Kateřina Bečková: Zbořeno / ukázka by Nakladatelství Paseka

Paseka Schola ludus — Pragensia

Zbořeno

Zaniklé pražské stavby 1990 — 2020 Kateřina Bečková 1

Nechceš-li, aby se boural dům, podnikni těchto sedm kroků:

1) Pokus se vysvětlit majiteli, proč by jej měl zachovat. Když na to neslyší: 2) Navrhni Ministerstvu kultury ČR, aby dům prohlásilo za kulturní památku. Když to nevyjde: 3) Zorganizuj petici a pošli ji na místní zastupitelstvo. Když ji vezme na vědomí bez další iniciativy: 4) Uspořádej protestní demonstraci. Když se o kauzu začnou zajímat média: 5) Připrav tiskovou konferenci a pojmenuj problém. Když pak vyjde pár pěkných článků, které ti dají za pravdu: 6) Zkus znovu triumfálně oslovit majitele. Když ti ukáže povolení k odstranění stavby, které mezitím získal: 7) Běž si barák vyfotit, abys měl alespoň nějakou památku.

Zbořeno Zaniklé pražské stavby 1990—2020 Kateřina Bečková

Nakladatelství Paseka Schola ludus — Pragensia

Kniha vychází s grantovou podporou hlavního města Prahy.

Copyright © Kateřina Bečková, 2021 Majitelé reprodukčních práv k historickým vyobrazením: © Archiv hlavního města Prahy, Archiv Národního technického muzea – sbírka fotografií, Česká tisková kancelář – fotobanka, Klub Za starou Prahu – fotoarchiv, Městská část Praha 1 – archiv odboru výstavby, Muzeum hlavního města Prahy, Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského, Národní památkový ústav – generální ředitelství, Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Praze, Václav Aulický, Blanka Kovaříková, Karel Zeithammer, 2021 Foto © ČTK/Aerodata, Jan Bečka, Kateřina Bečková, Lukáš Beran, Richard Biegel, Bolt958, Josef Bosáček, Petra Cibulová, Petr Čekal, ČTK/Vladimír Černík, ČTK/Michal Doležal, Václav Dub, Pavel Fojtík, Miroslav Fokt, Pavel Hroch, Jan Hudeček, ČTK/Alexandr Janovský, Oldřich Janovský, Jaroslav Jiřička, ČTK/Michal Kamaryt, Matyáš Kracík, Kateřina Krejčová, Martin Krise, ČTK/Jiří Kruliš, Roman Kučera, Miroslav Kuranda, Anna Kusáková, Zdeněk Lefan, Martin Mádl, Robert Mara, ČTK/Petr Matička, ČTK/Zdeněk Matoušek, Ivan Minář, Ondřej Němec, Michal Novotný, Jakub Outrata, Otakar Pajer, Milan Patka, Michal Patrný, ČTK/Stanislav Peška, Martin Přibil, Pavel Scheufler, ČTK/Jindřich Šaroch, ČTK/Vít Šimánek, ČTK/Martin Štěrba, Petr Štoncner, ČTK/Kateřina Šulová, Rostislav Švácha, Petr Vaňous, ČTK/Markéta Vojtíková, ČTK/René Volfík, ČTK/Roman Vondrouš, 2021 Vydavatelé knihy se snažili poctivě vypořádat veškerá autorská a majetková práva související se zveřejněním publikovaných fotografií. Pokud jim však nebyly známy všechny relevantní údaje, především jméno autora či aktuální kontakt na dědice autorských práv, snímky byly publikovány bez úmyslu jakákoli práva oprávněných osob poškodit a s nadějí, že k jejich vypořádání může dojít dodatečně. ISBN 978-80-7637-161-3 (Nakladatelství Paseka) ISBN 978-80-87559-17-8 (Kateřina Bečková, Schola ludus – Pragensia)

Obsah

Proč lidé brání demolicím? 10 Třicet let tápání, rozpaků a hledání Památkáři z lidu i z profese 17

Iniciační zážitek 22 Špačkův dům, Nové Město, čp. 1216, Klimentská 46

Zmizely tiše a nenápadně 32 Obytný dům, Staré Město, čp. 793, Národní třída 41 34 Vosátkovo pekařství, Nové Město, čp. 712 a 713, Vodičkova 27 a 29 Obytný dům, Nové Město, čp. 1319, Žitná 33 40 Obytný dům, Nové Město, čp. 806, Václavské náměstí 62 42 Obytný dům, Nové Město, čp. 1234, Novomlýnská 7 44 Obytný dům, Nové Město, čp. 1054, Na Poříčí 48 48 Obchodní dům Diamant, Nové Město, čp. 841, Václavské náměstí 3 Legendární pražská „čína“ 54 Obytný dům s restaurací, Nové Město, čp. 1277, Vodičkova 19 Fenoly útočí 62 Obytný dům, Nové Město, čp. 1089, Soukenická 12

Váš dům je naše město 70 Kancelářský dům a tiskárna, Nové Město, čp. 1601 a 920, Václavské náměstí 47, Opletalova 1, 3 72 Klasicistní Atlantida 86 Obytné domy, Karlín, Křižíkova ulice 88 Obytný dům s obchody, Karlín, čp. 110, nároží ulic Sokolovské a Thámovy 94 Přístavní skladiště, Karlín, čp. 88, Pobřežní 64 Industriální objekt, Karlín, čp. 9, Pernerova 40 Obytný dům, Karlín, čp. 44, Sokolovská 109

96 98 100

Periferie volá o pomoc Osada Buďánka, Košíře

102 104 Usedlost Nová Balabenka, Libeň, čp. 225, Sokolovská ulice Hostinec Na Viničce, Břevnov, čp. 130, Na Petynce 49 Břevnovský mrakodrap, Břevnov, čp. 447, Radimova 8 Hostinec U Brabců, Prosek, čp. 2, Na Proseku 11 116 Kino Moskva, Kobylisy, čp. 1662, Burešova 4 118

108 110 112

Přeprodané vily 120 Vila Karla Jíšeho, Smíchov, čp. 1905, U Dívčích hradů 20 122 Rodinná vila, Smíchov, čp. 2145, Nad Bertramkou 3 124 Rodinná vila, Břevnov, čp. 1482, Na Petřinách 7 126 Poražení obři 130 Vydavatelství Rudé právo, Nové Město, čp. 1020, Na Florenci 19 132 Hotel Praha, Dejvice, čp. 2450, Sušická 20 Areál Transgas, Vinohrady, čp. 325, Vinohradská 8, Římská 5 142

134

Ocelová města 150 Ringhofferovy závody, Smíchov, Plzeňská ulice 152 156 Kolbenka, Vysočany, Kolbenova ulice První českomoravská továrna, Libeň, Českomoravská ulice Rustonka, Karlín, Sokolovská ulice 164 Waltrovka, Jinonice, Na Hutmance 168 Auto Praga, Libeň, Českomoravská ulice 172 Auto Praga, Karlín, Pernerova ulice 174 Pragovka, Vysočany, Kolbenova ulice 178 Industriální jednotlivosti 180 Sladovna, Dejvice, čp. 131, Podbabská ulice 182 České loděnice, Libeň, Voctářova ulice 184 Železniční dílny, Holešovice, nádraží Praha-Bubny 186 Velkosklady Třebešín, Strašnice, čp. 2132, K Červenému dvoru 24 190 Automatická telefonní ústředna, Dejvice, čp. 430, Generála Píky 26 194 Mazutová výtopna, Karlín, čp. 613, U Sluncové 8 198 Vozovna Hloubětín, Hloubětín, čp. 102, Na Obrátce 200

160

Domy za kulisou 202 Obchodní dům Darex, Nové Město, čp. 837, Václavské náměstí 11

204 Hotel Kriváň, Nové Město, čp. 1789, 1827, 1826, náměstí I. P. Pavlova 206 Císařský mlýn, Bubeneč, čp. 22, Mlýnská 4 208 Cukrárna Myšák, Nové Město, čp. 710, Vodičkova 31 Vozovna Smíchov, Smíchov, čp. 504, Na Valentince Zengerova transformační stanice, Malá Strana, čp. 132, Pod Bruskou 2 220

212 216

Ohrožené stavby 224 Zlíchovský lihovar, Smíchov, čp. 2584, Nádražní ulice 2 226 Řada pěti vil, Bubeneč, čp. 260, 179, 185, 229, 109, ulice Milady Horákové 228 Kancelářský dům, Nové Město, čp. 1502, Revoluční 30 232 Libeňský most mezi Holešovicemi a Libeňským ostrovem 234 Železniční most mezi Vyšehradem a Smíchovem 238 Odkolkovy mlýny, Vysočany, čp. 256, Ke Klíčovu 1 242 SANOPZ, Smíchov, čp. 1977, Na Cihlářce 6 244 Jiránkova vila, Hrdlořezy, čp. 340, Mezitraťová 30 248 Ústřední telekomunikační budova, Žižkov, čp. 2681, Olšanská 6 252 Použitá literatura a zdroje Poděkování 255

254

Zkratky v popiskách fotografií AMP – Archiv hlavního města Prahy ČTK – Česká tisková kancelář, fotobanka KZSP – Klub Za starou Prahu, fotoarchiv MČP1 – Městská část Praha 1, archiv odboru výstavby MMP – Muzeum hlavního města Prahy NPMK – Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského NPÚ GŘ – Národní památkový ústav, generální ředitelství NPÚ Praha – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Praha NTM – Národní technické muzeum

Proč lidé brání demolicím? Demolice, bourání, zánik stavby – to jsou pro staletou historii evropské kultury pojmy zcela běžné a obvyklé, nikoli výjimečné či z principu nemorální. Když budova v minulosti dosloužila, nahradila ji novostavba a nikoho to nepřekvapilo ani nepohoršilo. Co se tedy ve společnosti změnilo, že některé demolice již od přelomu 19. a 20. století dodnes a stále silněji provází odpor veřejnosti se snahou jim zabránit? Na tuto otázku není složité odpovědět: Naše společnost dosáhla takové úrovně humánního zjemnění a kulturní vyspělosti, že díla lidského tvůrčího umu a umělecké invence, mezi něž díla architektury a stavitelství jednoznačně patří, dokáže nejen ocenit, ale považuje za přirozené a samozřejmé, že ta hodnotná z nich budou zachována a chráněna. Nebo takto: Poznané a všeobecně oceňované hodnoty kultury a kulturního dědictví jsme v současném humánně vyspělém stupni vývoje povýšili na ideální vlastnictví celé společnosti, která se k jejich ochraně hrdě hlásí. K naší smůle jsou ale nehmotné hodnoty součástí hmotných statků, jejichž fyzičtí vlastníci s nimi hodlají disponovat volně dle své vůle, která může zahrnovat i jejich zničení. A do třetice: Prostředí, v němž vyrůstáme, žijeme a máme k němu důvěrný osobní vztah, považujeme za svůj domov a jeho proměny prožíváme citlivěji než proměny jiných míst. I z této pozice zvyku a sentimentu se rekrutuje silná motivace mnoha lokálních aktivit proti demolicím a dalším radikálním proměnám místa. Nejobecněji řečeno znamená zánik kulturního statku pro vzdělaného a kultivovaného jedince trauma, jemuž se přirozeně brání. Vzápětí se ale vtírá otázka, zda máme v takovém případě považovat všechny, kteří o demolici rozhodli nebo ji schválili, za nevzdělané a nekultivované? Tak černobílý náš svět naštěstí není. Důvody a priority, které rozhodují o demolici budovy, jsou různé a nelze tvrdit, že jsou všechny neoprávněné. Jen tu citlivost máme

každý nastavenou trochu jinak. Někdy převáží sentiment a bojujeme jen za obrázek spojený s osobními vzpomínkami, který však nemá větší hodnotu pro nikoho dalšího. Jindy jsou zas pošlapány všechny dobré mravy a uměle podceněna hodnota historické stavby ve prospěch tuctového podnikatelského záměru. A ve většině případů něco mezi tím. Příběh každé demolice je odlišný, má jiné důvody, okolnosti, podporovatele i odpůrce. Jisté je ale to, že dokonaný zánik je definitivní a pozdní lítost na tom už nic nezmění. Tato kniha nechce být kronikou všech zmizelých staveb v Praze ve zvoleném období. Byly vybrány jen výrazné příklady demolic, které buď provázel silný mediální ohlas a v důsledku mohou být považovány za chybu či ostudu společnosti, nebo proběhly tiše a hladce, ale znamenaly proměnu místa či zánik zajímavého prvku ve městě. Proč byl výběr omezen lety 1990−2020? Jak je každému na první pohled zřejmé, jde o bilanci prvních třiceti let po změně politického režimu v naší zemi. Od totalitní, ideově nesvobodné společnosti jsme přešli k plné demokracii, v níž nejsou občané omezováni v tvůrčím rozletu, podnikání a není jim upíráno soukromé vlastnictví. Projevila se tato změna v úctě k hodnotám architektury? V listopadu 1989 jsme byli přesvědčeni, že po desetiletích „temna“ vstupujeme do společnosti, která ctí nade vše nejen humanitu a spravedlnost, ale i hodnoty přírody a kulturního dědictví, jak ostatně sama deklaruje v řadě zásadních dokumentů. Jako obvykle jsme v euforii zapomněli na pár maličkostí, například na to, jak jsme my lidé různí. Někdo historickou hodnotu rozezná, vidí a chce ji chránit do roztrhání těla, jiný naopak nevidí nic, protože mu tato rozlišovací schopnost není dána, dalšímu jsou zas staré stavby protivné, protože miluje stavby nové. Je třeba také vzít v potaz, že člověk se občas projeví jako tvor chamtivý a shánčlivý, který kvůli majetku, zisku či pouhému pohodlí dokáže ignorovat jakékoli hodnoty. Přitom my všichni bez rozdílu máme právo svůj názor prosazovat a hájit. 13

Shromáždění odpůrců demolice tzv. Kozákova domu na Václavském náměstí 7. 6. 2011 pořádané Klubem Za starou Prahu. Foto Zdeněk Lefan

Profesor Rostislav Švácha s kolegyní z Klubu Za starou Prahu Veronikou Vicherkovou drží 21. 4. 2017 čestnou stráž před právě bouraným tzv. Kozákovým domem na Václavském náměstí za bedlivého dohledu místní ochranky. Foto ČTK/Michal Kamaryt

Třicet let tápání, rozpaků a hledání O zachování hodnot kulturního dědictví v oblasti stavebních památek pečuje v naší zemi košatý systém státní památkové péče. Před rokem 1989 chovali občané coby pilní návštěvníci hradů, zámků a historických měst památkovou péči v úctě. Sympatie také budila neoficiální aktivistická propamátková scéna, v jejímž rámci se čas od času nahromadil a veřejně vytryskl odpor vůči necitlivému rozhodnutí politických orgánů. Oficiálně však společnost ochranu památek deklarovala jako jednu z kulturních priorit socialistického státu, což okázale prezentovala řada nákladných stavebních rekonstrukcí významných objektů nebo jejich vybraných souborů, někdy však jen vybraných fasád. Drti vá většina stavebních památek tehdy byla ve vlastnictví státu, takže lze s jistou nadsázkou říct, že státní památková péče pracovala „na svém“ a jejím největším problémem, kromě náhlých a hloupých nápadů politiků, bylo přirozené stárnutí a nezadržitelné chátrání historického stavebního fondu jako důsledek těžkopádnosti a lhostejnosti příslušných státních organizací zabezpečujících jeho obnovu a údržbu. Představa radostné a bezproblémové budoucnosti naplněné celospolečenským pochopením pro ochranu památek se ale po roce 1989 rozplynula dříve, než by kdo čekal. Restituce a privatizace vygenerovaly památkové péči nový druh partnera, v mnoha případech protivníka. Stal se jím soukromý majitel či investor. Objevili se sice zodpovědní vlastníci, hrdí na svůj památkově chráněný objekt a ochotní spolupracovat s památkovou péčí na jeho obnově či záchraně, jiní ale naopak považovali požadavky památkářů za omezení práva nakládat volně se svým vlastnictvím. To lze do určité míry pochopit. Všichni jsme se museli nejprve naučit, že svoboda neznamená neomezenou volnost a možnost dělat si bez ohledu na okolí, co chci. Desetiletí, během nichž nebylo možné vlastnit soukromý nemovitý majetek kromě chalupy nebo rodinného domku, v české společnosti − na rozdíl od

Iniciační zážitek

Detail průčelí stájí Špačkova domu v Samcově ulici. Foto Otakar Pajer, MMP, HNN 013721

Špačkův dům, Nové Město, čp. 1216, Klimentská 46 Příběh demolice Špačkova domu v Klimentské ulici byl první velkou památkářskou kauzou po roce 1989, která doslova zacloumala mediálním prostorem. Dne 13. února 1993 vyšel v Lidových novinách článek historika architektury Zdeňka Lukeše Jak usmrtit dům, který části veřejnosti způsobil šok. Společnost dosud nebyla připravena na to, že se budou v zájmu soukromých komerčních novostaveb bourat pohledné zdravé domy, navíc v nově prohlášené rezervaci světového kulturního dědictví UNESCO. Poprvé jsme se setkali s tím, že na demolici čekal dům, který neměl jinou vadu než to, že stál v cestě komerčně výhodnějšímu využití místa. Vzhledem k tomu, že se jednalo o relativně mladou stavbu, realizovanou před pouhými devadesáti lety, nikoho dosud nenapadlo uvažovat o ní jako o kulturní památce (i když není jisté, zda by právě pro své „mládí“ a dosud nedoceňovaný historismus jako památka úředně uspěl). Lavina článků a názorů, kterou po několik týdnů přinášely Lidové noviny i další denní a odborný tisk, neměla pražádný faktický účinek. Veřejnost v okamžiku, kdy se o chystané demolici dozvěděla, nezmohla již nic, a to byl další šok. Demolice Špačkova domu byla doslova iniciačním zážitkem pro mnoho budoucích památkových aktivistů, kteří si do té chvíle naivně mysleli, že už sama demokracie a občanská společnost jako její produkt dokážou ze své podstaty zjevné kulturní hodnoty před nesmyslnou zkázou ochránit. Ostatně autorka tohoto textu mezi ty kladivem probuzené aktivisty patří též. Špačkův dům byl nazýván podle svého stavebníka, velkostatkáře, podnikatele v poštovnictví a filantropa Václava Špačka (1840−1912), císařského rady, majitele hradu Kokořína a velkostatku Xaverov. Již od šedesátých let 19. století obýval Špaček s rodinou dům čp. 1427 v bloku mezi Klimentskou, Samcovou a Mlynářskou ulicí. Jeho součástí byl velký dvůr s rozsáhlými konírnami, kde byli ustájeni Špačkovi koně najímaní pro zápřah

Špačkův dům nad lagunou Dolních Lodeckých mlýnů. Jan Minařík, olej na plátně, 1907. MMP, H 026672

Klasicistní Atlantida

Nejstaršímu pražskému historickému předměstí Karlín, které bylo založeno v roce 1817 u řeky na písčitém podloží, koupání nesvědčí. Když si řeka zamane, utéct před ní nelze. Naposledy Vltava protekla ulicemi Karlína při velké povodni roku 2002 a důsledkem jejího výletu na pevninu byla řada demolic. Nebylo to poprvé, karlínské domy praskaly a hroutily se již při povodni v roce 1845. Nejstarší vrstva karlínské zástavby pochází z doby před polovinou 19. století, kdy byly domy vsazovány do velkoryse vytyčeného půdorysu čtvrti se širokými pravoúhlými ulicemi a rozlehlými vnitrobloky. Pro tyto klasicistní pavlačové domy platí totéž, co již bylo řečeno o jejich současnících v oblasti Nového Města: jsou jen úsporně zdobené, přísně symetrické, nízké – jedno- až dvoupatrové −, pavlačové. Na první pohled samy o sobě neberou za srdce, nedojímají krásou, jejich síla a hodnota tkví v tom, že tu stojí pospolu často v celé řadě vedle sebe, a tak potvrzují uměřený, klidný, autentický klasicistní charakter čtvrti. Pokud se některé z nich, zdánlivě méně hodnotné, z té řady vyjmou, zboří a nahradí něčím úplně jiným, čtvrť tak pozvolna, kousek po kousku přichází o svoji historickou osobitost. Mnohé z nejstarších domů se v době povodně v roce 2002 nacházely v obecní správě a po desetiletích bez větší údržby zůstávaly v zanedbaném stavu. Některé z nich Městská část Praha 8 plánovala prodat, aniž by cítila odpovědnost za to, že v domech, které v této nejstarší památkově chráněné části svého obvodu nabízí, vidí kupci jen parcely. Hladina rozvodněné řeky vystoupala ve vyklizeném a evakuo vaném Karlíně až do výšky 3 metrů, a když po několika dnech opadla, ještě dlouhé měsíce byly sklepy a partery vlhké. Do některých starých domů se obyvatelé již nevrátili, jiné zůstaly ještě celé měsíce zanesené bahnem. Stav každého objektu byl po povodni zhodnocen komisí statiků a stavebních inženýrů a některé z nich si bohužel vytáhly černého Petra. Asi už dnes nemá smysl spekulovat o tom, kdy byl stav domu skutečně havarijní a neudržitelný a kdy se jen hodilo ho takto označit, aby uvolnil místo pro novou výstavbu. Jisté ale je, že seznam domů klasicistního Karlína je v důsledku povodňové události opět o řadu položek chudší.

Obytné domy, Karlín, Křižíkova ulice Sto metrů dlouhá a k ulici kolmá výrobní hala bývalé továrny Breitfeld-Daněk, později ČKD Karlín a naposled ČKD Dukla, prošla v letech 1999−2000 invenční konverzí podle návrhu španělského architekta Ricarda Boffila. Administrativní budovu s názvem Corso Karlín realizovala developerská společnost Karlín Group, která se zaměřila, jak je z názvu zřejmé, na development v karlínském katastru a mimo jiné na rozsáhlý vnitroblok mezi ulicemi Křižíkovou, Thámovou, Pernerovou a Kollárovou. Povodeň a její důsledky výrazně napomohly uvolnění dalších partií bloku, a zejména uliční fronty v Křižíkově ulici pro výstavbu dalších objektů. Při povodni v roce 2002 se samovolně zřítil dům čp. 148 v Křižíkově ulici 34 z roku 1839, který byl v jádru klasicistní, ale v roce 1928 zvýšený o dvě patra a novodobě přefasádovaný. K demolici byl vzápětí, jen o rok později, odsouzen i jeho soused vlevo, čp. 149 v Křižíkově 36. Na souseda vpravo, dům čp. 104 v Křižíkově 32, pak došlo až za tři roky. Byl to dům postavený před rokem 1835, zvýšený, novorenesančně upravený a v roce 1932 purizovaný. Na místě tří domů čp. 149, 148 a 104 postavila společnost Karlín Group kancelářskou budovu Corso II. Pozemek čtvrtého klasicistního domu v této řadě, čp. 138 v Křižíkově 30 z roku 1838 s fasádou upravenou v roce 1936, potřeboval developer až později, a tak zde dům stál ještě do počátku roku 2020. Na jeho místě se v době vzniku této knihy již staví rezidenční objekt s názvem Dva domy. I v uliční frontě naproti Corsu Karlín vznikly proluky. Dům čp. 125 v Křižíkově 63 byl stržen hned po povodni. V roce 2012 pak ve stejné řadě ob jedno číslo dál došlo na dům z roku 1846, čp. 195 v Křižíkově ulici 59. Obě tyto parcely jsou dosud prázdné. Naopak dlouho prázdná parcela po domě čp. 99 z roku 1841, zbořeném v roce 2009, který stál trochu východněji v Křižíkově ulici 97, byla v roce 2020 nově zastavěna.

Křižíkova ulice v době povodně v srpnu 2002. Vpravo zřícený dům čp. 148, v pozadí budova Corso Karlín. Foto ČTK/René Volfík

Areál Transgas, Vinohrady, čp. 325, Vinohradská 8, Římská 5 Necelé dva roky po zániku hotelu Praha se v tisku objevila informace, že soubor budov na Vinohradské třídě nedaleko Václavského náměstí zjednodušeně nazývaný Transgas koupila developerská společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka, která se na jeho místě rozhodla postavit administrativní a obchodní komplex navržený ateliérem architekta Jakuba Ciglera. Aktivistům se zdálo, že zažívají nepříjemné déjà vu. O toto vynikající, ale dosud všeobecně nedoceněné architektonické dílo ze sedmdesátých let 20. století hodlali bojovat do posledního dechu. Bohužel, ani tentokrát se státní památková péče nevymanila z předsudků o socialistické architektuře a v nejdůležitějším okamžiku se opět obrátila k stavbě zády. Soubor staveb plynárenského dispečinku (nižší budova u Vinohradské ulice) a Federálního ministerstva paliv a energetiky (dvě věžové administrativní budovy při Římské ulici) vznikl podle projektu Iva Loose, Jindřicha Malátka, Jana Eisenreicha a Václava Aulického. Stylové interiéry projektoval Jan Fišer. Stavby vyrůstaly z architektonicky ztvárněného parteru, který doplňovala i fontána při jihozápadní hraně pozemku při Římské ulici. V letech 1965−1970 proběhla soutěž a projekční práce, stavba trvala osm let a objekt byl dokončen v roce 1978. Jednalo se o jednu z nejvýraznějších staveb ve stylu brutalismu u nás, nesoucí též rysy rané postmoderny a stylu high-tech. Je známo, že architekti Loos a Malátek se společensky angažovali v období pražského jara a spolu s Olbramem Zoubkem byli autory prvního náhrobku Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. Tato skutečnost se podepsala na sporé publikaci jejich stěžejního díla i dalším tvůrčím uplatnění. Pravděpodobně nejznámější budovou areálu byl objekt centrálního počítače při Vinohradské třídě obložený dlažebními kostkami. Tento nápad ale nebyl samoúčelný, dodával budově potřebnou hmotnost, která měla zabránit vibracím v počítačových

144

Kresba piazzety s obchody mezi budovami plynárenského dispečinku a ministerstva, součást architektonického návrhu. Foto z archivu Václava Aulického

Areál Transgasu od Rubešovy ulice krátce po dostavbě v roce 1978. Foto z archivu Václava Aulického

145

Ocelová města

152

Praha se od poslední čtvrtiny 19. století mohla pyšnit mimořád nou koncentrací vyspělého průmyslu na svých předměstích či ve svém bezprostředním okolí. Průmyslová prosperita lákala nové obyvatele a město rostlo. Se vznikem Velké Prahy v roce 1920 byla do pražské aglomerace vtažena i bývalá předměstí, kde vel ké podniky, představující základy pražského průmyslu, vytvoři ly jakési tovární ostrovy či „ocelová města“ žijící sama pro sebe v hranicích svého areálu, který nová městská zástavba jen s re spektem obkroužila. Za druhé světové války byly továrny nedob rovolně zapřaženy do válečné výroby pro Říši a po válce se zas znárodněné podniky musely v zájmu státu rychle vzpamatovat, aby plnily úkoly zadané Radou vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) pro celou oblast východního bloku i pro tzv. země rozvo jové. S nadsázkou lze tedy konstatovat, že stroje se sto let ani na chvíli nezastavily, a nic nenasvědčovalo tomu, že to tak nebude věčně. Proto byla pro leckoho překvapením situace, která nasta la po roce 1989. Přišel náhlý útlum způsobený jak rozpadem vý chodních trhů, tak radikální změnou vlastnických poměrů. Jako by někdo zapnul zpáteční chod: kdysi zfúzované podniky se za čaly dělit a znárodněné privatizovat; ale najít nové odběratele pro zboží, které bylo sice dobré pro Východ, ale nikoli pro Západ, se už žádnému z těchto „ocelových měst“ nepodařilo. Výroba usta la, tovární objekty se pronajímaly a sloužily přinejlepším jako skladové haly. Dříve či později o pozemky projevil zájem některý developer. Jako by byl řízen z jednoho místa nebo podle jednoho vzoru, proběhl tento proces stejně u všech velkých pražských to váren, tvořících kdysi průmyslovou slávu Prahy. Tam, kde se dřív vyráběly automobily, tramvaje, parníky či lokomotivy, se dnes nakupuje a bydlí, nebo se to alespoň plánuje.

153

Ringhofferovy závody, Smíchov, Plzeňská ulice Z největších pražských továren byla druhou nejstarší − po karlín ské Rustonce − Ringhofferova strojírna na Smíchově. Podnik za ložil v roce 1852 František Ringhoffer, příslušník již třetí generace podnikatelské dynastie zabývající se výrobou měděných varných kotlů pro pivovary, lihovary a cukrovary. Pro zamýšlený rozvoj podniku, dosud sídlícího ve stísněných prostorách centra města, si vyhlédl nezastavěný pozemek za Újezdskou branou na Smícho vě. Kromě tradiční výroby se totiž rozhodl věnovat novému vý robnímu artiklu, pro který bylo zapotřebí mnohem více prostoru. Ačkoli Prahu tehdy protínala jediná železniční trať, Ringhoffe rova smíchovská továrna se s obdivuhodnou podnikatelskou in tuicí svého zakladatele zaměřila na stavbu železničních vago nů. Během dvou desetiletí již vyráběla nákladní železniční vozy všech možných typů, kryté i otevřené, cisternové, trychtýřové i chlazené ledem, a vedle toho i osobní vozy včetně zakázkových, přepychově vybavených vozů salonních. Areál rostl a vytvořil ja kési tovární město po obou stranách Plzeňské třídy. V meziváleč né době fúzovaly Ringhofferovy závody s vagonkou Tatra v Ko přivnici a tento název si podržela i znárodněná továrna, později pohlcená koncernem ČKD. Pod názvem ČKD Tatra Smíchov se podnik stal v dalším období největším výrobcem tramvají na svě tě. Kvantitativně náročný výrobní program ale začalo být časem obtížné plnit v prostředí rezidenčního Smíchova, a tak byla po stupně výroba tramvají přemístěna do nového závodu na Zličíně. Prázdná továrna, kde práce skončily v roce 1992, již nenašla smysluplnou náplň, a tak došlo v letech 1996−1998 na demolici. Z areálu byly shledány cennými a zachovány dvě budovy, obý vané původně rodinou Ringhofferových, tzv. zámek a zámeček při Kartouzské ulici, a při Plzeňské ulici secesní fasáda kovárny z roku 1914, za níž byla realizována novostavba obchodního cen tra Nový Smíchov. 154

Ringhofferovy závody od jihu směrem k Petřínu. V popředí tzv. nový závod, za Plzeňskou ulicí nejstarší část továrny. Foto neznámého autora, kolem 1895. MMP, H 173805

155

Ohrožené stavby

226

Vedle staveb, na nichž již byla exekuce vykonána, evidují pražští aktivisté řadu těch, o jejichž demolici se vážně uvažuje, právě rozhoduje či již byla schválena, ale ještě nebyla provedena. Kolekci tvoří různorodé objekty, ale důvodů, které jejich existenci ohrožují, je jen několik. Nejčastěji to bývá ztráta specifické původní funkce, technické dožití či lukrativní pozemek, který se chystá developer využít co nejvýhodněji. Pokud ale nějaká úřední okolnost, například status kulturní památky nebo nesouhlas městské části, demolici brání, není ze strany majitele objektu výjimkou použití metody řízeného chátrání, která je sice zdlouhavá, ale výsledky jsou zaručené. Jak dlouho zůstanou uvedené objekty v kategorii ohrožené, zda a kdy se některé přesunou mezi zbořené, či se naopak zázrakem zachrání, nelze ani u jednoho v tuto chvíli s jistotou určit.

227

Zlíchovský lihovar, Smíchov, čp. 2584, Nádražní ulice 2 Zlíchovský lihovar s vysokou budovou varny dominuje území na hranici Smíchova a Hlubočep, které se v současné chvíli nachází v období dočasného klidu před velkou proměnou. Dlouhý pás drobných skladových a hospodářských staveb mezi ulicemi Nádražní a Strakonickou bude dříve či později nově zastavěn a jeho periferní charakter proměněn v regulérní část města. Otázkou však zůstává, do jaké míry se podaří zachovat oba památkově chráněné, ale zároveň již dlouho chátrající objekty bývalého lihovaru, budovu rafinerie – varny – a komín. Zdejší lihovar vyrábějící průmyslový líh a potaš pochází z osmdesátých let 19. století, objekty byly ale často účelově přestavovány a dostavovány. Po druhé světové válce podnik produkoval i ocet a lihoviny, známá byla zejména smíchovská vodka s názvem Zlatý anděl. Provoz lihovaru a octárny byl zastaven koncem roku 2000. Od roku 2015 je připravován developerský projekt souboru obyt ných budov s názvem Zlatý lihovar podle návrhu architektonického ateliéru Kaňka + Partners. V ukázkových vizualizacích tohoto záměru tvoří vysoká budova varny i padesátimetrový osmiboký cihelný komín ústřední motiv areálu. Doufejme, že si v posledním momentě tento ušlechtilý motiv developer nerozmyslí a torzo zlíchovského lihovaru nedopadne jako kotelna v karlínské Rustonce nebo sladovna v Podbabě.

228

Pohled ze svahu nad Křížovou ulicí na Smíchově k areálu Zlíchovského lihovaru. Foto neznámého autora, 2005

Zlíchovský lihovar z Nádražní ulice. Foto Martin Přibil, 2008

229