Jan Kilián: Třicetiletá válka / ukázka

TŘICETILETÁ VÁLKA Jan Kilián

Stručná historie

Copyright © Jan Kilián, 2023

ISBN 978-80-7637-403-4

Obsah

Úvodem / Třicetiletá válka

v prostoru a čase ––– 11

1. Evropa před válkou ––– 15

2. České země doby předbělohorské ––– 23

3. Stavovská rebelie ––– 33

4. Potrestání českých povstalců ––– 45

5. Boje o Falc ––– 55

6. Ambice dánského krále ––– 65

7. „Lev ze severu“ ––– 75

8. Francie a Švédsko proti Habsburkům ––– 89

9. Válka a mír ––– 99

10. České země ve stínu severské velmoci ––– 111

11. Vojska a vojáci třicetileté války ––– 123

12. Každodenní realita a jak to bylo s múzami ––– 135

Výběrový seznam literatury ––– 147

Původ vyobrazení ––– 155

Třicetiletá válka v prostoru a čase Třicetiletá válka byla nejdelším ozbrojeným konfliktem, jaký zasáhl raně novověkou Evropu. Nelze si ovšem představovat, že boje trvaly kontinuálně celých třicet let a že válka střední část starého kontinentu bez rozdílu zcela zdevastovala a zbavila obyvatel. I některé oblasti uvnitř válečného území, třeba Oldenbursko, totiž nebyly zasaženy prakticky vůbec, jiné – jako Hamburk či Basilej – dokonce prosperovaly díky obchodu, ten se zbraněmi nevyjímaje. Naopak ale existovaly takové, kudy „fronta“ prošla opakovaně a jejichž hospodářské i demografické ztráty byly nevyčíslitelné. Krutě zasaženy byly Pomořany a z měst například Magdeburk. Neudržitelné je dřívější prostorové vymezování třicetileté války hranicemi Svaté říše římské národa německého (německá historiografie nezřídka hovořila o své, německé válce, „teutscher Krieg“), jelikož boje se přenesly také do Itálie, Dánska či Francie a výrazně do nich zasáhly i Španělsko a Švédsko, ale rovněž Poláci či Uhři. V Nizozemí se válka stala součástí osmdesátiletého boje za nezávislost, klid nebyl ani na habsbursko-osmanské hranici, kde hornouherská města a pevnosti trpěly tureckými přepady,

ani v Rusku, které se s Polskem utkalo ve smolenské válce, nebo v Portugalsku, jež v roce 1640 získalo nezávislost na Španělsku. Pokud jde o zbytek Evropy, britské ostrovy i dánské Norsko nebo švédské Finsko dodávaly ve velkém žoldnéře. Mezi nimi byli ostatně také dobrodruzi z Balkánu, od Chorvatska po Řecko. Třicetiletá válka tak skutečně ovlivnila vývoj v celé Evropě.

Problematické je rovněž tradiční dělení třicetileté války na pět fází, konkrétně na válku českou (1618–1620), falckou (1620–1623), dánskou (1625–1629), švédskou (1630–1635) a švédsko-francouzskou (1635–1648), jelikož nereflektuje dění v jiných oblastech. Kupříkladu současně s boji ve Falci probíhaly ještě střety ve Slezsku, Kladsku, na Moravě i v Čechách, kde se dosud bránilo několik posádek věrných

Fridrichovi Falckému. Nemluvě o tom, že takové rozdělení zcela opomíjí události v Nizozemí, Švýcarsku, Uhrách i jinde.

Každopádně nejvýrazněji přehodnocují moderní historikové třicetiletou válku coby konflikt náboženské povahy, resp. boj mezi katolíky a protestanty. Významný český historik Josef Pekař dokonce hovořil o střetu německé protestantské a románské katolické kultury. Již v 19. století se ovšem v historiografii objevil názor, že náboženský rozkol dal ve skutečnosti k vypuknutí války jen podnět, tj. že zafungoval jako rozbuška, zatímco reálnými příčinami byly stejnou měrou i politické a hospodářské problémy a střety. Někteří současní historikové, jako třeba Georg Schmidt, náboženské pozadí války dokonce zcela odmítají, s nezpochybnitelným poukazem na protihabsburský boj katolické Francie po boku luteránského Švédska, k jehož nejvýznamnějším

spojencům už tehdy – po roce 1635 – pro změnu patřilo rovněž luteránské Sasko a Braniborsko.

Anglický marxistický historik Eric Hobsbawm v polovině 20. století nastínil evropskou krizi let 1560–1660 a 17. století charakterizoval jako období „obecné krize“. Vyvolal tak polemiku Johna H. Elliotta a jiných autorit, jež právem poukázaly na potíže s časovým zařazením krize a na problém samotného výkladu tohoto pojmu, který přece jen není pouhým synonymem regresu a stagnace. Pierre Chaunu dokonce dvacátá léta 17. století považoval za pozitivní období vzniku evropského klasicismu, kdy španělskou převahu nahradila francouzská dominance, ovšem nikoli střetem, nýbrž přesunem politického těžiště starého světa – Francie nebyla soupeřem španělského modelu civilizace, tím bylo Nizozemí se svou novou formou vlády a společnosti. Je jisté, že třicetiletá válka byla, slovy Josefa Polišenského, výsledkem dlouholeté společenské krize s hlubokými sociálními a hospodářskými kořeny. Přijmeme-li tezi o zásadním významu jejích politicko-ekonomických příčin, lze vskutku uvažovat o střetu dvou vládních principů, stavovství a monarchického absolutismu, stejně jako o období přeskupení mocenských sil, kdy od španělských Habsburků přebírali výsadní postavení francouzští Bourboni a v severní Evropě se na dlouhá desetiletí stalo hegemonem Švédsko. Promýšlet můžeme i proměnu vkusu, jež se promítla do evropského soupeření baroka s klasicismem. Je možné vnitřně souznít s Cicely Wedgwoodovou, podle níž byla třicetiletá válka nesmyslným

konfliktem bez jakéhokoli řešení, toto vysvětlení je ale příliš zjednodušující. Zcela odmítnuty by však měly být úvahy

o nacionalistických kontextech války, včetně interpretace stavovského povstání ve smyslu české národní revoluce. Rovněž definitivně překonané jsou názory o boji Francie proti habsburskému obklíčení nebo o zápasech jiných států za jejich „přirozené“ hranice.

Otázkou do diskuze nadále zůstává historiografické uchopení třicetileté války, což nejnověji ilustrují jubilejní monografie tří německých odborníků. Zatímco Georg Schmidt se pustil do košatého výkladu jejích vojensko-politických dějin, Johannes Burkhardt se zaměřil výlučně na problémově orientované otázky a Hans Medick nechal promluvit pečlivě vybraná dobová svědectví. Na třicetiletou válku se již naštěstí nenahlíží jako na galerii ctižádostivých vladařů, jejich rádců a schopných (i neschopných) generálů, nýbrž i jako na epochu, v níž se většině obyvatelstva změnil všední den, ať už v důsledku vojenských pobytů nebo zvýšených finančních požadavků, a během které bylo násilí ve svých mnoha podobách na denním pořádku, byť ani múzy navzdory okřídlenému klišé rozhodně nemlčely a literaturu, architekturu i další umělecká odvětví obohatily četné výrazné počiny.

1. Evropa před válkou

Třicetiletá válka, dobový leták

Náboženský kvas

Katolická víra ztratila své výlučné postavení v Evropě již ve středověku, ale teprve mohutná reformační vlna v 16. století podlomila její moc a zahájila nové přeskupování sil na kontinentu. Německá i švýcarská reformace přitom vycházely ze stejných zdrojů jako české husitství a učení

Jednoty bratrské – ze snahy o návrat k Bibli (evangeliu) a z kritiky církevních poměrů, především zámožnosti prelátů a prodeje odpustků. Zvláště proti těm vystoupil roku

1517 ve Wittenbergu bývalý augustiniánský mnich Martin Luther, chráněnec saského kurfiřta. Jeho myšlenky vyvolaly obrovský ohlas a mj. i zradikalizovaly část nespokojených vrstev, které pod vedením Tomáše Müntzera vyprovokovaly německou selskou válku, krvavě potlačenou roku 1525.

Závažnější důsledky mělo vytvoření tzv. šmalkaldského spolku roku 1530 (podle města Schmalkalden/Šmalkaldy), v němž se na ochranu nově utvořené protestantské víry spojilo jedenáct říšských měst a devět knížectví, na prvním místě již otevřeně luteránské Sasko. Válka mezi nekatolíky a katolíky, reprezentovanými zvláště císařem Karlem V. a jeho bratrem, českým a uherským králem Ferdinandem,

na sebe nenechala dlouho čekat. Do dějin vstoupila jako

válka šmalkaldská (1546–1547), a byť skončila porážkou nekatolíků, jejich moc se již císaři zlomit nepodařilo. Zklamán neúspěchem, Karel V. roku 1555 abdikoval a říšské žezlo předal Ferdinandovi. Ten v Říši čelil nejen luteránům, ale také novokřtěncům, zwingliánům a především kalvinistům, jimž byl vzorem švýcarský učenec a reformátor Jan Kalvín. Zatímco luteránství proniklo spíše na sever, do Saska, Braniborska, Dánska nebo Švédska, kalvinisté se objevovali ponejvíce na západě Evropy, v Nizozemí, ale také ve Švýcarsku či Francii, kde jsou známi jako hugenoti. Škála nekatolických církví se završila na britských ostrovech, kde anglický král Jindřich VIII. po spíše osobních neshodách s Římem vytvořil samostatnou reformovanou anglikánskou církev. Evropa se konfesně rozštěpila.

Rovněž katolíci si za daného stavu uvědomovali nutnost vlastního obrodného procesu. Ten se stal posláním jezuitského řádu, založeného ve Španělsku Ignácem z Loyoly a během raného novověku se rozšiřujícího prakticky do celého světa. Kvalitou nabízeného vzdělání a výchovy přitahoval i mnohé zájemce z řad nekatolíků. Jezuité, neboli Tovaryšstvo Ježíšovo, se stali hlavním nástrojem protireformačního, rekatolizačního tažení, jehož strategii vytyčila katolická církev během zdlouhavého jednání tridentského koncilu v letech 1545–1563. Předními spojenci papeže se vedle císaře stali španělský a francouzský král, který ve své zemi dopustil bezprecedentní masové vraždění nekatolíků za tzv. bartolomějské noci roku 1572. Událost zemi destabilizovala, ale zdejší hugenoty rozhodně neoslabila – jejich předák Jindřich IV. Navarrský se již roku

1589 stal francouzským králem a o devět let později vydal nantský edikt, kterým svým souvěrcům zaručil náboženskou svobodu. Naproti tomu Španělsko se svou impozantní koloniální říší, sahající až k Mexiku, Peru či Filipínám, zabředlo do sporu s Anglií a prohra jeho „neporazitelného“ loďstva roku 1588 předznamenala pozvolný ústup ze slávy a sílící ekonomické potíže. Ty Španělsku přinesl rovněž

vytrvalý odpor bohatých severních nizozemských provincií, které se po urputných bojích se španělským impériem osamostatnily a společně s anglickými piráty svými loděmi ohrožovaly španělský zámořský obchod. Alespoň křehké příměří se Španělům a Nizozemcům podařilo uzavřít až roku 1609. Vydrželo dvanáct let.

Klid nebyl ani na východě. Osmanská říše dosáhla vrcholu moci a svými výboji ohrožovala středoevropské habsburské državy. Na přelomu 16. a 17. století, v letech 1593–1606, se oba státy střetly ve zvláště krvavé tzv. patnáctileté válce, která Uhry změnila v pověstný „krchov Evropy“. První ostruhy v ní získali mnozí budoucí slavní vojevůdci třicetileté války včetně Albrechta z Valdštejna. Žitvatorocký mír v roce 1606 sice na nepokojné uherské hranici na dlouhá desetiletí ukončil rozsáhlá válečná tažení, klid ale nenastolil. Ačkoli Osmani do třicetileté války kvůli celé řadě vlastních problémů otevřeně nevstoupili, podnikali i během ní se železnou pravidelností útoky na území dnešního Slovenska, a tím vázali část habsburských sil. Konflikt s Persií, nástupnické komplikace, a nakonec i vleklá kandijská válka s Benátkami o Krétu nicméně Turkům neumožnily výraznější angažmá, a to ani na straně uherských povstalců, vedených Gáborem Bethlenem a Františkem I. Rákóczim.

Do srážky s Benátkami se před vypuknutím českého stavovského povstání koneckonců v tzv. furlanské či uskocké válce dostal i Ferdinand II. Habsburský, ještě coby arcivévoda štýrský. Polsko, resp. Polsko-litevská unie s Ruskem

zůstaly prakticky zcela mimo ústřední evropské dění a ve smolenské válce v letech 1632–1634 se navíc obě země navzájem utkaly, aniž by konflikt skončil nějakým novým

územním dělením. Fatálnější byl pro Polsko o něco starší střet (v letech 1626–1629) s mladým švédským králem

Gustavem II. Adolfem, ovládajícím též Finsko a Estonsko, jelikož altmarský mír na jeho konci znamenal výrazné polské ztráty v Pobaltí. O hegemonii na Baltu se poté měli Švédové utkat s dánským králem Kristiánem IV., jehož země byla pro změnu v personální unii s Norskem.

Liga proti Unii

Na začátku 17. století se vztahy mezi říšskými katolíky a protestanty vyostřovaly. Naprostá většina svobodných říšských měst a světských německých knížectví, včetně kurfiřství saského, braniborského a falckého, přijala reformaci, na druhou stranu ale existovaly nepřekonatelné rozpory mezi luterány a kalvinisty, takže protestantský tábor měl do jednoty velmi daleko. Katolický tábor reprezentovalo vedle nemalého počtu duchovních knížat, k nimž patřili i kurfiřti trevírský, mohučský a kolínský, především wittelsbašské Bavorsko, jemuž po celou první polovinu

17. století vládl vévoda Maxmilián I. Jeho ambice směřovaly nejen k rozšíření bavorského území, ale rovněž k zisku kurfiřtské hodnosti, ideálně na úkor nenáviděných příbuzných, kalvinistických falckrabat rýnských. Vzájemné spory mezi

protestanty a katolíky uvnitř Donauwörthu využil v roce

1608 k bezprecedentnímu obsazení tohoto svobodného říšského města, čímž vyvolal ostrý nesouhlas nekatolických německých knížat. Ta vzápětí vytvořila na svém společném sjezdu spolek na obranu víry, který do dějin vstoupil jako Protestantská unie, v níž hráli prim rýnští Wittelsbachové, Maxmiliánovi příbuzní. Maxmilián I. se svými spojenci zareagoval obratem. Inicioval vznik antagonistického uskupení, Katolické ligy, jíž poté sám předsedal. Některé německé země – a mj. i část svobodných měst, například hanzovní Hamburk – se do tohoto soupeření vůbec nezapojily a politice neutrality zůstaly věrné i po vypuknutí třicetileté války.

Unie s Ligou poprvé změřily síly ve válce o julišsko-klévské dědictví v letech 1609–1614. Vévoda Jan Vilém Julišsko-Klévsko-Bergský zemřel v roce 1609, aniž po sobě zanechal přímé potomky, kteří by převzali jeho hospodářsky kvetoucí a na tzv. španělské cestě strategicky ležící zemi. Nejblíže spřízněni s ním byli vévodové braniborský a neuburský, kteří zde také společně s ovdovělou vévodkyní ustavili regentskou vládu. Ve skutečnosti ale zamýšleli celé území anektovat. Proti se postavili jak středoevropští Habsburkové, předně císař Rudolf II. a jeho synovec Leopold V., biskup pasovský a štrasburský, tak ti španělští, načež se do bojů zapletli také Nizozemci, Francouzi a někteří členové

Unie i Ligy. Bojovalo se o Cáchy či Düsseldorf, protestantská vojska plenila Štrasbursko a protestantské državy naopak napadl španělský generál Ambrosio Spinola – hrůzy

války byly po letech klidu znovu přítomné. Pasovské oddíly, naverbované do války na severu Německa, navíc

začátkem roku 1611 vpadly do Čech a vyplenily jih země

i levobřežní část Prahy. Až v roce 1614 iniciovali Spinola a nizozemský předák Mořic (posléze Oranžsko-) Nasavský za zprostředkování Anglie a Francie xantenský mír. Díky němu si Španělé i Nizozemci ve sporných místech udrželi pevné pozice, zatímco o vymřelé vévodství se podělili Jiří Vilém Braniborský, který získal Kléve a Mark, a Volfgang Vilém Neuburský, jenž zabral Julich a Berg. Kompromis byl pro Habsburky o to přípustnější, že Volfgang Vilém v průběhu války o dědictví konvertoval ke katolicismu a spříznil se s vévodou bavorským. Během následné třicetileté války praktikoval politiku důsledné neutrality a svá území dokázal od válečných katastrof uchránit.