Miroslav Novotný a kol.: VDZKČ Školství a vzdělanost / ukázka by Nakladatelství Paseka

000_vstup_skolstvi_001-004 vstup 21.05.2020 6:44 Strรกnka 2

000_vstup_skolstvi_001-004 vstup 21.05.2020 6:44 Stránka 3

TEMATICKÁ ŘADA

ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST Ivana Čornejová Tomáš Kasper Dana Kasperová Pavlína Kourová Petr Kratochvíl Milena Lenderová Miroslav Novotný (ed.) Jiří Pokorný Michal Svatoš Petr Svobodný Jan Šimek Růžena Váňová

PASEKA PRAHA 2020

000_vstup_skolstvi_001-004 vstup 24.06.2020 12:06 Stránka 4

Publikace vznikla v rámci projektu Univerzity Karlovy PROGRES Q23, Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti, a projektů Grantové agentury České republiky č. 17-25845S, Českobudějovická diecéze ve druhé polovině 19. století, a č. 16-13933S, Analýza pedagogického meziválečného konceptu školské reformy ve Zlíně v kontextu vzorového průmyslového města. Lektorovali Doc. Mgr. Karel Černý, Ph. D. a prof. PhDr. Bohumil Jiroušek, Dr.

Vazba: Škola na vyobrazení z díla Jana Amose Komenského Vestibulum scholasticae eruditionis, Norimberk 1678 Frontispis: Titulní list Knihy cti píseckého gymnázia. První polovina 19. století Přední předsádka: Čachovice-Struhy (okres Mladá Boleslav), venkovská jednotřídní škola. První polovina 19. století Zadní předsádka: Antonín Turek, novorenesanční budova školy Na Smetance. 1888

Copyright © Nakladatelství Paseka s. r. o., 2020 Text © Ivana Čornejová, Tomáš Kasper, Dana Kasperová, Pavlína Kourová, Petr Kratochvíl, Milena Lenderová, Miroslav Novotný, Jiří Pokorný, Michal Svatoš, Petr Svobodný, Jan Šimek, Růžena Váňová, 2020 Photo © Ateliér Langhans Praha, Radovan Boček, Agáta Dolejší, Ewwwa, Hynek Fiedler, Miroslav Fokt, František Fridrich, Martina Frouz, Peter Geymayer, Přemysl Hněvkovský, Lucie Horáková, Pavel Hrdlička, Hubertl, Aleš Jungmann, Petr Kratochvíl, Petr Matička, Martin Micka, Jan Mulač, Jaroslav Novotný, Pernak, Jiří Ployhar, Jan Polák, Jan Rendek, Jan Rychetský, Karel Sklenář, Vilém Ströminger, Andrea Thiel Lhotáková, Alexandra Timpau, Olga Tlapáková, René Voflík, 2020 Layout © Pavel Štefan, 2020 ISBN 978-80-7432-985-2

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 5

OBSAH

Úvodem k Dějinám školství a vzdělanosti v českých zemích . . . . . . . . . . . . . 11 Hlava první ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST V ČESKÝCH ZEMÍCH DO POČÁTKU 16. STOLETÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 I. Od Velké Moravy ke stavovské monarchii (MN) . . . . . . . . . . . . . . 17 II. Počátky školství v českých zemích (MS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 III. Založení a první léta pražské univerzity (MS) . . . . . . . . . . . . . . . . 29 IV. Rozkvět a úpadek pražského vysokého učení (MS) . . . . . . . . . . . . 49 V. Školství v českých zemích na prahu konfesionální éry (MS) . . . . . 55 Hlava druhá ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST RANÉHO NOVOVĚKU (1526–1773) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 I. Pod žezlem Habsburků (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 II. Školy elementární a městské (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 III. Školy židovské a bratrské (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 IV. Vzdělávání dívek (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 V. Latinské školy jezuitů a piaristů (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 VI. Univerzity v zemích Koruny české (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 VII. Vzdělávání duchovních (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 VIII. Kavalírské cesty a rytířské akademie (IČ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 IX. Peregrinatio academica a každodenní školní život (IČ) . . . . . . . . 110

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 6

X. Univerzitní budovy – viditelné symboly moci vědění (IČ) . . . . . 115 XI. Učenci a věda, vědecké společnosti (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 XII. Knižní kultura (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Hlava třetí ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST OSVÍCENSKÉ A OBROZENECKÉ ÉRY (1773–1848) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 I. Od osvícenských reforem k „jaru národů“ (MN) . . . . . . . . . . . . . 138 II. II/1 II/2 II/3

Stát a škola (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Století pedagogiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Děti státu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Čeština ve školách a národní obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

III. III/1 III/2 III/3 III/4 III/5

Nižší školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Johann Ignaz Felbiger a Schulpatent (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Vzdělávání dívek (ML – MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Počty škol a školní docházka (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Odborné a umělecké školství (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Příprava učitelů nižších škol (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

IV. Gymnázia (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 V. V/1 V/2 V/3 V/4

Vysoké školy (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Filozoﬁcká lycea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Diecézní teologická učiliště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Technické školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

VI. Školní knihovny (JP – MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 VII. Každodennost učitelů a žáků (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 VIII. Architektura školních budov (JŠ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 IX. Věda, učené společnosti a akademie (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 X. Knižní kultura a cenzura, počátky novinářství a časopisectví (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Hlava čtvrtá ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST MODERNÍ DOBY (1848–1918) . . . . . . . 226 I. Druhá polovina „dlouhého“ 19. století (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . 226 I/1 Proměny české společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 I/2 Pedagogika jako věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 II. II/1 II/2 II/3

Ve znamení školských zákonů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Dědictví revoluce (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Národní školy (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Gymnázia a reálky (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 7

II/4 Odborné a učňovské školství (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 II/5 Školní knihovny (ML – JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 III. Výchova hendikepovaných (PS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 IV. IV/1 IV/2 IV/3 IV/4

Dívčí vzdělání (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Počátky dívčích škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Odborné vzdělání dívek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Od Minervy k lyceím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 Ženy a univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264

V. Vzdělávání duchovních (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 VI. VI/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/5

Vysoké školství (PS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 Proměny terciárního školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 Pražské univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Technické a umělecké vysoké školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 Zápasy o moravskou univerzitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Studium a působení v zahraničí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287

VII. VII/1 VII/2 VII/3 VII/4 VII/5 VII/6 VII/7

Učitelé a žáci, profesoři a studenti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 Učitelské vzdělání (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 Sociální postavení učitelů (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 Docházka do školy (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Dítě jako předmět disciplinace (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293 Středoškolský profesor: vzdělání a začátek kariéry (ML) . . . . . . . 294 Postavení středoškolských profesorů (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 Sociální postavení středoškolských studentů a jejich každodenní život (ML) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 VII/8 Školní nadace (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 VIII. Společenská angažovanost učitelů (ML – JP) . . . . . . . . . . . . . . . . 301 IX. Architektura školních budov (JŠ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 X. Mimouniverzitní věda (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317 XI. Knižní kultura (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 XII. Lidová výchova (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 Hlava pátá ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST PRVNÍ POLOVINY 20. STOLETÍ . . . . 331 I. Mezi říjnem 1918 a únorem 1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 I/1 Od první ke třetí republice (MN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331 I/2 Od rakouské k socialistické škole (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332 II. II/1 II/2 II/3 II/4

Základní školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 Malý školský zákon (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 Povinná školní docházka (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338 Cíle a obsah vzdělání (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 339 Reformní návrhy z let 1917–1920 (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 8

II/5 II/6 II/7 II/8 II/9

Pokusné školy dvacátých let (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341 Školská reforma třicátých let (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 Reforma vzdělávání a výchovy v Baťově Zlíně (DK) . . . . . . . . . . 346 Základní školy na Slovensku a Podkarpatské Rusi (RV) . . . . . . . 350 Základní školy v českých zemích a na Slovensku v letech 1938–1948 (RV) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 353

III. III/1 III/2 III/3 III/4 III/5 III/6

Střední školství (TK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356 Střední školství v období první republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356 Správa středního školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 Reformní úpravy středního školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 Profesoři a studenti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361 Školní a mimoškolní každodennost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363 Střední školství v letech 1938–1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366

IV. IV/1 IV/2 IV/3

Odborné školství (TK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 Obchodní školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 Průmyslové školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372 Zemědělské školství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376

V. Menšinové školství (TK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382 VI. VI/1 VI/2 VI/3 VI/4 VI/5 VI/6

Vysoké školství (PS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 Staré a nové univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 Tradiční techniky a nové specializované vysoké školy . . . . . . . . . 388 Řízení, ﬁnancování, infrastruktura, kapacity . . . . . . . . . . . . . . . . 390 Reformní pokusy a diskuse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391 Efektivita republikánského vysokého školství . . . . . . . . . . . . . . . 392 Vysoké školství v Čechách a na Moravě v letech 1938–1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392 VI/7 Německé vysoké školy součástí říšského systému . . . . . . . . . . . . 394 VI/8 Poválečná obnova a proměny v letech 1945–1948 . . . . . . . . . . . . 395 VII. Vzdělávání učitelů základních a středních škol (RV) . . . . . . . . . . 397 VII/1 Vzdělávání učitelů základních škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397 VII/2 Vzdělávání středoškolských profesorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 VIII. VIII/1 VIII/2 VIII/3 VIII/4

Učitelské a studentské spolky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 401 Spolky učitelstva národních a středních škol (DK) . . . . . . . . . . . . 401 Studentské spolky (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404 Studijní a vědecké nadace (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405 Mládežnické organizace (TK) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407

IX. Architektura školních budov (PKr) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410 X. Věda (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419 XI. XI/1 XI/2 XI/3

Knižní kultura, tisk a nová média (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Knižní kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423 Tisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427 Rozhlas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 9

XI/4 Film . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430 XII. Lidová výchova (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 433 Hlava šestá ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST SOCIALISTICKÉ ÉRY (1948–1989) . . . 440 I. Od vítězného února k sametové revoluci (MN) . . . . . . . . . . . . . . 440 II. II/1 II/2 II/3 II/4 II/5 II/6

Správa a struktura nižšího školství v letech 1948–1969 (PKo) . . . 442 Budování socialistické školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442 Školská správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448 Mateřské školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452 Základní školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455 Střední školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463 Školy pro mládež vyžadující zvláštní péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466

III. III/1 III/2 III/3

Správa a struktura nižšího školství v letech 1969–1989 (JP) . . . . 470 Závan svobody, čistky a návrat k normálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470 Systém základního a středního školství a jeho změny . . . . . . . . . 472 Školy pro mládež vyžadující zvláštní péči a vzdělávání dospělých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 477 III/4 Československé školství na konci osmdesátých let . . . . . . . . . . . . 478 IV. Každodennost socialistické školy a mládežnické organizace . . . . . 481 IV/1 Všední život socialistické školy (PKo – JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 481 IV/2 Organizace československé mládeže 1945–1989 (JP) . . . . . . . . . . 489 V. V/1 V/2 V/3

Příprava učitelů a pedagogická věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 497 Příprava učitelů 1948–1969 (PKo) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 497 Příprava učitelů v době normalizace (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500 Socialistická pedagogika (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 502

VI. VI/1 VI/2 VI/3 VI/4

Vysoké školství (PS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509 Budování nového systému (1948–1953) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 509 Reformy reforem v letech 1953–1959 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 512 Opatrná liberalizace (1960–1969) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 514 Období normalizace a stagnace (1970–1989) . . . . . . . . . . . . . . . . 518

VII. Architektura školních budov (PKr) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519 VIII. Věda pod vlivem marxismu-leninismu (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 524 IX. IX/1 IX/2 IX/3

Knihy a média (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527 Knižní kultura a tisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527 Film, rozhlas a televize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530 Paralelní komunikační systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534

X. Lidová výchova po roce 1948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538

001_obsah_skolstvi_002_obsah 09.06.2020 9:23 Stránka 10

Hlava sedmá ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST PO ROCE 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 541 I. První léta obnovené demokracie (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 541 II. II/1 II/2 II/3 II/4 II/5 II/6 II/7

Proměny nižšího školství a vzdělávání po roce 1989 (JP) . . . . . . . 543 Školství po převratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 543 První zákony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 544 Problémy školství v transformaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 546 Změny po roce 1995 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 549 Vnitřní reforma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 550 Bílá kniha a nové zákony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 553 Reforma, její výsledky a přetrvávající problémy . . . . . . . . . . . . . 556

III. Příprava učitelů (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 558 IV. Školní každodennost, mládežnické spolky a organizace (JP) . . . . 560 IV/1 Organizace dětí a mládeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 562 V. Vysoké školství (PS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 563 VI. Architektura školních budov (PKr) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 568 VII. Transformace české vědy (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 571 VII/1 Pedagogická věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 573 VIII. Vzdělávání dospělých (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 574 IX. IX/1 IX/2 IX/3

„Stará“ a „nová“ média (JP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 575 Knižní kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 575 Tisk, rozhlas, televize a ﬁlm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 577 Počítače a internet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 580

Školský systém v českých zemích od konce 18. do konce 20. století . . . . . . . . . . . . . 583 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 591 Výběr z literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 645 Obrazový materiál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 669 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 679 Rejstřík míst, škol a institucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 690 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 722

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 11

ÚVODEM K DĚJINÁM ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOSTI V ČESKÝCH ZEMÍCH

Škola a vzdělání. Dva pojmy, které většinu z nás provázejí v podstatě po celý život – ať již jako žáka a studenta, nebo jako učitele a výchovného pracovníka či rodiče a prarodiče. Dva pojmy, které jsou neodmyslitelně spjaty s utvářením evropské kultury i s rozvojem moderní společnosti. Dva pojmy, které v moderní době a zejména v posledním půlstoletí vzbuzují velká očekávání a vyvolávají stále bouřlivější a nekonečné polemiky o své roli, o svém obsahu i poslání. Dva pojmy, které jsou v převažujícím diskurzu současnosti chápány buď jako jakýsi všelék na veškeré neduhy naší doby, nebo jako pouhý nástroj tržní ekonomiky rezignující na rozvíjení kritického myšlení a hledání hlubších souvislostí ve snaze lépe porozumět sobě 1 i světu kolem nás. Nebylo tomu tak ale vždy.1) ) Tato kniha, která představuje první pokus o moderní a ideologicky nezatíženou syntézu dějin českého školství a vzdělanosti, přibližuje cestu, jíž prošlo školství v českých zemích od svých středověkých počátků, kdy bylo vzdělání dostupné jen úzké elitě, až k masovému vzdělávání dneška. Autorský kolektiv se při její přípravě mohl opřít jak o své vlastní dlouhodobé výzkumy, tak o inspirativní publikace řady svých současných kolegů. V mnoha případech byly využity též dodnes přínosné a cenné příspěvky relativně široké plejády badatelů o dějinách školství v českých zemích před2 chozích dvou staletí.2) ) Bádání o dějinách školství a vzdělanosti patří k tradičním oborům českého historického výzkumu a těší se již od 19. století pozornosti

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 12

VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ

) postupně se rozšiřujícího okruhu badatelů různého zaměření.3) Již před rokem 1918 vznikla řada dílčích i souhrnných pojednání a pramenných edic v pozitivistickém či buditelském duchu, která vytvořila solidní faktograﬁcký základ i pro pozdější zpracování. Největší zájem byl věnován především nejstarším dějinám pražské univerzity, pozornosti se dostalo rovněž komeniologickému bádání a studiu některých preuniverzitních vzdělávacích institucí před rokem 1620. K „zakladatelským počinům“ této éry bezesporu patří monograﬁe z pera Václava V. Tomka, Zikmunda Wintera, Františka Drtiny 4 ) a Jana Šafránka.4) Nastoupený trend pokračoval i v letech 1918–1948, kdy se autoři výrazněji zaměřovali nejen na stávající témata a na popis dějin význačných vzdělávacích institucí, ale rovněž na problematiku jazykově českého školství, potažmo i školství menšinového. Z příspěvků v tomto období vzniklých a dodnes ceněných nelze pominout ze5 ) jména souhrnné práce Otakara Kádnera a Otokara Chlupa.5) Vývoj po roce 1948 přinesl radikální proměnu především z hlediska „závazného“ ideologického zaměření a metodologického přístupu, kdy byl stávající národně-buditelský koncept nově podřízen dominantnímu třídnímu, marxisticko-leninskému hledisku. Následující čtyři desetiletí (s krátkým intermezzem v šedesátých letech) se tak nesla ve znamení výrazného omezení badatelských témat a oktrojovaného výkladu dosažených výsledků i „kritického“ odmítnutí (či přímo zavržení) některých „buržoazních“ autorů a jejich děl. To, spolu s omezenými možnostmi kontaktů s badateli z nesocialistických zemí a pouze dílčí obeznámeností s výsledky jejich výzkumů, jen dále upevnilo tradiční zaměření dějin školství v Československu (asi nejvýraznější tematické rozšíření, pomineme-li adoraci úspěchů sovětského, resp. československého socialistického školství a pedagogiky, tak představoval výzkum zaměřený na předškolní vzdělávání a na roli a význam pokrokového učitelstva od obrození do zániku první republiky, resp. komunistického převratu v roce 1948). Na druhé straně zejména „doba tání“ v šedesátých letech umožnila položit trvalé základy institucionální a publikační báze celého oboru (toto platí především v případě založení Ústavu dějin Univerzity Karlovy a Archivu Univerzity Karlovy a vzniku časopisu Acta 3

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 13

ÚVODEM K DĚJINÁM ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOSTI V ČESKÝCH ZEMÍCH

Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis). Počínaje šedesátými lety je možno sledovat též vznik řady podnes hodnotných studií i souhrnných zpracování, jež se v té či oné míře inspirovala zahraničními (tj. západoevropskými) metodologickými podněty i výběrem badatelských témat, a před rokem 1989 tak významně rozšířila dosavadní znalosti především v oblasti univerzit6 7 8 ních dějin6), komeniologie7) i nižšího školství8). ) ) ) Obnovení demokracie a právního státu v českých zemích po roce 1989 odstranilo rovněž stávající ideologické a politické překážky bránící výzkumu (nejen) dějin školství a vzdělanosti sine ira et studio. Nové poměry naplno otevřely dveře jak studiu nových, dříve tabuizovaných témat, tak i navázání kontaktů se zahraničními badateli a aplikaci různých metodologických postupů, včetně prohloubení interdisciplinárního charakteru oboru. V českém bádání o dějinách školství a vzdělanosti tak vedle tradičních oblastí zájmů stále více rezonují témata inspirovaná zahraničním bádáním, jako např. studium elit (včetně dějin vzdělaneckých profesí, respektive inteligence či intelektuálů,9) nebo prosopograﬁe učitelů, studentů i absolventů 9) působících v příslušných vzdělaneckých profesích)10), dějin každo- 10) dennosti, dějin dětství, sociální disciplinace či profesionalizace učitelství aj. Dochází rovněž k rozšíření jak publikačního, tak i institucionálního zázemí výzkumu11), potěšitelně se rozšiřují též řady 11) 12 badatelů.12) ) Zájem českých autorů tak zahrnuje (byť v různé intenzitě) nejen problematiku institucionálního vývoje předškolních zařízení, primárního, sekundárního i terciárního vzdělávání,13) ale též prvore- 13) publikového reformního hnutí, postavení učitelů a jejich vzdělávání, menšinového a regionálního školství,14) vzdělávání žen,15) nobility 14) 15) i duchovních, mimoškolního vzdělávání či lidové výchovy, nově jsou studovány rovněž dějiny pedagogiky a vědeckých institucí.16) 16) Daří se též rozvíjet užší spolupráci mezi badateli z různých oborů. Přesto zde stále zůstává řada problematických míst a oblastí, jejichž výčet uvedl již před dvaceti lety na královéhradeckém sjezdu českých historiků ve svém referátu Michal Svatoš.17) Bezprostřední 17) vztah k přítomné publikaci mají zejména tři z těchto zatím stále přetrvávajících dluhů, kterými jsou otázka vlastní jednoznačné deﬁnice

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 14

VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ

samotné disciplíny a vymezení jejího předmětu i stále chybějící moderní syntéza dějin českého školství a vzdělanosti. Zatímco v západoevropském a americkém dějepisectví představují dějiny vzdělanosti vědecký obor, který se nejpozději od poloviny 20. století zformoval do respektované svébytné disciplíny historic18 ) kého výzkumu18), v českém kontextu se tento proces mohl naplno rozvinout, jak již bylo výše uvedeno, až po roce 1989. S tím souvisí rovněž otázka jejího obecně přijímaného a srozumitelného pojmenování a vymezení. S jistým zjednodušením lze konstatovat, že na dějiny vzdělanosti čeští badatelé většinově nazírají jako na perspektivní historickou disciplínu, jejíž samotný název i její věcný obsah jsou vzhledem k širokému tematickému rozpětí, vnitřní strukturovanosti a mezioborovému charakteru do značné míry stále otevřenou otázkou. V české historiograﬁi tak dodnes zůstává preferovaný tradiční termín dějiny školství (vysokého, středního i základního), jehož zaměření se však – na rozdíl od původního úzce vymezeného pojetí – významně posunulo směrem k moderně koncipovaným dějinám vzdělanosti studujícím dějiny škol všech typů a úrovní i celých školských systémů nejen prizmatem jejich primárního (vzdělanostního) poslání, ale též s důrazem na jejich sociální roli v daném regionu či městě a na jejich začlenění do kontextu široce pojímaných sociálních dějin. Pozornosti se tak dostává nejen otázce rozsahu, kvality a proměn poskytovaného vzdělání či analýzy sociální, teritoriální, národnostní a náboženské struktury studentstva i učitelstva, ale též sociální integrace škol a role vzdělanců ve společnosti, problematiky knižní kultury a knihoven, dějin pedagogických teorií, vědy a jednotlivých vědních disciplín, vědeckých a osvětových institucí, čtení, médií, stejně jako problematice školní každodennosti či 19 ) architektury školních budov atd.19) Uvedený širší koncept se rovněž uplatnil při přípravě této syntézy dějin školství a vzdělanosti v českých zemích. Cesta k moderní české syntéze, jež by postihla danou problematiku v širokém kontextu s důrazem na klíčové vývojové trendy v jednotlivých časových úsecích, nebyla vzhledem k výše naznačeným okolnostem nikterak jednoduchá. Za první pokus o syntézu dějin školství na našem území (v rámci habsburské monarchie) lze pokládat dvousvazkovou práci

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 15

ÚVODEM K DĚJINÁM ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOSTI V ČESKÝCH ZEMÍCH

Marie Fabiánové publikující pod jménem Abby Faimonová; v téže době předložil – rovněž dvousvazkové – shrnutí dějin školství v českých zemích, ovšem striktně interpretované v národním (českém) duchu (a jen s dílčím přihlédnutím k německým školám), Jan Šafránek.20) Následně ve dvacátých a třicátých letech publikoval svou, v pozitivistickém duchu pojatou, historii školství na území Československa Otakar Kádner.21) Z období po roce 1948 lze připomenout snad jen přínosný příspěvek Michaila Nikolajeviče Kuzmina, další pokusy o souhrnná zpracování z této doby, jež mají spíše charakter vysokoškolské učebnice či příručky, byly zpravidla výrazně poplatné tehdejšímu ideologickému milieu a hlavní důraz kladly především na pedagogickou stránku.22) Ani po roce 1989 se dlouho nedařilo zaplnit toto prázdné místo; teprve v průběhu druhého desetiletí 21. století, v souvislosti s výše zmíněnými proměnami, dozrál čas k prvnímu pokusu o zpracování dějin školství a vzdělanosti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v tomto duchu. Tento svazek tak usiluje o zachycení celkového přehledu vývoje a proměn školství a vzdělanosti v českých zemích v rozsahu daném současným stavem poznání od raně středověkých počátků až do roku 2004, tedy do data vstupu České republiky do Evropské unie a do přijetí dvou školských norem z let 1998 a 2004, jež znamenaly deﬁnitivní legislativní rozchod s předchozí érou socialistické školy.23) Základní osu výkladu tvoří rozvoj školství a vzdělanosti v Čechách a na Moravě, doplněný o zachycení situace ve vedlejších zemích Koruny české a v příslušných historických obdobích i na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině. Kniha je rozdělena do sedmi tematicko-chronologicky vymezených hlav s víceméně totožnou strukturou dílčích kapitol a podkapitol. Osu výkladu představují moderně, v širokém pojetí chápané dějiny školství, resp. institucionálních i mimoinstitucionálních forem vzdělávání všech úrovní i typů; významné místo patří vzdělávání dívek, duchovních či lidové výchově – tedy oblasti, jíž v české odborné literatuře nebyla doposud věnována ucelená pozornost. Odpovídající důraz je kladen i na témata, jako je rozvoj vědy a vědění na školách i mimo ně, rozkvět knižní kultury, zahrnující nejen knihtisk a knihovny, ale též čtenářské spolky, vydávání novin a časopisů či nástup nových médií, které

)

002_sazba_skolstvi_001_uvod 21.05.2020 9:25 Stránka 16

VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ

jsou z hlediska rozvoje vzdělanosti rovněž důležité, neboť napomáhají šíření poznatků a znalostí mimo sféru formalizovaného vzdělávání. Jednotlivé hlavy publikace pochopitelně zahrnují též proměny vzdělávací politiky i pedagogiky, pozornost věnují formování inteligence a její roli ve společnosti, vztahu vzdělání (vzdělanosti) a celkového vývoje země nebo architektuře školních budov. Nechybí ani zaměření na školní každodennost, mládežnické a studentské spolky a organizace a pochopitelně ani kombinace lokálního a obecného pohledu. Této koncepci knihy odpovídá i její název reﬂektující klíčové postavení institucionalizovaného školního vzdělávání v procesu rozvoje široce chápané vzdělanosti v českých zemích. Miroslav Novotný a Petr Svobodný

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 17

OD VELKÉ MORAVY KE STAVOVSKÉ MONARCHII

HLAVA PRVNÍ

ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST V ČESKÝCH ZEMÍCH DO POČÁTKU 16. STOLETÍ Od Velké Moravy ke stavovské monarchii

Počátky vzdělanosti v českých zemích jsou svázány s pronikáním křesťanství – jak východního, tak i dominantního západního ritu – a se vznikem prvního politického útvaru na území dnešního českého státu. Tímto státním útvarem se stala v 9. století Velkomoravská říše, zahrnující de facto volný konglomerát několika středoevropských oblastí (Čechy, Morava, Slezsko, Malopolsko, Nitransko, část Dolních Rakous a Panonie). Řezenský křest „čtrnácti českých knížat“ (845), cyrilometodějská misie (863) a vznik samostatného moravsko-panonského arcibiskupství (869) natrvalo začlenily Čechy i Moravu jak politicky, tak i kulturně do struktury křesťanské Evropy. Významná role zde připadla soluňským bratrům Konstantinovi a Metodějovi, jejichž všestranná činnost přinesla trvalé plody v podobě sestavení slovanského písma (hlaholice), vytvoření literárního a liturgického slovanského jazyka, překladů Starého zákona i dalších církevních a právnických textů do slovanského jazyka, schválení slovanské liturgie papežem i vytvoření vlastní církevní správy po1 tvrzené v roce 880 rovněž římským biskupem.1) ) Ještě před zánikem Velkomoravské říše na počátku 10. století se politická iniciativa přesunula z Moravy na západ do Čech, kde se kolem středočeské domény přemyslovského knížete Bořivoje postupně utvářely kontury nového státního celku, v jehož sídelním městě, v Praze, bylo v roce 973 založeno biskupství. Druhé biskupství v zemi bylo založeno, resp. obnoveno v návaznosti na starší, jen

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 18

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

torzovitě doloženou tradici, v Olomouci v roce 1063. V 11. století bylo dovršeno vytvoření pevného jádra českého státu, složeného z Čech a Moravy, který se stal důležitým politickým hráčem ve střední Evropě. Přemyslovcům se podařilo uhájit samostatnost svého státu (byť v lenním vztahu ke Svaté říši římské), získat dědičný královský titul a kurﬁřtskou hodnost (1212). Expanzivní zahraniční politika za vlády posledních tří přemyslovských panovníků přechodně postavila české země do centra rozsáhlého středoevropského soustátí (české a rakouské země, Polsko a Uhry). Vražda Václava III. (1306) sice přinesla rozpad tohoto státního celku, ale po překonání zmatků spojených s nástupem nové – lucemburské – dynastie na český trůn došlo zejména za vlády Karla IV. k územnímu, hospodářskému i kulturnímu rozmachu českého státu. Karel, v jehož rukou se spojila česká královská (1346) i říšská císařská koruna (1355), svou moc opíral o silnou rodovou doménu, jejíž relativně pevné jádro až do 17. a 18. století tvořily země Koruny české (Čechy, Morava, obě Lužice a Slezsko), jejichž svébytnost ve vztahu k Říši potvrzovala Zlatá bula Karla IV. (1356). K posílení postavení českého státu rovněž přispělo založení vysokého učení v Praze (1348) a povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), pod jehož pravomoc tak spadalo jak starší olomoucké, tak i souběžně vytvořené litomyšlské biskupství. V této době již český stát patřil k silně christianizovaným zemím s vyspělou strukturou církevní organizace, jež se ve 12. století na Moravě a ve 13. století v Čechách postupně emancipovala od světské moci. Na počátku 15. století se na území českého státu rozprostírala hustá síť více než 2 800 farností správně podřízených pražské (2 084 farností), litomyšlské (135 farností) a olomoucké (cca 600 farností) 2 ) diecézi.2) Jako bohoslužebný jazyk se již od konce 11. století jednoznačně prosadila latina; staroslověnské obřady dočasně obnovili v 11. století pouze benediktini v sázavském klášteře, znovu zavedeny byly též za vlády Karla IV. v pražském benediktinském klášteře Na Slovanech. Významná úloha v náboženském životě a také v šíření vzdělanosti připadla též jednotlivým řeholním společenstvím, která se v českých zemích začala usazovat od konce 10. století. Nejprve do země přišly

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 19

Sv. Cyril a Metoděj na řecké ikoně

v roce 976 benediktinky, které se usídlily v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Rovněž první mužské společenství v zemi, které uvedl do břevnovského kláštera v roce 993 pražský biskup Vojtěch, byli benediktini. Podobně tomu bylo i na Moravě – první moravský klášter byl založen v roce 1048 v Rajhradě u Brna jako ﬁliální dům břevnovského konventu. Do počátku husitství bylo jenom v Čechách založeno na sto padesát řeholních domů. Vedle benediktinů začaly v Čechách a na Moravě postupně působit nejprve reformované řehole cisterciáků a premonstrátů, dále též i johanité, templáři, němečtí rytíři, křižovníci či augustiniáni.3) Zcela novým fenoménem 3) se v průběhu 13. a 14. století stal příchod dominikánů, minoritů i příslušníků dalších mendikantských řádů, jejichž rychlý rozmach byl úzce spjat s vlnou zakládání měst a se sílící potřebou pastorace nejširších lidových vrstev. Žebravé řády významným způsobem ovlivnily rovněž rozvoj školství ve středověkých městech, včetně pražské univerzity.

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 20

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

Konec 14. a první polovina 15. století byly poznamenány hlubokou sociální, ekonomickou, politickou a náboženskou krizí, jež vyústila v drama husitské revoluce. Potřebné zklidnění a dílčí stabilizaci poměrů přinesl až nástup Vladislava Jagellonského na český trůn (1471). Za jeho vlády se podařilo nejen uzavřít éru nábožensko-politických bojů a potvrdit výsledky husitské revoluce kutnohorským náboženským mírem (1485), ale též obnovit jednotu zemí Koruny české, dočasně rozdělených v letech 1471–1490. Dlouhá léta válek však značně ochromila ekonomiku země (úbytkem obyvatelstva, materiálními škodami), oslabila postavení českého státu a izolovala ho v soudobé katolické Evropě, zároveň zásadně proměnila jeho vnitřní poměry: politické (posílením role stavů), kulturní (mj. vypleněním většiny klášterů, jejich knihoven, skriptorií i zničením uměleckých děl a zánikem mnoha škol) i náboženské (vyjma vlastních, většinově kališnických Čech se však v ostatních korunních zemích husitství projevilo jen ve velmi omezené míře). Pokud šlo o náboženské poměry v zemi, vedle většinových utrakvistů a menšinových katolíků nově od druhé poloviny 15. století v českých zemích působili – též minoritní – čeští bratři, další výraznější změny v konfesionálních poměrech českého státu přineslo až 16. století v souvislosti s pronikáním vlivů evropské reformace.

II. 4

Počátky školství v českých zemích

) Počátky školství na našem území jsou spojeny s christianizací země.4) Většina legend o prvních českých světcích, o sv. Václavovi a sv. Vojtěchovi, vzpomíná jejich školské vzdělávání. U sv. Václava je zmíněna škola na Budči, kde se mu mělo dostat prvního vzdělání, dále víme o školách na Vyšehradě a pochopitelně o dómské škole u svatovítského kostela na Pražském hradě. O sv. Vojtěchovi je známo, že za vzděláním putoval na zahraniční školu do arcibiskupského sídla v Magdeburku, a i další pražští biskupové získali vzdělání na zahraničních školách (např. biskup Daniel I. okolo roku 1140 či mistr Řehoř Zajíc z Valdeka). Už z toho je patrné, že první školy v českých zemích byly zařízeními církevními, jejichž účelem byla především

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 21

POČÁTKY ŠKOLSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

příprava kléru, a za vyšším vzděláním bylo nutné putovat do ciziny. Středověká gramotnost byla neodmyslitelně spojena s církví, pro kterou představovala jeden ze základních znaků jejího privilegovaného postavení v dobové společnosti. Jen gramotný, vzdělaný klerik byl totiž schopen zaznamenat právní jednání pojišťující majetek, případně ﬁnanční převody či dluhy. Výsady gramotnosti mohla církev využít i ke znalosti liturgie, obdobně jako fakt, že vzdělaní klerici tvořili páteř vrchnostenských kanceláří, panovnickou počínaje a šlechtickými konče. Měli bychom si však být stále vědomi toho, že středověké vzdělání mělo charakter naprosté výlučnosti. Studující a absolventi škol představovali zcela zanedbatelný zlomek společnosti, prameny nás informují nanejvýš o jednotlivcích. Vzdělání nebylo podmínkou žádné profese či řemesla, časem se však vzdělaným a gramotným dostalo výsady (zvláště v církevním a městském prostředí), že v některých profesích (lékař, právník apod.) byla gramotnost, a dokonce školní vzdělání v oboru považováno za conditio sine qua non. Rozhodně můžeme říci, že po celé středověké období5) vzdělanost 5) a vzdělání nepatřily v českých zemích mezi dominující společenské prvky – stále platí, že jde o stavovskou, agrární společnost, v níž sociální původ a majetek platí víc než nabyté vzdělání. I když, a to je nutno zdůraznit, jestli se někde objevují prvky moderní, novověké společnosti, je to právě v oblasti vzdělání, zvláště univerzitního, které dokáže překonat bariéry společenského původu. Obecně tak platí, že vzdělání mohlo být jedním z mála činitelů společenského vzestupu. Z českého prostředí máme dochovaný jedinečný (ale také ojedinělý) doklad, který ukazuje na váhu vzdělání: z listiny prvé poloviny 12. století se dozvídáme, že unětický kněz Zbyhněv poslal na studia syna svého poddaného s ustanovením, že pokud vystuduje, bude svobodným, a pokud studium nedokončí, zůstane poddaným. A ještě na jednu sociální funkci školního vzdělání ve středověku bychom neměli zapomenout: škola je místem, kde se setkávají téměř všechny společenské vrstvy – měšťané, vesničané, klerici, šlechtici, s výjimkou samotného panovníka skutečně celé společenské spektrum tehdejšího světa. A české země se i v tomto ohledu velmi rychle

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 22

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

integrují do celoevropského vývoje, a dokonce se v případě univerzitní ideje stávají vůdčím regionem střední a východní Evropy. První školy na území českého státu musíme tedy hledat v církev6 ) ním prostředí v centru země.6) Pomineme-li onu pouze v legendách 7 ) zmiňovanou školu na Budči7), první ověřené zmínky o školách z po8 ) čátku 11. století se týkají pražské dómské školy.8) Kronikář Kosmas při líčení svých studií na zdejší škole zmiňuje i svého učitele, svatovítského probošta Marka, který byl velmi znalý ve svobodných uměních. To by naznačovalo mnohé i o charakteru této školy, která mohla nabízet výuku sedmera svobodných umění, tedy školy poskytující krom základů gramotnosti i znalost předmětů obvyklých na univerzitách. Vysvětlení si zasluhuje i sám pojem středověké gramotnosti. Znamená totiž nejen znalost čtení a psaní, ale jsou do ní zahrnuty i základy počtů, nutných pro porozumění středověkým kalendářům, a znalost církevního zpěvu pro liturgické účely. Přitom čtení a psaní byly ve středověku dvě odlišné schopnosti, základem bylo čtení, psaní představovalo „vyšší stupeň“ gramotnosti, jehož někteří ani nedosáhli. Za vzdělaného byl považován již „čtoucí“ a psaní bylo přenecháno profesím, pro něž bylo nutnou podmínkou (písařům, notářům, kancelářskému personálu apod.). Nedostupnost a ﬁnanční náročnost psací látky (pergamenu nebo papíru) vedly k tomu, že středověký scholár se musel spoléhat více na svou paměť, cvičenou pravidelným učením se obsáhlých pasáží doporučených textů nazpaměť (memorováním). Jen tak mohlo vzniknout okřídlené školské rčení omnia mea mecum porto (doslovně: všechno, co mám, si nesu s sebou), rozumějme ve své hlavě, ve své paměti. Středověká školská soustava v českých zemích, můžeme-li vůbec mluvit o nějaké soustavě disparátně rozložených jednotlivých farních škol (lépe by je charakterizoval pojem „škola při kostele“ apod.), klášterních a od 13. století také městských škol, znala pouze dva typy: školy nižší a školy univerzitního typu. Jestliže první typ je na našem území doložen přinejmenším od 10. století, je univerzita u nás záležitostí až poloviny 14. století. Oba základní články středověkého školství jsou spolu pevně propojeny především tím, že na univerzitu přicházeli převážně žáci nižších škol, do nichž se také po univerzit-

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 23

POČÁTKY ŠKOLSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

ním studiu vraceli jako učitelé. Protože teprve v raném novověku se v českých zemích objeví další typ školy, který dostane název gymnasium a jenž se stane skutečnou průpravou a později i podmínkou univerzitního studia, znamená to nejen terminologickou nejednotnost, ale i značně rozdílnou úroveň nižšího školství. Po celé středověké období však školská soustava v zemi zůstává dvoustupňová. Škola jako instituce, jako školní zařízení i jako budova, v níž probíhala výuka, byla běžně označována dobovým latinským výrazem schola, jejím ekvivalentem byl pojem studium, studium particulare pro školy nižšího typu a studium generale (obecné učení) pro školu univerzitního typu, která byla označována také jako universitas, později i academia. Od 16. století k nim přibylo ještě gymnasium, příp. gymnasium illustre, označující latinské školy poskytující průpravné vzdělání univerzitního typu. Průpravné proto, že umožňovaly dosáhnout vzdělání základní univerzitní úrovně, obvyklé na artistické fakultě, které bylo přípravou pro univerzitní studium tzv. vyšších oborů: medicíny, práva a teologie. Často tak tyto nižší školy nahrazovaly univerzitní výuku sedmera svobodných umění, takže vlastně plnily funkci škol univerzitního typu a v tehdejší školské síti stály na pomezí mezi nižšími a vyššími školami. Nižší školy, tedy školy preuniverzitního typu, se v českých zemích označovaly jako partikulární, což v žádném případě neznamenalo, že by poskytovaly jen částečné (partikulární) vzdělání, ale lišily se od škol vyšších (univerzit) především tím, že svým absolventům neposkytovaly žádné tituly. Na tomto místě je však nutno připomenout, že jakékoli dosažené vzdělání nebo jakýkoli učený titul nebyly ve středověku podmínkou ani zárukou získání nějaké profese, úřadu nebo společenského postavení. Odmyslíme-li si, že pouze školská služba a některá místa ve středověkých kancelářích vyžadovaly via facti vzdělaný personál, nenajdeme v českých zemích žádnou společenskou sféru vyžadující od svých příslušníků gramotnost (kněžím bylo předepsáno sice vlastnictví alespoň dvou knih, nebylo však výslovně spojeno s podmínkou znalosti čtení a psaní). Teprve na samém počátku 15. století si olomoucká církevní diecéze klade jako podmínku soudcovské funkce juristické univerzitní vzdělání. Samozřejmě, pro tzv. svobodná povolání typu lékař, advokát či pro

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 24

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

místo notáře nebo písaře bylo vzdělání předpokladem, ale ne „psanou podmínkou“. Vyplývalo to z obecně rozšířené středověké praxe, že představeným úřadu býval urozenec a teprve od jeho podřízených se očekávala určitá míra gramotnosti. A stupeň gramotnosti byl určován praktickými potřebami úřadu či funkce, nikoli „normativními předpisy“. Za gramotného středověk považoval již toho, kdo byl schopen číst; psaní a počítání bylo pak vyšším stupněm vzdělanosti. Za „vzdělance“ byl považován již univerzitní student, městský písař, lékárník nebo v raném novověku knihtiskař a samozřejmě školní správce. Gramotnost byla i ve vyspělém městském prostředí záležitostí jednotlivců a jedině církev od svých příslušníků vyžadovala znalost písemného textu, i když ještě ve vizitačním protokolu Pavla z Janovic z konce 14. století nenajdeme příliš mnoho kněží, kteří by na svých farách měli dvě předepsané knihy. To vše by nás mělo varovat před zkreslujícími představami o vzdělání a vzdělancích (vzdělaných) ve středověku, které mělo, a nejen v českých zemích, zcela výjimečný charakter. Od počátků 13. století v Praze, v Olomouci již v první polovině 12. století, je v pramenech doložena funkce scholastika (scholasticus), do jehož působnosti náležela správa školy, ale také výuka a péče o žac9 ) tvo.9) Úřad pražského dómského scholastika vykonávali významní členové svatovítské kapituly, kteří se později stali pražskými biskupy. Scholastik měl původně na starosti i dohled nad nižšími školami diecéze, postupem doby však tato kompetence přešla na pražského rektora, nejspíš již od přelomu 14. a 15. století, kdy se dohled nad školou rozšířil o dosazování (konfirmaci) školního správce. Soudě podle zpráv pozdějších staletí se ony konfirmace běžně uskutečňovaly po dohodě s městskou radou nebo majitelem (správou) panství. Bližší údaje o organizaci nižších škol Českého království však chybí. Spolehlivě můžeme doložit pouze školy světského kléru (farní či kapitulní) a školy klášterní. Ryze městskou školu, spravovanou a financovanou městem, bychom hledali v českých zemích do 15. století jen těžko. U vesnických škol (k dispozici je zevrubná sonda škol 10 ) Podblanicka a Vltavska do roku 1526)10) můžeme pozorovat nejen jejich sepětí s místní farou, ale i poměrně řídké zastoupení (v poměru cca jedna škola ku deseti farám, při započítání škol předpokládaných

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 25

POČÁTKY ŠKOLSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

až jedna ku čtyřem). Situace městských škol byla rozhodně jiná, škola, spojená tak či onak s církví, je od 14. století doložena v každém královském městě a ve většině poddanských měst a městeček Českého království. Snáze tak pochopíme obavy české šlechty ze vzniku nové školy (univerzity) v době Václava II., která pro českou nobilitu představovala další nárůst moci církve v zemi. Druhým dominantním prvkem školské soustavy ve středověkých českých zemích byl její výlučně mužský charakter. Středověká škola byla určena chlapcům, a to bez ohledu na to, o jaký typ školy šlo. Uzavřena byla i konfesionálně, jejími žáky a studenty mohli být pouze křesťané. Židovské školy byly od křesťanských striktně odděleny a od 15. století, po vzniku kališnické církve a Jednoty bratrské, se dodržovalo i přísné oddělení škol podle jednotlivých konfesí. Na druhé straně ale středověká škola nebyla uzavřena žádným sociálním vrstvám, byla místem výuky kleriků, stejně jako laiků, urozených šlechticů, měšťanů nebo vesnických synků. Neexistoval také žádný numerus clausus pro přijetí do školy nebo „přijímací řízení“. Náročnost studia sama byla limitujícím faktorem a pochopitelně i finanční nákladnost, zvláště když se jednalo o školu mimo studentovo bydliště. Až do rozšíření knihtisku však vlastní studijní náklady nebyly tak značné, student si učební texty opatřoval opisováním nebo se je jednoduše učil nazpaměť, memorováním přečteného. Studijní poplatky se omezovaly, pokud je známo, většinou jen na taxy spojené s univerzitním studiem, takže můžeme mluvit o – svého druhu – stipendijní podpoře středověkého žáka a studenta. Z analogií ze zahraničí je zjevné, že středověké školy v Čechách a na Moravě byly školami nižšího typu, poskytujícími základní vzdělání, tj. čtení, psaní a počítání, které tvořily tzv. trivium. K nim se přiřazovala ještě znalost liturgického zpěvu. Šlo o školy latinské (o školách na Velké Moravě se lze domnívat, aspoň hagiograﬁcké prameny to napovídají, že vzdělávaly ve staroslověnštině). O obsahu a metodách výuky se můžeme jen dohadovat, není však pochyb o tom, že raně středověká vzdělanost spočívala především ve znalosti čtení, na něž teprve navazovalo psaní, to vše v latinském jazyce. Ke čtení a psaní se přidružovalo počítání, což znamenalo především

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 26

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

orientaci v křesťanském kalendáři, spočívající ve výpočtu dat (dnů, měsíců, roků) ve vztahu ke křesťanským svátkům (tzv. computus). A došlo i na algebraické výpočty anebo na počítání měr a vah. Školská výuka byla založena na memorování mj. i proto, že až do roz11 ) šíření knihtisku ve druhé polovině 15. století11) byl pergamen vzácnou a drahou psací látkou a papír je v Čechách znám teprve od 13. století. Středověkou gramotnost tak dosvědčují především nálezy psacího náčiní (kostěný či kovový stylus – pero –, uzpůsobený nejen k psaní, ale i k mazání textu), pemza na vyškrabání předchozího textu, rydlo pro rozvržení a linkování psací látky, kalamář a také psací tabulky (voskové, dřevěné či kamenné). Také charakteristicky narezlý železitoduběnkový inkoust pocházel z přírodních zdrojů, a to z duběnek, parazitických útvarů vyrůstajících nejčastěji na dubových listech. Pero, zpravidla z ptačího brku, bylo seříznuto šikmo do špice, aby umožňovalo psaní. Navíc, samo psaní se spíše podobalo „kreslení“ jednotlivých nespojitých písmen. Až od vzniku měst a především univerzity (u nás až od 13. a 14. století) se datuje rozšíření papíru a kurzivního (zběžného) písma, které se stalo převa12 ) žujícím způsobem záznamu slova až hluboko do novověku.12) Teprve s rozšířením knihtisku (tištěného slova) se mění charakter vzdělanosti, která už není odvislá od školy, rozšiřuje se podstatným způsobem okruh gramotných osob a především vzdělání proniká do jednotlivých řemesel, zvláště městských, jako podmínka pro jejich vykonávání. S postupující christianizací, přinejmenším od druhé poloviny 10. století, se školy na území českého státu nemohly příliš lišit od těch, které známe v západní a jižní Evropě. Potíž je ovšem v tom, že naše informace jsou založeny vesměs na hagiograﬁckých pramenech, které patří k těm nejméně veriﬁkovatelným anebo datem či místem svého vzniku příliš vzdáleným od popisovaných událostí. Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že se jednalo o školy poskytující zcela základní vzdělání a pro vyšší vzdělání museli uchazeči odcházet do ciziny – např. do církevních metropolí Říše, jako byla Mohuč nebo Řezno, v případě kronikáře Kosmy víme o jeho školení v Lutychu. Se vznikem univerzit ve 12. století se cesty českých scholárů za vzděláním soustřeďují k místům jako Paříž, Bologna a další italská města. Bezpochyby šlo v této době o jednotlivce – stu-

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 27

POČÁTKY ŠKOLSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

dium v zahraničí bylo nejen náročné, ale i nákladné. Teprve od konce 13. století se počty českých uchazečů o vyšší vzdělání zvyšují, stále však jde nanejvýš o desítky osob – i to však bylo jedním z důvodů vzniku domácí univerzity. Již v počátcích našich měst od poloviny 13. století se objevují v českých zemích školy také v městském prostředí. Pro znalce středověku to není nijak překvapující fakt – města od samého počátku spočívala na privilegovaném postavení, které bylo mj. dáno a zajišťováno psanými právními dokumenty, jež měly obecnou platnost. Organizace a správa měst se navíc opíraly o písemná jednání (ﬁnanční, soudní), která vyžadovala vzdělaný městský „personál“, takže můžeme u nás zaznamenat další společenskou vrstvu (měšťanstvo), která je závislá na gramotnosti a na škole. Škola měla stále převážně „institucionální charakter“ a jen panovnické a šlechtické dvory byly místy, kde se vzdělávali urozenci za pomoci domácích učitelů (preceptorů).13) I městské školy však měly vazbu na církev, lze tak usuzovat přinejmenším ze samotné blízkosti kostela, fary a škol, z informací o kněžském (farním) dohledu nad školou a někdy i z faktu, že klérus přebíral ve městech i učitelskou úlohu. První zmínky o školách v českých zemích, jak již bylo uvedeno, pocházejí již z 11. století, jejich rozšíření však spadá až do 13. století. Na místě prvém musíme zmínit Prahu, která má prioritu i v tom, že na jejím území působilo několik škol.14) O dómské kapitulní škole při sv. Vítu na Pražském hradě byla již řeč. Její počátky spadají bezpochyby do 11. století, víme, že v ní učil dokonce cizinec – mistr Hubaldus z lutyšské školy. V době Kosmových studií zde působil Mistr Marek, zjevně Čech a univerzitní absolvent. Za Václava II. však pražská dómská škola načas zanikla (1247–1249), aby dosáhla věhlasu i v zahraničí o tři desetiletí později. A ve století čtrnáctém se stala místem, které bylo základem též univerzitní výuky. Druhá nejvýznamnější škola v Praze byla na vyšehradské kapitule. V sedmdesátých letech 13. století zde založil Jindřich z Isernie školu pro výuku veřejných notářů, na níž se vedle rétoriky a stylistiky vyučovaly také gramatika a dialektika, tedy předměty sedmera svobodných umění, které byly součástí univerzitního kurzu. Na

)

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 28

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

Vyšehradě vznikla také příručka dobové stylistiky, tedy nauky o skládání úředních a literárních textů, spojená se jménem zakladatele vyšehradské školy. Mimo Prahu se školy rozšířily především v královských městech, takže přinejmenším od 14. století každé královské nebo královnino věnné město disponovalo vlastní školou. Jestliže na Starém a Novém Městě pražském bylo napočítáno celkem osmnáct škol, žádné jiné město Českého království s výjimkou Kutné Hory (dvě školy) si nemohlo dovolit provoz více než jedné. Zatímco historie a počty nejstarších škol v Čechách jsou v míře, kterou dovolují prameny, relativně dobře známy, v případě moravského školství je situace o poznání horší. Dochovány jsou nejstarší zmínky např. o katedrální škole u sv. Václava a svatomořické městské škole v Olomouci (1073, resp. 1390), o řadě klášterních škol (např. v Třebíči v roce 1109) i o městských školách ve Znojmě (1225) či Jihlavě (1288) a farní škole u sv. Petra v Brně (1347). V pohusitském období je doložena existence zejména některých městských škol, které svou úrovní a významem přesáhly rámec svého města, např. v Brně (u sv. Jakuba), Kroměříži, Lipníku, Velkém Meziříčí či Žďáru. Důležitým speciﬁkem moravských škol byla, s ohledem na odlišné náboženské poměry v pohusitské éře a úzké politické a kulturní vazby na Uhry Matyáše Korvína v letech 1471–1490, větší otevřenost vůči zahraničním vlivům, snazší pronikání renesančních a humanistických podnětů i výrazně volnější vztah k praž15 ) ské univerzitě.15) Ať již to byly školy v Čechách či na Moravě, nejednalo se o městské školy sensu stricto, ale spíše o školy na území města, které spravovala církev. Jejich ﬁnancování, platy učitelů, provoz školní budovy byly sice nejspíš „v režii“ města, dohled nad učiteli a žáky však stále náležel církvi. Teprve během 14. a 15. století se stalo zvykem, že výuka a školní personál náležejí do kompetence pražské univerzity, konkrétně jejího rektora, který dosazoval školmistry do škol, dohlížel na řádné plnění jejich povinností a na úroveň výuky. Pokud jde o provoz městských latinských škol, hrazen byl z prostředků města, zpravidla z výnosů vesnického a domovního majetku. Nepravidelnou položkou příjmů školy byly dary nebo testa-

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 29

ZALOŽENÍ A PRVNÍ LÉTA PRAŽSKÉ UNIVERZITY

mentární odkazy, které se vesměs využívaly na platy učitelů nebo na otop či zařízení školy. Výjimkou nebyly ani odkazy knih pro školu nebo ošacení žactva. Procházíme-li městskými knihami, můžeme pozorovat, že škola se od 14. století stala cílem charity, obdobně jako městský špitál nebo kostel. Městskou školu řídil učitel (školní správce, školní rektor, rector scholae), při větším počtu žáků a tříd zastupovaný sukcentorem (collega, succentor).16) Na velkých a známých školách byl správcem školy přinejmenším bývalý univerzitní student, mnohdy bakalář, výjimečně mistr svobodných umění. Od 14. století bylo dosazování školního správce na latinských školách v působnosti rektora pražské univerzity, který se však na obsazení kantorského místa domlouval s městskou radou. Pokud šlo o absolventa pražského vysokého učení, zůstával i ve svém kantorském úřadu stále členem pražské univerzity, podléhal rektorovu soudu a jeho správní a disciplinární působnosti. Kantor nebo jeho zástupce také přiváděli žactvo v pravidelných intervalech k zápisu do univerzitní matriky v pražském Karolinu (tzv. imatrikulací), jímž se i oni stávali členy pražské akademické obce, nepodléhajícími kompetenci městské správy a soudnictví. Vztah partikulárních škol Českého království k pražské univerzitě vzrůstal od husitství, posilován konfesijními i osobními vazbami, což vyvrcholilo v předbělohorském období vytvořením skutečné sítě navzájem propojených školských zařízení, jejíž základ tvořily vesnické a městské školy v čele s pražskou univerzitou.

Založení a první léta pražské univerzity Ve 14. století se školství v českých zemích rozrostlo o nový typ školy – o univerzitu.17) Cesta k založení pražské univerzity byla poměrně složitá a uskutečnil ji až příslušník lucemburského panovnického rodu na pražském trůně, král Karel IV. Varován neúspěšným pokusem svého děda, Přemyslovce Václava II., jehož snaha o založení univerzity v Praze ztroskotala, podle slov kronikáře na odporu domácí šlechty, postupoval Karel po jednotlivých dílčích krocích, které

)

III.

)

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 30

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

měly zaručit vznik nové instituce. První, co král udělal, bylo, že získal na svou stranu českou nobilitu, a to na dubnovém sněmu roku 1348. Poté svůj úmysl ohlásil v zakládací listině Nového Města pražského a nakonec 7. dubna roku 1348 vydala panovnická kancelář univerzitní zakládací listinu. V ní se odvolává na dva velké vzory středověkých univerzit, na univerzitu v Paříži a Bologni, které měly sloužit jako vzor i novému obecnému učení. Podle přání zakladatele mělo jít o školu se všemi fakultami a všemi tehdy známými obory. Listina slibuje svobodný přístup k univerzitnímu vzdělání, panovnickou ochranu všem členům akademické obce, doktorům a mistrům pak znamenité dary. Karel IV., veden bezpochyby úmyslem dát nové univerzitě za vzory nejslavnější učení středověku, se pokusil, obrazně řečeno, o spojení „vody s ohněm“, o spojení dvou zcela protikladných způsobů univerzitního zřízení. Zatímco v Paříži dominovali mistři teologie a „ﬁlozofové“, v Bologni to byli studenti práv, kteří při řízení

Karel IV. (1316–1378)

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 31

Zakládací listina pražské univerzity

univerzity měli rozhodující slovo. Toto ustanovení Karlovy zakládací listiny se tak stalo v následujících letech zdrojem nesvárů mezi profesory a studenty a mezi jednotlivými fakultami, zvláště mezi juristy a ostatní univerzitou. Zárukou, ač výslovně neřečenou, ale vyplývající z oněch vzorů, bylo právo univerzitní autonomie a vlastní samosprávy jako základního článku každé středověké univerzity. Již na tomto místě je třeba zdůraznit to podstatné: tímto krokem se do Čech dostává nejen nová školská instituce, nová a vyšší forma vzdělávání, ale i zcela nový, samostatný a na stávající společenské struktuře nezávislý sociální prvek s vlastním řízením a vlastním soudnictvím.18) Karlova zakládací listina byla v minulosti častým předmětem sporů mezi Němci a Čechy, mezi příslušníky církve a laiky a v neposlední

)

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 32

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

řadě i mezi historiky obou táborů. Již na konci 19. století bylo však rozpoznáno, že byla sestavena, jak bylo ve středověku obvyklé, na základě vzorníku písemností, tzv. formuláře Petra z Vinei, který sepsal vzorovou zakládací listinu středověkých univerzit podle fundačních dokumentů italských univerzit v Perugii a Vicenze. Pražská zakládací listina pak změnila pouze název místa, v němž mělo dojít k nové fundaci, titulaturu zakladatele a přidala aktuální dataci písemnosti. Často citovaná slova Karlovy zakládací listiny, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, nebyli již nuceni v cizích zemích doprošovati se almužny, ale našli již v království stůl k svému pohoštění prostřený. Též ti, jež vyznamenává vrozená bystrost a nadání, … nebyli již více nuceni… za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházeti, … rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze vyzdvihnouti, zříditi a nově v život uvésti obecné učení v našem metropolitním a nejpůvabnějším 19 ) městě pražském…19) se stala již v prvním století po jejím vzniku zdrojem letitých sporů. Dlouhý citát dokládá nejen podobu zakládacího

Cambridge Oxford

Praha Paříž

Orléans Angers

Grenoble Cahors Vercelli

Padova Treviso Pavia Verona Bologna

Avignon Valladolid

Toulouse

Pisa Montpellier

Lérida Salamanca

Perugia Řím

Neapol

Lisabon Salerno

Univerzity v Evropě v roce 1348

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 33

ZALOŽENÍ A PRVNÍ LÉTA PRAŽSKÉ UNIVERZITY

dokumentu pražské univerzity, ale vlastně i důvody oněch sporů. Nacionalistické 19. století je vidělo především v kardinální otázce, pro koho byla nová univerzita určena, zda pro Čechy, či pro Němce, zda pražská univerzita byla ústavem českého státu, či první univerzitou na území Říše, zda byla fundací českého krále, nebo říšského panovníka. Dnes víme, že takto postavená otázka je vlastně nesmyslná, protože neodpovídá středověké realitě. Pražská univerzita, zřízená na území a z prostředků Českého království, nebyla ústavem českým ani říšským, nebyla určena jen Čechům nebo Němcům, ale celému křesťanskému světu. Byla beze vší pochyby ústavem všekřesťanským a na vzorech tohoto typu byla také budována. A je obrovskou zásluhou zakladatele, Karla IV., a jeho největšího pomocníka, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, že přenesli tuto ideu prakticky beze změn do Čech. Bez jakékoli nadsázky tak můžeme mluvit o dalším významném kroku začleňujícím české země z periferie Evropy do jejího „středu“. Pražská univerzita má ještě jeden často zmiňovaný primát. Byla první univerzitou Říše a první vysokou školou na českém území, dnes bychom řekli první univerzitou na sever od Alp a na východ od Paříže a její vznik vyvolal velkou vlnu nových univerzitních fundací ve střední a východní Evropě. Podle pražského vzoru došlo k založení univerzit v Krakově (1364) a ve Vídni (1365), Praha byla mateřskou univerzitou obecného učení v Lipsku (1409) a její následovnici bychom našli i v severoněmeckém Rostocku (1419). Stejně významné ovšem bylo, že pražští absolventi se stali páteří církevních kapitul nebo řádových studií v celé Říši. Těžko si lze představit např. chod kanceláří velkých hanzovních měst bez právníků vyškolených v Praze a už vůbec nemůže být řeč o činnosti církve v českých zemích bez účasti pražských studentů a absolventů. Není pochyb o tom, že pražská univerzita je především Karlovým „dítětem“, ačkoli se na jejím vzniku podílel i papež nebo pražský arcibiskup. Karel poznal význam univerzitně vzdělaných osob pro řízení státu při svém pobytu na francouzském dvoře, sám však pařížskou univerzitu, jak bývá někdy uváděno, nenavštěvoval. Jeho výchova byla na francouzském dvoře svěřena soukromým učitelům, kteří ho nejen dokonale připravili na panovnické povinnosti,

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 34

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

ale vybavili ho i na svou dobu nebývalými jazykovými a literárními schopnostmi. Je nepochybné, že Karel byl svou vzdělaností ve své době výjimečnou osobností na trůně. Pokud jde o univerzitu, měl Karel bezpochyby na mysli podobu pařížského učení s onou převahou profesorů teologie a mistrů svobodných umění, předobrazem Karlovy koleje byla slavná pařížská Sorbonna a pařížský vzor měl zjevně před očima i při určení podoby nové univerzity. V jednom se však od francouzských vzorů lišil: na jeho dvoře, snad s výjimkou lékaře nebo některých členů panovnické kanceláře, bychom univerzitní vzdělance hledali marně. Těžko dnes zjistit skutečné důvody, které ho vedly ke zřízení nové školy. Často zmiňovaná váha vlastního vzdělání a zvýšená prestiž země a města hostícího univerzitu jistě sehrála svou úlohu, podle všeho měl však Karel při jejím založení na zřeteli nejspíš „dynastické zájmy“. Karel věděl, že panovník, v jehož zemi sídlí univerzita, zvyšuje prestiž a význam svého panovnického rodu. Ovlivněn mohl být i soudobým učením o třech mocnostech dobového světa, které tvoří základ panovnické moci: imperium (světská vláda), sacerdotium (církevní moc) a universitas (univerzita). Napovídat by tomu mohla i rychlá reakce sousedních panovnických rodů a jejich snaha Karla založením univerzity napodobit (Piastovci v Krakově, Babenberkové ve Vídni nebo říšští vévodové v Heidelbergu). Pro svůj plán našel Karel významného pomocníka v Arnoštovi z Pardubic. A byl to právě on, kdo v roce 1347 odjel na papežský dvůr, aby získal Klementa VI. pro myšlenku založení univerzity v Praze. Papež poté 26. ledna téhož roku vydal fundační listinu pro univerzitu, kterou zřizuje v Praze nové učení a ustanovuje pražského arcibiskupa univerzitním kancléřem. Arcibiskup v neposlední řadě ﬁnanční sbírkou mezi kněžstvem své diecéze pomohl vytvořit hmotné podmínky pro chod univerzity v prvních letech její existence. Důvody, které ho vedly k aktivní účasti na vzniku nového obecného učení, sdílel s panovníkem. Sám školený právník, poznal během svých italských studií váhu vzdělání a úlohu vzdělanců při správě země a církve. Papežská fundační listina vyvolává mnohokrát diskutovanou otázku, zda papež zakládá v Praze novou univerzitu, nebo dává souhlas

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 35

ZALOŽENÍ A PRVNÍ LÉTA PRAŽSKÉ UNIVERZITY

k jejímu založení. Tu lze zodpovědět pouze na základě znění samotné listiny, vycházející z papežského fundačního práva k univerzitám. Listina jasně říká: … ustanovujeme, aby ve zmíněném již městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoli dovoleném oboru,20) takže ke Karlově zakládací listině můžeme přiřadit i papežské fundační privilegium. Třetím „zakladatelským“ aktem z dob počátků je tzv. eisenašský diplom, listina, kterou vydal Karel IV. 14. ledna 1349 v durynském Eisenachu a jíž potvrzuje založení univerzity v Praze; oznamuje, že se jí dostalo stejných privilegií (práv) jako jejím předchůdkyním a že bere její příslušníky do ochrany panovníka Říše. Tímto dokumentem bylo završeno prvotní, konstitutivní období pražského obecného učení, které určilo jeho charakter, garantovalo jeho postavení v dobové společnosti, přislíbilo učitelům hmotnou podporu a zaručilo studentům svobodný přístup k univerzitnímu vzdělání.21) Není pochyb o tom, že skutečným zakladatelem pražské univerzity byl Karel, zosobňující, řečeno dnešními slovy, stát. Zda však vystupoval jako český král, nebo říšský panovník, není už jasné. Zdá se, že oba tituly, obě Karlovy „kompetence“, sehrály svou roli – pravomoc říšského panovníka jako držitele zakládacích práv k univerzitám, stejně jako pravomoc českého krále, posilujícího tímto aktem význam svého metropolitního města, království a dynastie. Jak již bylo řečeno, druhým nejdůležitějším činitelem při vzniku pražské univerzity byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, zastupující církev, která vykonávala dohled a ochranu nad univerzitou formou kancléřského úřadu. V roce 1360 získává univerzita první vnitřní pravidla (statuta), která podle univerzitního kancléře Arnošta z Pardubic dostala název Ordinationes Arnesti.22) Ta stanovovala především působnost univerzitního rektora a jeho rady. Počínaje tímto datem můžeme mluvit o plné činnosti nové univerzity a její samosprávy. Celý proces vzniku univerzity pak završil další významný čin Karla IV., jímž roku 1366 založil univerzitní Karlovu kolej – tehdy byla pražská univerzita vůbec poprvé spojena s Karlovým jménem. (Do té doby se mluví výlučně o pražském obecném učení, popřípadě o pražském studiu generale, později i o pražské univerzitě – všechny

)

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 36

HLAVA I. – ŠKOLSTVÍ A VZDĚLANOST DO POČÁTKU 16. STOLETÍ

názvy představují až do poloviny 17. století historicky korektní označení pro dnešní Univerzitu Karlovu.) Kolejní zakládací listina nese datum 30. července 1366. Uvádí, že nově vzniklá kolej (Collegium Caroli) má být určena pro jedenáct mistrů svobodných umění, z nichž dva mají pokračovat ve studiu teologie. Kolegiátům je přidělen dům na Starém Městě pražském (původní kolejní sídlo bylo v místech poblíž dnešní Kaprovy ulice) a šest vesnic nedaleko Prahy, z nichž měly plynout pravidelné příjmy, určené na chod koleje a platy kolegiátů. Panovník postupoval způsobem obvyklým pro středověk, když koleji zajistil hmotné prostředky formou ročních platů a naturálních dávek z domovního a venkovského majetku. Následně byl darovaný majetek zapsán do desk zemských jako svobodná držba – výsada, které se dostalo jen

Ovocný trh s areálem univerzitních kolejí

002_sazba_skolstvi_002_hlava I 21.05.2020 9:25 Stránka 37

ZALOŽENÍ A PRVNÍ LÉTA PRAŽSKÉ UNIVERZITY

privilegovaným vrstvám středověké společnosti. Kolej obdržela, opět panovnickým darem (Václava IV.), nový dům na Ovocném trhu, který se stal jejím sídlem až do dnešních dnů. Rozlehlý staroměstský palác, ležící nedaleko od Staroměstského náměstí, poblíž důležité spojnice mezi Starým a Novým Městem v sousedství významné městské (Havelské) čtvrti může posloužit jako vzor při popisu typické univerzitní budovy. Po přestavbě pro univerzitní účely v letech 1383 až 1386 byl kolejní dům rozčleněn následovně: přízemí tvořil prostorný mázhaus, určený pro shromažďovací a reprezentační účely koleje a celé univerzity, nacházely se zde i místnosti univerzitního rektora a děkanů jednotlivých fakult, místnosti akademických hodnostářů a od 17. století zde bylo i sídlo hospodářského správce univerzity – kvestora. Přízemní prostory obklopující rozlehlý dvůr, ne nepodobný rajskému dvoru klášterních budov, sloužil též jako prostor pro výuku, později i místo konání divadelních představení. První patro zabíraly nejrozsáhlejší kolejní prostory, dvě velké přednáškové síně, Platonovo a Aristotelovo lektorium artistické fakulty (dnešní Velká aula). Ve druhém, podstřešním patře pak byly místnosti kolegiátů (habitace) a jejich studentských sluhů (famulů). Suterén byl užíván jako „hospodářské zázemí“ koleje, v němž byla umístěna kuchyň, knihovna a skladovací prostory. Popsaný vzhled stavby, původně paláce pražské patricijské rodiny Rotlevů, navozuje představu klášterní budovy, kterou ještě umocňuje fakt, že kolegiáti byli až do počátku 17. století, stejně jako mniši, zavázáni k celibátu. Navíc stavba už ve středověku působila dojmem jisté exkluzivity, uzavřeného světa akademického kampusu, v němž platila jiná pravidla než v okolním městě. Karlova kolej získala od zakladatele i další privilegium, které ještě zvyšovalo její výlučnost – kolegiáti měli být spojeni s panovnickou hradní kaplí Všech svatých, k níž byli vázáni bohoslužebnými úkony pro českého panovníka a jeho dvůr. A protože to bylo spojeno i s bohatými obročími hradní kapituly Všech svatých, stalo se místo karolinského kolegiáta prestižním cílem a snem každého profesora pražské univerzity.23) Karlovu kolej vzápětí následovala kolej Všech svatých (nazývaná i Andělská kolej), která vlastně vznikla oddělením kapitulních kolegiátů, kteří vytvořili druhou mistrovskou kolej pražské univerzity.

)