Cecilia Sternbergová: Cesta - Paměti české aristokratky / ukázka

Cecilia Sternbergová Cesta

Památce bratrance Eddieho Bismarcka, jenž mne vyzval, abych napsala o naší rodině.

Cecilia Sternbergová Cesta

Paměti české aristokratky

PŘELOŽILA EVA KONDRYSOVÁ

© Diana Sternbergová Phipps, 1996, 2023

Translation © Eva Kondrysová, 1996, 2023

Photographs © Diana Sternbergová Phipps, 1996, 2023

ISBN 978-80-7637-381-5

Konečně začínalo svítat a nadcházel první den našeho života v emigraci.

Vlak uháněl Francií. Malá Diana, které bylo jedenáct, když jsme opouštěli Československo, vedle mne spala. Kupé mého manžela ve spacím voze mělo zavřené dveře: doufala jsem, že i on usnul. Přejeli jsme šťastně tři hranice. Celníci zkontrolovali naše pasy a cestovní doklady a beze slova je vrátili. Obavy, že nás na českých hranicích nepustí dál, se ukázaly zbytečné; a přitom kolika našim přátelům, kteří se pokusili před námi s platnými cestovními doklady odjet ze země, sebrali na hranicích pasy! Prý platí „nová nařízení“; a těm ubožákům pak nezbývalo než vrátit se do Prahy a zkoušet to znovu. Později už ten, kdo se rozhodl odjet, musel přejít hranice ilegálně a pěšky, jen s tím, co unesl, česká pohraniční stráž po každém střílela, a koho chytili, toho čekalo dlouholeté vězení.

Netroufala jsem si odstrojit se ani ulehnout. Vyšla jsem na chodbičku, usedla na tvrdé sklápěcí sedátko u okna a vyhlížela ven. Projížděli jsme lesem – nádherné staré stromy, duby a buky, tak vzrostlé, že šikmé paprsky vycházejícího slunce jiskřily na zeleném kapradí a v mechu pod nimi. Koukla jsem na hodinky, které mi daroval Steinhardt. Byl to jeden z těch drahých a složitých švýcarských strojků, které ukazují nejen čas, ale i rok, měsíc a den. Podle nich bylo pět hodin ráno, 30. července 1948. Kde asi jsme? uvažovala jsem. Do Paříže jsme měli přijet až za několik hodin. Na chodbičce ve vlaku visela mapa: zjistila jsem, že projíždíme Ardenami, a uvědomila jsem si, že tady se odehrávala jedna ze závěrečných a nejkrvavějších bitev poslední války. A přitom zdejší krajina vypadala neporušená, pokojná a stejně krásná jako kdysi. Tak brzy a tak štědře zahladila příroda všechny stopy zkázy a zmaru.

Poprvé od chvíle, kdy jsme opustili domov, jsem pocítila cosi jako záchvěv štěstí, provázený však i pocitem viny: jak je to možné, že mne krása cizí krajiny hned utěší? Doufala jsem, že manžel spí: lesy, které mu patřily a které miloval, byly právě tak nádherné jako ty zdejší, bohaté cenným dřevem, plné zvěře a ptactva. Anebo při pohledu na míjející stromy myslí na všechno, oč přišel, a zraňuje ho to víc, než tuším?

Leopold měl na české hranici tolik starostí, že mu na lítostivé pocity nezbyl čas, a když se mu podařilo, že naše tři velké lodní kufry a spoustu dalších zavazadel celníci prakticky neotevřeli a neprohledali, měl z toho velkou radost. V těchto zavazadlech bylo všechno kvalitní oblečení, které nám doposud zbylo, značná část našeho ložního a stolního prádla a mnoho dalších věcí, které bychom pro výjezdní povolení na měsíční léčení ve Vichy kvůli manželově nemocné noze (což byla záminka této cesty) nebyli mohli zdůvodnit. Na poslední chvíli jsem do kufrů potají nastrkala různé cenné věci, které v našem městském bytě ještě zůstaly – stříbrnou čajovou a kávovou soupravu, poslední den ještě používanou, pozlacené vidličky a lžíce, které jsem objevila v jedné zásuvce, cigaretové dózy a moje kožichy. „Pouze věci osobní potřeby, žádné cennosti ani peníze na hotovosti“, stálo v úředních pokynech. Možná že bych obhájila čajovou konvici, džbánek z kávového servisu nebo příbory jako potřebné na cestu do Vichy, ale norkový kožich nebo bílá liška by se v srpnu sotva asi jevily nezbytné.

Byla jsem tak nervózní, že jsem ani nešla s manželem odemknout kufry, když je vynesli do budovy celnice. Krom toho jsem nemohla opustit dceru: byla tichá jako myška a hodná, ale svírala křečovitě kabelku a chvěla se o své poklady stejně jako já. Mohla jsem si ale všechny obavy ušetřit; když se manžel vrátil, táhla z něho slivovice pálená z našich vlastních švestek. „Ani se nepodívali,“ smál se. „Mohli jsme si vzít cokoli. Připili mi na zdraví a popřáli nám mnoho štěstí. A představ si,“ dodal, „že mne všichni poznali.“

Tomu se nedivím, pomyslela jsem si. Doma ho znal kdekdo. Jeho vysoká, statná postava, jeho kulhání, jeho hůl (žádná elegantní špacírka, ale mohutná větev věkovitého dubu, protože o nic méně masivního by se při své váze opřít nemohl), plstěný

klobouk s širokým okrajem, který kvůli svým nepoddajným hustým prošedivělým kučerám venku vždycky nosil – to všechno přispívalo k jedinečnosti jeho zjevu. Kdo někdy navštívil dostihy, ten znal Leopolda i barvy jeho stáje, modrou a zlatou; kdo chodil do nočních podniků, ten ho taky znal. Znali ho v Praze i ve Vídni, znali ho v každé restauraci, hotelu i baru. Byl miláčkem všech vrchních, protože měl zdravou chuť k jídlu a přitom věděl, co je dobré, a protože dával velkorysé spropitné. Ochotně sedal na lep všem hochštaplerům, příživníkům, děvkám v nouzi, opilcům a jiné lidské spodině.

Myslím, že v životě neodmítl prosbu o pomoc, a čím větší darebák, tím ochotněji ho vyslyšel.

Předpokládám, že byl velice bohatý, když převzal dědictví po otci, ale jak bohatý, o tom jsem neměla představu. V tehdejších dobách nebývalo zvykem probírat s manželkou finanční záležitosti a ve vybraných společenských kruzích se to prostě neslušelo.

V životě jsem neviděla účty za provoz domácnosti, neměla jsem potuchy, co platíme služebnictvu, co stojí naše cestování, ba ani mé vlastní šaty a boty. Objednala jsem si je, vyzkoušela a účty mi vůbec nepřišly do ruky; a stejně tak tomu bylo s nábytkem, koberci, čalouny a záclonovinami, které jsem si vybrala.

Můj choť byl sice očividně zámožný, velkoryse utrácel a měl rád všechno, co zpříjemňuje život, na druhou stranu zase ale na svých panstvích tvrdě pracoval a všechno, co z nich odčerpal, jim vynahradil široce koncipovaným zvelebováním. Pečlivě obnovoval lesy, obdělával a odvodňoval půdu a své dva zámky a různé statky, které vlastnil, udržoval v dobrém stavu; také na vlastní účet přestavoval domky nájemců a renovoval kostely – byl patronem devíti.

Jeho úspěšná činnost však přesahovala hranice šternberského panství, protože při jeho osobité povaze se mu dobře dařilo i za nového poválečného režimu. V mladé Československé republice se zavedla pozemková reforma, zrušily se šlechtické tituly a byly přijaty různé zákony a opatření omezující pravomoc velkých vlastníků půdy. Tohle pochopitelně vzbudilo v aristokratických kruzích odpor. Šlechtické rody pozbyly zčásti svou půdu, tím se snížily jejich příjmy, a tak se jejich příslušníci v rozhořčení buď uchýlili na panství, která jim zůstala, nebo odjeli užívat života do

Vídně či do ciziny a odmítali mít cokoli společného s vládou, která usiluje o jejich zkázu, i s lidem, který o ně očividně nestojí. Můj choť na to hleděl jinak. Bylo mu zcela lhostejné, jak se mu bude říkat – pouhé Sternberg bylo pro něho dost dobré. Jeho rod měl ve znaku betlémskou hvězdu: podle legendy byl mezi třemi králi, kteří se přišli klanět Spasiteli, jeho předek Kašpar. V každém případě pochází první historická zmínka o rytířích ze Sternbergu z roku 1100 a Sternbergové vzkvétali a přežívali v Království českém od té doby téměř tisíc let, za různých vládců a navzdory všemožným protivenstvím a porážkám. Proč by se to tedy, říkal si, nemělo podařit i jemu? Jestli se to tady teď bude jmenovat Československo, co na tom? Tohle je jeho země a jeho lid v dobách dobrých i zlých.

Nebyl žádný intelektuál. Jako mnohým z jeho třídy se ani jemu nedostalo vzdělání; málokdy si přečetl knihu a celý život se dopouštěl pravopisných chyb. Snad vycítil, že přehnané vědomosti a filozofování by možná podemlely jeho primitivní spolehlivý instinkt, jak přežít. Byl mazaný jako liška a silný jako medvěd, ale měl i dar nezdolného humoru, který byl nejen velmi lidský, ale i laskavý; projevoval se někdy dost obhrouble, nikdy však záludně.

Byl to pravý demokrat; nikoli názorově – názory on neměl –, ale od přírody. Prostě měl rád lidi, lidi všeho druhu, bez ohledu na třídní původ. Tahle vlastnost mu byla velmi užitečná v zemi, která se musela naučit, poté co počáteční nadšení z čerstvě nabyté svobody a nezávislosti poněkud ochladlo, spojit minulost přes nejistou přítomnost s budoucností.

Leopold Sternberg byl odjakživa oblíbený na venkově. Nyní se to přeneslo i do Prahy. Získal si lidi, kamkoli přišel, mezi novou elitou i ve vládních kruzích, když svým žoviálním a přátelským jednáním odzbrojil ty, jimž ještě chybělo sebevědomí a k aristokratům měli nedůvěru. Jeho rabelaisovské vtipy kolovaly od kanceláře ke kanceláři, kde se domáhal daňových úlev nebo náhradyza zkonfiskovanou půdu – vtipy, které se pak doma vykládaly rozesmátým manželkám v posteli. Byl hotov pozvat kohokoli, kdo v životě nebyl na zámku, aby se zdržel přes noc, štědře ty lidi pak hostil a jejich osobité způsoby u stolu i jinde zásadně přehlížel. Brzy se mu podařilo zajistit si téměř všechny úlevy a půjčky,

které chtěl, z čehož měl prospěch nejen on sám, ale i ostatní příslušníci jeho třídy. Razil cestu ke smíru mezi vlivnými osobnostmi a těmi, co pokládali svůj vliv za ztracený. Brzy mnozí mladší, prozíravější příslušníci šlechtických rodů následovali jeho příkladu. Dokonce i zrušené tituly se dočkaly vzkříšení: samozřejmě ne oficiálně, ale prostě tím, že je devadesát Čechů ze sta začalo opět uctivě používat.

Ale abych se vrátila k našemu putování.

„Jdi si lehnout,“ vyzval manžel dceru, když viděl, jak je vyděšená a vyčerpaná. Ta jen zavrtěla hlavou.

Měl děti velmi rád, zvlášť ty nezbedné: jejich vyvádění mu asi připomínalo vlastní divoké kousky klukovských let. Diana nikdy nezlobila – přinejhorším trucovala nebo na nás shlížela s přísnou nespokojeností. Bylo to velmi vážné děvčátko. Leopold se k ní choval jemně a laskavě jako ke všem bezbranným mláďatům, pochybuji ale, že k ní cítil něco víc než ke kterémukoli jinému dítěti, svěřenému jeho péči. Podle tradice si měl přát syna a dědice; prožívala jsem tenkrát trpké zklamání, když jsem mu ho nedala, a těžce jsem se pak vyrovnávala s vědomím, že už nemohu mít další děti. Avšak jemu jako by to nevadilo.

„Můžeme vždycky adoptovat některého z hochů mých bratranců – Hugona nebo Petra; anebo třeba budou mít syny Franzi nebo Adam jeho bratři).“

„Ale to je něco jiného,“ namítala jsem.

„Právě proto. Chci něco jiného.“

„Kvůli tvému otci?“

„Ano, nechtěl bych zažít obdobnou situaci.“

Můj tchán byl člověk nesmírně pozorný, jemný a okouzlující, velmi kultivovaný, s bytostným zájmem o umění, což bylo neobvyklé v dobách, kdy se urození pánové věnovali hlavně lovu, hostinám, pitkám, koním a milostným pletkám. Dbal však také přísně na formality a vybrané způsoby, velice si zakládal na svém původu a svazcích s císařskou rodinou, které občas ozdobily jeho rodokmen, a neochvějně zachovával rigidní zásady rakouského císařského dvora.

Byl laskavým a milujícím manželem a dobrým a shovívavým otcem všech svých dětí až na nejstaršího syna a dědice: od toho

očekával příliš mnoho příliš brzy. Nikdo nepochyboval, že mladý obr je fyzicky zdravý a silný, že se umí důmyslně vyhnout kázni a že prokazuje značnou vynalézavost při svých drsných žertovných kouscích. Leopold uváděl všechny své vychovatele v zoufalství. Jako chlapec se nechtěl učit číst, nebo toho prostě nebyl schopen, a s lety se na jeho vědychtivosti mnoho nezměnilo. Namísto toho ustavičně tropil nějaká uličnictví, aby byla legrace, smál se, hrál šaška: zřejmě neschopen vážně se nad sebou zamyslet, nezkrotný, bez zájmu o cokoli jiného než o zábavu. A tohle má být můj dědic, říkal si truchlivě tchán, nositel slavného jména, který po mně jednou převezme rodinné statky i povinnosti? Že ho matka hýčkala a rozmazlovala, že ho mladší sourozenci zbožňovali a snažili se ho napodobovat, to jen přilévalo oleje do ohně. Ani když ho poslali do Theresiana, vídeňské akademie pro mladé šlechtice, nedopadlo to dobře: mezi spolužáky si získal mnoho obdivovatelů, učitelé k nim však nepatřili. Otec to v zoufalství zkusil s českou technikou v Brně, brzy však seznal, že syn má sice po městě mnoho přátel, ale na přednášky chodí jen zřídka.

Potom vypukla první světová válka. V armádě a u dvora platil nepsaný zákon, že nejstarší synové předních šlechtických rodů nebývali vystavováni nebezpečí v bojích na frontě; Leopold však v souladu se svým nezodpovědným počínáním se přihlásil k 9. dragounskému pluku a po velmi krátkém výcviku byl poslán na ruskou frontu. A tam také až na řídké dovolenky setrval po celou válku; přesunoval se sem a tam se svým regimentem, přičemž s sebou vozil vlastní stan, vanu, zásobu šampaňského, komorníka a často i nějakou tu milenku.

„Když už nic jiného, tak odvahu ten chlapec má a je z něho stejně skvělý voják, jako bývali jeho předkové,“ ubezpečoval se jeho otec a stejně jako matka byl hrdý na synova vyznamenání:

nejprve dostal stříbrnou a pak zlatou medaili za statečnost.

Uhnul včas kozácké šavli, takže ho jen škrábla na hrudi, a jinak zůstával nezraněn. „Mé modlitby ho chrání,“ tvrdila moje tchyně. Až v posledních dnech války, kdy už věděla, že co nevidět nastane mír, se možná zapomněla za syna pomodlit. Výbuch granátu mu roztříštil nohu. Našli ho v bezvědomí, tak zesláblého ztrátou krve, že nebylo možno riskovat amputaci, a dopravili ho do vídeňské nemocnice.

„Smrt není nepříjemná,“ vyprávěl mi kdysi. „V té nemocnici jsem umřel kolikrát. Člověk prochladne, chce se mu spát a pak má jen jediné přání: aby ho nikdo nebudil. Ale matinka mne vždycky vyburcovala, lomcovala se mnou a hubovala, až jsem se musel vrátit. A donutila celou rodinu, včetně otce, aby si klekli kolem postele a modlili se za mne.“

Tenkrát ještě nebyla antibiotika a lékaři tvrdili, že se noha musí amputovat, jinak že pacient nepřežije. „Nevěřila bys,“ vykládal mi po letech, „jak ta noha páchla. Celé měsíce se hemžila tlustými bílými červy – doktoři je používali na odstraňování hnisu. Nohu mi zachránila matinka: nedovolila jim, aby mi ji uřízli. Ať tedy zemře, řekla doktorům klidně. Ale zde na zemi nebo na nebesích zůstanou mému synovi obě nohy.“

Přežil to, protože měl stejně silnou vůli jako jeho paní matka, ale strávil po nemocnicích tři roky. Dostával morfium, nejen aby se tlumily bolesti, ale také aby se uklidnil, když byl netrpělivý, a byl zticha. Brzy podlehl návyku a vyžadoval pět injekcí denně. Poté jeho matka ve spolupráci s lékaři zařídila, že morfium v injekcích nahradili slanou vodou a na povzbuzenou mu dávali obrovské dávky alkoholu.

Když se nakonec zcela zotavil, až na to, že kulhal (jedna noha byla o dost kratší než druhá), snažil se ze všech sil – převážně v slastném alkoholovém opojení –, aby si vynahradil léta promarněná v nemocnicích. Svými výstřelky šokoval i okouzloval po skandálech prahnoucí vídeňskou společnost. Nejenže v paláci nepřítomných rodičů pořádal večírky, kam sezval kdejakou dámičku z polosvěta, a na banketech v proslulém mramorovém séparé hotelu Sacher napájel celý balet z Opery šampaňským tak velkoryse, že to všechno číšníci na druhý den ráno museli prakticky vymést ze dveří, ale také vyhrával a prohrával značné částky v Jezdeckém klubu. Jelikož hrál pouze s přáteli, neměl nikdy to srdce, aby žádal proplacení směnek, které mu dávali namísto peněz, a tak nakonec samozřejmě přišel o značné jmění.

V té době si také vydržoval stálou milenku; po svatbě jsem ji jednou zahlédla v Monte Carlu a byla to vskutku úchvatná krasavice – ale ta ho také něco stála, stejně jako jeho závodní koně. Zakrátko nemohli Leopoldovi rodiče jeho dluhy už dál přehlížet; paní matinka je kolikrát zaplatila z vlastního značného jmění a snažila

se přesvědčit manžela, že syn si jako každý mladý pán prostě vyhazuje z kopýtka a co nevidět se usadí a nebude rodině jen a jen pro ostudu, jak tvrdil otec.

„Nemohu to zdůvodnit,“ odpověděl mi manžel dost nevrle, když jsem se ho po letech jednou odvážila zeptat, proč mezi ním a otcem byly vztahy tak napjaté. „Měl jsem ho rád, obdivoval jsem ho. Vůbec bych mu nevyčítal, kdyby se na mne zlobil nebo mi lál – k tomu měl plné právo. Nikdy to ale neudělal; jednal se mnou mírně a zdvořile, jako bychom si byli cizí, a ne otec a syn. Vím, že mne neměl rád, i když to nepřiznal: vycítil jsem to.“

Měl samozřejmě pravdu: manželovy instinktivní poznatky bývaly často spolehlivější než všelijaké rozumové úvahy.

V každém případě nastal čas, kdy otec byl nucen jednat. Žádné jmění, ani sebevětší, nevydrží stálou zátěž mladických výstřelků. Dal synovi ultimátum: projednou ještě a naposledy zapraví jeho dluhy, ale jen s tou podmínkou, že opustí Vídeň a usadí se trvale na venkově. Měl se odebrat do Zásmuk, druhého panství Sternbergových nedaleko Prahy, a pokusit se je v otcově zastoupení spravovat. Pokud by s tímto návrhem nesouhlasil, přestane mu otec vyplácet apanáž a víc mu nesmí na oči, což znamenalo, že ho vydědí. Toto vše mu sdělil dopisem – tchán nesnášel prudké výstupy. Syn věděl, že se musí podřídit: vždyť to také celkem vzato bylo ultimátum dost velkorysé. Přestěhoval se do Zásmuk; nikoli do zámku – ten nebyl zmodernizován a byl studený a ponurý –, ale do kouzelného starého zahradního domku, který mu matka zařídila; našla mu také dobrou kuchařku a jeho komorník Jeníček, bez něhož se nikdy nehnul ani na krok, se staral o jeho pohodlí. Nábytek, obrazy, stolní a ložní prádlo a další nezbytnosti pocházely z Častolovic. Bylo tam dost místa i pro hosty a vzniklo z toho rozkošné obydlí, kde jsem později žila první léta po svatbě moc šťastně.

Můj budoucí manžel se rozhodně nenapravil rázem. Do Prahy to bylo autem jen hodinu, a tak si tam často zajel zaflámovat, a ani společnost lehkých žen, jíž přivykl, mu nechyběla. Změna se rodila postupně. Sledoval správu panství s čím dál tím větším zájmem, a než se rok s rokem sešel, pracoval od rozbřesku do soumraku, dohlížel na obdělávání polí i na sklizeň, vybíral stromy, které se v lesích měly pokácet, obnovoval sady a zdvojnásobil

množství piva, které se vařilo v pivovaru, když začal pěstovat chmel. Neměl sice žádné zemědělské vzdělání, ale svým instinktivním citem pro půdu a její potřeby překvapil i své skeptické podruhy: ti byli zvyklí na lhostejné šafáře, kterým šlo jen o to, co z toho budou mít sami, a teď náhle pracovali pro někoho, komu na tom záleželo. Už léta nikdo z rodiny do Zásmuk nezavítal, leda na krátkou návštěvu v letních měsících. Pravda, aristokracie už patří minulosti a teď máme republiku, ale náš pan hrabě, to je něco jiného. Mluvil s nimi jako rovný s rovnými. Oblíbili si ho a taktně mu pomáhali, protože věděli, že mu chybí zkušenosti, ale také hrdě prohlašovali, že je rozený sedlák, tak mála omylů se prý dopouští.

Tchán mohl být se synem spokojen a očividně také byl: v hloubi srdce mu ale nemohl odpustit, že uspěl, když otec předvídal pravý opak.

Vlak se opět rozjel.

„Teď už tě uložím, broučku,“ řekla jsem dítěti.

„Prosím tě ne, dokud jsme v Německu, tak ne,“ bránila se. S úzkostí dodala: „Viď, že nepřijdou a neodvedou tě, tatínku?“

„Ne, Němci nám už nebudou ztrpčovat život,“ ujistil ji. Podal mi kapesní láhev, kterou měl vždycky u sebe: lokla jsem si a on ji dopil. Neholdoval pití zdaleka už tolik jako dřív, ale rád si dal pár pořádných skleniček před obědem nebo večer a tou dobou jsem se s ním už ztotožnila.

Diana ohrnula nosík nad pachem slivovice, který se šířil v kupé.

„Aspoň že mám tohle,“ prohlásila. Otevřela kabelku a vytáhla z ní nožík, obratně ho otevřela a zadívala se rozvážně na ostří. „Kdyby sem přišli a byli z gestapa!“ Dítě ubohé, pomyslela jsem si, je to už pěkných pár let, co nás vyděsili, když vtrhli do našeho pražského bytu, a ona si to stále pamatuje.

Vlak znovu zastavil. Němci v dlouhých kabátech procházeli kolem, jejich tváře se v komíhavém světle luceren zdály vyzáblé a hrozivé. Pouze jeden z nich vešel do našeho kupé: prohlédl naše doklady, orazítkoval je slovem „transit“ a beze slova, bez úsměvu odešel. Napadlo mne, jestli si v duchu neříká, že nám to patří, když teď musíme opustit vlast, jako po válce tolik Němců, kteří žili v Československu.

„Škoda že není vidět, co tu rozbombardovali,“ řekla dcera, která zírala do tmy, když se vlak znovu rozjel. Uložila jsem ji a přešla do manželova kupé.

„Tak a je to za námi,“ oddechla jsem si s úlevou. „Díky bohu!“

„Anebo díky Steinhardtovi?“ nadhodil manžel. Pozorně jsem se na něho zadívala, ale na tváři se mu rozmrzelost nezračila. Ani po dvacetiletém manželství jsem mu z tváře nedokázala vyčíst, co si myslí, pokud to nechtěl dát najevo – pouze jeho počínání skýtalo jakési vodítko. Měl sice otevřenou povahu, a co na srdci, to na jazyku, ale nejniternější pocity si bedlivě uchovával jen pro sebe.

Políbila jsem ho na dobrou noc a přešla jsem do kupé, které jsem sdílela s Dianou. Ta naštěstí už spala. Sedla jsem si a začala myslet na Laurence Steinhardta, velvyslance Spojených států v Praze, jemuž jsme vděčili za svou svobodu. 2

Po válce, když nám byly vráceny statky zabavené za Němců, vrátili jsme se do Častolovic a tam jsme pak dva a půl roku pěstovali stejně hojné společenské styky jako za první republiky. Pořádali jsme hony a večírky pro dávné přátele a sousedy a nové přátele z řad západních diplomatů.

Z těch byli našimi nejčastějšími hosty Steinhardtovi, Nicholsovi a Rotterovi. Laurence Steinhardt byl za války velvyslancem Spojených států v Moskvě a nyní řídil velvyslanectví v Praze; Philip Nichols, britský velvyslanec u československé exilové vlády, setrval ve své funkci i po návratu prezidenta Beneše do vlasti. Adi (Adrian) Rotter byl naším věrným přítelem po celou válku; odešel z diplomatických služeb, když Rakousko ztratilo nezávislost, teď se k této činnosti znovu vrátil a čekal, až bude jmenován vyslancem.

Častolovický zámek není nejkrásnější na světě. Prošel pří liš mnoha přestavbami: v minulém století se zdůraznila gotika a manželovi rodiče přestavěli část v renesančním stylu. Je to však zámek rozlehlý a působivý, a jeho věž, prostorné nádvoří a fresky na zdech, na nichž neznámý umělec v sedmnáctém století barvitě zobrazil legendární vítězství Jaroslava Sternberga nad Tatary, mu dodávají jistou barbarskou nádheru.

Ani nevím, kolik tam bylo pokojů; z rozsáhlých přízemních prostor vyhrazených služebnictvu jsem znala pouze pokoj své komorné a v kuchyni jsem se ocitla jen jedenkrát, když si kuchař nešťastnou náhodou usekl prst a můj choť byl zrovna pryč. Domácí provoz na zámku řídil Leopold za pomoci zkušené hospodyně, dvou lokajů, tří sluhů, svého komorníka, vrchního kuchaře a tolika panských a kuchyňských pomocnic, kolik se pro tak velké sídlo považovalo za nezbytné. Mou povinností bylo dohlédnout, aby pokoje pro hosty, všech třicet, byly v pořádku; dbala jsem na květinová aranžmá, volila jsem porcelán a stříbro na bankety a každé ráno v devět, zatímco jsem snídala v posteli, jsem musela přijmout vrchního kuchaře a schválit denní jídelníček – přirozeně toho věděl o vaření víc než já, a tak jsem jen zřídkakdy změnila jeho plány. Tyto úkoly mi byly vyhrazeny, a všichni domácí lidé, včetně mého chotě, by přijali s nevůlí, kdybych se snažila vykonat ještě něco navíc. Pouze v zahradách jsem měla volnou ruku.

Společenská část našeho křídla pozůstávala z haly, pěti různě velkých salónů, dvou jídelen – jedné zimní, jedné letní –, knihovny a kaple, kde se za časů manželových rodičů denně sloužila mše a kde jsem před sňatkem přestoupila na katolickou víru. Jako dítě jsem si vždycky přála být římskou katoličkou: ty krásné obrazy, růžence, medaile, skvělá roucha a kadidlo, mše s latinskými inkantacemi – všechno mi to připadalo tak nádherné a tajemné. Nezdráhala jsem se tedy, když mne manželovi rodiče požádali, abych přestoupila na jejich víru. Byla jsem však hned po narození řádně pokřtěna anglikánským biskupem a měla jsem to stvrzené písemným dokumentem. Reptala jsem tedy, když jsem v sedmnácti musela stanout v nevytopené kapli a na hlavu a ramena mi lili ledovou vodu ze džbánu, zatímco mne český arcibiskup a dva vesničtí faráři znovu zachraňovali před ďáblem. Moje dobrotivá tchyně, která mi šla za kmotru, mne chlácholila, že ten obřad je

„jen pro jistotu“, a darovala mi ke křtu moc krásnou briliantovou brož s granáty.

S kaplí sousedil takzvaný Velký sál, deset metrů široký a třicet dlouhý, s prostornými vyřezávanými kamennými krby z obou stran. Celou stěnu mezi vysokými okny zabíraly rodinné portréty stovky Sternbergů v brnění nebo dobových oděvech. Podlahu zde tvořily parkety, s hvězdami zasazenými do čtverců stejné velikosti jako obrazy na jedinečném vykládaném stropu, na nějž se materiál přivážel povozy z Itálie, když se v šestnáctém století zámek stavěl. Tyto obrazy v ozdobných rámech zobrazovaly příběhy za Starého a Nového zákona. Zde se konaly hlavní společenské události.

Měli jsme štěstí. Když jsme se vrátili do Častolovic, seznali jsme, že Němci ani Rusové nic neukradli ani nezničili; zato zámek v Zásmukách, kde byli ubytováni němečtí vojáci a po nich ruské jednotky, byl nenapravitelně poškozen. Zahrady, kterým jsem věnovala tolik úsilí, všechno si vymyslela i osadila, byly pouze hrozně zanedbané a působily smutně, jak byly zarostlé. Hledali jsme nového zahradníka, protože ten poslední už před lety odešel. Vzali jsme jednoho Francouze, který byl v německém pracovním táboře: měl v Čechách příbuzné a chtěl se zde usadit. Měl pro tu práci předpoklady, ale ze začátku jsme nevěděli, že je to zuřivý komunista a agitátor. Vesničané, kteří se ho báli, nás na to upozornili, a tak jsme s ním jednali opatrně, byl to však dobrý zahradník a nebylo proč ho propustit, až jednou bez manželova vědomí najal pro práci v zahradách německé zajatce, zadržované v nedalekém městském vězení. Bylo by mi to ani tolik nevadilo, kdyby to bývali muži, ale tohle byly slabé starší ženy. Jakých zločinů se ty mohly dopustit? Nemohla jsem se na to dívat, jak klečí a vytrhávají kopřivy a šlahouny ostružiní pod mými okny. Mám vyjít ven a promluvit na ně? Netroufala jsem si: nevraživost vůči Němcům byla mezi našimi lidmi ještě tak mocná, že jakýkoli projev soucitu nebo pochopení vůči nepříteli, ač poraženému, vyvolával podezření.

Žádné oslavy válečného vítězství nemohou trvat věčně, a tak je vystřídala politická propaganda, vybízející k dobrovolné zemědělské práci, aby se zanedbaná půda opět řádně obdělala. I já

jsem se spolu s přáteli přidávala ke skupinkám, které autobusy rozvážely do vršků nad Prahou, kde jsme v letním žáru jednotili cukrovku.

I na venkově se vyzývali všichni dobří vlastenci, aby věnovali hodinu denně navíc práci na poli nebo na zahradách. Vyzbrojená lopatkou jsem stanula před naším zahradníkem, který dohlížel na práci německých žen; komunista nekomunista, vycházeli jsme spolu dobře, protože jsem s ním mluvila francouzsky.

„Chci pracovat,“ povídám mu. „I já chci věnovat hodinu denně, abych pomohla naší zemi.“

Hleděl na mne zcela nechápavě. „Ale madam by si ušpinila ruce!“ namítal.

Klekla jsem si a jala jsem se plet – zahradničila jsem celý život a věděla jsem co a jak. Poté jsem se den za dnem hodinu věnovala práci společně s těmi starými ženami: nemluvily jsme spolu a ony si mne nevšímaly. Nejspíš to měly za bláznivý rozmar z mé strany anebo, co horšího, si myslely, že si z nich tropím posměšky. Až mi jednou některá z nich podala lopatku a pousmála se na mne a jiná mi pomohla zvednout zvlášť těžkou náruč vypletých šlahounů. Hned jsem se mezi nimi cítila lépe. Snad mne přece jen pochopily. Potom už nepřišly. „Co se stalo s těmi Němkami?“ zeptala jsem se zahradníka jakoby mimochodem. „Ces sales boches!“ rozhořčil se.

„Viděl jsem to nerad, že madam pracuje mezi nimi. Poslal jsem je zpátky do vězení, kde bych je nechal na doživotí, kdybych do toho měl co mluvit. Bohužel naše nynější slabá vláda připustila, že se vrátí do Německa.“

Brzy se našli jiní zahradničtí pomocníci. Všechen náš někdejší dobře vycvičený personál, který nám zůstal celou válku věrný a netrpělivě očekával náš příchod, se k nám opět navrátil, včetně našeho sice starého, ale stále vynikajícího vrchního kuchaře. Léta trvala nouze o jídlo, a teď bylo opět všeho dost: ze statků jsme měli másla a smetany, co srdce ráčilo, ryby z našich rybníků, raky a pstruhy z našich potoků, koroptve a bažanty z polí, srnčí a kančí z lesů, zeleninu ze zahrad.

Znovu se chodilo střílet kachny a bažanty, pořádaly se veselé pikniky v lese, vypravili jsme se rybařit i na houby, a večer se hojně pilo, tančilo i flirtovalo pod skvostným biblickým stropem Velkého sálu. Vůbec jsme netušili, jaké nebezpečí nám v onom

sále číhá nad hlavami: rozlehlé malované dřevěné stropní obložení držely řetězy zavěšené na střešních nosnících a nikdo nevěděl, že vinou červotočů se tyhle trámy postupně mění v prach. Strop se však zřítil až po našem odjezdu. Doslechla jsem se pak ke své radosti, že jej komunisté opravili. Velký sál je teď turistickou atrakcí a hvězda, znak našeho rodu, se i s heslem „Nikdy nezapadne“ prodává, v plechu nebo i ve stříbře, jako špendlíky, brože a jiné suvenýry. Není sporu o tom, že jsme v těch poválečných letech jako blázni šťastně tančili nad propastí, avšak ani my, ani naši přátelé západní diplomaté se nedomnívali, lépe řečeno zavírali oči před takovou možností, že země, která tolik vytrpěla za německé okupace, by si zvolila komunismus a znovu tak ztratila svou svobodu a samostatnost. Ozývaly se varovné hlasy: „Prodejte nějakou půdu, vyvezte, co můžete. Kupte si něco v bezpečnější zemi. Zajistěte si budoucnost pro případ, že to tady špatně dopadne,“ my je však ignorovali. Manžel byl příliš velký vlastenec, aby se zařídil podle takových rad, a já jsem se nedokázala vzchopit k nějakému činu, který by svědčil o nedůvěře v budoucnost mé země.

Mám předky natolik různorodé, že jsem se mohla hlásit pomalu k jakémukoli evropskému národu jako k svému – k Francii nebo Dánsku, Španělsku i Rakousku, Maďarsku, a dokonce i k Německu. Narodila jsem se ale v Anglii, obě moje babičky byly Angličanky, angličtina je moje mateřština; byla jsem vychována ve víře, kterou jsem dosud neopustila, že Anglie je jediná opravdu slušná země na světě. Pouze s Čechy jsem nebyla spřízněna nijak jinak než přes manžela, a přitom jsem vlivem solidarity při sdíleném utrpení a pronásledování za války dospěla k tomu, že jsem se cítila jako Češka.