z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla. Její knižní debut Miss AmeriKa (2018) byl ztvárněn
Román o tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama.
také jako divadelní představení a autorka
MIŘENK A ČECHOVÁ
Miřenka Čechová (1982) je jednou
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když
MIŘENK A ČECHOVÁ
zmizí za oponou – předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného
byla nominována na cenu Thálie. Založila
šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž
divadelní soubory Spitfire Company
nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají
a Tantehorse.
po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohoto příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.
česká próza ISBN 978-80-7637-063-0 249 Kč
11
11
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky
Copyright © Miřenka Čechová, 2019 Illustrations © Jan Miko, 2019
ISBN 978-80-7637-063-0
blok_baletky.indd 4
16.01.20 14:54
Janu Lorencovi Markovi Pokovi & Tori
blok_baletky.indd 5
16.01.20 14:54
TRIP DO NIKAM
Roztřeseným písmem, který sama nepoznáváš, píšeš pořád dokola svoje jméno. To abys nezapomněla, kdo jsi. V tuhle chvíli se sama sobě ztrácíš, dokonce si svým jménem přestáváš bejt jistá, písmo se rozpadlo a nejde přečíst, a tak uprostřed noci zvedáš mobil a vytáčíš náhodný čísla ze seznamu, abys zaslechla, jak tě oslověj. Říká se tomu bad trip, a když je ti šestnáct, není to úplně nejlepší. Někdo tě zamkl ve sklepním bytě s mřížema na oknech vedoucích na chodník, takže v pouliční lampě venku vidíš jen stíny šourajících se podrážek bot, který ti jednou za věčnost daj vědět, že tam venku existuje ještě nějakej svět, protože ten uvnitř už existovat přestal. Venek je v tuhle chvíli ale příšerně nebezpečnej, hrozí, že prosákne skrz zdi až sem, do podzemní cely s koupelnou plnou černejch vdov – tak v tuhle chvíli vidíš neškodný sekáče, co zdobí mokrý zdi jako nohatý květiny. Všechno se v jeden okamžik roztříštilo jako rozbitý taneční zrcadlo, kterým jednou proběhla Barbora, jako by chtěla spáchat rituální sebevraždu v objektu, do kterýho se osm let čtyřikrát denně povinně čumí. Tvůj zrcadlovej obraz ti vrejvaj pod kůži, jako kdyby ti tetovali znamení nedokonalosti. Pořád nejsi dost dobrá, pořád se musíš snažit víc, pracuj víc, pořád jsi nic, no jen se na sebe podívej, vidíš se? Lemro! Tvůj obraz na padrť, tvý jméno se nedá přečíst, rozpilo se v programu v kolonce „Dnes hrají“. Bad trip. Roztříštěná identita. Kdo proboha 14
blok_baletky.indd 14
16.01.20 14:54
jsem? A co mám proboha dělat? V tuhle chvíli, teď, dnes, zítra, za deset let? Seberou ti víru, seberou ti odvahu, sebevědomí, osobnost. Zredukujou tě na výkonnou robotickou hračku. Stejnou jako všechny ostatní. V každým střepu vidíš jinej kus sama sebe: mentální sirotek, kterej, aby ho to tolik nebolelo, vymazal rodiče ze svýho života, perfektně vycvičenej cirkusovej ratlík, co umí takový věci, že všichni tleskaj, zoufalkyně, která je pořád panna, protože představa nahýho mužskýho těla jí nahání hrůzu, intelektuální lůzr, kterej ve svých šestnácti neumí sečíst zlomek, třídní bavič, kterej jde vždycky do extrému, vždycky až na hranu, ale pak potají bulí do polštáře, anebo ta sebemrskačsky rebelující puberťačka, která se hodlá udusit tím, jak tuhle macešskou svobodu hltá. V posledním střepu jsi ta vyvolená, co může stát na nejvrchnější osvětlovačský lávce těsně pod střechou zlatý kapličky a dívat se shora na druhý a čtvrtý dějství Labutího jezera, kterýmu se říká bílý akty. Tanečnice odtamtud vypadají jako bílý čajový podšálky, chvějivě se hemžej v tý ohromný hloubce, jako by s tebou hrály skořápky, a ty zažíváš takovou přemíru štěstí, že by tě v tý chvíli ani nenapadlo nahnout se o trošku víc a záměrně ztratit rovnováhu. Jsi jedna z nich a rovnováhu ztrácíš až pozdějc, až když ze stresu padáš při piruetách v momentě, kdy se všichni dívaj. Teď jsi ale zamčená ve sklepním bytě a to, že ses sama zamkla poté, co jste odešli z bohnickýho lesa, už ani nevíš, třeseš se v horečce, která cloumá celým tvým tělem a maluje hrůzostrašnej obraz tebe sama a tvýho neexistujícího života, jako by tohle byl poslední den, po kterým už nenásleduje vůbec nic. Zpocená, vystrašená k smrti, uřvaná beze 15
blok_baletky.indd 15
16.01.20 14:54
stopy přítomnosti vlastního hlasu, kterej oněměl už před šesti lety a už jenom sípe, voláš do školy. Číslo na studijní vytáčíš tři čtvrtě hodiny, protože ho nejsi schopná spočítat, pochopit, a předtím si celou noc trénuješ věrohodnou výmluvu. Anebo to byla jen hodina? Čas se rozpadl spolu s tebou a ty šeptáš do telefonu, že jsi nemocná. Možná ti i uvěří. Ty sama sobě nevěříš, ačkoliv nemocná jsi. Jsi nemocná hrůzou, úzkostí, vnitřní bolestí, tím, jak sama sebe šponuješ a natahuješ až k prasknutí, jak se příšerně ničíš, protože to oni umí výborně, nechají tu špinavou práci na tobě. Totální destrukce tvýho já je motivovaná vidinou bílejch cupitavejch podšálků. Zatím smíš jen statovat ve třetím dějství, mít schovaný nohy v dlouhejch šatech až na zem a předpisově se usmívat na skutečnýho hrdinu, kterej bojuje za romantickou lásku, za ideál, kterej ty nemáš. El-Es-Dé, běhaj ti mžitky před očima. Jsi husa, ne labuť, že sis toho tripa dávala, že ses s partou pohádala a že ses zamkla ve vypůjčeným bytě, kde se bojíš vejít do koupelny. „Dáš si Supermana a budeš se cejtit jak Superman.“ Chtěla jsi vyzkoušet, jestli to funguje. Kecy v kleci. Bad trip. Zejtra ale stejně do školy půjdeš a znovu si stoupneš před slepovaný zrcadlo, ve kterým se tvůj obraz kubisticky rozpadá, budeš stejně zvedat nohy jako všechny ostatní a držet je těsně u hlavy, dokud se nezačneš třást, budeš skákat vysoký jeté, výš než ostatní, a viset ve vzduchu o sekundu dýl tak, aby případnej fotograf stačil zmáčknout spoušť, a točit třicet dva fouetté, i když doleva a ne tak dobře jako před chvílí černá Odilie ve třetím dějství. Nic jinýho ani neumíš. Nikým jiným ani nejsi. A kdybys přišla o tohle, přijdeš o všechno. 16
blok_baletky.indd 16
16.01.20 14:54
DENÍKOVEJ ZÁPIS: (z fronty na telefon)
Dneska jsem volala na Linku bezpečí. Chtěla jsem, aby odpadla peďárna. Chlebečkovi jsem řekla, že potřebuju zavolat rodičům. Pustil mě jako vždycky. Ještě jsem přemejšlela, jestli nemám zavolat bombu, ale minule z toho byl děsnej průser a vyučování stejně neodpadlo. Dominika mi poradila, že prej se někde dají vyhodit pojistky. Tak to zítra musíme zkusit.
DENÍKOVEJ ZÁPIS:
Co bysme měly: každej den zamést, vytřít podlahu, utřít prach, stůl a vynést koš, každou středu zvednout postele a vyvětrat peřiny, každých čtrnáct dní převlíknout peřiny, každej večer nahlásit známky, každej čtvrtek cvičit na klavír, každou neděli přivézt podepsanou vycházkovou knížku od rodičů a jinak poslouchat vychovatelky a zdravit starší holky. Co nejčastěji děláme: hádáme se, žereme si navzájem jídlo, když teda nějaký je, lezeme po hraně knihovny v klubovně a shazujeme se dolů, vytahujeme si před zrcadlem nohy a trénujeme kombinace z klasiky, vaříme si v kuchyňce speciality z insta čínských polívek, schováváme si věci, vymejšlíme pasti na vychny, kouříme na záchodech, trápíme toho starýho vrátnýho a taky špehujeme starší holky a vyzvídáme informace o sexu.
blok_baletky.indd 17
16.01.20 14:54
DENÍKOVEJ ZÁPIS:
Je to jak u magorů. Dvě Lenky, dvě Báry, dvě Káči, dvě Sylvy, naštěstí jedna s měkkým i. Fakt by mě zajímalo, jestli je vzali schválně po dvou, jako že když jedna vypadne, zůstane ta druhá. Nejtrapnější ale je, že spolu dvojčata dokonce i sedí v lavici a stojí za sebou u tyče. Pro profesory je to výhoda, zařvou: Lenko, vytoč tu nohu, a udělaj to rovnou obě.
DENÍKOVEJ ZÁPIS: (ze záchodu na intru)
Někdo mi v noci vymačkal pastu do vlasů! Krávy! Aneta si vytrhává chlupy v podpaží pinzetou, což je fakt nechutný! Musím vymyslet, jakej model si zejtra vezmu do školy, protože většinu mejch věcí nosí Eva. Jo, Petr mi koupil nanuk a svěřil se mi, že je adoptovanej. Příšerný! Vychny loudily známky a zfalšovanej podpis táty nepoznaly. Kráva nás seřvala, že tam máme bordel. Pak přišla Šedivka a s nasliněným prstem ukazovala, že ty fleky na podlaze jdou setřít. Prej: „Když se chce, tak to jde.“ Nám se ale nechce.
blok_baletky.indd 18
16.01.20 14:54
DEN „D“
Je ti deset a právě teď startuje tvoje zářná budoucnost. Na pokoji 203 sedí další čtyři desetiletý holky s hokejovejma taškama narvanejma krámama. Tolik naděje. Tolik očekávání. Tu du dum tum. Plyšovýho medvěda na polici nad postel, do nočního stolku povinný šití, náplasti, masážní Alpy, obinadla, náhradní tkalouny, mejdlo v plastový krabičce, šminkovací tašku, čínský instantní polívky a müsli tyčinky do jídelní skříňky na chodbě s vlastním zámkem, jak vám v seznamu doporučili. Na vychovatelně každá vyfasujete jedno povlečení, jednu deku a papírový stravenky na večeře, který do měsíce přestanete jíst. Dole v přízemí se už jako had line fronta na telefon. Telefonní automat na kartu je permanentně přetíženej, nad ním nápis nalepenej izolepou na zdi: Limitujte hovory na max. 10 minut. Celej intr bzučí jako úl. Rodiče, který přivezli svoje dcery autama, mávaj dole z chodníku, tlačej se u vrátnice, kde je ten úchyl vrátnej, co s váma bude skákat gumu, nebo podepisujou dokumenty o patro výš na vychovatelně, kde předávaj zodpovědnost za svoje nezletilý děti kolektivní státní instituci. Pomalu vyplňuješ vycházkovou a odjezdovou knížku, která sice kontroluje tvůj život od pondělka do pátku, ale rozhodně ne přes víkend, kdy je dívčí intr zavřenej, ale přesto máte povinnou školu. Zkoumáš, jestli náhodou některá z tvejch novejch spolubydlících nenatahuje nebo nečervená zadržovanejma slzama. Jo, červenaj hned dvě. Je to známka slabosti, která 19
blok_baletky.indd 19
16.01.20 14:54
předurčuje, kdo tady vydrží a kdo to za pár měsíců zabalí. Další ztracenej sen, další zklamaná posraná dušička. Tu du dum tum. Nechápeš, proč brečí, vždyť právě začíná největší dobrodružství tvýho zatím dost krátkýho života, dobrodružství, který pokud vydržíš, totálně změní kurzor tvý existence, tvoje myšlení, tvůj světonázor a hlavně tvoje tělo, tvoji osobnost, zkrátka celej tvůj osud. Už teď se stáváš někým jiným.
20
blok_baletky.indd 20
16.01.20 14:54
MANUÁL PŘEŽITÍ
Zapomeň na Hajaju a začni poslouchat Čajkovskýho. Postupně ochutnáváš pravidla života budoucího umělce. Pokud si přivezeš mončičáka, tak jsi ve smečce skončila. Jsi na výběrový škole. Musela jsi projít tři vyřazovací kola a lékařskou prohlídku, než tě vzali. Tvoji rodiče dokonce museli lhát, že váží a měří míň, než skutečně váží a měří. Nesmíš moc vyrůst. Vysoký baletky – mrtvý baletky (ostatně jedna z tvých budoucích profesorek, ta jediná vysoká, skočí úspěšně z okna). A hlavně nesmíš ztloustnout. Takže odteď už žádný sladkosti, žádný knedlíky, žádný mámino vyvařování, ani o víkendu. Do svých devíti let jsi žila v panenským ráji. Konec rozmazlování. Teď nastává realita. Teď na sobě musíš začít makat. Už teď jsi elita. Řeš kvalitu růžovejch silonek a průhlednost bílejch dresů. Silonky kupuj jen ty od Grishka, kde pracuje ta šedivá Ruska, která tě u jejich zkoušení štípe do zadku, ať zatneš to rozteklý maso. A bílý dresy si nech podšívat, je ti přece už deset, jinak ti do dvou let začnou prosvítat rašící prsa, za který se – když budou malý – budeš děsně stydět, a když budou velký, budeš se stydět ještě víc a obvazovat je obinadlem, dokud nedostatkem kyslíku neomdlíš. A nezapomeň, že v tom bílým trikotu menstruační vložku rozhodně neschováš. Naštěstí se ti menstruace ještě pár let obloukem vyhne. Aspoň na záchodě neřveš, když si cpeš do vaginy povinnej tampon jako Aneta, což prej příšerně bolí. 21
blok_baletky.indd 21
16.01.20 14:54
Další pravidlo: Žádný chlupy. Nikde. Kri Kri si v jedenácti kromě všeho ostatního holí už i ruce, protože jí profesorka na klasice řekla, že vypadá jako opice. Doslovný příkaz od ruský profesorky s českým jménem zní: „Žáááádný róóóóóštý!“ Ti vaši zasloužilí umělci, kterým říkáte profesoři, ačkoliv profesuru tam má jen učitel matematiky, studovali v Moskvě nebo Leningradu. A ti nejlepší mluví rusky pořád. Je to známka baletní elity. Ruskej balet je ten nejlepší. Když do školy na inspekci přijede Sergejevna z Moskevskýho baletního učiliště zkontrolovat, co že se to u vás teď děje a jestli se sleduje plán a osnovy, skákají kolem ní všichni „profesoři“ jak nadržený zajíci, řvou na vás dvakrát tolik než obvykle, dokonce musíte sundat měkký baletní piškoty a odteď začít na klasiku používat „vykuchaný“ špičky, protože takhle se to v Moskvě dělá. Vykuchaný špičky se nedělají s ohledem na životní prostředí, jako aby se daly recyklovat a snížila se spotřeba baletní obuvi, to fakt ne, nebuď naivní. Jde o další druh tortury, kdy z nejmíň pohodlnejch tanečních bot vytvoříš ještě nepohodlnější. Kladivem vymlátíš tu pevnou špičku, vyrveš vnitřní dřevěnou podrážku a trávíš v nich dalších přidaných deset hodin tejdně, i když na nich neudržíš balanc pořádně ani na dvou, natož na jedný noze. Takhle vás zocelujou. „Nohy vás budou živit,“ říká vždycky profesorka na klasiku. „Nohy tě mají živit,“ říká s povzdechem matka (která doufala, že budeš paní doktorka), když ti kupuje hojivý krémy, náplasti a dezinfekce na krvavý prsty, Fastum gely na natažený šlachy, analgetika a masti na tlumení bolesti a kolageny na bolavý klouby. 22
blok_baletky.indd 22
16.01.20 14:54
Budeš expert na výrobky proti bolesti, zánětům, namoženým svalům, zarůstajícím nebo úplně slezlým nehtům, vbočeným palcům, bradavicím, který zaručeně chytneš ze společných sprch, kde trávíš přestávky po každý taneční hodině (dá se tam bezvadně brečet), takže k Vánocům si přeješ slevovej kupón do lékárny. Máš to všechno zapsaný?
23
blok_baletky.indd 23
16.01.20 14:54
LOUTKA V ROXY
Je ti patnáct a právě jsi objevila house. Cizí holky na záchodě sdílej zdrogovanou intimitu, zvrací svoje vyšponovaný touhy po pochopení, ruce zakleslý do sebe jako při modlitbě, propadají se do lítostivý sentimentality „já tě mám ráda, víš“ a „jsi nejdůležitější člověk na světě“. Utírají si rozmazaný zpocený černý linky, převlíkají se z kurvovsky vyzývavejch triček, upnutejch lesklejch minisukní a těžkejch okovanejch bot na vysoký platformě do vyžehlenejch oblečků schválenejch rodičema. Jsou tři ráno a na záchodě probíhá ženská solidarita, klidně ti úplně cizí holka (jasně že cizí, nikdo není vlastní) bude držet vlasy, když zvracíš do hajzlu a obličejem spíš na prkýnku, který předtím za tvý přítomnosti použila, a je ti to úplně jedno, chová se k tobě jako sestra nebo milenka s takovou samozřejmostí, jako byste spolu vyrůstaly. Právě jsi smíchala čtyři vodky s redbullem a dvěma špekama a předtím měla v Andysu ještě nějaký víno a hele, ještě krokety. Roštěnka na ježka, co tancuje v kotli jenom ve zpocený podprsence už třetí hodinu v kuse, ti říká: „Proč piješ? My tady nikdy nepijeme, my jen zobeme.“ A začne se ti smát, jako že vůbec netušíš, jak to tady vlastně chodí. Její obličej se začne rozmazávat jako její linky, až se ztratí úplně, a ty pomalu na dlaždičkách usínáš, dokud tě nějaká cizí ruka nechytne za loket a nevytáhne po zemi ven a neodvede do chill outu, kde si můžeš na pár hodin schrupnout. 24
blok_baletky.indd 24
16.01.20 14:54
A tak příště nepiješ vůbec, jenom vodu, kterou si na záchodě natáčíš do vlastní přinesený petky, na kterou ti gorily při prohlídce u vstupu nepřišly. Občanku naštěstí nikdy vidět nechtěj, přestože do plnoletosti ti pořád chyběj tři roky. Ale pak někdo z party řekne, že vás protáhne do backstage, protože tam má kámoše, teda vlastně kluka, a je to takovej jako ostrej borec s růžovejma vlasama na ježka, kterej tomu všemu tady prej šéfuje a kterej má taky podmalovaný oči, je přísnej a Helena s ním píchá. A tak se stane, že vás gorily vzadu na schodech po delším rozhovoru pustí za dveře, kam se dostanou jenom vyvolený, a tam to jede ale úplně jinak než v sociálu, mezi obyčejnejma smažkama a děckama z gymplů a výběrovejch škol, co si hrajou na underground a vypůjčenou svobodu, protože tady v zásvětí se jedou lajny, u kterejch ty velký týpci moc nemluví. Řeknou jenom: „Tak si pojďte, holky, s náma dát.“ A jsou to takový skoro tátové od rodin, určitě je jim hodně přes dvacet, možná i třicet, takže úplný dědci, a s nima přece nechceš nic mít, i když jsou to bohové, který tomu tady vládnou. A tak zklamaně odcházíš ven a tajemství je v tahu, DJ se zdá bejt jako normální smrtelník a ty jsi unavená, strašně unavená, protože už to není ten euforickej zázrak, to bezhraniční nadšení z čehosi nedostupnýho. Takže když Natálie říká, kdo si s ní dá půlku, řekneš, že ty. A ona překvapeně zírá a ptá se, jestli opravdu chceš, a ty krčíš ramenama, že je ti to šumák, že asi už nazrál čas přehoupnout se do dalšího levelu, ukrojit si další kousek z tohohle nepoznanýho světa, zažít novou zkušenost. A pak už s holkama jako vojáci stojíte v řadě na pódiu, což ostatně umíte dobře, jenom pod sebou nemáte orchestr, 25
blok_baletky.indd 25
16.01.20 14:54
ale nad sebou dýdžeje, a všechny šermujete rukama, je to taneční šuplíkovaná, a vypadáte, jako kdybyste na ten tanec byly najatý, protože vám to fakt jde, a chlapi dole řvou, pískaj a šermujou rukama směrem k vám a vy jste na VIP úrovni, protože na pódium si stoupaj jenom ty, co fakt umí tancovat, což vy fakt umíte. Sice spíš battement tendu a grand jeté, což by tady vypadalo dost divně, ale stejně se vám do toho housu občas nějaký baletní pozice dostanou, jste prostě zjevení a všichni jsou úžasný. V pauze, když zpocená doplňuješ minerály, abys nezkolabovala jako Anča, držíš holky za ruce a říkáš „já vás mám tak ráda, víte“ a „jste pro mě úplně nejdůležitější, jste moje rodina“ a taky „já jsem tak šťastná“. A v tu chvíli prostě tak šťastná jsi, i když chemicky, a ráno poprvý za celou dobu nebudeš mít skoro žádnou kocovinu, protože Sluníčka jsou fakt kvalitní, jak říká Džejár, kterej tyhle ochutnávkový přáníčka dovalil, takže tvoje pondělní battement tendu a grand jeté budou divokým víkendem, až na pokleslej morál, téměř nepoznamenaný.
26
blok_baletky.indd 26
16.01.20 14:54
CHLEBEČEK
Ve škole sice panuje tvrdá disciplína, ale rozhodně ne na obyčejnejch předmětech, který přece nikdy potřebovat nebudete. Chlebeček na matiku vás nechává v jeho hodinách spát s hlavou na stole, obšívat si špičky, protože neobšitý špičky rovná se pruda na klasice, rozcvičovat se, jasně že na klasiku, koukat na televizi, protože jednou je to Real Madrid, jindy Nagano, a ačkoliv nikoho z vás předtím hokej nezajímal, všichni máte vlajky na obličeji, který si teda na klasiku musíte smejt, a děsně fandíte za jediným účelem – vyhnout se vyučování. Anebo děláte, že jste v děsným stresu z hodin klavíru, a on vám odemkne prázdnou učebnu, kde předstíráte, že cvičíte etudy, ale místo toho si v klídečku hrajete tetris, vlka, co chytá vajíčka, anebo spíte. On si ve třídě, ve který je děsnej bordel, píše nějaký příklady na tabuli a prosí vás, ať si to aspoň opíšete do sešitu, kdyby přišla kontrola, která nikdy nepřijde, takže to stejně nikdo z vás neudělá a on z toho stejně zkoušet nebude. Anebo jdete skupinově kouřit na záchod. Když je vás na pánskejch záchodcích už šest, Chlebeček si pro vás jde a říká, že kouřit fakt nemáte, ale že jestli si potřebujete odpočinout, máte to říct a můžete se ve třídě natáhnout. Brejlatej starej panic, jedinej skutečnej profesor, v hnědým kostkovaným saku a se svačinou v ubrousku od maminky, se kterou v padesáti pořád bydlí, je z vás v koncích. Když ze záchodků odejde, všichni se mu smějete. Příště se jde na 27
blok_baletky.indd 27
16.01.20 14:54
dámský, protože tam on si netroufne a vždycky jenom klepe na dveře a volá vás zoufale zpátky. On je fakt exot, myslíš si a je ti ho dost líto. Takhle hodnej člověk na týhle škole nemá co dělat.
28
blok_baletky.indd 28
16.01.20 14:54
KÁMOŠKY NA INTRU
Zatímco v ročníku se všechny pražský holky zdaj bejt děsně nudný, připrdlý a dětinský, holky mimopražský, co bydlej na intru neboli Domově dětí a mládeže, jsou naprosto jiný, maj to mnohem těžší, a tak musej bejt ostřejší. Na intru tomu šéfuje Velitelka Aneta. Je jí už dvanáct a v plným konzervatorním nasazení je už druhej rok, je to mazák. Má pronikavej hlas, hlasitej smích, obsesi ve vytrhávání obočí a chlupů z podpaží, což se snaží aplikovat i na tobě (drží tě u toho tři holky, protože děsně řveš). Taky má ze všech největší nárty a trable s dominantní mámou. Obrovský dispozice, který jí příroda nadělila, vyvažuje jinak dost velkou leností. Asi nemá dědu kinga, kterej by jí ve spánku chodil hrozit prstem před obličejem na znamení, že by fakt neměla spadnout do průseru a měla se snažit. Když zapiští tvoje jméno, pevně doufáš, že je dobře naladěná, protože pokud ne, odnese to celej pokoj, třeba dost nečekaným nočním programem. Její první příručnice, která ji skoro ve všem kopíruje, je Edita. Pochází ze stejnýho severozápadního města jako ona, má prej taky trable s rodinou, ale to má tady skoro každej, ne? Edita si nechá píchnout uši sichrhajskou na záchodech mezi matematikou a klasikou a ani nepípne, protože není měkká. Křehká blondýna si černě podmalovává oči, aby vypadala drsnějc, za což si ve škole vyslouží důtku, a navzdory autoritám si to ve třinácti rozdá s nějakým dospělým chlapem, aby to všem mohla natřít, že už je na rozdíl od ostatních fakt dospělá, a před Anetou 29
blok_baletky.indd 29
16.01.20 14:54
se vytáhnout, že jako první není panna. Editu vylejou ze školy hned po druháku. Můžou za to hlavně vychny, který do školy nabonzujou, že si namazala tygří mast do očí a nakecala celýmu intru, že jí umřeli rodiče, aby byla středem pozornosti. Dominika je tvoje kámoška. Je z motorkářský rodiny, každej z rodičů má svýho choppera a jezdí spolu na srazy, zatímco Dominika v Praze mrská nohama grand battementy. Díky ní poznáš Queeny, protože na ně co večer paříte na pokoji a v nočním odrazu okna pozorujete svoje promyšlený choreografie, zajímavý variace nohou a sofistikovaný pohyby paží, svůdný výkruty pánve a sexy pohledy z očí do očí, aniž by vám došlo, že máte roztažený záclony a celej protější barák se vašima polonahýma kreacema pravidelně baví. A když v létě okna otevřete a tančíte přímo na parapetech, je to už cílená performance pro ty, který se koukaj buď nenápadně skrze záclony, anebo nápadně dole na chodníku a povzbuzujou vás pískáním a voláním: „Holky, ukažte kozy,“ což jim splnit fakt nemůžete, protože ještě žádný nemáte. Vy pak na ně z okna druhýho patra lejete vodu anebo házíte balíčky s dietníma večeřema a pevně doufáte, že až půjdete ráno do školy, nebudou tam na vás za rohem čekat. Eva přišla do školy z baletní přípravky jednoho jihočeskýho města s půlročním zpožděním jako další ze zaručených talentů, který jenom udělají „rozdílovky“ a nastupujou uprostřed roku. Chudinka, je z tý Prahy tak zmatená, že pokaždý, když z Vyšehradu jede do školy na Staroměstskou, zabloudí nebo se totálně ztratí. Je přece jasný, že ji nikdo doprovázet nebude, takovejhle luxus si nejdřív musí vysloužit nějakým fakt originálním průserem. 30
blok_baletky.indd 30
16.01.20 14:54
Takže si sežene malýho zakrslýho králíka a potají ho krmí v nástavci skříně. Králík tam vydrží pár dní, daří se mu poměrně dobře, dejchat může, protože mu tam vyvrtáte díry, jenom ta skříň trochu smrdí, a pak ji někdo nabonzuje, vychny králíka i Evu vyhmátnou a letí oba. Její máma je ale ambiciózní a ze školy ji vzít nechce, a tak hledá pro dvanáctiletou holku jinej intr. Nikde ale takhle malý děti neberou. Nakonec ukecá jeptišky na Míráku a prorazí to tam. Eva jako první a jediná bydlí s jepťulema a do školy se musí naučit jezdit tak jako tak sama. Pak jsou tu ještě další hodný a slušný holky, ale u nich je jasný, že dlouho nevydržej. Pravidelně brečí a pravidelně překračujou limit telefonních hovorů s rodičema, dokud nezačne vychna hlásit: „Prosím Michaelu na druhém patře, ať okamžitě ukončí hovor, na lince mám další tři rodiče v pořadí.“ Ty máš zatím jenom jednu důtku za to, že v prostěradle lítáš po cizích pokojích a hraješ si na ducha, jak to vychny nazvou. Přitom vůbec nepochopily, že se jednalo o originální taneční performanci, na níž se poprvý projeví tvoje inklinace k angažovanýmu divadlu „šoku a překvapení“.
31
blok_baletky.indd 31
16.01.20 14:54