Philippe Besson: Nech těch lží / ukázka

Philippe Besson Nech těch lží

Philippe Besson Nech těch lží

Přeložila Markéta Krušinová

Cet ouvrage, publié dans le cadre du Programme d’aide à la publication F. X. Šalda, a bénéficié de la collaboration de l’Institut français de Prague.

Tato kniha vychází za pomoci programu na podporu publikační činnosti F. X. Šalda Francouzského institutu v Praze.

ARRÊTE AVEC TES MENSONGES © Éditions Julliard, Paris, 2017

Translation © Markéta Krušinová, 2024

Cover Photo © Michał Patycki, 2024

ISBN 978-80-7637-500-0

Památce Thomase Andrieua (1966—2016)

„Touha se nedá přivolat. Buď je tu od prvního pohledu, nebo nikdy

neexistovala. Buď je okamžitým vycítěním erotického vztahu, nebo není.“ — Marguerite Durasová, Milenec

„Řekl: Rozhodl jsem se, že už nebudu milovat muže, ale ty, ty ses mi líbil.“— Hervé Guibert, Blázen do Vincenta

„Dospěl jsem k bolestně nezvratnému závěru, že doba, kdy bylo možné cokoli, kdy bylo možné dělat, co chceš a kdy chceš, je pryč. Budoucnost už neexistovala. Všechno bylo v minulosti a mělo tam zůstat.“

— Bret Easton Ellis, Lunární park

Jednoho dne, můžu říct kdy přesně, znám konkrétní datum, jednoho dne sedím v hotelové hale v menším městě, v hale, která zároveň slouží jako bar, sedím v křesle, povídám si s novinářkou, mezi námi je nízký kulatý stolek, novinářka se mě ptá na můj román

Odhodlat se k loučení, který právě vyšel, klade mi otázky ohledně rozchodů, ohledně psaní dopisů, ohledně odloučení, jež může leccos napravit, anebo také ne, odpovídám, na tyhle otázky odpovědi znám, odpovídám a skoro svým větám nevěnuju pozornost, slova přicházejí snadno, automaticky, takže můj pohled bloudí po lidech, kteří halou procházejí, pohybují se sem a tam, přicházejí, odcházejí a já těmto vzdalujícím se a přibližujícím se postavám vymýšlím životy, zkouším si představit, odkud jsou, kam se budou vracet, tohle jsem vždycky dělal rád, vymýšlel jsem životy neznámým lidem, kteří mi sotva zkřížili cestu, zajímal se o postavy, je to téměř posedlost, zdá se mi, že to začalo už v dětství, ano, bylo to už tehdy, v nejranějším věku, teď si vzpomínám, že to dělalo starosti mé matce, říkávala: Nech těch lží, říkávala „lží“ místo „příběhů“, ale mně to zůstalo, takže i po letech v tom stále pokračuju, vytvářím příběhy a teď u toho zároveň i odpovídám na otázky a mluvím o bolesti opouštěných žen, jsou to dvě činnosti, které umím oddělit,

které můžu dělat zároveň, když vtom zahlédnu muže, je ke mně zády, táhne za sebou kufr na kolečkách, vidím mladíka, jenž se chystá vyjít z hotelu ven, mládí vyzařuje z jeho chůze i z držení těla a já jsem v tom okamžiku tím výjevem zdrcený, protože vím, že není možný, je to výjev, který nemůže být skutečný, samozřejmě se můžu plést, koneckonců nevidím mu do obličeje, z místa, kde sedím, ani vidět nemůžu, ale jako bych si byl jeho tváří jistý, jako bych věděl, jak ten muž vypadá, a znovu říkám: je to nemožné, doslova nemožné, a přesto mi z úst vyrazí jméno, Thomasi, spíš křičím, Thomasi, až se novinářka naproti mně vyleká, byla skloněná nad svým zápisníkem, ponořená do rychlého sepisování poznámek, zaznamenávání mých slov, a teď zdvihá hlavu, ramena se jí pokrčí, jako kdybych křičel na ni, měl bych se za to omluvit, ale neudělám to, jsem doslova lapený tou pohyblivou scénou, čekám, že jméno, které jsem zakřičel, zaúčinkuje, ale muž se neotočí, jde dál, měl bych z toho jednou provždy vyvodit, že jsem se spletl, že to celé byl jen přelud, že neustálé proudění lidí tam a zpět ten přelud, tu iluzi vyvolalo, ale ne, já se vymrštím, vydávám se pronásledovat vzdalujícího se muže, nevede mě touha něco si ověřit, protože v tuhle chvíli jsem ještě přesvědčen, že se nepletu, že mám pravdu, i když rozum tvrdí opak, i když je zjevné, že ji nemám, dostihnu toho muže na chodníku, položím mu ruku na rameno, on se otočí a.

Kapitola první

Školní dvůr gymnázia, vyasfaltovaný dvůr obklopený starými budovami z šedého kamene se širokými a vysokými okny.

Teenageři s batohy nebo aktovkami u nohou si v malých skupinkách povídají, dívky s dívkami, chlapci mezi sebou. Pokud se člověk zadívá pozorně, všimne si jen o něco málo staršího dozoru.

Je zima.

Pozná se podle holých větví zdánlivě mrtvého stromu zasazeného uprostřed dvora, podle námrazy na oknech, podle páry, která vychází z úst, podle rukou, které se o sebe třou, aby se zahřály.

Polovina osmdesátých let.

Tohle lze vytušit z oblečení: super přiléhavé, po domácku odbarvené džíny s vysokým pasem poseté bílými skvrnami, vzorované svetry, některé dívky na sobě mají pletené barevné návleky, shrnuté ke kotníkům.

Je mi sedmnáct.

Nevím, že sedmnáct už mi nikdy nebude, nevím, že mládí netrvá dlouho, že to je jen okamžik, že zmizí,

a že když si to uvědomíme, je příliš pozdě, je pryč, vypařilo se, ztratili jsme ho, někteří kolem mě to tuší, a dokonce to i říkají, dospělí to opakují, ale já je neposlouchám, jejich slova po mně klouzají, nezachytí se, jsou jak voda na kachním peří, jsem pitomec, bezstarostný pitomeček.

Chodím do posledního ročníku gymnázia Élieho Vineta v Barbezieux, zaměření C.

Barbezieux neexistuje.

Nebo to řekněme jinak. Nikdo nemůže říct: Tohle místo znám, dokážu ho ukázat na mapě. Možná krom čtenářů, a je jich čím dál méně, Jacquese Chardonna, místního rodáka, který vychvaloval zdejší nepravděpodobné „blaho“. Nebo krom těch – a těch je víc, ale vzpomenou si vůbec? –, kteří se v posledních letech začátkem srpna vydali po silnici číslo deset na prázdniny do Španělska nebo do Landes a ocitli se přesně tady, dokonale zablokovaní v dopravních zácpách způsobených špatně promyšlenou řadou trojbarevných semaforů a zúženou vozovkou.

V Charente. Třicet kilometrů jižně od Angoulême. Skoro na konci departementu, už skoro v Charente-Maritime, skoro v Dordogni. Vápenitá půda vhodná pro pěstování vinné révy; na rozdíl od studené, jílovité půdy směrem k Limousinu. Oceánské klima; zimy jsou mírné a deštivé, ne vždycky je tu léto. Kam až moje paměť sahá, převládá šedá barva; vlhkost. Galorománské

pozůstatky, kostely, hrady; ten náš vypadá jako pevnost, ale co tu kdy bylo k bránění? Kolem jsou kopce; říká se, že krajina je tu zvlněná. A to je asi tak vše.

Tady jsem se narodil. Tenkrát jsme tu ještě měli porodnici. Zavřeli ji před mnoha lety. V Barbezieux se už nikdo nerodí, město je odsouzeno k zániku.

A kdo zná Élieho Vineta? Údajně byl učitelem

Montaignovým, i když tato skutečnost nebyla nikdy s určitostí prokázána. Řekněme, že to byl humanista ze šestnáctého století, překladatel Catulla a ředitel

Collège de Guyenne v Bordeaux. A že náhoda tomu chtěla, aby se narodil v obci Saint-Médard, jež je součástí Barbezieux. Pojmenovali po něm gymnázium. Nikdo lepší je nenapadl.

Koneckonců, kdo si dnes ještě pamatuje na poslední ročníky se zaměřením C? Dnes se, myslím, říká S. Ta zkratka navíc nesedí na tehdejší podobu. Bývaly to třídy zaměřené na matematiku, údajně ty nejvíce výběrové, nejlepší, ty, které otevíraly dveře do přípravných kurzů na prestižní školy, zatímco ostatní třídy vás odsoudily k obyčejnějším univerzitám a dvouletým studijním programům; nebo to jimi končilo hned, jako ve slepé uličce.

Pocházím tedy z dávných časů, z umírajícího města, z minulosti beze slávy.

Nechápejte mě špatně: nemrzí mě to. Prostě to tak je. Nic z toho jsem si nevybral. Stejně jako ostatní. Prostě

jsem se s tím smířil. Každopádně v sedmnácti nemám o své situaci tak jasné povědomí. V sedmnácti nesním o modernosti, o jiných místech, o nebeských výšinách.

Beru, co se nabízí. Nemám žádné ambice, nepohání mě žádná nenávist, dokonce ani nevím, co je nuda.

Jsem vzorný student, který nechybí na žádné hodině, dostává téměř vždy nejlepší známky, jsem student, na kterého jsou profesoři hrdí. Dneska bych tomu sedmnáctiletému klukovi nafackoval, ne kvůli dobrým školním výsledkům, ale proto, že se jen snaží zalíbit těm, kteří ho hodnotí.

Jsem spolu s ostatními na školním dvoře. Je velká přestávka. Mám za sebou dvě hodiny filozofie. („Můžeme připustit lidskou svobodu a zároveň předpokládat existenci nevědomí?“ Bylo nám řečeno, že jde o typické téma, které se může objevit u maturity.) Čeká mě hodina přírodních věd. Zima mě štípe do tváří. Mám na sobě modrý svetr s norským vzorem. Pulovr je neforemný, nosím ho příliš často a dělají se na něm žmolky. Džíny, bílé tenisky. A brýle. To je novinka. Zrak se mi v průběhu předchozího roku náhle zhoršil, během pár týdnů jsem se stal krátkozrakým, aniž kdo věděl proč, nařídili mi nosit brýle, poslechl jsem, nic jiného jsem ani udělat nemohl. Mám jemné vlnité vlasy, oči lehce do zelena. Nejsem hezký, ale přitahuju pozornost. To vím. Ne kvůli tomu, jak vypadám, to ne, ale kvůli studijním výsledkům. Šeptá

se: Je geniální, vysoce převyšuje ostatní, dotáhne to daleko, stejně jako jeho bratr, oni jsou z rodiny nejnadanější. Žijeme v místě, v době, kdy se mnozí nikam

nedostanou, takže tohle v lidech vzbuzuje jak sympatie, tak nelibost.

Takovým mladíkem tedy jsem během oné zimy v Barbezieux.

Kolem mě jsou Nadine A., Geneviève C., Xavier C. Jejich tváře se mi vryly do paměti, zatímco tolik jiných, z doby nedávné, ji opustilo.

Ale oni mě v tu chvíli nezajímají.

Zajímá mě kluk, co se opodál opírá o zeď mezi dvěma týpky stejného věku. Chlapec s rozcuchanými vlasy, rašícími vousy, s temným pohledem. Kluk z jiné třídy. Z déčka. Z jiného světa. Je mezi námi nepřekročitelná hranice. Možná i pohrdání. Nebo přinejmenším opovržení.

A já, já vidím jenom jeho, vytáhlého a odtažitého kluka, který nemluví, stačí mu poslouchat ty druhé dva, aniž co dodá, aniž se usměje.

Vím, jak se jmenuje. Thomas Andrieu.

Abych vám něco objasnil: jsem synem učitele, ředitele školy.

Zbývá dodat, že jsem vyrostl na základní škole osm kilometrů od Barbezieux; v přízemí byla jediná

18

třída ve vesnici, v prvním patře byt, který nám přidělili.

Můj otec byl mým učitelem od školky až do páté třídy. Učil mě sedm let, on v šedém plášti, my ve svých dřevěných lavicích, sedm let vytápěných kamny na mazut, na stěnách mapy Francie, dávné Francie, Francie se svými řekami a přítoky, se jmény měst napsanými ve velikosti úměrné počtu jejich obyvatel, vydáno nakladatelstvím Armand Colin, a za okny stín, který vrhaly dvě lípy, sedm let, kdy jsem ho oslovoval „pane učiteli“ a během vyučování mu vykal, ne proto, že mě o to požádal, ale abych nevyčníval z řady, abych se nelišil od svých spolužáků, a taky proto, že on, tenhle otec, ztělesňoval autoritu, autoritu, se kterou se nediskutuje. Po škole jsem s ním zůstával ve třídě, abych si napsal úkoly, zatímco on si dělal přípravy na následující den, rýsoval do velkého čtverečkovaného sešitu svislé a vodorovné čáry a políčka pak vyplňoval krásným, pravidelným rukopisem. Pouštěl si rádio, poslouchal pořad „Radioscopie“ Jacquese Chancela. Tohle jsem nezapomněl. Takové bylo mé dětství.

Otec mi nařídil, že musím mít dobré známky. Nesměl jsem být podprůměrný, dokonce ani průměrný. Prostě jsem musel být nejlepší. Existoval jen jeden stupínek, ten nejvyšší. Tvrdil, že spása přichází skrze studium, že jedině studia člověku dají možnost „vyjet výtahem nahoru“. Chtěl pro mě ty nejlepší školy,

20 nic jiného. Poslechl jsem. Stejně jako s brýlemi. Musel jsem.

Nedávno jsem se vrátil do míst svého dětství, do vesnice, kam jsem nevkročil už spoustu let. Vrátil jsem se tam spolu s S., aby to pochopil. Plot s převislými květy vistárie pořád stojí, ale lípy jsou pokácené a škola, ta je – už dlouho – zavřená. Teď jsou tu byty. Ukázal jsem na okno svého pokoje. Zkoušel jsem si představit jeho nové obyvatele, ale nešlo mi to. Potom jsme nasedli zpátky do auta a já ukázal S. městys, kudy každé dva dny projížděl rozvážkový vůz, stará dodávka značky Citroën, která sloužila jako pojízdná prodejna, kravín, kam jsme chodili pro mléko, kostel s opadanou omítkou, hřbitůvek ve svahu, les, kde začátkem října rostly hřiby. Neuměl si představit, že bych mohl být odsud, z tak venkovského, tak zemitého světa, ze světa pomalého, téměř nehybného, zkamenělého. Řekl mi: Musels mít hodně pevnou vůli, aby ses odsud dostal někam dál. Neřekl ctižádost, odvahu nebo nenávist. Řekl jsem mu: To pro mě chtěl otec. Já sám bych ve svém dětství, v té bavlnce, klidně zůstal. Nevím, kdo jsou rodiče Thomase Andrieua, a dokonce ani nevím, zda je to nějak důležité. Nevím, kde bydlí. V tuhle chvíli o něm nevím nic. Kromě toho, že je v posledním ročníku se zaměřením D. A má rozcuchané vlasy a temný pohled.

Jeho jméno znám jen proto, že jsem se na něj nakonec zeptal. Jen tak, jednoho dne, jakoby nic, tím nejvíc nenuceným tónem, a pak jsem rychle změnil téma. Ale nic dalšího jsem nevyzvídal. Hlavně nechci, aby se vědělo, že se o něj zajímám. Protože hlavně nechci, aby se někdo ptal, proč se o něj zajímám.

Poněvadž když si budou lidé pokládat tuhle otázku, jen to přiživí řeči, které se o mně šíří. Říká se, že „jsem na kluky“. Tvrdí se, že mám občas zženštilé pohyby. A taky nejsem dobrý ve sportu, jsem nemožný v hodinách tělocviku, neumím házet koulí ani oštěpem, nezajímá mě fotbal ani volejbal. A mám rád knihy, hodně čtu, často je mě vidět, jak vycházím ze školní knihovny s románem v ruce. A není o mně známo, že bych měl holku. Tohle na vybudování určité pověsti stačí. Rád bych dodal, že pravidelně padají nadávky jako „špinavá buzna“ (někdy je to jen obyčejný „teplouš“), které na mě někdo křičí z dálky nebo je zašeptá, když procházím kolem, a já se je snažím úplně ignorovat, nikdy na ně neodpovědět, na oplátku dávám najevo naprostou lhostejnost, jako kdybych nic neslyšel (jako by bylo možné neslyšet!).

To mi ale jedině škodí: zarytý heterosexuál by nikdy nikoho nenechal tyhle věci říkat, vehementně by všechno popřel, rozbil by hubu tomu, kdo by ho urazil. Když necháte ostatní takové věci říkat, jenom je tím potvrdíte.

Samozřejmě že „jsem na kluky“. Jen tuhle větu zatím nejsem schopen vyslovit.

Na svou orientaci jsem přišel brzy. Měl jsem jasno, už když mi bylo jedenáct. V jedenácti mi to došlo. Ve vesnici mě přitahoval o dva roky starší kluk jménem Sébastien. U domu, kde bydlel a který byl nedaleko od toho našeho, byl přístavek, něco jako stodola.

Po žebříku se člověk dostal nahoru do patra, do místnůstky, kde se skladovalo všechno možné i nemožné.

Byla tam i matrace. A na téhle matraci se Sébastienem poprvé ležím. Nejsme ještě ani puberťáci, ale už jsme oba zvědaví na tělo toho druhého. První mužské přirození, které držím v ruce, je jeho. První pusa, kterou dostanu, je od něj. První objetí, tělo na tělo, s ním.

V jedenácti.

Občas se chodíme schovat do karavanu mých rodičů, nechávají ho mimo sezónu v přilehlé garáži (od jara stojí v odborářském kempu v Saint-Georges-de-Didonne, jezdíme tam na víkendy, chodíme po pláži, na břehu moře si kupujeme churros a na trhu garnáty, které pak končí na talíři jako předkrm). Vím, kde je klíč. Je to tam cítit zatuchlinou, je tam šero, pohyby se mohou stát přesnějšími, protože nás nijak nebrzdí stud.

Dnes mě zaráží, jak předčasně vyspělí jsme byli, vždyť tenkrát nebyl internet ani videokazety, nebyl program Canal Plus, nikdy jsme neviděli porno,

a přesto jsme věděli, co dělat, věděli jsme, jak na to. Jsou věci, které se ani dítě nepotřebuje učit. V pubertě budeme mít fantazii ještě větší. Brzy to přijde.

Z toho objevu nijak nepanikařím. Naopak, mám z něj radost. Jednak proto, že o něm nikdo neví a děti milují tajné hry a zakázané radosti, ze kterých jsou dospělí vyloučeni. A za druhé proto, že na dělání si dobře nevidím nic špatného; se Sébastienem si užívám a nedokážu si představit, že by se potěšení mohlo pojit s prohřeškem. A nakonec i proto, že celá tahle situace jen stvrzuje moji odlišnost. Nebudu jako všichni ostatní. Konečně budu jiný. Přestanu být vzorným dítětem. Nebudu muset následovat smečku. Smečky instinktivně nenávidím. To mě nikdy neopustilo.

Až později budu čelit hrubostem, které tahle má domnělá odlišnost vyvolá. Uslyším ony nechvalně proslulé nadávky, nebo alespoň jedovaté narážky.

Uvidím zženštilé pohyby, které budou ostatní v mé přítomnosti přehrávat, zalamovat zápěstí, koulet očima, předstírat felaci. Budu mlčet, abych tomu násilí nemusel čelit. Zbabělost? Možná. Určitě způsob, jak se chránit. Ze své cesty se ale nikdy neodkloním. Nikdy si nepomyslím: je to špatně, nebo: bylo by lepší být jako ostatní, nebo: budu jim lhát, aby mě mezi sebe přijali. Nikdy. Stojím si za tím, kým jsem. I když mlčím, samozřejmě. Ale mlčím zarputile. Hrdě.

To jméno jsem si zapamatoval. Thomas Andrieu. Přijde mi hezké, hodí se k němu. Ještě nevím, že jednou budu psát knihy, že si budu vymýšlet postavy a že tyhle postavy budu muset pojmenovat, ale už teď jsem vnímavý, pokud jde o zvučnost jmen, o jejich plynulost. Zároveň vím, že jména občas vyzradí společenský původ i prostředí svého nositele, že ho umí usadit do určitého období.

Nakonec ale zjistím, že Thomas Andrieu svým jménem klame. Tak předně, jméno Thomas nebylo v polovině šedesátých let běžné („mému“ Thomasovi bude osmnáct v roce 1984). Chlapci se pojmenovávali spíš Philippe, Patrick, Pascal nebo Alain. V sedmdesátých letech bude převažovat Christophe, Stéphane a Laurent. Thomasové vlastně reálně prorazí až v letech osmdesátých. Takže tenhle černooký kluk předběhl dobu. Nebo ji spíš předběhli jeho rodiče. To jsem si z toho vyvodil. Jenže později jsem zjistil, že tomu tak nebylo. Že jméno měl po předčasně zesnulém dědečkovi, nic víc.

No a potom to příjmení, Andrieu, to byla záhada. To příjmení může stejně dobře nosit generál jako kostelník nebo vesničan. Stejně se mi ale zdálo, aniž jsem to mohl jasně zdůvodnit, že je to jméno pro někoho z venkova.

Zkrátka, představit si dokážu všechno možné i nemožné. A nijak si to neodpírám. Některé dny je pro

24

mě T. A. dítětem bohémů, vyrůstá v rodině, která sympatizovala s květnovými událostmi roku 1968.

Jindy ho vidím jako trochu zkaženého synka páru ze střední třídy, jako jednoho z těch kluků, co se snaží vytočit své úzkoprsé rodiče.

Ta má posedlost vymýšlením životních příběhů; už jsem vám o ní říkal.

Každopádně si jeho jméno potají, tiše a rád opakuju. Rád ho píšu na útržky papíru. Jsem hloupě sentimentální; ostatně to se taky moc nezměnilo.

Takže onoho rána stojím na školním dvoře a skrytě pozoruju Thomase Andrieua.

Takových chvil už bylo, děly se i dřív. Při mnoha příležitostech jsem na něj vrhal krátké pohledy. Stávalo se také, že jsem ho náhodou míjel na chodbě, viděl jsem ho přicházet mým směrem, protáhl se kolem něj a cítil, jak se za mnou vzdaluje, aniž jsem se otočil. Ocital jsem se v jídelně ve stejnou dobu jako on, obědval s lidmi ze svojí třídy, ale nikdy jsme nebyli u jednoho stolu; studenti z různých tříd si spolu téměř nikdy nesedají.

Jednou jsem ho zahlédl, jak během vyučovací hodiny stojí na stupínku, musel mít nějaký referát a některé třídy mají prosklené stěny; tenkrát jsem zpomalil krok, všimnout si mě nemohl, byl referátem příliš zaměstnaný, prohlédl jsem si ho dopodrobna, protože nemohl vědět, že ho šmíruju. Někdy se posadí na

schody před gymnáziem a potahuje z cigarety; přistihl jsem ho, jak zírá do prázdna ve chvíli, kdy mu dým stoupal z úst. Večer jsem ho viděl odcházet z gymnázia směrem ke Campusu, k baru vedle školy, kde se ulice kříží se silnicí číslo deset, vešel dovnitř, pravděpodobně aby se potkal s přáteli. Když jsem procházel kolem oken baru, rozpoznal jsem ho, jak si právě dává pivo a hraje pinball. Vzpomínám si, jak při hře u automatu pohyboval boky.

Ale nepadlo mezi námi ani slovo; nedošlo k žádnému kontaktu. Ani nedopatřením. Ani náhodou.

A já se vždycky zařídil tak, abych nezpomalil, nevzbudil v něm údiv nebo nepříjemný pocit z toho, že se na něj dívám.

Myslím si: nezná mě, vůbec mě nezná.

Samozřejmě, určitě si mě už někdy všiml, ale v paměti mu nic neutkvělo, ani sebemenší vzpomínka na mě. Možná se k jeho uším donesly řeči, které se o mně vedou, ale nikdy se nepřidal k těm, kteří na mě pohvizdují, kteří se mi vysmívají.

A neexistuje sebemenší šance, že by slyšel chválu, kterou mě zahrnují profesoři; tohle mu musí být úplně ukradené. Jsem pro něho naprosto cizí člověk.

Prožívám jednostrannou touhu. Zápal, který nemůže nikam vést. Neopětovanou lásku.

Tu touhu cítím, šimrá mě v břiše, běhá mi nahoru a dolů po páteři. Ale musím ji neustále krotit

a potlačovat, aby ostatní nebila do očí. Protože už jsem pochopil, že touha je vidět.

Ten vnitřní zápal taky, cítím to. Tuším nějaký pohyb, trajektorii, cosi, co mě k němu nese, co mě k němu neustále vrací. Ale já musím zůstat nehybný. Musím se ovládat.

Zamilovanost mě nadnáší a činí mě šťastným. Ale také mě spaluje, je bolestivá, jako je bolestivá každá neuskutečnitelná láska.

A že neuskutečnitelná je, toho jsem si trpce vědom.

Když je něco obtížně dosažitelné, dá se s tím žít; člověk vynaloží veškeré úsilí, použije nejrůznější triky, pokusí se druhého svést, dělá se lepším v naději, že uspěje. Ale když je něco nemožné, je to ze své podstaty naší zkázou.

Tenhle kluk totiž očividně není pro mě. A to ani ne proto, že bych snad nebyl dost okouzlující, dost přitažlivý. On je pro kluky jednoduše ztracený. Není pro ně, pro lidi, jako jsem já. Jeho dostanou holky.

Ostatně se kolem něho točí. Lepí se na něho, říkají si o jeho pozornost, o jeho přítomnost. I ty, které se zdají být lhostejné, svůj nezájem ve skutečnosti předstírají, i ony se snaží dostat do jeho přízně.

On je u toho jenom sleduje. Ví, že se jim líbí. Lidé, kteří se ostatním líbí, to o sobě vědí. Je to taková klidná jistota.

Někdy je nechá přijít blíž. Už jsem ho s některými z nich zahlédl v těsné blízkosti; často byly hezké. Okamžitě jsem pocítil letmý osten žárlivosti. A bezmoci.

Ale většinou si je drží od těla. Přijde mi, že dává přednost společnosti svých kamarádů. Že přátelství a kamarádství má u něj navrch nad čímkoli dalším. Nemůžu si pomoct, překvapuje mě to – právě proto, že by mohl snadno použít svou krásu jako zbraň, je ve věku dobývání a mohl by chtít ostatní ohromovat svojí převahou. Ale jeho zdrženlivost mi nestačí k tomu, abych tajně doufal. Jen je mi tím ještě sympatičtější. Protože obdivuju lidi, kteří nevyužívají moci, jíž vládnou.

I on je rád sám, to je zřejmé. Pokuřuje sám. Mluví málo. A hlavně má takový osobitý postoj, s tělem šikmo opřeným o zeď, pohledem upřeným k zemi, na tenisky, takový způsob, jak se neúčastnit okolního dění.

Myslím, že se mi líbí kvůli tomuhle samotářství. Že právě ono je tím, co mě k němu táhne. Mám rád to jeho opevnění, tu hradbu před vnějším světem, stejně jako to, že nemá nikdy strach. Tahle jeho jedinečnost mě dojímá, podlamují se mi z ní kolena.

Ale vraťme se do toho zimního rána roku 1984, do zimy plné prudkých vichrů, nečasu, ztroskotaných lodí v Lamanšském průlivu, sněhových bouří na pevnině, záběry vysílají ve zprávách v osm hodin (ještě se říká v osm, a ne ve dvacet).

Do rána, které se mělo podobat všem ostatním, do rána poznamenaného mou zbytečnou touhou a jeho naprostým nezájmem o mě.

Až na to, že věci se nevyvíjejí tak, jak bych předpokládal.

Přestávka se chýlí ke konci, ozve se zvonění, někteří studenti se začnou trousit k chodbám a opouštějí jak zimu, která je zebe na školním dvoře, tak hovory o politice, televizních pořadech a nadcházejících únorových prázdninách. A zatímco Nadine, Geneviève a Xavier si jdou pro svoje aktovky do haly a nechávají mě o samotě – skrčeného, zaneprázdněného hledáním práce z biologie ve změti věcí uvnitř batohu –, vytuším náhle vedle sebe jeho přítomnost. Okamžitě poznám ty bílé tenisky a zůstanu jako přibitý, pomalu zvedám hlavu směrem ke klukovi, který se tyčí nade mnou; za ním modrá obloha bez poskvrnky a paprsky chladného slunce. Thomas Andrieu je také sám, jeho kamarádi nejspíš míří po schodech nahoru ke třídám, později mi řekne, že si vymyslel jakousi záminku, aby šli napřed a nečekali na něj, že musí zajít do knihovny pro nějaký časopis, něco takového. Stojí zpříma v mrazivém chladu, já jsem u jeho nohou. Nervózně a užasle se postavím, ale snažím se alespoň nedat svůj úžas a neklid najevo. Napadne mě, že by mi mohl zasadit ránu pěstí, opravdu, napadne mě, že by mi mohl rozbít hubu beze svědků, nevím, proč by něco takového dělal, možná že nadávky už nestačí a je třeba přejít

k činům, každopádně si říkám, že je to klidně možné, může se to stát; hodně to vypovídá o tom, jakou nechuť ke mně podle mého názoru lidé cítí. A taky o mojí zabedněnosti. Protože on naprosto klidně řekne: Dneska se mi nechce na oběd do jídelny. Mohli bysme si dát sendvič ve městě. Znám jeden podnik. Poví mi adresu. Přesný čas. Já se mu upřeně dívám do tváře. Říkám: Budu tam. Pomalu sklopí víčka; a je to tady, na jedinou vteřinu přivře oči, na znak úlevy, jako potvrzení. A aniž dodá cokoli dalšího, odchází. Zůstanu stát s učebnicí biologie v ruce, naprosto ohromený, pak si zase dřepnu a zapnu batoh. Vím, že se tahle scéna právě odehrála, nejsem blázen, ale přesto mi připadá neuvěřitelná. Zírám na asfalt, slyším, jak se prostor kolem mě vyprazdňuje, jak se školní dvůr vylidňuje, jak zavládlo ticho.

Na chvíli, kdy ke mně tenhle kluk rozhodným krokem přišel, budu myslet znovu a znovu. Budu o ní neustále přemítat jako o ideálním intermezzu, o kratičké skulince času, o téměř nemožné příležitosti. Vůbec jsem se tam nemusel ocitnout bez přátel, jemu se nemuselo podařit přesvědčit svoje kamarády, aby šli napřed, a chvíle by nebyla nastala. Bývalo by stačilo jen málo.

Snažím se vyměřit podíl shody okolností, podíl štěstí, odhadnout povahu náhody, která k setkání vedla, ale nedaří se mi to. Tohle se postihnout nedá. (Později se mi svěří, že takovou dokonalou konstelaci,

která by mu dovolila přiblížit se ke mně, vyhlížel několikrát, nikdy ale nenastala. Až do onoho rána.)

O mnoho let později budu často psát o nezachytitelných a nepředvídatelných okolnostech, jež určují běh událostí.

Budu psát i o setkáních, která zamíchají kartami, o nečekaných souhrách, jež změní životy, o nedobrovolných míjeních, která zapříčiní vychýlení z původního kurzu.

Všechno to začalo tady, té zimy, v mých sedmnácti letech.

V domluvenou hodinu otevírám dveře kavárny.

Je na konci města. Jsem překvapený výběrem toho místa, které je úplně mimo centrum, kam se není snadné dostat. Říkám si: nejspíš má v oblibě místa stranou všeho ruchu. Ještě mi nedochází, že ho logicky vybral právě proto, že není na očích. Až takhle jsem naivní a hloupý.

Sice jsem si zvykl být opatrný, vypiloval jsem, jak neodpovídat, když někdo vyzvídá, ale ještě nevím nic o přetvářce a tajnůstkaření. Obojí objevuju zároveň s kavárnou na konci města, kam moc lidí nechodí.

Zdejší zákazníci tudy jen projíždějí, jsou to často řidiči, kteří si dopřáli přestávku, než se zase rozjedou, než se zase vydají na cestu. Nebo sázkaři, kteří si přišli vsadit tiket. Nebo postarší opilci se skelným pohledem, ti