Petra Rautiainenová: Popel a sníh / ukázka by Nakladatelství Paseka

Petra Rautiainenová

Přeložil Vladimír Piskoř

Petra Rautiainenová

Popel a sníh

Nakladatelství Paseka

Přeložil Vladimír Piskoř

Tato kniha vychází s finanční podporou finské literární agentury FILI. This work has been published with the financial assistance of FILI – Finnish Literature Exchange.

INARI

/ Únor 1944 Včera jsem dorazil z trestaneckého tábora v Hyljelahti do Inari, dalšího zajateckého lágru. Ten ani není vyznačený ve finských mapách. Ze vsi Inari je to k němu dvě desítky kilometrů na východo-severovýchod. Leží hned u jezera. Pořádná cesta sem vlastně nevede a odbočku zakrývají dva velké stromy. U nich jsou cedule zakazující vstup pod hrozbou smrti. V němčině a v inarijské sámštině. Sámsky proto, že pokud tudy někdo půjde, bude to pravděpodobně nějaký sámský pastevec. Je otázka, jestli ten vůbec umí číst. Naproti mi přijel Hänninen. Představil jsem se: Väinö Remes, tlumočník, z vojenské správy. Prohlížel si mě od hlavy k patě a nic neříkal. Nejspíš jsem mu připadal mladý. Jeli jsme po úzké stezce německým autem. U brány do tábora jsme z vozu vystoupili. Službu konající německý strážný zpočátku neučinil sebemenší gesto, ale jakmile spatřil důstojníka, jeho výraz se proměnil. V očích se mu objevil strach. Na jedné straně límečku měl symbol lebky. Hänninen mu cosi řekl a nabídl cigaretu. Strážný si nevzal. Nejsem si jistý, jestli vůbec rozuměl finsky. Hänninen mi vysvětloval totéž, co jsem slyšel už dříve. I tady se zajatci rozdělují do různých stanů. V levém jsou Ukrajinci, v dalším Sověti a ve třetím Srbové. Je tu ovšem ještě čtvrtý stan. O tom Hänninen neřekl nic. Co ve stanu je, nevím. Židi tady nejsou. Ti anebo i osoby s podezřele židovskými rysy se posílají do trestaneckého tábora v Hyljelahti. A není tu zatím tolik zajatců jako jinde, ale ustavičně jich přibývá. Předevčírem v noci prý přivezli plnou loď zajatců až

z Gdaňsku, podle Hänninena jsou to Poláci a Rumuni. Hned ráno je poslali na sever stavět silnici. Potom jsou tady poblíž ještě dva tábory, jeden je výhradně pro Němce, vlastizrádce a hanobitele rasy. Hanobitelé rasy jsou ti nejhorší. Každou neděli je odvážejí na popravu do obecní věznice v Inari. Tábor nelze popsat beze zmínky o zápachu. Navzdory čerstvému zimnímu počasí je všude cítit závan smrti. Když Hänninen pootevřel vchod do jednoho stanu, smrad mě udeřil do obličeje. Uvnitř, uprostřed špinavých chuchvalců stálo cosi podivného. Nevím proč, ale jako první mě napadlo, že jsme na sběrném místě plechovek. Z haraburdí se dělá všechno možné, ovšem vzápětí mi došlo, že navršené plechovky pochopitelně plní funkci kamen. Muži spali natěsnáni jeden vedle druhého, část se tiskla k železnému výtvoru a zbytek k sobě. V ohništi ani nebyl oheň, třebaže mrzlo. Ze zajatců čpěl tak strašlivý puch, až jsem se z toho rozkašlal. Hänninen prohlásil, že na smrad si člověk zvykne. Z očí mu čišela ospalost a netečnost. Já samozřejmě vím, odkud se takový pohled bere. Zeptal jsem se ho, proč zajatci nemají v kamínkách zatopeno. Na to mi odpověděl, že včera jeden z nich nanosil do stanu dříví na zátop bez povolení. Pokračovali jsme dál k opršelému srubu se dvěma okýnky, postavenému vedle rašelinové jámy. Uvnitř bylo teplo. Hänninen vstoupil do místnosti a zapsal do sešitu údaje o mém příjezdu. Podepsal jsem stránku, aniž jsem si přečetl, co tam stojí, a on se ani nepodíval, co jsem tam napsal. I on měl všeho plné zuby. Upozornil mě, že musím neustále postupovat v souladu s rozkazy a že jsem tady podřízen Němcům a kromě tlumočení musím plnit také strážní povinnosti. Uvedl příklad jednoho dozorce, nějakého Larse, který si ve strážním výklenku

zalezl nedopatřením moc hluboko, takže ho nešlo zdálky vidět. Velitel tábora Felde, můj zdejší nadřízený, se zrovna vracel ze schůzky s hejtmanem Laponska Hillilämem a náčelníkem styčného štábu plukovníkem Willamem. Opilý. Strážného na místě zastřelil. Hänninen řekl, že to viděl na vlastní oči. Velitele tehdy doprovázel. Tvrdil, že má dodnes na límečku krev z mozku toho německého kluka. Zatímco mi to vyprávěl, vzal cosi malého z nejhořejší police, strčil si to do náprsní kapsy a pak ze země zdvihl kufr. Venku mi předal zbraně a další výzbroj. Pušku a pistoli. To je poprvé, co něco takového budu nosit. Při plnění dřívějších úkolů jsem k tomu neměl povolení ani chuť. Pistolový opasek mi připadal překvapivě těžký. Mlčky jsme odkráčeli ke strážní budce, kde mě čekala služba. Než jsme se rozloučili, vytáhl z kapsy hnědou skleněnou lékovku s prázdnou etiketou na boku. Nakapal si z ní do úst, polkl a odkašlal si. Zkoumavě se na mě podíval a zatvářil se, jako by se mě chystal zeptat, jestli mi je zima. Instinktivně jsem si přitáhl svůj tlustý kabát, pod nímž jsem měl na sobě ještě plášť, a zahýbal jsem prsty v lojem napuštěných holínkách. Hänninen vylovil z kapsy hodinky, pohlédl na ně, natáhl je a zadíval se k obloze. „Pak je tady taky jeden finský zajatec,“ vydechl, a já už se ho nestihl na nic dalšího zeptat, protože mi vzápětí popřál hodně štěstí a vyšel ve vlastních stopách branou ven, nasedl do auta a zabouchl za sebou černá dvířka. Zadní světla červeně zazářila, německý strážný vykročil ze svého stanoviště, postavil se do pozoru a odpochodoval spát na svou ubikaci. Já zaujal jeho místo. Zhruba ve tři patnáct padala z oblohy osamělá hvězda. Ovšem já se neodvážil si cokoli přát. Tahle země by už nic dalšího neunesla. Tahle země je ztracená.

ENONTEKIÖ, 1947

Bylo za pět jedenáct, když Inkeri zastavila s autem před červeně natřeným domem. Slunce kleslo ke kopcům a zpoza stavení vrhalo stíny na hladinu pableskujícího jezera. Přes dvůr cesta nevedla, jenom neurčitá pěšina, a tak Inkeri musela zastavit s autem daleko od vstupních schodů. Obhlížela stavení skrz zaprášené čelní sklo a vlastně toho moc neviděla. V ruce držela fotografii, podle které si dům koupila, a teď na ní hledala podobnost s tím, co vidí. Kousla se do rtu a fotku odložila. Pohledem se přesunula od domu k bílé chlupaté kouli zavěšené na zpětném zrcátku. Koule se nazlátle třpytila. Inkeri ji pohladila ukazovákem. „Tak jsme tady,“ zašeptala k ní a posmutněle se usmála. Odložila okrouhlé sluneční brýle. Bolely ji oči. Řezaly. Přála si být někde jinde. Cesta z Helsinek trvala dlouho. Nejenže zabrala spoustu dnů, ale bylo nutné mnohokrát zastavit a srovnat si dech. Silnice byly rozbité, místy dokonce životu nebezpečné. Auta se hnala sem a tam, řidiči nebrali ohled na to, v jakém stavu usedají za volant. Nejprotivnějším bylo něco tak nepatrného jako písečný prach. V Africe viděla spoustu písku. Čelila suchu i ostrému větru. Zažila silné písečné bouře, z nichž jedna se na počátku roku 1932 stala osudnou většině dělníků na jejich plantáži. Inkeri z vlastní zkušenosti věděla, že písek bývá nebezpečný. Že droboučká ohlazená zrnka dokážou proniknout do nosních dírek i uší. Že vysoušejí a poškozují oči a v nejhorším případě zůstane člověku po zbytek života pocit, jako by mu něco spadlo do oka. Ten pocit dobře znala. Ale vůbec nečekala, že něco podobného zažije i tady. Ze všech stran ji obklopoval neviditelný prach, který vyvolával nekonečné záchvaty kašle. I pomeranče přivezené ze Švédska

na laponském území během pár hodin naprosto zešedly. Až později ji napadlo, že ten prach možná obsahuje i popel. Promnula si oči a zaostřila na dům. K jejímu překvapení stálo u stěny koryto pro prasata, plné různobarevných květů. Nevěřila svému zraku. Cestou sem nezahlédla jediný kvítek. Dokonce ani pampelišku. Pokusila se otřít čelní sklo, aby lépe viděla, ale bezvýsledně. Otevřela dveře auta a sáhla na vedlejší sedadlo pro fotoaparát. Bylo ticho. Lístky macešek, muškátů a dalších květin se třepotaly ve větru. Květiny byly tak krásné, že Inkeri na okamžik zapomněla, kde je a proč, ale potom jí do nosu vlétl zatuchlý zápach petroleje. Odložila fotoaparát zpátky na sedadlo, sáhla do kapsy košile pro cigarety a z palubní přihrádky vytáhla placatku. Jakmile vystoupila, lokla si a zapálila. Kdesi se ozval pták. Kukačka. Sameček. Po průzračné hladině se jeho hlas nesl daleko. Za hodinu bude půlnoc. „Co tam tak stojíte jak návnada pro komáry?“ Inkeri při zaslechnutí hlasu za zády poskočila úlekem. „Promiňte, neměl jsem v úmyslu vás vylekat.“ Dotyčný se zasmál a Inkeri se otočila. Před ní stál sedmdesátiletý muž. Jeho věk znala z kupní smlouvy. Stáhla si lem košile níž a ucítila, jak jí z cestovatelské výstroje, kterou si nechala ušít ve Švédsku, štiplavě zavanul pot. „Dobrý den. Jsem Inkeri. Inkeri Lindqvistová.“ Podala mu ruku. „Aha. Tak vy jste paní Lindqvistová. Nová paní domácí.“ Přijal její dlaň. Na hlavě měl modrou laponskou čapku s cípy do čtyř stran, Inkeri takové kdysi vídala na turistických pohlednicích. „Já jsem Piera. Zašel jsem si jen do studny pro vodu.“ Pokývl za sebe, kde Inkeri uviděla starý chlév a u pěšiny ke

kadibudce studnu. Vedle studny stál rezatě zbarvený strom, při pohledu na něj Inkeri zvedla tázavě obočí. Muž se ohlédl a pak se zase podíval na ni. „Tady se mezi lidmi povídá, že ten strom roste na vodní žíle, a proto tak zakrsl. Snad prý i dům stojí napůl v její trase. Takže se vyplatí spát na měděné desce, pokud na takové věci věříte.“ „Já na nic takového nevěřím.“ Pozvedla bradu. „Výborně. Já taky ne,“ prohodil Piera zvesela a zvědavě se podíval na placatku. „Máte v tom opravdovou kořalku?“ „Ano, pravou,“ přisvědčila. Podívala se na něho a potom na placatku. „Dáte si?“ „Loknout bych si mohl. V těchhle končinách jsme opravdový chlast neviděli už celé roky,“ řekl a natáhl se pro placatku. „Mno. Jak se vám jelo? Leželo kolem silnic hodně mrtvol?“ Inkeri se trochu napila z placatky a rozkašlala se. Přikývla. Podél krajnic byly vztyčeny křížky, jak lidem, tak zvířatům. Po cestě z Rovaniemi do Muonia zahlédla přinejmenším tři lidské mrtvoly ve škarpě a také spoustu sobů, z nichž jeden byl napůl sežraný a ostatní téměř úplně. Miny a mrtvoly byly naprosto všude. Zaslechla, že se otevírají vstupní dveře. Z šera se vynořil muž mladistvého vzhledu a zastavil se nahoře na schůdkách. Sledoval je s rukama v kapsách. Inkeri krátce pohlédla na Pieru. Ten už si vzal vědro do ruky a procházel kolem ní. Až teď si všimla, že mu na levé ruce chybí tři prsty. Celá paže vypadala ohořelá. Piera postřehl, kam se mu dívá. „Trefil mě blesk,“ sdělil na vysvětlenou, zamrkal a strčil si do pusy dýmku. Inkeri ho chvíli sledovala a pak se otočila na mladého muže.

„A vy budete Olavi. Olavi Heiskanen?“ „Zrovna jsem šel spát, když jsem uslyšel hlasy,“ zavrčel muž a sešel podat jí ruku. „Aha. Já jsem vaše nová paní domácí. Jestli jsem to pochopila správně, tak vy tu chcete dál zůstat v podnájmu, i když budu v domě bydlet?“ „Ano, paní. Pokud vám to ovšem vyhovuje,“ odpověděl. Chvíli se na sebe dívali. Olavi si vylovil z kapsy cigaretu, vsunul ji do pusy a zapálil si stříbrným zapalovačem. Inkeri neodpověděla. „Není tu moc kde bydlet. Všechno se teprve staví. Válka všechno zničila. Místa není nazbyt. Kvakeři, co přijeli na léto z Ameriky, bydlí ve stanech. Piera se odsud stěhuje k synovi, je to dvacet kilometrů odtud. Stavějí si dům.“ „Jó. Já jsem tady jen na tuhle noc, protože vypomáhám na stavbě kostela,“ usmál se Piera zpoza dýmky. Inkeri zvedla ruku, aby si zastínila oči před půlnočním sluncem, a prohlédla si oba muže. Mladšího si změřila od hlavy až k patě. „Jistě, mně to vyhovuje. Platit mi budete stejný nájem jako Pierovi,“ pronesla pak. „Ale nikoho dalšího v domě nechci. Ráda bych měla svůj klid. A pokud v našem soužití vyvstanou problémy, promluvíme si a všechno vyřešíme. Platí?“ Olavi sklopil zrak, Inkeri měla pocit, že se i pousmál. Potom přikývl. „Platí.“ Inkeri krátce pohlédla na koryto a už skoro řekla cosi o květinách, ale místo toho si zapálila novou cigaretu. Jestli tahle země zakrslých bříz kdysi dokázala něco vyplodit, nezbylo po tom už ani stopy. Země byla rozrytá, zpustošená a vypálená. Stromy byly během války vykáceny, a pokud vykáceny nebyly, tak shořely. Jejich kostry bily do očí tu i onde podél krajnic. Špičaté, na uhel zčernalé, roztřepené větve se

přízračně ježily do všech směrů. Vypadaly jako meče nebo bodáky. Uprostřed toho všeho se zvedaly laponské kamenné pece a označovaly trosky někdejších obydlí. I ruiny rostly ze země do prapodivných tvarů jako pokřivené obrazy. Inkeri se kdysi doslechla, že Laponci nebyli zvyklí na finský typ pecí, a proto kočovali mezi svými starými ohništi. Jako na poutní cestě. „Smím se zeptat, co tady budete dělat, paní?“ zajímal se Olavi. „Dostala jsem nabídku psát reportáže o obnově Laponska. To se brzy stane moderním místem. Stát sem štědře investuje,“ odpověděla. „Hodlám vyrazit do kopců ještě tenhle týden, pokud počasí dovolí.“ „Do kopců?“ zeptal se Piera. „Ano,“ řekla a podívala se na něj. „Budu potřebovat průvodce, který mi ukáže ty laponské vísky, co tam ještě zbyly. Byl byste ochoten?“ Piera povytáhl obočí. „Takže příběhy o modernizaci Laponska a mizející laponské kultuře,“ ušklíbl se Olavi se špačkem na rtu. „Kvůli tomu vám v redakci koupili celý dům?“ Rozhostilo se rozpačité ticho, během nějž Piera šoupal vzhůru zahnutými špičkami svých sámských kožených střevíců po trávě. „A co vy, Olavi? Vy jste odsud?“ „Já?“ uchechtl se Olavi a pobaveně se na ni zadíval. „Ne, já nejsem odsud.“ „Je to náplava,“ zasmál se Piera. „Ovllá sem přišel na konci pokračovací války a už tu zůstal.“ „Stavím kostel,“ přerušil ho Olavi rychle. „To je to staveniště, kolem kterého jsem jela? Asi tak kilometr odsud? Zatím tam toho není moc vidět, ale napadlo mě, že to bude kostel.“

„Ano.“ „A dokonce se tam pracovalo. V tuhle noční dobu,“ řekla Inkeri a vzpomněla si na dým nad návrším. Na hřbitově doutnal oheň. Možná si dělníci postavili milíř či co. Všimla si, že muži mají na nohou onuce. A najednou, zničehonic, jí do mysli vstoupil Kaarlo. Myšlenka přišla jako příval krupobití nebo blesk, tak jako vždycky. Z čisté, krásné, bezstarostné oblohy. A všechno změnila. Inkeri se rozhlédla. Tohle bylo poslední místo, kde byl manžel před svým zmizením spatřen. Polkla a snažila se myslet na něco jiného. Muži se jí zeptali, jestli už půjde dovnitř. Inkeri se nuceně usmála. „Jistě. Pomůžete mi odnést zavazadla?“ vypravila ze sebe. Muži popadli tři kufry. Inkeri fotoaparát. Když překračovala práh, nemohla zas nepomyslet na dělníky pracující na stavbě kostela. Na muže obuté do mokrých bot z březové kůry, aby dokázali chodit v ohni. Cítila, že je přesně v téže situaci.