II.

Ráno šla Agnes na autobus pět kroků před Jonášem, který její svižné energické chůzi stěží stačil. Na zastávce čekala Kiki s Klárou a něco důležitě řešily.

„Čau,“ pozdravila Agnes a snažila se vyhýbat očnímu kontaktu, protože byla přesvědčená, že holky na jejích oteklých očních víčkách stoprocentně poznají, že večer bulela. A Agnes přece nikdy nebulí. To je zásadní část její image.

„Čau,“ pozdravila šibalsky Kiki a usmála se.

„Ahoj Agnes!“ zamávala Klára a odhalila barevný úsměv.

„Nový rovnátka?“ poznamenala Agnes směrem k růžovým zámečkům na Klářiných zubech.

„Jo. Měly jste pravdu, ty zelený vypadaly jako lišejník.“

Agnes si všimla Kikina úsměvu. Ten poťouchlý výraz znala velmi dobře a téměř vždy byl předzvěstí nějakého dalšího Kikina šíleného nápadu.

„Co je? Proč se tak šklebíš?“

„Tady ne. Až ve škole,“ mrkla Kiki a vypoulila oči směrem k Jonášovi.

Agnes neměla náladu. Snažila se být neviditelná.

Jonáš docupital k děvčatům, bradu zkrabacenou, v očích blesky.

„Máš mě na autobus vodit za ruku! Řeknu mámě, že jsi mě nevedla za ruku!“ zafňukal a vyplázl jazyk.

Agnes nereagovala.

„Hele, nevotravuj!“ zavrčela Kiki a ukázala Jonášovi zaťatou pěst.

Než stačil Jonáš zaprotestovat, přijel autobus, spolykal zástup dětí a jednu stařenku s holí, které Klára pomohla zmáčknout tlačítko pro výdej lístku, a odfrčel k náměstí, kde vystupovali žáci základní školy. Agnes tentokrát neodvedla Jonáše do třídy, nýbrž jen do šatny, a řekla mu, že odteď už do třídy chodí sám jako všechny ostatní děti. Nečekala na jeho výhrůžky ani na nechutné pitvoření a pokračovala ke své šatně. Jestliže nedokážou vychovat Jonáše rodiče, ona si to klidně vezme na starost. A začne tím, že se postará o intenzivní výcvik samostatnosti.

„To bylo rychlý,“ usoudila Klára, která si zatím stihla zout jen pravou botu.

„Jo. A tak už to bude každej den. Končím s voděním za ručičku,“ řekla zamračená Agnes, zula si boty, zakopla je pod lavičku a vklouzla do zelených sandálů. „Jo a co jste mi to vlastně chtěly říct?“

Kiki ztišila hlas. „Mám plán na léto. Boží plán!“

Klára protočila oči a hodila si batoh přes rameno. „Kiki, letos opravdu nehodlám šmírovat kluky ve fotbalovejch šatnách!“

„Hej! Nemůžeš říct, že to nebyla sranda!“ ohradila se Kiki.

„Jo, děsná sranda! Od tý doby si Procházka myslí, že ho miluju! Děkuju pěkně,“ sebrala se Klára k odchodu.

„Počkej!“ křikla Kiki a vzala Kláru za rameno. „Letos budeme stanovat!“ Kiki přimhouřila oční víčka, souhlasně pokyvovala hlavou a čekala na bouřlivě jásavou reakci kamarádek.

„Co? Ty jsi upadla, ne?“ vyrazila ze sebe Klára.

Agnes se kousla do rtu. Přemýšlela.

„Proč jako? Stanování nic nestojí, a navíc! Budeme mít klid od otravnejch sourozenců a rodičů!“ vysvětlovala Kiki zapáleně.

„Stanování teda něco stojí. A taky nevím, jak chceš přemluvit rodiče, aby nás pustili do kempu, když nám nedovolili ani hudební festival,“ odsekla Klára otráveně. „Jo a taky jsi asi zapomněla na Agnesinu cukrovku, ne?“

Vtom se ozvalo řinčení zvonku, který děvčatům připomněl začátek vyučování.

„Počkejte,“ křikla Agnes, jakmile holky vystřelily do třídy. „Proč by měla moje cukrovka bejt problém?!“

Klára pokrčila rameny. „No já nevím, loni jsi nebyla ani na lyžáku.“

„Jenže to nebylo kvůli cukrovce, měla jsem angínu!“ připomněla Agnes. „A není to vůbec špatnej nápad, to stanování! Musíme ho ale pořádně dořešit,“ usmála se na Kiki.

Ta se rozzářila, Klára jen vzdychla a všechny vyrazily do třídy.