Jakub Šponer: Ekstase / ukázka

Paseka

EKSTASE

Copyright © Jakub Šponer, 2023

ISBN 978-80-7637-338-9

Vyčítání

Probouzím se s pocitem, že jsem ještě unavenější, než když jsem usnul. Jen stěží otevírám oči, a tak je nechám zavřené a představuju si, jak pořád ještě spím a až se probudím, budu mít konečně dost sil na to, abych je otevřel.

Teplo pod těžkou peřinou mě objímá až po temeno hlavy a dnes obzvlášť nemám chuť vstát z postele, protože tak krásně hřeje a všude kolem je pořád zima. V dlaních mačkám spánkem měkké palce a dýchám zhluboka, tenhle mořský vzduch mi dělá moc dobře. Cítím, jak proniká do každého sklípku v mých plicích a probouzí mne alespoň uvnitř. Z plic se rozšíří do celého těla a pak ucítím konečky prstů. Usmívám se.

Jen co naberu trochu sil, otevřu pomalu oči. Zářivě bílý polštář mě zprvu oslepí. Odráží se v něm stříbro hustých mraků, které mě jako závoj neonových zářivek dělí od slunce. Kdo ví, co je za tím závojem, pomyslím si. Tahle myšlenka mě zaměstnává už několik dní v kuse, každé ráno, než si na tu oslepující zář na polštářích zvyknu a začnu rozeznávat jednoduché tvary.

Skupinka dlouhých, tmavých vlasů se na vzdálenější straně polštáře svíjí pořád stejně, jako by na ně nefoukal vítr a nepadal déšť. Jemně kontrastují se sněhobílým povlečením. Jako pukliny v tvém spánku, kterými jsi nejspíš utekla, a místo tebe zase přišla tahle podivná doba.

Něco se mi tu ale přece jen líbí. Není tu nikdo, kdo by na mne mluvil, nepotřebuju se pohybovat, oblékat, jíst, bavit se, číst si, pracovat nebo brát ohledy. Nemusím být výmluvný ani se přetvařovat. Přijal jsem tuhle krajinu za svou, jakmile jsem do ní byl vržen.

Stále o sobě nemám valné mínění, ale nemyslím si, že jsem špatný člověk. Mám jen spoustu chyb, za které se nenávidím, a přeju sám sobě jen to nejhorší. Častokrát jsem si přál, abych zemřel při autonehodě, a tím pádem nemusel už nikdy dělat žádná rozhodnutí. Myslím na to často a pokaždé je to stejně divné.

A teď jsem tady. Opřu se o lokty, které se zaboří do větrem načechraných peřin, a zírám do ostré hrany horizontu mořské hladiny. Od něj k nebi se střídají hustá hejna černých ptáků, která do mračného závoje mozaikují různé tvary. Nemám velkou fantazii a stydím se za to, přesto bývám okouzlen pestrostí toho ptactva, i když je jen stěží rozeznávám podle druhů. Sním ale často a už dávno nevím, kdy sním a kdy bdím, obojí je stejně absurdní a bezvýznamné.

Jednou jsem se hejnem černých ptáků nechal unést na déle než obvykle a v jeho peří jsem uviděl velký, černý hotel. Navštívil jsem ho hlavně ze zvědavosti. Slyšel jsem volání hlasu, který mě lákal dovnitř, ubytuj se u nás, odpočiň si, najdi sám sebe, zapomeň na špatné vzpomínky a tak pořád dokola. Znělo to jako reklamní slogan na lepší časy. Navštiv náš černý hotel, krákoral zase ten hlas. Ano, ano, přijdu vás navštívit, odpověděl jsem z pohodlí své postele a okamžitě jsem vzorně následoval hejno dlouhým letem až před vstupní dveře černého hotelu s černými rámy a kulatou klikou. Tam mě hejno opustilo. Ohlédl jsem se po něm, ale zmizelo, než jsem je stačil pozdravit. V obrovském stínu hotelu jsem se cítil malý, ale v bezpečí, což je stav, který jsem vyhledával celý svůj život. Chvíli jsem se v něm chladil a odpočíval, ale prasklou omítkou zdí prosvítalo pronikavé světlo, které mě pálilo na ramenou. Modré nebe obrůstalo předzahrádku lemující celou budovu a na parkovišti bylo těžké a pusté prázdno. Vstoupil jsem do hotelu a ten působil mrtvě a prostorně. Slabým světlem se snášela zrnka prachu, která jsem vdechoval jako zapnutý vysavač. Hned po pravé ruce jsem viděl bar bez obsluhy a kousek od něj malé pódium, na kterém ležely zaprášené trubky, kontrabas, zavřený klavír a základní sestava bicích. Všechny ty nádherné tvary z různých kusů dřev a zpracovaných kovů mě uchvátily. Rád bych si zahrál, ale neumím to. V hlavě se mi vyrojily melodie

jako otravný hmyz. Snažil jsem je odehnat, ale pronásledovaly mě jako neodbytné myšlenky před spánkem, který nepřijde.

Na pultu recepce vlevo se leskla váza s uschlou kyticí a malý zvonek. Zazvonil jsem, ale zvonek byl němý, necinknul ani podruhé a potřetí jsem do něj praštil tak nešikovně, že se rozpadl na kousky, které se mi rozkutálely pod nohama. Ten svíravý pocit! Dupnul jsem na jedno z ozubených koleček, ale bylo to tiché dupnutí. Zakašlal jsem, klepnul prsty o dřevěný pult, praštil pěstí do tapety jehličnatých lesů a zoufale a nahněvaně zařval, kde že to jsem, ale nikdo mě nevyslyšel.

Cítil jsem, jak mě pohlcuje prach, jak se pomalu stávám minulostí, jako nejspíš vše, co kdy v černém hotelu vydávalo zvuk. Na háčcích se sadami klíčů visely jediné – pokoj 247. Přeskočil jsem pult recepce, sebral svazek klíčů a rozběhl se po schodech do druhého patra. Sotva jsem popadal dech a zakašlával se z nánosů prachu, které hotelem poletovaly jako to hejno ptáků. 2…4…7…, opakoval jsem si čísla, 2…4…7…, 2…4…7… a někde v hlavě jsem pociťoval smysl toho, proč jsem v černém hotelu.

2…4…7… 247! Ty dveře mě zaplaví nostalgií a toužením. Vložím klíč do zámku. Otočím vlevo. Zamknu.

Otočím vpravo a dveře se otevřou.

Usmívám se a lehnu si na měkký koberec v předsíni. Záclonami v pokoji na mě dotírá hřejivá záře, a tak do ní vložím obličej a naschvál otevřu oči, aby se mi do nich vypálily zelené skvrny. Vůně pokoje mě paralyzuje a já nemám sil s ní bojovat, je tolik povědomá. Skolila a podmanila si mě. Najednou slyším… Slyším!

… ššššššcht…

Napětí ve mně roste. Klesnu na kolena, lezu po nich tak dlouho, dokud nenajdu zdroj … ššššššcht…, přiložím oko ke klíčové dírce druhých dveří zleva a vidím jen nekonečné duny nadýchané pěny.

Opravdu se bojím ty dveře otevřít. Co když je pěna křehká‚snadno se odvane a tebe vezme s sebou?

Otevřu a ty se v ní vznášíš.

S varhánky na všech prstech a zápalem v očích, který tvému pohledu vždycky dodával na intenzitě. Metry čtvereční jizev na mém těle mapují požáry, které jsi na mně během našich hádek založila. Těkám očima kolem, abych se vyhnul tvému pohledu, ale je všude. Sleduje mě z každé kachličky, ze zrcadla, každá bublina v pěně mě má v hledáčku jako zvíře před odstřelem.

Snažím se po čtyřech rychle dostat ven z pokoje, jenže dveře se mi před nosem zavírají. Zase jsi mě uvěznila. Sedím v kaluži kalné vody na studené podlaze a ty mě mučíš, ztrácím se, držím

obličej v dlaních a ty mě nemilosrdně sleduješ, na něco čekáš a mě bolí, že nevím na co. A tak křičím. Voda se řine z rezavějícího kohoutku a její šum se mísí s dlouhými tóny saxofonu, které prostupují hotelové zdi. A ty se pod nimi třesou a praskají a z těch puklin sálá peří černé jako to místo, které mi po tobě zůstalo ve vzpomínkách.

Černý hotel se probouzí k životu. Jsem příliš slabý na to, abych ti odolal, a tak zase jednou kráčím do tvé pasti. Otočím hlavu, abych tě našel a podíval se ti do očí, ale ty zrovna mizíš pod nánosem nahnědlé pěny. Vstávám, opírám se o umyvadlo, trochu mi na mokré podlaze podklouzne noha, ale včas se chytím okraje vany a jdu tě hledat. Nabírám pěnu jako kopečky zmrzliny, ale nic nevidím, trhám ji na kusy, odhodlávám se skočit za tebou.

Proud vody se zastavil. Hotelem zaduněla hlasitá rána a hejno ptáků se rozletělo na všechny různé strany, ale co nejdále ode mě.

Někdo vystřelil směrem k nebi ještě několik nábojnic. Ze zbraně se linula příjemná vůně střelného prachu a stříbrným nebem otřásalo dunění osamělých ran.

Kde je jim teď konec?

Stál od mé postele několik metrů a jeho těžké, pevné boty se bořily do vlhkého písku, který je polykal jako hladová bažina.

Pečlivě špinavým hadříkem čistil šmouhy ze zbraně a každou chvíli povystoupil ze spárů hladové tlamy mé soukromé pláže.

Kdo ví, jak dlouho už jsem tady sám.

Kde je?

Byl to obrovský, poctivý muž, z vesnice, měl pokrčenou tvář a malé oči, které vypadaly věčně přivřené.

Nevím.

Vypadá jako otec, kterého všichni chtějí. Pověsil si pušku na rameno, zhluboka se nadechl, podíval se směrem k oceá nu a nejspíš se musel pořádně zamyslet. Podíval jsem se tam taky.

Sledovali jsme spolu oceán několik vteřin, když udělal asi dva kroky ke mně, zastavil se, špičkou boty nakopnul kus pláže a ta se rozprskla přes celý horizont.

Myslím, že jsme ji vychovali dobře.

Jsem si jistý, že ano.

Posadil jsem se a odhrnul kousek peřiny, aby si ke mně na postel mohl sednout.

Nechcete se posadit?

Ta slova k němu asi putovala úmorně dlouho, a když dorazila až k jeho uším, rozhodl se je ignorovat. Místo toho z ramene sundal pušku, z náprsní kapsy tlusté červené košile vytáhl dvě nábojnice, otevřel páku, hlaveň, zasunul do ní nábojnice a zase zavřel. Ujistil se, že je zbraň zajištěná, a pak si ji nasadil zpátky na rameno.

Slíbil jsi mi, že se o ni budeš vždycky starat. Pamatuješ?

Pamatuju.

Sedl si do mokrého písku a zouval si velké, těžké vojenské boty. Funěl námahou a ze rtů prskal drobné kapky slin.

Myslel jsem to vážně. Ale taky vím, že se to jen tak říká.

Vím.

Svázal boty tkaničkami k sobě, postavil se a pověsil si je na rameno. Rozbřesk zalil nebe slabě nachovou pěnou a s novým dnem na mě přišlo další chvilkové nutkání žít život správně a lépe než doteď.

Vy jste ji sem přišel hledat?

Ne.

Tak proč jste tady?

Přišel jsem za tebou. Slíbil jsi mi, že se o ni postaráš.

Sundal z ramene zbraň, odjistil ji a zamířil k nebi. Hejno

černých ptáků pulzovalo horizontem jako temné srdce celého světa, který mi byl odkázán v tvé závěti. Vystřelil a hejno se rozprsklo do všech směrů. Zhluboka se nadechl, zamířil znovu a vystřelil na osamělého ptáka. Střela zmizela v mlžném obrazu slunce nad hladinou. Na hrudi jsem ucítil krátkou, tupou bolest. Otevřel páku, hlaveň, zasunul do zbraně nábojnice a zase zavřel. Pustil ji k zemi. A odešel k oceánu.