Janet Whiteová: Pastýřka / ukázka by Nakladatelství Paseka

Janet Whiteová

PASTÝŘKA Přeložila Petra Nagyová

PASTÝŘKA

JANET WHITEOVÁ

PASTÝŘKA

PASEKA

PŘELOŽILA PETRA NAGYOVÁ

ČÁST I PASTÝŘKA

KAPITOLA PRVNÍ Každé zvíře potřebuje svoje vlastní teritorium a lidé nejsou výjimkou. Odmala jsem měla jasné plány. Už ve čtrnácti jsem přesně věděla, co od života chci. Chtěla jsem žít někde v divočině, kde bude krásně. Nejdůležitější pro mě bylo především místo. Představovala jsem si, že klidně prohle dám celý svět, abych našla to pravé, někde vysoko v kopcích a na samotě jako ovčí salaš, tiché jako klášter, drsné a panenské, nedotčené a neznámé. Možná jsem přečetla pří liš mnoho románů od Brontëové a Hardyho, protože pod maskou pohrdání vším sentimentálním jsem přece jen byla romantik. Poklidný rodinný život u nás doma mě natolik zásobil pocitem bezpečí, že jsem bažila po dobrodružství a často jsem snila. Čím jsem byla starší, tím mi každodenní rutina ve škole připadala otravnější. Krčila jsem se v poslední řadě, četla si pod lavicí, kreslila pádící koně s vlajícími ocasy a osamělé, větrem zohýbané stromy, sepisovala útržky příběhů a básniček a oddávala se snění o svobodné budoucnosti. Když se mi podařilo obsadit lavici u okna, závistivě jsem sledovala dění na vzdálených polích: muže, když orali, pronásledovaní hejnem racků, nebo dlouhými tahy kosili trávu, až jim zbývající ostrůvky mizely pod rukama, nebo stavěli zlaté klasy do snopů. Záviděla jsem vlaštovkám, že se smějí prohánět a rejdit sem a tam nad hřištěm. Skutečný život pro mě začínal teprve po škole. Bydleli jsme tehdy ve starém zemědělském stavení v Cots woldu, které jsme si pronajímali až do konce války. Před kamennou stavbou se štulpovými okny, dlážděnými podlahami, dlouhými chodbami a točitými schody byl slunečný

dvorek, jabloňový a hrušňový sad, stodola s lisem na jablka a rybníček, kde jsem chovala kachny a husy. Dům stál na přírodní terase v polovině prudkého kopce, který se nad malebným údolím tyčil do výšky jako kupole. Vyšlapat nahoru na kole, s plynovými maskami a učením, nám dalo se sestrou pořádně zabrat, ale výhled, který se pak před námi otevřel, stál za to. Údolím se vlnil třpytivý potok, u něj starý mlýn, roztroušené farmy a chalupy, zem záplatovaná poli s předěly z kamenných zídek a podél celého protějšího hřebenu nádherné koruny buků. Zamilovaly jsme si to tam a napůl jsme se děsily konce války, který by znamenal ztrátu domu a nutnost přestěhovat se jinam. V týdnu jsem každý den ráno neochotně vstávala co možná nejpozději, ale o víkendech a o svátcích byla moje apatie ta tam. Když se udělalo hezky, dala jsem si do kapsy pár sušenek a jablko, a zatímco ostatní ještě spali, vytratila jsem se z tichého domu. Schválně jsem zamířila nahoru, směrem od vesnice a roztroušených chalup v údolí. Měla jsem kokršpaněla, společně jsme si pobyt venku užívali a šplhali jsme vzhůru do zlatavého kopce za domem. Zlatavého, protože se na něm nepáslo nic než králíci a zajíci, takže tráva tu byla dlouhá a vyrostla až do klasu jako obilí. Mohla jsem si do ní lehat o teplých letních večerech, nebo v ní prošlapávat cestičky bosýma nohama, když změkla po dešti nebo rose. Všude tu byli strnadi, lindušky a hlavně slavíci, třepotali se a zpívali vysoko nad hlavou a pak střemhlav padali z nebe. V létě se kopec ozdobil malými, drobnými květy: žlutými mochnami a pantoflíčky, bílými svízeli, modrými zvonky a několika druhy orchidejí: vstavači, rudohlávky a tořiči. Rostly tu i voňavé bylinky jako tymián a majoránka. Bylo to místo, kde člověk vůbec nespěchal, a když jsem došla až nahoru, vždycky jsem se zastavila a otočila, protože odnikud se na celé údolí nena-

bízel tak pěkný výhled. Vesnice – pár chalup kolem kostela, hospoda a škola – spala asi kilometr a půl odsud na druhé straně potoka. Takhle brzy ráno nebyly skoro nikde žádné známky života, jen proužek kouře z několika komínů, stádo krav zaháněných na dojení a traktor, který se jako nějaký rezavý mravenec ploužil po zeleném poli. Za kopcem vedla tichými bučinami do vedlejšího údolí zarostlá vozová cesta. Prodírali jsme se navátým listím, pes zaháněl veverky nahoru do stromů. Přes cestu visela jemná vlákna pavučin, která jsem nataženýma rukama strhávala a pak si je stahovala z prstů. Ty pavučiny dokazovaly, že tudy od večera nikdo neprošel, a mě ten pocit dobrodružství vzrušoval. Všechno bylo svěží, nedotčené a já pomalu, se zbožnou úctou, procházela mezi šedivými bukovými kmeny dál. Ke konci lesa jsem nadšeně zrychlila. Cíl mé cesty byl nedaleko, stačilo jen zahnout na pěšinu, která se stáčela kolem kraje lesa a z druhé strany ji lemoval živý plot bránící ve výhledu, a byla jsem u schůdků přes ohradu. Ale místo abych schůdky hned přelezla, posadila jsem se nahoru na poslední příčku a dívala se dolů do údolí. Svého tajného údolí, které jsem tak dobře znala, kde nebyly žádné silnice, žádná auta, žádné stožáry ani lidi, nic ošklivého. Jen říčka lemovaná pryskyřníky, která se táhla od pramene v lesích přes zelené louky porostlé žlutými petrklíči, a od ohrady se ke starému klenutému mostu svažovala pěšina a pak se klikatila nahoru protějším svahem k osamělé farmě. Ta farma byla můj sen. K šedému kamennému domku do čtverce, porostlému psím vínem, vedla dlážděná cesta mezi hustými keři levandule. Budovy byly seskupené kolem vydlážděného dvorku ohraničeného starým sadem, kde se páslo hejno bílých hus. Nad farmou se rozkládala zvlněná pastvina posetá ovcemi a nad ní se proháněli rorýsi, čejky

a rackové z ústí řeky Severn. Kontrast mezi bujnou nížinou kolem vody, větrnou vrchovinou a tmavými hlubokými lesy dodával údolí nádhernou rozmanitost, ale nejvíc jsem na něm milovala to osamělé ticho a klid. Ani když jsem se vydala po cestě dolů přes klenutý most, abych se dostala přes vodu lemovanou potočnicí, a kradla se tiše sadem a přes dvůr k farmě, to kouzlo nezmizelo. Bylo to zvláštní, ale nikdy se nikdo neobjevil. Jen občas na nás z přístřešku zaštěkala stará černobílá kolie nebo na mě zakejhaly husy s nataženými krky anebo jsem zaslechla řinčení kbelíků a řetězů ze zšeřelého kravína. Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, a zavřela jsem za sebou vrata od dvora s pocitem úlevy, že mě nikdo při mé toulce nenachytal. Teprve až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že farmu vedly dvě staré ženy, které žily skoro jako poustevnice a určitě se mi schválně vyhýbaly. Zarostlá vozová cesta, kterou z obou stran lemovaly strmé náspy porostlé řebříčkem, kopretinami a kerblíkem, mě vedla z dohledu farmy, svažovala se pořád níž, až mě přivedla ke dvojici starých chalup. Na kraji stála studna a vedle ní, zkraje léta, obvykle taky slepice v kukani s nedávno narozenými žlutými kuřaty pobíhajícími volně kolem. Starý chlupatý ovčácký pes uvázaný k boudě si mě podezíravě prohlížel, čenich na tlapách, ale byl buď příliš unavený, nebo líný, aby zvedl hlavu. V jedné z chalup žil pastevec. V mých dětských očích mu s tím dlouhým bílým vousem a okovanou pastýřskou holí muselo být tak devadesát. Vždycky jsme si spolu povídali o počasí. Ráda bych s ním mluvila i víc, ale měl tak silný přízvuk, že jsem mu skoro nerozuměla. Často jsem ho potkala, když zrovna poháněl ovce nebo v náruči nesl jehňata. Bylo na něm něco klidného a nádherného. Ten vysoký, vzpřímený muž s hezkou tváří navzdory mnoha

vráskám přesně odpovídal mé dětské představě o Ježíšovi. Podobně jako pastevci na koních v horách, které jsem vídala na naší rodinné dovolené ve Walesu, byl i on postavou, která ponoukala moji romantickou představivost. On i jeho farma ovlivnili moji budoucnost. Za chalupami vedla stezka dolů k mlýnskému rybníku, kde mezi rákosím a orobincem pípaly vodní slípky. Další cesta mě pak zavedla oklikou k bučině a zpátky domů. Jen málokdy jsem dorazila s prázdnou; na jaře bílé fialky a petrklíče, v létě lesní jahody, na podzim oříšky, borůvky či houby a v zimě větvičky cesmíny, vrby a kočiček. Strašně ráda jsem se toulala venku a široko daleko nebyla cesta, kterou bych neprozkoumala. Když se oteplilo, vyzbrojila jsem se holí pro případ, že bych narazila na zmiji, které se tu vyhřívaly na sluníčku. Zmije a bouřky byly mými jedinými nepřáteli. Válka byla příliš daleko, aby mě děsila. Nicméně jejím důsledkům se vyhnout nedalo: zatemňování, sirény, zlověstné bručení letadel a občas vzdálený výbuch bomby shozené nad Gloucesterem. Povětšinou však válka znamenala celkem snesitelné strádání: nedostatek nového oblečení – což mi nevadilo, protože jsem ráda nosila staré –, sladkosti jen na příděl, pečlivé odkrajování kostky másla na týden, sbírání šípků a chomáčů vlny z živých plotů a nošení plynové masky do školy. Děsy války k nám domů přinášely jen večerní zprávy. Ale jako by přicházely z jiné planety. Bylo hrozně těžké si představit, že se ty věci opravdu dějí: že se potápějí lodě, ztrácejí letadla, boří domy, mizí lidi. Jako dítě jsem hodně věřila v Boha. Jenže Bůh a válka nešli dohromady. Připadala mi příliš krutá. Bylo lepší ji vytěsnit a soustředit se na mírumilovnou krajinu. Přála jsem si, aby všechno na světě bylo spravedlivé, ale pokud se štěstí rozdávalo podobně jako karty ze špatně zamíchaného

balíčku, uvědomovala jsem si, že mám v tom svém i nějaká esa, a cenila si jich. Často jsem vypomáhala na místní farmě. Naučila jsem se dojit krávy, krmit telata, poklízet u tažných koní, stavět snopy obilí. Měla jsem ráda i tu nejpodřadnější práci jako mytí vajec nebo sprchování krav. Nic jsem za svou námahu nedostávala, ale když se mi poštěstilo, směla jsem se povozit na farmářově čiperné urostlé klisně. Takové výzvě jsem nedokázala odolat – oproti jízdě na znuděných koních na jízdárně, kde hodina stála dvě libry a šestipenci, to byl vzrušující zážitek. Nedokázala jsem projít kolem prázdného stavení, aniž bych zkusila dveře a okna, kudy bych mohla vlézt dovnitř. Ráda jsem nahlížela do venkovských kostelíků, a když nebyl nikdo v dohledu, břinkla jsem na varhany nebo zazvonila na zvon, abych zjistila, jak zní. Vysoké zdi vybízely ke zvědavosti a altánky s opuštěnými stodolami představovaly nejlepší úkryt před deštěm. Pokud jde o lákadlo v podobě vody, znala jsem v širém okolí každý rybník a jezero, věděla jsem, kde v zimě bruslit a v létě plavat nebo kde si potají zapádlovat na starém člunu pod příhodným baldachýnem z převislých větví stromů. Občas mě chytili při činu, občas jsem vzala do zaječích, když jsem viděla mávající postavu, ale nic mě neodradilo od cíleného prozkoumávání dalších nových míst. A když jsem objevila něco jako své tajné údolí, vracela jsem se tam znovu a znovu, jako bych se ho nemohla nabažit. Strašně moc jsem si přála umět malovat nebo psát poezii, protože jinak se snad taková krása ani nedala vyjádřit. Říct o tom ostatním nebo je tam vzít nestačilo, protože jít s někým znamenalo spolu mluvit a mluvení pak znamenalo vyplašit ptáky, pošlapat květiny, zmařit výhled a zničit tak celé kouzlo. Takže jsem stále častěji místa objevovala sama.

Válka skončila, když mi bylo patnáct. Vzpomínám si na noc vítězství, protože jsem tehdy vylezla na vrcholek za domem, abych odtud sledovala vítězné vatry hořící na vzdálených vršcích. Všichni oslavovali. Byl to nádherný večer se sametově černou oblohou, jasnými hvězdami a měsícem osvětlujícím ponocující města a vesnice. Znamenal konec zavírání okenic a zatemňování. Jenže konec války zároveň ukončil i náš život na venkově. Otce čekala práce v Londýně a my museli opustit náš dům v Cotswoldu. Kachny a husy se prodaly, pes se naučil chodit na vodítku. A všechna ta známá, milovaná místa měla zůstat opuštěná, snad navždycky. Moje sestra na podzim nastupovala na Cambridge, takže do nové školy jsem měla jít sama. Jakýsi základní zvířecí instinkt mě však poutal k mému jedinečnému teritoriu a při myšlence, že mne odsud vytrhnou, mě popadala panika. Když jsem se tehdy v noci vrátila do pokoje, nemohla jsem pro obavy z toho, co budoucnost přinese, vůbec usnout. Ten pokoj s dveřmi na západku, širokým kamenným parapetem a policí přecpanou kupkami sešitů, deníků a výkresů byl mým útočištěm po celé dospívání. Byla jsem tam šťastná a nepoznala trápení kromě ztráty domácího mazlíčka, nudných dní ve škole a chroptění války, která byla od údolí tak vzdálená, až se zdála neskutečná. Teď jsem měla strach, že je s mým štěstím konec.

KAPITOLA DRUHÁ Rodiče se nakonec ohledně bydlení rozhodli pro kompromis a našli dům ve velké vesnici v Chilternské pahorkatině, odkud se dalo denně dojíždět do Londýna. Byl to pěkný moderní dům, ale nic extra. Snažila jsem se nevšímat si továrních sirén v dálce, rachotění vlaků ani cvakání klik od vrátek podél živého plotu z vavřínu a ptačího zobu, který lemoval naši předměstskou ulici. Na konci zahrady začínala pole, farmy i pěšinky k prozkoumávání. Občas jsem chodila i po vlečné cestě podél kanálu, kde byly labutě a zakrslé vrby, ale voda tu páchla splašky z továrny. Na prochozených pěšinách se válely odpadky, a kamkoli jsem šla, přece jsem nikde nenašla divočinu. Zoufale se mi stýskalo po domově a novou školu jsem nenáviděla. Postupně se můj neklid změnil v otevřenou vzpouru. Chtěla jsem odejít ze školy a najít si práci na farmě. Zkoušky, které byly nutné pro přijetí na univerzitu, pokud bych tam chtěla, už jsem stejně měla hotové. Ale protože jsem studovat nechtěla, hádala jsem se, že nemá cenu na škole dál zůstávat. Proč se nevzdělávat tak, že si načtu věci o tom, co mě zajímá, a budu na tom pracovat? Doma jsem hrozila, že uteču. Když si rodiče uvědomili, jak moc mi na tom záleží, dovolili mi požádat o práci na místní farmě. Určitě doufali, že pár týdnů vstávání o šesté mě vyléčí, zvlášť když byl leden a musela jsem do práce jezdit na kole ve tmě a za každého počasí. Aspoň mě ale nemohli obviňovat z toho, že jsem toužila po penězích, protože za svou práci jsem si měla vydělat necelé dvě libry týdně. Nicméně právě tyhle nevýhody ve mně probouzely

touhu jim vzdorovat. Nikdo se na práci dojičky netěšil víc než já. Zbožňovala jsem vůni krav a sena a sladových zrn; cinkání kbelíků, šplíchání mléka a mužské pohvizdování. Každá kráva měla jméno a vrchní ošetřovatel vždycky na nervózní jalovice a čerstvě otelené krávy volal: „Ale no tak, holka.“ Můj nedělní bonus byla hustá žlutá smetana. I cesta domů byla příjemná, protože vedla skoro celá z kopce, takže když jsem byla unavená, mohla jsem jet bez šlapání a námahy. I když většinu práce na farmě představovala rutina, která se dokola opakovala, byla jsem v tu chvíli spokojená. Jakmile jsem ráno přijela, měla jsem za úkol vytáhnout sterilizované kbelíky a židličky pro dojiče a připravit chladicí nádobu, máselnici a separátor na mléko. Všechno v mlékárně bylo udržované v naprosté čistotě. V zimě zůstávaly krávy přivázané a ustájené v přistaveném přístřešku a poté, co se jim omyla vemena a žlaby naplnily příslušnou dávkou krmiva s koncentráty, nasadili si dojiči čapky, oblékli pláště a přišli si ke dveřím od mlékárny pro kbelíky. Celé stádo asi sedmdesáti krav se dojilo ručně. Tým dojičů se skládal z vrchního ošetřovatele, jeho dvou zástupců, dvou chlapců, dvou dívek a mě. Stihla jsem vždy cky podojit jen pár krav, než bylo mléka tolik, že jsem musela jít pomáhat do mlékárny. Dojení pro mě byla ta nejlepší část dne. Milovala jsem rytmický zvuk mléka bubnujícího o stěny kbelíku i pohled na krávu, která s požitkem žrala svůj příděl. Zápěstí i svaly na rukou mě bolely, ale věděla jsem, že jen díky praxi můžu dosáhnout té krásné bublinkaté pěny ve džberu, jakou měli ostatní dojiči. U dveří do mlékárny se množství mléka od každé krávy vážilo na pružinové váze a zaznamenávalo. Pak jsem lila mléko do chladicí nádoby, kudy proteklo přes vodou chla-

zený kovový panel a filtr do máselnice. Pár kbelíků mléka šlo do separátoru, který vynesl lehčí smetanu na povrch, aby se mohla sebrat, zatímco řídké namodralé odstředěné mléko se slévalo do věder pro prasata. Po dojení se všechny nástroje musely umýt a naskládat do sterilizační místnosti, ve které horká pára zničila jakékoli škodlivé bakterie. Nakonec se opláchly stěny a podlaha samotné mlékárny a chraň bůh, aby tam vkročil někdo s hnojem nebo senem na botách! Zbytek dopoledne zabralo krmení, stlaní telatům, řezání krmné řepy, šrotování ovsa nebo pytlování obilí v zaprášené sýpce. Odpoledne se krmily krávy a znovu se dojilo, pak se ukládaly na noc na slámu. Když se prodloužily dny a povyrostla tráva, pustil se dobytek na pastvu a jen se dvakrát zahnal na dojení. Ráda jsem pro ně chodila. Staré, zkušené krávy už čekaly u vrat a nakonec se přidaly i ty nejváhavější jalovice, ale nikdy nebyl žádný spěch. Dávaly jsme si na čas a já byla ráda, že jsem na vzduchu. Jakákoli práce venku mě lákala. Bavily mě i práce, které byly pro jiného za trest, jako okopávání a jednocení, vytrhávání plevele a nadbytečných rostlinek hranou motyky, až za mnou zbyla jen úhledná řádka rovnoměrně rozmístěných zdravých sazenic. Největší požitek byl ale svézt se na jednom z vozů nebo žebřiňáků tažených velkými peršeronskými koňmi chovanými na farmě. Záviděla jsem vozkovi. Mnohem radši bych celý den byla venku s koňmi, než pracovala v mlékárně. Zůstala jsem tam rok. Rodiče už se dávno vzdali naděje, že by mě ranní vstávání a manuální práce vyléčily z mého snu o farmaření. Připomínali mi, že ještě není pozdě rozmyslet se a jít na univerzitu, ale já už se pevně rozhodla. Chtěla jsem si rozšířit obzory, a tak jsem se odhodlala odejít z domova a najít si práci, která by mi umožnila žít na farmě.

Svůj první dlouhý let jsem absolvovala do Skotska. Vydala jsem se do úplného neznáma, nevěděla jsem o tom místě ani o lidech vůbec nic, kromě pár informací z dopisů. Farma byla blízko břehu malého jezera, obklopená vysokými, otevřenými kopci s travnatými svahy a čupřinami vřesu. Úžlabinami se valily průzračné potoky v soustavě vodopádů a křišťálově čirých jezírek lemovaných skalnatým břehem. Doma tu byli kolihy, tetřevi, tetřívci a havrani a všude se pásly ovce: rohaté černohubky s dlouhou hrubou vlnou uždibovaly trávu na krajích úzkých prázdných cest a procházely se mezi vřesovými výhonky vysoko na vrcholcích. Vzrostlá jehňata spustila rámus, jakmile se jim máma ztratila, a bečela po ní mezi kapradím a skalnatými výčnělky. Usedlost chránil jedlový háj a kolem čtvercového, šedivého stavení se rozkládalo pár políček obehnaných kamennými zídkami. Dům mi připomínal náš cotswoldský sen, jen tenhle skotský byl mnohem prostší a ošlehaný větrem. Obývala ho už po několik generací stejná rodina a pán s paní, jak se jim říkalo, byli v okrese oblíbení a respektovaní. Měli dvacetiletého syna, vysokého, mrštného, černovlasého, s tmavýma očima a širokým úsměvem. Okamžitě jsem ho obdivovala, zejména lehkost, s jakou dokázal nadzvednout i velkou prkennou bránu, a energii, s jakou pracoval a hlasitě si prozpěvoval. Vždycky říkal, co si myslel, a i když jsem se jeho sžíravé kritiky obávala, vážila jsem si toho, že je upřímný. Když řekl: „To jsou ale děsný šaty, co máš na sobě!“ – měla jsem pocit, že je ze sebe musím okamžitě strhat a hodit je do popelnice. A když mi řekl, že jsem nevzdělaná, protože jsem mu nedokázala dovyluštit křížovku, cítila jsem se zahanbená a byla si jistá, že má pravdu. A když se mi smál kvůli anglickému přízvuku, skoro jsem se bála otevřít pusu.

Trpěla jsem obrovským pocitem méněcennosti a výkonnost a obliba místní děvečky mi taky zrovna nepomohly. Byla milá a inteligentní, a navíc o šest let starší, takže měla výrazně lepší společenské zázemí i zkušenosti s prací na farmě. Vedle ní jsem si připadala naivní a k ničemu a bledla jsem závistí, když spolu s farmářovým synem odjeli na traktoru zastat cosi, kde bylo zapotřebí dvou. Až příliš často jsem hrála tu třetí, kterou nechávali jen loupat brambory nebo stloukat máslo. Všude kolem mě ale zaměstnávalo tolik nových věcí, které vyžadovaly mou pozornost, že jsem neměla moc čas trápit se svými nedostatky. Léto sice bylo teplé a suché, ale kousek od polí a usedlosti se řeka vlévala do jezera, které nabízelo skvělou příležitost si zaplavat, pokud byl člověk dostatečně otužilý, aby dělal společnost pstruhům a lososům. Já plavání milovala a nebylo lepší místo, kde se po celém dni stáčení vlny nebo obracení sena zchladit, než tahle studená, osvěžující voda. Pro štíhlé, šlachovité horské pastevce, kteří na farmě pracovali, jsem byla jen měkká, líná holka z jihu. Utahovali si ze mne, zvlášť když jsem dělala hloupé chyby, jako když jsem jezdila s traktorem po poli bez válce, protože se mi uvolnil a odvalil se asi sto metrů za mě. Nebo když jsem ovcím ořezávala kopyta kapesním nožíkem a řízla se do ruky. Nebo když jsem jednou ráno zbytečně hodinu čekala na pastevce, až ovce seženou na stříhání, protože jsem nevěděla, že hustá mlha v kopcích znamená odklad. Všechno pro mě bylo nové. Ovce se myly v jezírku z řeky, aby se vlna před stříháním očistila od písku, špíny a mastnoty. I metoda stříhání byla jiná. Seděli jsme na nízkých lavičkách před ovcemi svázanými za nohy a stříhali je velkými ručními nůžkami, které byly po nabroušení ostré jako břitva. Pak se z rouna vystřihly nečistoty nebo slepence, srolovala se od ocasu ke krku a vložila do velkých

jutových pytlů, které visely mezi dvěma tyčemi jako houpací síť. Vlna je pružná a zabírá hodně místa, takže když se pytel naplnil, bylo nutné, aby někdo (obvykle já) vlezl dovnitř a sešlapal ji, přičemž se přidržoval provazu. Když už byl pytel plný až po okraj, zašil se obrovskou zahnutou jehlou a provázkem. I senoseč byla v těchhle severních kopcích jiná. Zahajovala ji skupinka sekáčů, aby posekala louku po obvodu a ani stéblo tak nepřišlo nazmar. Pán mi ukázal, jak se drží kosa a jak se s ní v širokých, pravidelných obloucích seče tak, aby posekaná tráva nebo jetel padaly na jednu stranu. Jakmile se udělalo dost místa pro traktor, zbytek posekali lištovou sekačkou. Když tráva po pár dnech seschla, otočili jsme seno na kraji louky hráběmi a o zbytek se postarali koně s obracečem. Občas se seno muselo obracet pořád dokola, přehazovalo se a natřásalo vidlemi, aby se dovnitř dostal vzduch. Pak jsme ho shrabávali na kupky nebo do kuželovitých stohů, na které se pak hodila síť, aby odolaly větru. Když seno úplně vyschlo, sváželo se na korbě do stodoly. Každý den měl taky svou rutinu jako dojení Julči, zdejší krávy, krmení ovčáckých psů, stěhování klece s kvočnami a čerstvými kuřaty na čerstvou trávu nebo vyhánění ochočeného jehněte Macgregora ze zahrady. Ovčáci byli sice k mým schopnostem skeptičtí, ale vždycky mi ochotně odpovídali na všechny otázky. Pán, jak mi vysvětlil, byl „krapet chabrus na plíce“, což mu ztěžovalo komunikaci, ale věděl o mém zájmu o chov ovcí a občas mě bral na výstavy a prodejní akce. Jeho syn a děvečka patřili k místnímu Klubu mladých farmářů, takže jsme v létě společně chodili na schůzky a soutěže ve střihání a posuzování ovcí. Dokonce mě přemluvili, abych šla na svou první tancovačku, kterou pořádali v malém dřevěném sále na břehu jezera. Harmonika vyhrávala skotské rejdováky a polky, ta-

nečníkům bylo čím dál větší horko, takže jsme odhazovali kabáty, límečky i kravaty. Podlaha se otřásala pod dupajícíma nohama a já si musela dávat pozor na špičky, protože někteří pastevci měli na nohou stále ještě těžké ocvočkované pohory. Kroky jsem neznala, ale o taneční partnery, kteří mě ochotně zaučovali, nebyla nouze. Vrchol večera pro mne byl, když mi farmářův syn při tanci řekl: „Konečně tě taky vidím v pořádných šatech!“ Na pozemku žil jeden hajný, podivín, který všude byl a všechno znal, aspoň to tvrdil. Jednou mě vzal rýžovat zlato. Celé hodiny jsme se brodili v ledovém potoce sem a tam s pánvemi a síty, kterými jsme prosívali písek a kamínky z tůní. Nakonec přece jen ukázal na žlutou tečku na pánvi. Tak tohle, ujišťoval mě, je zlato! Dodnes nevím, jestli to byla pravda, nebo jestli mě jen nechtěl zklamat. Na farmě měli jednoho malého tlustého poníka, a protože nikdo jiný na něm jezdit nechtěl, získala jsem to výhradní právo já. Nejradši jsem okolní kraj prozkoumávala právě na něm. Do všech stran mě lákal zurčením prudké vody, nádherným křikem kolih i svou zvláštní rašelinovo-vřesovou vůní jeden horský hřbet. Občas v neděli, když šli ostatní do kostela, jsem si sbalila trochu jídla, mapu a celý den jsem strávila sama v kopcích. Nejkrásnější místo ze všech bylo odlehlé horské pleso, nějakých šest set metrů do kopce, daleko od cest i obydlí. Vzpomínám si, že když jsem tam plavala, viděla jsem břidlici, řasy a malého kropenatého pstruha tak jasně jako přes sklo, zatímco mi nad hlavou krákali havrani a ze břehu na mě zíraly udivené ovce. Pokud existoval ráj, pak to bylo určitě tady, kde se obloha, voda, tráva i kámen spojily v dokonalý celek barev i tvarů. Lákaly mě ovčí pěšiny, které se klikatily mezi tmavými rašeliništi, přes šedá suťoviště, obcházely zrádný zelený mech a bělavé chocholky suchopýru

a zanořovaly se do fialových moří vřesu. Mohla jsem tu chodit nebo jezdit celý den a nepotkala jsem živou duši. To léto bylo přesně podle mého gusta a děsila jsem se dne, kdy budu muset odejít. Na podzim jsem ale měla na stupovat na vyšší odbornou zemědělskou školu. Už před několika měsíci jsem se tam přihlásila, abych absolvovala roční teoretický kurz zemědělství, takže jsem věděla, že můj pobyt ve Skotsku je jen dočasný. A pak mě jednou ráno pán odvezl na nádraží. Seděla jsem úplně tiše, snažila se polknout knedlík v krku. Jedna věc mi však byla jasná. Že přijde den, kdy ze mě bude pastýřka a do těchhle kopců se vrátím.