Juan Gabriel Vásquez: Ohlížení / ukázka by Nakladatelství Paseka

Podle našeho názoru by měl být román životopisem nějakého člověka či případu

a každý životopis člověka či případu by měl být románem.

FORD MADOX FORD

SETKÁNÍ V BARCELONĚ

Jak mi Sergio Cabrera sám vyprávěl, zpráva o otcově nehodě k němu dorazila telefonem třetího dne jeho pobytu v Lisabonu. Telefonát ho zaskočil před Jardim da Praça do Império, parkem s širokými dlážděnými chodníky, na nichž se jeho dcera Amalia, tehdy pětiletá, pokoušela zkrotit vzpurné kolo, které právě dostala jako dárek. Sergio seděl vedle Silvie na kamenné lavičce, ale v tu chvíli musel poodejít k východu z parku, jako by mu blízkost druhého člověka bránila soustředit se na podrobnosti nehody. Fausto Cabrera údajně seděl ve svém bogotském bytě na pohovce v obýváku a četl noviny, když vtom ho napadlo, že není zastrčená bezpečnostní západka na venkovních dveřích, a jak prudce vstal, ztratil vědomí. Nezhroutil se na podlahu, protože ho stačila zachytit do náruče jeho druhá manželka Nayibe, která se právě vydala za ním, aby si nedělal starosti a vrátil se na pohovku, že už je zamčeno. Nayibe okamžitě zatelefonovala své dceři Lině, trávící pár dnů v Madridu, a Lina teď zprávu předala Sergiovi. „Sanitka už je prý na cestě,“ řekla mu. „Co budeme dělat?“ „Čekat a doufat,“ odpověděl jí Sergio. „Dopadne to dobře.“

Ale ve skutečnosti si to nemyslel. Fausto se sice vždy těšil záviděníhodnému zdraví a měl tělesnou konstituci člověka o dvacet let mladšího, ale přece jenom právě dovršil devadesát dva těžkých let a v takovém věku už je všechno vážnější: nemoci jsou rizikovější, nehody mají horší následky. Stále ještě vstával v pět ráno a trénoval taj-či, ale čím dál méně energicky a s čím dál zřetelnějšími ústupky chátrajícímu tělu. Což ho nesmírně popouzelo, protože dosud neztratil ani špetku zdravého úsudku. Soužití s ním bylo zřejmě čím dál napjatější a obtížnější, soudě podle skoupých informací doléhajících k Sergiovi, proto se mu nikdo neodvážil odporovat, když oznámil, že si udělá výlet do Pekingu a Šanghaje. Cesta na místa, kde byl kdysi šťastný, měla trvat tři měsíce, bývalí žáci z Ústavu cizích jazyků chystají na jeho počest řadu akcí, co se na tom komu nelíbí? Jistě, možná se nezdálo úplně rozumné vydat se na tak dlouhou cestu v tak pokročilém

věku, ale nikdo nikdy nedokázal přesvědčit Fausta Cabreru, že nemá dělat něco, co si jednou vzal do hlavy. Takže odletěl do Číny, sklidil tam ovace a vrátil se do Kolumbie právě včas, aby doma oslavil narozeniny. A teď, pár týdnů po návratu z druhé půlky světa, se mu přihodila nehoda na trase mezi pohovkou a domovními dveřmi a ze všech sil se držel života.

A život to nebyl ledajaký, to je třeba říct. Fausto Cabrera byl proslulou osobností, o níž lidé od divadla (ale i od filmu a televize) mluvili s úctou, jakou vzbuzují průkopníci, přestože ho vždy halila kontroverzní pověst a měl stejně nepřátel jako přátel. Jako první aplikoval Stanislavského metodu na básnický přednes, nejenom na herecký projev; založil školy experimentálního divadla v Medellínu a v Bogotě a jednou si troufl inscenovat Molièra v santamaríjské aréně na býčí zápasy. Na konci čtyřicátých let připravoval rozhlasové pořady, které posluchače naučily nově vnímat poezii, a když potom do Kolumbie dorazila televize, stal se jedním z prvních režisérů televizních inscenací a jedním z nejuznávanějších televizních herců. V následujících bouřlivých časech mu pověst získaná v divadelnictví posloužila jako zástěrka, aby se mohl angažovat v kolumbijském komunismu, což mu vysloužilo mnoho nenávisti, než ona léta postupně upadla v zapomnění. Mladší generace si ho pamatovaly hlavně z role ve filmu Šnečí strategie, oceněném na berlínském festivalu, snímku, který patřil k nejznámějším Sergiovým režijním počinům a možná i k těm, které jeho samého nejvíc uspokojily; Fausto v něm hrál španělského anarchistu Jacinta, vůdce malé lidové vzpoury v centru Bogoty. Ztvárnil ho tak přirozeně a postava mu zjevně tak sedla, že Sergio to v rozhovorech o filmu rád stručně komentoval slovy:

„On totiž hrál sám sebe.“

Když teď Sergio po odchodu z parku kráčel se Silvií po boku mezi klášterem jeronymitů a řekou Tejo a dával pozor na Amalii, která kousek před nimi zápasila s řídítky kola, uvažoval, jestli se neměl v posledních dnech trochu víc snažit a navštěvovat otce častěji. To ovšem nebylo snadné, na další starosti mu totiž nezbývala kapacita, neboť spoustu času

a pozornosti mu zabíraly dvě záležitosti ve vlastním životě. Na jedné straně práce na televizním seriálu a na druhé pokus zachránit manželství. Seriál vyprávěl o životě novináře Jaimeho Garzóna, Sergiova přítele a kumpána, jehož brilantní satirické pořady o politice skončily roku 1999, když za úsvitu zahynul zasažen střelami krajně pravicových námezdných vrahů ve svém autě, zatímco čekal u semaforu na zelenou. A manželství se začalo potápět, aniž Sergio nebo jeho žena chápali, co vlastně neklape. S manželkou Silvií, Portugalkou o šestadvacet let mladší, se seznámil roku 2007 v Madridu a několik let spolu spokojeně žili v Bogotě, než se něco pokazilo a přestalo fungovat. Ale co? To se jim nedařilo odhalit, ale nakonec usoudili, že nejlepší či nejméně zraňující bude, když se načas odloučí, a tak se Silvia vydala do Lisabonu, ne jako když se člověk vrací do vlasti a k mateřskému jazyku, ale jako když se uchyluje do úkrytu před bouří.

Sergio život bez ní snášel, jak se dalo, ale uvědomoval si, že ho odloučení trápí víc, než si je ochotný přiznat. A tehdy se mu naskytla příležitost, na jakou nevědomky čekal: v Barceloně se ve Filmoteca de Catalunya chystala retrospektivní přehlídka jeho díla a organizátoři by byli rádi, kdyby Sergio mohl přiletět a zůstat na prodloužený víkend od čtvrtka 13. října do následující neděle. Nejprve se měl zúčastnit slavnostního zahájení se sklenkou cavy a živou hudbou, s hojnými stisky rukou a štědrými pochvalami, což byl přesně typ obřadu, jaké se Sergiově vrozené stydlivosti příčily, přesto je nikdy neodmítal, protože nevděčné chování se přece nedá omluvit ani takovou nesmělostí, jakou trpí on. A potom se měl tři dny účastnit promítání svých filmů a besedovat o nich s kultivovaným, zaujatým publikem. Příležitost byla dokonalá. Sergio se okamžitě rozhodl, že pozvání do Barcelony využije k tomu, aby si odskočil do Lisabonu, strávil pár dnů s manželkou a dcerkou a pokusil se potrhanou rodinu zaštupovat, nebo alespoň pořádně pochopit příčiny roztržky. Filmotéka koupila letenky podle jeho přání.

Takže když 6. října dorazil na letiště v Bogotě, měl už na další den zajištěné i následující spojení do Lisabonu. Po odbavení

zavolal otci; za celý život nikdy nevycestoval ze země, aniž se s ním rozloučil po telefonu. „Kdy se vracíš?“ zeptal se Fausto. „Za čtrnáct dní, tati,“ odpověděl Sergio. „Tak dobře,“ řekl Fausto. „Uvidíme se, až se vrátíš.“ „Ano, uvidíme se, až se vrátím,“ řekl Sergio a přemýšlel o tom, že oba opakují stejné věty, jaké si řekli při takových telefonátech už tisíckrát, a že ta prostá slova už nejsou, co bývala: pozbyla hodnoty podobně jako mince stažené z oběhu. Na barcelonském letišti El Prat na něho čekal jeden z organizátorů retrospektivy, protože Sergio nabídl, že jim sám doveze potřebné materiály: paměťová úložiště s filmy, samozřejmě, ale i fotografie z natáčení a také několik původních rukopisů scénářů, které se měly vystavit ve vitrínách filmotéky. Organizátor, hubený vousatý mladík se silnými brýlemi v černých obroučkách, oblečený ve vězeňském tričku z kreslených vtipů, převzal s neúprosně vážným výrazem zavazadlo a pak se Sergia zeptal, jestli ho bude někdo doprovázet. „Abych věděl, jestli mám rezervovat dvoulůžkový pokoj,“ vysvětlil mládenec. „Pokud bude potřeba.“

„Přijede syn,“ řekl Sergio. „Jmenuje se Raúl. Ale organizátoři to už vědí.“

Sergio si to rozhodl před několika dny. Silvia by ho bývala nemohla doprovodit, ani kdyby jejich vztah fungoval, nejenom protože se nemohla uvolnit z práce, ale hlavně kvůli Amalii, která měla právě začít chodit do nové školy. Nejpřirozenější ze všeho bylo pozvat Raúla, jediné dítě z předchozího manželství, studenta posledního ročníku střední školy, který se ho v každém e-mailu ptal, kdy se zase uvidí. Neviděli se už dva roky, Raúl totiž žil se svou matkou v Marbelle na jihu Španělska, mimo trasy, po nichž se Sergio obvykle na cestách pohyboval. Takže až Raúlovi ve čtvrtek odpoledne skončí vyučování, nasedne na letadlo a přistane v Barceloně právě včas, aby se zúčastnil zahajovací recepce a strávil pak téměř celé tři dny s otcem sledováním filmů, těch, které ještě neviděl, i těch, které už znal, ale teď je uvidí na plátně a se zvukem velkého kinosálu. A jako by tyto důvody nestačily, Raúl ještě nikdy nebyl v Barceloně a Sergia zvláštním způsobem lákalo pomyšlení, jak bude synovi kromě filmů předvádět i město. Na

to myslel, když těsně před devátou večer přistával v Lisabonu, a jakmile pak u východu spatřil Silviinu tvář a její zářivý úsměv, přepadla ho iluze, že sem nepřijíždí na návštěvu, ale vrací se domů. Pak si všiml, že ho přišla přivítat i Amalia; sice už na ni bylo hodně pozdě, ale měla dost energie na to, aby rozpřáhla náruč a pověsila se mu na krk, a Sergio rázem věděl, že tahle zajížďka určitě stála za to. V nadšení z opětovného shledání je ani nerozladilo, že mu aerolinky zašantročily zavazadla. Ze tří kufrů, které si Sergio odbavil v Bogotě, dorazil v pořádku na místo určení pouze jeden a žena za žlutým pultem neuměla vymyslet nic lepšího, než že se pro zavazadla musí vrátit na letiště v pondělí ráno. Žádná nepříjemnost ani nedorozumění však Sergiovi nemohly zkalit radost ze setkání s rodinou. V sobotu poměrně časně ráno, navzdory rozhozenému spánkovému režimu, nechal Amalii, aby si ho odvedla za ruku a ukázala mu svou čtvrť Benfica, pro ni omezenou na ulici Manuela Ferreiry de Andrade, a hlavně na nejdůležitější zdejší podnik: cukrárnu Califa. Koupil dcerce její oblíbené krokety, doprovodil ji na oslavu kamarádčiných narozenin, poslouchal a prozpěvoval si s ní její portugalské písničky a v neděli si potom onen obřad zopakoval se Silvií. V noci Silvii řekl: „Jsem rád, že jsem tady.“ A byla to úplná pravda.

Telefonát nevlastní sestry Liny zapůsobil jako čelní střet s nelítostnou skutečností. Ráno předtím se Silvií vyzvedli na letišti ztracená zavazadla a cestou domů koupili Amalii kolo s křiklavě růžovým rámem, svítilnou na baterky na řídítkách a sedačkou pro panenku na nosiči, k tomu ještě helmu ladící s rámem; proto jeli rovnou do parku Jardim da Praça do Império naproti klášteru Mosteiro dos Jerónimos, a tam je zastihla ta zpráva. Nebe bylo toho dne jasné, voda v řece Tejo házela bílé odlesky; kamenný chodník tolik zářil, že Sergia rozbolely oči a musel si nasadit sluneční brýle, když se vraceli na místo, kde se Silvií zaparkovali auto. Ale krok už neměl lehký jako předtím a povrchní štěstí z nového kola i spokojenost, kterou v něm vyvolával soustředěný výraz holčičky, usilující jet pokud možno rovně, se najednou vypařily.

Do ulice Manuela Ferreiry de Andrade přijeli v sedm večer. Před číslem 19 Sergio vyndal z auta těžká zavazadla a dovlekl je na chodbu, zatímco Silvia objížděla blok a hledala místo k zaparkování. V tu chvíli mu začal v kapse znovu vibrovat telefon a na displeji se objevilo stejné číslo, z jakého mu volali předtím. Když Sergio hovor přijímal, už věděl, co mu Linin hlas řekne, už znal všechna ta slova, protože k tomu, co se mu Lina chystala sdělit, jich moc není. Když dorazila žena s dcerkou, stál na chodbě s mramorovou dlažbou mezi zelenými kachlovými sloupy, ochromený, ačkoli mu do obličeje foukal průvan, v ruce ještě držel telefon a vedle něho smutně ležely kufry jako poslušní psi, ale přese všechno se mu zdálo, že se náhody spikly v jeho prospěch, neboť takovou zprávu by nechtěl dostat nikde jinde na světě a v žádné jiné společnosti. Vzal Silvii za ruku, počkal, až Amalia s kolem bude pryč, a řekl: „Právě umřel.“

* Když vyšel nahoru do bytu, nejdřív ze všeho se zavřel do Silviiny ložnice a zavolal sestře Marianelle. Dlouhé vteřiny spolu po telefonu plakali a neměli vůbec potřebu si cokoli říkat, stačilo jim sdílet děsivý pocit, že se právě uzavřel celý jeden

život – nejenom Fausta Cabrery. Marianella byla o dva roky mladší než Sergio, ale věkový rozdíl mezi nimi se hodně stíral, působil neskutečně či arbitrárně z důvodů, které se nikdy nesnažili nijak pochopit, možná proto, že ho vyrovnávaly jejich osobnostní rysy: mladší sestra byla vždy odvážnější, vzpurnější, víc odmlouvala, kdežto starší bratr jako by se narodil s neřestí o všem dumat a věčně tonout v nejistotě. Ale prožili spolu tolik věcí tak odlišných od toho, jak se normálně žije, že si od útlého mládí vytvořili zvláštní spojenectví: loajálnost těch, kteří vědí, že ostatní nemůžou jejich život pochopit a že jedinou možností, jak dosáhnout štěstí, je prostě bez vzpouzení to přijmout. Sergio se snažil na dálku zmírnit sestřin smutek a nenapadl ho lepší způsob než převyprávět jí všechno, co o otcově smrti sám věděl. Vyprávěl jí, jak si na pohovce četl noviny, jak si vzal do hlavy, že musí vstát a zamknout pořádně dveře, ačkoli už to někdo udělal, jak se skácel manželce do

náruče. Pověděl jí, že Fausta ani nestačili naložit do sanitky, protože když dorazili záchranáři, nejevil už známky života. Úmrtní list mu vystavili přímo doma v obýváku a teď čekají na zřízence z pohřební služby. Tohle všechno mu předtím vylíčila Lina a vyprávění zakončila zvláštní větou, trochu nabubřelou, trochu záhadnou:

„Umřel vestoje, Sergio. Stejně jako žil.“

Bylo pondělí 10. října 2016. Slavnostní zahájení retrospektivy ve filmotéce bylo naplánováno na čtvrtek třináctého v půl osmé večer. Když Sergio domluvil s Marianellou a zavěsil, zapnul počítač, a zatímco v duchu uvažoval, jak dlouho trvá let a kolik času zabere přestup, porovnával si na monitoru možné letecké trasy ze Španělska do Kolumbie. Přestože mu časový posun zrovna nenahrával, zjistil, že pokud si pospíší, není zcela vyloučené doletět do Bogoty, naposledy spatřit otcovu tvář, pozdravit Nayibe a obejmout Marianellu, a jen s jednodenním zpožděním se vrátit do Barcelony, aby se zúčastnil zbývajících projekcí, zhlédl filmy a odpovídal na otázky publika. Ale když se večer se Silvií a s Amalií najedl a potom se natáhl na šedou pohovku před vypnutou televizi, v jakési neurčitelné chvíli ho zaplavil pocit, jaký nikdy dřív nezakusil. Jeho rodina, ta rodina, která před ním už jednou utekla, se nachází tady, v tomto cizím bytě s parketami na podlaze; a kdyby to nestačilo, v Barceloně na něho čeká Raúl; celá tahle cesta před ním náhle vyvstala z pohledu opětovného shledání s rodinou. Na to možná Sergio myslel, když učinil rozhodnutí, které mu v té chvíli nepřipadalo nijak podivné, ačkoli později mu takové připadat bude.

„Nikam nepoletím,“ řekl Silvii. Nepoletí do Bogoty, nepůjde otci na pohřeb. Má závazek vůči filmotéce, vysvětlí každému, kdo bude o vysvětlení stát, na cestu tam a zpátky není dost času a on přece nemůže opovrhnout veškerou prací i penězi, které organizátoři vložili do projektu na jeho počest. Ano, to je nejlepší řešení. Je mi to moc líto, řekne otcově manželce, a nebude vůbec lhát. Měl k ní srdečný vztah, ale navzdory letům soužití se nikdy nesblížili. Ona Sergiovu přítomnost potřebovat nebude; a on

měl pocit, že z důvodů, které nedokázal jasně vyjádřit slovy, není v Bogotě příliš vítaný.

„Víš to jistě?“ zeptala se Silvia.

„Jistě,“ odpověděl Sergio. „Hodně jsem o tom přemýšlel. A mé místo je mezi živými, ne u mrtvých.“

Zprávu o smrti Fausta Cabrery uveřejnila všechna kolumbijská média. Když Sergio ve středu na sklonku šedivého dopoledne přiletěl do Barcelony, byl už kolumbijský tisk zaplaven životopisy jeho otce. Nad zprávami z oněch dnů měl člověk pocit, že v zemi neexistuje herec, který s ním nechodil na hodiny herectví k mistru Sekimu Sanovi, ani jeden divadelní nadšenec, který se nezúčastnil představení Zdravého nemocného v aréně, ani jeden kolega, který mu nezavolal s blahopřáním, když Fausto získal Státní cenu za celoživotní dílo, udělovanou ministerstvem kultury. Rozhlasové stanice vyhledaly staré nahrávky, na nichž Fausto recituje básně Josého Asuncióna Silvy a Leóna de Greiff, a někdo vyštrachal na internetu článek, který Sergio napsal před několika lety pro madridské noviny ABC. „Dobrý vlastenec,“ psal tam, „není ten, kdo se celý život snaží dokázat, že jeho vlast je nejlepší; ale ten, kdo usiluje povznést zemi, která ho přijala, protože právě tak nejlépe uctí tu, v níž se narodil.“ Ani sociální sítě nezůstaly pozadu: z jejich kanálů vylezli anonymové či přispěvatelé se vznešenými přezdívkami – Vlastenec, Vlajkonoš, Občan Velké Kolumbie –, připomínali stranickou minulost Fausta Cabrery a jeho styky s maoistickou gerilou a prohlašovali, že jediný dobrý komunista je mrtvý komunista. Na Sergiův telefon neustále volala skrytá či neznámá čísla a WhatsApp se mu zaplnil žádostmi a prosbami, které co nejzdvořileji ignoroval. Věděl, že nemůže takhle strkat hlavu do písku donekonečna, ale aspoň pár hodin, čím víc, tím líp, si chtěl uchovat otcovu památku sám pro sebe a vyvolávat si vzpomínky – dobré i horší –, které už začínaly dorážet.

Organizátoři filmové přehlídky ho ubytovali v luxusním hotelu na bulváru Rambla ve čtvrti Raval, takové budovy mívají místo stěn veliká okna a osvětlení zásadně barevné, ale užít

si svůj pokoj neměl čas: hned ho vzali na oběd na přivítanou do jedné místní restaurace. I když zatím nikdo nic nekomentoval, Sergio si všiml, že všichni už vědí, co se stalo: tvářili se nuceně, jako když člověk ohledává terén a zkouší, jak moc si může dovolit být srdečný, kde leží povolená hranice úsměvů. Než přišly na stůl zákusky, ředitel programu, milý muž s velkýma očima za brýlemi bez obrouček a s hustým obočím, které se přímo láskyplně zvedalo, jakmile mluvil o kinematografii, požádal stolovníky o chvíli ticha a poděkoval Sergiovi za jeho přítomnost v Barceloně, výslovně mu řekl, že jsou velmi rádi, že ho tu mezi sebou mají, ale že se nemá cítit nijak vázán, pokud by raději odcestoval do Kolumbie: retrospektivní přehlídka ve filmotéce už je zorganizovaná, filmy jsou připravené, výstava hotová, a kdyby se Sergio rozhodl svou účast zrušit, protože chce být na otcově pohřbu s rodinou, naprosto by to chápali. Sergio už měl čas si zjistit, co je ředitel zač: Octavi Martí zrežíroval řadu filmových i televizních děl a o velkých režisérech mluvil s důvěrností, jakou si mohou dovolit jen ti, kdo jim skutečně rozumějí. Chvílemi se mohlo zdát, že viděl všechny filmy na světě, jindy zase, že o všech napsal kritiky. Sergiovi byl od první chvíle sympatický, ale to nebyl jediný důvod, proč odpověděl, jak odpověděl.

„Ne, zůstanu tady,“ řekl.

„Mohl byste odletět domů a vrátit se až na slavnostní zakončení, kdybyste chtěl. Pozveme účastníky na přípitek, promluvíte si s lidmi, a je to.“

„Díky,“ řekl Sergio. „Ale já ctím závazky.“

V závěru oběda se na židli vpravo od něho, během kávové pauzy záhadně opuštěné, objevila mladá dívka s deskami, jejichž obsah – několik stránek dobře uspořádaných informací – mu postupně vyložila až příliš trpělivým profesorským hlasem. Ukázala mu jeden po druhém rozhovory, jež měl oslavenec poskytnout v následujících dnech, dlouhý seznam novin, rozhlasových a televizních stanic tvořil na bílé stránce vodnatou řeku, kterou bude muset Sergio přeplavat, jako by se znovu ocitl na vojenském výcviku z dávných časů. Z desek vyklouzl i program retrospektivy.

13. 10. Todos se van (Všichni odcházejí, 2015). Debata a otázky publika.

14. 10. Golpe de estadio (Fotbalové příměří, 1998). Debata a otázky publika.

15. 10. La estrategia del caracol (Šnečí strategie, 1993). Debata a otázky publika.

16. 10. – 19. 10. Perder es cuestión de método (Prohrávat se musí umět, 2004), Ilona llega con la lluvia (Ilona přichází s deštěm, 1996), Técnicas de duelo (Techniky truchlení, 1989) a Águilas no cazan moscas (Orli neloví mouchy, 1994). Promítání bez účasti Sergia Cabrery.

Sergio si pomyslel, že by mohl přidat ještě další slova: Promítání ve světě, v němž už není můj otec. Z té myšlenky mu přeběhl mráz po zádech, protože Fausto Cabrera byl v podobě přízraku přítomen v každém promítaném filmu a v některých vystupoval i jako člověk z masa a kostí: hrál španělského anarchistu, vrátného v hotelu pro námořníky, faráře sloužícího pohřební obřad. Od svého prvního krátkometrážního filmu – o jedné epizodě cesty Alexandra von Humboldta po Kolumbii – Sergio nikdy nedotočil žádný film, aniž se zeptal otce, jak se mu líbí, a také ho nikdy dřív nenapadlo uvažovat, jaké to bude, až se bude na své filmy dívat v novém, osiřelém světě, ani jestli se filmy mohou změnit, když se tak drasticky proměnil okolní, nenafilmovaný svět: jestli se třeba nějak nepromění záběry či dialogy, když zmizel člověk, který je v mnoha ohledech umožnil. Jak teď mluvil s dívkou o programu, přistoupil k němu Octavi Martí, že se ho chce na něco zeptat. Uvědomil si, že první tři filmy, které se mají promítat za Sergiovy přítomnosti, tvoří jakousi obrácenou chronologii: od nejnovějšího k nejstaršímu. To tak nachystal schválně?

„Ne, ale je to tak v pořádku,“ řekl Sergio s úsměvem. „Ohlédnutí, ne? Nakonec to bude opravdová retrospektiva.“

Z restaurace zamířil rovnou do svého hotelového pokoje. Barcelonské odpoledne bylo kolumbijské ráno: jitro dne, kdy měl být pohřeb. Chtěl si promluvit s Marianellou, určitě prožívá smutné chvíle. V poslední době po sérii neřešitelných

rozmíšek její vztah k otci vychládal tak dlouho, až s ním úplně přerušila styky. Proto slyšel v telefonu v jejím pláči i vztek: protože nyní ji po tom bolestném odcizení mrzelo, že nemohla být účastná otcovy smrti. Ale nikdo jí nedal včas vědět, třeba jen proto, že přece měla právo prožívat obavy, ani ji nikdo nepozval do otcova bytu, aby ho doprovodila při smutečních rituálech. „Nedali mi vědět,“ stěžovala si Marianella. „Že prý jsem otce v posledních letech opustila, že jsem ho na stará kolena nechala samotného… Nic nechápou, Sergio, nic nevědí a nic nechápou.“ Skryté nebo nikdy nepojmenované řevnivosti, jaké existují ve všech rodinách, nedorozumění a nevyřčená slova, případně vyřčená v nevhodnou dobu, naše falešné představy o tom, co se děje v hlavách a v duších ostatních: složité předivo dávných mlčení nyní Marianelle znemožňovalo přijmout situaci vyrovnaně a ona ve svém smutku Sergiovi řekla, že na pohřeb také nepůjde.

„Ne, to nejde,“ odpověděl Sergio. „Ty jsi tam, musíš jít.“

„A co ty?“ řekla. „Proč ty nejsi tady?“

To Sergio vysvětlit nedokázal. Předkládal nejasné důvody a tak dlouho naléhal, až sestru nakonec udolal: jelikož matka zemřela před devíti lety a Sergio je v cizině, rodinu představuje ona, rodinu musí zastoupit ona.

K večeru poskytl v hotelovém vestibulu první rozhovor. Novinářka mu vysvětlila, že jde o speciální formát – zadní stranu deníku La Vanguardia – a je třeba začít stručným shrnutím životopisných údajů, takže Sergio najednou zjistil, že odpovídá jak do policejního formuláře: je mu šedesát šest let, byl třikrát ženatý, má čtyři děti; narodil se v Medellínu, žil v Číně a pracoval ve Španělsku; je ateista. Nepřekvapilo ho, že po tom výslechu nenásledovala první otázka jako taková, ale místo ní vyjádření soustrasti: „To s vaším otcem je mi moc líto.“ Zato ho zaskočila vlastní odpověď, nejen proto, že ji ani sám nečekal, ale také proto, že jakmile domluvil, přepadl ho nepříjemný pocit, že řekl víc, než měl, jako by někoho udal. „Děkuju,“ řekl. „Zemřel dnes a já mu nemůžu jít na pohřeb.“

Byla to samozřejmě lež, záměrný posun o osmačtyřicet hodin, a na tom křiklavém křesle v hotelovém vestibulu to

nemělo žádný význam: nebylo pravděpodobné, že si toho novinářka všimne, a i kdyby, jistě by to bez problémů připsala zmatku z bolesti, dezorientaci člověka, jenž ztratil milovanou bytost. Ale proč? Proč zalhal? Uvažoval, zda je možné, že se opožděně zastyděl za rozhodnutí nejít na pohřeb, jako by stud byl společník na cestě, který vyrazí se zpožděním, ale pak nás dostihne. Novinářka chtěla vědět víc o Faustovi, narozeném v tradiční důstojnické rodině, která nepodpořila Francův převrat, po pádu republiky emigrantovi v Kolumbii, a Sergio dál poslušně odpovídal na otázky, ale ta zrada vlastních citů ho trápila.

„Aha, takže on žil tady?“ zeptala se novinářka. „Tady v Barceloně?“

„Sice jen krátce, ale ano,“ řekl Sergio.

„A kde bydlel?“

„To nevím,“ odpověděl Sergio. „Nikdy mi to neřekl. Myslím, že si to nepamatoval.“

Poskytl další dva rozhovory a potom se lidem z filmotéky omluvil: je unavený, navečeří se sám a půjde spát. „Jistě, bude to tak lepší,“ řekli mu, „zítra začíná opravdová práce.“ Odebral se do svého pokoje, kde silná okenní skla tlumila povykování lidí popíjejících v hloučcích pod palmami, chtěl si lehnout, zavřít oči a trochu si odpočinout. Jenže se mu to nedařilo. Myslel na položené otázky a na to, jak na ně rozšafně odpovídal, vždycky měl za to, že mluvit o filmu je jedna z nejtěžších věcí na světě, protože slova všechno zamotávají a jenom vyvolávají nedorozumění; teď byl však za tu povinnost vděčný, protože ho rozptylovala od smutku a držela na uzdě bolest. Vychválil román Kubánky Wendy Guerra, podle něhož natočil film Všichni odcházejí, okomentoval komedii Fotbalové příměří, v níž se vojáci domluví s partyzány na dočasném přerušení bojů, aby mohli sledovat v televizi fotbalový zápas o postup na mistrovství světa, a také promluvil o románu Prohrávat se musí umět a o svém přátelství s jeho autorem Santiagem Gamboou; a když odpovídal na otázky k filmu Šnečí strategie, musel se aspoň tisíckrát zmínit o otci, jenž zažil španělskou občanskou válku přímo tady v Barceloně, než mu začala léta

exilu a bloudění, které ho nakonec dovedlo do Kolumbie. Ale kde, ve které části města žil? To mu otec nikdy neřekl, nebo to Sergio zapomněl.

Nedařilo se mu usnout: únava, pokud byl ve skutečnosti vůbec unavený, mu přestala tížit oči. Možná za to mohly doznívající účinky časového posunu, protože od jeho příletu z Kolumbie neuběhlo ještě ani pět dnů, možná napětí, které mu probíhalo bdělým tělem, ale Sergio prostě dál v posteli ležet nemohl.

Oblékl si sako, protože se prudce ochladilo, prolistoval brožurky v pokoji, našel pár fotografií, které se mu zalíbily, a za pár minut už stoupal na hotelovou střešní terasu, našel si volnou židli a posadil se, chtěl vidět novou noc, noc ve starém městě, které se odtud táhlo k moři. Vyjasnilo se a svěží vítr rozfoukával ubrousky. Seděl na vysoké židli u skleněného stolu, vyvolávalo to dojem, jako by se měl každou chvíli zřítit dolů na ulici. Nevěděl, co přišlo dřív, jestli servírka s číší červeného vína, nebo ta protivná otázka, ale už tady byla zase: kdyby měl vysvětlit, proč se rozhodl neletět do Bogoty, aby naposledy spatřil otcovu tvář, co by řekl? Že chtěl být se Silvií a Amalií a samozřejmě také se tady v Barceloně setkat se synem Raúlem. Výborně: ale je to všechno? Není v tom ještě něco jiného?

Dole ve čtvrti se pomalu začínala rozsvěcet světla, vlevo od něho přitahovaly pohled zářivé dráhy bulvárů vedoucích do přístavu, k neviditelné soše Kryštofa Kolumba. Na nebi se dala rozeznat světla letadel přistávajících na letišti El Prat. Vytáhl telefon – bílá záře narušila příjemné přítmí v baru a přitáhla pozornost sousedů – a projel si zprávy na WhatsAppu. Napočítal sedmadvacet kondolencí, než se dostal k řádku od Silvie: Jak se máš? Odpověděl: Dobře. Nebudu to zastírat, pořád na tebe myslím. Chci, aby to mezi námi fungovalo. Ona na to: Teď musíš myslet na otce. Myslíš na něho? A on: Vzpomínám na něho, ano. Ale vzpomínky si vybavoval zmrzačené, možná je sám neviděl dost zřetelně, možná se mu schovávaly, a v této klidné noci, o samotě, která nenávratně zmizí s Raúlovým příjezdem, na povrch vybublávaly hlavně nepříjemné vzpomínky. Tolik konfliktů, napsal Sergio. Přestože jsme toho spolu tolik prožili a udělali, v Číně, v gerile, ve filmu, v televizi,

celkově na něho vlastně nemám pozitivní vzpomínky, ať se je snažím sebevíc osladit. Vzhlédl: přelétalo nad ním další letadlo, ale tentokrát zřejmě blíž, protože k němu z dálky doléhal i jeho hluk. A přitom vím, a říkám to pokaždé, když mám příležitost, že jsem otcovým žákem. Nikdy bych nemohl udělat věci, které jsem dokázal, kdybych nevyrůstal v jeho světě. Položil telefon a podíval se nahoru, kde letadlo dál brázdilo temné nebe směrem k jihu, k letišti nebo k místu, kde podle Sergiových představ leželo letiště. V tu chvíli mu mobil zavrněl (asi odpověděla Silvia), ale Sergio se na displej nepodíval, protože jeho pohled, který předtím utkvěl na letadle a jeho nepatrných světélkách a nyní přejížděl po nízkých domech města, najednou narazil na něco dalšího: na obrys kopce, rozvaleného na obzoru jako spící zvíře, a na jiskřící světla pevnosti nahoře. Ucítil v hrudi jakýsi zmatek, protože si byl jistý, že na této terase ani žádné podobné nikdy v Barceloně neseděl, ale přece musí mít nějaký důvod, proč ho náhle přepadlo nepředvídatelné dojetí, když zjistil, že odtud, z této hotelové terasy, se dá vidět Montjuic.

II

Z terasy se dal vidět Montjuic. Fausto, kterému tehdy bylo třináct let, rád chodíval s bratrem Maurem nahoru, pozorovali odtamtud oblohu a vzdálené moře a na nebi Francova letadla, která přelétávala nad odolávajícím městem. Občanskou válkou se rozumělo mnoho věcí: byl to kněz střílející ze zvonice místního kostela do neozbrojeného davu, bylo to hvízdání podobné kočičímu mrouskání, jaké vydává padající bomba, a také tlaková vlna po výbuchu, která otřásala žaludkem a uzlovala střeva. Válka pro sourozence znamenala schovávat se v jídelně pod stolem, když po modrém nebi přelétala silueta nepřátelského junkerse. Později se naučili při houkání sirén chodit do krytu, ale velmi brzy se sirény proměnily v rutinu a oni s tím zase přestali: od jisté chvíle už do krytu utíkal jenom jejich vlčák Pilón. Fausto poslouchal bomby dopadající někde jinde – blízko či daleko, ale jinde – a vyptáváním

u dospělých zjistil, že letadla přilétají z Baleárských ostrovů, které už patří Francovi, ale zároveň se mu dostávalo uklidňujícího ujištění, že na rozdíl od nich Barcelona fašistům do rukou nikdy nepadne. Proč ne? Protože mu to říkal otec. Jmenoval se Domingo Cabrera. Když začala válka, měl ještě pěknou sportovní figuru, navíc byl amatérským básníkem a kytaristou s dobrým hlasem a obličejem filmového herce. Byl to dobrodruh: v šestnácti letech, otrávený provinčním životem na Kanárských ostrovech, si sbalil svých pět švestek a nasedl na první loď mířící do Ameriky. Našetřené peníze mu stačily sotva tak na to, aby ho pustili na palubu, na zbytek cesty si musel vydělat v potu tváře: rčení bylo v jeho případě obzvlášť přiléhavé, protože k pohoršení i nadšení cestujících se dohodl s kamarádem a pořádali na palubě exhibiční zápasy ve volném stylu. Na své dobrodružné cestě zavítal na Kubu, pracoval na poli v Argentině, spravoval statek v Guatemale pár kilometrů od města Antigua. Tam se seznámil se španělským plukovníkem jménem Antonio Díaz Benzo, kterého na místo vyslal sám král se záměrem otevřít tam vojenskou školu. A to mu změnilo život. Plukovník byl hrdina z kubánské války, na jehož slavnostní uniformu se ani nevešly všechny metály. Nikdo nemohl tušit, co se stane. Domingo, klouček dobrodruh, se zamiloval do Julie, vojákovy dcery; a co bylo horší, vojákova dcera se zamilovala do kloučka dobrodruha. Julia Díaz Sandinová byla aristokratka z Madridu, monarchistka do morku kostí; jejich vztah vypadal jako nejnepravděpodobnější věc na světě, dokud si člověk nevšiml, že monarchistka také hodně čte španělskou poezii, ráda recituje Lope de Vegu, zejména jeho sprosté básničky, a vykládá Guatemalcům o Rubénu Daríovi, jako by pocházel z Madridu. Vzali se a vrátili se do Las Palmas. Tam, v domě na ulici Triana s výhledem na moře, v pokoji s okny, jejichž lak působením slaného vlhkého vzduchu neustále oprýskával, se jim narodily tři děti – Olga, Mauro a Fausto – a tam by také zůstali celý život, kdyby se jim osud bez varování nezamotal.

Jednou večer Julia uložila chlapečka Fausta a poprvé si postěžovala na bolení v krku. Připsali to příchodu podzimu – asi

někde něco chytila, říkali si –, ale bolest den ode dne narůstala, až byla téměř nesnesitelná. Za pár týdnů jí lékař diagnostikoval agresivní rakovinu a dal jí poctivou radu: bude lepší jet do hlavního města, kde prý objevili novou léčebnou metodu.

„V čem spočívá?“ zeptal se Domingo.

Lékař odpověděl po svém.

„Ve stlačování trojklanného nervu,“ řekl. „Zní to zajímavě, ne?“ Do Madridu dorazili v krušných časech. Monarchii Alfonse XIII. už několik měsíců obcházelo strašidlo republiky, a přestože se jí zatím dařilo držet si přízraky od těla, všem bylo jasné, že ve Španělsku se brzy něco změní. Paní Julia tím trpěla stejně jako její král, protože v rodině se těšila velké vážnosti postava hrdinného plukovníka, obránce španělských držav v kubánské válce, a navíc trpěla kvůli tomu, co se dělo s jejím bratrem. Felipe Díaz Sandino byl jedním z velkých pilotů španělského letectva. Kapitán letectva Díaz Sandino z katalánských vzdušných sil patřil k osobnostem, které jako by žily s rodinným erbem vytetovaným na hrudi, a na erbu této rodiny stálo zlověstných sedm slov: Žij tak, aby tvůj život přežil smrt. Julia by na něho mohla být pyšná a tuto pýchu přenést na svou rodinu, kdyby strýc Felipe, který chodil ke Cabrerovým obden na návštěvu, neměl tři nedostatky: za prvé byl přesvědčený republikán; za druhé konspiroval za účelem sesazení krále; a za třetí přesvědčil Dominga, aby se ke spiklencům připojil.

Jednoho večera roku 1930 Domingo nedorazil domů, ačkoli se obvykle vracíval brzy, aby pečoval o ženu nemocnou rakovinou. Nikdo o něm neměl žádné zprávy, nikdo ho během dne neviděl, nikdo se nedoslechl, že by se přihodilo něco zvláštního. V Madridu už ve vzduchu visela vzpoura, v takové atmosféře se mohlo stát cokoli vážného, a nikdo si ničeho nemusel všimnout. Takže si šli lehnout – a Faustovi, jak si jasně uvědomoval, utkví vzpomínka, že mu rodiče lžou, když mu tvrdí, že kdepak, nic se neděje, to jsou záležitosti dospělých – a po pár hodinách spánku je probudilo bušení do dveří pažbami pušek. Byli to tři policisté, ani nesmekli klobouky a neschovali pistole, vtrhli dovnitř, jako se vstupuje do domů

zločinců, vyptávali se na Felipeho Díaze Sandina, rozkopávali dveře a hledali pod postelemi. Když se přesvědčili, že strýc Felipe v bytě není, zeptali se na pána domu. Julia si je jednoho po druhém změřila od hlavy k patě.

„Ten tady taky není,“ řekla paní Julia. „Nevím, kde by mohl být. A kdybych to věděla, stejně bych vám to neřekla.“

„Tak mu vyřiďte, paní, jakmile ho uvidíte,“ řekl jeden z policistů, „že ho očekáváme na ředitelství.“

„A co když ho neuvidím?“

„Samozřejmě že ho uvidíte,“ řekl muž. „Samozřejmě že ho uvidíte.“

Uviděla ho za kuropění. Domingo přišel tak potichu, že si Fausto všiml jeho přítomnosti, až když uslyšel matčin pláč. Nepřinášel dobré zprávy: po Domingovi a strýci Felipem jde policie, hodiny se před ní schovávali, střídali domy a vbíhali do kaváren, aby pronásledovatele zmátli, ale nakonec je stejně dopadli. Domingovi se podařilo zmizet, ale strýce Felipeho zatkli, obžalovali ho ze spiknutí proti králi Alfonsu XIII. a teď ho drží ve vojenském vězení.

„Tak ho tam půjdeme navštívit,“ řekla paní Julia.

„Co tě to napadá,“ káral ji Domingo. „Vždyť jsi nemocná.“

„Na tohle ne,“ odpověděla. „Jdeme hned teď. A jdeme pěkně všichni.“

Když Fausto poprvé navštívil vězení, bylo mu šest let. Olga a Mauro viděli jen temnou, ohavnou díru; zato pro Fausta vězení znamenalo ponuré, nebezpečné místo, v němž strýc Felipe trpí za to, že je spravedlivý a bojuje proti nepravostem.

Ve skutečnosti to tak nebylo: místo nebylo ponuré, neexistovaly v něm klaustrofobické chodby a strýce Felipeho nikdo nemučil ani s ním špatně nezacházel. Vojenské věznice, zejména pro vojáky z urozených rodin s metály na hrudi, byly poměrně pohodlné. Ale to Fausta nezajímalo: dny strávené ve vězení udělaly ze strýce Felipeho jeho hrdinu. Rodina ho po dobu věznění navštěvovala každý týden a Fausto strýčka vždy objímal, jako by se mu právě vrátil z války. Julia bratra snažně prosila: „Řekni mu, prosím, že bude všechno zase dobré, ten kluk vůbec nemůže spát. Řekni mu, že tě nemučí,

že s tebou zacházejí slušně a že se brzy dostaneš ven.“ Strýc Felipe zašel ještě dál: „Brzy se dostanu ven, Fausto,“ řekl mu, „a až budu venku, Španělsko už bude republika.“

Na ten rozhovor si Fausto později vzpomněl, když viděl lidi slavit v ulicích. Strýček Felipe ho nesl po Madridu na ramenou, jednou rukou mu přidržoval nohy, druhou mával trojbarevnou vlajkou a z plných plic zpíval Riegovu hymnu, zatímco paní Julia v ložnici plakala a vzdychala, že svět spěje k zániku. Rozhovory u jídelního stolu se na dlouhé měsíce staly nesnesitelnými, protože Julia žila v nezlomném přesvědčení, že rodina propadla peklu, v čemž ji utvrzoval farář, kterého zvala na jídlo, kdykoli to šlo. Na druhé straně utvořili Domingo se strýcem Felipem alianci, podobající se spíš mafii. Díky strýci Felipemu sehnal Domingo práci pro vládu na poloviční úvazek, ale po nocích se proměňoval v jiného člověka: v tajného agenta ředitelství státní bezpečnosti. Fausto se sourozenci dostali přísné pokyny, že o tomto zaměstnání se nesmí mluvit, protože – vysvětlovali jim – i stěny mají uši.

Toho dne, kdy otec Faustovi oznámil smutnou zprávu, strávil Fausto dopoledne doma sám, bloumal po bytě a v jednu chvíli se ocitl před skříní, v níž si Domingo schovával své věci.

Jako zázrakem nebyla zamčená. Takovou příležitost si Fausto nehodlal nechat ujít: našel detektivní odznak, našel zbraň bez zásobníku, kterou vytáhl z pouzdra, a zrovna ji hladil a představoval si scény plné nebezpečí a násilí, když vtom otec náhle otevřel dveře. Tvář měl zbrázděnou dojetím a hlasem, jaký u něho Fausto dosud nikdy neslyšel, mu nařídil, nebo spíš snažně poprosil: „Pojď se rozloučit.“ Dovedl ho do druhého pokoje. Tam Fausto spatřil na posteli tělo s obličejem zakrytým bílým obvazem, v němž zůstávala jen škvíra pro zavřené oči. Políbil obvaz, a když o tom později přemýšlel, říkal si, že neucítit na rtech studený matčin obličej nebyla žádná útěcha, ale spíš promarněná příležitost, které bude už navždy litovat.

Matčina smrt byla předzvěstí dalších katastrof. Když za několik let vypukla válka, Fausto nevěděl, jestli není lepší, že se toho maminka nedožila, zato však věděl s nepříjemnou

jistotou, že válka by pro něho byla jiná, méně děsivá a méně osamělá, kdyby tu maminka byla s ním. V té době už začínal hledat útěchu v knihách, které po ní zdědil, některé byly tak očtené, že z nich vypadávaly listy, jiné nebyly ještě ani rozřezané. Tak objevil Bécquera (salátové vydání) a Pedra Salinase (nerozřezaného), Garcíu Lorcu (nerozřezaného) a Manuela Reinu (salátového). Domingo nic nenamítal, naopak mu čas od času nosil nové knížky, protože na synovu bolest byl každý lék dobrý. Tak Fausto objevil poezii Manuela Altolaguirreho a sbírku Pozvané ostrovy, v níž autor věnoval jednu báseň zemřelé matce. V těch verších, třebaže působily i zneklidňujícím dojmem, našel cosi podobného míru.

Raději bych se stal sirotkem v hodině smrti raději tě postrádat tam v oparu mystéria než tady ve známém světě.

Mezitím se Cabrerovi stali ve Španělsku nevítanými. Strýc Felipe, který znal z dřívějška Franca, válčili spolu kdysi v Africe, kde dostal řadu vyznamenání, a v Africe se prý proslavil tím, že opouštěl zákopy a beze strachu se vystavoval nepřátelským kulkám, zůstal teď věrný republice, za niž svého času bojoval.

Taková věrnost byla ve dnech, kdy se většina armády přidala k pučistům, přímo sebevražedná. „Tvůj strýc má odvahu,“ říkal Faustovi otec. „Na to, aby se takhle zachoval, musí mít člověk pořádnou kuráž, aby neudělal, co by mu všichni časem odpustili, na to je potřeba mít opravdovou kuráž.“ Ale život v Madridu se pro rodinu stával čím dál obtížnějším. Po smrti Julie, jejíž pouhá přítomnost dokázala neutralizovat nepřátelské projevy monarchistů, se dům Cabrerových proměnil v pelech podvratných živlů a vojáci věrní králi, kteří Francovu vzpouru podpořili, začali rodinu nestydatě šikanovat. Situace brzy začala být neúnosná. Jednou večer, právě když Domingo s dětmi večeřeli, se u nich neohlášeně objevil strýc Felipe a řekl:

„Jedeme odsud pryč. Bude to pro všechny bezpečnější.“

„Kam půjdeme?“ zeptal se Domingo.

„Do Barcelony, mám tam přátele,“ řekl Felipe. „Dál se pak uvidí.“

Týden poté Fausto poprvé v životě nastupoval do letadla. Byl to Junkers G24 republikánského letectva, pilotoval ho plukovník Felipe Díaz Sandino – jeho milovaný strýc, jeho odvážný strýc, zachránce rodiny – a na jeho devět sedadel se rodina bez potíží vešla. Strýc Felipe věděl, že to má spočítané, protože vojáci, kteří se k Francovi otočili zády, se dostali na černou listinu a byli pronásledováni s ještě větší zuřivostí než komunisti, hodlal tedy nejdřív dostat do bezpečí své blízké a potom se dál bít za svou věc. Z Dominga udělal velitele své osobní stráže: bezpečnost strýce Felipeho, jenž byl teď povstalcům velmi na obtíž, se nemohla dostat do lepších rukou. Když se jednou Olga zeptala, co má tatínek na práci, strýc Felipe jí vysvětlil: „Brání mě, aby mě nezabili.“

„A co když zabijou jeho?“ zeptala se Olga.

Na to strýc odpovědět neuměl.

Cabrerovi se nastěhovali do bytu s vyhlídkou na moře, s velkými okny sahajícími od podlahy až ke stropu a s terasou, odkud bylo vidět na Montjuic. V Barceloně odolávající bombardování vedla rodina dál běžný život: Fausto chodil do školy, zjistil, že se mu v ní líbí, a také zjistil, jak moc ho frustruje, když se nesmí chlubit, že republikánský hrdina Felipe Díaz Sandino, jenž velel bombardování frankistických kasáren v Zaragoze, je jeho strýc. Teprve mnohem později se Fausto dozvěděl, k čemu v oněch dnech došlo: strýc Felipe se střetl se svými politickými nadřízenými kvůli odlišným názorům na válku (na válku navíc tak roztříštěnou, že nejhoršími nepřáteli republikánů někdy bývali jiní republikáni); neshody se tak vyhrotily, že jediným způsobem, jak je uklidnit, byl nějaký politický tah, takže strýc Felipe přijal diplomatický post v Paříži s přesvědčením, že tam bude moci získávat podporu dalších evropských zemí pro republikánskou věc. U příležitosti jmenování mu barcelonské dělnické odbory věnovaly dar, jakého se nikdo nenadál: pětimístný automobil Hispano-Suiza T56, vyrobený v továrně La Sagrera, s výkonem šestačtyřiceti

Juan Gabriel Vásquez: Ohlížení / ukázka

VOLVER LA VISTA ATRÁS