VLADIMIR NABOKOV: TRANSPARENT THINGS
Copyright © 1972, Dmitri Nabokov
All rights reserved
Translation © Pavel Dominik, 2023
Epilogue © Jiří Pelán, 2023
ISBN 978-80-7637-405-8
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republikyTady je ta persona , kterou hledám. Haló, persono! Neslyší mě.
Snad kdyby budoucnost existovala, konkrétně a individuálně, jako cosi, co by bystřejší mozek dokázal rozpoznat, nebyla by minulost tak svůdná: její nároky by se uvedly do rovnováhy s nároky budoucnosti. Při uvažování o tom či onom předmětu by pak persony mohly sedět obkročmo ve středu té dvouramenné houpačky. Mohla by být zábava.
Budoucnost však takovou realitou nedisponuje (na rozdíl od vyobrazené minulosti a vnímané přítomnosti); budoucnost je pouze řečnický obrat, přízrak myšlenky.
Haló, persono! Co je? Netahej mě za rukáv. Já ho nijak neobtěžuju. Á, no tak dobře. Haló, persono… (naposled, tichounce).
Soustředíme-li na hmotný předmět, ať se nachází v jakémkoli stavu, pozornost my, už jen samotné soustředění může způsobit, že se mimoděk ponoříme do minulosti tohoto předmětu. Nováčci se musí naučit prohlédnout si hmotu jen zběžně, chtějí-li, aby zůstala přesně taková jako právě v tu chvíli. Průzračné věci, jimiž prosvítá minulost!
Zvlášť obtížné je udržet pozornost vůči povrchu věcí, ať vytvořených člověkem, či přírodou, ze své podstaty nehybných, avšak hojně používaných lehkomyslným životem (vybavili jste si, a zcela oprávněně, kámen na svahu kopce, přes nějž v průběhu nespočetných let přecupitaly spousty zvířátek): nováčci si radostně pobroukávají, propadávají se povrchem a záhy si s dětskou bezstarostností vychutnávají příběh tohoto kamene, tamtoho vřesu. Vysvětlím. Hmota, původu přirozeného i umělého, je potažena tenkým povlakem bezprostřední reality, a touží-li
někdo setrvat v přítomném okamžiku, s tímto okamžikem a na tomto okamžiku, ať se snaží, prosím, tu napnutou vrstvičku neporušit. Jinak ten nezkušený divotvůrce zjistí, že už nekráčí po vodě, ale vzpřímen klesá mezi vyjevenými rybami. Více za chvíli.
Jakmile persona Hugh Person (komolený na „Petersona“ a některými vyslovovaný „Parson“) vysoukal své neskladné tělo z taxíku, který ho do tohoto ošumělého horského letoviska přivezl z Truxu, a zatímco hlava byla stále ještě skloněná v otvoru určeném pro vystupující trpaslíky, jeho oči se obrátily vzhůru – nikoli aby vyjádřily vděčnost za úslužné gesto načrtnuté šoférem, který mu otevřel dveře, ale aby porovnal vzhled hotelu Ascot (Ascot!) s osmiletou vzpomínkou – pětinou jeho života –prostoupenou žalem. Úděsná stavba ze šedého kamene a hnědého dřeva se honosila třešňově červenými okenicemi (ne všechny byly zavřené), jež si nějakým mnemoptickým trikem pamatoval jako jablečně zelené. Po obou stranách schodů krytého vchodu se pnuly železné sloupy zakončené elektrifikovanými kočárovými lampami. Po těchto schodech seškobrtal sluha v zástěře, aby odnesl dvě zavazadla a (v podpaží) krabici s botami, které šofér pohotově vyložil ze zívajícího kufru. Person zaplatí pohotovému taxikáři.
Nevýrazná hala byla nepochybně stejně omšelá jako vždycky.
V recepci, když se přihlašoval a odevzdával pas, se zeptal francouzsky, anglicky, německy a opět anglicky, jestli
to tam ještě vede starý Kronig, jehož tučný obličej a falešnou žoviálnost si tak jasně vybavil.
Recepční (světlý drdol, půvabná šíje) řekla, že ne, monsieur Kronig je opustil a nastoupil, představte si, na místo ředitele hotelu Fantastic v Bluru (tak to alespoň znělo).
Jako doklad či důkaz byla Personovi předložena trávově zelená a nebesky modrá pohlednice s hosty na lehátkách. Nápis byl vyveden ve třech jazycích a pouze německá verze byla jazykově správná. Anglická zněla: Lying Lawn –a falešná perspektiva jako by ten trávník záměrně zvětšila do obludných rozměrů.
„Vloni zemřel,“ dodala dívka (která en face ani trochu nepřipomínala Armande), čímž smetla jakýkoli zájem, jež mohl barevný obrázek Majestiku v Churu vzbudit.
„Takže tu není nikdo, kdo by si mě mohl pamatovat?“
„Je mi líto,“ odpověděla s intonací, na jakou byl zvyklý u své zesnulé ženy.
S politováním mu také sdělila, že není-li jí schopen říct, ve kterém pokoji na třetím podlaží bydlel, ona mu ho nemůže dát, zvlášť když je celé patro obsazené. Person svraštil obočí a řekl, že pokoj byl někde uprostřed třístovek, s oknem obráceným na východ, slunce ho vítalo na koberečku u postele, i když o výhledu z pokoje se prakticky nedalo mluvit. Strašně po tom pokoji toužil, jenže zákon si žádal skartování všech záznamů, pokud ředitel, a to i bývalý, udělá to, co udělal Kronig (sebevražda se asi považovala za cosi na způsob účetního podvodu).
Dívčin kolega, pohledný mladík v černém, s uhříky na bradě a na krku, zavedl Persona do pokoje ve čtvrtém podlaží a se zaujetím televizního diváka celou cestu nespouštěl oči z modravé slepé zdi, zvolna se sunoucí dolů, zatímco neméně uchvácené zrcadlo výtahu zobrazilo na několik světlých okamžiků toho pána z Massachusetts
s protáhlým, hubeným, smutným obličejem, s nepatrně
předsunutou čelistí a dvěma symetrickými rýhami rámujícími ústa, jež mu mohly dodat vzhled drsného, hromotluckého horolezce, nebýt melancholicky ohnutých zad, zcela popírajících jeho neuvěřitelnou majestátnost.
Okno skutečně směřovalo na východ, ale rozhodně skýtalo i výhled: konkrétně na obrovský kráter plný bagrů (v sobotu odpoledne a celou neděli ztichlých).
Sluha v jablečně zelené zástěře přinesl dva kufry a kartónovou krabici s nápisem „Fit“ na obalu; poté Person osaměl. Věděl, že hotel je zchátralý, ale tohle bylo příliš. Belle chambre au quatrième, byť pro jednoho příliš velký a pro několik hostů příliš těsný, postrádal sebemenší špetku útulnosti. Pamatoval si, že pokoj o patro níž, kde on, dvaatřicetiletý kus chlapa, brečel častěji a usedavěji než za celé své smutné dětství, byl taky ošklivý, ale aspoň ne tak rozlehlý a přeplácaný jako jeho nový příbytek. Postel byla
zlý sen. V „koupelně“ bidet (tak velký, že by se na něm pohodlně usadil cirkusový slon), zato žádná vana. Záchodové prkénko odmítalo zůstat zvednuté. Vodovodní kohoutek se vzpouzel, nejdřív vychrstl silný rezavý proud a teprve pak se zklidnil a začal vypouštět onu obvyklou krotkou záležitost – jíž se nedostává dostatečného uznání a která je tekoucím tajemstvím a zaslouží si, ano, ano, aby se na její počest stavěly pomníky, chladné svatyně! Poté co Hugh z té ubohé toalety vyšel, zlehka za sebou zavřel dveře, ty však zakňučely jako hloupé štěně a okamžitě ho následovaly do pokoje. A teď si pojďme názorně objasnit naše těžkosti.
Když Hugh Person , člověk milující pořádek, pátral po komodě, do níž by si uložil věci, všiml si, že prostřední zásuvku starého psacího stolu, vykázaného do tmavého kouta pokoje a odsouzeného do role pouhého podstavce pro lampu, která bez žárovky a stínidla připomínala kostru polámaného deštníku, ruka hosta či pokojské (ve skutečnosti ani jednoho z nich), kteří ji jako poslední prozkoumali, zda v ní něco není (neprozkoumal ji nikdo), řádně nezasunula. Můj dobrý Hugh se ji pokusil zavrtět dovnitř; zásuvka se zpočátku zpěčovala, ale pak, v reakci na odpor náhodného škubu (mimoděk těžícího z narůstající energie několika šťouchů) vystřelila ven a vyklopila tužku. Než ji vrátil zpátky, na chvíli se nad ní zamyslel.
Nebyla to šestihranná kráska z viržinského jalovce či afrického cedru se jménem výrobce vytištěným lístkovým stříbrem, ale úplně obyčejná, kulatá, v podstatě anonymní stará tužka z levné borovice, barvy špinavě fialové. Deset let předtím ji tam odložil truhlář, který nedokončil prohlídku starého stolu, natož aby ho opravil, jelikož si odešel pro nářadí, které už jaksi nikdy nenašel. A nyní přichází okamžik zpozornění.
V jeho dílně, a už dávno předtím ve vesnické škole, se tužka vypsala na dvě třetiny původní délky. Holé dřevo na jejím kónickém konci ztmavlo do sytě slívové, splývající s tónem tupého hrotu tuhy, kterou odlišuje od dřeva pouze její matný lesk. Nůž a měděné ořezávátko ji důkladně opracovaly, a kdyby na to přišlo, mohli bychom vysledovat složitý osud hoblinek, na jedné straně lilkových a na druhé nahnědlých, když byly čerstvé, avšak nyní rozpadlých na zrnka prachu, jehož rozlehlý, nedohledný rozptyl lapá v panice po dechu, jenže člověk by se
nad to měl povznést, člověk si na to zvykne raz dva (jsou horší hrůzy). Tužka se celkem vzato strouhala jedna radost, uvážíme-li, že to byl stařičký výrobek. Vrátíme-li se o mnoho let zpátky (byť ne až do roku Shakespearova narození, kdy byl objeven grafit do tužek) a pak znovu navážeme na příběh toho předmětu směrem k „současnosti“, vidíme, jak mladé dívky a staří muži míchají jemně rozemletý grafit s mokrým jílem. Tato hmota, tento slisovaný kaviár, se vloží do kovového válce s modrým okem – safírem s provrtanou dírkou, skrze niž se kaviár protlačuje. Vychází z ní jedním nepřetržitým vábným proutkem (číhejte na naši malou kamarádku!), který vypadá, jako by si zachoval tvar zažívacího traktu dešťovky (ale číhejte, číhejte, nenechte se rozptýlit!). Nyní se krájí na tyčinky o délce požadované pro tyto tužky (zahlédneme kráječe, starého Eliase Borrowdala, a zrovna se chystáme uhnout zrakem a vycupitat na malý průzkumný výlet po jeho předloktí, když vtom se zarazíme, zarazíme se a couváme, jelikož chceme honem identifikovat ten jeden konkrétní kousek). Sledujeme, jak se vypaluje, jak se vaří v tuku (zde záběr, jak podřezávají jeho huňatou dárkyni, záběr na řezníka, na pastevce, na pastevcova otce – Mexičana) a vkládá do dřeva.
A teď, až si budeme připravovat dřevo, neztraťme svůj drahocenný kousek tuhy. Tady je ten strom! Tato konkrétní borovice! Je poražena. Použije se pouze kmen zbavený kůry. Slyšíme skučení právě vynalezené motorové pily, vidíme sušení a hoblování klád. Zde je prkno, které poskytne obal té tužce v mělké zásuvce (stále nezavřené). Rozeznáváme její přítomnost v kládě, stejně jako jsme rozeznali kládu ve stromě a strom v lese a les ve světě, který postavil Jack. Rozeznáváme onu přítomnost podle čehosi, co je nám naprosto jasné, ale zároveň
nepojmenovatelné a nepopsatelné, stejně jako nedokážeme popsat úsměv někomu, kdo v životě neviděl usměvavé oči.
Tak se před námi vmžiku odvíjí celé to malé drama, od krystalizovaného uhlíku a pokácené borovice po tento skromný nástroj, po tuto průzračnou věc. Bohužel sama pevná tužka, kterou krátce podržel v prstech Hugh Person, nám stále jaksi uniká. On však neunikne, kdepak!
Byla to jeho čtvrtá návštěva Švýcarska. Poprvé tam přijel před osmnácti lety, kdy strávil se svým otcem několik dní v Truxu. O deset let později, ve dvaatřiceti, navštívil to staré město u jezera znovu a při pohledu na jejich hotel v sobě úspěšně vyvolal sentimentální vzrušení – napůl údiv, napůl lítost. Od jezera a fádního nádraží, kam přijel lokálkou, k němu vedla strmá ulička a staré schody. Zapamatoval si jméno hotelu, Locquet, protože mu připomínalo dívčí jméno jeho matky, francouzské Kanaďanky, kterou Person starší přežil o necelý rok. Pamatoval si také, že hotel byl nanicovatý a levný a že stál sklesle vedle hotelu jiného, mnohem lepšího, přes jehož okna v přízemí se daly rozeznat přízraky bledých stolů a pod vodou se pohybujících číšníků. Ani jeden z hotelů už tam nestojí, na jejich místě vyrostla Banque Bleue, budova z oceli, samé leštěné plochy, sklo a květiny v kořenáčích.
Spal tehdy v jakémsi polovičním přístěnku, odděleném od otcovy postele klenutým průchodem a stojanovým věšákem na šaty. Každá noc je strašlivá obřice, ale tahle byla
obzvlášť hrůzostrašná. Hugh měl doma vždycky vlastní pokoj, nesnášel tento společný hrob spánku a zarputile doufal, že slib oddělených ložnic bude dodržen na dalších zastávkách jejich švýcarského putování, mihotajícího se před nimi v barevné mlze. Jeho otec, šedesátník, menšího vzrůstu než Hugh a také zavalitější, nedávno ovdověl a od té doby nechutně zestárl; jeho věci vydávaly charakteristický pach, slabý, ale nezaměnitelný, a také vrčel a vzdychal ve spánku, neboť se mu zdálo o obrovských, humpoláckých kvádrech černoty, které se musely přebrat a odstranit z cesty nebo s námahou přelézt v mučivém stavu zemdlenosti a zoufalství. V análech evropských zájezdů doporučovaných rodinnými lékaři důchodcům coby lék na zmírnění zármutku ze samoty se nenajde jediná cesta, která by onoho cíle dosáhla. Person senior měl odjakživa obě ruce levé, ale způsob, jakým šmátral po věcech plovoucích v plné vaně prostoru, hmataje po průhledném mýdle nepolapitelné hmoty, nebo jakým se marně snažil zavázat či rozvázat ty části výrobků, které bylo třeba upevnit či uvolnit, byl čím dál směšnější. Hugh otcovu neobratnost částečně zdědil, avšak její nynější přemíra ho rozčilovala jako stále se opakující parodie. To poslední ráno, které vdovec trávil v takzvaném Švýcarsku (to jest těsně před událostí, v jejímž důsledku se pro něho všechno stane „takzvaným“), se ten starý nešika v touze podívat se, jaké je počasí, pustil do křížku se žaluzií, a jelikož se mu těsně předtím, než se žaluzie rachotivým přívalem zřítila zpět, podařilo zahlédnout jen mokrou vozovku, rozhodl se vzít si deštník. Ten byl špatně složený, takže otec začal jeho stav vylepšovat. Hugh zpočátku pozoroval jeho snahu s tichým znechucením, provázeným cukáním v rozšiřujícím se chřípí.
Pohrdání bylo nezasloužené, neboť existuje spousta věcí,
počínaje živými buňkami a konče mrtvými hvězdami, jež čas od času potkávají drobné nehody v ne vždy šikovných či opatrných rukou anonymních tvůrců. Černé záhyby deštníku byly halabala obrácené naruby a musely se znovu seskládat, a než se očko na stužce připravilo k použití (kroužek nahmatatelný mezi ukazováčkem a palcem), zmizel jeho knoflík v průhybech a přehybech prostoru. Hugh chvíli sledoval to nešikovné šmátrání a pak vytrhl deštník z otcových rukou tak prudce, že starý pán ještě několik okamžiků žmoulal vzduch, než na tu nečekanou nezdvořilost zareagoval vlídným, omluvným úsměvem. Hugh, stále ještě bez jediného slova, deštník vztekle složil a zapnul – ten však, upřímně řečeno, sotva nabyl lepšího tvaru, než jaký by mu byl nakonec vtiskl jeho otec.
Co měli ten den v plánu? Posnídají tam, kde včera večeřeli, a pak půjdou trochu po obchodech a hodně po pamětihodnostech. Dveře záchodu na chodbě zdobil namalovaný obrázek místního divu přírody, vodopádu Tara, jehož obrovská fotografie visela i na stěně vestibulu. Doktor Person se zastavil u recepce a se svou obvyklou úzkostlivostí se zajímal, zda mu nepřišla pošta (ne že by nějakou čekal). Po krátkém pátrání se našel telegram pro paní Parsonovou, ale nic pro něho (kromě ztlumeného šoku z neúplné shody okolností). U lokte mu náhodou ležel svinutý krejčovský metr a on si ho začal obtáčet kolem tlustého pasu, přitom několikrát ztratil jeho konec a celou dobu vysvětloval zamračenému recepčnímu, že si hodlá ve městě koupit letní kalhoty a že se tomu chce věnovat s čistou hlavou. Hughovi byly ty tlachy tak protivné, že se pohnul k východu dřív, než se šedý metr opět svinul.