Miroslava Salajková
Ilustrovala Ivona Knechtlová
9 Vítejte v báječné škole Mr. Scotta
10 Tohle jsou moji spolužáci
16 Jedeme na festival
19 Bláznivý svátek
25 Tajemná zahrada
31 Zachraňujeme Ally
35 Pečeme a prodáváme
40 Ally se uzdravuje
56 Azorské objevy
64 Už věříme, že peklo existuje
70 Zápasíme s lany
74 Tajemství odhaleno
78 Poslední výlet na Azorech
83 Dona Mária má novou kamarádku
86 Není pták jako pták
92 Patálie s Jamesem
97 Každý má talent
104 Můj nejšťastnější den v životě
Ahoj! To jsme my, žáci báječné školy pana Scotta, kterému nikdo neřekne jinak než
Mr. Scott. Tuhle mezinárodní školu, kam
chodí děti z celého světa, najdete v Portugalsku, kterému se taky někdy říká balkon
Evropy. Dotýká se totiž přímo oceánu, pro-
tože leží na samém okraji kontinentu.
Do naší školy chodím já, Péťa, protože jsme se do Portugalska přistěhovali s ma-
minkou a tatínkem z České republiky. Pak sem chodí moji kamarádi, se kterými jsem
si na začátku vůbec nerozuměl – každý z nás mluvil totiž úplně jinak. Ale právě
v báječné škole pana Scotta jsme našli spo-
lečnou řeč a skamarádili jsme se! Teď spolu mluvíme anglicky a snažíme se i trochu portugalsky.
Můj nejlepší kamarád se jmenuje Jorge. Hraje fotbal a jako správný Portugalec nedá dopustit na nejlepšího fotbalistu na planetě, na Cristiana Ronalda, a nepropásne žádný zápas FC Porto.
Sourozenci Emilly a Villem se narodili v Nizozemsku. Emilly dost
trápí, že ještě nevyrostla, ale určitě se jednoho dne probudí a bude o hlavu vyšší.
Jaš je z Polska a baví ho hrát na housle, i jeho rodiče jsou muzikanti.
Někdy se chodí dívat do přístavu v Portu, jak se z lodí vykládají barevné kontejnery, a představuje si, že jsou plné žvýkaček.
Ve stejném městečku, jen kousek od našeho domu, bydlí Jespa, který se do Portugalska přistěhoval z Dánska. S tím se někdy dost nasmějeme – když se potkáme před školou, často máme na nohou stejné boty.
Naši tatínci totiž pracují ve stejné továrně, kde je vyrábějí. A kromě toho za ním moc rád chodím na návštěvu a stavíme si spolu z Lega, kterého má doma spoustu. To vydržíme docela dlouho.
Nejlíp portugalsky z nás umí Oskar (samozřejmě kromě Jorgeho a Filipy, kteří pocházejí z Portugalska), protože jeho tatínek je Portugalec
a maminka pochází z Polska, a docela se kvůli tomu
naparuje. A taky moc rád baští – jedl by snad od rána do večera!
Sára a Lora z Jihoafrické republiky chodí pořád spolu, jako by k sobě byly snad přivázané. Jsou to dvojčata, ale každá vypadá úplně jinak.
Filipa je Portugalka a je nemocná. My děti přesně nevíme, co ji trápí, ale víme určitě, že se uzdraví, a snažíme se jí všemožně pomáhat.
Mojí velkou kamarádkou je i Mačka, naše školní kočka, která si chodí pro pohlazení a okouní v kuchyni, kde ji dona Mária, naše kuchařka, krmí samými dobrotami.
I kdyby ve škole vůbec nikdo nebyl, stačí nakouknout do kuchyně –tam vždycky bude naše milá dona Mária. Vládne tam pevnou rukou, a když je zapotřebí, pořádně na nás zahartusí, ale jindy zas dokáže utěšit. Bydlí kousek od školy a občas nese celý nákup na hlavě! K tomu má
takový malinkatý kulatý polštářek, který si dá na hlavu a na něj pak naloží nákup a prostě jde. Jednou rukou si náklad přidržuje a tenhle
portugalský zvyk jí ani v nejmenším nepřipadá zvláštní.
My víme, že pokud je ve škole naše dona Mária, je všechno v pořádku.
Do školy chodíme v pěkných uniformách, jak je to zvykem v Anglii. Nosíme modré kalhoty, holky sukně, bílou košili a červený svetr. A na prahu staré pohádkové vily – naší báječné školy – nás každý den s úsměvem vítá pan ředitel Mr. Scott se svou ženou Mrs. Scott, kteří právě z Anglie pocházejí, ale usadili se tady, v Portugalsku, kde se jim zalíbilo. Mr. Scott je na nás někdy přísný, to on musí, protože my taky někdy pěkně zlobíme.
Do své třídy v prvním patře musíme každé ráno vyjít po širokém dřevěném schodišti. Schody pod námi nejdřív maličko zanaříkají, pak zavržou a zapraskají, nakonec se uklidní a zádumčivě zmlknou. Jako by dokázaly rozpoznat, jak kdo přišel ráno naladěný…
Škola stojí v malé vesnici, každé ráno kolem ní projde na pastvu stádo koz. Ty pozorujeme z domku na stromě, který jsme si sami postavili na školním dvoře. Právě sem chodíme o přestávkách, vyprávíme si tu o nejtajnějších věcech na světě a vymýšlíme, co spolu podnikneme. A nikoho jiného sem za žádnou cenu nepustíme, a už vůbec ne holky!
Ve škole nemáme tělocvičnu, ale my si bohatě vystačíme se zahradou, kde na menším hřišti hrajeme kriket a baseball, někdy i fotbal, když Jorge přemluví Mr. Scotta. A já jsem pak v brance a moc mě to nebaví. O to víc mě baví hodiny plavání – chodíme totiž plavat do oceánu.
Na zahrádce za školou chováme slepice, je tam taky nádrž, kde žijí mloci. K ní se musíme probojovat pralesem, myslím tím vinnou révu, která divoce roste všude možně. Připadám si tu někdy jako v džungli.
Možná tomu nebudete věřit, ale chodit do školy může být docela fajn.
Mr. Scott se jednoho dne po vyučování zatváří poněkud šibalsky. A to my už na sebe s Jespou mrkneme a je nám to jasné. Něco má za lubem, něco se chystá.
Mr. Scott rád vyráží na výlety, a to i na pěší túry. Mě to taky baví, ale někdy musíme dojít docela daleko. Jediné, co stíháme s přehledem, je popichovat Oskara, který snad jí i při chůzi. To je totiž celý Oska.
Ale teď má Mr. Scott v plánu něco jiného.
„Dostal jsem takový nápad,“ začne opatrně. „V Portu se touhle dobou koná slavný festival Festa de São João, tedy slavnost svatého Jana.
A ten byste měli rozhodně zažít. Chtěli byste na něj vyrazit?“ zeptá se nás a tak nějak zvláštně se usmívá.
Díváme se po sobě, nevíme. Nikdo z nás netuší, jak si takový festival představit.
V Portu jsem už s rodiči párkrát byl, není odsud daleko. Je to druhé největší město Portugalska, stejně velké asi jako Praha, ale voní mořem a rybami. Výlet bude určitě lepší než se učit anglicky spelovat. Začnu tedy váhavě přikyvovat, a když se rozhlédnu, vidím, že se přidávají
i ostatní. Připojuje se i Jespa, Jorge, Filipa… No a samozřejmě Oskar, kte-
rý už se zase vytahuje. On si strašně vymýšlí a pořád se naparuje – jednoho dne z toho možná praskne a to bude pořádná rána! Jenže bez našeho Oskara by parta nebyla úplná.
„Já v Portu bydlím a máme dům s velkým schodištěm a nejkrásnější zahradou.“
A hnedže nás všechny zve na návštěvu. „Máme tam takovou vzácnost…“ dodává, ale to ho už nikdo neposlouchá.
„Zítra se tedy po vyučování sejdeme na parkovišti u školy. Vezměte si s sebou svačinu a něco k pití. Vrátíme se asi pozdě odpoledne, možná až večer,“ doplňuje Mr. Scott nezbytné podrobnosti a my se začínáme těšit.
Ještě než vyrazíme domů, zaběhneme s Jespou do kuchyně za donou
Máriou přece jenom zjistit, co je to za podivný festival.
Dona Mária jen mávne rukou a pokřižuje se.
Co to má znamenat? Podíváme se s Jespou na sebe zmateně. Neumíme si to vysvětlit, dokonce nás napadne, že Mária dostala horečku a bolí ji hlava, protože si na ni pořád poklepává. To asi z nachlazení.
Zřejmě to nebude jen tak obyčejný festival.
Doma mi to nedá a vyzvídám i na mamince, co se to v tom Portu děje. Ale ta se jen usměje, že prý zítra uvidím sám. Trochu se na ni zlobím, ale jen trochu. Pojedu přece poprvé bez rodičů do velkého města, které znám jen málo. Ale budou se mnou kamarádi a Mr. Scott.
Než usnu, tak zavřu oči a představuju si, jaké by to bylo, kdybych
dostal psa, kterého si tolik přeju. Má pořádně dlouhé uši a huňatou srst a vrtí ocasem, když mě vidí.
Příběhy Péti a jeho spolužáků z mezinárodní školy v Portugalsku vás zavedou na dobrodružný školní výlet na Azorské ostrovy pod vedením báječného Mr. Scotta. Děti poznají jedinečnost zdejší přírody, ochutnají místní speciality a na lodi se vydají za delfíny a velrybami. O nečekané situace ale není nouze ani ve škole – jednou zachraňují opuštěného pejska, jindy zase zraněnou poštolku. Školní rok zakončí velkolepou slavností a třeba se Péťovi nakonec splní i jeho největší přání…
Kniha je inspirována zážitky autorky Miroslavy Salajkové a jejího syna a příběhy doprovázejí půvabné ilustrace Ivony Knechtlové. www.knihykazda.cz
