Ondřej Buddeus a kolektiv: Je to jízda! / ukázka

Buddeus (ed.)

Herová Holanová Klíčová Šebestík Štěch Trlifajová Ureš Vácová Vitvar Vitvar Kudlová Volf Wiendl

Je to jízda O svobodě na kole

ve městě i krajině

Obsah

{ 12 } ONDŘEJ BUDDEUS Hra o rovnováhu { 32 } EVA KLÍČOVÁ Pravěká vzpoura { 46 } PETR VOLF Jak jsem potkal koloběh života { 64 } MAGDALENA HEROVÁ Hledání pilulky pohybu { 84 } ADÉLA VITVAR KUDLOVÁ & JAN H. VITVAR Jak v městě rytmus na dvou duších žít { 100 } MICHAL UREŠ, ONDŘEJ BUDDEUS & kol.

Choreografie křehkosti / Nepsaná pravidla městské cyklistiky

Obsah

{ 128 } LUCIE TRLIFAJOVÁ Jako malá jsem chtěla koně { 144 } JAN WIENDL Jednostopá poezie { 160 } MARKÉTA HOLANOVÁ Cesta byla suchá, místy mokrá { 176 } ADAM ŠTĚCH MTB – BMX – Fixed : 20 let adrenalinu a designu { 194 } ANNA VÁCOVÁ & ONDŘEJ ŠEBESTÍK Poslední budou první a první budou poslední

„Má nejúžasnější chvíle se blíží,“ napsal si do deníku foglarovský hrdina Jan Tleskač před dokončením svého epochálního vynálezu.

Stejné okamžiky štěstí zažívají i tisíce lidí, jimž kolo dává pocítit svobodu v krajinách vnějších i vnitřních.

„Už to víte? Vybrali nám sklepy!“ vybafnul na mě jednoho květnového rána soused v domovních dveřích. Seběhl jsem na místo činu, a moje kolo bylo pryč. Trekingové kolo z devadesátých let, které za ten lup ani nestálo. Těch ztracených pár tisíc vem čert, ale stejně to bylo k vzteku. Každá ztráta vždycky nesmlouvavě odhalí, co teď bude chybět a po čem bude nějaké kapesní či naopak nezaplnitelné prázdno. Kolo je naštěstí jen věc a přijít o něj je se zřetelem k řádu vesmíru zcela zanedbatelné. Ale cože to vlastně ukradli? Kolo? Jak se to vezme. Kolo, které má člověk ve sklepě, je jako knížka, která se nečte, prostě pracholapka. Otevřít a číst nebo nasednout a šlápnout do pedálů – to teprve z obojího dělá živou věc, která se stává znakovým polem, velmi komplexně zvětšujícím náš myšlenkový i fyzický dosah. Přečtená knížka přidává další hesla do naší encyklopedie skutečného i myslitelného světa, posouvá hranice imaginace a pootevírá dveře k obrazům, vizím i snům. S kolem to může fungovat podobně.

Na kole jezdím skoro denně. Nejdřív jsem sjížděl do centra od Divoké Šárky a později z Pankráce – na přednášky, do práce, kamkoliv a zpátky. Díky kolu jsem nemusel trávit čas ve velrybích útrobách vycukaného autobusu na neurotické Evropské, v bzukotu přeplněných tramvají ani v termitišti ranního metra. Z impulzivního nápadu dojet na kole na překladatelský seminář se stal zvyk snad i proto, že jsem narazil na něco neobyčejně luxusního – vlastní rytmus cesty.

Mohl jsem klouzat předměstími a městem v souladu s tempem aktuálních pocitů a myšlenek: loudavě a zadumaně, popuzeně a prudce, s otevřenou pozorností ke všemu známému a proměnlivému jako stromová alej v ulici nebo pohroužený v sobě. Mohl jsem jet jako lenochod nebo frčet jak popuzená fretka, ale po svém.

A ještě si při tom připadat jak ve filmu – často se mi v té souvislosti vybaví obraz z druhého dílu Jurského parku s podtitulem Ztracený svět (1997), záběr, kdy se lovci proplétají mezi nohama diplodoků, parasaurolofů a další veleještěří fauny. Scéna je na plátně velkolepá, dynamická a strhující a podobně širokoúhlá jako skutečný zážitek.

Pro ulici je ho jen potřeba přepólovat: těmi veleještěry jsou v realitě jednadvacátého století auta a autobusy. Ostatně jezdí na prvohorní až třetihorní sluneční energii fosilních paliv. Celá tahle konstelace 14

Ondřej Buddeus

Naše domovy jsou budoucí smetiště.

Literární kritička na trase periferií města i po okraji lidského vědomí.

Noc. Čas svobody, kdy se nevaří, nenakupuje ani neuklízí, kdy je klid. Jen ti nejbídnější v továrnách vyrábějí věci, zatímco první svět odpočívá. Neklidnýma očima se střídavě nořím do tmy ložnice a zase je zavírám a snažím se usnout. Tělo je po noční cyklojízdě z práce a sprše ještě rozbušené, roztepané, plné krve a dechu, horké. Přesto začne tížit. Do zorného pole nečekaně vstoupí sešlá stará ženská. Vytahaná teplákovka, prošívaná vesta s kožíškem, sem tam dírka, cáry vlasů do volného drdolu, který ráno nanejvýš jen přitupíruje. Hrabe listí kolem papundeklového domku odumírající zahrádkářské kolonie. Ten naplnila po okraj věcmi nalezenými v širokém okolí. Shromažďovačka. A hlavně třídička, protože domek je napěchovaný krabičkami a pytlíky s katalogizovanými nálezy: provázky dlouhé, provázky krátké, provázky k neupotřebení, sáčky malé, sáčky malé s dírou, roztrhané sáčky, tužky ulomené, tužky-zbytky, zánovní tužky, propiska, propiska bez náplně – a stovky dalších štítků a popisek. Existenční horror vacui neznámé bezdomovkyně zaplněné opuštěnými věcmi.

Zato naše ložnice je na první pohled vlastně skoro prázdná, rozhodně je to ta nejprázdnější místnost v domě. Záclony, závěsy, lampička, žárovka, lustr, několik kusů tkaných koberečků, počítám věci jako ovečky. Rohož, postel, matrace, prostěradlo, peřiny, povlečení, dvě napěchované komody. Asi dvě desítky rostlin v květináčích, tilandsie přivázaná ke kousku dřeva, hlemýždí ulita s prasklinou.

Noční stolky: sloupek knih, tužka B2, růžový zvýrazňovač, tuba krému na ruce, sirky, kapesníčky, kancelářská sponka, nůžtičky na nehty, lepítka, čajová svíčka, lak na nehty, nabíječka. Stařena by do své chýšky nacpala možná noční stolek a jednu komodu. V půl druhé ráno přemýšlím, co je tu starší deseti let.

V celém domě? Skleněná ryba z Aukra, zděděná anonymní olejomalba krajiny před bouří, která visí v chodbě. Taky máme starou ledničku, asi třicetiletou. Jsme obměňovači. Věci putují myšlenkami, počítám je, je jich hrozně moc, daleko víc, než se zdá, když jsou srovnané, zastrčené, poklizené. Teď v noci vylézají ze skrýší, víří prostorem, vznášejí se jako duchové, znova usínám.

34

Eva Klíčová

Výtvarný kritik Petr Volf ročně ujede kolem svého bydliště vzdálenost dělící Prahu od San Franciska. Vnímání se posunuje, povětří promlouvá, detaily se mění v celek a naopak.

Stal se extrémně lokálním cyklistou.

Poprvé jsem podal „osobní cyklistickou výpověď“ v roce 2004, kdy mi vydavatel měsíčku Peloton nabídl, abych psal pravidelné sloupky o tom, jak jezdím na kole. Chtěl jsem mu to rozmluvit, pamatuji se, že jsem si vzal čas na rozmyšlenou. Necítil jsem se povolaný, i když jsem se cyklistice ve volném čase poměrně dost věnoval, ale ještě ne natolik, abych si byl vědom toho, jak důležité je nosit helmu: z nějakého důvodu mi připadlo, že by mě hyzdila, a bránil jsem se její koupi. Bylo to jaksi… marnivé. Nosil jsem na hlavě šátek jako italský vrchař Marco Pantani přezdívaný Pirát a při stoupání do kopců jsem překonával únavu přemýšlením o tom, jak musel trpět při dobývání jihofrancouzského, větrem a sluncem vysušeného vrcholu Mont Ventoux během Tour de France. Třeba v roce 2000 při pamětihodném souboji „rameno na rameno“ s Lancem Armstrongem, jehož nakonec nechal těsně za sebou. Jeho vítězství je v análech zapsáno jako „epické“, nicméně s přídechem dopingu.

Jen čtyři roky poté spáchal Marco sebevraždu. Vzal si tolik kokainu, že to jeho srdce, které zvládlo nespočet extrémních výjezdů, nevydrželo. V Itálii je Marco Pantani pokládán za národního hrdinu, zosobňuje bojovné a nezlomné pojetí cyklistiky, kdy závodník nečeká na chyby soupeře, ale chce rozhodnout sám, nejlépe sólovou jízdou. V rodném městě Cesenatico na pobřeží Jaderského moře mu postavili pomník, jenž se stal živým kultovním místem, kde lidé nechávají květiny a různé osobní předměty. Další pomník zasvěcený Pantanimu se nachází na vrcholu Montecampione, kde při cestě za prvenstvím musel během dvaceti kilometrů překonat masivní, více než patnácti set metrové převýšení. Nejsou to umělecké skvosty, ale je na nich znát, že byly dělány z čiré lásky. Zatímco Marco Pantani přes nesčetná „extempore“ neztratil ani po smrti status bojovníka, Lance Armstrong, jeho rival, který sedmkrát zvítězil v celkové klasifikaci Tour De France, skončil kvůli krevnímu dopingu v hanbě, zbaven všech poct, vymazán ze záznamů. Nepomohlo mu ani pokání a slzy v pověstném televizním interview s Oprah Winfreyovou, kde roku 2013 přiznal dlouhodobé využívání krevních transfuzí a testosteronu, ani to, že překonal rakovinu a svým bojem s nemocí inspiroval tisícovky lidí. Došlo to tak daleko, že jméno Armstrong sportovní komentátoři odmítají vyslovit.

49

Jak jsem potkal koloběh života

Přestože se možná už brzy objeví léky, které budeme moci užívat místo pravidelného pohybu, vědci dokázali, že nic neposílí naše zdraví tak jako proměna vesnic a měst. Molekulární bioložka podniká napínavou cestu lidským organismem a vysvětluje i to, proč je třeba změnit podobu ženských sedel.

Je ráno, krátce před osmou, a venku leje jako z konve. Oblékám bundu a jdu si do sklepa pro holínky. Nikam se mi nechce, ale když otevřu vrata od garáže a ucítím vůni deště, už mě to táhne ven.

Nejdu pracovat na zahradu, ale nasedám na kolo, abych na něm– jako skoro každý všední den – vyrazila do práce. Nastavuji obličej kapkám deště a začínám příjemnou půlhodinku, která patří jen mně a mým myšlenkám. Mám to šest kilometrů a na tu cestu na čerstvém vzduchu jsem si tak zvykla a tolik mě obohacuje, že skoro nejsou okolnosti, které by mě donutily kolo nechat doma. Mohla bych se svézt s kolegyní autem, jet autobusem nebo vlakem. Ale nechce se mi. Kolo sice není nejrychlejší, ale je v každém ohledu pohodlnější a příjemnější než hromadná doprava nebo auto.

Když jedu tu svoji půlhodinku do práce, nemusím o trase přemýšlet, jedu vždy tou samou. Můžu si tedy užívat cestu, ať už je sluníčko, vítr nebo déšť. Zapínám autopilota: nohy pravidelně šlapou do pedálů, oči střídavě sledují cestu a krajinu na obzoru a myšlenky se vydávají po vlastní dráze. Nejedu moc rychle a z rozjímání mě vytrhne, až když mě předjede na kole důchodce. Zastydím se, že jedu jako šnek, a zrychlím. Jenže za chvíli se už v hlavě zase začnou vynořovat nové naléhavé nápady a nohy postupně zvolní. Při jízdě na kole pravidelně „píšu“ přednášky pro studenty i koncepty biologických experimentů.

Za dobu, co takhle jezdím, jsem přišla na ledacos praktického i filozofického. Třeba jsem našla perfektní oblečení pro každé počasí.

Goretexové návleky přes boty? Zbytečná komplikace. Po letech jsem si koupila holínky. I když vydatně prší, udrží mi nohy v suchu, v práci se přezuji do balerín, a jsem zase šik! Chci se ale podělit o méně přízemní nápady, k nimž mě moje cesty přivedly.

Takže: nejsem sportovní Na kole jsem vždycky jezdila ráda, už jako středoškolačce se mi líbilo, že si můžu odpoledne vyjet rychle za město. Kolo zastavím 66

Magdalena Herová

Vápenec, žula, beton. Šustění listí, skřípění písku, cvakání kostek.

Městskou symfonii objevují rodilý Pražák a cyklistka z Valašska.

Po Praze na kole ročně najezdím na tři tisíce kiláků. Tenhle pohyb mým rodným městem má svý nezaměnitelný specifika. A první, který mě napadá, je povrch Prahy. Tím nemyslím kopce.

Kopce mi připomínají můj rodný kraj, Valašsko, kde jsem do svých jednadvaceti vyjela na kdejakou Tanečnicu nebo Cáb.

Každej odpůrce městský cyklistiky vždycky vytáhne kopce jako eso z rukávu, protože dopravovat se vlastní silou po území, kde se dá údajně jezdit jen kolem Vltavy, aby se u toho člověk nezapotil, je prostě proti přírodě.

Přitom potit se je naprosto v souladu s přírodou. Krůpějky vyloučené pro ochlazení systému pomáhají širšímu rozvoru mysli.

Když říkám specifika, myslím tím povrch pražskejch ulic, křižovatek, podjezdů, cyklostezek, náplavek, chodníků, magistrál nebo cestiček vyšlapanejch v parcích, díky kterým cyklista zažívá svý město jinak, jak se dneska říká.

Ne každý má město s jeho klady i zápory rád. Praha je tektonická, hlučná, rozžhnutá, její různá místa mají svůj pach, jako třeba brzdné dráhy tramvajových křižovatek nebo metro. Toho jsem si všimla hned. Pulzující organismus efektivity a funkčnosti ze skla, kovu a betonu. Na Valachách se efektivita a pohodlí pro cyklistu měří tím, jestli je ve škarpě dost trávy, aby měl případně měkký dopad.

Hodně dlouho jsem si tý proměnlivosti nevšim. Když jsem začal na kole pravidelně jezdit do práce, pořídil jsem si na to horáka. Co jinýho, když člověk bydlí na kopci a práci má dole v centru. Taky jsem tehdy nechtěl dělat věci proti přírodě. Jezdil jsem z Malešic k Mánesu, a když se práce přesunula na letenskej kopec, pořídil jsem si na ty dva vršky lepšího horáka. Nárůst pohodlí byl znatelnej, s tím se ale vypařila opatrnost. Když necítíte, jak to pod váma drncá, víc si dovolíte. Třeba skočit si na zpomalovacím retardéru na Vítkově, za kterým vám pod kolo vběhne pes, a vy si po saltu přes řídítka zlomíte obě ruce.

86

Adéla Vitvar Kudlová & Jan H. Vitvar

12 / Chodec v centru kouká do mobilu, ne na tebe.

Z tramvaje vstupuje do vozovky bez rozhlížení.

124

125

Jsou dnešní cyklisté dědici dávných jezdců, kteří do měst přinášeli neklid a nespoutanost dálek? Antropoložka hledá odpovědi v městské i otevřené krajině.

Jako malá jsem hodně chtěla mít koně. Děda vyprávěl příběh, jak na konci války přivedl jeho bratr domů koně a máma ho s ním vyhodila.

Dost jsem s tím prastrýcem soucítila. Chtěla jsem mít koně na naší pražské zahradě.

Sbírala jsem pohledy s koňmi, měla jsem velkou knihu o koních, dokonce i jedno tričko s běžícím koněm, určitě arabským, seprané do šeda od stálého nošení. Arabské koně jsem měla nejradši. Na fotkách vypadali krásní a mrštní a s rudým chřípím a vlajícími hřívami v běhu v sobě nesli kus představ o volnosti pouště (kde je fotili). Obraz byl ještě dotvářen příběhy o tom, jak Alláh vzal do dlaní vítr, foukl a stvořil z něj koně rychlého jako ten vítr nebo jak na tomhle koni prchal Mohamed noční pouští. V mých představách byl takový kůň podobný Stínovlasovi, na kterém jezdil Gandalf, a černý jak Vinnetouův Ilči, zkrátka nesl v sobě spoustu příběhů, s kterými jsem vyrůstala. Jezdila bych na něm volnou krajinou a vlály by mi vlasy ve větru.

Jenže kůň se na pražskou zahradu nevešel, nehledě na určité pochybnosti o nákladech na jeho stravovaní a spokojenosti na pár metrech čtverečních mezi dvěma silnicemi. A když jsem pak ve dvanácti dostala svoje první dospělé kolo (polepené samolepkami s koňmi až z Francie!), přenášela jsem tyhle sny pomalu na něj. Přišlo mi vysoké, jako bych nasedala na velkého koně. Nebylo černé, ale i modrá barva nového laku přece může být odleskem černé srsti! Někdy jsem se nad kolo naklonila – a jako bych poplácala koně po pleci, lehce jsem poplácala to kolo po rámu. Zvlášť když se mnou vyjelo nějaký tenkrát hodně velký kopec.

To kolo bylo staré, repasované, bez přehazovačky, kožené sedlo bylo rozsedlé, bývalá majitelka prý vážila dvě stě kilo. Nový na něm byl tenkrát jen lak, co zakryl všechny nápisy. Ale dlouho jsem nechtěla jiné – čím míň nové techniky, tím míň to byl stroj, tím víc se podobalo živému tvoru, o to snáz jsem si mohla představovat, jak spolu projíždíme krajinou dobrodružných světů. (Později jsem už kolo s přehazovačkou dostala a musela uznat, že nějaký význam má.)

Teď mám kola dvě. Jedno dámské na cesty po městě, které něčím připomíná to moje první velké. Druhé je rychlé, štíhlé, cestovní, 130

Lucie Trlifajová

Na jedné straně ticho knihovny a archivů, čtenářské soustředění.

Na straně druhé tep univerzitní výuky a zjitřené akademické debaty. A pak střih – zacvaknutí do pedálu.

Literární historik píše o intelektuálním přesahu i duchovním kouzlu fyzické námahy.

Myslím, že ani po stu letech nelze lépe vystihnout synergicky, všemi smysly naráz, tělem i duchem vnímanou krásu jízdy na kole, tohoto nadmíru specifického, a přitom tak přirozeného pohybu, který nám dovolí vlomit se do obklopující krajiny a nechá nás doslova prosáknout se do jejích barev, zvuků, vůní, tepla, vlhka… Vypravěč románu Velký Meaulnes francouzského spisovatele Alaina Fourniera to věděl již v roce 1913, kdy byla tato próza poprvé vydána. I v českém překladu Jaroslava Zaorálka z roku 1928 se plně rozeznívá ono uchvácení z jízdy na kole, zážitek scelujícího obětí i objetí krajiny, stejně jako subtilní dotek s její prchavou krásou. Francouzský autor přesně postihl základní vazbu mezi pevně založenou situovaností prostoru i zážitkem jeho náhlé proměny. Nebo – lépe řečeno – schopnost, kterou vládne každý jezdec na bicyklu, totiž zahlédnout v dané chvíli určité místo jinak, sytěji, plastičtěji, byť jen na okamžik; zažít jej všemi svými smysly, přímo, nezprostředkovaně, dotknout se ho a obsáhnout jej jen za pomoci lehkého stroje. Stroje ve své podstatě tichého, nenáročného, k okolí šetrného, jehož prostřednictvím lze zmnožit a koncentrovat svoji vlastní sílu. Shodou okolností přibližně v téže době další z proslulých básníků, které vydala země Tour de France, programově prohlašuje: „Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak.“ Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusu vystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika. Paradox, kterým se násobí další z okřídlených pravd: ten, kdo se brání přijmout jinakost i bolest za určující a katarzní, tedy ryze pozitivní a duchovně založený faktor našeho života, si nemůže zamilovat pohyb na kole.

Vstupenka do paralelních prostorů V následující úvaze nepůjde o víc než o několik spíše nesouvisejících, převážně roztěkaných a osobně laděných črt, které míří 147

Jednostopá poezie

Jízda neobjevenými trasami se podobá nové knížce. Když se otevírá, vydá její hřbet lupnutí.

Taky zvláštně voní.

A očekávání jsou velká.

Praha není jenom most a Hrad, ale taky matka měst a nálad, jak už před lety zjistili Peneři strýčka Homeboye.1 „V okolnostech nepředvídatelných“ se PSH vrací „na plnej benzín“. Není to ovšem žádná slast, „zacpaná je magistrála / marná snaha a krokem vlečeme se“.

Jak z toho ven? Rapper LA4 to zkouší po svých, ulice se mu najednou „očima chodce“ nabízí ve zcela jiné perspektivě. V jeho krocích na chviličku ožívá topos flanéra, osoby bloumající velkoměstem bez zjevného cíle. Z podobného základu ostatně vychází též pojmenování pener, viz německé Penner, osoba neudržovaného vzhledu, bezdomovec, jak praví německá verze Wikislovníku. Flanér oproti tomu tráví svůj čas pochůzkami po ulicích dobrovolně, disponuje financemi i volným časem.

V okamžiku, kdy ale cíl máte – a to i tak přízemní, jako je třeba cesta do práce –, jen pěšky daleko nedojdete. Málokdo disponuje luxusem pracovního místa, které by měl od domova na vzdálenost smysluplné procházky. Nejběžnějším řešením tohohle problému je proto městská hromadná doprava. A ačkoli se Praha stala metropolí2 až po první světové válce, zárodek budoucí MHD vznikl bezmála o sto let dříve, když povozník Jakub Chocenský obdržel koncesi provozovat dvě omnibusové linky, tedy vozidla tažená koňmi. Příliš se mu ale nedařilo – provoz zahájil v říjnu 1829 a již v zimě téhož roku musel provoz pro nezájem občanů zrušit.

Vznik MHD lze považovat za zřetelný projev procesu centralizace, jenž se paradoxně překlápí do prostorové decentralizace. Doprava prostřednictvím lidské či zvířecí síly „udržovala“ strukturu západních měst kompaktní a vzdálenosti zdolávané pěšky nebo koňmo byly relativně malé. Vstup parního a elektrického pohonu však postupně proměnil uspořádání měst – lidé mohli žít ve větší vzdálenosti od pracoviště či občanské vybavenosti, aniž by museli z místa na místo dlouho cestovat.3 To následně ovlivnilo vývoj městského prostoru, jeho expanzi a změnu struktury a typu osídlení. Celistvá podoba města, kde bylo v podstatě možné obejít vše pěšky, se začala paprskovitě rozšiřovat nejprve podél železničních tras. Od chvíle, kdy vlaky vystřídala individuální automobilová doprava, nehrála už vzdálenost od stanic klíčovou roli a zástavba se stala plošnou.4 162

Markéta Ř. Holanová

Cyklistika, to není jen přehlídka sportovních výkonů a technických vychytávek. U Adama Štěcha se spojuje s vášní pro architekturu a krásné tvary.

Psal se rok 2000, když můj bratr Jakub přivezl z legendárního libereckého skateshopu Mahony americký magazín Ride BMX. Pro někoho by to byla jen jakási zajímavost, mně se ten den ovšem změnil život. Hlava se mi od té chvíle začala plnit cyklistikou, a až časem výtvarným uměním, designem a architekturou. Kolem přelomu milénia jsem vůbec netušil, kam mě obě moje vášně, cyklistika i umění, přivedou a hlavně – jak blízko k sobě vlastně mají.

Už nějaký čas předtím jsme s Jakubem vášnivě jezdili na kolech.

Jakub je o čtyři roky starší a k cyklistice mě přivedl právě on. Věnoval se jí od dětství, nejdřív u nás v České Kamenici ještě za minulého režimu v cyklotrialovém oddílu. Později v devadesátých letech nastoupil do oddílu silniční cyklistiky. Já se k tréninkům občas přidával. Elastické dresy, organizovaná mládež a pravidelné tréninky ale nebyly nic pro nás. Vyrůstali jsme ve zdejší skateboardové komunitě, která tu byla během devadesátých let poměrně silná, měli jsme proto mnohem blíž ke svobodě freestylových disciplín než k institucionálnímu sportu. S tím samozřejmě souvisel náš styl a zábava – skateboardové oblečení, videa z extrémních sportů, rap, punk a taky akcelerace dospívání spojená s alkoholem, seznamováním s holkami, prvními večírky… To všechno ukazovalo, po jaké jsme toužili volnosti. A tu v sobě měly zakódovanou nové směry cyklistiky, které k nám v devadesátých letech pomalu přicházely z USA. Tím prvním byla horská kola.

Fenomén MTB vznikl v severní Kalifornii během sedmdesátých a osmdesátých let. Gary Fisher, Tom Ritchey, Charlie Cunningham, Joe Breeze a další objevili pro cyklistiku nespoutanost a hory – a také kolo, které se k obojímu hodilo. Říkalo se jim „Klunkerz“, jezdili na upravených cruisových kolech a místo elastických dresů nosili levisky a džínové bundy. Cyklistika poprvé v historii zakusila opravdovou svobodu a rebelii. Přesně tohle pro nás mělo samozřejmě maximální přitažlivost. Táhlo nás to do přírody, kde jsme mohli na vlastní kůži zkoušet, co terén dovolí.

Bratr si pořídil první pořádné kolo v roce 1998. Pamatuji si to naprosté nadšení, když mu do místního cykloobchodu Vilkus přivezli 178

Adam Štěch

Cyklistika je žena. Módní návrhářka a novinář spojili své hlasy do jednoho spotánního proudu, aby prozkoumali tělesnost kola i šatník emancipace.

„Tělo je nesmírně inteligentní. Dělej, co ti říká,“ zní rada vědmy GJ v seriálu Top of the Lake. Vrozená inteligence těla ve městě směřuje k cyklistice. Za horizontem virové pandemie se rýsuje pandemie psychických neduhů a kolo je cesta, jak spojit příjemné s užitečným.

Tělo evolučně zvyklé na pohyb dostane svou dávku námahy a mysl zas hormonální odměnu, navíc na běžné trase do práce. Tlakům současnosti se dá kupodivu mnohem líp čelit ze sedla. Jenomže někdy prší nebo je sníh a inteligenci těla zastíní rozum, pohodlnost, lenost… můžeme tomu říkat jakkoli. Někdy je taky třeba převézt něco velkýho, nebo nás čeká na konci cesty setkání, ke kterému se hodí formálnější oblečení. Argumentů, proč zrovna dneska nevyrazit na kole, se najde vždycky dost. Někdy je to i obyčejný strach. Nad tím by se ale slavná závodnice a jediná účastnice mužského pelotonu v historii Giro d’Italia přezdívaná Ďábel v šatech, Alfonsina Strada, pousmála. Její heslo „moje kolo nikdo nezastaví“ přímo vybízí k důvěře v naše dvoukolé stroje i ve chvílích, kdy se vůle a nadšení nedostává.

Jeď !

Alfonsina Strada (italsky strada znamená silnice nebo cesta) ve dvacátých letech minulého století nejezdila proti tramvajím ani autům, ale za ženy. Jela a hledala si svoji cestu – převážně štětovou nebo z makadamu. Zpevněné cesty hostily v průběhu let roztodivnou směs pojízdných mechanismů. Pro smysluplný pohyb zúčastněných je určující únosné zahuštění komunikace nebo infrastruktura vyhrazená jen jednomu typu dopravy, jako to mají vlaky. Jízdní kolo se sice chlácholí příslibem cyklostezky, ve skutečnosti se ale pohybuje někde mezi chodníkem a silnicí první třídy, a v masomlýnku automobilismu se tak nachází už víc než půlstoletí. Podobně jako se Alfonsina pokoušela na Giru vydobít svoje místo mezi muži,1 musí si dneska každá jezdkyně na kole zjednat respekt v pražských tepnách pulzujících auty, jejichž chřtány umí chroustat cyklistky jak sušenky. Ještě že nás všechny odmala učily brát ohled na slabší. Na kole je člověk slabší i silnější zároveň.

Ujeté kilometry většinou přímo úměrně probouzejí naši sílu i sebedůvěru. Cyklistka ve městě se postupně stává otrlejší a připravenější 196

Anna Vácová & Ondřej Šebestík

Tohle není soubor esejů. Není to vyznání lásky. Není to ani praktický návod. Je to všechno dohromady. Neboť knížka o jízdě na kole ve městě si zasluhuje rozlet i přístup čerstvý jako svěží vítr v zádech. Tady nejde o kilometry, ale o nové horizonty.

V knize se potkalo třináct osobností z nejrůznějších oborů. Zabývají se literaturou, výtvarným uměním, antropologií, fotografií, filmem, architekturou, módou i molekulární biologií. Kolo pro ně znamená radost, svobodu a vášeň. Cestují na něm do práce, čistí si hlavu nebo je pro ně jízda v městském frmolu i za jeho hranicemi vždycky novým dobrodružstvím. Ze sedla objevují netušené pohledy do krajiny, která nás obklopuje.

A dokážou o tom psát se stejnou energií, s jakou zdolávají dlažební kostky, táhlé ulice kopcovitého města i kolony popojíždějících aut.

Tohle je kniha postřehů a netušených souvislostí. A také zkušeností draze zaplacených sedřenými dlaněmi a natlučenými kostmi.

cyklistika • město ISBN 978-80-7637-196-5 329 Kč