Jonáš Zbořil: Flora / ukázka by Nakladatelství Paseka

ZIMA

Pak si všimneme, že má tvář.

Rty se od sebe odchlipují, jako by hrály nebe, peklo, ráj, ale nevydávají žádný zvuk. Sára svítí telefonem do změti tvarů ve tmě. Poznáme oči, hledáme v nich vědomí, které by na nás zasvítilo zpátky.

Tělo je malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří a co ne. Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.

– Pojďme domů, Sáro.

Nic neříká. Natáhne ruku do tmy. Nadechne se, vydechne.

Kousek odsud je život normální, ale tady dole je území nikoho. Step. Koryto, které tu vyhloubila nějaká struska, nad námi dálniční obchvat, železniční most, ostnatý plot vlakového depa, samé zábrany, zákazy a křoví.

Auta nad námi plachtí vysokou rychlostí, nákladní vlak jede pomalu a nekonečně dlouho. Sára mi podává telefon.

– Sviť.

Sundává si kabát, váhavě ho rozprostře na místa, kde tuší tělo. Obaluje ho béžovou vlnou, opatrně oplácává rukou, aby to drželo.

– Pomož mi. Vezmem to.

Jestli nás někdo tady dole uvidí, tak už se nahoru po svých nedostaneme. Dávno jsme mohli být doma.

Večer se nepovedl. Chtělo to vzduch.

– Udělá ti to dobře. Líp než sedět a užírat se, říkal jsem jí.

Někdo z nás zmíní to místo. Prý zase uzavřeli Step. Dělají to pokaždé, když se v ní něco vyleje, někdo se tu ztratí nebo zraní. Postaví zátarasy, pár dní kolem krouží hasiči, policie, hygienici. Pak zase zmizí jakoby nic.

Možná jsme se chtěli podívat.

Alkohol probudil zvědavost, nebo jen blbost. Zapovídali jsme se. Došli až k hranici města, tam, kde končí síť pouličních lamp a dál už je jenom tma. Jezero bez vody. Toxická zóna, která se rozlézá do města jako nemoc. Většinu času si jí nikdo nevšímá – jak to s nemocemi bývá.

Tam, kde jsme, vede podél Stepi úzká asfaltová stezka.

Přes den tu jezdí cyklisti, trénují běžci. Teď tu nikdo není. Žádné majáky, planý poplach.

Jen auto bezpečnostní agentury.

Někde před námi se vyloupla světla reflektorů. Nechtěl jsem potíže, chytil Sáru za ruku a táhl ji pryč.

Pak se auto otočí, reflektory dlouho míří do tmy zakázaného území.

– Kdo je tam? volá ochranka.

– Radši jdem.

– Ne, počkej. Podívej.

Sára ukazuje dolů. Něco se tam zapotácí.

Po chvíli auto nastartuje, světla olíznou sloupy mostů a jsou pryč. Sára se rozběhne. Přes svodidla a rovnou dolů.

Hučení kamionů se pod mostem rozléhá jako v kostele.

Beru tu věc za nohy – nebo co to může být. Cítím, že se dotýkám těla. Není to ani teplo, ani pohyb, nic takového, jenom to člověk prostě pozná. Že vzal do ruky živou věc.

– Tahej.

– Musíš zatáhnout, dělej, říká Sára.

Rveme se o tělo s křovím. Odtrhávají se větve, vlákna nebo vlasy. Mám chuť zařvat nechutí, stejně by to tady nikdo neslyšel, jen by se to odrazilo od betonových břich mostů zase zpátky k nám.

Zašustí to a věc je na svobodě. Lehká jak mokrý papír.

Dopotácíme se pod světlo mostní lampy. Pokládáme tělo do lůžka ze Sářina kabátu. Nevypadá jako nic lidského ani zvířecího. Od úst nám jde pára.

Chvíli si nevšimneme, že auto bezpečnostní agentury je zpátky. Zakrývám tělo, dělám, že jsme opilí, místní, už se klidíme. Ledabyle tu věc házím na ramena, odcházíme do tmy. Nahoru nemůžeme, už ne.

Prorážíme si cestu blátem a uschlým křovím, Sára něco říká.

– Co?

– Myslela jsem, že je to dítě.

Dostat se přes plot trvá. Předáváme si tělo nad hlavami.

Bunda se trhá o pletivo. Věc se sesouvá do Sářina náručí jako hrouda špinavého oblečení.

Babiččina chata, stejná jako kdysi. Klíč je pod květináčem. Uvnitř mi nic není povědomé.

Rozkoukáváme se, snažím se vzpomenout si, kde jsou jističe, páčím se do nich příborem. Místnost rozsvítí staré žluté světlo – elektřina kupodivu funguje. Sára našla prostěradla.

– Ještě duchnu.

– Možná ta druhá skříň?

Tělo položila na postel, nehybně leží. Sáře jde od pusy pára.

– Rozděláš oheň?

Nechávám rozhořet pár třísek, přidám poleno.

Cizí věc pořád na očích.

Vypadá teď menší.

Pahýlky vyhublých končetin, splasklá hruď, svrasklá tvář. Srst, kůže, kabely. Maso prorostlé kusy plastu. Výhonky. Když se na ni dívám dost dlouho, vidím v ní něco povědomého. Něco, co bych mohl znát. Zvíře, dítě. Pak zahlédnu babiččinu fotku na zdi. Podoba věci s lidským nebo jen živým je pryč.

Je zvláštní, jak dobře funguje paměť těla. Podle mapy bych to místo nenašel. Pamatoval jsem si ho ještě z dob, kdy Step neměla název, nebyla tak velká ani divná. Město ji tehdy přehlíželo.

Teď se nad ní opatrně zvedá, překračuje ji, jako by to byla žíravina.

Chvíli jsme šli tmou, hlouběji do Stepi.

Světla města pomalu slábla, mizela za hradbou křoví a harampádí. Pak jsme narazili na vyšlapanou stezku. Nohy si vzpomněly na měkký terén. Najednou věděly, kam jdou.

Sára nic nenamítala. Domů jsme s tou věcí nemohli. Hned by nás odchytla ochranka. Byly by z toho jen potíže.

Najít klíč a otočit s ním v zámku byla úleva. Teď je to zvláštní. Zanořil jsem se do paměti a přinesl do ní něco cizího, co tam nemá být.

– Nemůžeš mi pomoct?

Sára namáčí kus utěrky, přikládá ji k ústům té věci, chová se k ní jako k novorozeněti.

– Neměla by ses k tomu tak naklánět. Něco ti udělá. Nebo se něčím nakazíš.

Neposlouchá mě.

– Nikam nejdu. Zůstávám u tebe. Neboj, šeptá Sára do kupy zabalené v duchně. Hruď věci se rychle hýbe. Dýchá jako zvíře. Ptáče. Nebo hodně dobité, nepovedené štěně.

Kotě polní. Tak říkala babička koťatům, která se tak pokazila při vrhu, že je kočičí máma pohodila. – Jsem tu s tebou, pokračuje Sára. Lehá si k věci, hlavu opírá o ruku.

Kredenc, gauč a kamna. Chvíli se pohybuju po místnosti, jako bych věděl, co mám dělat.

Jenom náhodně přecházím sem a tam, zastavím se vždycky, když narazím na něco povědomého. Babiččina podobizna v rámu, její mladá, nepřístupná tvář, pevně sčesané vlasy, pevně sevřené rty, hodiny, které už nejdou, zteřelý plakát dávného centra města.

V kredenci najdu lahev rumu.

Rozleju do sklenic a jednu podám Sáře. Trochu pookřeje.

V chatě se oteplí. Sára opatrně odkrývá duchnu, pozorně studuje drobné tělo.

– Je jenom podchlazená. Určitě bude v pořádku, říká. Jako by vůbec neřešila, co je ta věc zač.

– Ráno jdeme domů. Budeme asi muset do domácí karantény. Nebo tak něco.

– Ale prosím tě.

Pak trochu opile vstane. Rozhlíží se po chatě, kontroluje ložnici, jako by to byl hotelový pokoj.

Lehnu si s ní vedle, jo? Pomůžeš mi ji odnést?

Pak skládá oblečení na oprýskanou židli. Rozpouští vlasy.

Její tričko mi připomene ráno ve městě. Připadá mi, že bylo před rokem.

Zbývá na mě gauč, nohy mi trčí ve vzduchu.

Přikrývám se starým ručníkem. Chtěl bych sedět v noční tramvaji a opírat těžkou hlavu o sklo.

Co tu děláme? S tímhle?

Převaluju se z boku na bok. Vstávám. Vedle v pokoji Sára klidně spí. Zabalená do studených duchen tichounce chrápe, jako kdyby dnešní noc nebyla ničím výjimečná.

Tu věc chvíli hledám. Myslím, že se přede mnou skrývá.

Když se dívám dost dlouho, ze tmy se pomalu vynoří obrys rozinkovité hlavy.

Jako malý jsem duchy přelstil tak, že jsem se s nimi skamarádil. Tvrdil jsem jim, že nejsou zlí. Smál jsem se, hahaha, to je vtipné, to je legrační, nedělej to, hahaha. Tak dlouho jsem to opakoval, až na to museli přistoupit. A pak člověk nesměl odvrátit zrak.

Věc leží na kavalci, na dotek od Sáry. Proč si ji položila tak blízko?

Ráno zavoláme, kam je potřeba. Zaplatíme pokutu a jdem.

Na pařátku věci se něco zvedá. Připomíná to prst. – Mléko.

Sára mluví ze spaní. Nevidím jí do očí. Možná je vzhůru. – Tohle dělávají, když pijou mléko.

V domě naproti někdo rozsvítí.

Ráno a bolest hlavy. Matně si vybavuju včerejší noc.

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Babička se na mě mračí z fotografie.

Jdu za Sárou do ložnice. Věc leží v nohách postele. V denním světle připomíná chuchvalec odpadků. Něco, co se na sebe náhodou nabalilo. Sára teprve vstává. Jakmile otevře oči, hned se k tomu nepochopitelnému tělu má. Malý hrudníček zabalený v prostěradle se jako na povel rozkmitá.

– Můžeme už jet? Třeba tam takhle ráno hlídat nebudou. Nic.

– Zastávka je pár minut odtud. Půjdu přímo do práce, ty si běž lehnout, sejdem se doma. Všechno nech tak, jak je. Nic neuklízej. Ne. Sára si mě nevšímá. Opatrně kontroluje tělo věci.

Zkouším to ještě soucitně:

– Tak to dáme k sousedům? Těm vedle?

Sára rychle vstává. Opatrně přikrývá věc. Odchází do světnice. Jde zařizovat.

– Určitě ji tu nenechám, tak si vem home office.

Otevírá omšelou kredenc, bere hrnec a jde s ním ke dřezu.

– Není pitná. Ani to nepřevaříš, říkám jí.

Sára se na mě zašklebí

– V tom případě nemáme vodu.

Otevírá dveře do zahrady. Vnitřek zaplaví chladný ranní vzduch.

Venku jako by to někdo restartoval. Na zahradě pár hubených jabloní, třešní, meruněk, nic mi ty pohledy neříkají. Napuchlé nebe.

Sára se mihne někde vzadu, vidím žluté holínky, které tu zůstaly po babičce.

Pátek. Kolik je vlastně hodin? Zapomněl jsem se podívat na telefon. Nemůžu popřít, že se mi to trochu líbí.

Sára kolem mě proklouzne zpátky dovnitř.

– Potřebujeme tu vodu.

– Potřebujeme jít domů, namítám.

– Uklidni se. Dyť je to dobrý. Nemůžeme to brát jako takovej výlet? Ozdravnej pobyt. Doktor říkal, že takový věci potřebuju.

Vybaví se mi věc v ložnici. Zdraví nevyzařuje.

Vracím se s těžkými taškami plnými nesmyslů.

Jdu pěšinou zpátky do Stepi, kolem křoví a ploty. Našel jsem volný koridor, dlouhý kus silnice, kde nikdo nehlídkuje –nejsou tu žádné domy, není co hlídat. Snad jen benzínovou pumpu, která tu stojí uprostřed ničeho.

Volal jsem do kanceláře, šéfova slova nechávám za sebou, stejně jako celé město. Kolem mě na sebe naskládané vytrhané pražce, cívky, dekly, skruže a deky.

Tašky mě bouchají do kolen, jako by si se mnou chtěly hrát.

Ivana nám pro ni něco dá, říká Sára.

Tváří se trochu omluvně a trochu úlevně, v ruce drží hrníček s kafem, ze kterého se kouří.

Ženská ve starých gatích, nazouváky, cop prošedivělých

blond vlasů, prochází babiččinou zahradou tam a zpátky, jako by jí to tu patřilo. Kývne na mě, rychle si mě změří, v plastovém barelu s vodou, který nese, to šplouchne.

– To by na dva dny mělo stačit. Pak si přijdete.

– Dva dny, to je až až, ne?

Obě se na mě dívají.

– V pondělí musím do práce. Nemám přece dovolenou.

– Patřilo to tady Adamově babičce, vysvětluje přátelsky

Sára a Ivana si mě přeměřuje.

– Nikdy jsem vás tu neviděla.

– Já tu byl naposled, když ještě přes cestu nic nestálo, oplácím jí to. Její domek je schovaný za řádkou opečovávaných tújí. Ivana bere do ruky prázdný kýbl, jde se schovat k nějaké povinnosti.

I Sára jde. Pohybuje se, jako by myslela o několik kroků napřed, zatímco já marně hledám plán. Trapně stojím ve světnici, Sára kolem mě chodí sem a tam. Vyndává nákup, něco uklízí. Jde za věcí. Zavírá dveře.

Shora vypadá Step jako ostrov.

Nebo žlutohnědá louže, která se rozlila do města. To se stahuje, staví kolem sebe hráze z plotů, vlnitých plechů a zdí, rychle se klidí na vyšší břeh.

Sedím na vrcholku suti. Byla tu vždycky? Takhle hluboko dovnitř jsem se nedostal několik let. Nikdy jsem Step neviděl z výšky. Nic nevypadá povědomě.

Obzor kolem mě obkružuje dálnice, kloužou po ní kamiony. Kousek dál, na jiném mostě, dlouhý, černý vlak. Tolik mostů. Vysoké stožáry železničních lamp, jinde areály s pneumatikami, sklady lodních kontejnerů, kolem kterých chodí ostraha v oranžových bundách. Jinde: rozpáraná auta, vykotlaná auta, auta zarostlá a zmáčknutá popínavými rostlinami. Břízy.

Když jsem jezdíval do Stepi za babičkou, čekávala na mě na konečné tramvaje. Pěšinou mezi sklady, pak se najednou otevřel obzor, všude kolem louka, sem tam zahradní domek, stlučený můstek přes potok, kolem rozzuřeného psa – a byli jsme u chaty. Ticho tu rušily jen tlampače z nedalekého seřadiště. Přeřazované vlaky, občasné písknutí lokomotivy v horkém odpoledni, chata vždycky s otevřenými dveřmi na zahradu.

Dálniční nadjezd babička oplakala. Ale když ohlašovali, že všechny chatky zbourají a místo nich vyrostou věžáky s luxusním bydlením, mávala nad tím rukou.

– Tady nic nebude. Sem se báli i četníci. Platěj tu jiný pravidla. Tady, Adame, i prší jinak než tam u vás.

Z lavice před chatou okukovala úředníky z města, zeměměřiče, architekty. Na pozdravy neodpovídala. Občas se po cestě zastavila u plánku z katastrálního úřadu. Zakroutila nad ním hlavou a šla dál. O pár dnů později z něj byl zmoklý cár papíru.

Pak přišla havárie a pak další. Něco ze spalovny odpadu, něco z neoznačených skladů. Plán výstavby dostal stopku.

Úředníci chodili dál. Tentokrát s nařízením, že k bydlení to tu už není. Maximálně k práci. A jen až vysají potok, otočí půdu vzhůru nohama.

– Nedělejte z toho Černobyl, odsekávala babička. Cizincům z města i odcházejícím sousedům.

V míse na zahradě hnily meruňky, chutnaly jako parafín. Další rok nebyly vůbec. Z pastviny uprostřed města se stávala Step. Místo na odložení, přemostění a zatarasení. Zóna.

Na chvíli si sedám. Všude kolem mě čerstvě zelené výhonky rostlin, které jsem nikdy neviděl. Mísí se s rozemletými kablíky od sluchátek nebo vánočních řetězů. Cévy kopce. Narůžovělá, holá hlína s chloupky výhonků připomíná kůži. Kopec je hrb z vyhozených věcí. Hluboko uvnitř pracuje sval, který rozkládá, co sem město vyhodí. Pomalu to protahuje svými útrobami. Míchá to dohromady. Občas umíchá divnou věc.

Uklidňuju se u telefonu. Palcem tahám za horní část displeje. Vykoukne na mě věčný symbol aktualizace. Telefon pracuje a rodí další a další e-mailovou zprávu. Ve městě je normální den.

Pak si na internetu čtu, že Step je místo zapomnění. Nezdá se mi to. Když město odvrátí zrak, může to fungovat. Ale odsud? To, co je na očích, zapomenout nejde. Vyhozené věci tu plavou vyrvané z elektrických obvodů domácností, z koloběhů činností, z civilizace. Nekonečně dlouho čekají, až se roztečou do toxických strusek. Nebo srostou s masem Stepi do něčeho nového.

Zkuste ještě jednou tu zvířecí záchranku, radí Ivana.

Stojí opřená ve dveřích chaty. Neslyší mě přicházet, vylekaně se ke mně otočí.

Je skoro tma. Gestikuluju na Sáru, že jsem měl práci, nevšímá si mě, v petlahvi protřepává nějakou tekutinu a míří s ní vedle k věci.

– Už půjdu, pouštím vám sem zimu.

– Tak si u nás sedněte, ne? volá Sára z pokoje.

Ivana na mě nejistě mrkne, ale hned zavře, přisune si židli.

– Neradi sem jezdí. Ale nakonec někdo dorazí.

– Proč neradi?

– Nechtěj si zničit auto. Někde uvíznou, píchnou – a jsou v háji. Už jsme je párkrát lovili. Mají útulek tam na druhým konci, ukazuje Ivana někam za chatu. Ale stejně tu kolikrát zabloudí. A taky, co chcete tady zachraňovat? říká ještě Ivana. Ale potišeji. Jenom mně.

Sára vykoukne z ložnice.

– Přijde mi, že je jí líp, říká o věci.

Nato se Ivana pracně zvedne, v očích jí blýskne zvědavost. Ukáže na pokoj, můžu? Jdou se spolu podívat.

Moc dobře přes ně nevidím. Jen prst věci, který volá domů.

Brzy se smráká, ale ve Stepi večer trvá déle.

Sára s Ivanou sedí na babiččině lavici před chatou. Víno ve sklenicích od hořčice. Proběhlo tykání.

Plánuje se, co s věcí.

– Tak ještě kojeneckou, možná zase jen namočit tampon? uvažuje Sára. To zatím bude stačit. Pak se uvidí. To kdyby nepřijeli.

– To číslo máš? A signál? Chytám tu i internet, Ivana vytahuje telefon, mžourá do displeje.

Sára úlevně vydechne. Jako by chtěla poděkovat, že na to konečně není sama.

Jdu do chaty. Zapínám vařič. Na studenou pánev sypu kusy tvrdé cibule.

Druhá noc: sedíme ve tmě.

Jdeme se podívat do pokoje. Svítí sem světlo od sousedů.

Věc se leskne ve tmě jako ryba vyvržená na souš, naprázdno dýchá, hledá do plic něco svého. Něco v Sáře.

Před usnutím kontroluju telefon.

I ve Stepi jsou videa. Visí ve vlnách, stačí je stáhnout. Vidím humra, který skáče do pánve plné rozpáleného oleje v domnění, že je to moře. Zašumí to jak oceán, humr nevydá ani hlásku, na jeho těle není znát žádná bolest, žádná lítost. Je to tak nesouměrná smrt, až humr neví, jak se k ní postavit. Chobotnice je na tom lépe. Najde škvíru v rybářské lodi a protáhne se jí. Zmenší se na průměr vlastního zobáčku, proleze škvírou jak mokrý hadr. Hadr, který se hýbe, myslí, předpovídá fotbalové výsledky.

Chobotnici převrátíme jako ponožku. Takto: rubem ven.

Když převrátíte biosféru, dostanete polymery? Pixely? Displeje?

Čtu: „The many digital devices and services we use now are made possible through unending exacerbation of the earth’s biosphere by resource extraction and needles energy consumption.“

Bílá záře displeje je z přírody. Hromada pixelů je z přírody. Podmořský kabel, kterým teče internet, je z přírody. Moje přihlašovací údaje jsou z přírody. Tlačítko na zarovnání textu je z přírody. Mohlo být internetem hub. Mohlo být zrnkem hlíny.

Nevím, jestli mám žasnout, že příroda dokázala pozměnit svoje molekuly, aby z toho vznikl kurzor. Nebo se toho bát.

Sára tvrdí, že ta věc je technicky vzato nová forma života. Myslel jsem, že nic jako nové formy života už nevzniká. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že kromě vymírání se na planetě také rodí nové druhy. Říkám Sáře, že ať už je ta věc cokoli, připomíná spíš to, co se pokazilo. Vypadá jako nehoda.

– Jestli tě ten tvor naprosto nefascinuje, tak seš hloupej.

– Pod novým životem si představuju něco…

– Krásnějšího? Hledáš nějakou novou květinu? Nový zvíře? Nic takovýho nebude.

– A co je teda ta věc? ptám se.

– To nevím. Můžu nevědět. Ale taky vím, že něco cítí.

– A co, prosím tě? Nemůžeš si ji jen tak přivlastnit, jako by to bylo kotě.

– Nepřivlastňuju si ji. Jenom jí pomáhám. Doprovázím ji. V tom je rozdíl.

Už jsou tady, říká Ivana ve dveřích.

Je brzo ráno. Na nic se neptá, vchází dovnitř, rovnou k věci.

– Ano?

Sára poslušně vstává.

– Jenom lež, máš toho dost.

Malé tělo se má k světu. Neslyšně se vrtí. Vybaví se mi všechen ten hmyz, který bolest vyjadřoval pohybem, nikoli zvukem. Vidím před očima roj hmyzích nožiček.

Ivana sbírá tvora i s prostěradlem, rychle ho odnáší ven, jako se dřív odnášeli sršni.

Sára jde za ní. Na pěšině připravený vozík.

– Čekají za přejezdem. Dělá tam známá. Tak ji odvezu.

Rovná tělo do vozíku, skládá ho různě přes sebe a ono pořád komíhá hmyzíma nohama, dělá to klev, klev, klev, klep.

– Počkej, vyhrkne Sára. Já bych si ji tu ještě nechala.

– Dyť nevíte, co s tím. Sousedka si nespokojeně rovná pramínek šedých vlasů.

– Na něco přijdeme. Nemůže to být tak složitý, ne? Chce jíst, pít, spát. Možná s někým být.

Jonáš Zbořil: Flora / ukázka

JONÁŠ ZBOŘIL

FLORA JONÁŠ

Věnováno Marcele, Jindřišce a Johance

ZIMA