I.

„Koukej vypadnout z mýho pokoje!“ Jonáš stál ve dveřích, křečovitě svíral mosaznou kliku a řval jako pominutý, až se překvapená Agnes dala na ústup. Krátký účes měl rozježený po neklidném spánku a sluníčko, vnikající střešním oknem do pokoje, mu barvilo medové vlasy do zlata.

„Nezblázni se! Jen jsem si chtěla půjčit pravítko do školy, ty pakoni!“

Jonášův řev zesílil. Pusu měl dokořán, oči zavřené a v tu chvíli neexistovalo nic, co by ho utišilo. Zkrátka ječel bez ohledu na okolí. Agnes byla dokonce na okamžik přesvědčená, že kdyby svému bratrovi nakoukla do úst, dokázala by mu dohlédnout až na konec trávicí soustavy. Z přízemí přiběhla máma, přerušila Agnesiny myšlenky, odstrčila svou dceru, která bokem narazila do dřevěné komody, a vrhla se k hysterickému dítěti. Pevně Jonáše objala, ale on se jí vykroutil z náručí a třískl sebou o zem. Kopal nohama do vzduchu a jedním čistým zásahem své drobné, leč prudce vymrštěné paty udeřil mámu do břicha. Máma se však nedala, bolest spolkla a dál pacifikovala syna na zemi, aby jej mateřsky uklidnila.

Agnes si mnula bolavý bok a raději se zdekovala k sobě do pokoje. „Fracek jeden,“ ulevila si tiše. Stoupla si k zrcadlu šatní skříně a snažila se nevnímat otravné zvuky z bráchova pokoje.

Štíhlými prsty odsunula ofinu z čela a prohlížela si další pupínky, které jí přes noc vyskákaly.

„Skvělý, vážně skvělý,“ povzdechla si. Zkrotila dlouhé vlnité vlasy do pevného vysokého culíku a sáhla po pleťové vodě.

Vatovými tampony si začala drhnout obličej, až zrůžověl. Vrátila ofinu na místo, přejela ji hřebenem a sčesala k levé straně čela, která vypadala jakž takž nepubertálně. „Víc nezmůžu,“ řekla svému obrazu v zrcadle a pokusila se vytáhnout koutky úst do úsměvu. Skrz zeď k ní doléhal mámin monotónní hlas. Popadla školní tašku, tiše proklouzla kolem bráchova pokoje a seběhla schody do přízemí.

„Co se stalo?“ zvedl táta oči od ranního kafe.

„Ále, klasika. Náš malej cvok dostal hysterák.“ Agnes se natáhla pro suchou housku a zakousla se do ní.

„Hele, a co inzulín?“ připomněl s lehkou výčitkou táta.

„No jo! Vždyť jsem si ho chtěla teď dát!“ odsekla podrážděně

Agnes a na telefonu si nastavila snídaňovou dávku inzulínu, kterou jí malý přístroj schovaný pod tričkem pustil do těla. Pohledem zabrousila k obrazu nad kuchyňskou linkou. Z plátna se na ni smálo uslintané batole, které v ruce svíralo z poloviny ožužlaný rohlík.

Jo, to pro mě ještě žádná cukrovka neexistovala. A ani žádnej Jonáš, pomyslela si Agnes a zakuckala se.

„Chceš nalít čaj?“ zeptal se táta, na odpověď nečekal a natáhl se po porcelánové konvici.

Agnes sáhla po hrnku a počkala, dokud jej táta nenaplnil po okraj.

„Už jsi byla za tou vedoucí, aby ses s ní domluvila kvůli cukrovce?“ vzpomněl si táta na Agnesino klavírní soustředění, které ji na konci prázdnin čekalo. Podrbal se ve vlasech a zkontroloval čas na displeji svého telefonu. Bude muset vyrazit do práce.

„Jooo,“ protáhla netrpělivě Agnes.

„Ježíš, tati! Úplně jednoduše! Řekla jsem jí, že mám cukrovku, že nosím přístroj, co mi posílá inzulín, abych mohla jíst, a že může bejt totálně v klidu, protože jsem jinak úplně normální!“

Agnes vstala od stolu. V tuhle chvíli ji trápil zásadnější problém. Mladší bratr Jonáš a jeho otravné a nevypočitatelné chování. Styděla se za něj a přála si, aby už konečně vyspěl anebo alespoň přestal ničit bezstarostný život, který mimo domov vedla.

Máma tvrdila, že Jonáš a Agnes si jsou vzájemně tím nejcennějším, co mají, jenže Agnes její přesvědčení nesdílela. Agnes si přála ségru, ideálně stejně starou, jako je ona sama, protože by ji nemusela vodit do třídy na prvním stupni, vyzvedávat ji z družiny, vláčet se s ní na autobus a poslouchat její nespokojené brblání.

Agnes měla naštěstí Kláru a Kiki. Chodily spolu do třídy, a protože všechny tři bydlely ve stejné vesnici, jezdily do školy i ze školy autobusem společně. A to byl jeden z důvodů, proč lezl Jonáš na nervy i Agnesiným kamarádkám. Zatímco se chtěly bavit o aktuálním dění ve škole, o klucích a o plánech na odpoledne, Jonáš jim skákal do řeči, občas jim nadával a téměř bez ustání na ně vyplazoval jazyk. Klára pokaždé usoudila, že je vážně lepší raději žádného sourozence nemít, a byla šťastná, že je jedináček. Kiki se s Jonášem nebabrala. Když to situace vyžadovala, zatáhla ho za ucho obrovské školní brašny a smýkla s ním na podlahu autobusu. Měla totiž bohaté zkušenosti se svou sestrou Justýnou, jen o rok starší než Jonáš.

„Kdy už bude moct Jonáš chodit sám do školy?“ ptala se každý týden Agnes svých rodičů a vzdychala a zavírala se do svého pokoje pokaždé, když máma s nakrčeným obočím, které mělo v její dceři vzbuzovat lítost, odpověděla: „Ještě je brzy, Agnes.“

I tento školní rok byla Agnes vším, co po ní rodiče žádali: trpělivou, ochotnou, rozumnou, chápající. Jenže na jeho konci se máma s tátou zcela vážně zbláznili. Řekli, jak je skvělé, že je Agnes už tak vyspělá, a jak báječně péči o svého sourozence zvládá, a z toho důvodu ho bude poprvé o letních prázdninách hlídat sama. Agnes málem trefil šlak.

„To nemůžete myslet vážně! Proč bych já měla hlídat vaše dítě?!“

„Je to tvůj bratr, Agnes!“ vysvětlila logicky máma.

„No a? To přece neznamená, že mi ho pověsíte na krk!“

„Agnes, ztiš se,“ zamračila se máma a pokračovala skoro neslyšně: „Víš, co se stalo loni na táboře! Letos Jonáše na žádný tábor nedám. Má to složité. Neumí si najít přátele tak snadno jako ty. Má trochu jiné potřeby.“

„Ale mami, jen proto, že je to zmetek, který na všechny ječí, takže ho nikdo nemůže vystát, za to přece nebudu trpět já! Záleží vám vůbec na mně?“

„Agnes! Můžeš myslet někdy na někoho jiného než jen sama na sebe?“

„C- co?“ vykoktala překvapená Agnes, ale máma ji okamžitě zastavila.

„Dost! Je to jen na týden, kdy ho nemůže pohlídat babička. A nebudem dál diskutovat,“ uzavřela máma hádku a jako vždycky, když domluvila a nechtěla slyšet už ani jeden z Agnesiných argumentů, odešla do jiné místnosti a předstírala, že dělá něco velice důležitého a neodkladného. Tentokrát tou urgentní záležitostí bylo skládání prádla, které máma vytáhla ze sušičky.

„Dobře! Ale mám to u tebe! Pamatuj si, že mi dlužíš laskavost!“ zakřičela z plných plic Agnes a zabouchla se v pokoji, kde se o novou zprávu musela podělit s kámoškami.

AgNES: TÝDEN PRÁZDNIN V HÁJI. MUSÍM HLÍDAT BRATRA. PORADA ZÍTRA VE ŠKOLE.

KIKI: DĚLÁŠ SI SRANDU? TO ODMÍTÁM!!!

KLÁRA: NO PARÁDA, TAKŽE TÝDEN SE ŠPUNTAMA V UŠÍCH… BOŽÍ PRÁZDNINY.

AgNES: SORRY HOLKY. SNAŽILA JSEM SE…

Agnes položila telefon na zem a plácla sebou do postele. Zírala do stropu, kde se v proudu vzduchu pronikajícím oknem třepotala křidélka papírových motýlků.

Za dvacet minut se ozvalo ťukání na dveře. Do pokoje strčil hlavu táta a usmíval se, jako kdyby nesl celé své srdce na dlani. Agnes se zaškaredila a na posteli se otočila čelem ke zdi. Za chvilku ucítila tátovu blízkost, lehké zhoupnutí matrace, pohlazení po zádech. Táta si sedl vedle Agnes.

„Jsi naprdlá?“ polechtal ji na rameni.

Agnes sebou trhla, aby tátův dotek smetla.

„Agnes, fakt jsi naštvaná kvůli jednomu týdnu? Vždyť prázdniny jsou dva měsíce, co je jeden týden v takovém moři dní?“

Agnes se prudce posadila.

„O to nejde, tati! Mě prostě děsně štve, že se mě nikdy na nic nezeptáte! Všechno mi dáte příkazem! Odveď Jonáše.

Vyzvedni Jonáše. Buď na Jonáše milá. Ohřej Jonášovi večeři.

Dohlídni na Jonáše, ať si vyčistí zuby! Mám po krk Jonáše!“ Agnes se rozplakala. Znovu padla do postele čelem ke zdi a ještě si připlácla na hlavu polštář, aby táta neviděl její slzy. Však od rodičů před chvílí slyšela, jak je rozumná a vyspělá, a teď by měla před tátou brečet? A také mu chtěla dát zřetelně najevo, že ho nechce poslouchat, protože ať bude rodičovské rozhodnutí obhajovat jakkoliv upřímně a přesvědčivě, ona k tomu bude hluchá.

Táta ji pohladil po paži. Vzdychl. Asi proto, že měl pro Agnes pochopení. Věděl, že to s Jonášem není jednoduché, ale na druhou stranu neexistoval nikdo, kdo by mladšího brášku pohlídal. Babička bude na dovolené a tábor opravdu nepřicházel v úvahu. Máma si bere první dva týdny dovolené v srpnu, táta druhé dva týdny, babička s dědou si Jonáše vezmou na tři týdny v červenci. První týden zbyl na Agnes. Táta chápal, proč se jeho holčička cítí jako někdo, komu zůstal v ruce černý Petr. Jak jí to vynahradit? Co pro ni udělat hezkého? Jakým způsobem dát najevo, že si cení její pomoci?

„Agnes, tak neplač přece, vždyť to je jen týden. Je to tvůj brácha. Vím, že je někdy těžké s ním vyjít, ale nemyslíš, že má i spoustu dobrých vlastností? Kdo jiný by pro něj měl mít víc pochopení než velká ségra?“

Agnes odhodila polštář, neschopná vidět za okraje své křivdy, a vystartovala.

„Tak s tímhle na mě nechoď! A jestli jsem podle tebe velká, tak teda můžu jet i na ten hudební festival!“ Agnes totiž chtěla strávit tři dny prázdnin na hudebním festivalu v Lomničkách, což jí rodiče nepovolili, protože je na to ještě moc malá.

Agnes byla uplakaná a pramínky vlasů se jí lepily na mokré tváře. Vyčkávala. Hrdě hleděla do tátových modrých očí a nehodlala ustoupit. Vystavila otci na odiv své neštěstí, které nezpůsobil nikdo jiný než on.

„To není fér a ty to víš,“ odtáhl se od dcery táta.

„Jasně! Na něco zkrátka velká jsem a na něco ne. Podle toho, jak se vám to hodí, co? A nech mě už. Chci spát!“ Agnes opět popadla nadýchaný polštář a jako hlemýžď, který se zavíčkuje před zimou či suchem, se zavřela před nepřízní tátových slov a pohledů.

Táta si znovu povzdechl, vstal a došoural se ke dveřím.

„Mám tě rád, Agnes. Ale mám dvě děti, víš? Mám rád i tvého bratra.“

Agnes mlčela.

„Tak dobrou noc.“ Zavřel táta za sebou potichu dveře.