— textil, guma
city style
— bláto
vidlák style
Úvodem
Milý čtenáři! Právě jsi otevřel knihu zavánějící hnojem a zvěřími pachy, upatlanou od bláta a směsice tvořích chlupů. Nezalekni se, objevíš-li mezi stránkami drůbeží pírko či sem tam pohozené stéblo sena nebo slámy. Takový jest venkov, ten pravý, oproštěný od bazénů, sekacích traktůrků a zahradních lehátek. A právě autentický venkov, kde se zvířata chovají k užitku, tráva se žne starou dobrou kosou a nekončí ve chřtánu kompostéru, nýbrž v býložravých tvořích žaludcích, ráno tě místo budíku vyžene z postele pravé kohoutí kokrhání a večer uléháš po celodenní práci orvaný jak lístek do kina. Takový venkov na tebe dýchne z následujících stránek. Můj venkov, kterak ho vnímám a žiji už skoro pět let. Jsi-li nenapravitelným městským zatracencem, který stál ve frontě na smysl pro humor a nadsázku až kdesi vzadu, ve čtení pokračuj pouze na vlastní nebezpečí. Pokud máš dojem, že v sobě najdeš alespoň kousek vidlácké duše, věřím, že si následující písmenka dokážeš užít naplno. Tak či tak ty, kdož čteš, vítej v mém vesnickém světě plném barev, vůní a hebkých kožíšků!
7
12
Písmenka vidlácká
13
kur —
vidle —
Vidlácké obecnosti O všem možném, co se vidláctví týká či nějakým způsobem dotýká – od filozofických úvah přes styl oblékání až po střípky z běžných aktivit vidláckého žití. Je to taková pestrá směska představ, názorů a reality v záplavě písmenek.
15
Definice vidláka
Jmenuji se Nela, je mi čtyřiatřicet, jsem vidlák a jsem na to hrdá! Kdybych se takhle kdekoliv představila, přítomní by na mě koukali jako na nejnovějšího utečence z léčebny duševních chorob. Ale vězte, že jsem v rámci možností normální a příčetná matka od rodiny, ale fakt jsem vidlák a pranic se za to nestydím. Co si budeme povídat, většina lidí si pod pojmem vidlák vybaví joudu z venkova, ustrojeného v modrákách a ve zmijovce a ehm, ano, s vidlemi v ruce. Nevím, proč si slovo vidlák vysloužilo tento tak nějak nepěkný význam. Dovolím si teď asociaci vidláka jako někoho, kdo je tak nějak za míň, vyvrátit. Zahraju si na slovník a použiju jakous takous citaci z moudré knihy (ale mnou vyplozenou): Tak tedy – vidlák – jest osoba žijící primárně na venkově, pracující v zemědělství, která ke své obživě používá vidle. Poklízí s nimi po zvířatech, přehazuje seno, slámu a tak všelijak. Opakuji, že vidlák opravdu nemusí býti joudou. Vezměte si třeba mě. Maturitu jsem zdolala úspěšně, vyjadřovat se umím celkem kultivovaně, číst a psát, ba i počítat zvládám. Rozumím si s počítačem, vedu i virtuální život na internetu, kámoším s Facebookem, Instáčem i YouTubem, leč ke své obživě používám vidle, tudíž jsem prostě vidlák. A netřeba se k tomu, kdo drží v ruce vidle nebo třeba lopatu, krumpáč či mop, stavět opovržlivě. Ono ohánět se zručně
17
vidlemi, i tím ostatním jmenovaným, není žádná legrace. Každá práce se zkrátka musí umět a vyžaduje praxi a cvik. Zkuste si vedle vidláka postavit třeba úředníka, řidiče autobusu, učitele a dejme tomu lékaře. Řekněme, že tito lidé neviděli vidle ani z rychlíku, natož aby je někdy drželi v ruce, a dostali by za úkol vykydat průměrně znečištěný koňský box. Zdaleka by si s tím neporadili tak dobře a rychle jako vidlák. Zřejmě by se u toho i dosti natrápili a zapotili, stejně jako kdyby profi vidlák měl vypisovat lejstra, vozit lidi autobusem, učit děti nebo píchat injekce. Už odmala nám vtloukali do hlavy, že žádná práce není podřadná a všech profesí je třeba si náležitě cenit. Takže než příště o někom řeknete, že je vidlák, važte slova.
18
Jak to vlastně je s vidláctvím
Kdo je to vidlák, už bychom tak nějak věděli. Teď přichází na řadu otázka, kterak se vlastně člověk vidlákem stane. Já se přikláním k názoru, že vidlákem se člověk nestává, nýbrž rodí. Prostě to má zakódováno v genech, přeneseno z minulých životů, předpovězeno kmotřičkou sudičkou nebo tak podobně... Můžete samozřejmě hned namítnout, že někdo drží vidle v ruce od narození a někdo se k nim dostane až v pokročilejším věku. Lze to ale nějak předurčit? To zajisté nikdo přesně neví, co či kdo našimi životy hýbe. Je to ale prostě tak, že vidláka nemůžete nutit býti vidlákem. Musí to jít zkrátka od srdce. Jak to bylo u mě? Patřila jsem ke generaci devadesátkových dětí, která ještě měla babičku a dědu na vesnici. Rozumějte prarodiče, kteří na venkově nemají novostavbu s bazénem, ale starý barák, kde jste na jedné straně něco opravili a z druhé něco odpadlo. Trávu sekali nikoliv na benzínový, ale na ruční pohon, neměli psa gaučáka, nýbrž bouďáka a k němu navíc slepice, králíky a další havěť všelijakou. Takže tam se předurčilo mé vidláctví. Jelikož jsem u nich byla „pečená vařená“ a s chutí jsem se zapojovala do veškeré práce okolo zvířat a domu, děda mi stihl předat řadu vidláckých vědomostí. Škoda jen, že jsem jako desetiletá nepočítala s tím, že se bude mé vidláctví vyvíjet, a téměř všechno jsem úspěšně zapomněla. Pak pro mě nastala celkem dlouhá vidlácká pauza, protože babi s dědou už na venkovský život přestávali stačit. Tak jsme 19