v odborně recenzovaném časopise. Říkalo se mu Reverend kvůli tomu, jak kázal o nezpochybnitelné pravdě strategií, na jejichž vzniku se podílel. Týkaly se druhové skladby a zdraví celé lesní krajiny. Vedle něj seděl Joe, odborník na řízení vegetace ze stejného odboru Lesní správy, kde jsme pracovaly i já a Barb a kde má kolegyně zaslechla ony po chybovačné debaty o věrohodnosti našich pokusů. Reverend a Joe pospolu na mě najednou působili dost výhrůžně. Barb na mě kývla, abych se nenechala vykolejit. Přidala jsem další dílek do skládačky a předvedla Donův model, který předpovídal, že produktivita stoletého borového lesa tam, kde už olše nevracely dusík do půdy, klesne na polovinu. A že jeho životaschopnost bude následkem likvidace olší s každým dalším těžebním cyklem dál upadat. Model dokládal, že borovice potřebují olšové sousedky proto, aby je olše zásobily novým dusíkem, a ony tak mohly vyrůst ve zdravé lesy, zejména když se zrovna dusíkový kapitál vyčerpal kvůli narušení typu kácení nebo požáru.
Tentokrát se přihlásila mladá žena a ani nečekala, až jí dám slo vo. „Proč tedy utrácíme takové peníze za postřikování olší, když to nezlepšuje efektivitu výsadeb, a dokonce ji to ještě může zhoršit?“
„Sledovala jsem reakce vysázených stromků na standardní odplevelování, při němž dřevařské společnosti kosily olše, ale traviny i byliny nechávaly nedotčené, a porovnávala jsem je s kontrolními bezzásahovými plochami. Neustále jsme docházeli k jednomu a témuž výsledku. Takové postupy skutečně vedou k tomu, že stromy volně rostou — jsou vyšší než zbylé rostliny. Ale ať už porost stříkáte herbicidem, nebo sekáte křovinořezy, ať už je to v suchém, nebo vlhkém terénu, ať na jihu, nebo na severu, anebo ať už pěstujete borovice, nebo smrky, růst výsadby to nezlepší, i když ji můžete za volně rostoucí prohlásit dřív. Starosti mi dělá to, že polovina volně rostoucích borovic se teď potýká s nějakou infekcí či zraněním, kte ré je nakonec zničí nebo zmrzačí.“
150 hledání MATEŘSKÉHO STROMU
uznávaná lesní ekoložka navždy změnila náš pohled na stromy, když odhalila jejich vzájemné propojení i vazby s dalšími rostlinami a zvířaty.
www.knihykazda.cz
Suzanne Simardová nás zavede do svého světa, do srdce lesa. Ukáže nám, že stromy nejsou pouze zdrojem dřeva či buničiny, ale že tvoří složitý a vzájemně provázaný koloběh života. Právě její pře vratné pátrání vedlo k objevu „lesního internetu“ (Wood Wide Web), který ve svých knihách popisuje také Peter Wohlleben. S ob jevitelskou vášní popisuje, jak se stromy rostoucí stovky let vedle sebe vyvíjejí, jak se učí a přizpůsobují okolnostem, poznávají své sousedy a rafinovaně spolu soupeří i spolupracují. V centru jejího výzkumu přitom stojí tzv. mateřské stromy – prastaré, mocné a ta jemné velikány, které spojují a chrání ostatní stromy ve svém okolí. Ve svém strhujícím vyprávění, kdy se coby žena dokázala prosadit v ryze mužském oboru, zároveň píše o svém dětství v lesích Britské Kolumbie, o lásce i ztrátách a o hluboce lidské touze pochopit, kým vlastně jsme a jaké je naše místo ve světě. „Není to kniha o tom, jak můžeme zachránit stromy. Je to kniha o tom, jak stromy můžou zachránit nás.“
Světově