Tania del Rio a Will Staehle: Warren 13. a prokleté třináctiny / ukázka

1 3

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

Warrena XIII. vytvořil Will Staehle

4

A PROKLETÉ TRINÁCTINY Napsala TANIA DEL RIO

Ilustroval a graficky upravil WILL STAEHLE

6

Kapitola

I.

v níž je

NAPLÁNOVANÁ

a l v s a o 7

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

a širém obzoru se hrozivě stahovala temná mračna, modravě černá a obtěžkaná deštěm. Warren XIII. svěsil dalekohled, naslinil si prst a podržel ho ve vzduchu. Vítr vál od jihovýchodu a hotel Warren plul na sever. Bouřka je tedy neohrozí. S úlevou si oddechl. Dnes slavil třinácté narozeniny a nechtěl, aby mu plánovanou oslavu překazilo špatné počasí.

Seděl ve strážním koši, který umístil na střechu svého skvělého a světově proslulého hotelu. Nejen že toto starobylé ubytovací zařízení, jež po generace patřilo jeho rodině, dokázalo pomocí vysokých zatažitelných, mechanických nohou chodit, ale jak se nedávno

ukázalo, umělo se proměnit v mořské plavidlo. Právě teď byly modré oceánské vlny klidné a hotel se na nich příjemně pohupoval. Warren už se nemohl dočkat, kam je moře zanese.

Z nedalekého komína nespokojeně zakrákali havrani, nepochybně Warrenovi záviděli, že sedí v něčem, co správně mělo být jejich „hnízdem“.

Warren si povzdechl. „Už jsem vám říkal, že to není žádné hnízdo, ale místo, odkud členové posádky vyhlížejí zemi nebo nebezpečí.“ Havrany to ale nepřesvědčilo. Neúprosně po něm pokukovali a čechrali si peří.

Warren vylezl z koše, sjel po dřevěné tyči a přistál s žuchnutím na vratkých střešních taškách. Vždycky si při tom připadal

8

DÁREK K NAROZENINÁM

jako Jacques Rezbotka. Legendární pirát byl hlavní postavou jeho oblíbených knih a také největším idolem (samozřejmě kromě jeho zesnulého otce, Warrena XII.).

Warren vždycky chtěl být jako Jacques Rezbotka, toužil prozkoumávat širá moře, a teď se mu to splnilo. Tedy kromě toho pirátství. Warren nechtěl krást ani drancovat; chtěl jen, aby jeho hosté měli pohodlí.

se ujistil, že mu bude počasí nakloněné, chystal se rozdat pozvánky.

Warren vzhlédl a uviděl, že se hašteřiví havrani slétli v uprázdněném strážním koši, který nepochybně zaneřádí peřím a trusem. Usmál se. I havrani byli jeho hosté a on byl zvyklí po nich uklízet.

Najednou z koše vypadl nějaký lesklý předmět; Warren ho chytil do dlaně. Byl to otlučený dublon, zrezivělý a kolem krajů uštípnutý. „Že by dárek k mým narozeninám?“ zapřemýšlel Warren nahlas a přejížděl prsty po zubatém okraji mince. Z jedné strany byl portrét vousatého krále a z druhé honosná pirátská galeona.

Byl to opravdový pirátský dublon, úplně stejný jako ten, který mu věnoval jeho starý přítel, vývozce dovozce kapitán Šedobělovous, akorát že byl mnohem opotřebovanější.

Jenomže právě teď měl hotel o návštěvníky nouzi. Od chvíle, kdy uprchli z proradného Zlohvozdu, se hotel přeměněný na loď plavil po širém moři, ale zatím nikde nepřistáli ani nepotkali jiné plavidlo. Warren už se nemohl dočkat, až doplují někam, kde bude moct otevřít a přivítat nové hosty. Mezitím měl na starosti jiné věci – třeba přípravu své blížící se narozeninové oslavy. Teď, když

9

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

„Kde jste ho vzali?“ zavolal Warren na havrany. Ti jen záhadně zakrákali.

Warren věděl, že mají ve zvyku krást lesklé předměty, ale jak se jim podařilo ukořistit pirátskou minci? Je možné, že se hotel nachází k pevnině blíž, než si myslel?

Schoval si dublon do kapsy a otevřel dvířka, která vedla do jeho podkrovního pokojíku. Zkušeně proskočil dovnitř. Poté co se stal ředitelem rodinného hotelu, mohl se přestěhovat do kteréhokoliv většího a okázalejšího pokoje. Ale svou skromnou ložničku měl moc rád a trvalo mu věčnost, než si ji podle svého vkusu vyzdobil desítkami skic vylepenými na stěnách.

Warren sáhl do zásuvky nočního stolku a vytáhl hromádku pozvánek, které si už ten den připravil. Byly psané na tuhém krémovém papíře a opatřené elegantní

Nejprve zamířil do vyhlídkového salonu v sedmém patře, kde trávila většinu času Beatrice, parfumérka a ochránkyně hotelu. Slyšel, jak se chodbou, kterou od podlahy ke stropu lemovala okna, jež hostům poskytovala panoramatický výhled, line líbezný zvuk jejích houslí.

Salon byl vybavený pestrou směsí pohodlných křesel a lenošek a také stříbrným servírovacím stolkem s horkým čajem a okurkovými sendviči.

Beatrice

Beatrice seděla na svém obvyklém místě a hrála truchlivou skladbu. Každý centimetr její kůže pokrývaly vytetované růže; každá představovala jednu zlou čarodějnici, kterou Beatrice polapila do kouzelné lahvičky od parfému. Kdysi dávno ji čarodějnice připravila o hlas, a tak se místo mluvení dorozumívala pomocí obrázkových kartiček. Warren se v luštění jejích zpráv zlepšoval, ale nikdo neuměl Beatriciny obrázky číst lépe než její dcera Petula.

voskovou pečetí s písmenem „W“. Bylo načase je rozdat.

10

P OZ VÁ N K Y SE ROZDÁVA J Í

Když Warren přišel blíž, Beatrice přestala hrát a sáhla do kapsy. Vytáhla z ní kartičku s narozeninovým dortem a ukázala ji Warrenovi. Věděl, že mu říká „Všechno nejlepší“. „Díky, Beatrice,“ řekl a podal jí jednu z ručně psaných pozvánek. „Oslava se koná dnes večer v tanečním sále. Na pirátské téma. Doufám, že přijdeš.“ „Ehm,“ odkašlal si blízko nějaký hlas.

Warren se rychle otočil a spatřil Henryho J. Vanderbellyho, jak si hoví v jednom z křesel a něco si zapisuje do notesu. Byl to novinář píšící pro Fauntleroy Times a po útěku ze Zlohvozdu v hotelu uvízl. Podle všeho mu to však nikterak nevadilo. „Á, pan Vanderbelly,“ vyhrkl Warren a pospíšil k němu. „Jste samozřejmě také zván.“

„Nebo byste si jen mohl užít oslavu a nepsat vůbec nic,“ navrhl Warren. „Nesmysl! Čtenáři čekají se zatajeným dechem, až si přečtou o mých dobrodružstvích na moři. Přesně po takových reportážích prahnou!“ Warren pokrčil rameny. Pana Vanderbellyho od jeho novinářských sklonů nedokázalo nic odradit.

Warren zamířil do třetího patra, kde se nacházela knihovna, jež zároveň sloužila jako kancelář pana Friggse, Warrenova soukromého učitele. Warren musel jako obvykle zdolat hromadu krámů a vyskládaných štosů knih, aby se dostal ke stolu, za nímž se pan Friggs mračil nad několika vybledlými mapami.

Mr. Fr iggs

MR . FRIGGS

Mr. y ell Vanderb

„Nazdar, můj milý hochu,“ pronesl učitel nepřítomně. „Už je čas oběda?“ „Už jsme obědvali, vzpomínáte?“ odpověděl Warren. „Před hodinou.“

Podal mohutnému muži pozvánku a ten ji se širokým úsměvem přijal. „Á, výtečně.

Už se těším, až o tom napíšu článek.“

11

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

„No jistě! Ano, jistě, už jsme obědvali.“ Pan Friggs konečně pozvedl zrak od map a zlehka zakroutil hlavou, jako by si chtěl vyčistit hlavu. „Jste v pořádku, pane Friggsi?“ Učitel se potáhl za dlouhé bílé licousy, jež mu rámovaly vrásčitý obličej. Dělával to vždycky, když byl nervózní. „Nelíbí se mi, jaký držíme kurz,“ odpověděl pan Friggs a ukázal na mapy. Byl oficiálním hotelovým navigátorem a kartografem, zodpovědným za navádění hotelu z bodu A do bodu B. Což bylo mnohem snazší, když se hotel nacházel na pevnině a ve známém prostředí. „Ale my žádný kurz nedržíme,“ namítl Warren. „Jen se necháváme… unášet vlnami.“ „A v tom je ten problém! Nemáme ponětí, kde skončíme.“ „Ale právě v tom je ta zábava!“ Pan Friggs si nadurděně odfrkl. „Ano, dokud nevstoupíme na nepřátelské území nebo nás nenapadnou piráti! Na moři číhá spousta nebezpečí a my jsme se dostali mimo dosah mých map. Víš, co to znamená…“ „Že jsme na neprobádaném území,“ vyhrkli jednohlasně, i když Warren měl

v hlase úžas, kdežto pan Friggs hrůzu. „A pokud jde o to, že máš dnes třinácté narozeniny, no…“ pan Friggs se odmlčel. „Ale nic.“ Warren si nebyl jistý, co učitel naznačuje, ale byl vděčný, že změnili téma. „Když jsme u toho, dnes večer pořádám oslavu. V tanečním sále,“ dodal a podal učiteli pozvánku. „Vím, že většinou z knihovny nevycházíte, ale –“

„

“ , t í j u o t i s m á h c Nene

usmál se pan Friggs a pocuchal Warrenovi zlatavé vlasy.

Warren se malinko uklonil a odešel dřív, než pan Friggs stihl zopakovat své obavy.

Kde je Petula? Jeho kamarádka v hotelu pomáhala s každodenními povinnostmi a většinou používala k teleportování kouzelné portály, takže byla jen těžko k nalezení. Warren se rozhodl, že zamíří do suterénu a do kuchyně, kde věděl, že najde šéfkuchaře

12

NEDÍVEJ SE!

Bujona a Črtíka, svého nejoddanějšího přítele.

Z kuchyně se jako obvykle linulo řinčení hrnců a pánví a vůně lahodného koření a čerstvě upečeného chleba. Šéfkuchař a jeho pomocník již pilně pracovali na přípravě večerního menu. „Nedívej se!“ okřikl ho Bujon, když Warren vešel dovnitř. Črtík ze sebe vyrazil pronikavé hvízdnutí. Warren si rychle zakryl oči pozvánkami.

„Vyzvedneme si je později. Teď šupej pryč,“ vyzval ho Bujon, nikoliv nevlídně.

Když Warren ucítil, jak se mu kolem trupu ovinulo jedno z Črtíkových chapadel a vystrčilo ho ven ze dveří, vyjekl.

Cˇrtík

„Dobrá, už jdu. Můžeš mě pustit,“ ohradil se a Črtík ho bezohledně upustil na podlahu před kuchyní. S výhružným hvízdnutím za sebou přibouchl dveře, ale ještě předtím mu z ruky vyškubl pozvánky.

Warren se usmál. No, bez ohledu na to, jakou narozeninovou dobrotu mu přátelé připravují, voní to báječně.

Zbývaly mu poslední dvě pozvánky: pro Petulu a strýce Ruperta. Warren věděl, že lenivého strýce najde v řídicí místnosti hotelu, jak si dává v závěsné síti šlofíka.

Přestože navigaci by mu nikdy nesvěřil, strýc Rupert se rád zdržoval v blízkosti tlačítek a páček, jako by mu jejich blízkost dodávala na důležitosti (aspoň podle jeho názoru).

Šéfkuchař Bujon Napravo od něj se bylo slyšet, jak nůž zuřivě klepe o prkénko, a nalevo zase rozbíjení vajec, po němž přišlo cvaknutí dvířek trouby. I se zavřenýma očima si Warrren uměl představit známou scénu. Šéfkuchař krájí na kostičky suroviny se zručností a rychlostí, jež si osvojil před mnoha lety v cirkuse, a Črtík svými osmi chapadly vykonává několik nepředstavitelných činností najednou. „Mám pro vás pozvánky na dnešní narozeninovou oslavu,“ oznámil jim Warren.

13

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

Warren prošel kotelnou a pak úzkou chodbou. Řídicí místnost zalévalo uklidňující modré světlo a odráželo se v mihotající se hladině, která vyplňovala okénko kokpitu. Tato část hotelu dřív byla v suterénu, ale teď se nacházela v trupu lodi. Byl ponořený pod hladinou a nabízel na rozdíl od zbytku hotelu jedinečný pohled na podvodní život.

Kolem okénka zrovna plavalo hejno velkých barevných ryb a řasy, které obrůstaly skleněnou výplň, oždibávalo několik hnědých rybek. Při pobytu v řídicí místnosti si člověk připadal jako v jednom z báječných akvárií, které Warrenovi kdysi popisoval pan Friggs. Warren v němém úžasu sledoval, jak se za oknem provlnil jako stříbrná stuha dlouhý úhoř.

„CHRRRRRR!“ Strýc Rupert hlasitě chrápal a rušil tím poklidnou atmosféru.

Warren k němu došel a zatahal ho za rukáv. V poslední době začal Rupert podle svých slov nosit oblečení v ležérním stylu: volné a pohodlné kousky s křiklavými vzory, v nichž jeho kulatá postava vypadala ještě kulatější. „Strýčku Ruperte?“ „CHRRRR!“ „STRÝČKU RUPERTE!“ Rupert se s vyprsknutím probudil a málem vypadl z hamaky.

Strýc Rupert

„Co se děje, chlapče? Už je večeře?“ „Ne,“ odvětil Warren. „Chtěl jsem tě pozvat na svou narozeninovou oslavu dnes večer.“ „Narozeninovou oslavu? Jak to myslíš?“ „Dnes mám narozeniny.“ „O-opravdu? Neměl jsi je zrovna nedávno?“ „Ne,“ odvětil Warren a snažil se nedat najevo, jak se ho to dotklo. Strýc

14

NEJNEŠŤASTNĚJŠÍ ROK

zase zapomněl. „Od otcovy smrti jsem narozeniny neslavil. Letos je to poprvé, co můžu na oslavu pozvat přátele.“ Podal mu pozvánku a Rupert si ji s mumláním pod nos přečetl. Pak se na Warrena podíval a podezíravě si ho změřil. „Kolik máš teď let?“ „Třináct,“ odpověděl chlapec. „T-t-třináct!“ Rupert vyjekl a tentokrát se ze sítě dočista svalil. Odcupital pryč jako vyplašený krab. „Co se děje?“ „Neštěstí!“ zavyl Rupert a zakryl si oči. „Prokletí!“ „Cože?“ „TY! Číslo třináct!“ „Strýčku Ruperte, snad těm pověrečným nesmyslům nevěříš, že ne?“ „Ovšem že věřím! Tohle je tvůj nejnešťastnější rok, chlapče! Smůla tě bude

pronásledovat na každém kroku! Však uvidíš! Drž se ode mě dál! Nebo raději drž se dál od celého hotelu!“ „Víš, že to nemůžu. Jsem jeho ředitel,“ vykřikl Warren. „Pak je s námi se všemi amen. AMEN!“ „Tss, díky za přání k narozeninám,“ utrousil Warren otráveně. „Takže to asi znamená, že na mou oslavu nepřijdeš.“ Nastala dlouhá pauza. „Bude tam dort?“ pípl Rupert tenkým hláskem. „Ano, samozřejmě.“ „No, možná, že to risknu a na chvilku se zastavím.“ Rupert ohrnul nos a vlezl si zpátky do závěsné sítě.

Warren z řídicí místnosti odcházel v mnohem skleslejší náladě, než v jaké přišel. Takový nesmysl! Nikdo přece nemůže mít celý rok smůlu, že ne?

Vzhledem k tomu, že jako malý ztratil

15

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

rodiče – nemluvě o tom, že se narodil s našedlou pletí, ropuším obličejem a křivými zažloutlými zuby –, často ho napadalo, jestli náhodou není prokletý.

Ne doopravdy, doufal Warren.

Zatímco hledal Petulu, snažil se vypudit obavy z hlavy. Podíval se do foyer se šachovnicovou podlahou, zvadlými květinami v květináči a blikajícím lustrem.

Zkontroloval hernu se zřídka používaným kulečníkovým stolem a nedokončenou obrázkovou skládačkou, jejíž dílky byly rozsypané po celém stole. Nakoukl i do krejčovny – jednoho z Petuliných oblíbených míst – s elegantními šicími stroji a špulkami barevných nití. Prověřil dokonce i komoru, jež byla plná košťat, kbelíků a hadrů. Hotel byl tak rozlehlý a plný chodeb a zastrčených kamrlíků – mohla by být kdekoliv!

Ve čtvrtém patře, kde se nacházel Sál předků, Warren hledání přerušil. V sále visely portréty všech jeho předchůdců.

Uvědomil si, že měl od rána tolik práce, že ještě nestačil otci říct o svých narozeninových plánech.

Ale od té doby, co porazil proradnou tetu Anakondu, která se chtěla zmocnit hotelu, se všechno mnohem zlepšilo.

Je pravda, že byla docela smůla, když chodící hotel klopýtl ve Zlohvozdu, ale Warren a jeho přátelé nakonec nejenže budovu opravili, ale také porazili Kalvínu, královnu čarodějnic, a osvobodili z jejího držení mízoskveče. Teď byl Warren nejmladším ředitelem hotelu na světě a měl novou rodinu přátel, díky nimž vedl spokojený a smysluplný život.

Brázdil na jedinečném plavidle širé moře jako Jacques Rezbotka. Život byl dobrý.

Tím, že mu bude třináct, se nic nezmění.

„AHOJ, TATI,“ pozdravil Warren zvesela portrét Warrena XII. Jeho otec byl pohledný muž, vyvedený smělými tahy, jež byly v souladu s jeho výraznou bradou a širokými rameny. Otcův portrét na něho

16

NÁV Š T Ě VA U OT C E

17

WA RREN XIII. A PROKLETÉ TŘINÁCTIN Y

jako vždy shlížel s laskavým úsměvem na rtech. „Jak víš, dnes slavím třinácté narozeniny,“ řekl Warren. „Mám v plánu velikou oslavu. Kéž bys tu mohl být a oslavit to se mnou,“ dodal a pocítil vlnu smutku.

Otec zemřel, když bylo Warrenovi pouhých sedm let, a od té doby se všechno změnilo. Chlapec doufal, že by otec byl pyšný na to, jak se jeho synovi podařilo hotel znovu přivést k životu.

Warrena vytrhl ze zamyšlení zvuk zavíraných dveří a vzápětí na opačném konci sálu zahlédl Petulu s velikou kartonovou krabicí. „Petulo,“ zavolal, „všude tě hledám!“ Dívka odložila krabici a Warren jí podal pozvánku. „Doufám, že dnes večer přijdeš na mou oslavu.“ Petula pozvánku s povzdechem přijala. „Co se děje?“ zeptal se Warren. „Nic,“ odpověděla. „Když… ty si musíš vždycky všechno naplánovat, že?“ „Co tím chceš říct?“ podivil se Warren. „Proč bych neměl naplánovat oslavu svých narozenin?“ „No, nenapadlo tě třeba…“ Petula větu nedokončila. „Nevadí. Zrovna mám dost napilno, ale večer se uvidíme. Co kdyby sis dal na pár hodin šlofíka?“

„ŠLOFÍKA?“ Warren se zděsil. V životě si šlofíka nedal. Vždyť měl pořád plné ruce práce.

Dát si šlofíka znamenalo prospat ty nejcennější hodiny dne – směšná představa! „Musím rozvěsit ozdoby,“ namítl. „Vyleštit stoly a přenést do tanečního sálu gramofon. A to už nemluvím o všech těch –“ „Ano, šlofíka,“ pronesla Petula přísně. „Nebo si aspoň na chvíli odpočiň. Koneckonců máš přece narozeniny! Dneska bys vůbec neměl pracovat.“ Warren zaváhal. V tom měla pravdu. „Ale co všechny ty úkoly, které je třeba udělat?“ Petula si popuzeně odfrkla a vykouzlila jednou rukou kouzelný portál. Druhou chňapla Warrena za paži a vtáhla ho do vířícího oválu. Zvedl se mu žaludek a zrak mu zkalily matoucí světelné záblesky.

Na druhé straně ho Petula vytáhla ven a Warren přistál na dřevěné podlaze své podkrovní ložničky. ŽUCH!

18

ŠUP DO PORTÁLU

„Tak,“ řekla Petula. „Teď se zkus uvolnit a o nic se nestarej.“ Zmizela zpátky v portálu, jenž se s rázným ŠUP! uzavřel.

Warren zamířil trochu nejistým krokem k posteli. Z Petuliných portálů měl vždycky žaludek jako na vodě. Plácl sebou na matraci a s hlubokým výdechem se snažil uvolnit. Jenomže hlavou mu nepřestávaly vířit myšlenky na to, co všechno je třeba na oslavu připravit.

Zkontroloval kapesní hodinky a zjistil, že do začátku pořád zbývá pět hodin.

Krátký odpočinek by přece nemusel vadit?

Vlastně by mohl být docela osvěžující.

Jenže Warren se necítil ospalý, a tak sáhl pod postel, kde měl schovanou hromádku knih s Jacquesem Rezbotkou.

Mockrát už je všechny přečetl od začátku do konce. Tolikrát, že je ve skutečnosti znal nazpaměť.

Otevřel jeden ze svých nejoblíbenějších dílů, nazvaný Jacques Rezbotka, arašídové máslo a medúza, a ponořil se do neobvyklého příběhu, ve kterém pirát objeví záhadný ostrov vytvořený výhradně z jídla. Právě když Rezbotka objevil zakopanou truhlu plnou čokoládových mincí, Warren usnul a zdálo se mu o čokoládových želvách a karamelových řekách.

19