Petr Čornej: Husitská revoluce - Stručná historie / ukázka

HUSITSKÁ REVOLUCE Petr Čornej

Stručná historie

husitská revoluce

Husitská revoluce

3

vysvětlení na místě úvodu

4

husitská revoluce

Petr Čornej Husitská revoluce Stručná historie

5

vysvětlení na místě úvodu

Lektoroval PhDr. Jaroslav Boubín, CSc.

Copyright © Petr Čornej, 2021 ISBN 978-80-7637-189-7

6

husitská revoluce

Obsah Vysvětlení na místě úvodu — 6 1. V předvečer bouře — 8 2. Revoluční výbuch — 18 3. Rozložení sil — 28 4. Zrod Tábora — 38 5. Proti všem — 48 6. Hledání krále — 58 7. Jan Žižka — 68 8. Pravidla války — 78 9. Lidé na okraji — 88 10. Zastavte Žižku! — 98 1 1. Mocenská stabilizace — 108 12. Čas expanze — 118 13. Zikmund Lucemburský — 128 14. Basilejské klání — 138 15. Cesta k Lipanům — 148 16. Jak ukončit revoluci — 158 17. Dozvuky — 168 18. Bilance a výhledy — 176 Výběr ze základní literatury — 186 Původ vyobrazení — 189

7

Václav Brožík: Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém

1. v předvečer bouře

1. V předvečer bouře

Cestou do Kostnice Byla to vzrušená doba. Evropský kontinent se po roce 1400 zmítal v nejistotě. Už přes půl století trvala válka mezi Francií a Anglií, na Apeninském poloostrově se i v reakci na opakované hrůzy morových epidemií rodila renesance a velkou část Balkánu ovládali osmanští Turci. Místo toho, aby se Evropa dohodla a společně čelila hrozbě islámské expanze, trpěla rozhádaností i bezradností. Nebylo divu.

Západokřesťanská společnost se potýkala s množstvím problémů (demografický propad, oslabení mincovních systémů, hledání vhodného politického uspořádání, nejednou doprovázené společenskými otřesy), mimo jiné i s krizí autorit, představující pomyslný vrcholek ledovce. Od roku 1409 měl evropský Západ tři papeže a od roku 1410 tři římské imperátory, všechny z lucemburské dynastie. Jak se v tom mohli lidé vyznat a komu měli důvěřovat?

Nejhorší z jejich pohledu byl rozvrat římské církve.

Ta přece měla vést křesťany po cestě směřující ke spáse a dávat jim naději na život věčný, vlastní smysl dočasného pozemského bytí. Místo jistoty pevné víry ale nabízela smutný příklad úpadku, porušování vlastních pravidel

12

husitská revoluce

a zneklidňující otázky. Který ze tří papežů je skutečný Kristův náměstek, spravující dobré kněze, jejichž slova a činy otvírají věřícím bránu do nebeského království? A jakého papeže se mají křesťané vyvarovat? To vše se týkalo i zemí Koruny české. Odpověď na neutěšený stav a úzkostné tázání byla jediná. Důsledná reforma církevního organismu a odstranění papežského rozkolu (schizmatu), vlekoucího se od roku 1378. Protože církev sdružovala všechny křesťany, byla její náprava chápána jako předpoklad pro vyřešení všech tíživých problémů společnosti. Šance na dohodu tří papežů byla nulová. Iniciativy se tak chopili znepokojení příslušníci církevní intelektuální elity a především římský a uherský král Zikmund, který po smrti bratrance Jošta Lucemburského a se souhlasem nevlastního bratra, českého panovníka Václava IV., energicky vstoupil do celoevropské politiky. Na podzim 1413 se mu podařilo přimět papeže Jana XXIII., jehož uznával za hlavu církve, aby k 1. listopadu 1414 svolal všeobecný koncil do říšského města Kostnice. Vrcholné církevní shromáždění si stanovilo ambiciózní úkol prosadit jediného papeže, připravit rozsáhlý reformní program a posoudit věroučné nesrovnalosti. Evropa s nadějí hleděla k Bodamskému jezeru, na jehož břehu rokovali zplnomocnění zástupci církevních institucí.

Jednání už od počátku komplikovaly papežské obstrukce a rovněž česká otázka. S papeži si koncil poradil rázně.

Vzpurného Jana XXIII. zbavil důstojenství a uvěznil, zbývající sesadil či donutil k rezignaci, sám sebe prohlásil za instituci nadřízenou papežství a posléze v listopadu 1417 inicioval volbu nového a nyní již jediného papeže, Martina V. To byl úspěch vpravdě kolosální. Zdánlivě druhořadý český problém se však proměnil v drásavé trauma.

13

1. v předvečer bouře

Střet s koncilem O tom, že část českých vzdělanců, soustředěných na pražské univerzitě kolem mistra Jana Husa, razí odlišné pojetí církevní reformy, Evropa věděla. Ve snaze předejít hrozícím komplikacím pozval Zikmund betlémského kazatele do Kostnice a poskytl mu bezpečnostní garance (které ovšem neplatily pro sféru církevního práva) i slib veřejného slyšení. Hus, rozhodnutý přesvědčit křesťanský svět o své pravdě, byl ale několik týdnů po příjezdu do města zatčen a uvržen do žaláře. Koncil pak převzal vedení procesu, který proti Husovi roku 1410 zahájila papežská kurie, podezírající pražského mistra z kacířství. Hus a jeho skupina, těšící se sympatiím krále Václava IV., řady vlivných českých i moravských šlechticů a také mnoha pražských obyvatel, totiž vycházeli z reformního konceptu zesnulého anglického myslitele Johna Wyclifa, v očích předních církevních expertů nebezpečného heretika.

Představitelé koncilu spatřovali v Husově programu kon­k urenční a nepřijatelný projekt ohrožující naději v opě­tovné sjednocení římské církve, a jejich stanovisko bylo vcelku oprávněné. Ve chvíli, kdy Evropa nacházela po dlouhé době společnou řeč, působil návrh alternativní reformy takřka jako sabotáž. To byl hlavní důvod, proč kostnický synod proti představitelům českého reformního hnutí nesmlouvavě zasáhl. Řídil se při tom starou a prověřenou zásadou. O věroučných a liturgických záležitostech mohou rozhodovat výlučně nejvyšší církevní instituce. Pokud by si takové právo osoboval kdejaký kněz, skončila by církev v anarchii. Za podmínku úspěchu chystané reformy považoval koncil její centrální řízení; iniciativa zdola, na niž vsadili čeští reformisté, obsahovala neúnosné riziko. Když se koncilu nepodařilo Husa přimět k odvolání, odsoudil

14

husitská revoluce

ho jako zatvrzelého kacíře. Hranice s charismatickým kazatelem vzplála 6. července 1415, stejný osud stihl 30. května 1416 mistra Jeronýma Pražského. Byl v tom kus dějinné tragiky. Reformní koncil poslal na smrt muže, kteří upřímně usilovali o nápravu církevního organismu.

Zikmund jako legitimní dědic české koruny z toho radost neměl. Tušil, jaké problémy ho v Čechách čekají. V dané chvíli však bylo jeho politickou prioritou úspěšné završení koncilu. V dubnu 1418 se kostnický sněm rozcházel s vědomím, že učinil podstatné kroky k velké církevní reformě.

Evropa se radovala a Zikmund, vystupující v Kostnici jako opravdová světská hlava křesťanstva, se ocitl na vrcholu slávy. V Čechách a na Moravě to ale vřelo.

Husitský výměr božího zákona Principy, jimiž husité zamýšleli napravit církev a společnost, krystalizovaly během druhého desetiletí 15. věku.

Klíčovým husitským požadavkem byl důsledný návrat k Bibli, zejména k Novému zákonu, jakožto autoritativnímu textu zprostředkovávajícímu boží zákon jako závaznou normu života každého křesťana. Gotickou nádherou, svatokupectvím a korupcí zkažená římská církev se měla zříci bohatství, přijmout prostotu apoštolské i prvotní církve a soustředit se hlavně na pastorační činnost. Boží zákon byl v husitském pojetí i nejvyšší právní normou, nadřazenou světskému a církevnímu právu. „Lidské“ zákony měly platit jen tehdy, pokud byly s nejvyšším zákonem v souladu. Boží zákon byl zároveň totožný s absolutní pravdou, přesně v duchu biblické (a Husovy) devízy Veritas omnia vincit (boží, tj. Kristova, pravda vítězí nade vším). Právo v tomto chápání splývalo se spravedlností. Pravda, láska a dobro jako boží vlastnosti měly zlikvidovat veškeré zlo.

15

6. hledání krále

6. Hledání krále

Čáslavský sněm Bitva před Vyšehradem byla bodem zlomu. Poté získávali husité v Čechách postupně převahu a posilovali své sebevědomí, s nímž vedli válku proti dědici trůnu a korunovanému českému králi Zikmundovi. K charakteristickým znakům velkých revolucí patří vzpoura proti panovníkovi, který brzdí její příboj a jehož legitimitu revolucionáři neuznávají. Husitství nebylo výjimkou. Nejpozději od letních měsíců roku 1420 přemýšleli husité, kým Lucemburka, jehož barva vlasů upomínala na Jidáše i apokalyptického draka, nahradit. Varianta dosadit na český trůn přesvědčeného husitu byla příliš radikální, takže se prosadila až v roce 1458, více než dvacet let po revoluci. Blouznění táborských chiliastů o nastolení Kristovy říše nebrala většina lidí vážně. Nejschůdnější možností se jevilo nabídnout českou korunu polskému králi Vladislavu Jagiellovi, popřípadě jeho bratranci litevskému velkoknížeti Vitoldu Alexandrovi. Ve prospěch polské kandidatury se klonil i Žižka a další husitští šlechtici, kteří svého času bojovali v polských službách proti Řádu německých rytířů v Pobaltí. Jenže oba bratranci hráli s husitskými delegacemi

62

husitská revoluce

vlastní taktickou partii. Koketováním s husity udržovali v nejistotě svého středoevropského rivala Zikmunda, o český trůn ale ani jeden z nich v dané situaci nestál. Oba potřebovali podporu papežské kurie a nemohli se otevřeně přidat k husitským kacířům i proto, že křest přijali až v dospělosti. Král Zikmund, který v předjaří 1421 Čechy raději opustil, s se­bou pro jistotu vzal svatováclavskou korunu, korunní archiv i české svátostiny.

V Českém království se mu nevedlo. Táborská a pražská vojska protáhla v březnu Podkrušnohořím, zanechávajíce za sebou zničený Chomutov, a poté dobyla Beroun.

V polovině dubna zahájilo pražské husitské vojsko pod ideovým vedením kněze Jana Želivského mohutné tažení východním směrem. Spolupracovalo při tom i se šlechtici, kteří nyní houfně dávali najevo svůj odpor k Zikmundovi.

Pražanům se vzdávalo jedno královské město za druhým, což platí i o dříve nesmlouvavě katolické Kutné Hoře. Před Chrudimí se k nim připojili táborité v čele s Žižkou. V průběhu dvou měsíců ovládla husitská Praha na dvacet královských a poddanských měst, z nichž vytvořila svůj svaz, politicko-vojenský blok, který neměl v zemi srovnatelnou konkurenci. Program čtyř artikulů přijal dokonce i pragmatický pražský arcibiskup Konrad z Vechty, jenž nedávno korunoval Zikmunda! Svůj triumf dovršili husité ovládnutím Pražského hradu, který opustila Zikmundova posádka.

Jako hegemon revoluce hodlal pražský svaz stabilizovat poměry a vtisknout revolučním změnám legální ráz.

Svolal proto do nedávno ovládnuté Čáslavi sněm zástupců korunních zemí. Přestože jej navštívili pouze čeští husité, několik katolických šlechticů a zástupci husitské moravské šlechty, jednání, uskutečněné během prvního červnového týdne 1421 v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla, bylo bez

63

6. hledání krále

nadsázky přelomové, a to i z hlediska českého ústavního vývoje. Účastníci sněmu se zavázali dodržovat čtyři artikuly pražské, odmítli platnost Zikmundovy české korunovace, iniciovali svolání synody husitského duchovenstva a zvolili dvacetičlennou zemskou vládu, v níž zasedlo pět příslušníků vysoké šlechty, sedm nižších šlechticů (mezi nimi Jan Žižka) a osm zástupců husitských měst, z toho čtyři Pražané. Sněm tak nejen přejímal úlohu vrcholného politického fóra (na úkor zemského soudu, který ve válečných časech neúřadoval), nýbrž svou autoritu z titulu kolektivního orgánu nadřazoval panovníkovi. Byl to zřejmý doklad stavovského charakteru husitské revoluce (zastoupení vysoké a nižší šlechty i královských měst na českých zemských sněmech, kde absentovalo duchovenstvo, přetrvalo až do roku 1627), rázného vykročení směrem k protoparlamentarismu i zjevných demokratizačních tendencí, usilujících o nové rozdělení politické moci v zájmu širšího spektra české společnosti. Zemská vláda obdržela mandát do 28. září 1421 v domnění, že se do té doby podaří český trůn obsadit jiným kandidátem než Zikmundem, který se dle sněmu provinil proti české zemi i proti božímu zákonu.

Zikmundova katastrofa Zikmund a papež se ale nevzdávali. Už od jara 1421 chystali proti husitům další křížovou výpravu, tentokrát vedenou ze tří stran – z německých oblastí Svaté říše římské, ze Slezska a z Uher, kam se král Zikmund v květnu stáhl. Druhá protihusitská kruciáta splňovala všechny náležitosti: byla svatou válkou za křesťanskou víru, vyhlásil ji papež, její účastníci obdrželi odpustky (husity tolik kritizované, neboť vinu za spáchané hříchy odpouští jen Bůh) a zbožný rozměr tažení symbolizoval kříž. Plnila tak zároveň

64

husitská revoluce

funkci ozbrojené pouti, prosycené zbožností a umocňující naději na spasení. I ona však, stejně jako výprava předchozí a všechny následující, skončila tristně.

Kruciáta probíhala nekoordinovaně. Její říšská část na počátku října v trapném zmatku ustoupila od Žatce a valný význam neměly ani slezské vpády do východních Čech.

Náprava reputace se tak čekala od Zikmunda. Toho ale zdržely poměry na Moravě. Husitská Morava jako celek usnesení čáslavského sněmu sice nepřijala, což však neznamená, že se vzdala kalicha. Ještě před tažením do Čech se Lucemburk rozhodl Moravu očistit od husitských bludů.

Po polovině listopadu svolal do Brna sněm, jehož účastníci se museli veřejně zříci čtyř pražských artikulů, přísahat věrnost římské církvi i Zikmundovi a zavázat se k boji proti husitům. Totéž měli do Vánoc učinit všichni Moravané nakažení husitským jedem.

Teprve poté se Zikmund s uherským vojskem, posíleným o slezské a rakouské oddíly, vydal do Čech. Krátce před vánočními svátky vstoupil do Kutné Hory, již prozřetelně opustily spojené husitské síly, vedené Janem Žižkou. Dlouho se tu ale neradoval. V úterý 6. ledna se před městem objevili husité znovu, tentokrát výrazně početnější. Překvapený Zikmund volil útěk přes Habry a Německý (nyní Havlíčkův) Brod zpět na Moravu. Husité v čele se slepým či téměř slepým Žižkou nepřátele pronásledovali až do Německého Brodu, který za nepříliš čestných okolností (zaútočili na město v době probíhajícího jednání o podmínkách jeho kapitulace) 10. ledna 1422 dobyli. Zatímco Žižka dosáhl u Německého Brodu jednoho ze svých největších triumfů, Zikmund si z nezdařeného tažení odnesl trvalé poučení. Husitské Čechy už se nikdy nesnažil přemoci vojenskou silou, nýbrž o uznání svého královského

65

6. hledání krále

titulu trpělivě usiloval politickými a diplomatickými prostředky. Praha přivítala vítězné husitské sbory s jásotem.

Ani ona si však klidu dlouho neužila.

Pád kněze Jana Velký vojenský úspěch se zdánlivě paradoxně obrátil proti knězi Janu Želivskému, vůdčí osobnosti pražských radikálů, strůjci novoměstské defenestrace a strhujícímu kazateli. Žádný strom ale neroste do nebe. Kněz Jan si mnoho lidí v pražském souměstí znepřátelil, nejen svými názory.

Někdejší Husovi spolupracovníci z řad univerzitních mistrů ho považovali za přivandrovalce a bývalý premonstrátský mnich jim prokazovanou nechuť oplácel stejnou mincí. Staré Město pražské mu nemohlo přijít na jméno nejen proto, že si dvakrát usurpoval právo sesadit zdejší konšely a ustanovit jiné, nýbrž i kvůli svévolnému administrativnímu spojení Starého a Nového Města, jehož zájmy prosazoval. Želivského pozici nicméně podlomily hlavně dvě události. Předně těžká porážka, již pražské vojsko utrpělo v srpnu 1421 od katolických oddílů u severočeského Mostu, a dále úkladná poprava husitského šlechtice Jana Sádla ze Smilkova, vykonaná na příkaz Želivským dosazeného pražského hejtmana Jana Hvězdy z Vícemilic. V únoru 1422 se z podnětu komise, tvořené devatenácti muži (včetně Žižky), ověnčenými německobrodským vítězstvím, konaly nové volby do městských rad. Skončily porážkou Želivského přívrženců. V pondělí 9. března byl kněz Jan vylákán na Staroměstskou radnici a spolu se svými devíti stoupenci popraven. I husitská revoluce požírala vlastní děti.

66

husitská revoluce

Litevský kníže Tragický konec Jana Želivského měl možná i mezinárodní důvody. Odstranění vlivného kazatele s diktátorskými sklony bylo totiž v zájmu sil, které se snažily obnovit v husitských oblastech Českého království ústřední moc, reprezentovanou vládcem povolaným z Polska či Litvy.

Ani Vladislav Jagiello, ani velkokníže Vitold Alexandr ale na český trůn neusedli. Z Vitoldova pověření však do Prahy po polovině května 1422 přijel s poměrně silným vojenským oddílem jeho (a Vladislavův) synovec Zikmund Korybutovič, litevský kníže, známý z bitvy u Grunwaldu.

V Čechách vystupoval jako zemský správce, jehož v úřadě po jistém váhání uznal též Jan Žižka s táborským svazem.

Nepochybně i proto, že Zikmund Korybutovič vypověděl nepřátelství Zikmundovi Lucemburskému. Korybut se s podporou husitské Prahy pokusil obnovit činnost některých centrálních úřadů, mnoho toho ale nestihl. Husity totiž popuzovalo, že s ohledem na své strýce nepřijímal z kalicha. Poté, co opadlo napětí mezi polsko-litevskou unií a králem Zikmundem, Vitold v březnu 1423 synovce z Čech stáhl. Český trůn zůstával z husitského pohledu nadále neobsazen.

67

Schematické vyobrazení popravy Jana Roháče z Dubé a jeho druhů na třípatrové šibenici 9. září 1437. Ve skutečnosti tehdy zahynulo katovou rukou více než 50 mužů, včetně kněze Martina Prostředka a skvělého dělostřelce Bartoloměje Zeleného, na jehož příjmení možná odkazuje barva rubáše.

Roháč byl pověšen v červené kytlici, parodicky upomínající na jeho vysoký šlechtický původ a snad i na oděv vnucený Ježíšovi před ukřižováním.

XVIII

Skon římského císaře a uherského i českého krále Zikmunda Lucemburského ve Znojmě 9. prosince 1437. Zobrazení zohlednilo fakt, že Zikmund očekával smrt, jak se na císaře slušelo, tj. v plném majestátu.

XIX

XX

Praha roku 1536. Zatímco Pražskému hradu vtiskla tvářnost rozsáhlá přestavba, uskutečněná za vlády krále Vladislava II. Jagellonského a jeho syna Ludvíka, pravobřežní část pražského souměstí se od časů husitské revoluce nijak podstatně nezměnila.

XXI

13. zikmund lucemburský

13. Zikmund Lucemburský

Druhý Lucifer a nový Šalamoun V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná.

V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem.

Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer

132

husitská revoluce

a řádíjako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama.

Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu.

K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech.

A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.

133