Jindřich Janíček: Na západ severozápadní linkou / ukázka

NA ZÁPAD

SEVEROZÁPADNÍ LINKOU

Washington, Britská Kolumbie, Washington, Oregon a zase Washington

Jindřich Janíček

NA ZÁPAD

SEVEROZÁPADNÍ LINKOU

ZÁPAD

SEVEROZÁPADNÍ

První den v Seattlu. Město žije dvěma událostmi. Jedna se týká demolice dvoupatrové pobřežní dálnice Alaskan Way Viaduct, která blokuje centrum města od vod Pugetova zálivu. Druhá se týka Boeingu. Je to přesně týden, co bylo Boeingům 737 MAX zakázano létat. Deset dnů po zřícení jednoho stroje v Etiopii. Pět měsíců po pádu jiného v Indonésii. Už tak nepřetržité komentování těchto událostí ve zpravodajství je ještě zintenzivněno tím, že se jedná o domácí firmu a propad akcií hrozí propouštěním. Naši hostitelé mají předplacené Seattle Times, takže jsem se v celé situaci pokoušel zorientovat u snídaně.

Hned poté nás čeká první cesta do centra. Auto bus číslo 372 směrem ke kampusu Washingtonské univerzity. Jedna jízda stojí dva dolary a 75 centů. Peníze se hází do automatu u řidiče. Drobné nevrací, takže cena za jízdu jsou tři dolary, protože vzpome nout si a nachystat těch 75 centů před příjezdem autobusu je téměř nemožné. Alternativou je před placená karta ORCA. One Regional Card for All. Rád si představuji, že v dopravní společnosti prvně přišli s tímto dlouhým názvem, a až poté se neplacený stážista plácl do čela a nadšeně zbytku zasedací míst nosti oznámil, že zkratkou toho celého je ORCA.

Téměř po roce od zakoupení letenek jsme konečně v centru Seattlu. První cesta vede, jak jinak, do kanceláře dopravní společnosti Sound Transit, protože předplacená karta ORCA nevypadla z automatu. Nevím, co vlastně bylo cílem výpravy. Asi nás pohltila představa, že u přepážky potkáme zaměstnance, který pochopí situaci a prostě nám vydá ještě jednu kartu s předplacenou částkou. To se samozřejmě nestalo. Reklamace se vyřizují jinde. Na ředitelství společnosti,

které naštěstí sídlí jen o dva bloky vedle. V oddělení reklamací nikdo nebyl, ale paní sekretářka s námi velmi soucítila a pomohla nám vyplnit reklamační formulář. V určitém bodě už nešlo o těch dvacet dolarů, ale o princip. Tedy to jsem si namlouval při pokusu zbavit se pocitu ztráty kontroly nad celou situací. Paní sekretářka se ještě několikrát omluvila, popřála nám krásný den ve městě a zmínila, že máme opravdu štěstí na počasí. Obvykle tu prý prší.

Žádné peníze z reklamace nám nikdy nepřišly. Což nijak nevadí. Tato oklika nakonec měla jiné výhody. Ředitelství společnosti sídlí v historické nádražní budově Union Station, kam bychom se jinak nepodívali. Nikola poblíž našla dobrou kavárnu. A celou dobu jsme se pohybovali v okolí Smith Tower, nejstaršího mrakodrapu ve městě a do roku 1962 i nejvyšší budovy na západ ním pobřeží. Nijak zvlášť se mi nelíbí, ale jsem rád, že jsem si to mohl potvrdit na vlastní oči.

Kromě této exkurze byl náš plán na první den poměrně volný. Jediné destinace, které jsme hodlali navštívit, byly obchody se šperky. Potřebovali jsme prstýnky na naši blížící se svatbu.

Smith Tower během konstrukce / 1913

První zastávka na cestě mezi reklamačním oddě lením a vytipovaným místem, kde se prodávají prsteny. Náhodné starožitnictví v suterénu. Staré pohlednice, fotoalba z celého 20. století, zastaralé cestovní atlasy plné už nepoužívaných mezistátních dálnic, nástěnné mapy okolních měst kreslené ještě v době, kdy byla tato města o polovinu menší, pivní

tácky a pivní uzávěry, prázdné plechovky, busta medvěda v klobouku, plakát stejného medvěda nabádajícího k ochraně lesa, krabice dopisních papírů ze zaniklých motelů, krajinomalby v rámech i bez, prázdné rámy nedržící v žádném ze svých rohů pravý úhel a to vše pokryté vrstvou prachu. Ale hlavně krabice plné starých pohlednic.

Mám na mysli takové ty kapsy, ze kterých se po otevření rozvine leporelo ručně kolorovaných pohledů často na úplně nezajímavá místa. Jedna sada pohlednic z roku 1955 oslavovala novou dálniční křižovatku hned u centra města  Milwaukee ve Wisconsinu. Zrovna tu jsem si nekoupil. Tahle sada byla v cenové kategorii

$3.50, zatímco já se omezil na hledání v krabici po dvou dolarech. Logika byla jasná. Neutratit moc, vybrat si pět sad po dvou dolarech a zaplatit hezky zaokrouhlenou částku. Tedy nebýt toho, že daň se neuvádí v ceně a prodavač a předpokládaný majitel Fairlook Antiques ji kalkulačkou připočetl až u pokladny.

Koupit prstýnky na cestě byl nápad Nikoly. A bylo to skvělé rozhodnutí. Sentimentální důvody a vzpomí nání na tuhle cestu jsou jedna věc. Ale vlastně se tím ani jednomu z nás nechtělo ztrácet příliš času. Svatbu jsme měli naplánovanou měsíc a půl po návratu a tehdy o ní vědělo jen pár lidí. Bratr žijící a pracující mimo Českou republiku, který tak musí cesty do Prahy plánovat s větším předstihem. René, skvělý sítotiskový tiskař ze školní dílny, který tiskl svatební pozvánky. A jedna spolužačka, která vešla do dílny, zrovna když jsme je tiskli, a byla tak jednou z prvních

pozvaných. Rodičům jsme pozvánky dali až po návratu – čekali jsme pro případ, že bychom zemřeli při leteckém neštěstí. Poslední věc, na kterou by se chtěli dívat, je pozvánka na neuskutečnitelnou svatbu připnutá na nástěnce v kuchyni. Nákupem prstýnků jsme splnili veškeré povin nosti toho dne. Další plán byla plavba trajektem. Nenacestovali jsme toho za náš život moc, ale jednu věc jsme se už stihli naučit. Svézt se veřejnou hro madnou dopravou po jakkoliv velké vodní nádrži je vždy dobrá věc. Nehledě na cíl pravidelné linky.