Petr Čornej a kolektiv: Dějiny zemí Koruny české I. - Od pravěku po období rekatolizace by Nakladatelství Paseka

Dějiny zemí Koruny české Petr Čornej a kolektiv

Od pravěku po období rekatolizace

Dějiny zemí Koruny české I. Od pravěku po období rekatolizace

Petr Čornej (ed.) Ivana Čornejová Jan Frolík Vratislav Vaníček 10., aktualizované a doplněné vydání

Schválilo MŠMT č . j . MSMT-14167/2021-5 dne 22. července 2021 k zařazení do seznamu učebnic pro střední vzdělávání jako součást ucelené řady učebnic pro předmět dějepis s dobou platnosti 6 let. Napsal kolektiv autorů: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. (hlava čtvrtá: I, II/2–IV/5; hlava pátá; hlava šestá: I, II/1–II/3, III/1, IV) doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (hlava šestá: II/4–II/7, III/2–III/3; hlava sedmá) PhDr. Jan Frolík, CSc. (prolog) doc. PhDr. Vratislav Vaníček, Ph.D. (hlava první; hlava druhá; hlava třetí; hlava čtvrtá: II/1) Lektorovali Mgr. Vratislav Hanzlík Mgr. Miroslav Houska doc. PhDr. Jan P. Kučera prof. PhDr. Jaroslava Pešková, CSc. Mgr. Jan Šmejkal PhDr. Jan Urban

OBSAH

Prolog ČESKÉ ZEMĚ V PRAVĚKU —— 11 Hlava první POČÁTKY ČESKÉ STÁTNOSTI A KULTURY V RANÉM STŘEDOVĚKU (6.–10. STOLETÍ) —— 23 I. ZÁKLADY STŘEDOVĚKÉ EVROPY —— 24 II. VZNIK KMENŮ A KNÍŽECÍ MOCI —— 29 II/1 Příchod Slovanů —— 29 II/2 Sámova říše —— 31 II/3 Slovanské kmeny a počátky rodové knížecí moci —— 32 III. VELKÁ MORAVA A CYRILOMETODĚJSKÁ MISIE —— 34 III/1 Východofranská říše a křesťanské misie —— 34 III/2 Mojmír a Pribina —— 35 III/3 Vláda knížete Rastislava —— 36 III/4 Rozmach říše knížete Svatopluka —— 39 III/5 Mojmír II. a zánik Velké Moravy —— 41 III/6 Kultura Velké Moravy —— 43 IV. PŘEMYSLOVSKÉ A SLAVNÍKOVSKÉ ČECHY V 10. STOLETÍ —— 45 IV/1 Proměny střední Evropy —— 45 IV/2 Přemyslovské sjednocení Čech —— 46 IV/3 Panování knížete Václava Svatého, jeho zavraždění a kanonizace —— 48 IV/4 Říše Boleslava I. a Boleslava II. —— 51 IV/5 Počátky křesťanské kultury v Čechách —— 55 Hlava druhá ČESKÉ KNÍŽECTVÍ V 11. A 12. STOLETÍ —— 57

I. ROMÁNSKÁ KULTURA A PŘECHOD K ROZVINUTĚJŠÍM ETAPÁM STŘEDOVĚKU —— 58 II. VÝVOJ ČESKÉHO STÁTU V OBDOBÍ SENIORÁTU DO ROKU 1125 —— 60 II/1 Přemyslovský stát mezi císařstvím Jindřicha II. a říší Boleslava I. Chrabrého —— 60 II/2 Expanze knížete Břetislava I. —— 61 II/3 Státní organizace a seniorátní řád —— 62 II/4 Politický vývoj v druhé polovině 11. století —— 64 II/5 „Cesty na strmý vrchol slávy“ v první čtvrtině 12. století —— 66 II/6 Duchovní struktury společnosti v 11. století —— 69 III. STÁTNÍ MOC A POČÁTKY ŠLECHTY —— 70 III/1 Soběslav I. a symbolický význam bitvy u Chlumce —— 70 III/2 Doba knížete (krále) Vladislava II. (I.) —— 72 III/3 Rozbroje mezi Přemyslovci v poslední čtvrtině 12. století —— 73 III/4 Sídelní, hospodářská a právní „výstavba země“ —— 75 III/5 Kultura 12. století —— 79 Hlava třetí ČESKÉ KRÁLOVSTVÍ VE 13. STOLETÍ —— 83 I. TŘINÁCTÉ STOLETÍ V EVROPĚ A V ČECHÁCH (VĚK ŘÁDU A SYNTÉZY, PROMĚN I KONTINUITY) —— 84 II. KRÁLOVSTVÍ PŘEMYSLA OTAKARA I. A VÁCLAVA I. —— 86 II/1 Politika krále Přemysla Otakara I. (1197–1230) —— 86 II/2 Emancipace církve za biskupa Ondřeje —— 88 II/3 Král Václav I. (1230–1253) —— 89 II/4 Společnost, stát a šlechtické rody v první polovině 13. století —— 91 II/5 Kulturní vývoj; Anežka Česká —— 95

III. PANOVÁNÍ KRÁLE PŘEMYSLA OTAKARA II. —— 97 III/1 Mladý Přemysl a česká hegemonie od Alp po Balt —— 97 III/2 Vnitřní politika Přemysla Otakara II. —— 100 III/3 Boj o korutanské dědictví; odboj šlechty proti Přemyslovi a bitva na Moravském poli —— 103 III/4 Vrcholně středověká kolonizace a zakládání měst —— 108 IV. DOBA POSLEDNÍCH PŘEMYSLOVCŮ —— 111 IV/1 Obnova království šlechtou v letech 1278–1290 —— 111 IV/2 Nový vzestup Čech za králů Václava II. a Václava III. —— 114 IV/3 Společnost, hospodářství a kultura —— 118 Hlava čtvrtá VRCHOL A KRIZE ČESKÉHO STŘEDOVĚKÉHO STÁTU —— 123 I. GOTIKA: SOUŘADNICE MYŠLENÍ VRCHOLNÉHO A POZDNÍHO STŘEDOVĚKU —— 124 II. POLITICKÉ DĚNÍ VE 14. STOLETÍ —— 130 II/1 Proměny českého státu v době po vymření Přemyslovců a za krále Jana Lucemburského v letech 1306–1333 —— 130 II/2 Cesta Karla Lucemburského na římský a český trůn —— 138 II/3 Politický a státoprávní vývoj českého státu za vlády Karla IV. —— 142 II/4 Karlova říšská politika —— 145 II/5 Císařovo dědictví —— 151 II/6 Vnitřní a zahraniční politika Václava IV. —— 153 III. HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ —— 161 III/1 Příčiny ekonomické prosperity za vlády Karla IV. —— 161 III/2 Zahraniční a vnitřní obchod —— 164 III/3 Společenská krize na přelomu 14. a 15. století —— 167 IV. PŘEDHUSITSKÁ KULTURA —— 174 IV/1 Změna náboženského cítění —— 174

IV/2 Vzdělanost a školství —— 178 IV/3 Literatura a hudba —— 182 IV/4 Výtvarné umění —— 186 IV/5 Rozdíly v kulturním stylu společenských vrstev —— 190 Hlava pátá HUSITSTVÍ —— 193 I. KOŘENY, PŘÍČINY A CÍLE HUSITSKÉHO ZÁPASU —— 194 II. PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ —— 201 II/1 V předvečer revoluce (1401–1419) —— 201 II/2 Hlavní husitské směry a jejich charakteristika —— 207 II/3 Husitská revoluce (1419–1436), její průběh a důsledky —— 212 II/4 Zápas o český trůn (1436–1458) —— 224 II/5 Vláda Jiřího z Poděbrad (1458–1471) —— 227 II/6 Počátky jagellonské vlády a potvrzení výsledků husitských zápasů (1471–1485) —— 231 III. HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ POMĚRY —— 235 III/1 Ekonomická situace v letech 1401–1485 —— 235 III/2 Válečnictví husitské doby a jeho společenský dosah —— 239 IV. KULTURA DOBY HUSITSKÉ —— 241 IV/1 Náboženské poměry —— 241 IV/2 Vzdělanost a školství —— 244 IV/3 Literatura a hudba —— 246 IV/4 Výtvarné umění —— 251 Hlava šestá ČESKÝ STAVOVSKÝ STÁT (1485–1620) —— 257 I. POJMOSLOVÍ EPOCHY: HUMANISMUS − RENESANCE − REFORMACE − PROTIREFORMACE − STAVOVSTVÍ − CENTRALISMUS − MANÝRISMUS —— 258

II. ZFORMOVÁNÍ A VÝVOJ STAVOVSKÉHO STÁTU —— 266 II/1 Zápas měst se šlechtou —— 266 II/2 Systém stavovského státu —— 271 II/3 Mocenský nástup Habsburků —— 274 II/4 První pokusy o vytvoření centralizované monarchie (1527–1547) —— 277 II/5 Od nezdařeného stavovského odboje k České konfesi (1547–1575) —— 281 II/6 Od České konfese k předvečeru stavovského povstání (1576–1617) —— 284 II/7 Stavovské povstání a bitva na Bílé hoře (1618–1620) —— 292 III. HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST V PŘEDBĚLOHORSKÉM STÁTĚ —— 298 III/1 Překonání hospodářského rozvratu —— 298 III/2 Šlechtické podnikání a postavení poddaných —— 300 III/3 Města a obchod —— 304 IV. KULTURA ČESKÉHO STAVOVSKÉHO STÁTU —— 306 IV/1 Náboženské poměry v mezinárodních souvislostech —— 306 IV/2 Vzdělanost a školství na prahu novověku —— 310 IV/3 Literatura a hudba pod vlivem humanismu, renesance a reformace —— 317 IV/4 Renesance a manýrismus ve výtvarném umění —— 324 Hlava sedmá ČESKÉ ZEMĚ PO BÍLÉ HOŘE —— 329 I. BAROKO A ABSOLUTISMUS —— 330 II. VNITŘNÍ A ZAHRANIČNÍ POLITIKA HABSBURSKÝCH PANOVNÍKŮ —— 333 PRŮBĚH TŘICETILETÉ VÁLKY —— 334

II/1 Válka česko-falcká (1618–1623) —— 334 II/2 Válka dánská (1625–1629) —— 336 II/3 Válka švédská (1630–1635) —— 338 II/4 Válka švédsko-francouzská (1635–1648) —— 340 II/5 Politické a správní důsledky stavovského povstání a třicetileté války pro české země —— 342 II/6 Vláda Leopolda I. (1657–1705); turecké nebezpečí —— 343 II/7 Války o dědictví španělské; vláda Josefa I. (1705–1711) —— 347 II/8 Doba Karla VI.; úsilí o prosazení pragmatické sankce —— 348 II/9 Hlavní směry politického vývoje —— 351 III. EKONOMICKÝ VÝVOJ ČESKÝCH ZEMÍ (1620–1740) —— 352 III/1 Hospodářské důsledky třicetileté války —— 352 III/2 Poválečná obnova; ekonomické teorie merkantilismu —— 355 III/3 Šlechtický velkostatek a postavení poddaných —— 356 III/4 Povstání poddaných —— 359 III/5 Města a řemesla —— 361 III/6 Obchod, počátky průmyslu, vznik manufaktur —— 363 III/7 Rysy ekonomického vývoje —— 366 IV. DUCHOVNÍ A KULTURNÍ VÝVOJ —— 367 IV/1 Rekatolizace —— 367 IV/2 Změna náboženského smýšlení —— 370 IV/3 Úloha církve ve společnosti —— 373 IV/4 Školství a vzdělanost —— 375 IV/5 Proměny v pobělohorském kulturním životě; emigrace —— 378 IV/6 Katolická literatura v českých zemích —— 380 IV/7 Výtvarné umění a hudba —— 383 IV/8 Kultura elit a kultura „masová“ —— 388 IV/9 Shrnutí duchovního a kulturního vývoje —— 391 ZDROJE VYOBRAZENÍ —— 393 REJSTŘÍK OSOB A MÍST —— 399

Prolog České země v pravěku

prolog

Obvykle se soudí, že pravěk nepřinesl nic natolik důležitého, aby to nebylo překonáno vývojem a objevy v dobách historických. A přece jde o základ, na který stále navazujeme a který v nás i v našem prostředí zanechává hlubokou stopu. Zatímco u dějin středověku a novověku se soustřeďujeme na jednotlivé události, u pravěku vycházíme z více či méně deformovaných pozůstatků, které nám zanechali naši předkové. Délku tohoto období je těžké si představit. Historie zachycená v této knize zahrnuje asi 1 500 let, ovšem nejstarší stopy předchůdců dnešního člověka jsou na našem území datovány již do období před 1,7–1,9 milionu let. K rozdělení na základní vývojové etapy dospěla archeologie již v 19. století. Pro soubory nálezů, které se vyznačovaly podobnými či stejnými rysy na vymezeném území, se vžil pojem archeologická kultura. Není však zřejmé, jaké společenství představují. Stáří nálezů bylo zprvu odhadováno na základě porovnání s písemnými prameny společenství, která již znala písmo. Zásadní zpřesnění a posun až o několik tisíciletí do minulosti přinesly přírodovědné disciplíny jako radiouhlíkové datování či dendrochronologie. Pravěk můžeme ve stručnosti charakterizovat jako dobu, během níž docházelo k postupné, různě rychlé akumulaci poznatků a dovedností. Vývoj však nebyl přímočarý, některé objevy po prvním uplatnění nadlouho upadly v zapomnění, protože je společnost nebyla schopna využívat. Základní rozdělení pravěkého období vychází z převažujícího materiálu, z něhož jsou vyrobeny dochované předměty. Počíná dobou kamennou (starší doba kamenná/paleolit, střední doba kamenná/mezolit, mladší doba kamenná/neolit, pozdní doba kamenná/eneolit), pokračuje dobou bronzovou a dobou železnou. Počátky paleolitu na našem území byly naznačeny výše, pravěk končí příchodem slovanských předků na naše území (asi v letech 550/600 n. l.). Starší doba kamenná (paleolit), nejdelší pravěká perioda, zahrnuje celou minulost lidstva starší než 10 000 let. Na jejím 12

české země v pravěku

začátku stojí existence přímých předchůdců člověka jako výrobce nástrojů a na konci objev zemědělství na Předním východě. Dělí se na paleolit nejstarší (před více než 700 000 lety), starý (před 700 000–250 000 lety), střední (před 250 000–50 000/40 000 lety), mladý a pozdní (před 50 000/40 000–10 000/8 000 lety). Přírodní prostředí, v němž se člověk pohyboval a vyvíjel, se od dnešního značně lišilo. Klima ovlivnilo několik dlouhých ledových dob. Počet obyvatel našeho území můžeme odhadovat zpočátku na několik desítek, následně maximálně na stovky. Osídlení představovaly dočasné stanice/tábory jednotlivých lidských skupin. Paleolit je obdobím postupného a pozvolného zdokonalování získávání potravy a dalších produktů z přírody. V archeologických nálezech sledujeme vývoj zejména v přípravě nástrojů různými technikami odštěpování z kamenné suroviny. Setkáváme se také s některými inovacemi, jakou je vytváření předmětů, resp. sošek z vypálené hlíny (Dolní Věstonice) nebo užití uhlí jako topiva (Ostrava-Petřkovice), jež se ale nerozšířily a byly zapomenuty. Vhled do duševního života poskytují nejstarší pohřby (Dolní Věstonice) a umělecké výtvory, kromě již zmíněných sošek z hlíny například rytiny na kostech a kamenech. Užití kamenných surovin ze vzdálených regionů naznačuje vzájemnou směnu nebo daleké výpravy za účelem jejich získání. Střední doba kamenná (mezolit, 10 000–6000/5000 př. n. l.) je sice delší než období psaných dějin, představuje však přechodnou etapu. Její počátek spadá do nejmladšího geologického údobí, tzv. holocénu, kdy se přírodní podmínky přiblížily podmínkám současným. Ubývání velké zvěře nutilo člověka k mnohem důslednějšímu využívání dostupných přírodních zdrojů. Početnější nálezy hrobů přinášejí první doklady mezilidského násilí (bojů) v podobě hrotů šípů vstřelených do kostí nebo nezhojených úderů na lebkách. Mezolitický způsob života zanikl spolu se šířením zemědělství jako mnohem výkonnějšího způsobu obživy. Mladší dobou kamennou začíná důležitý a z dnešního hlediska základní předěl v dějinách člověka. Končí éra lovců a sběračů

prolog

a nastává období usedlých zemědělců. Zahájením zemědělských aktivit (pěstování obilovin, chov dobytka) se zásadně proměňuje vztah člověka a přírody. Zemědělství zasahuje do přirozeného běhu přírody, rodí se nový přírodní fenomén, tzv. kulturní step, a na půdě (ornici), již člověk obdělává, vznikají změněná rostlinná a živočišná společenstva. I z našeho pohledu „nenarušená“ krajina je po této radikální proměně výsledkem uměle vyvolaného vývoje a vlivu člověka. Mladší doba kamenná (5700/5500 – 4200/4000 př. n. l.) se dělí na starší a střední neolit – jejž charakterizuje kultura s lineární keramikou – a mladší neolit, spojený s kulturou s vypíchanou keramikou. Neolit přinesl pět základních inovací: zemědělství (obdělávání půdy za účelem získávání plodin a chov domácích zvířat), stálé osady a trvalejší obydlí, výrobu textilu, broušené kamenné nástroje a keramiku. Zemědělství přinesli na naše území kolonisté z jihovýchodu (Balkánu). Ne zcela zřetelný je jejich vztah k místním populacím, žijícím mezolitickým způsobem života. Rychlé rozšíření nově příchozích a jakoby stejně rychlé vymizení těch původních vedlo k předpokladu vytlačení mezolitiků do okrajových poloh nebo jejich vyhubení. Výzkumy DNA však ukázaly, že zejména v mateřské linii, již dokládá mitochondriální DNA, převažují v evropské populaci předneolitické skupiny. Vzájemným stykem se obě populace spíše smísily a přebíraly nový způsob obživy. Půdu lidé získávali vypalováním (žďářením) a pole se musela po několika letech stěhovat na nová místa. Neolitici sídlili v osadách tvořených tzv. dlouhými domy, v nichž zřejmě bydlela širší rodina. Dřevo na jejich stavbu káceli pomocí broušených kamenných nástrojů. Stálé osady vedly k populačnímu růstu, protože matka nyní mohla vychovávat více dětí najednou. Ke skladování úrody a kuchyňskému užití sloužily keramické nádoby, čímž archeologie získala základní pomůcku pro určování stáří nálezů a jejich příslušnosti k jednotlivým kulturám. Společnost byla nepochybně rodová a předpokládá se, že jednu osadu obývali lidé odvozující svůj původ od stejné matky. 14

české země v pravěku

Uspořádání společnosti se odráží i v kultovních zvyklostech, reprezentovaných soškami žen. S kultem také souvisí velké kruhové areály vymezené příkopy, tzv. rondely, dokládající schopnost kooperace a řízení větších skupin obyvatel. V samém závěru neolitu zaznamenáváme opevněné polohy, jež svědčí o nutnosti obrany, ať již před nebezpečím zvenku nebo jako důsledek problémů ve vlastní komunitě. Poslední etapou doby kamenné je pozdní doba kamenná (eneolit – 4200/4000–2300 př. n. l.), v níž se již objevují první kovové předměty. Kovových předmětů – měděných, ale i zlatých – je známo málo a převážná většina nástrojů a ozdob byla nadále z kamene nebo kostí. V zemědělství je doložena orba jednoduchým dřevěným hákem. Jak víme z nálezů sošek zvířat spojených jhem, k zápřahu byla využita zvířecí síla, s níž mohl oráč obdělat větší plochu. Práce s kovem předpokládá existenci specialistů schopných nalézt ložisko suroviny a zvládnout hutnictví a slévačství. Se specialisty je spojena i výroba některých kamenných nástrojů, na které se surovina těžila hornickým způsobem. Pravděpodobně sílila role muže, jelikož činnosti jako orba, těžba surovin a práce s kovy jsou chápány jako ryze mužské. Různé možnosti přístupu k surovinám a jistě i rozdílná zručnost výrobců mohly vést k nerovnostem v postavení jednotlivců, rodin, ale i celých společenství, a v jejich důsledku i k pozvolné diferenciaci společnosti a posilování úlohy některých jejích členů. Tento vývoj dokládají předměty charakteristické pro bojovnické/válečnické postavení (specifické typy sekeromlatů, mužské hroby s bohatší výbavou) či hojnější výskyt opevněných poloh (hradišť). Jiným důsledkem je proměna obydlí. Velké domy z období neo litu jsou nahrazovány obydlími pro jednu rodinu, jejíž velikost se odhaduje na 5–6 členů. V oblasti symbolů ustupují sošky žen a místo nich se objevují sošky zvířat. Podle převládajících názorů došlo v eneolitu k indoeuropeizaci našeho území. Eneolit zpočátku navazuje bez velkých předělů na předchozí období, jež je na Moravě charakterizováno kulturou s moravskou

prolog

malovanou keramikou a v Čechách kulturou lengyelskou a jordanovskou. Novými prvky jsou kultury michelsberská a schussenriedská a další vývoj je spojen s kulturou nálevkovitých pohárů, která zasáhla celé naše území. Následný střední eneolit přináší rozdělení mezi několik kultur. Na Moravě a ve východní části Čech nalézáme kulturu s kanelovanou, nebo také bádenskou keramikou, ve středních Čechách řivnáčskou, na jižní a střední Moravě jevišovickou a na východní Moravě kulturu bošáckou. Do neosídlených jižních a západních Čech se rozšířila od západu kultura chamská. Rozptýleně na celém území nacházíme kulturu kulovitých amfor. Mladší eneolit je spojen s kulturou se šňůrovou keramikou, kterou vystřídala kultura zvoncovitých pohárů. Předpokládá se, že nositelé obou zmíněných kultur k nám přišli odjinud, ovšem výzkumy izotopů stroncia, podle nichž můžeme určit původ jednotlivců, tuto hypotézu zproblematizovaly. Úplný konec eneolitu je spojen s kulturou protoúnětickou, která představuje plynulý přechod do nové epochy – doby bronzové. Nejdůležitější inovací doby bronzové (2300–750 př. n. l.) je užívání nového kovu bronzu, slitiny mědi a cínu. Člověk poprvé vytváří něco, co se v přírodě nevyskytuje. Posiluje se význam specialistů, kteří ovládají postup od vyhledání vhodných rud po finální výrobek. Vzrůstá také úloha směny a dálkových kontaktů, protože ložiska mědi a cínu se nacházejí jenom v určitých oblastech. Kromě kovů byl získáván jantar (z Pobaltí), pazourek (ze Skandinávie) nebo sklo (z Egypta či Sýrie). Setkáváme se dokonce s obchodními stanicemi (faktoriemi), které zprostředkovávaly získávání surovin a exotických předmětů (Hosty v jižních Čechách). Během doby bronzové se postupně proměňuje pohřební ritus, a to od převažujícího kostrového k žárovému. Popel se ukládal v nádobách na rozsáhlých nekropolích – popelnicových polích. O proměně náboženských představ svědčí zakopávání souborů bronzových předmětů, tzv. depotů či pokladů do země. Z mladší doby bronzové máme k dispozici více dokladů pohřbů v zásobních jámách na sídlištích, jež zřejmě svědčí o rituálním 16

české země v pravěku

ubíjení. Provozována byla také rituální antropofagie neboli kanibalismus. Některé nálezy prokazují sluneční kult. Vzhledem k tomu, že od střední doby bronzové jsme schopni identifikovat alespoň zčásti národy (kupříkladu Řeky), objevují se úvahy o etnické příslušnosti nositelů kultur na našem území. V souvislosti s kulturou lužickou se uvažuje o Venetech, snad příbuzných s Illyry a Italiky. Mohylové kultury mohou náležet předchůdcům Keltů. Dobu bronzovou dělíme na starší (2400–1600 př. n. l.), střední (1600–1200 př. n. l.), mladší (1200–1000 př. n. l.) a pozdní (1000–750 př. n. l.). Ve starší době bronzové se na našem území nacházela kultura únětická i se svojí závěrečnou variantou – kulturou věteřovskou. Plně využívala bronz pro vytváření nástrojů a ozdob. Diferenciaci společnosti dokládají „knížecí“ hroby s bohatou výbavou, včetně předmětů z jantaru či zlata, často vylupované brzy po zasypání. Střední dobu bronzovou charakterizuje kultura mohylová (původně dělená na středodunajskou a českofalckou mohylovou kulturu) nazvaná podle nejobvyklejšího způsobu pohřbívání.

Hrob únětické kultury v Mikulovicích na Pardubicku, jehož bohaté vybavení jantarem dokládá dálkové kontakty tehdejších obyvatel

II. Vývoj českého státu v období seniorátu do roku 1125 II/1 PŘEMYSLOVSKÝ STÁT MEZI CÍSAŘSTVÍM JINDŘICHA II.

české knížectví v 11. a 12. století

A ŘÍŠÍ BOLESLAVA I. CHRABRÉHO

Nový český kníže Boleslav III. Ryšavý (999–1002, leden–únor 1003) nahrazoval svou neschopnost krutostí, která byla nepřijatelná i pro drsnou českou aristokracii. Zatímco jeho mladší bratři Jaromír a Oldřich si zachovali život útěkem do Bavor (spolu se svou matkou Emmou), předáci se Boleslava III. zbavili až za pomoci jeho polského bratrance Boleslava Chrabrého. Na stolec byl z Polska povolán kníže Vladivoj (1002–1003), rovněž příbuzný Přemyslovců, který si nechal jako první český kníže udělit Čechy v léno od římsko-německého panovníka (podáním praporce). Kroniky však také hovoří o jeho nemírném pijanství. Po jeho smrti došlo v roce 1003 k hektickému vývoji: nejdříve předáci uznali za vládce Jaromíra, ale toho vypudil Boleslav Chrabrý, který dosadil – podle kronikáře Dětmara z Merseburku zcela vypočítavě – za knížete opět Boleslava III. Ten se podle očekávání opět dostal do konfliktu s velmoži, když zavraždil na hostině svého zetě z rodu Vršovců, a byl proto na jejich přání Chrabrým odstraněn. Boleslav Chrabrý byl poté provolán za panovníka a usiloval tehdy o královskou korunu (tu získal později až těsně před smrtí). Již dříve (990) opanoval Měšek I. Slezsko a Boleslav Chrabrý (na konci devadesátých let) Krakov, poté Moravu a území Slovenska. Nástup Chrabrého však Přemyslovci nepokládali za legitimní, jeho vládu neuznalo vojsko na Vyšehradě, „žádali o pomoc“ svatého Václava (rukopis kněžny Emmy) a podpořil je Jindřich II. (který byl příbuzný Emmy). S císařovou vojenskou pomocí byl opět přijat v roce 1004 v Praze a na Vyšehradě jako vládce mladý 60

Jaromír. Císař přitom respektoval dosavadní konvence – tradiční svrchovanost českého státu, především domácí volbu panovníka. Lenní obřad měl proto vyjadřovat politickou věrnost, nikoli ztrátu svrchovanosti. Roku 1012 se vlády v Čechách zmocnil na úkor bratra kníže Oldřich a asi roku 1019 dobyl na Polácích Moravu. Hlavními středisky se stávají Olomouc, Přerov, na severu Hradec nad Moravicí, na jihu Brno (v poloze Starého Brna), Znojmo, menší hradiště Rokytná, Strachotín, Rajhrad, a s Přemyslovci spojená svými názvy pohraniční hradiště Břeclav a Spytihněv. Asi až koncem dvacátých let předal Oldřich správu Moravy svému synu Břetislavovi, zrozenému z nelegitimního (později schváleného) svazku s Boženou (romantický příběh má dosud neobjasněné souvislosti). Břetislav jako jediný dědic trůnu si musel z tohoto důvodu vynutit sňatek s urozenou Jitkou z rodu východofranských Babenberků jejím (zřejmě předem domluveným) únosem. II/2

V době nástupu knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055) se polská říše po prvním rozmachu zcela rozpadla a na jejím území došlo částečně k pohanské reakci. V Římské říši zemřel první císař z nové dynastie sálské Konrád II. Této příznivé vnější situa ce chtěl Břetislav využít ke změně středoevropské konstelace a v roce 1039 uskutečnil mohutné tažení do Polska. Kořistný vpád sledoval zároveň dva strategické cíle: obsazení Slezska a přenesení ostatků sv. Vojtěcha, Radima a dalších světců z Hnězdna do Prahy. Čechy se tak měly navrátit k odkazu Vojtěcha Slavníkovce a převzít úlohu centra církevní provincie (povýšení Prahy na arcibiskupství). Dalším záměrem mohla být královská koruna. Před vyzdvižením ostatků v Hnězdně se (podle kronikáře Kosmy) konalo pokání vojska a předáci se pak zavázali dodržovat 61

v ý voj českého státu v období seniorátu do roku 1125

EXPANZE KNÍŽETE BŘETISLAVA I.

křesťanské zásady vyhlášené knížetem a potvrzené biskupem Šebířem (tzv. Hnězdenská dekreta). S Břetislavem se však střetl nový římský král Jindřich III., který požadoval předání kořisti z Polska a po stížnosti z Mohuče odmítl myšlenku arcibiskupství. České vojsko ho v roce 1040 sice zaskočilo a porazilo v zemské bráně u Brůdku (u Domažlic), ale v následujícím roce byl Břetislav sevřen na Pražském hradě. I nyní se však Říše omezila na lenní slib věrnosti, jenž se změnil na aktivní spojenectví, zaměřené proti Uhrám. Kníže Břetislav měl pět synů, kteří se zapsali do dalšího vývoje: Spytihněva, Vratislava, Otu, Jaromíra a Konráda. Před smrtí rozdělil Břetislav vládu tak, že nejstarší syn obdržel Čechy, Vratislav Olomoucko, Ota s Konrádem Brněnsko a Jaromír se měl stát pražským biskupem (byl poslán na studie na Západ). II/3 STÁTNÍ ORGANIZACE

české knížectví v 11. a 12. století

A SENIORÁTNÍ ŘÁD

V prvních desetiletích 11. století byl obnoven přemyslovský stát v rozsahu, který se pak udržel po řadu staletí prakticky až do současnosti. Spojoval území Čech a Moravy, na němž se dotvářel jednotný český jazyk. Aby se předešlo dělení státu a sporům mezi členy dynastie, převládl z Břetislavova rozhodnutí tzv. seniorát, zásada, že úřad panovníka má náležet tomu nejstaršímu. Mladším Břetislavovým synům byla předána místní správa a vláda na Moravě. Na rozdíl od občasných přemyslovských údělů v Čechách (Žatecko, Hradecko, Plzeňsko) se moravské úděly staly pro přílišnou vzdálenost od pražského centra v praxi dědičnými. Cílem moravských knížectví bylo zajistit politickou integritu území (na to jednotlivé kastelánie nestačily) a posílit obranu hranic proti Uhrám, Rakousku a Polsku. Každý z moravských knížat měl teoreticky nárok na vládu v Čechách, ale vytvářeli si vlastní dvory. 62

v ý voj českého státu v období seniorátu do roku 1125

Jednotnou správu a obranu státu zabezpečovala hradská soustava, která byla rozšířena z Čech i na Moravu. Náležela k ní jak provinční střediska, tak řada lokálních i strážních hradišť. Správu řídil kastelán (castellaneus, český termín není doložen, snad „župan“) vedle působení dalších úředníků (komorník, sudí, lovčí, někdy arcikněz). Hradská správa organizovala shromažďování dávek, vojenské oddíly, vykonávala jménem knížete soudní pravomoci, které však ještě měly značně barbarské, kořistné rysy. Zemědělské obyvatelstvo mělo různé postavení. Vedle svobodných sedláků (heredes – dědici, pozdější svobodníci) zde byli „hosté“ (hospites, nově usazovaní poddaní), nesvobodní lidé při dvorcích a hradištích, často zároveň řemeslníci, a ze starších dob též otroci; ti se však měnili v závislé služebníky. Panovník odebíral všeobecnou peněžní daň od svobodných (tributum pacis, collecta generalis, steura), soudní poplatky, mýta a cla, poplatky z trhu, získával a rozděloval uvolněné majetky, naleziště zlata a stříbra a lesní prostory. Podíl na příjmech a dávkách měli nejen „úředníci“, ale také církevní instituce (podíly či desátky na výnosech). Do rukou vládce se dostala jen část příjmů, důležitější byla politická podpora ze strany předních rodů, které měly též vlastní držby. Nelze říci, že by společnost byla „pod jhem státu“. Centrální dvůr řídil panovnické a veřejné záležitosti podle modelu, který platil v celé Evropě (palatin jako šéf dvora, maršálek jako správce koní, komorník spravující poklad, nejvyšší sudí, číšník, stolník, lovčí). Významná byla i ražba mincí. Po roce 1050 přešlo české mincovnictví od karolinské libry (přibližně 408 g, z níž se razilo 240 denárů) na hřivnu (starší pražská hřivna 210 g, z ní 200 denárů). České mince byly však kvalitní hlavně uměleckým provedením, jejich hodnota stále klesala (ražby více denárů z váhové libry či hřivny, snižování obsahu stříbra). Součástí vnitřní politiky bylo také osídlování a podpora cest. Četné obce, jež vznikly v této době, nesou název týn (tzn. hradba, ohrada). Typické byly také osady přesídlenců nebo zajatců,

označované podle jejich původu. Příkladem byla obec Hedčanů, kteří odešli s knížecím vojskem do Čech z významného polského střediska Giecz; na českém území měli svého soudce. II/4 POLITICKÝ VÝVOJ

české knížectví v 11. a 12. století

V DRUHÉ POLOVINĚ 11. STOLETÍ

Systém nástupnictví a rozdělení moci zavedený na sklonku vlády Břetislava I. byl vystaven pokušení vládychtivých snah jednotlivých Přemyslovců a jejich osobních družin. Kníže Spytihněv II. (1031–1061) hned po nástupu k moci dal zajmout 300 moravských předáků a zbavil vlády na Moravě své bratry. Spytihněv navázal styky s reformním papežstvím a získal od Mikuláše II. roku 1059 nebo 1060 mitru, jako výraz přízně a odznak, který obvykle nosili biskupové; pravděpodobně se jednalo o královské ambice Přemyslovců. Možná že s touto prořímskou orientací souviselo také vypuzení slovanského konventu ze Sázavského kláštera (který tehdy vedl opat Vít, bratranec sv. Prokopa). Spytihněv také nařídil nahradit rotundu sv. Víta na Pražském hradě trojlodní románskou bazilikou. Kníže Vratislav II. (1061–1092), dříve oběť Spytihněvových zásahů, si s pomocí svého švagra, uherského krále Ondřeje, nejdříve znovu vydobyl vládu na Moravě. Po nástupu vlády v Praze obnovil existenci moravských údělů (Brno, Olomouc) a v roce 1063 obnovil moravské biskupství se sídlem v Olomouci (původně při kostele sv. Petra). Povolal také nazpět slovanský konvent z Uher na Sázavu. Obtížnější byla záležitost mladého Jaromíra, který byl určen za biskupa pražského, ale projevoval se odbojně vůči Vratislavovi. Vládci se nepodařilo (v roce 1068) prosadit proti němu vlastního kaplana, vzdělaného cizince Lance. Jaromír odmítal uznat moravské biskupství (z pozice převahy člena dynastie nad „pouhým“ mnichem přepadl a zbil biskupa Jana) a snažil se o nezávislé postavení na úrovni říšských 64

v ý voj českého státu v období seniorátu do roku 1125

biskupů. Vratislav byl však koncepční panovník, navázal přímé spojení s papežstvím a založil kolem roku 1070 kapitulu u sv. Petra na Vyšehradě (ta byla vyčleněna z pravomoci biskupa, přímo podřízena papeži a stala se základem kancléřství českých vládců po celý středověk). Dominantní mezinárodní událostí byl tzv. spor o investituru, střetnutí mezi reformní papežskou stranou a konzervativním císařstvím. Každá ze stran měla v průběhu válek své protipapeže a proticísaře a obě se pokládaly za oprávněné „pány světa“. Reformní program odmítal tzv. simonii a nikolaismus (kupování církevních úřadů, dosazování biskupů císařem obřadem investitury, tj. odevzdáním berly a prstenu), na jeho straně byla i řada německých knížat a revoluce patarie v Miláně; císaře Jindřicha IV. zase podporovali italští biskupové (v obavách ze silného papežství a hnutí městských komun). Vratislav sice udržoval přátelské styky s reformními papeži (Mikuláš II., Alexandr II., Řehoř VII.) a obdržel od nich mitru, zároveň se však spřátelil s císařem Jindřichem IV. v době jeho zápasu s odbojem Sasů a získal od něho královskou hodnost (15. 6. 1086 na den sv. Víta byl ve svatovítské bazilice pomazán a korunován arcibiskupem trevírským, spolu s manželkou Svatavou z rodu Piastovců). To byl mimořádný průlom v politice Říše, která jinak neuznávala ani království v Polsku; Vratislavovu korunu ale zase neuznala reformní papežská strana. Vratislav byl prohlášen také za krále polského, snad to byla negace k předchozímu titulu Boleslava II. Smělého a projev Vratislavova vlivu na jeho nástupce, knížete Vladislava Heřmana (odvádění tributu do Čech, Vratislavova dcera Jitka se tehdy stala matkou dědice polského státu Boleslava III. a titul mohl být zamýšlen také pro něj), ale tato druhá Vratislavova koruna záhy zanikla (po Jitčině smrti se manželkou polského knížete stala císařova sestra Judita, český vliv byl pak omezen). Česká vojska se účastnila bojů s císařovými odpůrci v Říši; nejvýznamnější bylo vítězství u Homburgu (1075), Flarchheimu (1080), nad

rakouským markrabětem (spolu s moravskými knížaty) u Mailberku (1082) a účast na dobytí Říma (1083). Od Vratislavovy doby již Čechy neodváděly do Říše žádný tribut. Za svou podporu získal Vratislav od císaře různá léna, udržel si Budyšín a některé další hrady. Vratislav také vydal krátké privilegium pro německé kupce v Praze (při kostele sv. Petra Na Poříčí), které zaručovalo rovná práva rovněž Čechům, Románům a Židům (bylo potvrzováno až po Jana Lucemburského). Na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava, který podpořila „mladší“ a nižší část aristokracie, což byl první signál budoucích rozbrojů. Napětí mohlo být vyvoláno nejasnými postoji krále k nástupnictví dalších Přemyslovců. Vratislav ale vládu se svými „starými“ udržel. Po epizodickém panování jeho bratra Konráda I. Brněnského (1092) se ujal vlády Břetislav II. (1092–1100). Vynutil si další odvádění tributu z Polska (původně kompenzace za Slezsko ztracené 1055), ale v zemi narůstalo vnitřní napětí. Kníže nechal vypudit některé předáky (část Vršovců se uchýlila do Polska), vyhnal brněnské Přemyslovce, ale byl zavražděn na loveckém dvoře ve Zbečně. PŘEMYSLOVCI VE DRUHÉ POLOVINĚ 11. STOLETÍ

Spytihněv II. český kníže 1055–1061

Vratislav II. 1061–1092

Konrád I. Brněnský 1092

Ota Olomoucký

Jaromír biskup

Břetislav II. 1092–1100

české knížectví v 11. a 12. století

II/5 „CESTY NA STRMÝ VRCHOL SLÁVY“ V PRVNÍ ČTVRTINĚ 12. STOLETÍ

Po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem nedávno vyhnaný Oldřich Brněnský, ale předáci a biskup Heřman povolali na stolec Bořivoje II. (1101–1107, 1117–1120) z pražské linie. Toto narušení seniorátu připravoval již Břetislav II., když Bořivoje označil předákům za svého nástupce. Oldřich musel své nároky 66

Římská říše v 11. století

DÁNSKO

Baltické moře RUJANA

Severní moře

drit

Obo SKO

FRÍ

Brémy Corvey

SASKO

Magdeburg

Bruggy

D AN

LOTRINSKO

Špýr

Praha

ČECHY Řezno

Olomouc

MORAVA

Augsburg

ŠVÁBSKO

Salcburk

St. Gallen

Citeaux

KORUTANY

Aquileia Milán

Vienne Janov

Arles

VE RO

Pavie

Janovský záliv

Ligurské moře Vysvětlivky: 1 – království německé 2 – království burgundsko-arelatské 3 – království italské 4 – český stát 5 – papežský stát

Verona Benátky

Lyon

UHRY

Cluny

VA TS KO

FRANCIE

BAVORSKO

Ravenna

Pisa

v ý voj českého státu v období seniorátu do roku 1125

Rý

Remeš

Budyšín

MÍŠE

Frankfurt

Mohuč

Hvězdno

O ŇSK

FRANKY Trevír

Prémontré

POLSKO

LUŽICE Míšeň

Kolín

Cáchy

řan

Štětín

mo eti Po Vel ané vol a H

Jaderské moře Řím

české země po bílé hoře

I. Baroko a absolutismus Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín „temna“. Ačkoli Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román dění v první polovině 18. století, toto „temno“ se rozprostíralo nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620–1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618–1620. Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života. Dnes se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné uměleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance. Co je podstatou baroka? Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-Lucien Tapié napsal: Barok je věčným příkladem toho, co 330

331

baroko a absolutismus

neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů. Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast − nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem − pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je „sen“, skutečný je život na věčnosti. Toto platonsko-augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemohou dosáhnout svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání), ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání. Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale – jak odpovídá barokní mentalitě – skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice. Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného (vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jihoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil,

české země po bílé hoře

nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy společnosti. V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: rané baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem roku 1680. Následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680–1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech. Toto členění není ovšem závazné, má spíš orientační význam. Dalším v českém předbělohorském prostoru původně cizorodým prvkem byl absolutismus. Termínem absolutismus se označuje takový princip správy státu, kde výsadní moc náleží panovníkovi a jím jmenované vládě. Ostatní složky společnosti, včetně nejvyšších, hrají jen druhořadou úlohu. Pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně omezovány, jejich rozhodování se vztahuje jen na méně podstatné záležitosti. O aplikace tohoto principu na země Koruny české se pokoušel neúspěšně už Ferdinand I. Po nezdařeném odboji mohl konečně habsburský panovník Ferdinand II. prosazovat své svrchované nároky na vládu nad všemi poddanými (tzn. z hlediska vládce i nad privilegovanými vrstvami společnosti). Pro představitele šlechty a měšťanstva to byla smutná skutečnost, o to truchlivější, že ke změně poměrů došlo během nedlouhého časového úseku. Absolutistický model se však v habsburské monarchii neprosadil ihned po roce 1620 v plné míře. Přitom úsilí o zavedení absolutismu se téměř shodně uplatňovalo ve všech zemích soustátí: v rakouských zemích, v Uhrách (tam jen s velkými obtížemi) i v zemích Koruny české. Zde mohla být záminkou i odplata za účast na povstání proti zákonnému vládci. Záminka to byla vhodná, mnohdy zdůrazňovaná, ale základem snah habsburských panovníků bylo jednoznačně dosažení absolutní vlády nad všemi regiony a národy. Tohoto cíle se jim nepodařilo zcela dosáhnout ani později. 332

II. Vnitřní a zahraniční politika habsburských panovníků Třicetiletá válka začala v květnu 1618 jako náboženský a politický konflikt v Čechách, nato pokračovala jako střetnutí mezi 333

vnitřní a zahraniční politika habsburských panovníků

Barokní absolutismus nebyl ještě zcela důsledný; v posledních letech vedou historici dokonce spor, zda lze v dané době ve střední Evropě vůbec o absolutismu hovořit. Jednotlivé země si zachovaly množství tradičních starých práv, panovník a vláda se snažili řídit monarchii centralisticky (termín absolutismus je vždy spojován s centralismem), ale v praxi se vše úplně nedařilo a o nějaké unifikaci zemí spadajících pod žezlo rakouských Habsburků nelze ani hovořit. Francie Ludvíka XIV. zůstávala pro středoevropské Habsburky nedostižným vzorem, ostatně „král Slunce“ vládl v zásadě jen jednomu národu a ne souboru různorodých, stupněm rozvinutosti značně rozdílných zemí. Po počátečních letech zkoušení nabývá absolutistický centralismus na síle někdy po roce 1680, v době, kdy habsburská monarchie začíná prožívat éru velmocenské slávy. České země po Bílé hoře doznaly dvojí zásadní změnu: postupně byl z vysokého politického dění vytlačen stavovský živel, základní váha moci spočinula na panovníkovi a spolu s rekatolizací začal pronikat nový barokní styl. Na baroko jsme si zvykli, jeho zjevné důkazy vidíme stále kolem sebe, ale období, kdy naše země byly pevnou součástí habsburské monarchie, bývalo po dlouhá léta, zejména z nacionalistických hledisek, hodnoceno jako doba „poroby“. Habsburkové byli „cizí“ dynastií, ale její první příslušník byl na český trůn uveden po řádné a právoplatné volbě a země Koruny české byly nedílnou složkou většího státního celku v dlouhém rozmezí let 1526–1918. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při hodnocení českých dějin a snažit se je zařadit do širšího středoevropského kontextu.

habsburským katolickým císařem a německými protestantskými knížaty a v konečné fázi se stala především velmocenským sporem mezi Habsburky a Francií. Zároveň je možné ji charakterizovat jako konflikt mezi stavovským principem a sílící absolutistickou státní doktrínou. Konfesijní akcent hrál po celou dobu nezanedbatelnou roli.

Průběh třicetileté války II/1

české země po bílé hoře

VÁLKA ČESKO-FALCKÁ (1618–1623)

Po bitvě na Bílé hoře se stavovský odboj pozvolna rozpadal. Někteří jeho přední představitelé uprchli ze země hned s Fridrichem Falckým, jiní žádali o milost, kapitulovala Morava, Lužice i Slezsko. Čeští šlechtici prosili o přímluvu Maxmiliána Bavorského, který pomoc zpočátku slíbil. Ferdinanda II. skutečně nabádal k nenásilnému postupu, ovšem jeho radost z vítězství je jasně patrná z dopisu papeži: Pán všemohoucí laskavě shlédl na svou církev, přemohl její nepřátele a zničil jejich moc. Byl jsem přítomen a účastnil se boje, ale jen Bůh zvítězil a jemu náleží všechna čest. Zda bychom byli hodni jeho milosti, kdybychom se zbaběle slitovali nad poraženými? Intenzivnější odpor kladly jen posádky generála Mansfelda v jižních Čechách a v první polovině roku 1621 připravoval protiakce slezský kníže Jan Jiří Krnovský ve spolupráci se sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem. Velké naděje vkládala vzdorná stavovská reprezentace, pobývající od podzimu roku 1620 v emigraci, do Nizozemí, které se samo cítilo ohroženo vzrůstem moci Ferdinanda II. ve střední Evropě a tím i očekávané agresivity španělských Habsburků. Nizozemská pomoc se však neuskutečnila a další spojence nebylo 334

Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621, dobový leták

335

průběh třicetileté války

možné získat. Tažení Jana Jiřího Krnovského skončilo neúspěchem a Gábor Bethlen podepsal roku 1622 v Mikulově s císařem příměří. V květnu roku 1622 se pak vzdala i poslední Mansfeldova posádka na hradu Zvíkově. Válka se z Čech a Moravy přenesla na území Říše, kde zakrátko ztratil Fridrich Falcký své veškeré pozice v Horní a Dolní Falci. Sám Fridrich byl na říšském sněmu, silně ovlivňovaném Ferdinandem II., zbaven kurfiřtské hodnosti. Získal ji na základě předchozích tajných dohod věrný katolík Maxmilián Bavorský. Porážka na Bílé hoře a neúspěch stavovské opozice postihly především její předáky. Císař zřídil mimořádný tribunál v čele s knížetem Karlem z Liechtenštejna, byl vypracován seznam účastníků „ohavné rebelie“ a všichni čelní představitelé, kteří opustili zemi, byli v nepřítomnosti odsouzeni ke „ztrátě hrdel, cti a statků“. Ostatní, především členové direktoria, kteří nestačili včas uprchnout, byli uvězněni a čtyřicet tři z nich bylo odsouzeno k nejvyššímu trestu. Nakonec se 21. června 1621 uskutečnilo na Staroměstském náměstí v Praze dvacet sedm poprav (popraveni byli tři příslušníci panského stavu, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů). Řada dalších účastníků odboje byla postižena rozsáhlými konfiskacemi majetků. Zabavená panství převážně obdrželi věrní katoličtí šlechtici a cizí důstojníci.