Andrés Barba: Město světla / ukázka by Nakladatelství Paseka

MěsTo svěTla Andrés Barba

Přeložila Anežka CharváTová

Pro Carmen, stvořenou z červené hlíny

Jsem dvě věci, které nemohou být směšné: divoch a dítě. Paul Gauguin

Člověk si někdy myslí, že chce‑li sestoupit na dno lid ské duše, musí použít výkonnou ponorku, a nakonec s pře kvapením zjistí, že se v potápěčském obleku pokouší potopit na dno koupelnové vany. S místy je to stejné. Charakterizuje ‑li něco malá města, je to jejich vzájemná podobnost, jsou si podobná jako štěnice: jedno jako druhé reprodukují stejné mechanismy, jak se udržet u moci, budují stejné přátelské a vzájemně se legitimizující okruhy, mají stejnou dynamiku. Také čas od času generují své malé lokální hrdiny: výjimeč ného hudebníka, nezvykle revoluční soudkyni zaměřenou na rodinné právo či kurážnou matku, ale i tito malí hrdinové jako by byli součástí organismu, který se na jejich vzpouru spoléhá, aby mohl fungovat dál. Život v malých městech se zdá pravidelný a předvídatelný jako metronom a představa, že se dá nalinkovanému osudu vyhnout, je stejně obtížná jako slunce vycházející na západě. Ale právě to se občas stane: slunce vyjde na západě. Za počátek konfliktu všichni považují útok na su permarket Dakota, ale problém se ve skutečnosti zrodil už mnohem dřív. Odkud se ty děti vzaly? Nejznámější doku ment na toto téma, tendenční, ne‑li přímo lživý film Děti Valerie Danasové, zahajuje právě tato nabubřelá věta prů vodního komentáře, zatímco se díváme na krvavé obrazy ze supermarketu: Odkud se ty děti vzaly? Přesto zůstává tato otázka zcela zásadní. Odkud? Kdyby člověk nezažil dobu bez nich, téměř by si mohl myslet, že tyhle děti chodily po našich ulicích odjakživa, usmolené, ale se zvláštní dětskou

důstojností, s kudrnatými vlasy a s tvářemi spálenými od slunce. Je obtížné určit, ve které chvíli jsme si zvykli je vídat, zrekonstruovat, zda v nás poprvé pohled na ně vyvolal ně jaké překvapení. Z mnoha teorií patří k nejméně absurdním názor Víctora Cobána, který publikoval v jednom ze svých sloupků v deníku El Imparcial: napsal, že děti do města „přibývaly po kapkách“ a zpočátku splývaly s dětmi ñeêské komunity, na které jsme byli zvyklí, neboť jsme je vídali na křižovatkách, jak prodávají řidičům čekajícím na zelenou divoké orchideje a citrony. Takhle dokážou na čas zmuto vat třeba jisté druhy termitů, přizpůsobí svůj vzhled jiným, aby pronikly do cizího prostředí, a když se tam pak dosta tečně zabydlí, ukážou svou pravou tvář. K podobné strate gii – se stejnou předverbální, hmyzí inteligencí – se možná uchýlily i vetřelecké děti, všemožně se vynasnažily podobat se ñeêským dětem, které obyvatelé San Cristóbalu důvěrně znali. Ale i kdyby to tak bylo, stále se tím neodpovědělo na otázku: odkud se vzaly? A hlavně – proč jim všem bylo mezi devíti a třinácti lety? Nejjednodušší (ale též nejméně podloženou) hypoté zou je, že šlo o ukradené děti z celého kraje, které nějaká mafiánská organizace shromáždila na jednom místě v pra lese u řeky Eré. Nestalo by se to ostatně poprvé. Několik let předtím, roku 1989, se na poslední chvíli podařilo zachránit sedm dospívajících dívek těsně předtím, než je mafiáni „dis tribuovali“ do bordelů po celé zemi, a v kolektivní paměti

ještě zůstávaly čerstvé vzpomínky na fotografie, které poří dila policie, když dívky našla na malém pozemku obklope ném pralesem pouhé tři kilometry od San Cristóbalu. A po dobně jako po určitých životních událostech člověk nemůže zůstat naivní, tak i tyto snímky vymezily ve vědomí obyvatel San Cristóbalu předtím a potom. Sancristóbalští museli při jmout nepopiratelnou sociální realitu, a navíc se jim stud vyvolaný touto realitou zaryl do kolektivního podvědomí stejným způsobem, jakým traumatizující zážitky formují povahu některých rodin: mlčky. Proto se tehdy předpokládalo, že děti uprchly z něja kých podobných „kasáren“ a prostě se ve městě objevily ze dne na den. Hypotéza – opakuji, že nijak podložená – se za kládala na velmi málo prestižním prvenství, naše provincie totiž vykazovala nejvíc krádeží dětí z celé země, a navíc nabí zela alespoň nějaké vysvětlení oné údajně „nesrozumitelné“ řeči, kterou mezi sebou dvaatřicet vetřelců komunikovalo a která se pokládala za nějaký cizí jazyk. Jako by tehdy ni kdo nechápal jednu prostou věc: že přijmout tuto hypotézu znamenalo předpokládat, že ze dne na den vzrostl počet dět ských žebráků o sedmdesát procent, aniž se nad tím kdokoli pozastavil. Když si znovu prohlížím zápisy z porad odboru so ciálních věcí v oněch měsících (jak jsem již uvedl, odbor jsem řídil), zjišťuji, že dětská žebrota se jako jeden z bodů na programu dne objevila patnáctého října 1994, to jest dvanáct týdnů před útokem na supermarket Dakota. To znamená –

vezmeme‑li v úvahu, jak pomalu se v sancristóbalských in stitucích berou na vědomí reálné problémy –, že přítomnost dětí ve městě se musela projevovat už tak dva nebo tři měsíce před uvedeným datem, někdy v červenci či srpnu toho roku. Hypotéza hromadného útěku z vojenského tábora v pralese je tak rozporuplná, že věrohodněji působí snad i „magická hypotéza“ Itaeta Cadogána – představitele ñeêské komunity –, který si vysloužil všeobecný posměch tvrzením, že ty děti „vyrašily“ z řeky. Pokud budeme chápat výraz „vyrašit“ doslova, možná by se dalo předpokládat, že náhle došlo k jakémusi propojení vědomí oněch dětí, což je přivedlo k setkání ve městě San Cristóbal. Dnes víme, že více než polovina dětí sice pocházela z měst a vesnic v blízkém okolí San Cristóbalu (a že ukradené děti tvořily jen velmi malé procento), jiné však musely nevysvětlitelným způso bem překonat více než tisícikilometrovou vzdálenost z měst jako Masaya, Siuna nebo San Miguel del Sur. Po identifikaci mrtvol se zjistilo, že dvě děti, jejichž zmizení bylo několik měsíců předtím nahlášeno na policii, se sem dostaly z hlav ního města a v jejich okolí se až do chvíle jejich „útěku“ ne událo vůbec nic podezřelého. Mimořádné situace nás vždy nutí uvažovat s odlišnou logikou. Příchod dětí kdosi přirovnal k fascinujícím syn chronizovaným přeletům špačků: v mžiku oka se utvoří až šestitisícová hejna a kompaktní mrak se dokáže koordino vaně pohybovat včetně otoček o sto osmdesát stupňů. Vy bavuji si jednu událost, kterou si má paměť z nějakého dů

vodu celou tu dobu uchovala v neporušené podobě. Jel jsem brzy ráno s Maiou autem do kanceláře. S časem se v San Cristóbalu kvůli horku hospodaří velmi striktně, lidé se budí v šest ráno a život začíná doslova za úsvitu; oficiální pracovní doba je od sedmi do jedné, kdy už bývá parno ne snesitelné. V nejtěžších hodinách – v období dešťů od jedné do půl páté – na městě leží těžký příkrov subtropické ospa losti, ale časně zrána jsou obyvatelé San Cristóbalu tak ener gičtí, jak to jen lze, což jistě není zase tak moc. Maia mě toho rána doprovázela, protože si potřebovala něco vyřídit v hudební škole, a když jsme přijeli k semaforu na křižovatce u vjezdu do centra, uviděli jsme partu žebrajících dětí mezi deseti a dvanácti lety. Byly i nebyly stejné jako běžné děti. Na rozdíl od obvyklých dětských žebráků, nekomplikovaně ufňukaných, měly v sobě jakousi zvláštní, téměř aristokratic kou vznešenost. Maia sáhla do přihrádky po drobných, ale žádné nenašla. Jedno z dětí se na mne zadívalo. Oční bělmo mu svítilo s chladnou pronikavostí a usmolená tvář tvořila s tímto leskem takový kontrast, že jsem na okamžik oněměl. Na semaforu naskočila zelená a já si uvědomil, že jsem celou tu dobu držel nohu na plynu, jako bych se nemohl dočkat, až budu odtamtud pryč. Než jsem se rozjel, naposledy jsem se na kluka obrátil. A on se na mě náhle bez jakéhokoli pře chodu zeširoka usmál. Jaká záhada působí, že naši zkušenost utvářejí některé obrazy, a jiné ne? Bylo by útěšlivé myslet si, že paměť je stejně vybíravá jako náš vkus, že si vzpomínky uchovává podobně

náhodně, jako se náš jazyk rozhodne, že mu chutná maso, a ne mořské plody, avšak kdesi v hloubi s jistotou víme, že i toto, nebo spíš hlavně toto odpovídá tajnému klíči, který je potřeba rozluštit, a rozhodně není nijak náhodný. Úsměv toho kluka mě rozrušil, neboť stvrzoval, že mezi námi došlo k jakémusi propojení, že u mne cosi začalo a u něho pak skončilo. V průběhu let jsem si ověřil, že podobné setkání u se maforu zažili v podstatě všichni obyvatelé San Cristóbalu. Pokud se jich někdo ptá, všichni líčí podobné, ne‑li přímo totožné příhody. Děti, jež se otočí přesně ve chvíli, kdy se na ně ten druhý dívá, nebo se vynoří, zrovna když se na ně my slí, skutečná či fantasmagorická zjevení pronikající do snů, která následujícího dne čekají na stejném místě, na jakém se nám o nich zdálo… Možná nakonec není tak nevysvětli telné, že jakmile se na nás někdo zadívá, promluví na nás či na nás pouze pomyslí, nedokážeme se ke zdroji pozornosti neotočit. Ty děti – jichž nebylo tou dobou zase tolik, aby upoutaly větší pozornost – začaly ve městě San Cristóbal fungovat jako jakýsi vektor síly, všichni jsme je pozorně sle dovali, aniž jsme si to uvědomovali. Odboru sociálních věcí a konkrétně mně se mnoho krát vytýkalo, že jsme nedokázali včas zareagovat na to, co se bezpochyby měnilo v problém. Toto jistě není ideální místo k tomu, aby se zde debatovalo o našem národním sportu hodnotit pondělí podle středečního tisku, ale každý si asi dokáže představit, že sotva pár měsíců po konfliktu se ve

městě najednou vyrojilo plno odborníků na dětskou žebrotu a apoštolů zdravého rozumu. Stejní lidé, kteří po útoku na supermarket Dakota volali po policii v ulicích, se najednou proměnili v zenové mistry uměřenosti a agresivně nás obvi ňovali, jako bychom byli nějací delikventi, že jsme nejednali „dostatečně rychle“. Být to v jiné fázi mého života, možná bych se bránil. Dnes uznávám, že je na tom tvrzení něco pravdy, ale i kdyby, co pro dotyčné v té době asi tak znamenalo jednat „dosta tečně rychle“? Rovnou ty děti zavřít do sirotčince, povolat občany do ulic, vzbudit nevraživost vůči dětem, jejichž nej horším prohřeškem proti civilizaci bylo do té doby to, že trpěly hladem a neměly domov? K některým věcem občas dojde rychleji a snadněji, než by se dalo předpokládat: ke konfliktům, nehodám, za milování. Také k vytvoření návyku. V té době jsem každé ráno doprovázel holčičku do školy a hráli jsme spolu tako vou drobnou hru. Byla tak prostá a zrodila se tak přirozeně, že mě párkrát napadlo, že nám vydrží navždy, a až holčička vyroste, budeme si dál stejně hrát, chvíli před sebou uvidím zvláštní křivku její šíje, vzápětí za sebou uslyším její cupitání. Možná nejzábavnější byl na té hře právě pocit, že to vůbec není hra, že se na sebe jen díváme. Hra spočívala v tom, že jsme se bez jakýchkoli komentářů neustále předbíhali, nej dřív jsem předešel já ji, pak ona mne, pak zase já ji a tak dál, až jsme dorazili ke škole. Ten z nás, kdo druhého předešel, se chvilku držel vepředu, ale pak zpomalil a zase se nechal

předejít. Občas si jeden z nás hrál na někoho jiného, já před stavoval muže spěchajícího pozdě do práce, který neustále nápadně pokukuje na hodinky, ona zase skotačivou pískající holčičku, já policistu, který ji jako pronásleduje, ale většinou jsme hráli prostě sami sebe, jak přidáváme do kroku. Je zvláštní, jaké důležitosti pro mne nabyly okamžiky, kdy jsem čekal, až mě holčička drobnými krůčky předejde. Připadalo mi, že má láska k holčičce – nebo lásce tolik po dobná lehká nedůvěřivost a pozorná pečlivost – tvoří jakoby rub mého vztahu k Maie, také láskyplného, ale bez rituálů a očekávání. Jestli jsem u Maii miloval svou neschopnost proniknout do hlubin jejího myšlení, na holčičce jsem měl rád tohle, co se opakovalo téměř proti naší vůli, prostor, který jsme si společně vytvořili. Na rozdíl od ostatních rodičů ve škole jsem nebyl biologický otec holčičky, což se projevovalo hned při našem příchodu před školu: nejenom že jsme si nebyli fyzicky po dobní, ale také jsme se loučili bez velkých řečí a trochu styd livě. Tehdy jsem ještě nevěděl, co vím dnes; že podobnost zdaleka nespočívá v propletenci nenápadných podobných rysů. Když se dospělý a dívka, kteří chtějí být skutečným ot cem a dcerou, navzájem vůbec nepodobají, není to – na roz díl od obvyklého mínění – nic neblaze osudového, na světě je přece spousta nefunkčních rodin spojených identickými rysy i šťastných rodin všemožně záplatovaných. Před Maiou pro mne byly děti bytostmi, k nimž jsem si musel vytvořit vztah. Nevěřil jsem tvrzení některých lidí,

že je mají nebo nemají rádi jako takové, jako druh, protože i já – jenž jsem k nim vždy dost těžko hledal cestu – jsem mnohokrát zažil, že dítě ve mně na první pohled vyvolalo okamžité sympatie. Přikláněl jsem se spíše k hloubavým, po malejším jedincům, naopak nesympaticky na mne působili ti, co chtěli být středem pozornosti, předváděli se a moc mluvili (vždy jsem nesnášel dětské vlastnosti u dospělých a naopak „dospělé“ u dětí), avšak jakmile člověku do života vstoupí skutečné dítě, všechny léta zastávané předsudky jsou pryč. Holčička sdílela s dětmi z bandy dvaatřiceti jednu konkrétní vlastnost: nevěřila, že má skutečně právo na věci, které ji obklopovaly. Může to působit jako něco bezvýznam ného, ale není tomu tak. Pokud děti vyrůstají v alespoň tro chu vyrovnaném prostředí, většinou vědí, že jsou přiroze nými dědici všeho, co je obklopuje: auto rodičů je jejich auto, rodinný dům jejich dům a podobně. Takové dítě rodičům ne ukradne v kuchyni vidličku, nemělo by to smysl, ta vidlička už mu patří. Dívka rodičům nesebere v jejich nepřítomnosti šaty a nezkouší si je pro zábavu. Vlastnictví je pro dětské vě domí opravdový fakt, prostřednictvím této kategorie nahlíží skutečnost. Konfliktní děti, ti chlapci a dívky, jež jsme už za čínali denně vídat na ulicích u semaforů nebo v menších par tách na břehu řeky Eré a kteří se soumrakem mizeli z města, sdíleli s mou dcerou vědomí, že – na rozdíl od „normálních“ dětí – nejsou legitimními dědici ničeho. A jelikož nebyli le gitimními dědici, museli krást.

Píšu to slovo kurzivou zcela záměrně. Jak jsem před nedávnem slyšel pronést jednu kolegyni z městského úřadu, „v době konfliktů naším problémem bylo, že jsme si dovo lovali myslet pouze potichu“. Slovo „krádež“, slovo „zloděj“, slovo „vražda“. Obklopují nás slova, která jsme dosud vy slovovali pouze šeptem. Pojmenovat znamená přidělit osud, uslyšet znamená poslechnout.

Problém dětské žebroty se poprvé ocitl na programu odboru sociálních věcí na podnět zastupitelky Isabel Planteové pat náctého října 1994, jak o tom svědčí čtvrtý bod zápisu schůze pořádané jednou za čtrnáct dní. Referuje se v něm (a není těžké rozeznat pokroucený populistický styl madam Plante ové) o třech „přepadeních“ občanů v různých částech města, první oznámil majitel kantýny v chudinské čtvrti Toedo, kterému děti ukradly z kasy celodenní tržbu, druhé žena středního věku, jíž děti vytrhly kabelku přímo na náměstí Šestnáctého prosince, a třetí číšník z kavárny Solaire, ten vypověděl, že ho „oloupila parta asi tak dvanáctiletých chu ligánů“. Poslankyně nejprve vyložila fakta, posléze navrhla zdvojnásobit finanční podporu sirotčince, aby se dětem do stalo nezbytné péče, a nakonec ze sociální situace ve městě obvinila přímo mne, což byla hotová lekce populistické dia lektiky: nejprve vykreslit v hrozivých barvách situaci, pak navrhnout nemožné řešení a za viníka označit politického protivníka. Necháme‑li však stranou rétoriku, projev paní Planteové dobře ilustruje, jak nám všem začínal ten dětský svět nepříjemně přerůstat přes hlavu. V eseji o konfliktech nazvaném Dozor, vydaném rok po smrti dvaatřiceti, věnuje profesorka García Rivellesová

dlouhou kapitolu mýtu dětské nevinnosti. Mýtus dětské ne vinnosti – píše – je zparchantělá, pozitivní, pohodlná verze mýtu o ztraceném ráji. Děti jakožto světci, přímluvci a vestálky tohoto pseudonáboženství mají pro dospělé představovat původní požeh naný stav. Avšak děti, které začaly v tichosti okupovat ulice, se jen velmi málo podobaly oběma verzím původního požeh naného stavu, které jsme do té doby poznali: našim vlastním dětem a dětem komunity Ñeê. Je pravda, že ñeêské děti byly špindíry a nechodily do školy, je pravda, že byly chudé a že z krátkozrakého pohledu sancristóbalské společnosti se ne daly napravit, ale jako na děti domorodců se na ně pohlí želo jaksi blahosklonněji, ba dokonce se stávaly prakticky neviditelnými. Sice jsme děti vídali zbědované, špinavé a často nakažené virovými chorobami, ale jako bychom byli vůči jejich situaci imunní. Klidně jsme si od nich kupovali orchideje nebo sáčky citronů a nijak nás nerozrušovaly: byly prostě chudé a negramotné, jako je prales zelený, půda čer vená a řeka Eré unáší tuny bahna. Jinak se nedá říci, že by naše město něčím vynikalo. V polovině devadesátých let se San Cristóbal nijak nelišil od ostatních velkých provinčních měst. Hospodářské srdce regionu, kde se pěstoval čaj a citrusy, zažívalo obzvlášť pří znivé období, malostatkáři a drobní vlastníci půdy začínali zemědělsky podnikat sami, a vytvářeli tak podmínky pro vzestup pracující střední třídy. Za pět let se město proměnilo, prosperoval maloobchod a s ním rostly úspory a všeobecná lehkomyslnost. Stavební firma budující hydroelektrárnu

zafinancovala rekonstrukci nábřežní promenády, což zcela změnilo fyziognomii města: volnočasové zábavy se přesu nuly z centra města sem a San Cristóbal poprvé začal žít „čelem k řece“, jak rád kýčovitě prohlašoval tehdejší starosta. V tomto novém městě se najednou vyrojily mladé maminky s kočárky na procházce, zamilované páry a sportovní auta, která se ještě nesladila s okolím a očesávala si podvozek na všech nových retardérech pomáhajících regulovat dopravu. Děti, naše děti nebyly v této promyšlené scénografii jen dal šími dekorativními předměty, ale jistým způsobem i slepou skvrnou snobství našeho města. Lidi natolik opájel pocit prosperity, že když se najednou vynořily děti, ty jiné děti, cítili se nepříjemně zaskočeni. Blahobyt se lepí na myšlenky jako mokrá košile, a teprve když chceme udělat nečekaný pohyb, zjistíme, že jsme lapeni. A navzdory vší rétorice tu zůstávala fakta. Dva dny po schůzi jsem byl sám svědkem jednoho z mnoha přepadení. Vyrazil jsem si s Maiou na procházku a potkali jsme je v par číku na kopci. Bylo jich šest, nejstarší dívce mohlo být tak dvanáct. Vedle ní seděli na lavičce dva hodně podobní kluci, možná dvojčata, deseti- či jedenáctiletí, a na zemi se dvě holky bavily zabíjením mravenců. Na všech ulpívala typická velkoměstská špína dětí žijících v nouzi. Také se tak chovali. Vypadali roztržitě, ale ve skutečnosti hlídali. Vybavuji si, že nejstarší holka měla okrové šaty s nějakými výšivkami na prsou – stromů či květin –, že se na mne na vteřinu zadívala a neuznala mě za hodna větší pozornosti.