LUKE PEARSON
STEPHEN DAVIES
Z anglického originálu Hilda and the White Woff, vydaného nakladatelstvím Flying Eye Books – Nobrow Ltd. v Londýně roku 2020, přeložila Martina Knápková
Vydalo Nakladatelství Paseka s. r. o. v Praze roku 2022 jako svou 2381. publikaci
Grafická úprava podle originálu a sazba Studio Designiq Korektura Radka Svobodová Odpovědný redaktor Jakub Sedláček
Výtvarný a technický redaktor Vojta Sedláček
Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Vydání první. 176 stran
HILDATM © 2020 Hilda Productions Limited, a Silvergate Media company
Translation © Martina Knápková, 2022
ISBN 978-80-7637-322-8
Vydala Paseka
Napsal Stephen Davies Ilustrovali Sapo Lendário
Podle komiksové série Hilda Lukea Pearsona
1Déšť krápal. Liškoloušek chrápal. Domácí skřítek hleděl na hrací desku Sklizně v hladomorně. V koutě obývacího pokoje s kýmsi nadšeně klábosila po telefonu modrovlasá holčička.
„To bude paráda, Frido… no jasně že chci jít s tebou… to si za žádnou cenu nenechám ujít!“ Hilda zamířila do kuchyně, kde její maminka právě lžičkou odměřovala do hrníčků horkou čokoládu.
„Promiň, mami, změna plánu,“ oznámila jí. „Musím za Fridou.“
Maminka se zamračila. „Vždyť jsme si chtěli zahrát tu novou hru.“
„Promiň,“ omluvila se znovu Hilda. „Sklizeň v hladomorně si rozhodně co nejdřív zahrajeme, ale Frida mi volala, že potřebuje, abych jí pomohla s domácím úkolem.“
Maminka do všech tří hrníčků nalila mléko a rychle ho zamíchala. „Frida? Frida potřebuje, abys jí TY pomohla s domácím úkolem?“ podivila se.
„Co se tak divíš?“ zasmála se Hilda. Přelila si horkou čokoládu do termosky a termosku zastrčila do tašky dobrodružky. Odběhla do chodby a popadla z věšáku šálu a baret. „Frida říkala, že můžu i přespat, když budu chtít. Mohla bych, mami? Prosím!“ Popadla do náruče Větvíka, přitiskla si ho ke tváři, udělala na maminku smutné oči a ohrnula ret.
„No tak dobře,“ svolila maminka. „Ale zítra na oběd ať jsi zpátky, jasné?“
„Hurá!“ Hilda vítězoslavně pozvedla pěst a udělala radostnou piruetu. „Díky, mami, jsi nejlepší! Pojď, Větvíku! Ahoj, Tontu! Nezlob se! Sklizeň v hladomorně si zahrajeme zítra! Čau!“
S Větvíkem v patách se vyřítila z bytu, seběhla schody z druhého patra a vyběhla ven na čerstvý vzduch. Naskočila na kolo, šlápla do pedálů a vyrazila po silnici jako o závod. Prosvištěla labyrintem ulic s bytovými domy, napojila se na Fredrikovu ulici a déšť mezitím trochu polevil. Jakmile se ocitla na hlavní třídě, sehnula se nad řídítka a nabrala rychlost. Větvík uháněl za ní a ouška mu vlála ve větru. Když Hilda projela městskou branou a zamířila na sever do divočiny, začalo v ní hlodat svědomí kvůli tomu, že mamince neřekla celou pravdu. Frida ji sice opravdu požádala o pomoc s domácím úkolem, jenomže to nebyl domácí úkol do školy, ale domácí úkol čarodějnický. A byla sice pravda, že s Fridou plánovaly přespání – jenomže ne u Fridy doma.
Frida s Davidem na Hildu už čekali na kraji Hlubokého lesa. Frida jim vysvětlila, že mají za úkol nasbírat prach ze zříceniny Ahlbergovy pevnosti. Prastarý hradní prach byl důležitou přísadou při provádění kouzla neviditelnosti, které se Frida snažila naučit.
Naši tři kamarádi si schovali kola do obřích řachavek a vydali se na západ směrem do lesa. Frida s Davidem nesli na zádech obrovské batohy s tábornickým vybavením. Hilda měla svoji tašku dobrodružku, což bylo o dost menší zavazadlo.
Domluvili se, že až nebudou moct, vystřídají se. David se sice několikrát zúčastnil tábora skautů Vrabčáků, ale tohle bylo poprvé, co měl tábořit
v divočině mimo městské hradby. „Co když po západu slunce potkáme nějakého trolla?“ strachoval se pořád. „Neboj,“ uklidňovala ho Hilda. „To už budeme mít ten hradní prach, takže kdyby něco, Frida na nás může vyzkoušet to kouzlo neviditelnosti.“
„Přesně tak,“ přisvědčila Frida a znělo to sice sebejistě, ale její výraz prozrazoval, že o sobě trochu pochybuje.
Došli k úzké říčce, na jejímž břehu se v mírném vánku vlnila chrastice a smuteční vrby se tu skláněly nad klokotající vodou a máčely si v ní konečky větví. Hilda se pořádně rozběhla, odrazila se a za hlasitého smíchu se rozplácla na druhé straně říčky. Frida ji následovala a nakonec říčku přeskočil i Větvík, elegantně jako závodní kůň. „Teď ty, Davide!“ zavolaly na kamaráda.
David sklonil hlavu a jednou nohou zahrabal na zemi jako býk chystající se k útoku, ale pak se zase narovnal a řekl: „Kdepak, já to nebudu riskovat.“
Ať se děvčata snažila sebevíc, Davida jejich povzbuzování ne a ne přesvědčit k tomu, aby se říčku pokusil přeskočit. Nakonec se museli všichni vrátit zpátky k němu a vydat se hledat jiné místo, kde řeka půjde pohodlně přejít.
Asi kilometr po proudu byla přes vodu spadlá borovice, která se dala využít jako lávka.
„To je jako chodit po kladině!“ radovala se Frida a vykračovala si po kmeni s rozpaženýma rukama.
„Klidně se zase můžeš vrátit,“ ucedil David. „Na to mě nedostanete ani náhodou.“
Hilda Davidovi vzala těžký batoh a nechala mu místo něj svoji tašku dobrodružku, ale ani to Davida nepřesvědčilo, aby borovicovou lávku zkusil přejít. „Jenom vás zdržuju,“ povzdechl si. „Měly byste jít radši beze mě.“
„Ale prosím tě,“ chlácholila ho Hilda. „Určitě najdeme nějaké lepší místo, kde to půjde přejít.“
Takhle to pokračovalo celé odpoledne. David říčku odmítl přeskákat po kamenech, protože mu připadaly moc kluzké. Nechtěl jít zkratkou přes hájek tisů s pokroucenými kmeny, protože byl přesvědčený, že uprostřed určitě bude trollí skála. Později, když slunce kleslo nad obzor a stíny se začaly dloužit, celý zbledl a lekal se každého zvuku. Hilda se mu snažila zvednout náladu tím, že vymyslela hádanku o přecházení řeky, v níž bylo třeba přepravit na druhý břeh trolla, kozu a pytel zrní, ale Davida to ještě víc vyděsilo.
Když došli k Ahlbergově pevnosti, byla už tma. Shodili ze zad batohy a chvíli mlčky stáli a užasle hleděli na prastaré zubaté hradby a polorozbořené zdi.
Frida sbírala prach a Hilda zatím začala šplhat po hradbách. Velké šedé kameny byly poseté dolíčky a puklinami, takže nebylo těžké najít dostatek chytů a stupů. Lezla rychle, až na jeden nepříjemný převis, kde se musela pověsit za ruce a vytáhnout se jen za pomoci prstů.
Když se vydrápala až na vrcholek napůl zborcené věžičky, postavila se a opřela se do větru. Takhle vysoko si připadala svobodná jako stěhovavý hafík. Hustý porost ocelových borovic, bříz a bludboků rozkládající se přímo před ní se táhl až k zasněženým horám na severu, kde praskaly a jiskřily stovky trollích ohňů.
„Buď opatrná!“ volal na ni zezdola David.
„Neboj!“ odpověděla Hilda.
Když její oči přivykly tmě, všimla si kamenné pyramidy z hranatých balvanů vykukující mezi stromy ani ne deset kilometrů odtud.
„Lidi!“ zahalekala na kamarády. „To neuhodnete, co odtud vidím! Kvílející kameny!“