Tereza Nováková: Co se stalo Veronice / ukázka

Co se stalo Vero nice

Co se stalo Veronice

Paseka

CO SE STALO VERONICE

Copyright © Tereza Nováková, 2023

Cover Illustration © Lela Geislerová, 2023

ISBN 978-80-7637-339-6

Mým přátelům. A Soně a Daliborovi.

Což jsou poměrně netradiční jména. (Úlomky žuly jsem nenapsala já.)

U2:

You're

Nevěděla, jak dlouho už to trvá – osm minut? Čtyřicet?

Kdyby se tak znatelně nesnažil, ukončila by to. Takhle by to bylo ale nejspíš trapný. A co by mu taky řekla?

Omlouval se. To prý ten alkohol. Už tomu moc nevěřila. Ten měsíc to byl druhý kluk, se kterým spala a který měl problémy se stáním. Možná to bylo v ní. Mračila se, měla ten svůj přísnej bitch face, který se neodpouští. Občas se na ni v metru tu a tam někdo usmál, většinou ženy. Jako by jí chtěly říct: neboj se usmát, holka, nic to nestojí. Samozřejmě že stojí, všechno něco stojí. Tedy kromě teď jeho…

Taky si nepřipadala dost sexy, trochu ztloustla, pár kilo. Když ji začal chvíli předtím lechtat (už nevěděl, jak prolomit to dusné ticho a nevlídno očekávání), uvědomila si, že má špek na břiše. Covidovej špek z neustálého nicnedělání. Sice teď seděla, takže to byla zrádná pozice, ale i tak. Špek na břiše. Možná že mu nestojí kvůli tomu špeku. Nebo jim zkrátka není přáno. Za jak dlouho si to asi uvědomí? Až sleze sníh a vylezou první pampelišky?

Zdálo se jí, že už to musí přijít každou chvíli.

A do toho se jí celou tu dobu díval do očí. Zpříma. Jako by chtěl vyhrát hru v nemrkání. Její kamarádka Aneta

v tom byla mistr republiky, ale to sem teď nepatří. Na normálně dlouhý sex dobrý, ale udržovat oční kontakt s člověkem, o kterém toho věděla pořád dost málo, a předstírat, že ji to už nezneklidňuje, nenudí a nerozčiluje, aby se ho nedotkla, to byl panečku výkon. Roky v dramatickém kroužku se konečně vyplatily.

Kdyby se s ní dva měsíce předtím nerozešel kluk, nebyla by tady. Možná by měla sex se svým klukem. A i když ho bylo málo a dalo se mu leccos vytknout, netrval věčnost a jeden druhého už tak nějak po těch čtyřech letech znali a věděli, co se jim líbí a kam sáhnout. Chvíli by si potom poleželi, možná by ještě zapnuli Netflix, koukli se na dvě epizody Papírového domu a šli by zase spát. On vlastně ne, on by ještě pracoval. Kouřil by u toho jednu za druhou, pil malinovou šťávu a mračil se ještě víc, než se mračívala ona. Ale to bylo teď jedno. On tu teď nebyl. Asi pil někde malinovou šťávu a dloubal se v nose. Mama jí říkala, když odcházela, s ironickým úšklebkem: „Chovej se, abys nechovala.“ Bylo by to směšně hloupé a trapné, kdyby… Ach, ta kdyby, ta vymyslel osel, když ho někdo někde někdy naučil mluvit. Možná to bylo v Pákistánu pod horou K2, kam dnes jezdí horolezci, kterým se zachtělo zúčtovat s vlastním tělem a vůlí a přírodou. Každopádně oslovo první slovo muselo být kdyby.

Kdyby

Veronika nebyla hloupá. Labilní, hysterická, egoistická, sebestředná, vztahovačná, netrpělivá, úzkostlivá, trochu rozmazlená, náladová, sebelítostivá a občasně samonasírací, to ona byla. Ale hloupá ne. Když se hlásila po gymnáziu na vejšku, dostala se všude. Do Prahy, do Brna i do Olomouce. Kdyby chtěla, dostala by se třeba i jinam a její příběh mohl být úplně jiný. Ale to už je zase jen další kdyby.

Když byla v Brně na pohovoru, seděl tam v komisi člověk – muž. Mezi několika dalšími muži. Něčím ji přitahoval a odpuzoval zároveň. Nebyl pohledný, nejspíš. Docela určitě byl přespříliš hubený a směšně vysoký a vlasy už mu řídly. Ale něco na něm bylo. Ve tváři, v gestech, v mluvě, co ji tak divně popichovalo, rozčilovalo a zajímalo. Měla chuť se s ním dát do hádky, jít s ním do hospody na pár piv a pořádně se s ním zhádat.

Když se pak rozhodovala, kam nakonec nastoupí, Brno bylo jasná volba. Ne snad kvůli tomu iritujícímu chlápkovi s jedovatým úsměvem a provokativními řečmi, ale proto, že to byla umělecká škola. Holka z Prahy si tak zabalila svý saky paky, koupila v IKEA rozkládací látkovou skříň a žlutým autobusem šupajdila do města, které údajně Pražáky nesnáší. To jí potvrdil i brácha, kterému

v Brně „fakt jenom kvůli tý espézetce“ propíchli gumy u auta. Ale „jinak je Brno fajn“, říkal. První dojem z Brna byl úplně jiný. Nebylo to nepřátelské město, naopak. Její pražština a fakt, že je z Prahy, sice byly téma, kterému se málokdo záměrně vyhnul, a každý se snažil přisadit si nějakou vtipnou ironickou poznámkou, ale skoro jí připadalo, jako by měli Brňáci z přítomnosti Pražačky spíš radost. Taková zvláštní satisfakce v tom byla. Nová doba – Pražáci jezděj do Brna!

Lidé tady na ulici, v obchodech, lékárnách a divadlech byli úplně jiní než lidé na ulici, v obchodech, lékárnách a divadlech v Praze. Odlišný živočišný druh. Tenhle druh se usmíval, byl vždycky slušný a nad věcí. Jako by se mu žilo snadněji. Jako by měl míň bolesti. Jako by věděl, že stres způsobuje rakovinu. V divadlech se i během představení pila štamprlata slivovice jako součást programu, ve škole se prodávaly „kusovky“ a moc dobrá levná ořechovka a všichni se znali se všemi. Sladký to začátek vysokoškolských let. Otec jí vždycky říkal: „Neboj, Veru, za chvíli budeš na vejšce a tam tě to bude bavit. Tam už si nikdo na trapný šprty nepotrpí, to už tam nestačí.“ Měl pravdu, bavilo ji to. Skoro každý den byli v hospodě, dali si pivko a ořechovku a připadali si jako budoucí elita národa, jako velcí umělci. Kdykoliv jim někdo z pedagogů naznačil jejich nedostatečnost nebo omezenost, mávli nad tím rukou a spláchli to velkou ořechovkou a tou úžasnou bezstarostností naivních prváků, kteří mají víc talentu a chytrosti než všichni před nimi.

Netrvalo to ani tři měsíce, a už se s panem arogantním opilá líbala v hospodě (hned vedle školy). Pořád přitom

musela myslet na to, jak velký klišé žije. Škola byla narvaná mladýma hezkýma klukama, charismatickýma, s hlubokým hlasem a teatrálním šarmem. A ona se tiskla v zakouřený putyce k o dvacet let staršímu proplešatělýmu učiteli, o kterém ani nevěděla, jestli se jí líbí. Věděla jenom, že na něj pořád musí myslet, že se červená, když na ni v hodině promluví, že se jí stáhne hrdlo a má pocit, že to na ní všichni musí vidět. A teď tady seděla a nevěřila, že se jí to děje.

Vypili snad celej svět, a když putyka zavřela a venku mrzlo, přesunuli se do školy a líbali se na chodbě před učebnou, kde učil. Sáhl jí studenou rukou pod kalhotky a ji najednou napadlo, jestli si oba nezahrávají až moc. Pasovalo to k němu, k jeho rebelské jiskře v oku, drzým podtónům v jeho slovech, a pasovalo to k tý jeho protivně temný auře, která se kolem něj nesla. Nebo se jí to aspoň zdálo. Ale jak to pasovalo k ní, kromě toho, že byla namol a nechtělo se jí zpátky na kolej?

Slíbil jí, zřejmě aby nevypadal jako nadrženej úchyl, že se druhý den sejdou. Vyměnili si čísla a s tím se rozloučili. Věděla, že se to setkání zřejmě nikdy neuskuteční, že to byl jen jeden opilý a neetický omyl. Druhý den vyrazila se spolužačkou na oběd. Daly si specialitu kavárny: „radiátory na kari“. Těstoviny ve tvaru topení obědvaly skoro každý týden. Dole u vchodu do podniku měli za sklem velkou PET láhev plnou žluté vody s vlastnoručně vyrobenou etiketou, na které byl prostý popisek: Vltava.

Sedávaly se spolužačkou nahoře v patře, obklopovaly je knihy a na zdech byla světla, která pro ně teple svítila večer co večer. Venku mrzlo, ale tady bylo dobře. A jí

najednou přišla zpráva. Omluvila se, že musí odejít, ale neřekla proč, nepřiznala, že má rande s jejich učitelem.

„Chmhm, dobrý večer,“ zabručel. Zdálo se, že je ještě nervóznější než ona. Snažil se tvářit jako pedagog. Možná ještě o pár centimetrů povyrostl, jak se urputně napřimoval.

„Dobrý večer,“ usmívala se, koketa jedna zatracená.

Stáli na náměstí. Předvánoční trhy už byly v plném proudu, svařené víno, punč, svařený alkoholický džus. Vlastně tam bylo jen málo věcí, které neobsahovaly alkohol. Brno.

„Jsme tu pracovně, kvůli škole,“ šeptl.

Veronika přikývla.

„Dáte si svařák?“

Jeho vykání ji rozesmálo. Potom co jí včera… Ale zase jen přikývla.

Šli k nejbližšímu stánku. Ona metr a půl za ním, aby nebyli příliš nápadní.

„Dva svařáky, prosím.“

„Jé, dobrý den, pane profesore,“ pozdravil kluk obsluhující u stánku.

Veronika vyprskla smíchy a poodešla o několik kroků dál a schovala se za sloup. On byl celý rudý, když se vrátil s dvěma kelímky k ní. Jeden jí podal a zavrčel: „Musíme vypadnout.“

Byla tuhá zima, takže jen co vypili první svařák, schovali se do hospody, aby si tam objednali další. Pomohl jí z kabátu a konečně si zase začali tykat. Bylo to celé tak zvláštně mimo realitu. Venku ležela hutná vrstva sněhu, dost na pořádnýho sněhuláka. Uvnitř hřálo topení, svařáky byly sladké a kořeněné a Veronika byla v cizím městě

a pořád nechápala, co se jí to děje. Myslela na tatu a mamu, na Prahu a na svoje pražské přátele. A na to jejich malé tajemství, které nabíralo podobu, bylo v kouři cigaret i v laciném svařeném víně a bylo ve tmě, která padala na Brno.

„Ty s někym chodíš?“ ptala se jí Marie.

„Ne, proč?“

„Tak kam zas utíkáš?“

„No. Jo. Jenom mám s někym rande.“

„Prosimtě s kym!“

„S nikym. Ti pak řeknu. S jednim klukem.“

Vzal ji na procházku. Při funění do kopce jí došlo, že mu nestačí. Ale on to pochopil a počkal. Zřejmě se mu to líbilo, že mu nestačí. Tu a tam udělal poznámku o tom, že je příliš mladá, když ještě tohle a tamto nečetla. Že je příliš mladá, když tohle a tamto neviděla. Asi se mu líbilo, že má nad ní navrch a ona mu jen funí za zády. Ale zároveň cítila, že ji většinou bere vážně. I když s ní místy v něčem nesouhlasil, zajímalo ho, co si myslí, a nikdy jí neskákal do řeči nebo ji nepřestal najednou poslouchat.

Po procházce si sedli do hospůdky na rychlý oběd. Dal si česnečku.

„Ty si nedáš?“

„Nemám chuť.“

„Ale bylo by to od tebe kolegiální.“

Slovo „kolegiální“ jí přišlo kysele nepatřičné. „Kolego“ se oslovují lidé na vysoké škole. „Kolegiální“ je chování studentů, když třeba jeden druhému půjčí propisku nebo poznámky nebo neprozradí, že dotyčný nemá

chřipku, ale jenom se vožral, jak zákon káže. Teď byli v hospodě, ne na akademické půdě. Nemělo smysl hrát si tady na kolegy.

Zarazilo ji, jak rychle se stali dvojicí, i když se tomu naoko bránili. Dělali si ze sebe srandu, používali ironické a odosobněné poznámky. A líbali se. Líbali se hodně. Česnečka nečesnečka.

Na třetí rande šli na večeři a potom do kina. K večeři dávali hrozně velké porce, neměla šanci tu svou dojíst. On to po ní dorazil. Sama mu to nabídla, z legrace. Nejdřív jí to přišlo roztomile komické a úsporné, ale potom si zase musela vzpomenout, i když tolik nechtěla, na tatu, jak po ní vždycky dojídával, když už nemohla.

Hádal se s ní o tom, jaký rod má mít slovo okurka. Tvrdil, že je to přece očividně nutně slovo mužského rodu, tedy okurek. V kině dávali Annu Kareninu. Viděla v tom jasný kompromis z jeho strany, sám by na to jistě nešel. To se jí na něm líbilo. Byl lepší, než se tvářil, a srdečnější, než si chtěl sám připustit. Po kině, venku, ji vzal kolem ramen a řekl: „Tak pojď, ty moje Anno.“ Probírali film, říkali si, co se jim líbilo a co ne. A než ji vzal k sobě domů, zastavili se ještě samozřejmě v hospodě.

„Stejně se divim, že jsi tu se mnou.“

„A to proč? Já jsem docela vybíravá.“

Tomu se zasmál. Jestli je vybíravá, tak proč si teda vybrala zrovna jeho?

„Byla jsem dřív zamilovaná do jednoho chlapa. Taky byl o dvacet let starší. O dvacet tři. Ale byl šílenej. Knihkupec. Alkoholik. Vzal mě k sobě domů, do Dejvic. A měl

takovou malou komůrku, kde byla jenom minilednička, postel a obří knihovna. A to bylo úplně všechno.“

Zkoprněl a znovu se zasmál.

„Co je?“

„Nic, jenom… teď jsi právě popsala můj byt.“

Bylo to horší. Byt v Dejvicích měl aspoň koupelnu s teplou vodou. Učitel měl jenom jednu místnost s miniledničkou, postelí a obří knihovnou a potom záchod, kde se netopilo a kde byl jen odtok, takže si sem mohl člověk leda tak přinést kýbl s ohřátou vodou. V ložnici se pak topilo samozřejmě kamny. Brno.

I tak se Anna Karenina s učitelem vyspala. Ráno proběhly nutné komentáře stylu: „Nech mě napsat ti omluvenku, ať nemusíš na hodinu.“ Ty sice pobavily, ale vzápětí byly zase lepkavě trpké. A Veronika s tajemným úsměvem, který říkal: zažila jsem něco divného, odpochodovala do svého malého pokoje na koleji, kde tekla teplá voda, a osprchovala ze sebe Rusko, cigaretový kouř a výčitky. I to divné, znovu nalezené chvění.

Chvění

Jakub z Dejvic byl knihkupec. Vypadal jako Jack Kerouac a s kerouakovskou vervou se také uchlastával k smrti. Veronika ho poznala samozřejmě v literární kavárně. Bylo jí sedmnáct, vypadala tak o pět let starší, takže se dávno nezaobírala tím, jestli jí nalijou, nebo ne. Každý pátek se tam scházela s kamarády, mluvili o knížkách a filosofech a o dalších věcech, o kterých si mysleli, že jim rozumí. Většinou byl kolem jedenácté večer Jakub už tak opilý, že sotva chodil. Měl výraz arogantního nihilisty, mluvil sprostě, hlasitě a ideálně pozurážel všechny, kdo ho ten večer rozčilovali. Nebo mu prostě vlezli do zorného pole. Zlatíčko a sen každé ženy.

Jednou, když zbyly v kavárně jen dva obsazené stoly, ten její a ten jeho, a když někdo ty dva stoly přisunul k sobě, čekala Veronika na to, až si jí všimne. Až se na ni konečně podívá, možná na ni dokonce promluví, na něco se jí zeptá a třeba jí i zalichotí. Ale to se nedělo. Seděli kousíček od sebe, u jednoho stolu, a přece tak dlouho vydržel se na ni nekoukat. Ani jednou, ani letmo. Musel to dělat schválně. Byl v tom snad nějaký zvláštní vzdor. Komická snaha zachovat si tajemství? Hrdě a vytrvale se díval jinam, desítky minut, možná hodiny. A když se na

ni konečně podíval, probodával ji tím svým skelným pohledem, jako by jí z duše pohrdal.

Tak začala lovestory mezi Veronikou a Jakubem „Kerouacem“ z Dejvic.

Do jeho bytu se dostala týden nato. Celou věčnost si vykali. Měl dlouhé prsty, v nichž neustále svíral to svoje žváro, kouřil žlutý camelky. Vždycky pil červené víno (spoustu červeného vína) a mluvil o věcech, kterým nerozuměla. Byl sarkastický, ale přesto (nebo právě proto) citlivý. Byl nekompromisní, jistý a rozhodný. A byl to provokatér, samozřejmě.

Když s ní osaměl, proměnil se. Dohnal ji tehdy poprvé venku před kavárnou a s potměšilým úsměvem ji pozval na sbírku motýlů.

„To si děláte srandu.“

„Ale ještě mám sbírku gramofonových desek. A tu mám doopravdy.“

„To doufám.“

Vzali si taxíka a jeli k němu. Nemohla nepoložit tu otázku, která ji tak pálila.

„Četl jste Kerouaca?“

„No jasně. Ale to se nemá číst, to se musí zažít.“

No jasně.

Celé hodiny jí vyprávěl o svých přátelích. O tom, jak žil ve Francii, o všech bolestech. O příběhu nevkusného delfína, který mu v jinak docela vkusně zařízeném bytě visel z lustru. O svém synovi, jehož matka mu kdysi toho delfína dala. O dnech, co byly a už nejsou.

„Blbý je, že už nemáme cigára,“ řekla Veronika.

„Znáte Jen počkej, zajíci?“

Stoupl si a poodešel ke kuchyňské lince. Otevřel jeden šuplík a vytáhl pomačkanou neotevřenou starou krabičku cigaret. Vrátil se ke stolku. Veronika si zrovna prohlížela vysypaný popelník zespodu.

„Co to je?“ ptala se. „To je motýlek?“

Jakub se zasmál její roztomilé naivitě.

„No, něco takového.“

Při bližším pohledu Veronika identifikovala v popelníku ženský klín a zastyděla se. Do té doby se na ten její podíval kromě doktora jen jeden muž. No, muž ne, kluk. A to byl ještě zhulenej jak paprika a měl halucinace, ve kterých viděl permoníky promenádovat se po jejích prsou.

Ruské cigarety, které kouřil vlk v Jen počkej zajíci, byly to nejsilnější, co kdy Veronika předtím i potom kouřila.

A bylo to úžasný. Každý šluk byl jako pořádná facka a po ní přišlo příjemné uvolnění.

Tenkrát vedle sebe usnuli, nevinně, tvářemi k sobě jako blízcí neznámí.

Týden nato spolu seděli v jeho antikvariátu s dalšími lidmi. Dvěma muži a jednou ženou, Danou. Ta Veroniku nenáviděla tím žensky nejpodlejším způsobem – byla na ni nekonečně milá, na záchodech se jí svěřovala s nejtemnějšími tajemstvími a plánovala, jak ji v nejbližší chvilce shodí z barový židličky a pohřbí v noci v temném lese někde u hranic.

Když s Jakubem osaměli, přišel k ní. Seděla ještě na barové židličce, Dana mezitím odešla nespokojeně spát.

Políbil ji a v ní se poprvé něco nafouklo, jakýsi balón

chvění, příjemný a nepříjemný zároveň. Rozléval se do celého těla, do konečků prstů, do tváří. Bylo to znepokojivé. Kolem nich majestátně existovaly staré a drahé knihy, civěly na ně a většina z nich byla starší než Veronika. Jakub roztáhl rozkládací gauč. Snažil se Veroniku svléct, ale ona se styděla. Sama si to vyčítala, snažila se najít v sobě sílu, ale nešlo to. Pak usnul. Přímo na ní. A hlasitě chrápal. Po přerušovaném spánku se konečně úplně probudila. Uvědomila si, že musí rychle vypadnout a běžet na brigádu. Snažila se ho všemožně probudit.

„Jakube? Jakube! Haló! Halóóó?“

Nebylo to opět k ničemu. Otočila klíčem v zámku a vyběhla ven, do studeného bílého rána. Nechala Jakuba i antikvariát s drahými knihami předčasně otevřený.

„Já vám jenom musim říct, jak jste odešla a nezamkla… tak mi tam přišel chlap. Já se probral, ještě trochu mimo, a vidim nohu. Tak jsem se po ní natáh, stiskl ji a zakřičel: Vypadni!“

„Mě to hrozně mrzí. Já jsem se snažila vás probudit.“

„No, naštěstí se, co já vim, nic neztratilo. Což je štěstí, jsou tam knížky za miliony.“

Tehdy jí poprvé někdo doopravdy zlomil srdce. A nebyl to Jakub, ale Petra. Taková docela milá holka pro každou srandu. Veronika se s ní často opíjela a jednou s ní odehrála dramatickou scénu v tramvaji, která skončila líbačkou. Petra byla bohém, maminka byla německá malířka a otec psal básně. Samozřejmě. Jednou v literární kavárně se Veronika líbila klukovi, kterej vypadal jako

John Lennon. A Petra se možná právě proto tehdy rozhodla, že českého Lennona klofne, a stalo se. Klofla ho a držela ve spárech několik dlouhých měsíců, kdy hráli po nocích na klavír, zvali k sobě „na večírek“ do vily „své přátele“ a bavili se jen o důležitých věcech, tedy o Kunderovi, morálce v postkomunistických zemích a indických hudebních nástrojích. Což je ve zkratce všechno, co by mělo člověka ve dvaceti zajímat. V Praze. Kde mají lidi hovno na práci.

Veronice s jistou pravidelností referovala o svém špatném duševním stavu, depresích a o tom, jak „strašidelně intenzivně“ vnímá čas a vlastní smrtelnost. Veronika si nebyla jistá, jestli ji to opravdu zajímá, ale cítila z ní jistou upřímnost a rozhodla se zachovat se k ní stejně. Otevřít se.

„No… tak jestli se mám s něčím svěřit já… tak… já… jsem asi zabouchlá do Jakuba.“

„Počkej, co? DO TOHO Jakuba? Jako vážně?“

„Jo.“

„Aha. A proč?“

„Proč? Co já vim proč. Co to je za votázku?“

Několik měsíců po tom, co si Petra s Veronikou tak libovaly ve své vzájemné intimitě, uvízly v zemi nikoho. Na tom místě, kde se láme přátelství a mutuje v opovržení. Stalo se to na Petříně, kde si Veronika s Petrou za hezkého počasí a při pití australského červeného připomněly své otevřené upřímné já.

„Já ti to musim říct, protože se máme rády,“ začala Petra.

„No?“

„A protože ti nechci lhát.“

„No?“

„Ale dohromady se vlastně nic nestalo,“ řekla. „Jenom že jsem se vyspala s Jakubem,“ mávla rukou. „Ale neřeš to, bylo to strašný.“

Seděli pak v Krásných ztrátách a Veronika předstírala, že Jakub neexistuje.

Petra si ho odloudila k jinému stolku. A hodinu nebo dvě na něj mluvila francouzsky, čehož se chytil. Asi si pak připadal jako lepší člověk. Připomněl si mladá léta ve Francii. Veronika dělala, že je jí to jedno. Měla svoje husté vlasy a až komicky výrazné červeně namalované rty. Připadala si nadmíru důležitě, když na ni dotírali ti tři staří chlápci z intelektuálního prostředí, z kulturního života, co se jenom třásli, aby se mohli před mladou předvádět. Měli šedivé a někdy i bílé vlasy a celý večer do ní něco hučeli. Chtělo se jí trochu zvracet, protože toho už moc vypila. Ale snažila se zůstat dámou, a tedy ideálně zběsile a veřejně nevrhnout.

Vstal potom, tenhle vožralej Kerouac, a přišel rovnou do debaty, bez ohlášení nebo pozdravu. Nahnul se k Veronice a beze slova jí dlaní rozmazal rtěnku po tváři, dokud se alespoň částečně neztratila.