TEMNO Ivana Čornejová
Stručná historie
i
i
Ivana Čornejová Temno Stručná historie
Lektoroval prof. PhDr. Jiří Mikulec, CSc.
Copyright © Ivana Čornejová, 2022 ISBN 978-80-7637-286-3
Obsah Slovo úvodem ––– 9 1. Bílá hora ––– 13 2. Zločin a trest ––– 23 3. Povinnost vítězů ––– 31 4. Válka, peníze, víra ––– 41 5. Konec války a mírová ujednání ––– 51 6. Strasti exulantů ––– 59 7. České země za vlády Leopolda I. ––– 69 8. Strastiplný rok 1680 ––– 79 9. Rok 1683 – obléhání Vídně vojskem Osmanské říše ––– 87 10. České země na přelomu století ––– 95 11. Náboženská situace na sklonku 17. století ––– 105 12. Vláda Karla VI. – temno nejtemnější? ––– 115 13. Emigrace 18. století ––– 125 14. Barokní stavitelství a komponovaná barokní krajina ––– 133 15. Barokní učenost a krásné písemnictví ––– 143 16. Konec a počátek ––– 153 Výběrový seznam literatury ––– 161 Původ vyobrazení ––– 169
Slovo úvodem
Historikové, dějepisci umění a hudby, všichni ti, kdo se zabývají pobělohorským obdobím a především se za po sledních třicet let usilovnou odbornou prací snažili, aby se neblaze proslulé „temno“ náležitě projasnilo, budou nepo chybně názvem této drobné knížky pohoršeni a budou ho pokládat za anachronismus. Naproti tomu v obecném po vědomí stále kupodivu přetrvává povědomí o tom, jak jsme tři sta let „trpěli“, byl potlačován český jazyk, národ ujařmen habsburskou nadvládou a tepán jezuitskými „kněžoury“. Bohužel k tomu přispívá i novinářský žargon – a média všeho druhu dnes a denně, hodinu co hodinu útočí na lid skou mysl se značnou agresivitou. Pro žurnalisty je temno verbálně stále přítomné, perfidní jednání je bez rozpaků označováno za jezuitské a nepřátelé pokroku jsou prostě koniášové. Na tom se asi ještě dlouho nic nezmění… Budiž jim odpuštěno, protože nevědí, co činí, a jejich výroky jsou plodem novinářského podvědomí, které výstižně popsal už Karel Čapek. Snad z mého výkladu pozorný čtenář záhy pozná, jaké je pojetí „temna“ moje i mých četných kolegů. 11
slovo úvodem
Doufám, že je i dnes známo, že termín „temno“ byl přejat ze stejnojmenného románu, skvělého a velmi čtivého díla Aloise Jiráska. Pozdější výklad tohoto románu petrifikoval Zdeněk Nejedlý a jeho náhled se záhy rozšířil, mimo jiné i díky jeho doslovům k velmi výběrovému, leč tzv. souhrn nému vydání Jiráskových knih v rámci edice Odkaz náro du z padesátých let minulého století. Každý ze svazků je uvozen citátem, jehož údajným autorem má být jistě velký vzdělanec a znalec české historie, tehdejší prezident Kle ment Gottwald: „Hlásíme se k Jiráskovi, a je nám blízký – bližší než staré společnosti kapitalistické –, že ve svém díle mistrně vystihl, které to naše tradice vedou vpřed, k svobo dě a k rozkvětu národa.“ Doba temna tím vodítkem k roz květu národa ale rozhodně být neměla. Pokrokoví vykladači Jiráskova rozsáhlého románu vědomě a záměrně jeho vy znění zkreslili. Poprvé v moderní době na jiné čtení Jirásko va Temna upozornil historik a jazykovědec Alexandr Stich, později historik Vít Vlnas dokonce (ne neprávem) usoudil, že Temno je románem o svatořečení Jana Nepomuckého. Alois Jirásek skutečně popisuje život tajných evangelíků na českém venkově a jejich odchody do emigrace, ale velkou pozornost věnuje katolické Praze i skvělým festivitám spo jeným se svatojánskou úctou. Popisy činnosti misionářů i proslulou Koniášovu misii v Dobrušce líčí Alois Jirásek ve shodě s prameny (Jirásek znal prameny více než dob ře) – naproti tomu jsou tato vystoupení ve stejnojmenném filmu režiséra Karla Steklého (z roku 1950) jen směšnou ka rikaturou. A pojem „temno“ užil Jirásek v románu v situaci, která jistě mnohé udiví. Dcera tajných evangelíků Helen ka, jedna z protagonistek románu, žijící déle v pražském 12
temno
katolickém prostředí, zamilovaná do katolického mladíka Jiřího, je násilím odváděna svými příbuznými do emigrace: „Ohlížela se po Jiříkově oknu, vzpomínala, jak jej naposledy zahlédla. Pojednou silnice se zahnula, osvětlená okna zmi zela; Helenka jich už neviděla. A před ní temno. Chytl ji pláč, přemáhala jej, tajila. Vedle ní kráčel otec a tiše přitom Bohu děkoval, že ji vyvádí z temné země eipské.“ Jak diametrálně odlišný může být výklad temna i u mistra Jiráska! A „temno“ si lidé už v 18. století mohli spojovat i s jiný mi událostmi a jevy. Tak jako český lidový písmák, sed lák a rychtář ze středočeských Milčic, František Jan Vavák (1741–1816), viděl temno jiné, zrozené ve Velké francouz ské revoluci, převratu, který razantně odvrhl veškeré staré „tmářství“ a pobožnůstkářství. Vavák to zřetelně vyjádřil ve spisku Tma ve dne jako v noci na rozumu lidském, v národu francouzském učiněná z devadesátých let 18. století. Ačkoli byl českým vlastencem a odpůrcem vídeňského centralis mu, jeho konzervativní tradiční smýšlení, tak typické pro venkov, se s takovou nepatřičnou vzpourou nemohlo vy rovnat. Tato moje nevelká knížka si nemůže dělat nároky na úplnost, prosím laskavého čtenáře, aby ji bral jako úryvky z českých dějin. Nebo, s odkazem na dílo Bohuslava Balbína, jako „výtahy“ – „epitomé“ z pobělohorské historie. Pozor nost jsem nutně musela věnovat bělohorské bitvě a násled ným letům, neklidným dobám třicetileté války a prvním vlnám emigrace. Třicetiletá válka byla konfliktem, který poznamenal téměř celý kontinent. Historikové se dlou ho přeli, zda se jednalo o válku náboženskou, nebo o boj o politickou nadvládu. Autorka jedné z nyní už klasických 13
slovo úvodem
prací o třicetileté válce Cecily Veronica Wedgwoodová nic méně konflikt označila za „morálně škodlivý“, „nesmyslný“ a „ve svých důsledcích zbytečný“. Každou válku je možno hodnotit jako morálně velice škodlivou i nesmyslnou, ale jejich důsledky bývají zpravidla osudové. Centrem svého výkladu jsem učinila dobu panování Leopolda I., protože právě v tomto období byla ukončena hlavní fáze rekatoli zace, země se vzpamatovaly z třicetiletého konfliktu a celá monarchie z něj vyšla posílená odražením armády Osman ské říše od Vídně a dalším vítězným tažením na východ. Současně se projevily vnitřní obtíže, rozbroje mezi vrch nostmi a poddanými i velká morová epidemie, předposled ní ataka dýmějového moru v Evropě (ta poslední byla roku 1713). V 18. století přichází zpřísněný dohled nad chybují cími v pravé víře a nastává další vlna rekatolizace, tento krát lokálně omezená a už ne tak masivní. Kniha začíná i končí líčením dvou rebelií – stavovského povstání v letech 1618–1620 s tragickým vyústěním a nevydařeným poku sem o vzdor proti Marii Terezii v letech 1742–1743. Vzdor, jenž byl jen nesmělým pokusem o rebelii. Ráda bych hned na počátku upozornila, že vnucování jen jedné státem povolené konfese rozhodně není českým, resp. středoevropským specifikem. Naopak – nátlak na změnu víry, podřízení konfesijní orientace vladařům („čí země, toho náboženství“) bylo až na nečetné výjimky v ev ropských státech 16.–18. století pravidlem. Lhostejno, zda se panovníci hlásili ke katolictví, nebo k některé z nekato lických denominací.
14
i
Pohled na Pražský hrad s výjevem defenestrace
1. Bílá hora
Předehra Na počátku cesty k bělohorské pláni stálo fatální vyostření sporů mezi českou stavovskou opozicí a katolickou stranou poté, co císař a český král Matyáš předložil českému sněmu ke schválení přijetí Ferdinanda Štýrského na český trůn. Sněm v roce 1617 až neuvěřitelně hladce rigidního katolíka Ferdinanda přijal za příštího krále – jediní, kdo projevili razantní odpor, byli Jindřich Matyáš Thurn, Linhart Colonna z Felsu a dva z měšťanů. Ferdinand měl jen slíbit, že bude přísahat na zemské svobody i Majestát na náboženskou svobodu, ale jak vyplývá z jeho korespondence s papežem a španělským králem, tento slib splnit rozhodně nemínil. Nedlouho po konání sněmu se úspěchem povzbuzená katolická strana odhodlala k demonstrativním činům: na panství broumovských benediktinů byl zavřen evangelický kostel a další nekatolický svatostánek na arcibiskupském statku v Hrobech byl pobořen. Ztrátou úřadů byli ztrestáni Thurn i dva vzpurní měšťané – žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek a pražský radní Valentin Kochan z Prachové. 17
1. bílá hora
V březnu roku 1618 se sešel v sídle pražské univerzity – Karolinu – sjezd nekatolických stavů, z něhož vzešla rezoluce adresovaná císaři Matyášovi se stížností na závažné porušování svobod zakotvených v Majestátu. Panovník nemínil vzpurné stavy tolerovat a přípravu dalšího sjezdu zakázal. Navzdory tomu se 21. května 1618 v Karolinu opozičníci sešli znovu, tentokrát bez zástupců měst, a všechny vyburcoval vášnivý Thurnův projev. O den později se konala v malostranském paláci Smiřických tajná schůzka, jíž byli kromě jiných přítomni Thurn, Albrecht Jan Smiřický, Václav Budovec z Budova a Oldřich Vchynský z Vchynic. Pravděpodobně zde vznikl definitivní plán rázného vystoupení proti „zhoubcům zemských svobod“, v nichž radikální spiklenci viděli především panovníkovy pražské zástupce – nejvyšší úředníky: místodržící. Dne 23. května se stavovská delegace, jistě podnícená podporou značné části opozice, vypravila na Pražský hrad. Zde odbojníci přečetli místodržícím obvinění z permanentního porušování zemských svobod, a aniž by je nechali říci cokoli na svou obranu, přikročili k činu. Vyhodili pány Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka spolu s písařem Fabriciem z oken do hradního příkopu. Oba pánové ani písař neutrpěli vážná zranění. Záhy se zrodila legenda, že je zachránila Panna Marie a jí vyslaní andělé. Po této defenestraci‚ v pořadí už třetí pražské, nabraly události rychlý spád. Už den nato stavovský sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů, do jejíhož čela byl postaven Václav Vilém z Roupova a Thurn se stal vrchním velitelem stavovských vojsk. Stavové tak de facto přikročili 18
temno
k odboji proti panovníkovi. Své jednání zdůvodnili obsáhlou obranou – Apologií. Odbojníci spoléhali na pomoc protestantských států Říše, případně Nizozemí či Anglie, ale evropské mocnosti příliš netoužily, stejně jako v pozdějších letech, se na českém dobrodružství podílet. S českým povstáním se ztotožnily i další země Koruny české – Horní a Dolní Lužice i Slezsko, Morava přistoupila až později. Zároveň došlo kromě ostrých slov i na zbraně. Thurn, posílen moravským zázemím, se rozhodl k tažení na Vídeň (1619), ovšem město příliš neohrozil. V červenci roku 1619 se v Praze sešel generální sněm zemí Koruny české, který rozhodl, že Koruna česká bude napříště konfederací svobodně volící krále, sesadil Ferdinanda z trůnu a zvolil českým králem kalvína Fridricha Falckého. Jeho manželkou byla Alžběta, dcera anglického krále Jakuba I. Stavové totiž poznovu (a opět zbytečně) počítali se záštitou panovníka ostrovní říše. Mladý Fridrich se nedlouho po příjezdu do Prahy v novém prostředí neuvedl příliš dobře – pod vedením svého zpovědníka a duchovního rádce Abrahama Scultéta nechal „očistit“ chrám sv. Víta od „pověrečných“ artefaktů, tedy uměleckých děl zobrazujících svaté. Tento čin nevyvolal nepříznivou odezvu jen mezi katolíky, ale i mezi utrakvisty, kteří tvořili většinu českých nekatolíků. Po celý rok 1619 probíhaly, většinou na území Čech, boje mezi stavovskými oddíly a katolickými silami, a to se střídavými úspěchy na obou stranách. Ferdinand Habsburský, který se nikdy pochopitelně nesmířil se svým sesazením z trůnu, získal na počátku roku 1620 silného spojence v Maxmiliánovi Bavorském, čelném představiteli Katolické ligy (habsburská monarchie se k ní připojila roku 1613). 19
1. bílá hora
Od té doby se nad českým odbojem počala stahovat temná mračna, vojsko bylo demoralizované a chyběly peníze na výplatu žoldu. V polovině září spojená katolická vojska vstoupila do Čech a stavovský generál Mansfeld operující v západních Čechách se s císařskými dohodl na klidu zbraní. Kristián z Anhaltu, politik a vrchní velitel vojsk krále Fridricha, spěchal z Moravy směrem do centra Čech… Bitva Stavovské oddíly dospěly ku Praze dříve (7. listopadu) a zaujaly strategicky výhodné postavení na návrší zvaném Bílá hora, otočeny zády k dávné cestě spojující západní Čechy s pražskou kotlinou (v předpolí Strahovské brány). Před nimi se rozkládalo táhlé údolí na dohled ke vsi Ruzyně a vpravo vedla zeď královské obory s letohrádkem Hvězda. Katolické armády směřovaly za nepřítelem od Rakovníka, kde byl v menší šarvátce velmi nepříjemně zraněn velitel Katolické ligy generál Buquoy, který nemohl vsednout na koně, a tak řídil následnou bitvu z kočáru. O dva dny dříve se konala porada u Fridricha Falckého, na níž měl Jindřich Matyáš Thurn vyslovit pochybnosti o tom, že by se císařští a ligisté hodlali pustit do otevřeného střetnutí. Nakonec se ukázalo, že opak byl pravdou. Z hlediska válečné strategie zaujala stavovská vojska postavení více než příhodné. Nepřítel proti nim musel zaútočit zdola a kromě toho katolické voje přišly se zpožděním až v noci ze 7. na 8. listopadu 1620 a dalo se předpokládat, že budou pochodem více unaveny. O tom, že by se měly pustit do bitvy, pochybovaly obě strany. Katolíci se nacházeli v nevýhodném postavení, kromě toho mohli očekávat 20
temno
i případnou pomoc protivníkovi z pražského zázemí. K rozhodnutí svést bitvu mělo katolické velitele přimět strhující kázání příslušníka karmelitánského řádu Dominika à Jesu Maria, který svěřil vojska do ochrany Panny Marie, když při modlitbách v mlžném a chladném podzimním ránu pozdvihl před vojskem její poničený a pohaněný obraz – jednalo se o obraz Narození Páně (adoraci Krista z kostela ve Štěnovicích, dříve se uvádělo, že pocházel ze Strakonic). Císařské a ligistické oddíly zaútočily především z rozhodnutí Maxmiliána Bavorského. Nejprve kladli odpor na levém křídle vojáci pod Thurnovým vedením, ale najednou se obrátili na zbrklý ústup, který rozvrátil i oddíly stojící za nimi. Pronásledovatelé je pobíjeli a poražení prchali motolským údolím přes Košíře až na břeh Vltavy. I u nepřátel získal obdiv statečný jezdecký protiútok Kristiána ml. z Anhaltu, s nímž poté, co upadl do zajetí, zacházeli vítězové s velkou úctou. U zdi královské obory stály oddíly pod vedením Jindřicha Šlika naverbované za peníze moravských stavů, ti „hrdinní Moravané“, kteří měli být téměř do jednoho pobiti. Bohužel tato zpráva pochází z pozdního vyprávění katolického vlasteneckého historika Tomáše Pešiny z Čechorodu. Naproti tomu už dobové prameny svědčí o masakru výmarského pluku a osobní gardy Fridricha Falckého, decimovaných za zdmi obory neapolskými spojenci katolíků. Ještě větším ztrátám na životech zabránil svou autoritou až Maxmilián Bavorský. Bitva na Bílé hoře začala po poledni a trvala necelé dvě hodiny. Ani padlých nebylo na obou stranách příliš mnoho. Nevelká vojenská srážka měla ovšem velké následky… 21
1. bílá hora
Krajina po bitvě Spojená katolická vojska rozhodně neměla dost sil, aby mohla obléhat Prahu uzavřenou v hradbách. Také nebylo zcela jisté, jestli se město nebude bránit. Vítězové se snažili proniknout za hradby a využít své převahy k rabování, jak bývalo běžným zvykem. Velitelé ale drželi vojáky zkrátka. Se slávou zvolený král Fridrich Falcký zůstal ve svém novém království cizí a ani jemu tato země za krátký čas roku a necelých čtyř měsíců příliš k srdci nepřirostla. Krátce poté, co byla na Hrad doručena zpráva o stavovské porážce, zasedala válečná rada. Na naléhání Kristiána z Anhaltu se rozhodla město vydat a přesunout centrum protihabsburského odboje do Slezska. Tam bylo možné očekávat větší podporu díky tomu, že se většina obyvatel hlásila k luterskému vyznání. Sám Fridrich Falcký s celým dvorem opustil Prahu dopoledne 9. listopadu Horskou branou a zanechal zde i důležité písemnosti, tzv. falckou kancelář, jejíž obsah později napomohl Ferdinandovi II. i Maxmiliánu Bavorskému v postupu proti účastníkům povstání. Hanlivé přízvisko „Zimní král“ se vztahuje k nedlouhé i neslavné době jeho českého panování. Dopoledne dne 9. listopadu, kdy byl ještě cítit střelný prach z bělohorského bojiště, se k Maxmiliánovi Bavorskému vypravilo poselstvo zemských úředníků vedených Vilémem z Lobkovic s prosbou o zachování zemských svobod a žádostí, aby vůdci povstání nebyli vystaveni hrdelním trestům. Maxmilián se měl vyjádřit k žádosti příznivě, ale rozhodující slovo ponechal samozřejmě Ferdinandovi II. jako pravému králi. Stavovský odboj se rázem zhroutil, o odpor se pokusil jen věčný rebel Jindřich Matyáš Thurn, ale marně. 22
temno
Postavy příběhu Jindřich Matyáš Thurn Narodil se v Innsbrucku jako potomek tyrolského šlechtického rodu, hlásícího se k luterství. Už jeho otec zakoupil v Čechách a na Moravě statky a v českých zemích se malému Jindřichu Matyášovi také dostalo základního vzdělání (získal asi i pasivní znalost češtiny). V mládí podnikl obvyklou kavalírskou cestu za poznáním, navštívil Cařihrad i Jeruzalém. Ekonomické zajištění získal především díky sňatku s Magdalenou Gallovou z Rudolfsecku a na její statky v Dolních Rakousích potom přesídlil. Na přelomu 16. a 17. století se uplatnil jako řada jiných šlechticů zemí Koruny české ve vojsku v bojích proti Osmanské říši; zde se setkal i s Albrechtem z Valdštejna a Baltazarem Marradasem. Svůj majetek rozšířil díky druhému sňatku, se Zuzanou Alžbětou z Tiefenbachu. Jeho hvězda zazářila poté, co se v roce 1609 postavil do stavovských služeb (stal se i jedním z defenzorů) a dva roky nato, když stanul v čele obhájců Prahy při vpádu Pasovských. Získal oblibu Matyáše Habsburského, který jej odměnil úřadem karlštejnského purkrabí. Ačkoli byla jeho čeština více než chatrná, získal inkolát (tj. právo obyvatelské) Království českého, i když právě znalost češtiny byla podmínkou. Matyášova přízeň počala ochabovat poté, co se Thurn postavil do čela stavovské nekatolické opozice, a zcela vyhasla po sněmu v roce 1617, kdy se Matyášovi podařilo prosadit jako svého nástupce Ferdinanda Tyrolského a Thurn spolu s Colonnou z Felsu se proti tomu jako jediní příslušníci šlechty razantně postavili. Přišel nejen o panovníkovu přízeň, ale i o výnosné karlštejnské purkrabství. 23
1. bílá hora
Podíl na defenestraci ho vynesl do čela stavovských armád, a v létě roku 1619 dokonce ohrozil Vídeň, kterou se mu ale dobýt nepodařilo. Účastnil se bitvy na Bílé hoře a hned několik dní po porážce se pokusil z Moravy řídit další odboj. Neúspěšně. Poté se dokonce snažil doprošovat Ferdinanda II. o milost. V roce 1621 byl odsouzen ke ztrátě „hrdla a statků“, ale „truchlivému theatru“ na Staroměstském rynku unikl odchodem do emigrace. Zbytek života bojoval v žoldu Fridricha Falckého, Gábora Bethlena a dalších habsburských odpůrců. Na krátký čas se v Praze objevil roku 1631 při saském vpádu a podílel se na snětí hlav popravených mužů potupně vystavených na Staroměstské mostecké věži. V bitvě u Stínavy (1633) byl zajat Albrechtem z Valdštejna, ovšem záhy opět propuštěn, což přispělo k podezření z Valdštejnova zrádného počínání. Jindřich Matyáš Thurn zemřel na panství svých vnuků v Livonsku (nynějším Estonsku) a je pohřben v Tallinu.
24
i
Zde, na Bílé hoře, příběh začíná. Na pláních přiléhajících ke královské oboře s letohrádkem Hvězda se srazily armády katolické se stavovskou a po nedlouhé bitvě zapsaly do dějin vítězství i trauma
i
Pašijová cesta v jihočeském Římově v malebné krajině vznikla z iniciativy českokrumlovského jezuitského lékárníka Jana Gurreho. Její zastavení mají odpovídat rozložení Svaté cesty v Jeruzalémě
xii
Krajina byla cenným materiálem i pro barokní architekty, kteří kromě stavění zámků a chrámů dokázali důmyslně rozčlenit přírodní prostředí a vytvořit tzv. komponovanou krajinu. Tak tomu bylo i na šlikovských panstvích ve východních Čechách
xiii