Jan Killián: Měšťan a šelma / ukázka

Měšťan a šelma

S vojskem ve městě za třicetileté války

Jan Kilián

MĚŠŤAN A ŠELMA

Měšťan a šelma

Jan Kilián

S vojskem ve městě za třicetileté války

Lektorovali

Mgr. et Mgr. Klára Andresová Skoupá a Mgr. Tomáš Sterneck, Ph.D.

Tato kniha vychází s laskavou podporou Západočeské univerzity v Plzni.

Copyright © Jan Kilián, 2022

ISBN 978-80-7637-328-0

Úvodem 11

Studium 19

Problematika v historiografii 21 Heuristická základna 31 Jak na téma aneb metodologická východiska 35

Třicet let bojů? 45 Z Prahy do Prahy 48 Prosperující města a jedinci 59

Voják ve městě 71 Posádka a salva guardie 73 Kvartýr aneb ubytování a zaopatření 77 Exkurz: Výdaje Hlubčických na vojáky v letech 1632–1636 88 Okupace 104 Ostatní kontakty 114

Měšťan ve zbrani 121 Obránce domova 123 Válečník a dezertér 139

Násilí 153 Vraždy a zabití 155 Exkurz: Horní Slavkov 164 Fyzické inzultace 174

Znásilnění 180 Psychická a verbální agrese 195 Plenění, loupeže a krádeže 200 Agrese vůči majetku 204 Exkurz: Zkušenosti Lukáše Šadimského 207 Zajetí a výkupné 211

Obranné mechanismy měst 217

Spolupráce a vazby 235 Vzájemný obchod 236 Přátelské vztahy 243 Exkurz: Měšťan Stüeler a voják Domnilonicz 245 Příbuzenské vazby 251 Kolaborace 254 Exkurz: Případ Adama Purkyně a Jana Kohouta 259

Zdroje vyobrazení 374

Osobní a místní rejstřík 377

Summary 389

Jacques Callot, Verbování do vojska, ilustrace z cyklu rytin Velké hrůzy války (1633)

Třicet let bojů?

Třicetiletá válka na žádném evropském teritoriu ne představovala nepřetržitý ozbrojený konflikt trvající třicet let, mnohem příhodnější je hovořit o sérii různě intenzivních střetů, které se však do některých míst opakovaně vracely.145 Nejvíce zasaženo bylo prakticky celé současné Německo a Čechy s Moravou i Slezskem, okrajově nebo krátkodobě též Francie, Nizozemí (včet ně tehdejšího Španělska a Lucemburska), severní Itálie, Švýcarsko a rakouské země. Válka se nicméně dotkla i zemí (a měst), na jejichž výsostném území se přímo neválčilo, ale na bojiště odsud proudily jak peníze a dal ší nezbytné prostředky, tak vojáci. Kolik jen žoldnéřů z britských ostrovů a ze Skandinávie bojovalo, často proti sobě, na obou znepřátelených stranách, kolik slavných vojevůdců a důstojníků mezi nimi bylo: Švéd Lennart Torstensson, Fin Arvid Wittenberg, Dán Jin dřich Holk ve Valdštejnových službách, Skot Walter Leslie nebo Ir Walter Deveroux, jenž svou halapartnou jedné noci v Chebu neslavně ukončil život frýdlantského vévody. Kolik jen rodilých Španělů, Neapolitánců, Vlá mů či Valonů vykrvácelo za zájmy svých habsburských panovníků a kolik Uhrů je jednou hájilo a jindy proti nim neúprosně válčilo. Třicetiletá válka byla nepochybně ce loevropským konfliktem, do něhož jen shodou okolností nezasáhla další velmoc – Osmanská říše, která by mu dala rozměry bezmála světové. Samotné boje se koncentrovaly ponejvíce do střední Evropy a posléze i na nizozemské hranice mezi Francií a državami španělských Habsburků, čemuž také odpovídalo postižení tamních regionů. Největší ztráty na obyvatelstvu si připsaly německé a české země, respek tive oblast Svaté říše římské – vždyť už soudobí pozoro vatelé válku označovali jako „teutscher Krieg“.146 Stěží

se kdy dopočítáme počtu obětí samotných bojů a do provodných válečných jevů, jako jsou nakažlivé nemoci, hlad, zima, ale třeba i sebevraždy. Mor, nemoc z nejobávanějších, se při velké fluktuaci vojenských jednotek a obyvatelstva šířil takřka nekontrolovaně a opakující se morové epidemie kosily své oběti napříč starým kon tinentem. Mnohé země demograficky oslabila emigrace, další (což platí také pro některá říšská města) díky ní a díky zvýšené materiální poptávce naopak prosperova ly. Negativní důsledky každopádně převažovaly a podle některých odhadů ztratilo říšské teritorium během tři cetiletého konfliktu snad až polovinu své populace, byť spodní hranice počítá přibližně „jen“ se šestinou a medián se pohybuje kolem třetiny. Mohlo jít o tři nebo čtyři, ale také až o devět milionů jedinců. O něco větší ztráty se přitom předpokládají u venkovského obyvatelstva.147 Nejhorší fáze nastala ve druhé polovině války, po otevře ném zapojení Švédska (1630) a Francie (1635), kdy byly také napáchány největší ukrutnosti na civilistech a kdy se zoufalí lidé skutečně uchylovali i k antropofagii (kani balismu). Proslulý rytec Jacques Callot tehdejší válečné excesy zdokumentoval svým zásadním dílem s názvem „hrůzy války“, ačkoli se oné poslední fáze vlastně ani ne dožil. Nemohl se tak už dovědět, že velké části Pomořan, Hesenska, Bádenska-Württemberska a Slezska byly doslova vylidněny. Severozápadní a střední Čechy na tom byly v době podepsání vestfálského míru jen o málo lépe.148

Ne že by střední Evropa byla v letech před třetí pražskou defenestrací řádění vojsk zcela uchráněna, šlo však o konflikty čistě lokální a vesměs krátkodobé. Veřej nost nejvíce vzrušily události kolem obsazení říšského města Donauwörthu bavorským vévodou a následné

zformování antagonistických uskupení Protestantské unie a Katolické ligy, válka o julišské dědictví a s ním související vpád pasovských žoldnéřských vojsk do Čech, boje na uherské hranici včetně Bočkajova po vstání a jeho vpádu na Moravu i bratrského zápolení mezi císařem Rudolfem II. a Matyášem, jež vyvrcholilo vojenským tažením na Prahu, a v neposlední řadě též polosoukromá válka štýrského arcivévody Ferdinanda s Benátkami, zvaná válkou uskockou nebo válkou o Gradišku. Nedávno se také bojovalo s Turky, v severní Itálii při první válce o mantovské dědictví, a rovněž na nizozemsko-španělské hranici panoval křehký mír (či spíše příměří) sotva pár let. Tady všude sbírali své často první válečné ostruhy později proslulí vojevůdci třiceti leté války, tady všude nesli největší zátěž venkovští oby vatelé a města. Stačí jen připomenout vyplenění Malé Strany pasovskými vojsky149 nebo utrpení jihomoravské Strážnice při vypálení uherskými povstalci (1605).150

Z Prahy do Prahy

První etapa třicetileté války, tradičně nazývaná válkou českou, zůstala v zásadě omezena na české země a jejich rakouské příhraničí, ačkoli vojáci se pro ni verbovali všude, kde to bylo možné. A tak i na Bílé hoře bojovali Francouzi, Španělé a Uhři a falcké posádky v pevnost ních městech tvořili Angličané a Nizozemci. Boje se nejprve soustředily do jižních Čech a severních okrajů Rakous, kde si stavovští a císařští vzájemně opláceli návštěvy. Stavovská vojska se rovněž pokusila o doby tí dvou katolických bašt ve vlastní zemi, Plzně a Čes kých Budějovic, které se odmítly podřídit stavovskému

direktoriu a zůstaly věrné Habsburkům. Jihočeská me tropole ve svém vzdoru vytrvala,151 západočeská v listopadu 1618 kapitulovala do rukou obléhatelů vedených generálem Petrem Arnoštem z Mansfeldu, který byl tehdy v savojských službách.152 Zhruba v té době se jiná povstalecká vojska objevila v Rakousích a opanovala několik tamních měst, jež s nimi neudělala nijak dob rou zkušenost.153 V následujících dvou letech si největší martyrium při císařské a poté císařsko-ligistické ofenzi vě prožila prostavovská města na jihu a jihozápadě Čech. Málokteré uniklo plenění a mnohá počítala oběti ve vel kém, jako Písek, dobytý roku 1620,154 z dalších zbyly po vypálení jen žalostné trosky – jako z Horažďovic o rok dříve.155 Moravská města v roce bělohorské bitvy potrápili diverzní akcí polští kozáci zvaní podle svého ve litele Alexandra Józefa Lisowského lisovčíky, odvrácení za podezřelých okolností knězem Janem Sarkanderem od Holešova.156 Méně známý je fakt, že lisovčíci měli na svědomí i přepady několika městeček v Čechách.157 Po Bílé hoře většina měst v českých zemích kapitulovala, držely se jen nepočetné stavovské posádky roztroušené od Krušnohoří (Sokolov, Loket) přes Plzeň a jižní Čechy (Tábor, Třeboň aj.) až po Kladsko. Boje se ale přenes ly již i do Lužic a tamních měst, které pacifikoval saský kurfiřt Jan Jiří I., do Slezska, kde prapor odporu třímal hohenzollernský vévoda Jan Jiří Krnovský, a stejně tak na odbojné Valašsko.158 Mimo české země nelze zapo menout na vraždy protestantů katolíky v červenci 1620 v alpské Valtellině, jejíž obyvatelé chtěli získat ve spolupráci s Habsburky samostatnost na protestantském Trojsvazu (posléze součásti Švýcarska).159

Hlavní pozornost se ovšem nově soustředila na vál ku v říši, kde se již bývalý český král Fridrich Falcký se

svými nepočetnými spojenci snažil čelit nepřátelskému tlaku. Přes několik dílčích úspěchů ztrácel jednu pevnost za druhou, až skončil po pádu Heidelbergu jako bezzemek v nizozemském exilu.160 Navrácení Rýnské Falce se domohli až jeho potomci, Horní Falc s rezidencí v Amberku byla nevratně přičleněna k Bavorsku a hor nofalcká města podobně jako ta česká rekatolizována, i za použití dragonád. Zvrat nepřinesl ani vznik koalice v čele s dánským králem Kristiánem IV. (1625), k níž se vedle řady německých knížat a říšských měst přidal také žoldnéřský velitel Mansfeld, který si za pomoci povstalého (leč nespolehlivého) sedmihradského kní žete Gábora Bethlena troufl ohrozit Habsburky přímo v centru jejich středoevropského soustátí. Smělý výpad do Slezska a na severní Moravu ovšem nepřinesl ký žené plody a tíha bojů se vzápětí přenesla do severní ho Německa, v němž Dánové vyklízeli pozici za pozicí před postupujícím císařským generalissimem Albrechtem z Valdštejna. Města v Dolním Sasku, Braniborsku, Meklenbursku, Pomořanech, a nakonec ve Šlesvicku a Holštýnsku, zemích tehdy podléhajících Dánsku, ba i na Jutském poloostrově, zažívala nepříjemná setkání s hordami habsburských a ligistických vojáků. Jedno z nich, město Stralsund, odmítlo otevřít brány a za pomoci švédské námořní podpory kladlo odpor, který se Valdštejnovi nepodařilo zlomit.161

Ostatní soupeři Ferdinanda II. ale zlomeni byli, takže si císař dovolil v roce 1629 vydat kontroverzní restituč ní edikt s obrovskými majetkovými požadavky ve prospěch katolické církve, jehož naplnění by znamenalo zá sadní změny v pozemkové držbě v říši. Nevídaný úspěch navíc (asi nijak paradoxně) způsobil první pád tehdy již meklenburskému a zaháňskému vévodovi Valdštejnovi,

který se tak ale mohl o to více věnovat správě svého zmohutnělého panství a uvažovat třeba i o založení univerzity nebo biskupství v jednom ze svých sídelních měst.162 Z Meklenburska se dlouho netěšil, jelikož po čátkem léta roku 1630 u severoněmeckých břehů přistál švédský král Gustav II. Adolf. Ačkoli jeho doprovodný sbor nebyl nijak velký, dařilo se mu získávat další a další spojence – a hlavně, mladý vojenský génius ze severu proti sobě za Valdštejnovy absence neměl adekvátní ho soupeře. Stárnoucí ligistický generál Jan Tserclaes Tilly mohl ještě stačit na drobné říšské soupeře, nikoli však na mocného skandinávského protivníka, což uká zala bitva u Breitenfeldu roku 1631. Přitom právě Tilly o půl roku dříve obléhal po dva měsíce se svou armádou vzpurné, významné a lidnaté protestantské říšské měs to Magdeburk, a když se jeho vojákům podařil průlom magdeburských hradeb, došlo k události, která ještě dlouho poté neměla mít v tehdejší Evropě obdoby: hovořilo se o zavraždění až dvaceti tisíc obyvatel do té doby kvetoucího města na Labi.163 Velké bojiště se otevřelo v severní Itálii během druhé války o mantovské dědictví již roku 1628. Zapojeny do ní byly i Francie se Španělskem. Valdštejn si štěpení sil ne přál, ale císařskému rozkazu odporovat nemohl, takže k Mantově dorazil silný habsburský sbor, který ji v roce 1630 dobyl a vyplenil. Velící důstojníci Jan Aldringen a Matyáš Gallas si tehdy přišli na obrovské zisky v po době pokladů v paláci vládnoucího rodu Gonzagů (z ně hož mimochodem pocházela manželka císaře Ferdinanda II., z osudu rodného města těžce rozčarovaná).164 Válka tu ovšem samozřejmě nepostihla jen Mantovu, ale také další města, zvláště zuřivé boje se vedly kupříkladu o Casale. Po čtyřech letech konflikt ukončil kompromis

signovaný v Cherascu165 – na rozdíl od války za Alpami, která naopak nabírala na nové síle. Bitvou u Breitenfeldu dospěla švédská vojska do Saska, jež se navzdory dosavadnímu spojenectví s Habsbur ky přidalo na jejich stranu. Obratem pak využilo příznivé konstelace (odvolaný Valdštejn, poražený Tilly) a vpad lo do nechráněných Čech. Sasové ve spojení s českými exulantskými oddíly během krátké doby obsadili celý severozápad země i hlavní město Prahu. O mnoho dále jejich moc nesahala.166 Když se frýdlantský vévoda vrátil do čela císařské armády, do léta 1632 Sasy z Čech vytla čil. To už však švédská armáda pod velením Gustava II. Adolfa bez výraznějšího odporu postoupila dále do jižního Německa a pohybovala se kolem Norimberku, kde poté také změřila síly s Valdštejnem. „Měření“ skončilo nerozhodně, což se tvrdí i o podzimní bitvě u Lützenu, v níž Švédové sice opanovali bojiště, ale ztratili svého výjimečného krále a to jejich tlak prozatím poněkud otupilo.167 Protože králova dcera Kristýna byla příliš mladá, chopil se otěží vlády ve Švédsku kancléř Axel Oxenstier na, který také na jaře 1633 inicioval založení heilbronn ského svazu.168 V něm se po bok Švédů postavilo zvláště Braniborsko a Württembersko, ale také řada drobněj ších německých knížectví a velkých říšských měst od Štrasburku po Norimberk. Sasko podpis odmítlo, i když švédským spojencem zatím zůstalo a hned v dalším roce se podílelo na společném vpádu do Čech s průnikem až ke středočeskému Nymburku, který skončil vypálen a jeho obyvatelé povražděni. Středočeské město – samozřejmě mnohem menší – se v této souvislosti dočkalo srovnávání s nešťastným Magdeburkem.169

V tu dobu (1634) se misky vah přechýlily na habsbur skou stranu, která zaznamenala drtivé vítězství nad

protivníkem v bitvě u Nördlingenu.170 Do katolických rukou padla i řada měst se švédskými nebo protestantskými posádkami. Na mnoha místech se přesto Švédové udrželi, což se ale nedá říct o další existenci heilbronn ského svazu. Ten se rozpadl, a braniborský kurfiřt se dokonce otevřeně přidal k prohabsburskému táboru, do nějž ho doprovodil kurfiřt saský, několik drobněj ších říšských knížat a také měst. Osamocení Seveřané nutně potřebovali zásadní pomoc. Dostalo se jim jí od katolické Francie, která pod vedením kardinála Riche lieua nemohla s rukama složenýma v klíně sledovat nej novější úspěchy středoevropské monarchie a Španělska. Na válku ale země galského kohouta nebyla ihned zcela připravena a v prvních dvou letech musela vést čistě defenzivní boj. Útoky na ni nepřítel vedl ze dvou stran, ze severu, ze Španělského Nizozemí, resp. ze španěl ského hrabství Artois, přičemž proslulému veliteli Janu Werthovi se podařilo vyděsit dokonce i Pařížany, a z východu, z říše, kde hlavní císařskou armádu vedl Matyáš Gallas. Konec habsburskému tažení překvapivě učinila (kromě nepříznivého počasí a špatné logistiky) dvě malá města. Hraniční Corbie sice Španělé dobyli, ale zane dlouho zase ztratili, zatímco obléhání burgundského Saint-Jean-de-Losne poblíž Dijonu Gallase vyčerpalo natolik, že se musel znovu stáhnout.171 Francouzský protiútok na sebe pak nenechal dlouho čekat. Švédské síly dostaly po přemístění na sever Němec ka čas a prostor na regeneraci, jejich vrchního velitele Gustava Horna, zajatého u Nördlingenu, nahradil Jan Banér, který si hned v roce 1636 získal jméno vítězstvím nad císařskými vojsky pod Melchiorem Hatzfeldem u Wittstocku. Tato bitva je dnes proslulá díky archeolo gickým nálezům na bitevním poli, které přinesly mnoho

nových poznatků o všedním dni vojáka třicetileté vál ky.172 Hlavní císařská armáda v čele s Gallasem se následně přesunula do švédského operačního prostoru, ale vyčerpávala se zbytečnou poziční válkou, při níž nebyla svedena žádná velká polní bitva. Zato severoněmecká krajina a města prožívaly jedno ze svých nejhorších ob dobí.173 I když kupříkladu Hamburk, hájící svou neutra litu, ze situace těžil, prosperoval z vojenských dodávek a z bezpečné vzdálenosti sledoval „válku před svými branami“.174 Od konce roku 1638 Gallasova armáda před posíleným Banérem ustupovala Německem na jih, čes kých hranic však dosáhly jen její trosky. Vrchní velitel byl nahrazen arcivévodou Leopoldem Vilémem a jeho poradcem Ottaviem Piccolominim, nicméně švédské mu vpádu do Čech už se zabránit nedalo. A císařským zbraním se nedařilo ani na jihozápadě říše, kde jim u Rheinfeldenu citelnou porážku uštědřil jiný geniální vojevůdce třicetileté války, Bernard Sasko-Výmarský.175 Následně si podmaňoval okolní města, včetně Freiburgu im Breisgau, a chystal útok na rýnský Breisach, nejvý znamnější habsburskou pevnost v oblasti. Smělý plán ještě stihl uskutečnit (prosinec 1638), jenže příštího roku ve věku pouhých pětatřiceti let zemřel. Jeho žold néřská armáda se přesto nerozpadla a po zbytek války představovala na protihabsburské straně významný element. Sérii habsburských neúspěchů zastavila až porážka francouzské armády generálem Piccolominim u tehdy lucemburského města Thionville (Diedenhofen) v červnu 1639.176

Banér se v tu dobu ale takřka neomezeně pohyboval po Čechách. Cestou podél Labe postupně obsazoval Ústí, Litoměřice, Mělník a Brandýs. Objevil se i před Prahou, kterou sice ostřeloval, nicméně nepokusil se ji dobýt.