Julia Shawová: Zlo / ukázka

JULIA SHAWOVÁ Přeložila Petra Miketová

Věda o temných stránkách lidství

ZLO Věda o temných stránkách lidství

Julia Shawová

PŘELOŽILA PETRA MIKETOVÁ

EVIL Copyright © 2019 by Julia Shaw Illustrations © 2019 by Julia Shaw Translation © Petra Miketová, 2020 ISBN 978-80-7637-047-0

Neukojitelně zvídavým

OBSAH

13

Úvod: Hlad

25

Váš vnitřní sadista: neurověda zla O Hitlerově mozku, agresi a psychopatii

55

Předurčeni k vraždění: psychologie lačnění po krvi O sériových vrazích, toxické maskulinitě a etických dilematech

83

Přehlídka stvůr: dekonstrukce divnosti O klaunech, zlém smíchu a duševních chorobách

109

Dvě tváře technických vymožeností: jak nás mění technologie O pirátech nebes, zlých robotech a kybertrolech

135

Perverzní jak prase: vědecké pozadí sexuálních deviací O sadomasu, coming outech a zoofilii

169

Lov predátora: jak porozumět pedofilům O pochopení, prevenci a polidštění

189

Hadi v kravatách: psychologie skupinového myšlení O paradoxech, otroctví a etické slepotě

221

A já nic neřekl: věda o vyhovění O nacistech, kultuře znásilnění a terorismu

255 263 265 293

Závěr Poděkování Poznámky Rejstřík

„Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se při tom nestal nestvůrou.“ Friedrich Nietzsche Mimo dobro a zlo1

Úvod: Hlad Slavný německý filozof 19. století Friedrich Nietzsche roku 1881 napsal: „Böse denken heißt böse machen“ – „Zle myslet znamená činit zlým“.2 Jen když něčemu přisoudíme nálepku zla, jen když si začneme o něčem myslet, že je to zlé, pak se daná věc zlou stane. Nietzsche tvrdil, že zlo je subjektivní prožitek, nikoli inherentní součást osoby, věci či činu.3 Tato kniha zkoumá vědecké základy, na nichž tento názor spočívá, a pojímá celé spektrum konceptů a představ, které si se slovem zlo obvykle spojujeme. Jedná se o studii lidského pokrytectví, absurdity zla, každodenního šílenství a empatie. Doufám, že se mi podaří pojem zla proměnit a přetvořit.

V průběhu uplynulých třinácti let jsem jako studentka, přednášející i vědkyně diskutovala o zlu s každým, kdo byl ochotný naslouchat. Baví mě především bořit základní koncept dobra a zla jakožto opozice bílé a černé, hledat v něm jemné rozdíly a nahlížet na něj vědecky. Byla bych ráda, abychom všichni našli způsob, jak spolu informovaněji diskutovat o druzích chování, které se nám zprvu zdají nepochopitelné, a možná je dokonce ani chápat nechceme. Bez tohoto pochopení totiž riskujeme, že se na druhé

14 Z L O

nebudeme dívat jako na lidské bytosti a zlomíme nad nimi hůl jen proto, že jim nerozumíme. To, co jsme označili za zlo, se můžeme a musíme snažit pochopit.

Pojďme začít cvičením empatie se zlem. Vzpomeňte si na nejhorší věc, jakou jste kdy v životě udělali. Něco, za co se nejspíš stydíte a kvůli čemu byste v očích druhých velmi pravděpodobně klesli. Nevěra. Krádež. Lež. A teď si představte, že o tom všichni vědí. Soudí vás za to. Neustále vás častují označeními vyplývajícími z podstaty vašeho prohřešku. Jak by vám bylo?

Nenáviděli byste svět za to, že vás neustále soudí za činy, kterých nejvíce litujete. Přesto ale právě tohle děláme jiným každý den. U vlastního rozhodnutí bereme v potaz jemné rozdíly, okolnosti, překážky. U ostatních často vidíme jen výsledky jejich rozhodnutí. To nás vede k tomu, že lidské bytosti definujeme ve vší jejich složitosti pouze jedním odporným označením. Vrah. Násilník. Zloděj. Lhář.

Psychopat. Pedofil.

Tyto nálepky přidělujeme ostatním na základě toho, kým podle nás vzhledem ke svému chování musí být. Jediné slovo, které má shrnout něčí osobnost a zároveň ji tím potupit a jež má sdělit ostatním, že tomuhle člověku se nedá věřit. Že je zhoubný. Nebo vlastně vůbec člověkem není, spíš jen jakousi děsivou anomálií. Anomálií, se kterou byste neměli soucítit, protože je tak nenapravitelně špatná, že by se nám jí stejně nikdy nepodařilo porozumět. Tyhle lidi nelze pochopit, nelze je zachránit, jsou zkrátka zlí.

Kdo ale jsou? Možná pokud pochopíme, že si všichni často myslíme nebo děláme věci, kvůli nimž bychom ostatním připadali zavrženíhodní, pomůže nám to porozumět podstatě toho, čemu říkáme zlo. Určitě existuje někdo, kdo si myslí, že jste zlí. Jíte maso? Děláte v bankovnictví? Máte nemanželské dítě? Najdou se věci, které vám

Úvod: Hlad

15

mohou připadat normální, jiným ale nemusí a mohou se jim zdát naprosto odsouzeníhodné. Možná jsme zlí všichni. Nebo možná není zlý nikdo z nás.

Ve společnosti se toho o zlu namluví hodně, zároveň o něm ale nemluvíme vůbec. Každodenně slýcháme o dalších a dalších zvěrstvech páchaných lidmi a povrchně se zabýváme přívalem zpráv, které nás neustále ujišťují o tom, že lidstvo je odsouzeno ke zkáze. Jak často říkají novináři, krváky prodávají. Koncepty vyvolávající silné emoce jsou destilovány do novinových titulků poutajících pozornost a plní naše sociální sítě. Naše spotřeba zpráv o zlu, které zahlédneme ještě před snídaní a na něž do oběda zapomeneme, je fenomenální.

A náš hlad po násilí je dnes větší než v minulosti.

Studie o násilí ve filmech zveřejněná roku 2013 výzkumníkem v oblasti psychologie Bradem Bushmanem a jeho kolegy ukázala, že „množství násilí ve filmech se od roku 1950 více než zdvojnásobilo a násilí s použitím střelných zbraní se ve filmech s hodnocením PG−13 stalo natolik frekventovaným, že je v nich nyní častější než ve filmech s hodnocením R“.* Filmy jsou čím dál tím násilnější, a to i ty určené dětem. Příběhy prosycené násilím a lidským utrpením pronikají do našich životů více než kdykoli dříve.4 Co s námi násilí dělá? Zkresluje naše chápání četnosti zločinů a nutí nás věřit, že je kriminalita běžnější, než jak je tomu doopravdy. Ovlivňuje i to, komu přisoudíme nálepku zla. Mění naše vnímání spravedlnosti.

Zde bych ráda poupravila vaše očekávání týkající se obsahu této knihy. Neposkytuje detailní studie * Filmy s hodnocením PG−13 nejsou vhodné pro děti do 12 let bez doprovodu rodičů, zatímco snímky označené jako R by neměly bez doprovodu rodičů sledovat děti mladší 17 let (pozn. překl.).

16 Z L O

jednotlivých případů. Konkrétním lidem, již jsou často označováni jako zlí (například Jon Venables, nejmladší člověk usvědčený z vraždy v historii Spojeného království, kterého bulvár označoval za „Zplozence zla“; americký sériový vrah Ted Bundy; nebo kanadští „zabijáci Ken a Barbie“, tedy Paul Bernardo a Karla Homolka), byly věnovány celé monografie. Jsou to bezesporu fascinující případy, tato kniha o nich ovšem není. Je o vás. Spíš než rozebírat prohřešky ostatních chci, abyste pochopili své vlastní myšlenky a sklony.

Tato kniha rovněž není o filozofii, náboženství ani smrtelnosti. Spíš nám pomůže pochopit, proč si navzájem provádíme příšerné věci, nikoli to, zda by se ty věci vůbec dít měly nebo jaký nám za ně přísluší trest. Je to kniha plná experimentů a teorií, která se nás snaží přimět hledat odpovědi na naše otázky ve vědě. Snaží se rozbít koncept zla na kousky a jednotlivé střípky následně jeden po druhém prozkoumat.

Rovněž se nejedná a souhrnnou publikaci o zlu. Na takový úkol by jeden lidský život nestačil. Možná vás zklame zjištění, že se zásadními otázkami, jako jsou genocida, zneužívání dětí svěřených do péče, dětští pachatelé zločinů, volební podvody, zrada, incest, drogy, gangy či válka, zabývat téměř nebudu. Pokud se o nich chcete dozvědět více, máte k dispozici celou řadu publikací, tohle ale není jedna z nich. Tato kniha se snaží přispět k již existující literatuře a vnést do ní prvek neočekávaného. Poskytuje přehled důležitých a různorodých témat pojících se s konceptem zla, která mi připadají fascinující, důležitá a často přehlížená.

Úvod: Hlad

17

Lov příšer Než se vrhneme do vědy o zlu, dovolte mi vysvětlit, kdo jsem a proč se vás pokusím provést vašimi nejhoršími nočními můrami.

Pocházím ze světa, ve kterém lidé loví příšery. Policisté, státní zástupci a veřejnost se společně chápou vidlí a pátrají po vrazích a sexuálních násilnících. Loví je, protože chtějí zachovat strukturu společnosti a potrestat ty, kdo se provinili. Problémem ovšem je, že tyhle příšery občas prostě neexistují.

Jakožto forenzní psycholožka, která se specializuje na falešné vzpomínky, se často setkávám s případy, při nichž se pátrá po zlém pachateli, ačkoli k žádnému překročení zákona ve skutečnosti nedošlo. Falešné vzpomínky se zdají opravdové, nejsou ale odrazem něčeho, co by se opravdu stalo. Možná se zdá, že falešné vzpomínky musí pocházet ze světa science fiction, jsou ale velmi běžné. Jak řekla Eliza­beth Loftusová, vědkyně zabývající se výzkumem falešných vzpomínek, vzpomínky nejsou přesným záznamem minulosti, ale spíš se podobají stránce na Wiki­ pedii – neustále se vytvářejí a dotvářejí. Můžete do nich vstupovat a něco měnit, totéž ale mohou dělat i jiní lidé.

V krajních případech se naše vzpomínky mohou rea­litě vzdálit natolik, až uvěříme, že jsme byli oběťmi nebo svědky činů, které se ve skutečnosti nikdy nestaly, nebo že jsme sami spáchali zločin, k němuž nikdy nedošlo. Tímto fenoménem jsem se sama ve výzkumu zabývala. Nabourala jsem se lidem do vzpomínek a přiměla je dočasně uvěřit tomu, že spáchali něco ilegálního.

Nestuduji tento jev ale jen za zdmi laboratoře. Zabývám se jím i takříkajíc ve volné přírodě. Občas dostávám dopisy od trestanců a ty jsou dost možná tím

18 Z L O

nejzajímavějším, co mi poštou chodí. Jeden takový dopis mi přišel začátkem roku 2017. Byl psán velmi výmluvně a krásně čitelným písmem, což jsou pro dopis z vězení dost neobvyklé charakteristiky.* V dopise stálo, že si jeho pisatel odpykává trest za to, že ubodal svého postaršího otce. Nebodl ho jen jednou, ale padesátkrát. V době vraždy byl pachatel přednášejícím na vysoké škole a neměl žádný záznam v trestním rejstříku. Nebyl to typ, od nějž bychom čekali, že někoho pobodá.

Proč to udělal? Ten důvod mě dokonale zaskočil. Pisatel mě kontaktoval proto, abych mu poslala svou knihu o falešných vzpomínkách, „protože ji ve vězeňské knihovně zatím nemají“. Četl o ní v Timesech a řekl si, že by se chtěl – či spíš musí – o této oblasti výzkumu něco dozvědět. Chtěl získat více informací, neboť si ve vězení uvědomil, že svého otce zabil na základě falešné vzpomínky.

Tvrdí, že se to stalo takhle: Zatímco se léčil z alkoholismu, bylo mu řečeno, že závislost na alkoholu může být následkem sexuálního zneužívání v dětství. Tera­peu­ ti a sociální pracovníci mu opakovaně naznačovali, že musel být zneužíván. V době, kdy se léčil, se také sám staral o svého starého otce. Byl vyčerpaný. Jednoho večera, právě když pečoval o otce, se mu vzpomínky zničehonic vrátily. Ve vzteku a ze msty spáchal vraždu. Ve vězení si pak uvědomil, že se události, na které si vzpomněl, nikdy doopravdy nestaly a že byl veden k tomu, aby jim uvěřil a rozvzpomněl se na příšerné dětství, jež nikdy neměl.

Teď sedí ve vězení a nepopírá to, co spáchal, nedokáže ale porozumět svému vlastnímu mozku a chování. V určité chvíli se domníval, že je jeho otec špatný člověk. A tak * Podrobnosti popisovaného případu byly změněny z důvodu ochrany totožnosti pachatele (pozn. aut.).

Úvod: Hlad

19

spáchal něco strašného. Pokud uvěříme jeho verzi událostí, můžeme opravdu říct, že je tenhle člověk zlý?

Poslala jsem mu svou knihu a on mně na oplátku dopis a obrázek růžové květiny. Mám ho vystavený na stole. Připomíná mi, že díky výzkumu a vědecké komunikaci můžeme navrátit pochopení a lidskost skupině, která je obojího až příliš často zbavována.

Je snadné zapomenout, že složitost lidské zkušenosti nekončí tím, že člověk spáchá zločin. Jeden jediný čin by neměl člověka definovat. Prohlásit někoho za vraha jen proto, že se jednou rozhodl někoho zabít, je nepatřičné a zjednodušené.

I odsouzení jsou lidé. Člověk se může řídit zákony do posledního písmenka 364 dní v roce, ale pak se 365. dne rozhodne spáchat zločin. I ti nejodpornější usvědčení zločinci stráví většinu života tím, že zločiny nepáchají. A co že během té doby dělají? To, co všichni ostatní lidé. Jedí, spí, milují, pláčou.

I tak je pro nás ale více než snadné takové lidi odepsat a označit je za zlé. A to je důvod, proč mě výzkum v této oblasti tolik naplňuje. V souvislosti s tím, jak tvoříme zlo, se ale nezajímám jen o paměť. Psala jsem rovněž akademické práce o psychopatii* a morálním rozhodování a učila jsem předmět zaměřený na zlo, v jehož rámci jsem se věnovala řadě různorodých témat, jako je kriminologie, psychologie, filozofie, právo a neurověda. Věřím, že pravá podstata toho, co označujeme za zlo, tkví v průsečíku těchto disciplín.

Opravdovým problémem je to, že ohavné zločiny pochopení příliš nenapomáhají – jsou spíš nazírány jako * Autorka zde užívá staršího termínu. Výrazů „psychopatie“ a „psychopat“ dnešní psychopatologie již neužívá. Namísto „psychopatie“ se hovoří o „antisociální poruše osobnosti“ (pozn. MH).

20 Z L O

cirkusová show než jako něco, co bychom se měli pokusit pochopit. A pokud se rozhodneme tuto roušku nadzvednout a pokusíme se za ní vidět lidskost, druzí nám často brání v dobrém výhledu. Hovořit o zlu je ještě stále velkým tabu.

Soucítění se zlem Pokoušíme-li se soucítit a porozumět, jsou tyto snahy často umlčeny obzvlášť zlými výroky. Implikují, že s některými lidmi by se soucítit nemělo, abychom snad nenaznačili, že i my sami jsme zlí.

Chcete se bavit o pedofilii? Pak to znamená, že jste taky pedofilové. Zmíníte se o zoofilii? Pak vlastně říkáte, že chcete mít sex se zvířaty. Začnete hovořit o vraždách?

Pak jste očividně v hloubi duše vrahem. Za takovým odsuzováním zvídavosti se skrývá úsilí o zachování odstupu mezi námi a lidmi, které pokládáme za zlé. Jsme to my, příkladní občané, proti nim, záporákům. Ve vědě se tento jev označuje jako odlišení od ostatních („othering“).

S tímto „odlišením“ bereme druhého člověka a jednáme s ním jako s někým, kdo se od nás svou podstatou liší. „Odlišení“ ovšem není jen nepříznivé pro celý diskurz a pochopení, je zároveň také fundamentálně nesprávné. Nálepkování ostatních jako zlých se nám sice může jevit jako racionální a naše chování vůči těmto lidem jako oprávněné, toto odlišení ale může být ve skutečnosti mnohem triviálnější, než bychom čekali. Chci vám pomoct prozkoumat podobnosti mezi lidmi, o nichž se domníváte, že jsou zlí, a vámi samotnými, a podpořit vás ve snaze jim za pomoci kritického myšlení porozumět.

To, jak reagujeme na deviace, nám může prozradit více o nás samotných než o ostatních. V této knize chci

Úvod: Hlad

21

probudit vaši zvídavost, prozkoumat podstatu zla a poznat, jak nám věda může pomoct lépe pochopit temnou stránku lidství. Chci, abyste vznášeli otázky a lačnili po vědění a abyste tento hlad živili. Vydejte se se mnou na cestu, na níž odhalíme vědecké základy vašich živoucích nočních můr.

Dovolte mi, abych vám pomohla soucítit se zlem.

„Neexistují žádné morální fenomény, nýbrž jen morální výklad fenoménů.“ Friedrich Nietzsche Mimo dobro a zlo1

1

Váš vnitřní sadista: neurověda zla O Hitlerově mozku, agresi a psychopatii

Při rozhovorech o zlu nám často vytane na mysli Hitler. To nejspíš není až tak překvapivé vzhledem k tomu, že Hitler spáchal celou řadu činů, které si se zlem spojujeme, včetně masového vraždění, ničení, války, mučení, nenávistných projevů, propagandy a neetických vědeckých pokusů. Dějiny i celý svět jím zůstanou navždy poskvrněny.

Všudypřítomné automatické spojení mezi obecným zlem a tématem Hitler se odráží i na každodenních mezilidských interakcích. V nenávistných diskuzích jsou ti, kdo říkají nebo píší něco, s čím ostatní nesouhlasí, často označováni za „nácky“ nebo jsou připodobňováni právě k Hitlerovi. Podle Godwinova pravidla vede každé diskuzní vlákno k tomu, že s ním bude někdo dříve nebo později srovnáván. Tato jen tak mimochodem troušená přirovnání znevažují zvěrstva, kterých se Hitler dopustil, vyhrocují diskuzi do bodu, z něhož není návratu, a často celou debatu prakticky zabijí. To ale odbočuji.

Rozmanitost a rozsah ničení, za něž byl Hitler přímo i nepřímo odpovědný, byly popudem k sepsání celých knih, které zkoumají jeho motivaci, osobnost a činy. Lidé se už dlouho touží dozvědět, proč a jak se z Hitlera stal onen muž, jehož známe z temných stránek našich učebnic

26 Z L O

dějepisu. V téhle kapitole se ale namísto podrobností jeho skutků soustřeďme na jedinou otázku: Pokud byste se mohli vrátit v čase, zabili byste malého Hitlera?

Odpověď mi toho o vás hodně napoví. Pokud řeknete „ano“, pak nejspíš věříte, že se rodíme s predispozicí páchat příšerné věci. Že zlo má člověk v DNA. Odpovíte-li „ne“, nejspíš na lidské chování pohlížíte o něco méně deterministicky, možná dokonce věříte, že prostředí a výchova sehrávají v našem vývoji klíčovou roli. Nebo jste možná odpověděli záporně prostě proto, že na zabíjení dětí společnost obecně nahlíží s nelibostí.

Každopádně je ten problém podle mě fascinující.

Rovněž mám za to, že se odpověď na tuto otázku téměř jistě zakládá na nedostatečných důkazech. Jste si skutečně jistí, že ze zlých dětí vyrostou zlí dospělí? A nakolik se vlastně váš vlastní mozek liší od toho Hitlerova?

Pojďme provést malý myšlenkový experiment. Kdyby byl Hitler dnes naživu a my bychom ho podrobili vyšetření pomocí moderních neurologických zobrazovacích metod, co bychom odhalili? Našli bychom poničené mozkové struktury, abnormálně aktivní oblasti, mozkové komory ve tvaru svastiky?

Než se pustíme do rekonstrukce Hitlerova mozku, je třeba zvážit, jestli byl šílený, zlý, nebo případně obojí. Jeden z prvních psychologických profilů Hitlerovy osobnosti byl vytvořen během druhé světové války. Je považován za vůbec první profil pachatele trestných činů a vytvořil ho psycho­ analytik Walter Langer2 v roce 1944 pro americký Úřad pro strategické služby, z něhož se později vyvinula CIA. Hitler je v této zprávě popisován jako „neurotický“ člověk, jehož osobnost „hraničí se schizofrenií“. Zpráva také správně předpověděla, že Hitler touží po ideologické nesmrtelnosti a že tváří v tvář porážce spáchá sebevraždu.

Profil však uvádí také množství pseudovědeckých závěrů,

1 Váš vnitřní sadista: neurověda zla

27

jejichž opodstatněnost nelze ověřit, jako například že Hitler upřednostňoval masochistický sex (vyžadoval ubližování a ponižování) a měl sklon ke koprofagii (pojídání vlastních exkrementů).

Další pokus o sestavení Hitlerova psychologického profilu učinil roku 1998 psychiatr Fritz Redlich.3 Tento lékař provedl rozbor, který sám označuje jako patografii – studii o životě a osobnosti člověka pod vlivem choroby. Na základě prozkoumání Hitlerovy anamnézy a anamnézy jeho rodiny spolu s Hitlerovými veřejnými projevy a dalšími dokumenty Redlich tvrdí, že Hitler vykazoval řadu psychiatrických symptomů včetně paranoie, narcismu, úzkosti, deprese a hypochondrie. Ačkoli autor profilu nachází dost symptomů „na celou učebnici“, píše, že „fungo­ vání Hitlerovy osobnosti bylo víceméně v pořádku“ a že Hitler „dobře věděl, co dělá, a rozhodl se tak činit s hrdostí a zápalem“.

Zabil by Redlich malého Hitlera? Nebo by přisuzoval větší důležitost jeho výchově? Tvrdí, že v průběhu Hitlerova dospívání nasvědčovalo tomu, že se z něj stane nechvalně proslulý pachatel genocidy, jen velmi málo.

Uvádí, že z medicínského hlediska byl Hitler celkem normální dítě, které bylo, co se týče sexuálních projevů, spíš stydlivé a nijak se nevyžívalo v mučení zvířat či lidí.

Redlich se také staví proti tvrzení, že měl Hitler obzvlášť těžké dospívání, a kritizuje za ně psychohistoriky.

Zdá se, že této skutečnosti jeho pozdější chování přičíst nemůžeme a na otázku, zda byl Hitler blázen, si budeme muset neuspokojivě odpovědět, že nikoli. Tak to bývá často. To, že někdo spáchal ohavné zločiny, ještě neznamená, že je psychicky narušený. Pokud bychom prohlásili, že všichni pachatelé obdobných zločinů jsou duševně nemocní, odnímali bychom jim osobní odpovědnost za jejich činy a stigmatizovali bychom duševní choroby. Jak je

28 Z L O

tedy ale možné, že jsou Hitler a jemu podobní schopni páchat taková zvěrstva?

S jiným náhledem na to, jak je možné, že jsme schopni páchat příšerné věci, přišli během své práce směřující k vytvoření „neurovědy lidského zla“ psychologové Martin Reimann a Philip Zimbardo. Ve své stati The dark side of social encounters 4 (Odvrácená strana společenských setkání) z roku 2011 se snaží určit, které části mozku za zlo odpovídají. Konstatují, že zásadní roli sehrávají dva procesy: deindividuace a dehumanizace. K deindividuaci dochází ve chvíli, kdy si připadáme anonymní. Dehumanizace neboli odlidštění nastává, když přestáváme ostatní vnímat jako lidské bytosti a začínáme je považovat za podřadné. Autoři studie také připodobňují dehumanizaci k „šedému zákalu“, k zamlženému vidění. Přestáváme být schopni lidi skutečně vnímat.

Tyto jevy lze zcela jasně pozorovat, mluvíme-li o „těch zlých“. Takové označení dehumanizuje. Implikuje totiž existenci jakési homogenní skupiny jednotlivců, kteří jsou „zlí“ a od nás odlišní. V této dichotomii jsme samozřejmě my „ti hodní“ – rozmanitá skupina lidí, kteří se rozhodují eticky správně. K tomuto rozdělení světa na hodné a zlé se rád přikláněl i Hitler. Ještě více zneklidňující byl další vývoj této představy, totiž že „ti zlí“ vlastně ani nejsou „zlí lidé“, že v podstatě vůbec nejde o lidské bytosti. Krajním případem dehumanizace je například výraz Untermenschen, tedy podlidi, jímž Hitler v rámci své geno­cidní propagandy označoval Židy. Nacisté také často připodobňovali své nepřátele ke zvířatům, hmyzu nebo nemocem.

V nedávné době zaznamenaly Velká Británie i USA ve veřejném prostoru příval jedovatých prohlášení útočících proti imigrantům. V roce 2015 popsala známá britská mediální osobnost Katie Hopkinsová migranty přijíždějící

1 Váš vnitřní sadista: neurověda zla

29

na lodích jako „šváby“, za což sklidila veřejnou kritiku od Zaída Raáda Zaída Husajna, vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Kontroval prohlášením, že „nacistická média popisovala lidi, kterých se jejich vládci chtěli zbavit, jako krysy a šváby“.5 Doplnil ještě, že takové vyjadřování bylo typické „pro trvalé a neomezené týrání cizinců, pro vlny dezinformací a zkreslování faktů, trvající po dlouhá desetiletí“. Podobně přednesl prezident Donald Trump 1. května 2017 ve stý den svého úřadování následující slova písně o hadovi, která původně napsal v roce 1963 Oscar Brown jr.6 Jednoho dne časně z rána u jezera, blízko lad, milosrdné ženě v cestě ležel napůl zmrzlý had.

Jeho krásnou, černou kůži pokrývala jinovatka. Žena řekla: „Pro tebe jsou otevřená moje vrátka.“ […]

Přitiskla ho na svou hruď a vzdychla: „Jsi tak nádherný!

Brachu milý, nebýt mne, jsou brzy tvé dny sečteny.“ Hladila tu krásnou kůži, tiskla ho až k zalknutí, však než díků dočkala se zákeřného uštknutí.

Pro Trumpa je tento příběh jinotajem o nebezpečí, které představují uprchlíci. Přirovnává je k hadům.

Toto přehnaně zjednodušené seskupování domnělých nepřátel se v politice neustále opakuje, částečně i proto, že je tak chytlavé. Se špetkou pomoci vůdčích figur a trochou inspirativního řečnění škodlivé ideologie jen vzkvétají. A ačkoli se do téhle pasti čas od času chytíme všichni, jsou někteří z nás obzvlášť náchylní k tomu, aby se takovou jedo­vatou obrazností nechali ovlivnit.

A tady se konečně dostáváme k naší pomyslné rekonstrukci Hitlerova mozku. Vezmeme-li v potaz jeho výraznou tendenci k dehumanizaci, oblasti jeho mozku

30 Z L O

odpovídající právě za tento proces by mohly být výrazně pozměněné. Podle Reimanna a Zimbarda „je možné, že se na deindividuaci a dehumanizaci podílí celá síť mozkových oblastí zahrnující ventromediální prefrontální kůru, amygdalu a struktury mozkového kmene (jako například hypothalamus a periakveduktální šeď)“. Dávají rovněž k dispozici užitečné schéma svého modelu, které jsem pro vás zrekonstruovala.

Hitlerův mozek: navrhovaná dráha zla zahrnující ventromediální prefrontální kůru (1), amygdalu (2), mozkový kmen (3) a centrální nervový systém (4).

Svým modelem naznačují, že to, co začíná pocitem anonymity a představou, že nás z našich činů nebude nikdo vinit, protože jsme součástí větší skupiny, končí větším potenciálem k ubližování ostatním. Zlo by podle nich mohlo v mozku fungovat nějak takto: Deindividuace. Subjekt přestává chápat sám sebe jako jednotlivce a začíná se identifikovat jako anonymní součást skupiny. To vede k domnění, že není osobně odpovědný

1 Váš vnitřní sadista: neurověda zla

31

za své jednání. Tento jev je spojen s poklesem aktivity ve ventromediální prefrontální kůře – vmPFC (1). Je známo, že pokles aktivity v této oblasti je spojen s agresí a špatným rozhodováním a může vést ke ztrátě zábran a antisociálnímu chování.

Dehumanizace. Toto snížení aktivity je doprovázeno nárůstem aktivity v amygdale (2), části mozku odpovědné za emoce. Tento proces vyvolává pocity jako vztek a strach.

Antisociální chování. Posléze tyto zažívané emoce postupují dále mozkovým kmenem (3) a vyvolávají řadu dalších odezev (4), jako například zrychlení srdeční činnosti, zvýšení krevního tlaku nebo nepříjemné pocity v břiše. Tyto změny jsou v podstatě reakcí těla, které se připravuje na boj nebo útěk – očekává fyzický útok a připravuje se na zápas o přežití.

Tvrdí se, že tato dráha je posílena u osob s oslabenou činností vmPFC, což bylo také opakovaně potvrzeno při vyšetření pachatelů trestných činů. Výzkum ukázal, že zejména u vrahů a psychopatů je aktivita této oblasti snížena. Pokud trpíte sníženou činností štítné žlázy, znamená to, že váš metabolismus nepracuje správně a s vyšší pravděpodobností budete trpět nadváhou. Vědci jako Rei­mann a Zimbardo se domnívají, že se sníženou aktivitou vmPFC je to podobné – vede ke špatnému morálnímu úsudku a je pravděpodobnější, že daná osoba bude páchat zločiny nebo se jiným způsobem chovat antisociálně. Rei­mann a Zimbardo svůj výzkum shrnují takto: „Výzkum agrese naznačuje, že snížená aktivita ve strukturách čelního laloku, zejména oslabená aktivita prefrontální kůry nebo poškození této oblasti mozku, může být hlavní příčinou agrese.“

2

Předurčeni k vraždění: psychologie lačnění po krvi O sériových vrazích, toxické maskulinitě a etických dilematech

Milujeme zabíjení. Což je skvělé, protože zabíjet musíme, abychom přežili. Máte hlad? Zabijte si něco k snědku. Jste nemocní? Zabijte bakterie dřív, než zabijí ony vás. Vyděsilo vás něco? Zabijte to v sebeobraně. Nejste si jistí, co to je? Pro jistotu to zabijte taky.

Zabíjení milujeme tak moc, že se našemu vlastnímu druhu přezdívá „superpredátor“. Říká se mu tak proto, že člověk co do kvantity a diverzity zabíjí mnohem více než kterýkoli jiný predátor na světě. Z přehledu chování různých druhů predátorů z roku 2015 dochází Chris Darimont a jeho kolegové k závěru, že lidé zabíjejí natolik, že „v globálním měřítku mění ekologické a evoluční procesy“.1 Tým rovněž usuzuje, že tato míra zabíjení není udržitelná.

Ve všem tom zabíjení nás ale stále nade vše ostatní zajímá jeden jeho typ – zabíjení příslušníků našeho vlastního druhu. Ten zájem je ovšem velmi podivný. Vraždění sice odsuzujeme, zároveň o něm ale také sníme.

Někteří z nás si představují, jak by svého šéfa prohodili oknem, jak by navždy umlčeli plačící miminko nebo jak by svému bývalému milenci bodli nůž přímo do srdce.

I já mám často pocit, že bych nejradši někoho zabila. Však

56 Z L O

víte, jenom trošičku. Obzvlášť, když dotyčný zdržuje na letišti.

To, jak běžné představy o vraždách (nebo také „homicidní představy“, jak je nazývají vědci) jsou, prokázali poprvé Douglas Kenrick a Virgil Sheets z Arizonské státní univerzity. Tito dva psychologové se v rámci výzkumu provedeného v roce 1993 dotazovali účastníků experimentu, zda si někdy představovali vraždu.2 Od většiny se jim dostalo možná překvapivé odpovědi, že ano. V rámci prvního pokusu odpovědělo kladně 73 % mužů a 66 % žen. Aby vědci vyvrátili námitku, že se jednalo o vzorek s náhodně velkým sklonem k vražedným představám, shromáždili o zkoumaných představách více informací a následně provedli druhý experiment. Tentokrát se k vražedným představám doznalo 79 % mužů a 58 % žen. Koho chtěli účastníci výzkumu nejčastěji zabít? Muži si častěji představovali vraždu cizích lidí a svých spolupracovníků, zatímco ženy dávaly přednost rodinným příslušníkům. Další oblíbenou cílovou skupinou byli nevlastní rodiče… Byla to trochu taková hororová verze Popelky.

Proč je tomu tak? Podle Joshuy Duntleyho a Davida Busse jsou představy o vraždách evoluční strategií, ačkoli je její využití v moderním světě diskutabilní.3 Je to součást psychologického nastavení, k němuž jsme v průběhu evoluce dospěli. Vražedné fantazie jsou produktem lidské schopnosti abstraktně myslet a hypoteticky plánovat – kdybych udělal to a to, co by se stalo? Tyto schopnosti nám umožňují přehrát si celou scénku. Pohrávají si s možnostmi, jak bychom mohli zlepšit kvalitu svého života tím, že bychom se zbavili lidí, kteří nám stojí v cestě, a pomáhají nám k tomu, abychom byli vždy připraveni na nejhorší.

A právě když si tyto situace přehráváme, většina z nás si velice rychle uvědomí, že nikoho zabít vlastně nechceme

2 Předurčeni k vraždění: psychologie lačnění po krvi

57

a rozhodně nestojíme o ničivé následky, které by to přineslo. Ti, kdo nemají schopnost si své budoucí chování mentálně otestovat, mohou jednat impulzivně a svých činů posléze hořce litovat. Jak uvidíme, impulzivní řešení frustrující situace může k vraždě významně přispět.

Někteří z nás ovšem o vraždě nejen sní, nýbrž své představy mění v činy. Kdo jsou tito lidé? Proč se lidé navzájem vraždí? Pokud bychom tuto otázku položili evolučním psychologům Duntleymu a Bussovi, nejspíš by řekli, že je to tím, že zabíjet dává přinejmenším z evolučního hlediska smysl. Lidé vraždí, protože jsou k tomu předurčeni.

Podle jejich „homicidní teorie adaptace“ mohou zejména muži po zvážení kladů a záporů zavraždění jiného člena svého vlastního druhu mnoho získat. V odborném článku publikovaném v roce 2011 uvádějí: „Zabíjení s sebou historicky neslo velké výhody co do schopnosti přežít: bylo díky němu možné předejít předčasné smrti, zbavit se rivala, který by člověku mohl uškodit, získat zdroje, zbavit se rivalových nenarozených potomků, zbavit se nevlastních dětí a prosít populaci budoucích rivalů svých vlastních potomků.“ Autoři docházejí k závěru, že vražda (ačkoli riskantní, neboť vrah může být odhalen, a tím ohrožen) byla v některých případech skutečně optimální strategií.

Než budeme ve výkladu pokračovat, pojďme si vysvětlit několik pojmů. Pojem „vražda“ obvykle označuje úmyslné usmrcení jiné osoby. Jinak řečeno nezahrnuje usmrcení v sebeobraně nebo v situacích, kdy ho nařídil stát, například při výkonu trestu smrti nebo ve válce.

Smrt může být výsledkem touhy zabít jiného člověka nebo ho velmi vážně zranit. Tento úmysl je posuzován jako zavinění, mens rea, a je nutný pro to, aby bylo zabití považováno za vraždu.

6

Lov predátora: jak porozumět pedofilům O pochopení, prevenci a polidštění

Následující kapitolu prosím považujte za vážnější část téhle knihy. Pojednává o tématu, které většina z nás odmítá do hloubky probírat, často je neodmyslitelně spojeno se zlem a je tak složité a niterné, že si žádá svou vlastní kapitolu. I mezi zločinci se často považuje za příliš nechutné a zasluhuje další potrestání.

Budeme mluvit o lidech, které sexuálně přitahují děti.

Vezměte prosím na vědomí, že se zaměříme na to, proč sexuální zájem o děti existuje a jak můžeme zabránit tomu, aby ti, kdo ho mají, svým nutkáním podléhali, spíš než na dopady pohlavního zneužívání na jeho oběti.

Pokud vás zajímají následky těchto činů, doporučila bych vám k četbě přehledový článek z roku 2016 nesoucí název „Pořád mám pocit, že nejsem normální“ od Angie Kennedyové a Kristen Prockové, který popisuje sebeobviňování, hanbu a internalizované stigma u žen, jež zažily sexuální zneužívání v dětství.2 V roce 2017 publikoval vynikají práci i tým Tamary Blakemoreové. Autoři se v ní zabývají dopady pohlavního zneužívání v náboženském, vzdělávacím, sportovním, domácím a svěřeneckém prostředí.3

170 Z L O

Radši mrtví?

V současné společnosti panuje ve vztahu k pedofilii učiněná panika.4 Z těch, které pokládáme za pedofily, děláme zloduchy, stigmatizujeme je a ostrakizujeme je. Lidé pedofilům běžně přejí příšerné věci: aby je nadosmrti zavřeli, vykastrovali nebo zabili. V roce 2015 zkoumala Sara Jahnkeová a její spolupracovníci toto vnímání pacha­ telů pohlavního zneužití u anglicky a německy hovořících účastníků výzkumu.5 Vědci jim položili řadu otázek, které měly odhalit stigma vůči určitým antisociálním skupinám. Odpovědi na otázky týkající se pedofilů porovnávali s „obdobnými tvrzeními týkajícími se alkoholiků, sexuálních sadistů nebo lidí s antisociálními tendencemi“. Odhalili, že „téměř všechny reakce vůči lidem s pedofilií byly negativnější než ty, které se týkaly ostatních skupin“.

Ještě znepokojivější bylo, že 14 % německy a 28 % ang­ licky hovořících subjektů uvedlo, že „lidé s pedofilií by měli být radši mrtví, a to i v případě, že nikdy nespáchali žádný trestný čin“. Vědci došli k závěru, že tyto výsledky „silně naznačují, že lidé s pedofilií představují stigmatizovanou skupinu, která se může stát terčem nelítostné diskriminace“, což má nepřímé negativní důsledky pro prevenci zneužívání dětí.

Pokud tyto lidi odepíšeme a dále s nimi nejednáme, raději je stigmatizujeme, než abychom se je pokusili pochopit, ohrožujeme tím své vlastní děti. Přát pedofilům smrt znamená dehumanizovat je a selhat v pokusu zahájit kritickou diskuzi o jednání s pachateli pohlavního zneužití a prevenci tohoto typu sexuální predace. To je obzvlášť problematické, pokud platí, co bylo zjištěno v průzkumu z roku 2014, a sice že 6 % mužů a 2 % žen „naznačilo,

6 Lov predátora: jak porozumět pedofilům

171

že by měli sex s dítětem, pokud by bylo jisté, že nebudou přistiženi či potrestáni“.6 Naše snaha pedofilii pochopit neznamená, že bychom zavírali oči před realitou zneužívání dětí a tento problém tolerovali a normalizovali. Naopak se snažíme vytvořit svět, ve kterém budeme mít lepší oporu pro to, abychom se s tímto problémem mohli vyrovnat. Pedofilie vždycky existovala a vždycky existovat bude. Lehkomyslně ji odmítnout jakožto úchylku nikomu nepomůže.

Začněme s tím, že se pokusíme pedofilii pochopit od základu. Zaprvé musíme jasně stanovit rozdíl mezi sexuál­ ní preferencí a sexuální predací.

Diagnóza pedofilie znamená, že danou osobu sexuál­ ně přitahují děti, nikoli jen že došlo k mimořádnému kontaktu s dítětem. Pedofilie je parafilie, nikoli životní volba.

Není to tak, že by se pedofilové jednoho rána probudili a rozhodli se, že je budou přitahovat děti, stejně jako se heteronormativní muž nerozhodne, že ho budou přitahovat dospělé ženy – zkrátka to tak je. O biologických základech skutečnosti, že některé lidi přitahují děti, se zmíním dále v této kapitole. Rovněž je nutno poznamenat, že to, zda daná osoba svým nutkáním podlehla, a spáchala tak trestný čin, je s touto problematikou související, avšak samo­ statný problém.

Zadruhé jako pedofila často označujeme člověka, který měl o někom mladistvém (typicky kolem šestnácti až osmnácti let věku) sexuální fantazie, pořídil si jeho erotické fotky nebo měl s danou osobou jiný nevhodný druh kontaktu. Není to ale správně. Toto věkového rozpětí má specifické sociální i psychologické aspekty.

Definice pedofilie stanovuje, že se jedná o převažující či výlučný zájem o děti, které ještě neprošly pubertou.7 Pokud v této kapitole někoho označíme za pedofila, není to míněno jako urážka, ale jednoduše jako označení

172 Z L O

sexuální preference dané osoby. Kromě toho existují dvě kategorie parafilie, jež zahrnují sexuální zájem o ty, kteří jsou (ve většině zemí) z právního hlediska považováni za mladistvé. „Hebefilové“ projevují převažující či výlučný zájem o děti v pubertě (většinou mezi jedenácti a čtrnácti lety věku) a „efebofilové“ se většinou či výlučně zajímají o starší či mladší adolescenty (obvykle od patnácti do devatenácti let).* Zájem o plně vyspělé dospělé jedince se označuje jako teleiofilie. Studie porovnávající znaky hebe­ filů a teleiofilů uvádí: „Hebefilové nemají blíž ani k pedo­ filům, ani k teleiofilům. Jsou v podstatě kombinací obou těchto skupin.“8 Na rozdíl od pedofilie a hebefilie je efebofilie společností často přijímána, a dokonce podporována. Dělat objekt sexuálního zájmu z 15leté modelky nebo sledovat 18letou pornohvězdu je celkem běžné. Věková hranice je v jednotlivých zemích stanovena různě, ale myslím, že bychom se většinou shodli na tom, že není velký rozdíl mezi tím, jestli vás přitahuje někdo, komu je 15 let a 364 dní, nebo někdo, komu je 16. Zdá se paradoxní, že z teenagerů pro jejich fyzickou vyspělost děláme sexuální objekty a zároveň se je snažíme chránit kvůli nedostatku jejich duševní vyspělosti. Jedna věc je ale jistá: společnost obecně jinak přijímá ty, které přitahují teenageři, a ty, které přitahují mladší děti.

A do určité míry možná mezi těmito skupinami rozdíl skutečně je. Podle výzkumu psychologa Michaela Baileyho a jeho kolegů z roku 2016 je většina mužů se sexuálním zájmem o dospívající dívky podobně přitahována i k dospělým ženám a neprojevuje sexuální zájem * V některých zemích, jako v České republice, se hebefilií označuje náklonnost mužů k dospívajícím dívkám a efebofilie je charakterizována zvýšeným zájmem můžů o dospívající chlapce (pozn. překl.).

6 Lov predátora: jak porozumět pedofilům

173

o prepubertální děti.9 I podle klinické literatury je toto intuitivní rozlišení odpovídající. Ze tří uvedených diagnóz jsou více odsuzované pedofilie a hebefilie. Výzkumný tým pod vedením Iana McPhaila, který se zabýval diagnózou pedofilie, zavádí ve své práci z roku 2017 termín pedohebefilie, který zahrnuje jak pedofilii, tak hebefilii.10 Autoři dále uvádějí, že co se rizika týče, „teorie sexuálně motivovaných trestných činů označují pedofilní zájem za rizi­kový faktor pro spáchání trestného činu pohlavního zneužití“.

S přihlédnutím k tomuto dělení a také proto, že se pedo­ hebefilie často považuje za těžší diagnózu, budu se v této kapitole věnovat právě jí. Termínem budu po vzoru McPhaila označovat lidi, kteří mají sexuální zájem o prepubertální děti a děti v pubertě.

Kolik je vlastně pedofilů? Takový odhad je obtížný úkol, neboť si řada lidí nechce přiznat, že je přitahují děti, nebo tento fakt odmítá přijmout. Podle britského Národního úřadu pro trestnou činnost (NCA) děti sexuálně přitahují jednoho ze 35 mužů v Británii, což je o něco méně než 3 %.11 NCA z toho tedy vyvozuje, že jen ve Velké Británii žije 750 000 mužů, které přitahují děti, z nichž 250 000 má pedohebefilní tendence. Statisticky je tedy pravděpodobné, že jste se během minulého roku setkali s někým, koho sexuálně přitahují děti. Na tato zjištění reaguje i prohlášení Phila Gormleyho, místopředsedy NCA: „Pokud jsou tato čísla přesná, je reálné, že vedle takového člověka nejspíš žijeme.“12 Ačkoli tento výrok napomáhá ilustrovat četnost výskytu tohoto jevu, zní trochu, jako by za rohem žila nějaká příšera, což je dojem s velmi problematickými konotacemi, který může být zničující.

Platí to i jinde ve světě? V roce 2014 Michael Seto, kanadský vědec, který zkoumá, kolik mužů po celém světě má sexuální myšlenky nebo fantazie o dětech, stanovil, že se pedohebefilie vyskytuje u 2 % světové populace.13