Svobodný, Černý, kolektiv: VDZKČ - Lékařství / ukázka

TEMATICKÁ ŘADA

LÉKAŘSTVÍ

Michal Anděl

Karel Černý (ed.)

Bohdana Divišová

Ludmila Hlaváčková

Eva Křížová

Hana Mášová

Milan Novák

Václav Smrčka

Petr Svobodný (ed.)

Michal V. Šimůnek

Daniela Tinková

David Tomíček

PASEKA

TEMATICKÁ ŘADA

LÉKAŘSTVÍ

Michal Anděl

Karel Černý (ed.)

Bohdana Divišová

Ludmila Hlaváčková

Eva Křížová

Hana Mášová

Milan Novák

Václav Smrčka

Petr Svobodný (ed.)

Michal V. Šimůnek

Daniela Tinková

David Tomíček

Části II., IV. a VI. hlavy čtvrté vznikly díky výzkumnému projektu GA ČR, 20-03823S, „Jan Marek Marci z Kronlandu (1595-1667) v souvislostech českého filozofického baroka“, který byl podpořen Grantovou agenturou České republiky a je řešen na 1. LF UK a FLÚ AV ČR.

Ostatní části publikace vznikly s podporou programu UK Progres Q23 Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti.

Lektorovali doc. Mgr. et Mgr. Václav Grubhoffer, Ph.D., a Mgr. Vladan Hanulík, Ph.D.

Vazba: Lékaři a muž symbolizující různé druhy zranění z knihy Chirurgia magna Hieronyma Brunschwiga (1534)

Frontispis: Andreas Vesalius, Sedm knih o stavbě lidského těla, 1543, s. 164

Přední předsádka: Interiér nemocnice milosrdných bratří Na Františku před rokem 1823

Zadní předsádka: Vyšetřovna na II. porodnické klinice české lékařské fakulty v Praze, kolem 1900

Copyright © Nakladatelství Paseka s. r. o., 2023

Text © Michal Anděl, Karel Černý, Bohdana Divišová, Ludmila Hlaváčková, Eva Křížová, Hana Mášová, Milan Novák, Václav Smrčka, Petr Svobodný, Michal V. Šimůnek, Daniela Tinková, David Tomíček, 2023

Photographs © Karel Černý, J. Dezort / ČTK, Přemysl Hněvkovský, Z. Humpálová / ČTK, Edmund Kijonka / Profimedia, D. Krzywon / ČTK, Dalibor Kusák, J. Mucha / ČTK, Zdenka Musilová, Jan Ráček, J. Smit, Václav Smrčka, J. Sýbek / ČTK, J. Thomová / ČTK, Jan Vávra, J. Vrabec / ČTK, L. Zavoral / ČTK, Igor Zehl / ČTK, T. Železný / ČTK, 2023

Layout © Pavel Štefan, 2023

ISBN 978-80-7637-331-0

Poslední pokus o syntetické zpracování českých dějin medicíny podnikli již téměř před dvaceti lety Petr Svobodný a Ludmila Hlaváčková.1) O mimořádném úspěchu tohoto počinu svědčí skutečnost, že publikace získala několik ocenění včetně Ceny Hlávkovy nadace a Ceny rektora Univerzity Karlovy. Kniha, kterou držíte v ruce, je v jistém smyslu pokusem o modernizaci tohoto staršího vzoru. Klade si za cíl reflektovat metodologické i obsahové změny oboru v posledních letech. Proto se také tentokrát na její přípravě podílel početnější autorský kolektiv a chronologicky i tematicky má dílo poněkud širší záběr.

Dějiny lékařství v Čechách a na Moravě mají dlouhou historii. Odhlédneme-li od občasných zpráv o morech v kronikách, prvními předchůdci oboru byla zřejmě barokní pojednání, jako například Učené Čechy (Bohemia docta) Bohuslava Balbína (1621–1688), v nichž autor zmínil životy některých významných lékařů. Vyšehradský kanovník

Jan Florián Hammerschmidt (1652–1735) do svého monumentálního díla Úvod ke slávě pražské (Prodromus gloriae Pragenae) z roku 1723 vložil kapitoly nazvané „Praha od povětří a morů utlačovaná, ale nepotlačená“ a „O zdravém povětří“, v nichž najdeme nejen výpisy z kronik či seznam duchovních zemřelých při službě nemocným, ale též historizující úvahu o čistotě pražského vzduchu, přičemž zde katolický duchovní poněkud překvapivě odkázal na dílo Jana Jessenia, popraveného o sto let dříve za svůj odpor proti Habsburkům.2)

Jako samostatná disciplína se však dějiny lékařství začaly v Praze vyučovat až na konci 18. století, když se sem z Bruselu, kde působil

jako profesor anatomie a fyziologie, vrátil Ignác Hadrián Matuška (1758–1819). V období 1795–1799 přednášel na téma bibliografické dějiny lékařství, čímž zahájil tradici trvající dosud. Zájem o tento obor v následujících desetiletích kolísal, často byl součástí tzv. hodegetiky, což je historické označení pro úvod do nějaké problematiky. Prvním profesorem hodegetiky v Praze byl Johann Georg Ilg (1771–1836), ale obsah jeho historických přednášek není znám. Roku 1822 se stal Ilgovým nástupcem Jan Svatopluk Presl (1791–1849), jehož přednášky se opíraly o dvě německé učebnice obsahující také historické pasáže.3) Hodegetika z kurikula v Praze zmizela v revolučních letech 1848–1849, kdy se výuka medicíny silně proměnila.

Od roku 1842 však máme zprávy o volitelném předmětu dějiny lékařství, který vyučoval Josef Wilhelm Löschner (1809–1888), i když není jasné, zda a jaký byl o jeho přednášky zájem. Löschner je přestal nabízet po roce 1850 a téma se znovu vrátilo až o dvě desetiletí později díky profesoru dermatovenerologie Vítězslavu Janovskému (1847–1925). Jeho výuka historie skončila rozdělením univerzity na českou a německou v letech 1882–1883. Trvalé přednášky na téma dějin medicíny byly tedy ustaveny až s působením Ondřeje Schrutze (1865–1932), který se z oboru habilitoval v roce 1896 a v roce 1901 byl jmenován profesorem.

Vedle univerzitních přednášek začaly v 19. století také vycházet některé publikace s medicínsko-lékařskou tematikou. Mezi první autory českého původu patřil profesor interní medicíny a speciální patologie Ondřej Wawruch (1773–1842), který však většinu kariéry strávil ve Vídni. Podobný osud sdílel slavný anatom Josef Hyrtl (1810–1894), jenž před odchodem do Vídně publikoval německy jednu z nejstarších oborových monografií zabývajících se dějinami chirurgie na Karlo-Ferdinandově univerzitě.4) V témže roce vydal profesor porodnictví Antonín Jungmann (1775–1854), bratr slavného jazykovědce Josefa, knihu Nárys dějin zdravotních ústavů na pražské univerzitě (Skizzirte Geschichte der medizinischen Anstalten an der Universität zu Prag).5) I toto dílo však vyšlo německy. Vedle toho se zájemci o historii mohli seznámit s řadou německých textů různých autorů také ve fakultním odborném časopise Čtvrtletník pro praktické lékařství (Vierteljahrschift für die praktische Heilkunde). Mezi nejstarší jazykově české texty zřejmě patří články

Rudolfa Weitenwebera publikované v časopise Živa v letech 1853–1854. V druhé polovině 19. století pozorujeme postupné přibývání studií, které vycházely nejen v německém Čtvrtletníku, ale také, po založení v roce 1862, v  Časopisu lékařů českých. O obor též začali jevit zájem školení historici, například Karel Jaromír Erben (1811–1870), editor starých lékařských textů, či Zikmund Winter (1846–1912), autor studií o dějinách pražské univerzity ve středověku a historii lékařského stavu v renesančních Čechách.6)

Počátkem institucionálního zakotvení oboru se stalo založení odborné čítárny při lékařské fakultě, zvané Medizinisches Lesemuseum, ve čtyřicátých letech 19. století. Správcem této instituce, jež poskytovala učitelům i studentům přístup k aktuální odborné literatuře, bylo pražské doktorské kolegium. Postupem doby se tato sbírka rozrůstala o historické akvizice a později vytvořila základ dnešní knihovny Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Nejstarším univerzitním ústavem tohoto druhu na světě byl Sudhoffův lipský institut, který vznikl v roce 1906. Vídeňský následoval o osm let později a pražský ústav byl pod vedením Ondřeje Schrutze formálně založen již v roce 1920, i když se s výukou muselo počkat ještě další čtyři roky, než byly nalezeny vhodné prostory. Schrutze na pozici přednosty vystřídal ve třicátých letech Josef Vinař (1876–1961), autor řady monografií vysoké historické úrovně. Po komunistickém puči v roce 1948 jej nahradil Miloslav Matoušek (1900–1985), který patřil k předválečným příznivcům komunistické strany a za protektorátu byl uvězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Poúnorová angažovanost mu pomohla získat pozici v diplomatických službách, již zastával souběžně s přednostenstvím pražského ústavu. Díky svému jazykovému nadání Matoušek překládal texty o českých dějinách medicíny do ruštiny a italštiny, čímž je poprvé zprostředkoval mezinárodnímu fóru.

V roce 1956, po skončení diplomatické kariéry, se Matoušek přesunul do Olomouce, kde založil druhý český Ústav dějin lékařství a do roku 1986 zde působil jako jeho přednosta. Matouškovým nástupcem v Olomouci byl Milan Slavětínský, po jehož odchodu v roce 1994 pracoviště změnilo název na Ústav sociálního lékařství.

V Praze se mezitím stala přednostkou docentka Ludmila Sinkulová (1910–1988).7) Také ona patřila k meziválečné komunistické

8) 9) 10)

inteligenci. Okupaci prožila za velmi dramatických okolností. Její manžel, doktor Václav Sinkule, pracoval v protinacistickém odboji, za což byl uvězněn a popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Podobný osud hrozil i Sinkulové, která se před perzekucí uchránila tím, že získala falešnou identitu a nechala se totálně nasadit v Říši. Po letech pak své zážitky publikovala v knize vydané pod příznačným názvem Byla jsem někdo jiný.8)

Ludmila Sinkulová zahájila ambiciózní publikační projekt Dějiny československé medicíny, z něhož však byl tiskem vydán jako samostatná monografie jen první svazek sepsaný Marií Vojtovou, který se zabýval obdobím do roku 1740.9) Díl popisující etapu 1740–1848, jehož autorkou byla přímo Sinkulová, vyšel pouze ve formě skript.10) Na další plánované části se již nedostalo, protože Ludmila Sinkulová v období pražského jara roku 1968 podpořila reformní hnutí a následně musela v průběhu normalizace fakultu opustit. Jejím nástupcem byl jmenován Josef Adamec (* 1928), který nebyl historik, nýbrž marxisticko-leninský filozof. Adamec nejevil o historii zájem a na výzkumu se nepodílel.

Vedle fakultních ústavů dějin lékařství se v poválečné periodě ustavila ještě jedna instituce spojená s historií medicíny – Společnost pro dějiny věd a techniky. Připomeňme, že Češi a Moravané byli členy učených společnosti již od 17. století, kdy několik pražských profesorů působilo v akademii Leopoldina, předchůdkyni současné Německé akademie věd. Nejstarší organizace tohoto druhu na území dnešní České republiky byla založena v Olomouci v polovině

18. století pod kuriózním označením Společnost anonymních učenců v zemích rakouských (Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis), ale neměla dlouhého trvání. V roce 1769 vznikly zárodky Královské české společnosti nauk, jež přetrvala až do poválečné doby, kdy ji nahradila Československá akademie věd (ČSAV). V jejím rámci se v šedesátých letech 20. století vytvořila Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd Československé akademie věd, o několik let později přejmenovaná na Československou společnost pro dějiny věd a techniky, jež přetrvává pod mírně změněným názvem –Společnost pro dějiny věd a techniky – dosud. V dobách své největší slávy měla tato instituce několik set členů, zařazených v tematických

i regionálních sekcích. Důležitým počinem bylo vydávání časopisu, který zpočátku vycházel pod různými jmény, až se roku 1968 ustálilo označení Dějiny věd a techniky. Coby jediný takto zaměřený časopis u nás vychází stále.

Zmínku si zaslouží také pohnuté dějiny Zdravotnického muzea, jehož zárodky vznikly při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně již v meziválečném období. Sbírky byly střídavě ve správě ministerstva zdravotnictví a Národní lékařské knihovny, v roce 1962 u příležitosti stoletého výročí založení Spolku lékařů českých se dokonce zdálo, že muzeum získá stálé výstavní prostory. Tato naděje však trvala pouze krátkou dobu a sbírky v následujících desetiletích pouze přežívaly. Situace se zlepšila v roce 1997, kdy se jich ujala Národní lékařská knihovna. Ačkoli muzeum stále nedisponuje stálou expozicí, velmi aktivně spolupracuje s partnery na vytváření krátkodobých výstav po celé České republice.

Institucionální základna oboru dějin lékařství se tedy po polovině 20. století postupně rozšiřovala, čemuž odpovídala i rostoucí publikační aktivita. V pražském Ústavu dějin lékařství se hlavním vědeckým

úkolem stal vznik biografického slovníku lékařské fakulty, jehož první dva svazky pokrývající období 1348–1939 spatřily světlo světa v letech

1988 a 1993. V devadesátých letech k nim přibyl ještě další svazek, mapující osobnosti lékařské fakulty německé Karlo-Ferdinandovy univerzity (po roce 1921 označované Německá univerzita v Praze).11)

Další výzkum k této instituci v období okupace zprostředkovaly také práce Aleny Míškové.12) V osmdesátých letech 20. století se též objevily některé chronologické přehledy dějin vědy a dějin medicíny, pominout nelze ani aktivity spojené s dvousetletým výročím narození Jana Evangelisty Purkyně (1987).13)

Pád komunistických režimů ve východní Evropě přinesl historikům vědy nové možnosti, především neomezený přístup k zahraniční literatuře a otevřené hranice na cestách za archivním výzkumem či na konference. Na druhou stranu však také předznamenal pokles zájmu o obor, který se náhle v dramaticky změněné socioekonomické realitě zdál daleko méně důležitý. To se projevilo například v zařazení předmětu historie medicíny do rozvrhů. Na Fakultě všeobecného lékařství

Univerzity Karlovy byl nejprve povinný pro studenty prvního ročníku,

11)

12) 13)

pak se stal pouze součástí tzv. přípravného kurzu a postupně se vytratil i odtud. Dnes jsou dějiny lékařství pro mediky pouze volitelným předmětem, s nímž se seznámí zanedbatelná část absolventů. Zatímco před rokem 1989 měla prakticky každá lékařská fakulta oddělení nebo alespoň jednotlivce, kteří psali o dějinách oboru, po převratu tato centra začala rychle mizet, jak shrnují Ladislav Niklíček a Růžena Šimberská v textu publikovaném roku 1992 v časopise Dějiny věd a techniky.14)

O dva roky později již z tradičních center výzkumu zůstalo jen jediné – Ústav dějin lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Tato instituce přežila v devadesátých letech díky spojení s Ústavem cizích jazyků, přičemž jejím pedagogickým raison d’être přestala být výuka historie, kterou nahradila lékařská terminologie (rozuměj latina) a moderní jazyky, především angličtina. Situaci v devadesátých letech charakterizovala úsporná opatření, jež navíc ještě poznamenalo rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva nástupnické státy, čímž se dále zmenšila již tak nevelká komunita odborníků. Výzkum se však také posouval vpřed a medicínská témata začala přitahovat zájem nové generace historiků na akademických pracovištích napříč Českou republikou. Ladislav Niklíček, Hana Mášová a další se zaměřovali na studie meziválečného Československa, protože toto téma představovalo zajímavý srovnávací materiál pro současný zdravotnický systém, adaptující se na podmínky tržní ekonomiky.15) Michal Šimůnek je autorem řady českých i zahraničních studií zkoumajících témata eugeniky na pozadí zdravotních systémů v době nacistické okupace.16)

V tomto období také došlo k postupnému interdisciplinárnímu prolínání mezi klasickou historiografií medicíny a oborem zvaným paleopatologie, který je založen na moderních biomedicínských metodách.

U nás má dlouhou historii, stačí jen připomenout práce antropologa a lékaře Emanuela Vlčka.17) Tomuto sbližování napomohla skutečnost, že nástupcem Josefa Adamce ve vedení Ústavu dějin lékařství se stal světově proslulý paleopatolog Eugen Strouhal, jehož nejvýznamnější práce, zabývající se životem starých Egypťanů, vyšla v řadě jazykových mutací včetně arabské a japonské.18) Paleopatologie prodělávala v posledních dvou desetiletích rychlý vývoj díky nástupu moderních paleogenetických a paleomikrobiologických metod.

Na působení Eugena Strouhala navázal neméně úspěšně Václav Smrčka, autor a spoluautor řady monografií i článků včetně několika studií publikovaných v prestižním vědeckém časopise Nature.19) Smrčkův odborný zájem je bližší středoevropské tematice a zasahuje též ke středověkým a raně novověkým dějinám.20) Nejmladším představitelem této disciplíny je Tomáš Alušík, který se věnuje především studiu dějin medicíny ve starém Řecku.21) Strouhalovou nástupkyní ve vedení nyní již spojeného Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků byla klasická filoložka a medievistka Milada Říhová, k jejímž odborným zájmům patřily středověké počátky pražské lékařské fakulty a žánr tzv.  regimin sanitatis. Studií o středověkých dějinách lékařství je velmi málo, v České republice se tomuto tématu věnovala v devadesátých letech pouze Hana Florianová-Miškovská v edici spisu O pouštění krve a nověji do této problematiky vstoupila Dana Stehlíková svými pracemi o Křišťanovi z Prachatic, jež přinesly naprosto zásadní změnu pojetí díla tohoto významného středověkého učence.22) Na Miladu Říhovou v jistém smyslu navazuje její žák David Tomíček, působící na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Studuje především pozdně středověkou medicínu s důrazem na vztah mezi akademickým a lidovým diskurzem.23)

Téma akademické medicíny sledují také badatelé zabývající se mladším obdobím, především Bohdana Divišová či Tomáš Nejeschleba, jehož monografie o Janu Jesseniovi je též zásadním příspěvkem ke studiu české renesanční medicíny.24) Období barokní medicíny se zatím podrobněji věnoval pouze Karel Černý, zaměřující se na epidemické choroby a dějiny výživy, důležitým příspěvkem k institucionálním dějinám je však také pramenně hutná publikace Jitky Křečkové a Hedviky Kuchařové o špitále alžbětinek.25)

Perioda osvícenství a 19. století byla již od poloviny 20. století badatelskou doménou Ludmily Hlaváčkové, zmíněné na počátku tohoto úvodu. Sama i se spoluautory vydala během své dlouhé kariéry celou řadu publikací, díky nimž je období od počátku vlády Marie Terezie do vzniku Československé republiky zřejmě nejlépe zmapovanou oblastí dějin české medicíny a zdravotnictví.26) Zvláště plodná byla její spolupráce s Petrem Svobodným, která navázala na nedokončené dílo Ludmily Sinkulové, takže vedle prekurzora této knihy vznikla řada

monografií o historii zdravotnických institucí.27) Neméně významný byl jejich příspěvek do čtyřdílné monografie o dějinách Univerzity

Karlovy a také do dvousvazkového rakouského projektu k historii špitálů ve střední Evropě ve středověku a raném novověku.28)

Petr Svobodný se věnoval celé řadě témat z dějin medicíny včetně studií k vývoji metodologie a historii oboru, o něž se z valné části opírá tento text.29) Jako všestranný autor či editor stál u zrodu projektů týkajících se jak raně novověkých témat, jako jsou dějiny Vlašského

špitálu v Praze, tak dlouhého 19. století, ale také meziválečné či poválečné doby.30) Recentním příspěvkem je publikace z edice Zmizelá Praha Nakladatelství Paseka, shromažďující dosud většinou nevydaný obrazový materiál k historii nemocnic a sanatorií.31)

Zastavme se nyní krátce u dalších institucí a jedinců, kteří se věnují dějinám lékařství mimo dosud zmiňovaná centra. Ústav dějin lékařství a cizích jazyků na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy spolupracuje již dlouhá léta s Ústavem dějin Univerzity Karlovy – Archivem Univerzity Karlovy (ÚDAUK), protože do centra jeho zájmu spadají dějiny vzdělanosti včetně medicíny. Vedle obecných publikací k dějinám univerzity zde v posledních desetiletích vznikla například velmi zajímavá edice raně novověkých spisů s tématem genderu autorek Jany Ratajové a Lucie Storchové.32) S těmito pracovišti těsně spolupracuje také skupina badatelů při Katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Tomáše Hermanna, kde též vznikly projekty zasahující do dějin medicíny.33)

Ústav dějin Univerzity Karlovy – Archiv Univerzity Karlovy je významný také proto, že vydává časopis Acta Universitatis Carolinae –Historia Universitatis Carolinae Pragensis (AUC-HUCP), kde pravidelně vycházejí články zabývající se dějinami lékařství. Vedle tohoto periodika a již zmiňovaných Dějin věd a techniky se studie s tematikou příbuznou našemu oboru objevují ještě v některých dalších časopisech, z nichž připomeňme především Etnologickým ústavem Akademie věd České republiky vydávanou Historickou demografii či nejstarší české lékařské periodikum Časopis lékařů českých, který spravuje Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně.

Dějiny vědy jsou předmětem zájmu skupiny badatelů působících v Centru dějin vědy v rámci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie

věd České republiky, mezi nimiž se nejvíce věnuje dějinám lékařství již zmíněný Michal Šimůnek, nicméně do této oblasti zasahují

i práce některých jeho kolegů. Jedná se o skupinu, která pod vedením Antonína Kostlána na přelomu tisíciletí založila ambiciózní projekt Výzkumného centra pro dějiny vědy a techniky, jež bylo v té době součástí Archivu Akademie věd České republiky.

V rámci Univerzity Karlovy nelze pominout ani vědce působící na nejprestižnější historické škole u nás, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi jejími pracovníky je nejvýraznější osobností Daniela Tinková, která již publikovala řadu monografií zabývajících se 18. a 19. stoletím.34) Zmínit je třeba také skupinu klasických filologů a filozofů kolem Sylvy Fischerové a Hynka Bartoše, jež v nedávné době zahájila vydávání první moderní české edice Corpus Hippocraticum.35)

Zatím byl náš výčet převážně pragocentrický, naštěstí lze ale i mimo hlavní město najít badatelská centra, která se z různých důvodů v posledních dvou desetiletích začala věnovat tématům spojeným v širokém smyslu s dějinami medicíny. Především to je Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, kde se již několik desetiletí projevuje vliv výrazné osobnosti, genderově orientované historičky Mileny Lenderové.36) Mezi mladé autory z tohoto pracoviště patří Vladan Hanulík či Šárka Caitlín Rábová.37) Genderové dějiny se v některých případech prolínají s dějinami medicíny v širším smyslu zejména tam, kde je studium genderu východiskem pro analýzu historické sexuality, jak dokládají například práce brněnské socioložky Kateřiny Liškové.38)

Podobně hraničním tématem jsou také dějiny psychiatrie, kde je potřeba zmínit k druhé polovině 20. století alespoň dvě osobnosti: Eugena Vencovského, jenž se začal historii věnovat zejména poté, co musel opustit svoji původní akademickou kariéru budovanou za normalizace, a dále Michala Černouška, který se pokusil o nástin moderní syntézy ovlivněný francouzskou historiografií.39)

David Tomíček, který reprezentuje Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, zde již byl zmíněn, z jeho mladších kolegů připomeňme ještě Filipa Hrbka.40) Na Jihočeské univerzitě věnoval historicko-medicínskému tématu v poslední době monografii Václav Grubhoffer.41) Na konec našeho výčtu ještě zmiňme, že velmi blízko k dějinám medicíny mají též dějiny farmacie, které si v průběhu času

vybudovaly vlastní malou literaturu, i když moderní syntetická práce zde chybí.42)

Na závěr úvodní statě patří také poděkování osobám a institucím, které spoluautorům poskytly pomocnou ruku při vzniku tohoto svazku.

V první řadě to je alma mater Univerzita Karlova, především její 1. lékařská fakulta, a Ústav dějin Univerzity Karlovy – Archiv Univerzity Karlovy, které poskytly finanční podporu prostřednictvím programu Progres Q21 – Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti. Části kapitoly o barokní medicíně vznikly také díky výzkumu podpořenému Grantovou agenturou České republiky v projektu 20-03823S, „Jan Marek Marci z Kronlandu (1595–1667) v souvislostech českého filozofického baroka“.

Při hledání obrazových příloh byli autorům velmi ochotně ku pomoci kolegové ze Zdravotnického muzea při Národní lékařské knihovně (Šimon Krýsl), Ústavu dějin Univerzity Karlovy – Archivu Univerzity Karlovy (Marek Brčák, Petr Pribilinec), Muzea hlavního města Prahy (Kateřina Bečková), Rektorátu Univerzity Karlovy (Markéta Sedlmayerová) a Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (Anna Flieglová). Fotografie k paleopatologické části svazku zpracovala z větší části Zdenka Musilová. Některé fotografie děkanů lékařské fakulty nově zpracovala Veronika Nehasilová z 1. lékařské fakulty. Další obrázky poskytla též Národní knihovna České republiky, Knihovna Královské kanonie premonstrátů na Strahově, Knihovna Národního muzea v Praze, Lobkowiczká knihovna a archiv, zámek Nelahozeves, Universitäts- und Landesbibliothek Sachsen-Anhalt Halle, Národní galerie, Österreichische Nationalbibliothek, Wellcome Institute či Wikimedia foundation. Cenné připomínky ke knize poskytli odborní lektoři Václav Grubhoffer a Vladan Hanulík, jazykovou korekturu velmi pečlivě zpracovala Kateřina Schwabiková a tým Nakladatelství Paseka odvedl dobrou práci při uvedení našeho díla v život.

HLAVA PRVNÍ PRAVĚK A CHOROBY

Choroby provázejí člověka od nepaměti. Jak se vyvíjel člověk, vyvíjely se i ony. Léčebnou činnost v literárním období vývoje lidské civilizace zachycují písemné prameny a zabývají se jí dějiny lékařství. Možnosti této historické disciplíny však mají své hranice, zejména v předliterární éře. Z toho důvodu se v průběhu 20. století vyvinul interdisciplinární obor zvaný paleopatologie, který se opírá o metody z oblasti medicíny, archeologie a antropologie. Pro studium zdraví dávných populací poskytuje paleopatologický výzkum spolehlivé informace často jako jediný. Ale i mladší období, jako je středověk či raný novověk, dokáže paleopatolog obohatit o nové poznatky, které byly tradičním historikům dosud nedostupné.

Není bez zajímavosti, že k rozvoji této mladé disciplíny přispěla i řada českých vědců. Na počátku stálo založení Světové společnosti paleopatologie Aidanem Cockburnem (1912–1981) roku 1973, na němž se podílel i český lékař a paleopatolog Eugen Strouhal, který v té době zpracovával kostní materiál v USA a v devadesátých letech 20. století společně s Lubošem Vyhnánkem zavedl výuku tohoto oboru na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Paleopatologie se zabývá studiem chorob lidí i zvířat v minulosti. Zkoumá je na kostním materiálu, mumiích či ikonografických pramenech zobrazujících lidské tělo. Čeští badatelé využívají obsáhlých sbírek Národního muzea, muzea Anthropos a dalších institucí, uchovávajících desítky tisíc skeletů. Cenným zdrojem informací jsou též kostnice; odhaduje se, že ve hřbitovní kapli Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory a u sv. Jakuba v Brně je kostních pozůstatků uloženo

až několik stovek tisíc. Pro studium chorob v pravěku se vytvářejí týmy, v nichž bývají kromě paleopatologa zastoupeni ještě antropolog, určující z kosterního materiálu věk a pohlaví, či archeolog obeznámený s prostředím, v němž se kostní pozůstatky nacházely.

Základem práce paleopatologa je především makroskopická analýza ostatků. Ta však má své slabiny, protože různé choroby se mohou na kostech projevit shodně. Diagnóze proto dále pomáhají rentgenová vyšetření, počítačová tomografie či histologie – postupuje se tedy obdobným způsobem, jako by šlo o vyšetření současného pacienta.

Dlouho byla nevýhodou takto koncipovaného výzkumu skutečnost, že se řada chorob, například mor, na kostech obětí nestačil vůbec projevit. Jedinec bez patologického nálezu na skeletu však na něco zemřít musel, zvláště pokud zemřel v mladém věku. Proto se paleopatologie v posledních letech obohatila také o biomolekulární analýzu, která zkoumá tzv. starou DNA, a dále o modifikované techniky molekulární biologie. V uplynulých dvou desetiletích došlo ke skutečné revoluci

Navázaná DNA na křemík v genomické laboratoři v Kodani roku 2015. Kostní vzorek byl zpočátku odebírán podobně i v terénu, se zajištěním sterility, aby vzorek nekontaminovala vlastní DNA paleopatologa

genomických metod na základě analýzy DNA, díky nimž lze identifikovat i onemocnění, jež dosud naší pozornosti unikala.

Genomická revoluce určila pravěké patogeny, bakterie a viry, které byly dřívějším metodám nedostupné. O tom, jak mladá tato disciplína je a jak bouřlivě se rozvíjí, svědčí skutečnost, že genom prvního bakteriálního patogenu z minulosti, Yersinia pestis, byl publikován až v roce 2011 a prvního viru (hepatitidy B) o rok později.1) Důležité je přitom nejen „přečtení“ historické DNA, ale též nové poznatky o evoluci patogenů.2) Tyto objevy, na nichž se často podíleli čeští badatelé, významně přispěly k rozvoji a počátku nových oborů paleovirologie a paleoparazitologie. V této souvislosti vznikají celé obory, jako například nově etablovaná disciplína paleomikrobiologie.3) Moderní paleopatologický výzkum je tedy mezioborovým bádáním, podmíněným spoluprací s molekulárními biology, genetiky a evolučními biology.4)

Chronologie a pravěké kultury

Popsat jednoduše dějiny pravěkého lékařství není možné, zaměříme se tedy místo toho na jednotlivé jevy, které negativně ovlivňovaly zdraví středoevropských lidských populací, a na příkladech přiblížíme, jak na ně současná paleopatologie pohlíží. Než k těmto tématům přistoupíme, připomeňme si nejprve chronologický rámec, v němž se bude následující výklad pohybovat.

Pro třídění pravěku v našem prostoru používá paleopatologie zavedenou archeologickou klasifikaci, v níž odlišujeme období paleolitu (před třemi miliony let až 15 000 př. n. l.), mezolitu (15 000–5000 př. n. l.), neolitu a eneolitu (5000–3000 př. n. l.), dále dobu bronzovou (3000–800 př. n. l.), starší dobu železnou (halštatskou, 800–400 př. n. l.), mladší dobu železnou (laténskou, 400 př. n. l. až přelom letopočtu), dobu římskou (od přelomu letopočtu do roku 473 n. l.), periodu stěhování národů (473 až 7. století) a konečně slovanské a hradištní období (7.–11. století).

S ohledem na výše uvedená období budeme v následujícím textu komentovat především neolitickou kulturu lineární keramiky (5600–4900 př. n. l.); dále na ni navazující lengyelskou kulturu, pro niž se též vžilo pojmenování moravská malovaná kultura, a také kulturu

vypíchané keramiky (5000–4400 př. n. l.). Z hlediska antropologického se kosterní nálezy rozdělují podle pohlaví a dále na věkové skupiny dětí, adolescentů a dospělých.

Vrozené vady a pracovní zátěž

Zajímavým tématem, jímž se paleopatologie dávných lidí zabývá, je studium vrozených vad a projevů těžké pracovní zátěže. Původně panovala domněnka, že vrozené vady zůstávají v populacích neměnné. V posledních desetiletích náš tým zjistil, že při pronikání prvních zemědělců z oblasti dnešního Maďarska na naše území se podoba vrozených vad u migrujících pravěkých zemědělských kultur postupně měnila. U prvních zemědělců kultury lineární keramiky, která přišla na území jižní Moravy přibližně 5300 př. n. l a založila zde řadu sídlišť (Vedrovice, Těšetice), se vyskytly vrozené vady páteře se srůstem obratlů v krční oblasti, Klippel-Failův syndrom, a rozštěpy páteře vzniklé převážně v její dolní části.5)

Klippel-Failův syndrom, srůst obratlů v krční páteři

Tyto vrozené vady se spojují s těžkou zemědělskou prací, na niž předchozí lovecké skupiny nebyly zvyklé. Páteř bývá nejpostiženější

částí skeletu, co se vrozených vad týče. U migrační vlny zemědělců závěrem neolitu a počátkem eneolitu však již vrozené vady vypadaly jinak. U lengyelské kultury, u nás též zvané moravská malovaná kultura, zaznamenáváme craniosynostózy, což jsou vrozené vady lebky související s poruchou srůstu lebečních švů. Z nich lze vyvodit, že přechod od lovecko-sběračského k zemědělskému způsobu života měl rozsáhlé dopady na zdravotní stav populace prvních zemědělců. Došlo mimo jiné ke změnám ve vývoji, růstu i robustnosti skeletu. Zdravotní stav nepřímo naznačuje také výška skeletu. Během neolitu se zmenšila u mužů o 10 cm a u žen o 5 cm až k minimu 145 cm u žen moravské malované kultury.6)

Fyzické aktivity spjaté se zemědělským způsobem života se projevily odlišnými změnami na kostech, jež způsobil pracovní stres. U žen i některých mužů byly zaznamenány podélné lemy na článcích prstů ruky, důkaz dlouhodobé a namáhavé manuální činnosti, například tkaní. Na pohřebišti lineární keramiky ve Vedrovicích dokonce podíl jedinců s lemy na článcích prstů přesáhl 80 %.7)

Zuby byly využívány jako nástroje jak při zhotovování košíků z prutů, které si jejich tvůrci přidržovali v ústech, tak při výrobě provázků protahováním mezi zuby. Žlábky spojené s takovouto činností byly nalezeny u jednoho muže a tří žen z Nitry a u 14 jedinců z Vedrovic, převážně žen.8) Také páteř často poznamenala vysoká pracovní zátěž. Příkladem mohou být kostry dvou žen z období lengyelské kultury pohřbené v těžební šachtě v Krumlovském lese, které zde pravděpodobně vykonávaly práce při těžbě rohovců. Výškou obě ženy patřily k nejnižším v moravském neolitu. Na páteři měly osteofyty (kostní výrůstky) a tzv. Schmorlovy uzly, což jsou výhřezy tkáně meziobratlových plotének do těl obratlů, nejčastěji na dolní hrudní a bederní páteři. Nezanedbatelné bylo i zjištění stresových období působících zástavu kostního růstu a poruchy vývoje skloviny, jež se projevují vkleslinou či proužkem na sklovině zubu.9)

Dělba práce byla specifikována nejen podle věku a pohlaví, jak jsme uvedli výše, ale i podle lokality. Denní pracovní činnost na sídlišti jistě souvisela se zajištěním zdrojů stravy a s přípravou jídla. Této činnosti

je možné na základě biologických důkazů přiřadit u žen osteofyty a Schmorlovy uzly v oblasti bederní páteře, snad vlivem každodenní těžké práce v podřepu. S následky pracovního zatížení se setkáváme také u mužů. Bederní páteř měli postiženou více než ženy, změny jsou patrné i na kloubech končetin. Někteří měli lemy na článcích prstů. Podle nich by bylo možné při podrobnějším sledování v souvislosti s hrobovou výbavou vyčlenit „specialisty“ rybáře, protože krátké mezikostní svaly vytvoří lemy při nadměrné zátěži, jakou je například výroba sítí (či u žen tkaní). Přestože se u lengyelské kultury v literatuře uvádí vyšší podíl lovu, nepodařilo se určit „specialisty“ lovce, které bychom poznali podle změn charakteristických pro užívání luku. Z toho lze odvodit, že v této kultuře dominoval jiný způsob lovu než lukostřelba.10) V České republice, kde jsme porovnali různé zmiňované kultury, zaznamenáváme nejvyšší výskyt osteofytů v lumbální oblasti, a tedy i nejvyšší pracovní zatížení u žen kultury lineární keramiky, a to až ve 25 % případů. Tento pracovní model časného neolitu s větším zatížením ženy, pravděpodobně při zemědělské činnosti, se v lengyelské kultuře zachoval jen v malých lokalitách (například maďarský Villánykövesd).

Ve velkých sídlištích nalézáme artritické změny hlavně u mužů, a to i v jejich nejtěžších podobách: ve formě těžké coxarthrózy (postižení kyčelního kloubu) u dospělého muže (Alsónyék-Bátaszék), gonarthrózy (postižení kolenního kloubu) u muže starého 30–50 let (Zengövárkóny) či jako postižení malých kloubů ruky.11)

Násilí, agrese a rané chirurgické zákroky

Dalším projevem zdravotního stavu, který lze sledovat na skeletech z tohoto období, jsou důkazy o násilí. Nebyly ničím výjimečným, jak je zjevné ze souborů koster s násilnými zásahy z německých lokalit kultury lineární keramiky, například z Talheimu nebo Schöneck-Kilianstädtenu.12) Exekuce na dospělých mužích v počátku neolitu byla nově prokázána v německém Halberstadtu, kde se na některých skeletech potvrdilo jedno i více zranění v zadní části lebky; pouze v jednom případě bylo identifikováno také zranění v oblasti čela.13)