MAGDALÉNA REJŽKOVÁ Přístav
román
MAGDALÉNA REJŽKOVÁ Přístav
Vydáno s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky
PŘÍSTAV
Copyright © Magdaléna Rejžková, 2023
ISBN 978-80-7637-398-3
PĚT ŽIDLÍ
„Bacha, už jde!“ sykne krysák na krysačku.
„Má bílý šaty, asi se bude vdávat!“
„Šílíš? To by se nestěhovala sem!“
7
Stoupá jako po sjezdovce, jen místo lyžáků ji tíží kufr, který vleče s sebou. Lehký a prázdný tak, že ho člověk unese sám.
Těžký a plný tak, že by to ve dvou šlo líp. Z kopce pomalu stéká žlutá tekutina. Není to tající sníh, vždyť tady nikdy nesněží. Ten čúrek se nebezpečně brzo chystá zasáhnout do jejího života. Nová etapa, a už od začátku smrdí.
Nad ulicí se sklánějí různě vysoké domy. Tady v Přístavu si každý staví, jak ho napadne. Každý tu chce položit svoji cihlu. Stačilo by stoupnout na vrchol sjezdovky a ťuknout do jednoho z baráků, popadaly by jako domino.
Mary Lou is back, píše se zlatou fixou na papíře přichyceném spínacími špendlíky na židli se sametovým potahem. Jeden krok, pak úskok stranou, hlavně do ničeho nešlápnout. Tři vpravo a dva zpátky. Tady někde to musí být. Fialové dveře. Barevné truhlíky. Snaha o barvu a zeleň se v prašivé čtvrti cení. Usedne na zápraží a jednou rukou drží kufr, aby se strachy nerozjel zpátky z kopce dolů a nepřejel dvě myši, co se schovávají za matracemi u popelnice.
„Myši? Si z nás dělá srandu?“
Hlavně se nedívat okolo. Nedívá se. Nedívá. Dělá, že se nedívá. Ale už se zase dívá! Hodně se dívá! Zírá! Čučí jak vyoraná krysa. Rychle vymyslet variantu, jak dělat, že se nedívá. Fiktivní telefonát! Ten už v životě zachránil nejednu situaci. Zvedne mobil. Ahoj, jojo, a ty? Poslouchá dlouhé mlčení fiktivního volajícího a s věrohodnými pauzami odpovídá. Tady taky hezky, sluníčko, sem tam obláček… Odpovídá na nepoložené otázky a přitom fascinovaně zírá na bujné mráčky nadýmající se v podprdách před jejíma očima…
Jedna židle, dvě židle… pět židlí.
„Hlavně že jsme jí říkali, že tahle ulice je tak trochu speciální!“
9
Speciální? Tak trochu speciální? Kurva! Tahle ulice je kurva speciální! Jedna vedle druhé tu doklepávají svoje poslední roky, vykydnuté na rozviklaných židlích jak zaschlý vyžvejkaný žvejkačky, který už nikdo nikdy neodlepí. Prsa lezou z výstřihů jak žluklá kaše z Hrnečku vař, co se s přibývajícím věkem nebezpečně přibližují zemi. Proč na ni ty báby tak zírají?
Záchrana. Sympatický kolemjdoucí! Kluk v dresu místního fotbalového klubu se na ni mile usmívá… počkat… nejenom že se usmívá… on se mlsně olizuje! A pak přímo před ní flusne na zem. Snad si nemyslí, že tady taky pracuje… „Já jenom čekám na klíče, jenom tu čekám na klíče, blbečku!“ vyjede na něj.
Zaboří hlavu hlouběji do mobilu a ruku do květináče. Zaprášené kytky v truhlíku jsou pořád lepší než uvadající květinky na židlích. Snaž se myslet pozitivně. Aspoň budeš mít před domem zahrádku. Speciální zahrádku… Do nosu ji praští marihuovaný smrádek a do ramene kluk.
„Nazdár, sorry že to tak trvalo. Počkej, pomůžu ti. V tom táhneš celej svůj život, ne?“ funí budoucí spolubydlící po úzkých točitých schodech do čtvrtého patra.
„Tak ho prosim tě nevysyp, už tak moc nedrží pohromadě.“
„Já jsem Pablo a tohle je moje holka Lily, tak ať se ti s námi dobře bydlí.“
„Ne, teď ne, vždyť čekáme dítě!“
„Nikdy jsem tě nemiloval, táhni!“
Klára sedí ve svém pokoji, hlavu v dlaních, zadek na kufru s pomačkaným životem, a dělá, že neslyší. Ulice plná kurev a dva pošahaní spolubydlící, parádní začátek. Počká,
10
„Opouštím tě!“
až hádka utichne, a vplíží se do kuchyně, aby si rychle udělala lečo.
Slzy, slzy, osuším je brzy, slz už mám dost, už chci jen radost! Nadskočí úlekem i trapností. Ta dementní říkanka jí za to málem ani nestojí, ale nakonec se přece jen otočí. Bílá maska s červeným nosem. „Promiň, že jsem se nepředstavil, jsem Bob, klaun, který přináší radost a bydlí tu s vámi,“ zaskřehotá skřípavým hlasem zpoza masky její spolubydlící Pablo. Ďábelsky se zasměje a strhne škrabošku. „Promiň, já ti asi neřekl, že jsme s Lily herci, co? Zrovna jsme trénovali divokou manželskou hádku na příští představení. Mimochodem dneska máme na večeři hosty, jsi zvaná.“
Salát? Máme! Paštiku? Máme! A jako dezert? Krém brylééé! Pozoruje herecké duo obratně manipulující v miniaturní kuchyni. Nikdy do sebe nevrazí, devět let jízdy v tandemu dělá svoje.
Ahoj. Ahoj. Bizu. Bizu. Pierre. Lucie. A tohle je Klára, naše nová spolubydlící.
„Těší mě, Kláro, slyším, že máš trochu přízvuk, odkud jsi?“
„Z Čech.“
„Z Československa?“
„No, jakože z Prahy, jak tam jezdíte chlastat levný pivo,“ udělá blbý vtip Klára.
„A koukat na hezký holky,“ zasměje se zase Pierre vlastnímu blbému vtipu.
„Kolik ti vlastně je?“
„Něco přes třicet…“
„A kterejpak námořník tě sem přitáhnul?“
Klára mlčky pozoruje bramboru kutálející se po talíři.
„Totiž promiň, nebo snad námořnice? To je v pohodě, tady v Přístavu jsme otevřený všemu, víš…“
11
„Asi tě zklamu, ale ani to ne.“
„Jo, takže práce?“
„No, ani ne. Přijela jsem před rokem na stáž, ta nedávno skončila, tak jsem si říkala, že bych tu ještě chvíli zůstala… Občas něco píšu, tak k tomu teď hledám brigádu. Celkem se mi tu líbí a zpátky se mi nechce, takže asi životní zkušenost, pokud to potřebuješ nějak definovat.“
„Tak to jsi tu správně, tahle ulice je škola života s rozšířenou výukou tělesné výchovy, jen bacha na kotrmelce!“
Tak plný stůl dlouho neviděla. První rok v Přístavu bydlela se stážisty, co přežívali na pizze a těstovinách, teď nevěděla, co z padesáti chodů ochutnat dřív.
„Tuhle paštiku musíš zkusit, je delikatesní! Dělala ji moje babička. A tenhle sýr z hor jsme koupili speciálně na dnešek, dej si k němu tohle víno, podtrhuje jeho lehce ovocnou chuť, uvidíš. Neboj, samozřejmě bio, takže zejtra máš čistou hlavu. Jo, a co je vlastně typický jídlo u vás?“
„Asi svíčková, jakože svíčka… samozřejmě bio… nebo guláš.“
Klára začne popáté za poslední týden popisovat guláš s naučenou vtipnou poznámkou, že se nemá plést s gulagem, jak se tu občas místním stává. Když dojdou témata a je potřeba diskutovat o něčem politicky korektnějším, než že je vám třicet, jste v cizím městě a nikomu – vám vlastně ze všech nejvíc – vůbec není jasné proč, guláš a svíčková přijdou vždycky vhod. Občas přidá pojednání o knedlíku, čímž může získat až deset minut konverzace k dobru, štrúdl se dá sfouknout za pět minut, bábovka za dvě a pivo naopak natáhnout, jak jen je potřeba, jen ať se osazenstvo unudí k smrti.
Pierre zalituje, že otázku ze slušnosti vůbec položil, a vymluví se, že musí jít kouřit na balkon.
„Nenakláněj se tolik, ať nevyletíš i se zábradlím.“
12
Pablo chytne Pierra za rameno. Ten reflex ho naučily předešlé návštěvy, jedna jako druhá hypnotizované balkonem jako malé děti, které chtějí aspoň na chvíli z výšky sledovat zakázané představení.
„No, aspoň by to bylo do měkkýho. Mezi kozy, mezi vozy, pěknej výhled tu máte!“
A stejně jako u všech návštěv nakonec místo varování zůstane na balkoně s ním a rád se k zakázanému představení připojí.
„Občas si děláme čárky, když vidíme klienta.“
„Myslíš, že maj nějaký permanentky?“
„Jakože slevy pro stálý klienty? Každý desátý šukání grátis!“
„Stopro, ale tyhle vyžilý báby to snad musej dělat doslova za hubičku.“
„Fuj, takovou hubičku bych teda nechtěl. Představ si, jak se na tebe lepí tahle vráščitá pusa s rozpatlanou rtěnkou okolo.“
„Vy jste nechutný, kluci. Pojďte jíst!“ volá na ně Lily z obýváku.
„Kompletbába je za čtyřicet eur, na kuřbábu ti prej stačí deset.“
„To je levnější než lehátko v Sán Tropé!“
„A dost. Ke stolu!“
„Už jste slyšeli o Martinovi a Evě? Prej jim to pořád nejde…“
„Co jim nejde?“
„No tóóó…“
„Jo tohle, no měli by máknout, vždyť jí táhne na sedmatřicet.“
Klára se modlí, ať někdo vytáhne svíčkovou.
„A jak je to u vás, Kláro? Je normální, že holky v tvým věku… teda jakože starší, víš, jak to myslim… nemaj…“
13
A je normální, že se tady kluci v tvým věku převlíkají za klauny? První odpověď, co ji napadne, raději polkne s bramborou.
„Je to divný, viď, takový holky jako ty, vypadaj v pohodě, a často jsou samy, čím to je? Že by se český květinky nikdo neujal? Neříkej mi, že holka jako ty nemá aspoň nějakýho nabíječe. No?“
Osazenstvo stolu se popadá smíchy a čeká, až Klára fakticky ospravedlní existenci svého živočišného druhu, v nejlepším případě s detailní přednáškou o svém sexuálním životě. Ptám se vás snad já, jak často spolu spíte? Koukat na Lilyiny prsa musí bejt po těch devíti letech celkem nuda, ne? A co ty, Lily, máš vedle Pabla taky nějakýho nabíječe? Společensky stanovená normalita ale podobné otázky tiše přikryje pod ubrus. V tomhle městě se jí líbí, že trapné ticho vždycky může přerušit… Dezert! Přišel čas na dezert! Stačí se lžičkou zanořit do čokoládové pěny a pak už jen… odpadnout do postele.
Světlo z pouličních lamp ozařuje střechy okolních domů, jednu křivější než druhou. Oprýskaný nelad. Nepravidelnost. Nenormálnost. Takový holky jako ty… Třicátnice v pohodě. Podezřelý. Jezdí, kam chtějí, nemají muže, ženu ani kariéru. Přemýšlejí, zajímají se a nedejbože u toho ještě nějak vypadají, nebo se přinejhorším i cítí. To už si dovolují moc. Kdyby byla chlap, možná by to dotáhla na hvězdu místního společenského života. Tajemný dobrodruh z Východu bez závazků! U chudinky z Východu můžeme aspoň doufat, že si najde slušnou partii ze Západu, která spasí její život. Přitom tu zná tolik chlapů-cizinců, kterých se nikdo nikdy neptá na to, jak se vůbec opovažují vyrazit do ciziny sami. Je sama poprvé v životě, a tak zatím neví, jestli je to volba, úděl, nebo životní etapa, ale aspoň se to snaží zjistit. Gratulace všem, jejichž život se řídí podle kalkulačky. To už dnes nemáme právo chvíli jen tak žít a hledat odpovědi,
14
třeba právě tady? Právo občas nevědět? Nebo je Klára vážně porouchaná, a jenom si to nechce přiznat? Její myšlenky nabíraly na filozofických obrátkách, když je přerušil jekot z ulice.
Kreténe vypíčenej! Ty jsi vypíčená a stará! Vrať mi ty prachy!
A bydlet v ulici plný podivných existencí je volba, úděl, nebo životní etapa? Ani tohle ještě neví, zatím to každopádně vypadá na celkem dobrej úlet.
Čtyři čtverce z IKEA nalepila šejdrem. Kubisti by jásali. Nohy odskočily napravo od těla, krk se zase vlní nalevo od hlavy. Má to tak se vším, celek jakžtakž drží pohromadě, ale spousta dílů divně trčí. S přibývajícím věkem se čas před zrcadlem stává přece jen o něco snesitelnější. Naštěstí už jsou pryč období batikovaných triček, vytahaných mikin, sukní přes kalhoty, krátkých rukávů přes dlouhé a podobných výstřelků.
Vzpomíná na gymnaziální výlety do Kenvela a Benettonu, kde si s kamarádkami zkoušely džíny, které jim měly zaručit jistější pozici ve ztraceném světě, ale ony na ně samozřejmě nikdy neměly. Směje se při představě, jak dnes tytéž kamarádky uvědoměle nosí své oblečení na bazary a předhánějí se, kdo víc šetří svět.
Sundá z ramínka model odcházejícího léta – dlouhé černé šaty. Celkem jí sluší. Ne že by tím byl její život spokojenější, ale ještě před pár lety by řekla, že jí nesluší nic. Nohy moc krátké, břicho rozkydlé, ruce sádelnaté, štěstí že zadek někdo vymyslel vzadu, aby na něj nebylo vidět. Teď řeší důležitější věci, na kila nezbývá čas. Ten možná koneckonců nezbývá ani na to, aby se za dvacet minut dostala na pohovor!
Běží po schodech a jednou rukou si přidržuje šaty, aby nezakopla. Šusem sjíždí na hlavní třídu.
15
„Hezký šaty, jdete na bál?“
Do práce, kterou ještě nemám, dědku! Hlavně se neotáčet, nedívat se! Osvědčená přístavní technika. Nejsilnější pepřák na oplzlé dědky.
VZALI MĚ. NA RECEPČNÍ. BUDU NOSIT UNIFORMU –TRIČKO S OTAZNÍČKEM. PŘIPADÁM SI, JAK KDYBYCH ZDOLALA MONT BLANC.
To napsala Francescovi. Váhala, viděli se zatím jen párkrát, ale chtěla se s někým podělit o svůj bezvýznamný úspěch. Návody na lásku říkají: udělej, co ti radí srdce. A pak si to vyžer. To už se nikde nepíše.
GRATULUJU, TAK TO OSLAVYME? MUZU SE STAVIT NA KAFE? UNIFORMU MUSIM VIDET. OTAZNIK SE K TOBE HODI.
JAKOŽE WTF? DÍK :) PŘIJĎ, ASPOŇ TI UKÁŽU SVŮJ NOVEJ BEJVÁK.
Byl tu déle než ona, vytáčelo ji, že furt dělal hrubky. Ale co už, bude se dál držet příruček a přijímat věci kolem sebe takové, jaké jsou, a s otevřenou náručí čekat, až se dostaví štěstí. Místní konverzace ji fascinovaly, všichni věděli, že „stavit se na kafe“ je jenom záminka, jak se pozvat k někomu domů.
Jeho život sestával z malování na zeď a malování na papír.
Ostatní banality jako jídlo šly mimo něj. Pozorovala jeho tenké tělo s roztomilou rozevlátou hlavou, jak bezstarostně stoupá do čtvrtého patra.
„Promiň, jsem trochu zaprasenej, děláme teď s klukama super fresku. Klimatickou fresku. Bude tam velká modrá velryba, vedle ní pluje rybář, chápeš, bude to mít dva metry, musíme si na to dokonce půjčit jeřáb…“
16
„Hm, zajímavý…“
„Promiň, jak to šlo?“
„Dobrý, asi takhle: Odkud jste? Češka. Á, takže východní Evropa? Ano. Adresa? Přístavní. Dlouhá pauza. Potutelnej smích. Adresa, která mluví za vše. Ještě jsem se ani nepředstavila, a už mě měli za hvězdu českýho porna. To jeho renomé by mu mohla závidět i svíčková.“
„Dementi, no. Na kolik hodin tejdně je ta smlouva?“
„Dvacet osm, víc už v životě pracovat nechci, vedle toho budu mít snad čas psát, to mě teď naplňuje nějak nejvíc.“
„Konečně jsi to pochopila, tady už dneska nechce nikdo tolik makat, lidi začínaj chápat, že život je o něčem jiným.“
„O čem, prosim tě?“
„Já nevím, cestovat, poznávat, dělat věci, co tě bavěj, trávit čas s druhejma, pomáhat jim a nestresovat se nějakou debilní prací, ve který ve výsledku píšeš rádoby vtipný statusy na Facebook o lentilkách.“
„No trochu jim závidim, že někomu ke spokojenosti stačí marketing lentilek.“
„To možná teď, kdy podobnejma blbostma vydělává na předražený bydlení, stylovej telefon a na každodenní burgery, ale jednou mu možná dojde, že svůj život proseděl v umělým světle v kanceláři, a přitom mohl zažívat mnohem lepší věci. Mimochodem, víš, že lidem někdy říkám, že jsem Čech? Ironie, co?“
„Proč, proboha?“
„Protože kdybych jim řek pravdu, tak na mě všichni začnou řvát Pizza, pizza, gracias. Ještě to říkaj španělsky, kokoti.“
„No, nevim, jestli je lepší bejt pro lidi chodící flaška piva.“
„Kdybych byl Čech, říkal bych si třeba Josef.“
„A já třeba Marie. Mohli bysme zplodit Ježíše.“
17
„Jak, zplodit? Dyť mně je teprv třicet dva, s dětma začnu tak ve čtyřiceti. Jé, ty tady máš psací stroj?“
Francesco nadšeně odhrne dečku z klávesnice starého stroje, který tu nechali bývalí nájemníci. Klára na něj ještě nikdy nesáhla, ale líbilo se jí, že dodává bytu šarm, stejně jako bývalá krbová římsa a oranžové dlaždičky typické pro přístavní byty.
„Hele a nechtěla by ses vlastně živit tím psaním?“
„Jasně, pošahaná spisovatelka, co v jednadvacátým století píše romány na psacím stroji, to by mohlo fungovat.“
„Právě, navíc seš celkem hezká…“
„Jak to s tím souvisí?“
„Dneska prodávaj ksichty.“
„Ale já chci prodávat skvělý myšlenky, když už něco!“
„Měla bys spíš víc dávat svoje fotky na instáč.“
„Pro tvoje bezesný noci?“
„No taky, ale koukej na svoje kámošky z ulice, jak se tu vystavujou, támhle týpek s kšiltovkou dělá, že kouká do mobilu, ale už se otáčí a tahá z kapsy padesátieurovku za jednorázovou slast. Na instáči to není jiný, akorát tam holky ze sebe dělaj kurvy zadarmo.“
Francesco potahuje z balené cigarety a pozoruje moře přístavních střech: Vidíš tu stěnu, tam bych udělal něco menšího, fresku, co bude vidět jen z určitýho úhlu, si to představ, jdeš po ulici a najednou zvedneš hlavu a vidíš obraz… Hele dneska je superluna! Napíšem jí dopis. Cože? Pojď.
Kudrnáč ji bavil, naklonil se přes ni a začal ťukat do stroje:
Milá Luno,
jsi dneska tak super, že ti musíme napsat, děkujeme ti za to, žes tak veliká a mocná, snad si nepřipadáš na nebi moc opuštěná, Josef a Marie (a Ježíš, dopsala tužkou Klára)
18
S hlavou pár centimetrů od jeho přemýšlí, jestli tenhle člověk, stejně jako ona sama, dokáže někdy zplodit něco jinýho než kreslený velryby a dopisy Superluně. Jenže jeho kštice už zase odplouvá na balkon a naklání se přes vratké zábradlí.
„Mně ty holky náhodou přijdou sympatický, jedna kámoška tu taky bydlí, prej když se vrací vožralá domů a brečí, tak ji utěšujou.“
„Jo, chlapům většinou přijdou sympatický…“
Leželi v posteli a styděli se. Kdyby vážně byl pizza, byl by havaj. Hověl si na zádech s rukama za hlavou a pohvizdoval si. Kdyby byla pivo, byla by ležák. Ležela a čekala, až něco udělá.
„Nebudem si zatim něco vyprávět?“
„Tak začni, ty chceš psát příběhy.“
„Ale ty kreslíš, takže musíš mít fantazii!“
„Já ti můžu leda citovat z encyklopedie jídla, co teď ilustruju.“
„Skvělý!“
„Takže jahoda, borůvka, banán…“
„Svíčková, na tu prosim tě nezapomeň.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„No.“
„Nepřijde ti trochu divný s někym spát…“
„No?“
„No, jakože v týhle ulici, připadám si trochu blbě…“
„Chceš pustit nějakou hudbu?“
„Jo, třeba Beirut, My Night with the Prostitute from Marseille.“
„Ty jsi debil.“
„Roxanne.“
„Walk on the Wild Side.“
19
„Bad Girls.“
„Bad Boys!“
„Ticket to Ride! Voulez-Vous Coucher avec Moi ce Soir?“
„Da, ale za Východoevropanku to bude dvacet eur příplatek.“
„Za uniformu s otazníčkem bych dal celou svoji podporu.“
„Doufám, že tu místní, tu českou prosim tě ne.“
Zmizel i s Lunou. Nenapsal za den, za dva, ani za pět. Minutu co minutu obsedantně kontrolovala mobil. Plnily ho jen zprávy kamarádek, od něj ani slovo. Čekání, naštvání, zklamání. Obviňování, co bylo špatně. S nikým jiným by přece dopisy
Superluně psát nemohl! Kretén. Počkala týden, než mu napíše, to byl Měsíc ve správném postavení. Komunikovat s Lunou bylo o tolik snazší. Po několika poradách s kamarádkou odeslala zprávu. Nesporně nenucenou a nevtíravou.
TAK MĚ NAPADLO, CO MÁŠ NOVÝHO?
Zobrazeno – o půl hodiny později. Odpovězeno – nikdy.
„Nazdááár, Kláro, jak bylo?“ hulákají spolubydlící ode dveří s krabičkou od čaje v rukou.
„Koukej, co jsme našli na chodbě!“
„Ááá, dejte to někam, co to je?“
„Štírek. Štírek středomořský. Vystřeluje jed, jen když je v ohrožení. Simtě, nedělej, vždyť je mrtvej.“
„No ale stejně, já tu nechci ani mrtvý štírky.“
„A hada už jsi viděla?“
„Jakýho hada, doprčic?“
„Má ho takovej ten divnej soused, jak se furt mračí. Desetimetrovýho žluto-bílýho skvrnitýho hada… co teď jenom
20
mňam!“
„Nech toho, v Praze teď utekla mamba, bojim se jí až tady, a ty mi říkáš, že jeden had si lebedí hned ve vedlejším okně?!“
„Doporučuju ti se na dnešek vyzbrojit dvojitou peřinou, tu by nemusel prokousnout.“
„Nech mě.“
Pro jistotu zkontrolovala terén pod postelí a pak zavrtaná do peřinové skrýše pozorovala malou dírou v dece hvězdy za oknem. Jsi tam? Letíš kolem mě a já tě nevidím? Záříš? Jsi jeden? Nebo jsi stovky malých světel, co se na chvíli rozsvítěj a pak zmizej neznámo kam? Jsi ta tma okolo? Anebo jsem to temno já? Kluku? Hade?!
První volno v práci. Tři dny v kuse, po kterých ve směnném provozu tolik toužila. A teď tu leží. Tři dlouhé prázdné dny, které se nechtějí zaplnit. Přicházel podzim a s ním mistrál, nepřítel účesů i morálky. Páry neopouštějí vyhřátá hnízda. Kamarádky leží doma s kocovinou nebo depresí, a tak ani není s kým řešit stokrát probranou akci z minulého týdne, kdo v kolik zobrazil zprávu, jak zněla a jak se ani neobtěžoval na ni odpovědět. Plkání – prázdnotu zahání. V kavárně, se spolubydlícími, na internetu. Kdekoliv. Až skoro zapomněla, že může peřinu vyměnit za obří šálu a jít, kam se jí zrovna zachce. Třeba dohnat výstavy v muzeu, kam už stejně dlouho chtěla zajít. Sejde na ulici. Dědek ve vedlejším vchodě se na ni z dálky usmívá.
„Pořád chodí kolem, ale aby se stavila na kávičku, to ne! Pojďte se zahřát!“
Zas ten dědek. Nedívat se! Hlavně se nedívat. Jenže pak se na něj přece jen jedním okem podívá… pak oběma očima…
21
čeká… a po setmění ti vleze do pokoje… ssss… prej je tu někdo z Česssskossslovensskaaa,