Édouard Louis: Kdo zabil mého otce / ukázka

próza • Francie ISBN 978-80-7637-220-7 229 Kč

Édouard Louis

Literární zpověď, která je stručnou, ale sžíravou obžalobou francouzského třídního systému a zároveň něžným milostným dopisem.

Autor se po mnoha letech vrací na sever Francie do průmyslového městečka, které popsal v knize Skoncovat s Eddym B., aby navštívil svého umírajícího otce. Tomu je sotva padesát let, ale po pracovní nehodě, která mu rozdrtila páteř i ducha, se ze zatvrzelého hrubiána proměnil v opilého, tloustnoucího invalidu, který sotva chodí a dýchá a není schopen postarat se o svou rodinu.

Louis znovu zkoumá jejich komplikovaný vztah, poraněný hanbou a opovržením, které vůči němu otec cítil kvůli jeho homosexualitě. Vzpomíná na útržky jejich rozhovorů a hádek, ale i na něžné momenty. Nakonec dochází k tvrdé obžalobě francouzské vlády a bezohledného kapitalismu, který otce odsoudil k předčasné smrti.

Kdo zabil mého otce

data – tisk

Édouard Louis Kdo zabil mého otce

překlad Sára Vybíralová

2001 – zase zimní večer, pozval jsi k nám na večeři hosty, spoustu přátel, to jsi nedělával často a mě napadlo připravit pro tebe a ostatní dospělé představení. Všechny přítomné děti, tři další kluky, jsem zavedl do svého pokoje, kde jsme se měli připravit a zkoušet – rozhodl jsem, že napodobíme koncert popové kapely Aqua, dnes už neexistuje. Víc než hodinu jsem vymýšlel různé choreografie, pohyby, gesta, dával jsem pokyny. Pasoval jsem se do role zpěvačky, ostatní kluci měli dělat sboristy a hudebníky drnkající na neviditelné kytary. Vešel jsem do jídelny jako první, ostatní šli za mnou, dal jsem jim znamení a představení začalo, ale ty ses okamžitě odvrátil.

Nechápal jsem. Všichni dospělí nás sledovali, jen ty ne. Zpíval jsem hlasitěji, přeháněl jsem taneční pohyby, aby sis mě všiml, ale ty ses nedíval. Volal jsem na tebe, Koukej, tati, koukej, bojoval jsem, ale ty ses nedíval.

Když jsi řídil auto, často jsem prosil: Udělej pilota Formule 1! A ty jsi šlápl na plyn, řítil ses po

20

venkovských okreskách rychlostí přes sto padesát kilometrů v hodině. Matka se bála, ječela, křičela na tebe, že jsi blázen, ale ty ses na mě díval do zpětného zrcátka a usmíval ses.

Narodil ses do rodiny se šesti nebo sedmi dětmi. Tvůj otec pracoval v továrně, matka nepracovala. Nikdy nepoznali nic jiného než chudobu.

Kromě toho nemám o tvém dětství skoro co říct.

Tvůj otec odešel, když ti bylo pět. Tuhle historku vyprávím často. Jednoho rána vyrazil do práce a večer se nevrátil. Tvoje matka, moje babička, mi říkala, že na něj čekala, celou první část svého života stejně nemohla dělat nic jiného než na něj čekat: Nachystala jsem mu na večer jídlo, čekali jsme na něj jako obvykle, ale už se nikdy nevrátil.

Tvůj otec hodně pil a občas večer v opilosti matku mlátil. Bral do rukou talíře, drobné předměty, občas i židle, a ty po ní házel. Pak k ní přistoupil, aby jí vrazil pěstí. Nevím, jestli tvoje matka křičela, nebo snášela bolest potichu. Ty ses na

21

ně díval a nemohl jsi nic dělat, byl jsi bezmocný, uzavřený v dětském těle.

I to už jsem vyprávěl – ale copak není správné se při vyprávění tvého života opakovat, protože životy, jako je ten tvůj, nikdo nechce poslouchat?

Copak není správné opakovat se tak dlouho, dokud nás neuslyší? Abychom je donutili naslouchat? Nebylo by lepší křičet?

Nebojím se, že se budu opakovat, protože to, co píšu, nemá vyhovět nárokům literatury, ale nárokům nezbytnosti, naléhavosti, ohně.

Jak už jsem řekl: Když tvůj otec zemřel, chtěl jsi tu novinu, zprávu o jeho smrti, oslavit. Nikdy jsi nezapomněl, co provedl tvojí matce. Tvoje sestra se tě s ním několikrát pokoušela usmířit, chodila za tebou a prosila tě, abys zapomněl, sama mu odpustila, ale ty ses, kdykoli přišla, soustředil na pořad, který jsi sledoval v televizi, a tvářil ses, že její přítomnost nevnímáš. Takže toho dne, kdy ses dozvěděl o smrti svého otce, celá rodina byla zrovna v kuchyni, téhož dne nebo téhož týdne jsi slavil čtyřicátiny, ještě jsme se dívali na televizi

22

a ty jsi řekl dostatečně nahlas, aby tě všichni slyšeli – když na to vzpomínám, možná, že jsi mluvil až příliš hlasitě, ve tvé intonaci bylo něco nenormálního, jako bys pronesl už mnoho měsíců připravenou, strojenou větu –, řekl jsi: Jdu koupit flašku, to se musí oslavit. Nasedl jsi do auta a zajel do vesnické večerky pro pastis. Celý večer jsi slavil, smál ses, zpíval jsi.

Je to zvláštní: protože tvůj otec byl násilník, zatvrzele jsi opakoval, že ty se k násilí nikdy neuchýlíš, že nikdy neudeříš žádné ze svých dětí, říkal jsi nám: Na svý dítě ruku nikdy nevztáhnu, pro nic na světě. Násilí neplodí jen násilí. Dlouho jsem opakoval frázi o tom, že příčinou násilí je jiné násilí, ale mýlil jsem se. Násilí nás před násilím zachránilo.

Tvůj otec nebyl první, kdo měl problémy s alkoholem. Alkohol tvořil součást tvého života ještě před tvým narozením, historky spjaté s alkoholem se kolem nás jen hemžily, autonehody,

23

smrtelné pády na náledí v noci při návratu z opilecké večeře, domácí násilí pod vlivem vína a pastisu a další. Alkohol přinášel zapomnění.

Vinen byl svět, ale jak odsoudit svět, svět, vnucující takový život, že se lidé kolem nás mohli nanejvýš snažit na něj zapomenout – s alkoholem, s pomocí alkoholu.

Na výběr bylo zapomenout, nebo zemřít, anebo zapomenout a zemřít.

Zapomenout, nebo zemřít, anebo zapomenout a zemřít na urputnou snahu zapomenout.

Toho večera, kdy jsem pro tebe s ostatními dětmi připravil falešný koncert, jsem se nechtěl vzdát, odmítal jsem přestat, chtěl jsem, aby ses na mě podíval, atmosféra v místnosti už začínala být rozpačitá a já dál prosil, Koukej, tati, koukej.

1998 – jsou Vánoce. Rekonstruuji ten obraz, dělám, co můžu, ale skutečnost je jako sny, čím víc se ji snažím zachytit, tím víc mi uniká. Celá rodina sedí u stolu. Přejídám se, nakoupil jsi na

24

štědrovečerní večeři příliš mnoho jídla. Měl jsi strach, že se kvůli nedostatku peněz budeš lišit, opakoval jsi to, Nechápu, proč bysme měli bejt jiný než ostatní, a proto jsi chtěl mít na stole všechno, co sis představoval, že na Vánoce jedí jiní lidé, foie gras, ústřice, vánoční rolády, takže paradoxně čím chudší jsme byli, tím víc jsme na Vánoce utráceli, z obavy, že bychom nebyli jako ostatní.

Mluvím s matkou, s bratry a sestrami, ale s tebou ne. Ty nemluvíš. Říkáš, že nesnášíš svátky.

Na začátku prosince nám oznamuješ, že už se těšíš, až bude po nich, až budou svátky konečně za námi, a já si myslím, že předstíráš nenávist ke štěstí, aby sis namluvil, že jakkoli tvůj život působí nešťastně, zvolil sis ho sám, jako bys chtěl, aby to vypadalo, že máš své neštěstí ve svých rukou, že i když se s tebou život nemazlil, chtěl jsi to tak sám, protože tě radost znechucuje a k potěšení máš odpor.

Myslím, že odmítáš prohru.

Na Vánoce jsi každý rok schovával dárky v kufru auta. Čekal jsi, až půjdu spát, a pak jsi

25

pro ně došel a položil je pod stromeček, abych je druhý den ráno po probuzení našel. Ale té noci, kolem půlnoci, ještě jsme nespali, jsem venku uslyšel – a se mnou i všichni ostatní – šíleně silnou ránu. Byla tak intenzivní, že to znělo, jako by v kuchyni něco vybouchlo, nevím, jak to popsat, jako by se na pozemku před domem nebo vzadu na dvoře roztříštilo letadlo, nenapadá mě vhodné přirovnání. Vyšel ses podívat, co se stalo, šel jsem s tebou a spatřil to: stálo tam tvoje auto, ale slisované, proměněné v beztvarý, nestrukturovaný kus kovu. Všude kolem ležely úlomky plastu a vzduchem létaly cáry rozervaného balicího papíru, a především, o několik metrů dál, stál před tvým zničeným autem obrovský kamion, který převážel motorky, a po nehodě byl odřený.

Jeho řidič – viník události – zastavil, aby si drama prohlédl. Už z dálky jsem viděl, jak mu od úst stoupá pára, jak mu spirály kouře halí obličej.

Připomínal ducha. Když nás zahlédl, nastartoval kamion a zmizel do noci. Pronásledoval jsi ho, nemělo to smysl, nemohl jsi přece doběhnout

26

kamion, nebyla žádná naděje, nic, ale přesto jsi utíkal a křičel, Já si tě podám, ty zkurvysynu jeden zasranej, já si tě podám – viděl jsem, jak za ním běžíš, jak se tvoje tělo ztrácí ve tmě, rozpouští se v šeru a pak se znovu vynořuje a vrací, poražené a udýchané.

Byl jsem ještě malý, abych si to mohl pamatovat, a přece si vzpomínám, že když jsem viděl tvoji tvář při pohledu na mrtvolu tvého auta, rozplakal jsem se nad tím, co jsem v tvojí tváři spatřil, a ptal jsem se, jak teď budete jezdit do továrny.

Lehl jsem si na gauč a celou vánoční noc jsem proplakal. Byl bych měl plakat kvůli dárkům, o které jsem přišel – to jsem pochopil, věděl jsem, že je schováváš v autě –, v sedmi letech jsem neměl plakat kvůli autu, bývalo by logické, abych myslel na dárky, mělo to tak být. Stihl jsi mi už tehdy naznačit, že patříme k těm, kterým nikdy nikdo nepřijde na pomoc? Vnukl jsi mi už ponětí o tom, kde je naše místo na světě? Často se mi zdá, že tě mám rád.

27