Petr Čornej: Husité na Žižkově / ukázka

PETR ČORNEJ

HUSITÉ NA ŽIŽKOVĚ

POMÍJIVÁ PAMĚŤ PRAŽSKÉ PERIFERIE

Petr Čornej Husité na Žižkově Pomíjivá paměť pražské periferie

Lektoroval PhDr. Bohdan Zilynskyj, Ph. D.

Copyright © Petr Čornej, 2023 ISBN 978-80-7637-412-6

obsah úvodem ——— 25 krajina s popravištěm ——— 28 romantická vycházka na židovské pece a zpět ——— 40 otec zakladatel přichází ——— 50 záře kalicha a stín bílé hory ——— 54 zrod žižkova ve víru státoprávního zápasu ——— 59 místo aktualizované historické paměti ——— 84 husitství na samostatném žižkově ——— 100 domy a dějiny ——— 133 v prvních letech republiky ——— 153 velká praha ——— 157 protektorátní časy ——— 178 pokus o systém ——— 198 komunistický převrat, památník na vítkově a žižkův pomník ——— 204 kališníci u prověrek ——— 221 úkrok stranou: mýtus „rudého“ žižkova ——— 233 od detonací k asanaci ——— 242 nová doba, staré problémy ——— 271 výzvy a nejistoty 21. století ——— 282 exkurs: husité na pankráci ——— 286 bilance: žižkov jako paradigma českého historismu ——— 298

poznámky ——— 309 příloha i: žižkovské ulice a náměstí (stav k roku 2021) ——— 364 příloha ii: zaniklé názvy žižkovských veřejných prostranství ——— 371 prameny a literatura ——— 373 seznam zkratek ——— 401 původ vyobrazení ——— 402 poznámka názvoslovná ——— 407 rejstřík jmenný ——— 405 rejstřík popisných čísel a zaniklých usedlostí ——— 412

ÚVODEM

Už více než sedmatřicet let přecházím nejméně jednou týdně ulici V úžlabině, která odděluje Strašnice, do jejichž katastru úředně spadá, od Malešic. Na jižní straně ji v délce přibližně jednoho kilometru lemují vilky a několik panelových domů, severní stranu pak vyplňuje travnatý a křovinatý svah, místy upravený v park. Když vydatněji nasněží, sáňkují tu děti. Na tom by zajisté nebylo nic zvláštního. Donedávna jsem však vůbec netušil, že se ulice od svého vzniku v roce 1910 až do roku 1925 jmenovala Žižkova. Byla tak, pokud dobře počítám, jednou z pětatřiceti ulic, které na nynějším území hlavního města Prahy nesly jméno nejslavnějšího husitského vojevůdce. K tomu přidejme ještě čtyři náměstí… Nejstarší Žižkovu ulici bychom však nenalezli na Žižkově, nýbrž v Karlíně, byť ve svém západním vyústění kratičce zasahuje do žižkovského katastru. Nejpozději od roku 1839 až do roku 1940 (a opětovně v letech 1945–1947) se tak jmenovala dnešní Pernerova ulice. Důvod je nasnadě. Komunikace vede těsně pod severním srázem Vítkova, na němž jednooký válečník svedl 14. července 1420 bitvu, která předurčila výsledek husitského zápasu „proti všem“. Název měnila čtyřikrát. V protektorátních časech byla evidována jako Olomoucká, poté byla znovu Žižkova, v roce 1947 obdržela z důvodu odstraňování duplicit pojmenování UNRRA (tj. United Nations Relief and Rehabilitation Administration; česky Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu)1 a od roku 1951 připomíná proslulého, tragicky zemřelého inženýra Jana Pernera, jenž projektoval železniční trať z Olomouce do Prahy. Poslední úsek před vjezdem na nejstarší pražské nádraží zdolává vlak na úbočí Vítkovy hory.2 Jako by symbolika pojmenování karlínské ulice naplňovala vizi obrozeneckého básníka Jana 25

Bývalá Žižkova ulice na pomezí Malešic a Strašnic nese od roku 1925 název V úžlabině

Nejstarší známá Žižkova ulice na území nynějšího hlavního města Prahy se v současnosti jmenuje Pernerova a pod severním svahem Vítkova okrajově zasahuje do žižkovského katastru

husité na žižkovĚ

Pravoslava Koubka, optimisticky preferujícího při uvítání prvního „parochodu“ v Praze 20. srpna 1845 technické novinky před vítězným třeskem husitských zbraní. Řečeno s poetou: „V novém čase skví se nové ctnosti.“3 Žižkova ulice v předměstském Karlíně (Karolinenthal), vybudovaném v duchu osvícenského racionalismu na základě plánu Georga Fischera z roku 1817 a pojmenovaném podle čtvrté manželky rakouského císaře Františka I., poutá pozornost i z jiného důvodu. Její existence naznačuje, že i v době Metternichova absolutismu, který by po Napoleonově porážce všechny pozitivní odkazy na husitství a husity nejraději vymýtil, vyvolával nepřemožený hejtman zájem české veřejnosti. Ostatně jak prozrazují dobové materiály (místopisy, mapy a plány), Vítkovu se tehdy běžně i úředně říkalo Žižkaberg.4 Na katastru budoucího Žižkova to však v první polovině 19. století bylo (pomineme-li několik metrů nynější Pernerovy ulice) jediné toponymum odkazující k proslulému válečníkovi.

27

KRAJINA S POPRAVIŠTĚM

Prostor, v němž během poslední třetiny 19. století vyrostla rázovitá žižkovská obec, působil před rokem 1848, kdy habsburskou monarchii zachvátila občanská revoluce, téměř idylicky. Alespoň se tak zdá z dobových vyobrazení i z tištěných průvodců, vycházejících vstříc stále početnějším zájemcům o romantické vycházky či výlety do přírody v okolí hlavního města. Stačilo opustit Prahu a rozhodnout se, zda pokračovat ve směru tehdejší Vídeňské (dříve Horské, resp. Českobrodské či Brodské) silnice*, nebo sledovat cestu, jíž se podle nejbližší vsi říkalo Olšanská. Křižovatka tu před hradbami Nového Města bývala odedávna. Jen zhruba do roku 1650 se k ní chodilo nynější Hybernskou ulicí, již uzavírala Horská brána,5 zničená švédským vojskem při dobývání Prahy v roce 1648. Poté převzala její funkci Vídeňská brána, plně dokončená v letech 1665–1666. Pro tuto stavbu, střežící vstup na Senovážné náměstí, se vcelku logicky vžilo označení Nová brána.6 Po celý středověk i v prvních stoletích novověku přicházeli na křižovatku před hradbami (dnes známou pod jménem U Bulhara) odsouzenci, které čekal absolutní trest. Několik set metrů od hradeb, vpravo od Vídeňské silnice, se zdvíhá návrší (kóta 236), na němž stávalo popraviště.7 Výrazná a bytelná šibenice (po určitý čas se zde tyčilo šibenic několik) pochopitelně neunikla pozornosti většiny autorů vedut a plánů raně novověké Prahy.8 Šibeniční vrch (Galgenberg) nad rozcestím dvou významných komunikací v blízkosti pravobřežní Prahy symbolizoval vládu práva a exemplárně varoval všechny, kdo do souměstí přicházeli, před spácháním hrdelních deliktů. Kromě mnohých poprav byl * Vídeňská → Husitská + Koněvova 28

husité na žižkovĚ

též němým svědkem výpadu husitského oddílu, který v pozdním odpoledni 14. července 1420 vyrazil z Horské brány na pomoc Janu Žižkovi, zdolal jižní svah Vítkovy hory, vrazil do levého boku útočících křižáků a zvrátil bitvu ve prospěch přívrženců kalicha.

Kronikářské záznamy lapidárně, leč zřetelně praví, že Žižka obsadil „u Prahy Vítkovu horu proti šibenici“, resp. „iuxta patibulum…“9 To však ještě pod Šibeničním vrchem nestála kaple, doložená až v barokních časech. Jejím patronem byl sv. Dismas, jeden ze dvou zločinců (či povstalců) ukřižovaných spolu s Ježíšem a zmiňovaných ve všech čtyřech evangeliích (Mt 27,38; 27,44; Mk 15,27; 15,32; L 23,32; 23,39–43; J 19,32), nejpodrobněji v Lukášově. Nový zákon neuvádí jejich jména, až apokryfní Nikodémovo evangelium ví, že se lotr popravený po Kristově pravici jmenoval Dismas (resp. Dysmas) a po levici Gestas.10 Pravá strana je (nejen) v křesťanském pojetí správná a dobrá, často odkazuje ke spasení.11 Zločinec po pravici uvěřil na kříži v Ježíšovo božství, napomenul rouhajícího se druha a požádal Spasitele, aby na něho ve svém království nezapomněl. Ježíš mu dle Lukáše odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (L 23,43). Význam patrocinia kaple, zbudované na levé straně Vídeňské silnice, je tak snadno srozumitelný. Na příkladu lotra po pravici mělo odsouzencům kráčejícím či převáženým na popraviště dodávat útěchu a přimět je k sebezpytování a upřímné lítosti nad spáchanými zločiny. Ostatně nevelké sakrální stavbě se říkalo též kaple Ubohých hříšníků (Arme Sünder Kapelle).12 V letech před jejím zřízením plnila funkci utěšitele socha sv. Dismase, umístěná před Novou branou.

Původní poslání kaple skončilo v roce 1786, kdy ji úřady zrušily, v následujícím roce císař Josef II. zakázal trest smrti.13 Někdejší sakrální stavba se proměnila v hospodu,14 šibenici pak po znovuobnovení hrdelních trestů přesunuli na západní okraj Židovských pecí, vzdálených vzdušnou čarou více než 2 kilometry.15 Díky těmto změnám získalo pochmurné a obávané místo před Novou branou (v blízkosti popraviště se nacházela velká skládka i „plantáže“ sanytru) příjemnější tvář. Hlavní zásluhu na tom měl podnikavý pražský měšťan a magistrátní kancelista Antonín 29

Šibeniční vrch (na pravé stránce nahoře uprostřed) nad rozcestím Horské silnice a Olšanské cesty kolem roku 1560

Šibeniční vrch se zděnou šibenicí na pražské vedutě z počátku 17. století

Šibeniční vrch na samém konci třicetileté války (Matthäus Merian mladší podle Karla Škréty: Dobývání Starého a Nového Města pražského Švédy roku 1648, mědiryt z roku 1663)

Nová brána, Vídeňská silnice s kaplí Ubohých hříšníků, Šibeniční vrch, Červený lis (pozdější Hrabovka) a Vítkov s křížem na plánu Prahy Josefa Daniela Hubera z roku 1769

husité na žižkovĚ

Josef Krenn (uváděný někdy též jako Křen či Chrenn), jenž v roce 1815 koupil hostinec u popraviště, dal jej přestavět a v následujících letech se mu podařilo získat i okolní pozemky, které na severní straně Vídeňské ulice a v prostoru před Novou branou přetvořil v půvabný park o rozloze 3,5 hektaru.16 Krennovy sady lákaly Pražany k odpočinku v sousedství městských hradeb a pod dohledem majestátního Žižkabergu, na jehož severozápadním zakončení se skvěl nápadný gloriet, vystavěný někdy mezi lety 1769 a 1791. Altán, upravený v 19. století, dodnes slouží jako oblíbená vyhlídka na Prahu.17 Známý obrozenecký autor Karel Vladislav Zap měl pro Krenna jen slova chvály: „Neúnavná jeho přičinlivost způsobila z toho pustého místa, kterému někdy každý rád se vyhýbal, krásnou zahradu, v jejižto již nyní hezky zarostlých stromořadích, mezi hojnými libovonnými květinami každý rád se prochází. Pohled na město, na Karlín a blízký, zarostlý, milohrádky posázený Vítkov mnohých nám působí rozkoší, a jen prach blízké, vždy oživené Vídeňské silnice někdy nepříjemnost působí.“18 Všeho do času. Rok 1842, kdy vrchní inženýr Státní dráhy Jan Perner podal návrh na umístění pražského nádraží v prostoru mezi Novou a Poříčskou branou, předznamenal konec biedermeierovské idyly. Počátkem roku 1845 ustoupila část Krennových sadů při severní straně Vídeňské silnice stavbě provozních budov vznikajícího nádraží a Antonín Josef Krenn musel státu prodat i zájezdní hostinec. Tak vzaly za své poslední hmotné doklady existence kaple sv. Dismase, situované asi 100 metrů západně od nynější Trocnovské ulice. Nádražní areál pohltil většinu oblíbeného parku kromě jeho části přiléhající k Nové bráně. Činorodý Krenn ale již v předstihu zakoupil od novoměstské sanytrovny pozemek na úbočí Šibeničního vrchu, vpravo od Vídeňské silnice. Zde vybudoval novou usedlost s hostincem, která převzala i číslo popisné (dále jen čp.) 42 zbouraného komplexu v destruovaných sadech. Říkalo se jí Na Křenovce a část objektu dosud stojí v nepřívětivém místě mezi divadlem Ponec a křižovatkou U Bulhara. Krenn se tu však ze života dlouho netěšil. Skonal příznačně v den příjezdu prvního vlaku do Prahy.19

35

Lorenz Janscha: Krajina pod Žižkovem (asi 1803)

Vincenc Morstadt: Pohled z Vítkova k pražským hradbám (1820, kolorovaná kresba)

krajina s popravištěm

Zhruba o čtvrtstoletí později změnila železniční trať k nepoznání i podobu Šibeničního vrchu. Násep, vybudovaný v letech 1871–1872 pro úsek Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy mezi Vysočany a nádražím Františka Josefa I. (později Wilsonovým, nyní Hlavním), zasáhl do terénu více než výrazně.20 Na přelomu 19. a 20. století pak původní charakter návrší zcela zlikvidovala domovní zástavba (dnešní ulice Orebitská, Řehořova a Příběnická), i když na okraji Šibeničního vrchu přežila část bývalé usedlosti Miranka (někdejší čp. 3, 4; v současnosti čp. 70), nacházející se v bezprostředním sousedství nynějšího divadla Ponec.21 Vše v letech 2004–2008 dovršilo nové přemostění a vybudování moderního kolejiště (Nové spojení) mezi Vítkovem a Hlavním nádražím.22 Leč nepředbíhejme a vraťme se zpět do časů před rokem 1848.

Otto Wagner: Železniční trať pod Vítkovem (kolem 1850, lavírovaná kresba tuší) 38

Zachovaná část bývalé usedlosti Miranka (Husitská 70/24) v sousedství divadla (dříve kina) Ponec, původně tovární haly

Současný stav bývalé usedlosti Krenovka (Husitská 42/22)

ROMANTICKÁ VYCHÁZKA NA ŽIDOVSKÉ PECE A ZPĚT

Výstavba prvního, navíc rozsáhlého pražského nádraží23 a zahájení železničního provozu sice definitivně ohlašovaly nástup průmyslové éry, avšak okolí hlavního města stále ještě tonulo v zeleni. To platilo i pro katastrální obec Viničné hory (Weinberge), zvanou též Vinohrady, zřízenou roku 1788 a zahrnující území pozdějších Vinohrad a Žižkova. Celá tato krajina byla poseta desítkami usedlostí, které však netvořily souvislé osídlení.

V roce 1825 bychom jich napočítali 69, z toho více než 30 na pozdějším Žižkově. Jejich vznik převážně souvisel s viničním hospodářstvím, ale postupně se proměnily v zemědělské dvory, vily, letohrádky, hostince, ale také v řemeslnické dílny a jiné provozovny průmyslového charakteru.

Pokud bychom se tehdy vydali z Nové brány po Vídeňské silnici* na východ, na levé (tj. severní) straně bychom na jižním úpatí Vítkova minuli usedlost Červený lis, známou posléze (dle pozdějšího majitele Josefa Hraby) pod názvem Hrabovka (čp. 1), pod jižním svahem žižkovského kopce (proti vyústění nynější Orebitské ulice) situovanou Proutkovou (čp. 2; označení bylo posléze přeneseno na nájemní domy čp. 888 a 677), dále Velkou a Malou Ševčíkovou (někdejší čp. 5 stávalo v místě domu U Božích bojovníků), architektonicky okázalou Smetanku (zaniklé čp. 7), o něco severněji položenou Lidmonku (někdejší čp. 43), nad vyústěním pozdější Černínovy ulice do nynější Koněvovy Čapkovou (bývalé čp. 8) a sousední Rožmitálku (zaniklé čp. 9; označení přejal nájemní dům čp. 1194) nad křížením nynější Domažlické a Kališnické ulice. Po několika minutách bychom dospěli ke * Vídeňská → Husitská + Koněvova 40

Torzo původně barokní usedlosti Červený lis, později zvané Hrabovka (Trocnovská 1/2)

romantická vycházka na židovské pece a zpět

statku Ohrada (čp. 11), situovanému od silnice napravo, před dnešní rušnou křižovatkou. Hned vlevo za Ohradou, v mírném ohybu Vídeňské silnice, nad strání svažující se k Libni, mohl chodec spatřit usedlost zvanou Pražačka (čp. 10). Dnešní stav vyhlíží už zcela jinak. V sousedství zaniklého statku vede nyní lávka, která přemostila tramvajovou trať v ulici Pod Krejcárkem.24 U Ohrady se zastavíme podrobněji, neboť existence zdejší vinice prokazatelně sahá do husitských dob, takže s určitostí byla 14. července 1420 svědkem útoku křižáckých oddílů na Žižkovu posádku hájící narychlo zbudovanou pevnůstku na západním temeni Vítkovy hory. V prvních letech husitské revoluce vlastnil vinici Pavel Svachův z Újezdce, který ji roku 1426 prodal staroměstskému kramáři Zikmundovi z Mostu, majiteli výstavného, dnes již neexistujícího domu U Jednorožce (Staroměstské náměstí čp. 28). Dne 20. května 1455 se jako vlastník vinice, „kteráž leží v uohradě za Žižkovú horú vedle silnice Brodské na levé straně“, uvádí Řehoř od Jednorožce. Je to zároveň první známý doklad o tom, že vinice byla ohrazená, tedy oplocená, resp. obezděná. Tato skutečnost jí a později také zdejší usedlosti dala jméno. Vinici se občas říkalo i jinak, zpravidla podle majitele. Roku 1458 ji Řehoř prodal bohatému staroměstskému kramáři Janu Wolfovi, takže se v pramenech objevuje pod jeho jménem.25 Rovněž sousední vinice Pražačka možná zažila husitské časy, neboť za Ohradou se tehdy připomínají tři další vinice. Název může, ale nemusí odkazovat k pražskému měšťanu Janu Pražákovi, konšelovi pražských hor viničných po polovině 15. století.26 Vinice pokrývaly především celou jižní stráň Vítkova, a to již od druhé poloviny 14. věku, dávno před výbuchem husitské revoluce, která zásadně změnila strukturu jejich vlastníků. Největší pozemek o výměře minimálně 35 korců (asi 10 hektarů) tu před rokem 1419 patřil staroměstskému nožíři Michalu Zweijarovi, jenž vinici koupil od jiného staroměstského měšťana Fridricha Kussenpfeniga. Revoluce připravila Michala, zjevně Němce, nejen o dům U Půlkola (pozdější čp. 175 v nynější Karlově ulici),27 ale také o vinici. Zatímco staroměstský objekt získal švec Václav Černý, vinici na Vítkově rozdělili husité na čtyři části, z nichž největší (18 korců) prodali Janu Pálovi z Nového Města pražského.

42

husité na žižkovĚ

Víme, že pod Vítkovou horou (sub monte) ležela vinice, kterou po porážce římského a uherského krále Zikmunda obdržel známý pražský husita, profesí řezník, Jan Frolich. Jinou vinici, situovanou za novým hradem (novum castrum), tj. Žižkovou pevnůstkou, dostal další staroměstský řezník, Franc, pozdější mnohonásobný konšel viničných hor. Jeho pozemek sousedil s vinicí olejníka Jíry, z druhé strany pak s někdejší vinicí Fridricha Kussenpfeniga. Tu nově získal branný (strážce brány) Ula (domácká podoba jména Ulrich, resp. Oldřich).28 Poněkud překvapivě se 18. prosince 1477 vynořuje z dějinného přítmí staroměstská měšťanka Anna, dcera Michala Zweijara a jeho choti Anny. V úřední přítomnosti se prezentovala jako legitimní dědička vinice, která leží „na Vítkově, jinak na Žižkově hoře, podle vinice Janovy Ráčkovy, měštěnína Nového města Pražského, proti silnici k Hoře jedúc s strany jedné, a podle vinice Hanuše Němce a Běny proti poli Špitálskému s strany druhé…“ Znamená to, že se zmíněný pozemek rozkládal na poměrně značné ploše od jižního svahu žižkovského vrchu až na jeho hřeben.

Tam se nacházela vinice Hanuše Němce, který odtud pohlížel na rovinu, kde v první třetině 19. století vyrostl Karlín. V každém případě šlo o prostory bojiště z roku 1420. Formulace o pozemku v hranicích platných před husitskou revolucí naznačuje, že si Anna nárokovala („právo své, kteréž kolivěk sem měla nebo mieti mohla“) otcovu vinici v jejím původním rozsahu.29 Sám fakt, že setrvala na Starém Městě pražském i po revoluci, vypovídá o její pravděpodobné utrakvistické konfesi. Otázkou zůstává, kdy a kde se narodila a zda se do Prahy nevrátila z exilu. Dikce písemnosti i skutečnost, že Anna odkázala pozemek Matyášovi (resp. Matějovi), písaři u desek zemských,30 ukazují na její poměrně vysoký věk.

Všechny tyto zdánlivě nadbytečné údaje tady uvádím nejen kvůli jejich vztahu k bitvě, která Žižkov proslavila, nýbrž i vzhledem k budoucímu výzkumu, který by mohl snad alespoň rámcově zjistit, nakolik se výměry vinic na Vítkově shodovaly s rozsahem pozemků jednotlivých usedlostí, jež tu později vznikly. Slávu zdejšího viničního hospodářství ukončily prusko-rakouské války v 18. století. Poté již vinice víceméně dožívaly.

43

romantická vycházka na židovské pece a zpět

Na pravé straně Vídeňské ulice v předbřeznové době usedlosti (s výjimkou Ohrady) fakticky absentovaly. Proslulá Parukářka, v níž roku 1825 zřídila firma Sellier & Bellot výrobnu kapslí (perkusních zápalek, které přispěly k modernizaci krátkých i dlouhých ručních palných zbraní, ale také děl), stála v prostoru nynější Jeseniovy ulice, na severovýchodním úpatí vrchu sv. Kříže. Nyní je objekt evidován v nově vzniklé ulici Pod Parukářkou (orientační číslo 4). Pro kapslovnu zhotovoval „krabičky“, tj. obaly, i Josef Šomek s dcerou Eleonorou (Lori), proslavenou vztahem s Karlem Hynkem Máchou. Básníkův spolužák a přítel Václav Mach působil před rokem 1850 mimo jiné jako předčitatel a právní poradce tragicky osleplého Jeana Marii Nicolase Bellota.31 V následujících desetiletích se areál továrny podstatně rozrostl, v druhé polovině 20. a na prahu 21. století byl ale téměř v úplnosti zlikvidován. Několik set metrů východně od Parukářky ležely rozsáhlé pozemky usedlosti Vápenka (zaniklé čp. 44), zahrnující i táhlé návrší Židovské pece (dříve též Židova pec) a zasahující do katastru vsi Strašnice.32 Tradiční podání říká, že lokalita obdržela název podle toho, že se zde v případě ohrožení či pronásledování ukrývali pražští Židé. Pojmenování je však doloženo už ve druhé polovině 15. století, kdy se na Židově peci rozkládalo pět vinic.

Od Vápenky, v blízkosti nového popraviště, mohl výletník učinit obrat a zamířit západním směrem zpět ku Praze. Prošel vesnicí Olšany pod jižním svahem vrchu sv. Kříže a zjistil, jak dalece se opět rozrostl zdejší původně „morový“ hřbitov, jehož sepětí s pandemií černé smrti roku 1680 stále připomíná barokní kostelík sv. Rocha, Šebestiána a Rosalie, ochránců proti moru.33 Olšanské hřbitovy již od konce 18. století sloužily jako pohřebiště pro celou pravobřežní Prahu a sousední obce. Poté výletníkovy kroky nejspíš vedly do příjemného hostince Bezovka, původně mlýna (německy Fliedermühle) u rybníčku, po němž dnes není ani stopy. Občerstven se pak vydal ke křižovatce s výrazným barokním sloupem božích muk (nyní umístěn v Kinského zahradě) a odtud z kopce pokračoval po tehdejší Olšanské cestě* k pražským hradbám. Cestou po levé ruce, přibližně v místech pozdějšího * Olšanská cesta → Seifertova 44