Salman Rushdie: Quijote / ukázka by Nakladatelství Paseka

Salman Rushdie

QUIJOTE Přeložila Dominika Křesťanová

QUIJOTE

Salman Rushdie

QUIJOTE

Přeložila Dominika Křesťanová

Tato kniha vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky.

Pro Elizu

Donkichotská poznámka k výslovnosti Jméno Quijote, psané v některých jazycích Quichotte, vyslovují Francouzi „ki-ŠOT“ a Němci „ki-ŠOT-a“, kdežto Italové píší Chisciotte a vyslovují „ki-ŠO-té“, nicméně jde o alternativní přepis a výslovnost španělského Quixote nebo Quijote, které se vyslovuje „ki-CHO-té“. Portugalština dává při čtení onoho x nebo j uprostřed rytířova zvučného jména přednost hlásce „š“ před „ch“. Sám Cervantes by nejspíš v souladu se španělštinou užívanou v jeho době říkal „ki-Šo- té“. V tomto textu se doporučuje elegantní francouzské „ki-ŠOT“, ale čiň, jak se tobě samotnému zlíbí, spanilomyslný čtenáři. Nikomu se neupírá jeho/její/jejich vlastní pojetí našeho univerzálního Dona.

Část první

PRVNÍ KAPITOLA

Quijote se jako starý muž zamiluje, vydá na výpravu & stane se otcem

Žil byl, na řadě dočasných adres po celých Spojených státech amerických, obchodní cestující indického původu, pokročilého věku a ochabujících mentálních schopností, který z lásky k bezduchým televizním pořadům trávil příliš velkou část života v nažloutlém světle nevkusných motelových pokojů jejich nemírným sledováním, a následkem toho utrpěl zvláštní formu poškození mozku. Hltal ranní pořady, denní pořady, noční talk-show, telenovely, situační komedie, přeslazené filmy pro ženy, seriály z nemocničního prostředí, detektivky, seriály o upírech a zombiích, příběhy hospodyněk z Atlanty, New Jersey, Beverly Hills a New Yorku, milostné eskapády a rozbroje dědiček hotelového jmění a samozvaných šáhů, laškování individuí proslavených nahými scénami, patnáctiminutovky slávy udílené mladým dívkám, které na sociálních sítích zaujaly nejvíc sledujících,

protože si chirurgickou cestou opatřily třetí ňadro či postavu připomínající po odstranění žeber nedosažitelnou siluetu mattelovské panenky Barbie, nebo dokonce, což bylo o něco snazší, dokázaly ulovit v malebném prostředí a v těch nejúspornějších šňůrkových bikinkách obřího kapra. Hltal pěvecké soutěže, kuchařské soutěže, soutěže podnikatelských záměrů, soutěže o podnikatelské stáže, soutěže monster trucků na dálkové ovládání, módní soutěže, soutěže, v nichž usilují o vzájemnou přízeň nezadané mladé ženy a muži, baseballové zápasy, fotbalové zápasy, utkání v košíkové, wrestlingová klání, zápasy v kickboxu, přenosy extrémních sportů a samozřejmě soutěže krásy. (Na „hokej“ se nedíval. Pro lidi jeho etnického původu, kteří strávili mládí v tropech, byl hokej, v USA překřtěný na „pozemní hokej“, sport provozovaný na travnatém hřišti. Hrát hokej na ledu pokládal za absurdní ekvivalent bruslení na louce.) V důsledku svého takřka naprostého zaujetí materiálem nabízeným v dávných časech přes katodovou trubici a dnes, v čase plochých obrazovek, prostřednictvím tekutých krystalů, plazmy a organických elektroluminiscenčních diod, se stal obětí oné čím dál rozšířenější psychické poruchy, při níž se hranice mezi pravdou a lží rozmlžuje a stírá, a občas se mu stávalo, že nebyl schopen rozlišit jedno od druhého, realitu od „reality“, a začínal sám sebe pokládat za řádného občana (a potenciálního obyvatele) imaginárního světa za obrazovkou, jemuž byl tělem i duší oddaný a jenž, jak věřil, poskytoval jemu, a tudíž i ostatním lidem morální, sociální a praktický návod, podle nějž by měli všichni muži a ženy žít. S postupem času, jak se propadal čím dál hlouběji do pohyblivého písku čehosi, co by se dalo označit jako nereálná realita, začínal navazovat citové vazby s řadou obyvatel

onoho druhého, zářivějšího světa, kam dle svého názoru plným právem náležel jako novodobá Dorotka zvažující trvalé přesídlení do země Oz, a v blíže neurčeném okamžiku si vypěstoval nezdravou, neboť naprosto jednostrannou vášeň pro jistou televizní osobnost, krásnou, chytrou a obdivovanou slečnu Salmu R., kteroužto poblouzněnost značně nepřesně označoval za lásku. Ve jménu oné takzvané lásky se horlivě zapřisáhl, že bude svou „milovanou“ pronásledovat skrze televizní obrazovku přímo do té či oné ušlechtilé reality s vysokým rozlišením, jakou ona a jí podobní obývají, a jednak činy, jednak šarmem dobude její srdce. Mluvil pomalu a pomalu se i pohyboval, při chůzi za sebou trochu táhl pravou nohu – trvalý následek dramatické Vnitřní události před mnoha lety, při níž zároveň utrpěla jeho paměť, takže zatímco události dávno minulé zůstávaly živé, z prostředního úseku života si vybavoval náhodné útržky oddělené dlouhými přeryvy a dalšími mezerami, které se, jako když nedbalý zedník spěchá, postupně zaplňovaly falešnými vzpomínkami vytvořenými na základě věcí, které nejspíš viděl v televizi. Až na tyhle drobnosti se jevil s ohledem na věk v nadmíru dobré kondici. Byl vysoký, skoro by se chtělo říct protáhlý, jako vyzáblé postavy z El Grecových obrazů a útlé sochy Alberta Giacomettiho, a ačkoli takoví lidé bývají (povětšinou) melancholického založení, jemu štěstěna přiřkla veselý úsměv a okouzlující vystupování gentlemana ze staré školy, hned dvojí přínos pro obchodního cestujícího, kterým ve svých nejlepších letech značně dlouho byl. A nejen to, i jméno měl úsměvné: znělo Smile. Pan Ismail Smile, obchodní zástupce, Smile Pharmaceuticals Inc., Atlanta, Georgia, stálo na jeho vizitce. Jako prodejce byl odjakživa pyšný, že má stejné jméno jako korporace, kterou zastupuje.

Stejné příjmení. Dodávalo mu to jisté úctyhodnosti, nebo si to alespoň namlouval. Při svém posledním, nejbláznivějším dobrodružství se nicméně rozhodl pod tímto jménem nevystupovat. (Ono nezvyklé příjmení „Smile“ bylo mimochodem amerikanizovanou verzí jména „Ismail“, takže náš milý obchodní cestující byl ve skutečnosti pan Ismail Ismail, případně pan Smile Smile. Byl snědý muž v Americe a toužil po snědé ženě, ale nenahlížel svůj příběh z hlediska rasy. Už dávno se, dalo by se říct, od své kůže odpoutal. Což byla jedna z mnoha věcí, které jeho výprava zpochybní a změní.) Čím víc myslel na ženu, kterou miloval, jak tvrdil, tím mu bylo jasnější, že tak úchvatná osobnost nepadne štěstím do mdlob, jakmile se jí naprosto cizí člověk vyzná z amour fou. (Až takový blázen nebyl.) Bude tudíž muset dokázat, že je jí hoden, a jeho jedinou starostí budiž nadále opatření takových důkazů. Ano! Vrchovatě jí předvede svou cenu! Jakmile se do úkolu pustí, bude nutné, aby cíl své náklonnosti o svých činech průběžně informoval, a proto měl v úmyslu započít s ní korespondenci, ve sledu dopisů vyjevit svou upřímnost, hloubku svých citů a míru, kam až je schopen zajít, aby získal její ruku. V tomto bodě úvah ho přepadla jakási plachost. Kdyby jí odhalil celou prostotu svého životního postavení, mohla by jeho dopis s půvabným smíchem hodit do koše a jednou provždy ho odepsat. Kdyby prozradil svůj věk a podrobnosti svého vzhledu, mohla by, napůl pobavená, napůl zděšená, před takovou informací ucouvnout. Kdyby uvedl svoje jméno, ono vpravdě důstojné, značným jměním ověnčené jméno Smile, mohla by v rozmrzelosti uvědomit úřady, a kdyby ho měli na podnět předmětu jeho zbožňování štvát jako psa, zlomilo by mu to srdce a jistojistě by zemřel. Proto

prozatím svou skutečnou totožnost podrží v tajnosti a odhalí ji teprve tehdy, až jeho dopisy a činy v nich popsané jeho milovanou v postoji k němu obměkčí a ona bude přístupnější jeho návrhům. A jak pozná, že ten okamžik nastal? To byla otázka, na kterou najde odpověď později. V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta ne jlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči. Toho rána jako by ve snu viděl sám sebe, kterak se obrací k svému bdělému já. „Jen se na sebe podívej,“ brumlalo jeho polospící já tomu zpola se probouzejícímu. „Tak vysoký, tak hubený, tak letitý, a nezmůžeš se na víc než na tyhle řídké vypelichané vousy jako nějaký poďobaný puberťák. A ano, jen si to přiznej, možná navíc trochu pošahaný, jeden z těch nevyléčitelných snílků, co si pletou kumuly, kumulonimby, nebo dokonce cirostraty s pevnou zemí. Schválně si vzpomeň, jakou skladbu jsi měl nejradši jako kluk! Já vím, dneska si potrpíš na to trylkování, co znáš z Amerického idolu nebo Hlasu Ameriky. Ale tehdy se ti líbilo to, co měl rád tvůj umělecky založený otec, přejímal jsi jeho hudební vkus se vším všudy. Vzpomínáš si na jeho oblíbenou desku?“ Načež polosnící Smile rozmáchlým gestem vytáhl vinylové LP a polob dící Smile ho okamžitě poznal. Byla to nahrávka opery Don Quijote Julese Masseneta. „Jen volně založeno na skvostném veledíle Cervantesově, nemám pravdu?“ dumal onen fantom nahlas. „Mám nicméně dojem, že i ty sám jsi založený dost volně.“ Bylo rozhodnuto. Vylezl v proužkovaném pyžamu z postele – rychleji, než měl ve zvyku – a je to tak, zatleskal.

Ano! Tenhle pseudonym bude užívat ve svých milostných dopisech. Bude jejím důmyslným rytířem Quijotem. Bude Lancelotem sloužícím své Guinevře a unese ji na Radostnou tvrz. Bude – řečeno slovy Chaucerova Prologu – vskutku prawy vzpanily rytieř. Žije v době, kdy je i nemožné možné, připomněl si. Slýchal to od spousty lidí jak v televizi, tak v bizarních videoklipech plujících v kyberprostoru, který jeho závislosti dodával další, novými technologiemi prohloubený rozměr. Žádná pravidla už neplatí. A v době, kdy je možné i nemožné, je zkrátka i nemožné možné. Ze starých přátel se můžou stát noví nepřátelé a tradiční nepřátelé mohou být vašimi nejlepšími kamarády, nebo dokonce milenci. Nedá se už předvídat počasí, pravděpodobnost války ani výsledek voleb. Žena se může zamilovat do selete, stejně jako muž může sdílet domov se sovou. Kráska může usnout, a když ji probudí polibek, mluví jiným jazykem a v tomhle novém jazyce dává průchod od základů změněné povaze. Vaše město může spláchnout povodeň. Tornádo vám může odnést dům do nějaké daleké země, a když ho složí na zem, rozmáčkne jím čarodějnici. Ze zločinců se můžou stát králové a krále je možné odhalit coby zločince. Manžel může zjistit, že manželka, se kterou žije, je nemanželským dítětem jeho otce. Celý národ se může vrhnout z útesu jako táhnoucí lumíci. Z mužů, kteří hráli prezidenta v televizi, se můžou stát prezidenti. Může dojít voda. Žena může porodit dítě, ze kterého se vyklube navrátivší se bůh. Slova můžou ztratit původní význam a získat jiný. Svět může skončit, jak už nějaký čas opakovaně předpovídá minimálně jeden význačný vědec a podnikatel v jedné osobě, byť by na jeho proroctví nikdo nevsadil ani cent. A televizní hvězda by nějakým zázrakem mohla opětovat lásku starého

potrhlého dědka a dopřát mu nepravděpodobně romantický triumf, jenž by vyvážil dlouhý nicotný život a alespoň na závěr mu propůjčil aureolu velkoleposti. Ke Quijotově velkému rozhodnutí došlo v Red Roof Inn v Gallupu, Nové Mexiko (poč. obyv. 21 678). Náš obchodní cestující nejprve toužebně a závistivě vzhlížel k místnímu starobylému hotelu El Rancho, kde za zlatých časů westernu bydlela řada filmových hvězd, které v okolí natáčely, od Johna Waynea a Humphreyho Bogarta po Katharine Hepburnovou a Mae Westovou. El Rancho přesahovalo jeho rozpočet, a tak pokračoval ke skromnějšímu podniku Red Roof Inn, který mu naprosto vyhovoval. Byl to muž, který se naučil přijímat svůj úděl bez reptání. Když se onoho rána probudil se svou zbrusu novou identitou, byla televize puštěná – musel usnout dřív, než ho napadlo ji vypnout – a Steve Stucker, hlasatel počasí na kanále KOB-4, právě uváděl svou Přehlídku psíčků s hvězdnými meteorologickými psisky Radarem, Rezem, Squeakym a Tuffym. To znamenalo, že je pátek, a nově přejmenovaný pan Quijote (na titul Don se necítil, připadalo mu, že si ho ani nevysloužil, ani nezasloužil), plný energie z čerstvého rozhodnutí sršel nadšením z cestičky k lásce, jež se před ním otvírala poseta okvětními lístky, byť měl za sebou únavný týden nabitý návštěvami praktických lékařů v Albuquerque a okolí. Předchozí den strávil v sídlech Rehobothské křesťanské polikliniky, Novomexické zdravotnické asociace a Indiánské nemocnice v Gallupu, která měla na starosti péči o početné domorodé obyvatelstvo města, potomky kmenů Hopiů, Navahů a Zunů. Obchody šly dobře, říkal si, byť jeho bodré narážky na to, že co nevidět si udělá dovolenou přímo v New Yorku (poč. obyv. 8 623 000) se svou novou přítelkyní, Velice slavnou dámou a královnou Naprosto zásadního

2 0

televizního významu, vítala zmateně svraštěná čela a rozpačitá uchechtnutí. A ten vtípek v Indiánské nemocnici v Gallupu – „Ind, to je skoro jako Indián, jen místo peří máme na čele tečku! Takže jsem moc rád, že jsem v Indiánii!“ – nezabral ani trochu. Žádné trvalé bydliště už neměl. Jeho domovem byla silnice, jeho obývákem auto, šatníkem kufr a postel s televizí mu zajišťovala šňůra podniků jako Red Room Inn, Motel 6, Days Inn a další ubytovací zařízení. Vybíral si místa, kde měli aspoň pár placených televizních kanálů, ale když někde nebyly k mání, spokojil se s běžnou nabídkou. Zrovna dnešního rána ale neměl na místního hlasatele a jeho psy z útulku čas. Chtěl si promluvit s přáteli o lásce a o milostné výpravě, na kterou se chystal vydat. Popravdě už skoro žádné přátele neměl. Byl tu jeho bohatý bratranec, zaměstnavatel a ochránce Dr. R. K. Smile a byla tu doktorova žena Happy, s nimiž se nestýkal, a byli tu recepční z několika motelů, kde se pravidelně ubytovával. Bylo tu pár jednotlivců rozesetých po celé zemi a po celém světě, kteří k němu možná dosud cítili něco jako přátelství. Byla tu především jedna žena v New Yorku (říkala si Lidská trampolína), která by se na něj dost možná při troše štěstí znovu usmála, pokud by přijala jeho omluvy. (Věděl, nebo si myslel, že ví, že jí nějakou tu omluvu dluží, ale proč, to si vybavoval jen matně a občas si říkal, že třeba jeho pošramocená paměť převrátila všechno vzhůru nohama a ve skutečnosti by se měla omluvit ona jemu.) Neměl ale žádnou sociální skupinu, žádné vrstevníky, žádnou partu, žádné opravdové kamarády, protože vír společenského dění už dávno opustil. Na své facebookové stránce se „přátelil“ nebo „byl požádán o přátelství“ malou a tenčící se skupinkou obchodních

cestujících, jako byl on sám, a k tomu nejrůznějšími osamělci, chvastouny, exhibicionisty a lascivními dámami, které se projevovaly natolik eroticky, nakolik to poněkud puritánská pravidla sociálních sítí dovolovala. Všichni tito v uvozovkách „přátelé“ do jednoho rozpoznali v jeho plánu, když ho nadšeně postoval, to, čím skutečně byl – uhozený projekt hraničící s šílenstvím –, a pokusili se ho pro jeho vlastní dobro odradit od snah slečnu Salmu R. pronásledovat nebo obtěžovat. Na jeho sdělení odpovídali zamračenými smajlíky a osobními avatary s výstražně hrozícím prstem, jakož i gify samotné Salmy R., na nichž koulela očima, vyplazovala jazyk a točila ukazováčkem u pravého spánku, a v souhrnu přehlídkou všeobecně srozumitelných gest s významem „magořina“. On se však nedal odradit. Podobné příběhy vesměs nekončí dobře. V mládí – dostatečně vzdáleném na to, aby si vzpomínky na ně uchoval zřetelné – býval poutníkem ryzejšího druhu, než jakým se stal coby obchodní cestující později, a vyrážel do všech stran čistě proto, aby viděl, co je k vidění, od Hornova mysu a Ohňové země, konců to světa, kde všechny barvy mizí a věci i lidé zůstávají černobílí, po pustiny na východě Íránu, od šváby prolezlého města Bam po divoký příhraniční Záhedán z dávných časů šáhovy vlády, od australské Žraločí zátoky, kde plaval v cituplné společnosti delfínů, po nezměrnou pláň Serengeti s legendárními stády migrujících pakoňů. Během Hólí dováděl s bhódžpursky mluvícími potomky indických nevolníků na Mauriciu a slavil Svátek oběti Bakr-Id s tkalci šálů v horské vesnici Aru nedaleko ledovce Kolahoi v Kašmíru. To všechno ale v určitém okamžiku raného středního věku změnila Vnitřní událost. Když po ní přišel

2 2

k sobě, veškerá zvídavost a osobní ambice byly ty tam, velká města ho tísnila a jediné, po čem prahnul, byla anonymita a samota. Krom toho se u něj vyvinul akutní strach z létání. Vybavoval si sen, v němž nejdřív padal a pak se topil, a byl od té doby přesvědčený, že cestování vzduchem je nejabsurdnější ze všech výmyslů a klamů, které se finanční kontroloři světa snaží vnutit nevinným mužům a ženám jako on. Kdykoli letadlo vzlétlo a bezpečně dopravilo cestující na místo určení, byla to jen a jen otázka štěstí. Nic to nedokazovalo. Nechtěl zahynout pádem z oblohy do vody (jako ve snu), ani na pevninu (což by bylo ještě nepříjemnější), a proto se zařekl, že pokud mu bohové pevného zdraví dopřejí alespoň nějaké zotavení, jakživ už nenastoupí do žádné z těch obludně těžkých škatulí, které slibují vynést člověka devět kilometrů, ne-li víc, nad zem. A opravdu se zotavil, byť noha zůstala nepohyblivá, a cestoval od té doby výhradně po silnici. Občas uvažoval o plavbě po moři podél amerického pobřeží do Brazílie nebo Argentiny, případně přes Atlantský oceán do Evropy, ale dál než k úvahám nikdy nepokročil a dnes by jeho nejisté zdraví a křehký bankovní účet vypětí takové cesty nejspíš neunesly. Pročež se stal silničním tvorem a už jím zůstane. Ve starém tlumoku, pečlivě zabalený v hedvábném papíru a bublinkové fólii, s sebou vozil výběr nevelkých předmětů, které na cestách nasbíral: leštěný čínský vápenec, umělecké dílo matky přírody připomínající svým vzorem zalesněnou kopcovitou krajinu ponořenou do mlhy, hlavičku s Buddhovou podobou v gandhárském stylu, zdviženou dřevěnou ručičku z Kambodže s mírovým symbolem uprostřed dlaně, dva hvězdicovité krystaly, jeden velký, druhý malý, viktoriánský medailonek, do kterého vložil fotografii

svých rodičů, tři další fotky zachycující dětství ve vzdáleném tropickém městě, mosazný anglický ořezávač na doutníky z počátku dvacátého století v podobě draka s ostrými zuby, krabičku indických sirek „Cheeta Brand“ s obrázkem plížícího se geparda, miniaturního mramorového dudka a čínský vějíř. Těch třináct věcí pro něj bylo posvátných. Kdykoli se na noc někde ubytoval, strávil dobře dvacet minut tím, že je pečlivě rozmisťoval po místnosti. Každá musela ležet na určitém místě v přesném poměru k ostatním, a ve chvíli, kdy dosáhl uspokojivého rozestavení, pokoj rázem získal domáckou atmosféru. Věděl, že bez posvátných předmětů na správném místě by jeho život postrádal vyváženost a on by snadno mohl propadnout panice či apatii, které by vedly k předčasné smrti. Tyhle předměty byly sám život. Dokud je měl u sebe, nemohlo ho na cestách nic vyděsit. Byly jeho soukromým útočištěm. Měl štěstí, že z něj Vnitřní událost neudělala úplného idiota, jako byl ten škobrtající, vyšinutý chlapík, kterého kdysi viděl a který nezvládl nic náročnějšího než sbírat spadané listí v parku. On sám dlouhá léta pracoval jako obchodní cestující s farmaceutiky a pokračoval v tom i nadále navzdory důchodovému věku a počínající duševní labilitě, nevypočitatelné náladovosti, rostoucí nevyzpytatelnosti a obsedantní umanutosti letory, za což vděčil dobrotě již zmíněného bohatého bratrance MUDr. R. K. Smilea, úspěšného podnikatele, který kdysi viděl v televizi adaptaci hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího a z obavy, aby tím staříkův skon neuspíšil, se rozhodl svého příbuzného nevyhodit.* * Dr. Smile ovšem rozhodně nebyl útlocitný ve všech záležitostech, jak uvidíme. Jak záhy uvidíme.